Kapitola první

2. června 2017 v 15:18 | Qiny |  Protokoly rychtářského práva

Onřej Šitina, rychtář z Opočna, se protáhl v křesle a s lupnutím v kolenou došel k otevřenému oknu, aby ho zavřel, a tak zabránil průvanu dál čechrat jeho kadeřavé vlasy. Pohodlně se usadil ke svému psacímu stolu, který byl zarovnaný knihami a úředními lejstry a v dlaních si podebřel hlavu. Prsty si zajel do vlasů a pak s výdechem vzal husí brk do levé ruky a jal se zapisovat pojednání, které se seběhlo včerejšího dne léta páně 1613.

Na okení tabuli dopadl kamínek a pak ještě jeden. Rozmrzele vstal od stolu a s trhnutím otevřel okonice dokořán.

"Ondráši, copak budu čekat celý den, než se uráčíš dojít pro vodu?"

"Vydrž, Maří, však se dočkáš," s bouchnutím za sebou opět okenici přirazil a vrátil se ke svému kalamáři.

Léta páně 1613 za rychtáře Ondřeje Šitiny.

Opět namočil hrot brka do inkoustu a pokračoval ve psaní.


Josef Malšovský z města Hradec Králové nad Labem, jsouce při právu rychtářském v městě Opočně pro dluh nedodáli do panu, od Jana Zabřeského pisauce obviněn, k účtu pořádnému se jest a do šesti neděl pořád zběhlích odkladu kterému účtu požádal, slibujíc rukám daným právu pod propadením cti a viny své, že se, na týž den od Actum tohoto poznamenání jakž nahoře doložezeno v šesti Nedělích postaviti, a o takový dluh spokojiti chce.

Actum v městě Opočně ve čtvrtek po letnicích u Mučedníku Božím v domě Jana Kalendy. Letha utsupra.


"Podpis ještě chybí," zamumlal si pod knírek a se zvednutím svých šůsků kabátu se postavil před zrcadlo, aby si dlouhé vlasy spoustal mašlí. Košili si zastrčil do kalhot a přes sebe si přetáhl vestu s pěti kostěnými knoflíčky. Aby uspokojil svou mladou ženu, vyšel z domu ještě před soumrakem a popadl nabízenou nádobu. Marie drobnými krůčky cupitala za ním s děckem přivešeným na sukni.

"Byl tu ten Malšovský!" Z kapsy přišité k zástěře vytáhla pět drobných mincí:"splácí Zabřeskému těch 30 krejcarů za těch šest zadávených slepic!"

Spokojeně si mlaskl:"Kéž by to takhle rychle šlo vždy!" natáhl k ženě ruku a pohladil ji po tváři. Peníze si schoval do měšce a rozhodl se navštívit Jana ještě dnes, aby mu peníze předal. Nabral do džberu vodu a odnesl ji do světnice, kde měli kuchyni a zároveň obývací místnost na spaní.

"Odpočívej, Máří, to malé se každou chvíli narodí a nechci, aby to bylo ještě dnes, když je tak pozdě a blíží se klekání. Už s Hankou nevycházejte z domu, však já se brzy vrátím." Nasadil si klobouk a vydal se ke zvonici. Trochu ho dráždilo, že se služebná tak dlouho sdržuje u svého otce, ale nebylo nic na plat, když si ho poručil pán Bůh tam nahoře.

Po cestě potkal pár známých, co mířili ze zámku. Podíval se tím směrem k oválné kamenné věži a zamrazilo ho na zátylku, když si vzpomněl na vypravování svého dědy, jak v téhle věži bývala hradní hladomorna a noc co noc se z ní ozývali hladoví vězni.

"Fojte!" uslyšel za sebou hlas Jana. Otočil se a pohodil hlavou na pozdrav, "zrovna se vracím z Jaroměře. Představ si, sestra se vdává!"

"To jsou pěkné zprávy! Vyřiď ji ode mě pěkné pozdravy a upřímné přání. Tady ti nesu peníze od Malšovského, tak ji budeš moc přispět k věnu." Předal mu peníze a pokývnutím na rozloučenou se vydal městem na obchůzku. Vyšel směrem na zámek, za přítelem písařem, aby mu vyčinil, že se u něho už dlouho s manželkou nezastavili. Měl štěstí, svého přítele potkal před branami zámku a tak nemusel složitě vysvětlovat svoji návštěvu. Protože byl teplý den, posadili se ke kašně na prvním nádvoří a potutelně pozorvali služtičky, které se tu při práci sem tam objevily spocené s živůtky přilepenými na plná ňadra.

Písař Jindřich se napil ze džánu piva z panského pivovaru a ještě teplé ho podal svému příteli. Do rukou nabral trochu vody a pokoušel se smít černé kapky na svých prstech. Jak stárl, klepal se po celém těle a tak musel své řemeslo a znalosti pomalu předávat svému synu. Zahlédli ho právě, když procházel zámeckou branou z hlavního nádvoří a v podpaží vedl děvče z kuchyně. Jeho otec si mlaskl a natáhl se nazpátek pro džbánek.

"Je to holomek, pořádnou práci nezastane, psát umí, to jo," prohodil mezi řečí. Ondřej nikdy neslyšel, že by si jeho přítel stěžoval. Pár týdnů ho neviděl a silně vnímal změnu jeho kostnatého seschlého těla. Kůže na něm doslova vysela a to by řekl, že panský písař bude dobře živen.

"Stará Magda zastane spoustu práce, i když by nemusela. Holt, nikdo jiný to za ní neudělá. Teď pomáhá nejmladší Anně s potomkem. A tak mě napadá, vy též čekáte?"

"Budeme chovat každou chvíli, čáp tu krouží snad každý den nad domem. Rád bych chlapce! Ty máš tři, řekni mi, i ostatní jsi dal do učení?"
 

Nadšení

20. května 2017 v 19:11 | Qiny |  Small Qin
Člověk by měl na sobě neustále pracovat a dosahovat nových a dalších velkých či malých úspěchů. Dnes jsem si jeden takový dopřala i sama sobě. Úspěšně jsem dokončila roční myslivecký kurz a jsem oficiálně členkou ČMMJ ! A skutečně, tenhle koníček není jen o lovu. Sdružuje spoustu věkových kategorií lidí, kterým (snad většině) záleží na přírodě, ve které žijeme. Ano, co si budeme povídat, u způsobu lovu zvěře jsem málem propadla, ale to k myslivosti, ať se to lidem líbí nebo nelíbí, už od pradávna patří. Mám kolem sebe spoustu přátel, kteří mají stejnou vášeň a jsem ráda, že jsem určitým způsobem dosáhla jejich úrovně a že se mezi ně můžu hrde postavit. Ráda bych dodala nejen Lovu zdar ! A naší rodinné tradici obzvlášť, protože krev není voda.

E-Badatelna

18. května 2017 v 22:21 | Qiny |  Bestiář
Prapradědovi by letos v srpnu bylo 120 let! K jeho krásnému kulatému výročí jsem si teď k ukrácení dlouhé chvíle vytvořila kratičký přehled pokrevní mužské linie do roku 1799! Prababička, kterou si matně vybavuji (narodila jsem se v r. 1995) mě k němu skrze svůj úmrtní list, jediný pramen, se kterým mohu pracovat, navedla.


Pro ty, koho by zajímal můj postup (opravdu jen taková rychlovka, která potřebuje rozpracovat do větších detailů) ať vstoupí do celého článku!
 


Zavři oči, sfoukni řasu

7. dubna 2017 v 15:19 | Qiny |  Small Qin
Zavři oči, sfoukni řasu z mého ukazováku a něco si přej... Jsem hrozně pověrčivá! Před zkouškou z domu vycházím levou nohou. V den maturity jsem na ulici uviděla žlutého Trabanta a říkala jsem si: TO JE DOBRÉ ZNAMENÍ. Na černé kočky nevěřím, ačkoliv těžko říct, co mi přineslo její přejetí? Dosud jsem z toho špatná. Poslední ani svině nebere... A toho se snažím též vyvarovat i při pití alkoholu z jedné lahve. Snad aby na samém dně nebylo moře slyn a potapěčů. Z toho všeho vyplívá, že jsem věřící, ale nevěřím v Boha. Věřím v šelijaká pořekadla a slovní hříčky - a co když je to pravda? Jistě, existuje plno vědeckých podkladů ke všem tezím, ale nač se jimi zabývat? Prostě nám to tak vyhovuje (dovolím si mluvit za všechny).
V životě jsem ještě neviděla spadnout hvězdu, nejsem noční sova. A kdo se v tom má vyznat, jestli náhodou nepadá letadlo? Vlastně nic z nebe padat nemusí, abych si dokázala v životě přát. Občas mám přání i s otevřenýma očima! Přeji si ... a to se nahlas neříká, co kdyby se to náhodou nesplnilo?


Prsten vs. latina 13. století
(Prsten objeven v smrkovém porostu uprostřed hlubokého lesu pod drnem mechu a zeminy. Nález pomocí detektoru, materiál měď. Která sličná slečna ho zde mohla ztratit a kdy? Nepřinese mi jeho nošení smůlu a nebo naopak štěstí?)

Velikonoce

1. dubna 2017 v 13:44 | Qiny |  Small Qin

VELIKONOCE

Purpurová už se skví na pohled. Pár křepelčích vajíček, nějaká ta pentlička. Ač nevěřící, řekla bych, že člověk ke slavení svátků dozrává věkem. Když jsem si ozdobila vrbové větvičky, pocítila jsem na sebe hrdost. Takovou nepatrnou, která zahřeje u srdce. Kadeřavé šlahouny krásně vypukli v drobounké lístečky a zeleň tak zaplavila místnost. Nejen slunce za okny rozzařuje mysl a duši. Jsou tyto pocity opravdu předbojem dospívání? A jestli ano, budiž. Nebráním se jim. Nakonec, nejkrásnější je tyto pocity sdílet s druhou osobou, na které mi nesmírně záleží a které bych ráda předala tuto tradici. KMV.
Klasicky mě neminulo ani pouklízení. Vyhození smetí je jako částečná očista těla. Člověk se zbaví nahromaděné špatné energie a nabyde novou, kterou využije v průběhu roku.
Vltava... při zaposlouchání se do rozhlasových vln, připadám si trochu vlastenecky, jak kdyby se člověk propadl do První republiky. Konejšivý hlas průvodce symfoniemi navodí tu správnou atmosféru poklidného sobotního odpoledne v papučích při šálku dobrého čaje s otevřenými francouzskými okny, za kterými vesele šumí Zlatý potok. Vlny tam v pravidelném rytmu la forte naráží na kameny pokryté mechem, který nepatrně tlumí jejich hlas. K tomuhle hudebnímu pozadí, přidá se sem tam ptáček zpěváček a člověk zůstává v němém úžasu. A to je dobře, nač narušovat klasiku.

Ex puro fronte pura defluit aqua.

Jen pro ten dnešní

24. března 2017 v 22:42 | Qiny |  Small Qin
Slunce bylo pozdní, polední a pomalu se sklánělo za obzor. Studený vítr prudce omýval kamennou hradbu malého hřbitova, který sousedil s kapličkou sv. Huberta, patrona všech dobrosrdečných lidí s láskou k přírodě. Na zarostlém vodoteči v trsu trávy seděli dva ušáci a zvědavě naslouchali troubení lesního rohu. Březen MMXVII, tři dny po prvním jarním rozbřesku. Paprsky žlutého kotouče se skláněly skrze mladé, ale celkem dost vzrostlé tůje a z posledních zbytků sil osvětlovaly svým hřejivým světlem tváře lidí, kteří přišli společně sdílet poslední kroky svého otce, bratra, přítele, milence.
Starší z ušáků se prudce vztyčil, to když zazněla salva. Mladší bázlivě sledoval průvod, jenž zamířil velkým špalířem na hřbitovní zahradu, ráj, místo odpočinku a naprostého klidu. Na místo, které je velice vzdálené běžnému životu. Výrazy tváří všech byly pochmurné, ačkoliv v tento krásný čas začínala příroda pučet a kvést a vše kolem vonělo a vábivě lákalo k úsměvu. Však co by bylo na upřímném úsměvu od srdce, který by znamenal: ve vzpomínkách svědků žije každý z nás znovu a vlastně nic se nekončí a tohle není cesta poslední.
Dav bzučel jako roj včel. Každý ho buď více a nebo méně znal. Každý sem přilšel s větší nebo menší úctou. S větším nebo menším šrámem na srdci, který tam zůstal po nečekaném odchodu. Každý cítil blízkost vlastní smrti, neodkladnost smrtelnosti svých blízkých a bezedné marnoty lidského počínání. Byly zde i nespočty výčitek, štkavého pokání a hledání méně trnité cesty. To vše se ale mísilo i s vědomím, že čas plyne dál.
Byla to úžasná potěcha srdce, že přišlo tolika věrných, pobýt chvílí s ním. S nimi se stromy k němu sklánějí a snítky chvojí do hloubi země házejí. I snažíc se polapit smutek do pavoučí sítě je zbytečný boj. Slza je tam kde má býti, na promrzlé pavučině růžovící se tváři. Pohledy všech pokradmu se hledají a život v nich provinile shledají.
Otázek mnoho, proč právě on? Komu zvoní hrana? Všem. Dříve nebo později. Však každý sám ví, jak činní. Každý se rychle zamyslí a neodkladně na své štěstí pomyslí. Však v tuto chvíli zdá se to být tak správně. Ach Synku, synku, doma-li jsi... umlknul a v hloubce hrobu zahalil matečnou hroudou svoji touhu. Avšak poslední naději vyslal všem, ať úsměv zalije jejich srdce jen. Ať další nové štěstí potká je na vandru až budou kráčet od křižovatky, kde spočunili všichni společně. Díky tomu, že čas trvá věčně, vyplňte ho, za mně, na dlouhá léta ještě. V náručí otců, bratrů, přítelů, milenců. Ať dětský smích nahradí opilcův pláč. Spánku, změníš realitu v krásný sen? Hluboká noc, zalij v tichost svět, jenž na nás padne pod tíhou nebes posetých tisícem vzdálených blyštivých hvězd. A zítra s ústvitem méně smutného pokračování v žití mezi svými, jenž nebude halit šedý mrak ani mdlé smrákání. Nevěříc, Beránku náš, sejmi pot a krev z každého z nás.


Snad se najde dcera mateřina,
jí mile dech tvůj zavoní;
snad že i najdeš některého syna,
jenž k tobě srdce nakloní!

O knize

7. března 2017 v 19:46 | Qina |  Small Qin
Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch (1811)
Numismatika
Habsburkové
...


Bronze

5. března 2017 v 20:03 | Qiny |  Small Qin
Včera přišla skvělá zpráva, bude se hledat na keltském pohřebišti. Představa spousty "ÁGÉČEK" mě brzy ráno dostala z postele. Už se trochu orientuji v terminologii, kterou si mezi sebou vytvoří jakákoliv skupina lidí se společnými zájmy. V slunečním oparu i stávajícího slunce jsme se vydali vstříc dobrodružství. Včera jsem si to trochu nastudovala, ale hned za začátku mi bylo řečeno, že žádný duhovky nebudou. Povzdechla jsem si a doufala jsem alespoň v trochu bronzových nálezů. Ano, nejdřív je to nález a až potom je to depot. Takže stojíme na "moravském" poli a slunce příjemně hřeje do tváře. Mohl by to být slibný den. Je to můj první den s Deusem. Se sluchátky na uších procházím plochu 25x25 metrů. Nejsem na to sama a to mě těší. Čísla skáčou sem a tam, ale velmi nízká, zdá se mi. Několikrát se sehnu, abych rozhrnula zeminu a s povzdechem ji zase zahrnula. Když tu, najednou, číslo 77. Že by se usmálo samo štěstí? Kdo ví. Celkem se s tím lopotím. A tu najednou - Cu + Sn! Slitek, nevábného tvaru. Nebyla jsem si nálezem úplně jistá, je to můj první. Utíkala jsem napříč upraveným polem a ukázala ho mému učiteli. Souhlasně pokýval hlavou. S úsměvem jsem se vrátila zpátky na místo činu. Ne, mohylu ještě stavět neumím. Pouze jsem svůj "poklad" uložila do sáčku a řádně zatížila. Zafoukal vítr a pak už nepřestal. A ani já už nic nenašla. Jen několik železných nesmyslů, co se všude po poli válí. Největším byl obrovský disk ze zemědělského stroje, který jsem ze země nakonec sama nedostala. A celkem se pronesl. Ostatní neměli moc velký úspěch, nejlepší kousky padli pár metrů od nás v jiném teritoriu než v našem. Ale i tak jsem si to náramně užila a nemůžu se dočkat dalších zkušeností s mým "novým" zájmem. Díky za něj.


To bylo naposled, co jsme se viděli. Šťastnou cestu.

Trocha poznání

1. března 2017 v 0:53 | Qiny |  Small Qin
G. G. Byron... a jiní jemu podobní, byli kdysi stvořeni k potěše duše, tak jako tato květina, která se v zemi s prvními paprsky jara chlapci zjevila. Daroval ji dívce, o níž věděl, že sekery se nebojí. Bylo to v den posledního února, rok před věhlasným přestupním. Počin to spanilý, neb dobil rozhořčené srdce, jenž zachvátila vlna vzrušení. Dívka se po chvíle napětí nadechla a s výdechem vypustila ven naději v další a další nádherné zítřky. Líbila se jí ta vzájemná shoda ve všedních i nevšedních zátěžích lidských beder a nemohla se nabažit toho moudrého muže, jenž zachvátil celou její bytost a mysl. Cítila se šťastná, díky opětovanému citu stejnou měrou a intenzitou. Ač celý život sám, těžce zkoušený, chtěla by se mu v mnohém rovnati. Neustále jí překvapoval a otvíral jí křídla dosud nepoznaných komnat jeho palácovitého srdce, jenž jí nabízelo veškerý blahobyt. Šťastná s vidinou nádherných včerejšků, kdy ruku v ruce bloudili přírodou zaplaveni nezměrným poznáním sama sebe, uložila se dívka k spánku, aby se po násedné tmě plné fantazií mohla opět setkat s jeho milým pohledem a něžným pohlazením.

Carpe noctem. Hallelujah.

Domov

23. února 2017 v 14:28 | Qiny |  Small Qin
Cestička k domovu

Cestička k domovu
známě se vine.
Hezčí je krásnější
než všecky jiné.
Douška a šalvěje
kolem ní voní,
nikde se nechodí
tak jako po ní.
A kdybych na světe
bůhví kam zašel,
tu cestu k domovu
vždycky bych našel.
A kdybych ve světě
smutně se míval,
na téhle cestičce
vždy bych si zpíval.

(K. V. Reis, Z křišťálové studánky)


Kam dál