Kormoráni

22. května 2018 v 11:47 | Qiny |  Small Qin
Letos jich do Opočna přiletělo téměř dvě stě, možná i víc! Kormorán... Stejně jako skautský vodní oddíl Kormoránů, kteří jsou jediného druhu v hlavním městě Moravy, tak i Phalacrocora je jediným rodem monotypické čeledi kormoránovití, která se dělí do celých čtyřiceti druhů.
Ostrůvek, který je cílem mnohých hledačů kešek či zamilovaných párů, jim během zimních měsíců skýtá příjemné útočiště a rybník Broumar, který ho ze všech stran obklopuje, zase poskytuje potravu těmto nenasytným potvorám.
Jeden z nich byl letos obzvlášť vyjímečný, to protože byl okroužkován finským muzem v Helsinkách. Jistě to byl nebojácný hoch, stejně tak jako jeho druzi, kteří urazili spoustu mil, aby spočinuli ve Východních Čechách v koruně stromů, kterou pokryla černá tuš. Pěkně si lebedí na rozhledně, odkud už náš hero může spokojeně koulet očima po velkém množství ryb.
Pěkně se tam ti kapři mrskají... Hm, lín! Máš to mít spočítaný. Říká si zřejmě jeho mlsný jazýček. Zahájí svůj lov, který nakonec skončí úspěšně, ačkoliv se Otesánek musí spokojit s malým Kapříkem. Pár jeho strýčků uteklo s pěknými klovanci na hřbetu či ploutvi - snad to pro ně dobře dopadne.
A tak si žijí kormoráni den za dnem, dokud hladinu nepokryje led. To jim pak pěkně kručí v žaludku, až se to rozléhá. To se pak černý oblak zvedne a zamíří jinam - na chvíli je pod hladinou klid.
Tím bych tohle zamyšlení ukončila... Každý už si může udělat svůj názor .-)

 

Kameničky

21. května 2018 v 11:34 | Qiny
Tiše sedával u hrobu své matky. Truchlivě s ní rozmlouval, nikdy však nedostal odpověď. Bylo mu již kristových let, když se vrátil zpátky. Do Kameniček. V nohách měl několik let trmácení se po světě, věnoval se vlastní duši, která oněměla.
Bez dechu se vracel zpět po známých pěšinách v prostřed polí, které byly osázeny rozličnými rostlinami. Tu pšenice, tu žito a tu zase jetel pro polní zvěř. Malebná políčka. Vrátil se, aby převzal hospodářství... Našel jen opuštěné chlívy a rozechvělou stodolu, do které foukalo ze strání luk. V rybníčku nebylo ryby ba ani kačenky či malých housátek. V domku pár vyhořelých svící a jeho starý pokoj, v němž našel sám sebe...v tom pokoji rozkvétal strom, který se dovnitř dostal skrze rozbořené zdivo. Květl růžově a jeho vůně vábila včely z nedalekých úlů. Ty mu zůstaly věrné.
Natáhl se na palandu a tiše naslouchal zpěvům a šumu té mírné přírody, až ho přemohl spánek. Byl doma.


VI

3. května 2018 v 19:51 | Qiny |  In the arms of two men
Nicholas se nenápadně vytratil z pokoje svého strýce a zamířil si to do svého pokoje. Poté co vklouzl dovnitř, přitiskl se na dveře a snažil si srovnat myšlenky v hlavě, které mu vířili jako malé děti na kolotoči. Neviděl to příliš růžově, to co před chvílí provedl. Amálie usnula, jako když ji do vody vhodí a nenechá nadechnout. Shodil na zem boty, které svíral v dlani a poté košili, která byla vlhká od koupele. Se ztopořeným mužstvím přistoupil k oknu, kde zažehl plamínek ohně, kterým zapálil voskovou svíci na svém nočním stolku.
 


Kapitola 20

13. března 2018 v 22:07 | Qiny |  Svatba na dvakrát (SND)
"Kotva je symbol naděje, stejně jako nach.
Vítr ji jistě odnese, než přijde strach…"
-
-
-
Angela na chvíli zaváhala a pak položila ruce do Alexových dlaní. Nervózně přešlapovala z jedné nohy na druhou. Chtělo se jí čůrat. Vypila příliš kořeněného svařeného moštu, takže je omámená, nejen Alexovým zjevem. Dala si ho především pro zahřátí, protože se připravovala na cestu do nedalekého kostelíku stojícím v jilmovém lese. Z přilehlého hřbitůvku bylo vidět na polorozbořený Tower, kde, jak Alex sliboval, předvídala hradební kopku. Do brzkého kuropění nezbývalo mnoho. Nechápala, co to ti Willisové mají za zvyk, takhle ponocovat a obřadné rituály vykonávat po nocích, ale hodlala se přizpůsobit.
"Angelo a Alexi, církev se s vámi raduje a vítá vás…"
Zbytek Alecových slov se rozhodla ignorovat. Takhle to přeci nemělo být, bědovala. Přála by si tu mít po svém boku Laru, Paulu, babičku i sestřenice. Katarinu a další jí milé osoby. Na Willisovi si už zvykla. Připadali jí v mnoha ohledech milí. Hlavně jejich smysl pro rodinu, tradice a to, jak v každé situaci, jako je tato, drželi pohromadě. Všimla si, že Alec přeskočil pasáž z evangelia a rovnou přešel k otázkám.
"Je vaše rozhodnutí, vzít se a v budoucnu přivést mezi nás dětský smích, dobrovolné?"
Měla chuť vykřiknout, že ne, ale v srdci cítila, že přece netouží po ničem jiném od chvíle, kdy spolu hráli karty v jeskyni. Otočila se na Abbel, vyhledávala u ní podporu. Ta se tvářila vážně, jako kněžka. Měla tenhle výraz pokaždé, když se soustředila, aby si vychutnala situaci, ve které se právě nacházela. Vedle ní stál Cyril a v ruce svíral nějaké černé pouzdro.
Alex odpověděl kladně jako první. Angela ho následovala. Pak si však všimla, že se za kamenným oltářem cosi mihlo. Alec se vztaženýma rukama k nebi cosi mumlal a pak se zase otočil ke dvojici: "Potvrďte své rozhodnutí slavnostním slibem."
Než však mohlo dojít ke slibu, byla slavnost slavení manželství přerušena. Skutečně se jí to nezdálo! Za oltářem seděl baculatý chlap a v ruce žmoulal kus chleba. Alec poklekl pokorně před oltářem, ještě před tím, než se ho pokusil za ucho vytáhnout před všechny přítomné, kterých najednou bylo bez mála dvacet.
"Promiňte!" Zaskřehotal mužíček a odvalil se stranou. Do hloučku, který se kolem všech utvořil, vpadl hubený krátkovlasý kluk a vší silou se pokusil Alexe odstrčit stranou od Angely. Tu pak popadl za ruku a dav, který mu uvolnil cestu se za nimi zase uzavřel. Slyšela, jak Abbel polekaně vyjekla a jak se Cyril neovladatelně začal smát na celé kolo.

Každý sám.0.3

8. března 2018 v 22:16 | Qiny |  Everybody alone
Déšť ustal až k ránu. Cesty byly rozblácené, stejně jako nohy veltvetských koní. Pláštěnka, kterou Brentson sebral z keře, byla naprosto nepoužitelná. Jane, které se vlasy svezly již dávno z úhledného drdolu na ramena v drobných provázcích, však vypadala, jako by si celou tu záležitost s cestováním do hlavního města užívala. Během noci odešly obavy z Alžběty i z jejího strýce do věčných lovišť a ona byla připravená čelit nečekanému.
Lidé, které míjeli, je ignorovali. Měli v ponurém vlhkém horkém ránu svých problémů dost. Bretson v Londýně nebyl dobrých deset let. Přesto mu přišlo, že se vůbec nic nezměnilo.
"Jane, říkala jste, že váš otec byl lodní kapitán?"
"Přezdívali mu Kapitán Generál, pane. Zřejmě už nežije. Já ho neviděla dobrých sedm let. Zbyl mi po něm už jen dům, ve kterém jsme s mým bratrem Richardem a sestrou Carlou vyrůstali. Vidíte, tady je," hbitě sesedla z koně a když udělal totéž, předala mu starost o ta ušlechtilá zvířata: "dejte mi náskok a já vás pak zavolám."
Domek stál v blízkosti filiálního kostela, který byl zasvěcen Panně Marii, podle kterého dostala ulice jméno, White Chapple. Bretson využil příležitosti, když uviděl z domu vycházet staršího pána a zeptal se, zda by mohl dostat džber vody pro své koně. Ten přikývl a loudavým krokem se vrátil zpět do domu.
Netrvalo dlouho a ze dveří se vyřítila jak Jane, tak starý muž. Jane ho však podpírala v podpaží a již v suchých šatech z dálky mávala na Bretsona: "Zaveďte koně přes dvůr do zahrady a přijďte se dovnitř posilnit." Chtěla mu oplatit starost, kterou vynaložil před cestou, když neopomněl vzít s sebou trošek jídla.

Kapitola 19

7. března 2018 v 20:59 | Tess |  Svatba na dvakrát (SND)
"Někdy se zdá, že se tíha situace nedá unést, je jí příliš, ale bolest přesto patří k životu, bez ní by nebylo naděje, a život by byl jenom pošetilostí."
Michael Sifone kráčel kolem nemocnice svaté Marie směrem do centra Londýna. Měl se setkat s jedním z králových maršálů, aby ho informoval o dění v Mackenzieho tlupě, do které se posledního půl roku snažil proniknout. Byl jedním z prvních žoldáků vycvičených k boji a najatých královským vojskem. Za celou dobu, kterou mezi těmi pobudy strávil, zjistil spoustu užitečných informací. Anglie měla s touho bandou budižkničemů problémy a král Eduard tomu hodlal v nejbližší době udělat přítrž. Nejenže se to v Makenzieho tlupě hemžilo loupěžníky, vrahy a únosci, ke všemu tomu navíc spolupracovali s pašeráky a jejich útočiště se nacházelo poměrně blízko na východ od Londýna. Není divu, že se jich vládce chtěl zbavit.
Michael právě došel na roh ulice, ve které byla putika, ve které se měl s maršálem setkat. Pro dnešní schůzku si vyžádel speciálně někoho s vyšší šarží. Ohlédl se, aby zjistil, jestli je sám. Lord Colby byl právě přestrojen v tom špinavém doupěti za Johnyho, nikdy se však nemohli plně spoléhat na to, že nikdo jejich povod neprohlédne. S rukou na jílci meče a maximální ostažitostí pootevřel dveře hospůdky a vstoupil.

V

6. března 2018 v 22:25 | Qiny |  In the arms of two men
Druhého dne od započetí cesty zastavili na noc v hostinci, aby se najedli teplé večeře. Jack šilhal z jednoho na druhého, snažil se srovnat si v hlavě myšlenky. Než vyjeli stačili se ti dva neskutečně pohádat. Amálie se z toho rozrušení div nerozplakala. "Viky, rád bych po cestě navštívil tvého otce…"
Vzhlédla od stolu s překvapeným pohledem. To přeci ne, znělo ji v hlavě. Ve spáncích ji nanovo začala pulzovat krev. Odstrčila svoji židli od stolu, jak nejšikovněji jí to šlo a odhodila ubrousek, kterým si utřela rty. Připadalo jí, že se s Jackem něco děje, když má tak pomýlené nápady.
"Omluvte mě. Cestování je mnohem náročnější, než by se zdálo. Muži, pokud si už dovečeřel, ráda tě doprovodím do našeho pokoje," snažila se mluvit co nejopatrněji, aby nedala najevo jakýkoliv cit. Pohodila hlavou a pramen vlasů, který jí padl do tváře vrátila zpět do spony. Nicholas ji sledoval obdivným pohledem, stejně jako její muž. Ti dva se snad na mě domluvili!

IV

6. března 2018 v 19:59 | Qiny |  In the arms of two men
Prsty líbivě přejížděla po hřbetu knihy, kterou s potěšením zaklapla. Venku již zapadlo slunce, ale to nemohla tušit přes rozbouřenou krajiny, kterou sem tam ozářil blesk. Vstala z lenošky, na které si před spaním ráda četla, a před zrcadlem si rozčesala vlasy. Se zamyšlením sledovala linie svého těla, dlaní si přejela po břiše a bokem se natočila ke svému obrazu. V tu chvíli zatoužila po dítěti, ale to jen kvůli tomu, když si uvědomila, s jakou empatií sdílela Nicholasův strach o zatoulanou sestru. Možná by měla dát Jackovi dítě, i když o tu příležitost se připravila již na začátku bezelstnou lží.
Lehla si do postele a zahalila se přikrývkou až po krk. V momentě, kdy chtěla sfouknout svíci, do pokoje vpadl stín. Neuváženě vykřikla a vyskočila z postele. Hbitě popadla svícen a výhružně zaujala postavení, které jasně dávalo najevo, že má v plánu se vší silou nebezpečí ubránit. Stín si odkašlal a pak s nataženou rukou vstoupil do světla.

Láska

6. března 2018 v 18:20 | Qiny


Lásku nelze vyjádřit slovy, nýbrž obrazy a činy.
A proto, budiž zem lehká všem, kteří stáli o naši lásku
a my o jejich. Nechť jejich duše najde svůj mír.

***

Kapitola 18

5. března 2018 v 20:48 | Qiny |  Svatba na dvakrát (SND)
 
"Matčina bolest je jako tisíc starostí světa"
Nad útesy se snášel soumrak. Moře bylo ledové a hlučné. Se zvedajícím se větrem, připlula do přístaviště loď. Její boky se otíraly o dřevěné slávkami obrostlé molo. Angie vycítila šanci. Šanci zavolat: "Zvedněte plachty, odplouváme!". Také Alex uslyšel hlasy mořských vlků, kteří pobíhali kolem korábu, aby ho upevnili lany. Sledoval je zamračený z kamenné římsy, po které měl namířeno do své ložnice. Chtěl Angie vylekat. Z místnosti se však ozvala rána, jak průvan zabouchl dveře. Nakoukl dovnitř oknem. Nikoho neviděl. Vedle postele byla zažehnutá svíce. Otočil se, aby se vrátil do svého pokoje. Jako mrštná kočka dopadl na prkennou podlahu a vyšel na chodbu. Cítil vůni vlasů své vyvolené a nepochyboval ani chviličku, že tudy před chvílí musela projít. Zanedlouho mu to potvrdila Abbel, jenž seděla v županu u krbu s knihou v ruce
a nosem zabořeným do stránek. Venku se spustil prudký déšť. Ráznými kroky prošel před nádvoří a úzkou chodbou se dostal do zahrady, odkud už to bylo skrze altán a galerii antických soch co by kamenem dohodil. Nemohla přec utéci tak rychle,
aniž by ji spatřil, jak běží dolů po pěšině. Na chvíli se zastavil, aby si shrnul z tváře prameny slepených vlasů.
"Zatraceně…", ozvalo se kousek od něho. Bylo slyšet, jak se trhá látka. Angela ležela zabořená ve vysoké trávě, která se vzdouvala pod nápory větru. Neohrabaně se snažila přitáhnout si k tělu poletující cípy sukně. Než se nadála, Alex ji pevně držel v náručí a palcem přejížděl po jejím bělostném krku. Měl chuť ji uhodit, potrestat. Kdyby nebyla žena, nezaváhal by ani chviličku.
Své úvahy musel nechat stranou, protože z vysoko vzrostlých stromů se odlamovaly větve a nebezpečně se snášely k zemi. Angela se chtěla odtrhnout. Začala sebou házet, ale Alex byl silnější. Položil ji pod střechu altánu, kam nedopadaly kapky deště a se škubnutím ji roztrhl živůtek modrých šatů. Doširoka otevřela oči a v hlavě se ji mihl obrázek opilého Desmonda.
V tom už Alex rozvazoval šnůru u svých kalhot a překotně ji vyhrnovalsuknici k bokům. Klín se jí rozpálil nečekaným ohněm. Nezmohla se na odpor, jen s očekáváním mlčela a nastavovala své rty k polibku. Neoholený se jí otřel o bledé tváře a zanechal na nich drobné škrábance.
"Jsi zvíře, nelidský zvíře, abys věděl!" vřískala. Ječivý hlas ji podbarvovalo bubnování deště. Povytáhl pochybovačně obočí a rukou nahmatal její rozkrok. Ochlupení bylo dlouhé a heboučké. Měl štěstí, že se oblékala narychlo a nevzala si žádné spodní prádlo. Zuby stiskl jednu z bradavek, aby jí dal najevo svoji převahu. V tu chvíli zmlkla. Zhluboka se nadechovala.
"Vy jste mi teda povedená dvojice!" Hvízdl pobaveně Cyril. Ze včerejší noci se propil do dnešního kalného dne. Oči měl podlité krví, ale ani to mu neubíralo na drsném půvabu, který v přítomných vzbuzoval. Nikdo by neřekl, že se včera svíjel jako nakopnutá kočka. Opřel se o sloupek a dál se usmíval.
"Budeš se snad dívat?!" Vztekal se Alex. Cyril ledabyle pohodil rameny a své ruce položil v bok. Měřil si pohledem zadek svého bratra, až ho vyprovokoval k ústupu. Vytrhl se ze sevření ženských kolen, které se mu náruživě omotaly kolem boků
a vyhrnutou suknici stáhl ke kolenům. Dámské punčochy se shrnuly k úzkým kotníkům. Vzal Angelu za bradu a vtiskl jí letmý polibek na čelo: "Přijď za mnou,až to budeš chtít dokončit."
Angela jemně zavrtěla hlavou a sledovala, jak Alex odchází, a přitom si váže tkanici svých kalhot. Uraženě semkla rty a pohledem šlehla po Cyrilovi, tahle rodina je šílená!
Co se děje? Proboha, konečně! Už jsem myslela, že jsi mrtvá
Cyril popošel k Angele a pomohl jí na nohy.
"Jsi velmi bledá, abys věděla. Neměla by si se potulovat takhle na lehko." Sejmul svůj kabát a pomohl jí se obléknout. Nepřítomně popošla k lavičce, kde si sedla a zahanbeně si držela roztržený živůtek na prsou, aby Cyril neviděl zbytečně moc. Myšlenka, kterou jí věnovala Lara, pokud se jí to jen nezdálo, ji zahřála u srdce. Havran, jak Cyrilovi v duchu přezdívala, se posadil vedle ní a tiše si povzdechl.

Cooper se snažil vyhnout nedůvěřivým pohledům kolemjdoucích. Shrnul si klobouk hloub do tváře a s rozhlédnutím přešel přes cestu k malému domku na rohu ulice. Dotkl se ledové kliky a bez klepání vešel dovnitř. Jeho oči si pomalu začali zvykat na příšeří, které v domě panovalo.
"Kdo je to?" Ozvalo se ze zadní části přístřeší. Zamířil úzkou chodbičkou do matčina pokoje. Pod nohama mu uskakovaly šedé myši, vyhublé až na kost.Matku našel sedící na kraji postele v příšerně zmuchlané noční košili. Zřejmě jisvým příchodem vzbudil.
"Matko?!" Přešel k ní a s pokleknutím ji chytil za ruce. Nemohl uvěřit svým očím. Viděl ji docela nedávno, ale během té chvíle docela zestárla. Šedé vlasy ji neupravené spadaly na ramena a její skelný pohled působil zmatení jeho mysli. "Vítej." Utrousila prostě a bosá chodidla natáhla zpět pod pokrývku. Lícní kosti jí vystupovaly z pohublého obličeje. Tváře měla nezdravě propadlé. Ani jednou na něho nepohlédla: "Nechtěla jsem tě znepokojovat, ale během pár dnů jsem přišla o zrak."
Cooper zaťal ruce v pěst a sedl si k matce na postel. Prsty ji přejel po čele a dlaní spočinul na její tváři. Nevěděl, co říct. Hrdlo se mu stáhlo smutkem. Poslouchal, jak pokračuje ve vypravování.
"Páter Hilderbert byl tak laskav, že ti napsal a poslal můj dopis. Vyzpovídala jsem se mu. Slíbil mi, že ti poví zbytek celé pravdy," na chvíli se odmlčela: "navštívil si svého otce? Připadáš mi jiný. Nevím, proč mám ten pocit." Pohladila ho po paži a obejmula v pase, aby se k němu schoulila. Z hrdla ji vyšel vzdech pochopení. "Navštívil."
"Ano matko, byl jsem u něho. Nic nezastíral. Je velmi nemocný a jiného syna nemá. Myslí jen na tebe…" Rozpovídal se o nedávné návštěvě. Cítil, že jeho matka pochybovačně povzdechla.
"Modlila jsem se za tebe, aby si za mnou ještě jedinkrát našel cestu." Procedila skrze zuby a odvrátila od něho tvář. Lehnul si k ní na lůžko a zarytě ignoroval puch, jenž se rozprostíral místností. Obejmul ji a tvář zabořil do jejího kostnatého ramene. Cítil, jak se škube pod přílivem slz. Ty slané kapky cítil na své tváři.
"Nejedla jsem už několik dní. Nepila. Chci zemřít a ty se s tím, prosím, smiř. Posledních pár týdnů pro mě bylo náročných. Nic nevidím. Nemůžu pracovat…" Přitiskl ji dlaň na rty, aby ji umlčel. Pochopila, že má v úmyslu se o ní postarat. Nebylo třeba slov. Pevně ji sevřel, opatrně, aby jejímu motýlímu tělíčku neublížil a do ticha zašeptal: "Vezmu tě domů."

Slunce se v mrákotách vyhouplo na oblohu jako v chomáči bílého chmýří. Fergus pomohl Paule do sedla a s ranním orchestrem vyrazili na cestu. Do přístavu dorazili o tři dny později.
"Slečinko," Fergus se poposunul v sedle a ukázal na loď, jejíž jméno znělo Aurora. Paula přikývla. Koně uvázali u Kneipe beim Seemann a pešky se vydali k lodi. V přístavišti bylo navečer celkem vylidněno. Pár otravných racků se prohánělo nad jejich hlavami a sem tam se střemhlav vrhly do drobných krajek moře, aby si pro sebe uzmuly večeři.
"Herren!" S červenými tvářemi a napuchlým nosem k nim přicházel od lodi muž, jenž byl pěkně kulatý v pase s rozčepýřenými vlasy. Fergus ho hned poznal a přátelsky se k němu rozeběhl. Padli si do náruče a poplácávali se po ramenou. Paula si pomyslela, jak je to pro muže typické. Pohodila svým zavazadlem a přendala si vak do druhé ruky.
"Heiko, dovol mi představit ti Paula. Můj velmi dobrý přítel." Paula se málem neudržela a udělala pukrle. Místo toho hodila vak na zem a sklonila hlavu. Heiko si ji pobaveně změřil pohledem a zakuckal se: "Das Mädchen ist sehr schön, Kamerad." Paula stáhla rty k sobě a naklonila hlavu na stranu. Ten je mi pěkně vykutálený, pomyslela si.
Fergus pokýval hlavou a předal Heikovi balíček, který vytáhl zpod své košile. Heiko dlouze přičuchl a spokojeně zachroptěl. "Ja, ja, mein Kamerad. Du bist brav, immer!" Fergus pokrčil rameny a sebral Paulino zavazadlo ze země. Přehodil si ho přes rameno a následoval Heika na palubu lodě. "Můj odjezd z Haywire Millu nebyl neplánovaný," utrousil přes rameno k Paule, která je následovala: "tvůj otec se bude shánět, až se dopídí, že sis sjednala jinou loď, na kterou jsi ale nenastoupila! Napsal jsem tady Heikovi, neumí anglicky ani pípnout."
"Möchten sie etwas essen? Wir können guten Abendbrot machen." Smál se Heiko a mnul si svůj břich. Paula se podívala jiným směrem, aby skryla své znechucení z jeho klepajícího se podbradku. Nasadila úsměv a mile odpověděla: "Gerne." Ačkoliv měla obstojné základy němčiny, nechtěla se s ním nijak pouštět do debat. Chtěla si nechat pro sebe výhodu, aby nebylo úplně jasné, jak moc dobře rozumí. Pak se i ostatním více rozváží jazyky a ona nebude muset příliš tápat, co se chystá.
Fergus hodil zavazadlo do rohu kajuty. Pohledem přepočítal počet nocležníků a Paule ukázal na nejzazší místo.
"Večer si vylezeš na horní palandu," mrkl na ni, "Budu tvou čestnou stráží. Heiko má na palubě samé německy mluvící krysy. Bude nás tu přinejmenším dvacet, ale cesta do Irska netrvá věčně. Takže můžeme být v klidu. Dnes se vyspíme a zítra večer po vyplutí budeme na místě." Paula nevěděla co odpovědět. Ze svého zlatého obláčku slétla až na samé dno hlubokého
jezera a dusila se. Dusila se pachem zvratků, nevětraných prostor, upocených nemytých těl, a nakonec i sama sebou. Byla na pokraji svých sil. Přeci není tak silná, tohle není na její náturu. Uvědomila si, v jaké pozlacené kleci dosud žila. Na chvíli měla chuť vztáhnout ruce k nebi a začít se horečně modlit. Fergus ji stiskl rameno a mírně s ní zatřásl: "Irsko je krásná divoká země." Zřejmě se jí snažil dodat odvahy. Znal ji tak dlouho,že svou empatickou povahou vycítil rozpoložení mysli.
"Než se najíme, vzal bych tě do nedaleké kaple, pokud budeš chtít." Němě přikývla a s pocitem zadostučinění vyšla na palubu, kde ji zpražil slaný vzduch. Přitáhla si blíž k tělu kabátec a ruce zkřížila na prsou. Vážně se musí vzchopit. Kde je ta silná žena?! Narovnala se v týlu a podrbala za uchem.
Z kaple vyšlo několik osob. Paula vešla dovnitř, kde bylo pusto prázdno a poklekla před oltářem. Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. V duchu se začala svěřovat Bohu, přitom si uvědomila, jak jsou její trápení směšná. Nakonec s povzdechem vstala a vyšla ven. Kaplička stála na vyvýšeném místě, odkud měla záliv jako na dlani. Daleko po její pravé ruce začalo zapadat slunce a srpek měsíce nahrazoval jeho místo. Fergus ji vzal kolem ramen a vlípl jí polibek do vlasů. Mírně jí rozcuchal a poté vyšli směrem k domům. Nebylo by moudré se déle zdržovat až do úplného setmění.
Fergus se dal po cestě do vyprávění, jak se při cestách s jejím otcem seznámil s Heikem a jak mu pokaždé přiveze tabák do pěnovky. Paula se zasnila, když si představila, jak se malí kluci potápí do moře, aby vylovili kámen, který kdysi stvořila mořská pěna a pak z něhovytváří dýmky rozličných tvarů.
Ráno loď vyplula na čas, přesně s prvními paprsky slunce se odlepila od břehu. Paula se křečovitě držela zábradlí pod kapitánským můstkem a těžce nesla houpající se žaludek. Už brzy dorazí do Irska a konečně se setká s příbuznými slečen Bowelových. Ta představa ji trochu uklidnila, ačkoliv tušila, že její požadavky a zprávy nevěští nic dobrého.


V hale panovalo přítmí a několik postav ozařovaly plameny šlehající z krbu. Cyril se rozhodl zažehnout několik svící v ponurém propršeném dni a uvelebil se do křesla. Své dlouhé nohy natáhl tak, že je opřel o desku masivního stolu a nic neříkajíc sledoval nasupeného Aleca, který po třech dnech vyšel ze svého pokoje, jen aby konečně pozřel něco k jídlu. Abbel totiž zakázala komukoliv vstupovat do jeho ložnice či poslouchat jeho rozkazy.
"Jsi saň," procedil skrze zuby a usadil se po levici vedle Cyrila. Abbel vzhlédla od svého vyšívání a pohodila rameny. Angela ji tiše sledovala z protějšího křesílka a v duchu hodnotila rysy její tváře s Cyrilovými. Alex seděl od rána zavřený ve své pracovně, Angie pouze občas uslyšela ohlušující ránu, jak mu cosi padá z ruky.
Alec hltavě spolykal několik soust krajíce chleba a zapil je vodou. Potutelně šilhal po Angele a pak vstal od stolu, aby došel až k ní: "Doufám, že jsi se na dnešek dobře vyspala." Nechápavě k němu zvedla oči. V tu chvíli se zaklaply dveře o patro výš, ze schodů scházel upravený Alex. V ruce držel cosi bílého. Cyrila to vytrhlo ze zamyšlení, až málem sletěl na záda a Abbel nevypadala vůbec překvapeně. Popadla bibli a hodila ji Alecovi do rukou. Atmosféra zhoustla, když Alex vyzval Angie aby mu podala ruku.

Kam dál