Kaple Panny Marie prosebnice

9. října 2017 v 19:49 | Qiny |  Bestiář
Včera mi déšt smáčel vlasy, jenž jsem si zabalila do šálu a schovala pod červenou kapucu. Ve stínu lesa jsem jen tak v holinách brouzdala travou a potůčkem, jenž si razil cestu skrz kamení, který byl ošacený v mech.
Můj průvodce mezitím hledal v zemi zapomenuté poklady Sudet. Měl štěstí na pár prvorepublikových mincí a několik svátostek. Leželi tam, několik desítek let, abych je mohla promnout v prstech a zbavit je nánosu bahna. V pramíncích potoku se leskly jako slzy rusalek, jenž se vznášely v mlze. Ta byla hustá a prostupovala skrze vysoko vzrostlé duby.
Vzduch byl nasycen vlhem, které vnikalo až na kůži. Byla mi zima, ale něžné doteky mě zahřívaly natolik, abych byla spokojena.
Po lesních uvozovkách jsme došli až do kaple Panny Marie prosebnice... pár uvolněných kachlí uvnitř zaskřípalo pod našima nohama. Z podkaple vytékal pramen, kde si člověk mohl svlažit již dost vlhké rty. Olízla jsem se rozkoší. V rukou jsem přitom svírala několik hlaviček hříbků, jenž vydal les jako své dary.
Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si vzpomenu, jak jsem spočinula na základech domu, kde kdysi bydleli lidé, které jsme po druhé velké válce od nás vyhnali. Teď už ho naprosto pohltil les. Jakoby se tam do teď vznášela jakási podivná energie, která se snaží vystrnadit i ostatní návštěvníky z lesa. Těch podivných momentů bylo několik. Například zvuk podobný padajícímu stromu, který nikde nespadl... Nechci vědět, co to bylo!
Myslím, že kdyby tam někdo přeci jen stál, bylo by to ten samí pocit, jako když člověk zahlédne míhající se stín za oknem.

Kdo by řekl, že se tam opravdu skrývá kaplička...
 

Oh, Romeo

6. října 2017 v 11:48 | Qiny |  Bestiář
Nikolko, děkuji za lodičku, s kterou se nikdy neutopím ve vlně slz a zdarně dopluji ke svému cíly..
Psáno v jednom starém článku, jenž mi čas od času vžene červeň do tváří. Ne, nemůžu mazat stopy, jenž jsem zanechala za sebou, krůček po krůčku, než jsem došla až sem.
Starší, silnější. Nikdo nemůže být tak silný, jak si myslí, že je. V té chvíli ale, kdy hrozí pád, je skvělé mít vedle sebe lidi, kterým můžete věřit. Ty vám dají vůli žít a nad strastmi života vyzrát.
Takže, má lodička doplula do bezpečného přístavu. Teď si žiji na svém ostrově a nechci ho opustit. Naštěstí si už nepřipadám jako ztroskotanec, jako kdysi. Je to zásluhou těch, které jsem si sem s sebou přivezla.
Víc slov netřeba...

Obrázek jen tak pro radost a protože ho mám ráda.

Franziska Miksch

22. srpna 2017 v 17:38 | Qiny |  Small Qin
Obloha potomněla, ptáci mířili vstřemhlav k lukám a bučinám. Vzduch byl nasycen vodou a zeminou. Prudký liják se spustil záhy. Šumění v korunách stromů bylo doprovázeno ozvěnou hromu.
"Neměla by si chodit..."
"Mé dítě mě jistě čeká s rozsvícenou hromničkou! Mein Gott, musíš to přeci pochopit, Johannes."
Sukně dívce proudila jako řeka kolem lýtek. Holá kůže byla skryta ve žlutých punčochách, které se od bosých nohou nasávaly dešťovými kapkami, jenž ulpěly v trávě. Uhladila si dlouhými prsty čepec, který ji vítr shrnul do čela a držíc ho, ráznými kroky vydala se přes pole směrem k věži kostela, co odbíjel šestou večerní.
"Jak chceš!" Johannes se skrčil ve své skrýši, kterou mu byl jeho pléd. Klobouk mu už dávno odvál prudký poryv větru a tak mu dlouhé černé vlasy spadaly v závoji na ramena jako chapadla medúz. Jejich odpolední dostaveníčko by trvalo déle...
Zamračeně sledoval, jak se mu Franziska vzdaluje, až byla na samém vrcholu pahorkatiny, která chránila město a udržovala ho v dolíku. V ten moment mračna seslala k zemi klikatící se ohnivý úder. Jeho milovaná žena a matka jeho dětí se pod jeho silou odporoučela k zemi jako domeček z karet.
Krev se mu v žilách zpěnila. V jednu chvíli si byl téměř jist, že ochrnul, ale pak ho nohy přece jen odnesli, jako kdyby si nasadil sedmimílové boty. Spočinul podlomen v pase a zabořen koleny do měkké země. Ubohou Franzisku držel v náručí, v tu chvíli byla bezvládnou hadrovou panenkou s očima rozšířenýma dokořán. Tiše vydechla a její tep se zastavil. Její teplé tělo se křečovitě vzepjalo a on ho objal s větší prudkostí.
Dlouho tam takto spočinul, zmítán od čerta k ďáblu. V nitru srdce necítil nic než jen tupou bolest, která bodala a píchala do jeho údů.
Od ženy ho odtrhli se vší silou až druhého dne, kdy se přes pole vraceli tovaryši z jarmarku. Zděšení tím neštěstím, které jim bylo na naléhání vyjeveno, postarali se té ženě o slušný pohřeb. Na místě, kde spočinula se svým mužem naposledy, postavil se na památku její duše pomník.

 


Belveder

20. srpna 2017 v 11:44 | Qiny |  Small Qin

"Přátelé, musím vám říci, že je mi s vámi moc dobře..." Dívka se otočila ve vlhké trávě na záda a se zamrkáním sledovala potemnělou oblohu plnou hvězd. Srdce jí plesalo, ačkoliv on byl daleko. Věděla, že ta dálka nic neznamená.

"Kristý, je dobře, že si nás sem vzala," ozvala se Markéta, která ležela na břiše s podloženou bradou do dlaní a ve tváři se ji odrážela světla nočního Belvederu.

Veronika s Václavem leželi z druhé strany a ani nedutali. To ticho, uprostřed velkého města bylo k neuvěření, ale bylo tam. Jako by se na chvíli zastavil shon celého dne, dívčina mysl odpočívala v příjemném chladu letní noci. Pohledem se kochala impozantní barokní perlou na obzoru. Představovala si doby minulé i budoucí.

Se zašploucháním se na hladině jezírka vznášelo několik kachen. Od jejich ocasů se do stran rozjíždělo ve vlnách třpytící se zrcadlo s obrazem zámku. Vůně Aksamitníku se nedala přehlédnout, byla však taková tma, že jeho barva byla černá s nádechem šedých odstínů. V korunách stromů tiše šveholil vánek, ale jinak na zahradě byli jen oni.

"Tak snad nelitujete toho, že jsem vás sem zatáhla i přes zavřenou bránu... Jsem tak trochu poděs."

"Zůstaň taková!"Ozvalo se téměř sborově. Vyjel mi úsměv na tváři, i já mám přátele. A moc si jich vážím.


Oblíbený

13. srpna 2017 v 20:51 | Qiny |  Small Qin
Čeho se na nás dopustí druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.

François de la Rochefoucauld

Oheň

17. července 2017 v 19:18 | Qina |  Small Qin
Oheň se šířil světnicí, jako když vzplane papír nad zapálenou svíčkou. Ukrajoval si rychle kousek po kousku dřevenou podlahu a jako tekutá láva stoupal vzhůru po závěsech. Z rozbitého skla okenice se z podkrovního pokoje hrnul štiplavý kouř do Zámecké ulice, kde už se shlukovali opočenští lidé. S rukou na ústech nejeden zíral a v černých panenkách se jim ten výraz odrážel do pohledů dalších příchozích.
Městem se nesl silný zvuk sirény přijíždějících dobrovolných hasičů, kteří zrovna nedávno pořídili parní stříkačku. Hasiči se překotně snažili rozehnat dav, aby se dostali blíže k domu, který žárem a plameny už olizoval krovy vedlejšího příbytku. Dům v plamenech v sobě stravoval své obyvatele. Bylo slyšet křiku a kašle.
"Proboha, zachraňte Tošovského!" "Uvnitř je jeho malá dcerka!" "Chudáci, rychle! Prosím!" "Otče náš, jenž si..."
Domovní dveře rozrazili zachránci snadno, vypáčili je. Když vpadli dovnitř, na chvíli je oslepila naprostá tma, způsobená dýmem. Jeden z nich znal dům velmi dobře, a tak se jal do kuchyně, kde spatřil omdlelého Tošovského. S námahou si ho přehodil přes rameno a vyběhl rychle ven, než by se stačil tím jedovatým vzduchem přiotrávit, až by mu z toho zčernal nos.
Ze stříkačky se už začala rozlévat voda, pomalu hasila horkost, která sálala z domu.
Po hodinách čekání, až se zajistí veškeré napáchané škody... už bylo jasné, že čtyřletá Marie byla obětí objetí žhnoucích plamenů.

Související obrázek

Balanc

13. července 2017 v 19:25 | Qiny |  Small Qin
Den třetí
Opravdu tři metry vysoko? Tak to nemohu v žádném případě v budoucnu přibrat, pokud se chci věnovat právě tomuhle sportu, jakým je archivařina. Prý je to dřina! Asi jen 1 % lidí v téhle podělané republice by s Vyskočilem souhlasilo. Zábavné, že spolužák je naopak Skokan. Deset kartonů sem, deset tam a opovaž se to nosit po schodech, máme tady výtah! A přitom tu ještě nedávno hasiči sušili hadice. Nejmenší okresní archiv v Republice, 1870 bm.V depozitáři v minulosti parkovala Avie.
Áčka, samá áčka, nebudeme Béé, ovce. Ovoce bych si zas naopak dala, na terase v květináči zrají obrovské plody jahod, jen je sezobnout jak ta drzá sojka, skřř-skřř-réč. Já ti dám ty potvoro a nekoukej tak na mě.

Výsledek obrázku pro rychnov veduta

Kapitola první

2. června 2017 v 15:18 | Qiny |  Protokoly rychtářského práva

Onřej Šitina, rychtář z Opočna, se protáhl v křesle a s lupnutím v kolenou došel k otevřenému oknu, aby ho zavřel, a tak zabránil průvanu dál čechrat jeho kadeřavé vlasy. Pohodlně se usadil ke svému psacímu stolu, který byl zarovnaný knihami a úředními lejstry a v dlaních si podebřel hlavu. Prsty si zajel do vlasů a pak s výdechem vzal husí brk do levé ruky a jal se zapisovat pojednání, které se seběhlo včerejšího dne léta páně 1613.

Na okení tabuli dopadl kamínek a pak ještě jeden. Rozmrzele vstal od stolu a s trhnutím otevřel okonice dokořán.

"Ondráši, copak budu čekat celý den, než se uráčíš dojít pro vodu?"

"Vydrž, Maří, však se dočkáš," s bouchnutím za sebou opět okenici přirazil a vrátil se ke svému kalamáři.

Léta páně 1613 za rychtáře Ondřeje Šitiny.

Opět namočil hrot brka do inkoustu a pokračoval ve psaní.


Josef Malšovský z města Hradec Králové nad Labem, jsouce při právu rychtářském v městě Opočně pro dluh nedodáli do panu, od Jana Zabřeského pisauce obviněn, k účtu pořádnému se jest a do šesti neděl pořád zběhlích odkladu kterému účtu požádal, slibujíc rukám daným právu pod propadením cti a viny své, že se, na týž den od Actum tohoto poznamenání jakž nahoře doložezeno v šesti Nedělích postaviti, a o takový dluh spokojiti chce.

Actum v městě Opočně ve čtvrtek po letnicích u Mučedníku Božím v domě Jana Kalendy. Letha utsupra.


"Podpis ještě chybí," zamumlal si pod knírek a se zvednutím svých šůsků kabátu se postavil před zrcadlo, aby si dlouhé vlasy spoustal mašlí. Košili si zastrčil do kalhot a přes sebe si přetáhl vestu s pěti kostěnými knoflíčky. Aby uspokojil svou mladou ženu, vyšel z domu ještě před soumrakem a popadl nabízenou nádobu. Marie drobnými krůčky cupitala za ním s děckem přivešeným na sukni.

"Byl tu ten Malšovský!" Z kapsy přišité k zástěře vytáhla pět drobných mincí:"splácí Zabřeskému těch 30 krejcarů za těch šest zadávených slepic!"

Spokojeně si mlaskl:"Kéž by to takhle rychle šlo vždy!" natáhl k ženě ruku a pohladil ji po tváři. Peníze si schoval do měšce a rozhodl se navštívit Jana ještě dnes, aby mu peníze předal. Nabral do džberu vodu a odnesl ji do světnice, kde měli kuchyni a zároveň obývací místnost na spaní.

"Odpočívej, Máří, to malé se každou chvíli narodí a nechci, aby to bylo ještě dnes, když je tak pozdě a blíží se klekání. Už s Hankou nevycházejte z domu, však já se brzy vrátím." Nasadil si klobouk a vydal se ke zvonici. Trochu ho dráždilo, že se služebná tak dlouho sdržuje u svého otce, ale nebylo nic na plat, když si ho poručil pán Bůh tam nahoře.

Po cestě potkal pár známých, co mířili ze zámku. Podíval se tím směrem k oválné kamenné věži a zamrazilo ho na zátylku, když si vzpomněl na vypravování svého dědy, jak v téhle věži bývala hradní hladomorna a noc co noc se z ní ozývali hladoví vězni.

"Fojte!" uslyšel za sebou hlas Jana. Otočil se a pohodil hlavou na pozdrav, "zrovna se vracím z Jaroměře. Představ si, sestra se vdává!"

"To jsou pěkné zprávy! Vyřiď ji ode mě pěkné pozdravy a upřímné přání. Tady ti nesu peníze od Malšovského, tak ji budeš moc přispět k věnu." Předal mu peníze a pokývnutím na rozloučenou se vydal městem na obchůzku. Vyšel směrem na zámek, za přítelem písařem, aby mu vyčinil, že se u něho už dlouho s manželkou nezastavili. Měl štěstí, svého přítele potkal před branami zámku a tak nemusel složitě vysvětlovat svoji návštěvu. Protože byl teplý den, posadili se ke kašně na prvním nádvoří a potutelně pozorvali služtičky, které se tu při práci sem tam objevily spocené s živůtky přilepenými na plná ňadra.

Písař Jindřich se napil ze džánu piva z panského pivovaru a ještě teplé ho podal svému příteli. Do rukou nabral trochu vody a pokoušel se smít černé kapky na svých prstech. Jak stárl, klepal se po celém těle a tak musel své řemeslo a znalosti pomalu předávat svému synu. Zahlédli ho právě, když procházel zámeckou branou z hlavního nádvoří a v podpaží vedl děvče z kuchyně. Jeho otec si mlaskl a natáhl se nazpátek pro džbánek.

"Je to holomek, pořádnou práci nezastane, psát umí, to jo," prohodil mezi řečí. Ondřej nikdy neslyšel, že by si jeho přítel stěžoval. Pár týdnů ho neviděl a silně vnímal změnu jeho kostnatého seschlého těla. Kůže na něm doslova vysela a to by řekl, že panský písař bude dobře živen.

"Stará Magda zastane spoustu práce, i když by nemusela. Holt, nikdo jiný to za ní neudělá. Teď pomáhá nejmladší Anně s potomkem. A tak mě napadá, vy též čekáte?"

"Budeme chovat každou chvíli, čáp tu krouží snad každý den nad domem. Rád bych chlapce! Ty máš tři, řekni mi, i ostatní jsi dal do učení?"

Nadšení

20. května 2017 v 19:11 | Qiny |  Small Qin
Člověk by měl na sobě neustále pracovat a dosahovat nových a dalších velkých či malých úspěchů. Dnes jsem si jeden takový dopřala i sama sobě. Úspěšně jsem dokončila roční myslivecký kurz a jsem oficiálně členkou ČMMJ ! A skutečně, tenhle koníček není jen o lovu. Sdružuje spoustu věkových kategorií lidí, kterým (snad většině) záleží na přírodě, ve které žijeme. Ano, co si budeme povídat, u způsobu lovu zvěře jsem málem propadla, ale to k myslivosti, ať se to lidem líbí nebo nelíbí, už od pradávna patří. Mám kolem sebe spoustu přátel, kteří mají stejnou vášeň a jsem ráda, že jsem určitým způsobem dosáhla jejich úrovně a že se mezi ně můžu hrde postavit. Ráda bych dodala nejen Lovu zdar ! A naší rodinné tradici obzvlášť, protože krev není voda.

E-Badatelna

18. května 2017 v 22:21 | Qiny |  Bestiář
Prapradědovi by letos v srpnu bylo 120 let! K jeho krásnému kulatému výročí jsem si teď k ukrácení dlouhé chvíle vytvořila kratičký přehled pokrevní mužské linie do roku 1799! Prababička, kterou si matně vybavuji (narodila jsem se v r. 1995) mě k němu skrze svůj úmrtní list, jediný pramen, se kterým mohu pracovat, navedla.


Pro ty, koho by zajímal můj postup (opravdu jen taková rychlovka, která potřebuje rozpracovat do větších detailů) ať vstoupí do celého článku!

Kam dál