Trnu hrůzou v naději

29. srpna 2018 v 20:06 | Qiny |  Small Qin
Den za dnem v malém bídném pokoji
plyne a utíká život mezi řádky,
potichu trnu hrůzou v naději,
sedím tu tiše, nestojím o šarvátky.
....
By Qiny
 

Kocábka

28. srpna 2018 v 18:05 | Qiny |  Small Qin
Koulelo se, koulelo, červené jablíčko... Srdce ji bušilo jako o život. Bála se, že bude vypadat hloupě, ale naštěstí se tomu tak nestalo. Zápasila s větrem, který si pohrával s její tváří a svůj úsměv nastavovala měkkému slunci, které zapadalo za vysokými starými domy. Byla nadšená, jednoduše okouzlená Dunají, kterou měla po pravé ruce a malebným městečkem Spitz, po svém levém boku. Slyšela ptáky švitořící ve větvích, ze kterých se na zem pomalu sypalo listí, jež pokrývalo promočenou cyklostezku. I ona byla mokrá až na kůži, ale ten pocit jí těšil. Mokré šortky se jí přilepily na do bronzova opálená stehna a k světlým spodkům. Její společník jí sledoval potemnělýma očima s úsměvem na tváři. Neustále mu ujížděla, ale v kochání mu nemohlo nic zabránit. Utřel si pár kapek, které mu stekly po bradě a dál se hnal za tou podivnou bytostí, která jakoby neznala hranic a přitom moc dobře věděla, na který břeh se nesmí dát.
A tak den utekl stejně tak jako uplavaly ryby v řece daleko předaleko a v přítmí na terase malebné hospůdky spočinuly u talířů, které byly naplněny kousky ryb a zahradního salátu. Z kabely vytáhl modrý svetr, který jí přehodil přes prokřehlá ramena a dal se do jídla. S cinknutím ochutnali zkvašené víno a pak zabřehli do rozhovoru, který nebral konce. Nevnímaly jak ten čas letí a bylo ráno a každý se rozjel do svého domova. Obšťastněny vlastní přítomností. I to k životu patří a občas stačí. Nejen z chleba je člověk živ.
Doma už čekal její manžel, kterého milovala každým svalem svého zmoženého těla. Něžně se k němu přivinula a usnula spánkem spravedlivých s ruměncem na tváři, tiše jako myška, aby ho nevzbudila. Byl jí přístavem a ona mu bájnou kocábkou, která ho připlula osvobodit z okov osamnění. S ním byla nejšťastnější.

Já se tam vrátím

22. června 2018 v 13:16 | Qiny |  Draw

Dvě duše se procházely po vršku, po půdě, která v sobě nesla zetlelá těla jejich předků. Muže i ženy, kteří byli svědky košatění větvoví starých dubů, které obklopovaly růžovou zahradu. Vyhlídka do kraje v jedné umouněné duši vyvolávala pocit, že je v bezpečí, obklopena bory a zlátnoucími polnostmi. Přítomnost se v myšlenkách oněch dvou propojovala s neodbytnou minulostí. Připadalo jí, že se postupem času v této kolébce českého krále do jisté míry proměňuje a nabírá sílu a odvahu změnit svoji zapomenutou vůli žít. Tak jako je bouřka sama sebou, stane se ona duší.
Nenacházejíc vhodná slova, nechala si vyprávět o snech a plánech. O budoucnosti. Ta její je dosti pohnutá a nejistá. Nechala se rozmazlovat a přijímala dary, které se jí skláněly bezelstně k okrajům její aury. Minuty a hodiny plynuly zcela přirozeně. Nádech tajemství visel ve vzduchu a snášel se k zemi jako paraplíčko z odkvetlých pampelišek. Zapadající slunko měkce osvítilo vrásky, které těm dvoumvepsal do tváře sám život. Pokrýval je jako inkoust zaschlý v sešitech mladých studentíků. Až se objevila druhá duše a obě se po chvíli ponořily do tmy s neutuchající energií žít. Do hříšného prostředí mocných ďáblů, kdy příroda přivírá oči a nechává milence napospas vlastnímu nepsanému osudu. Kluzký mrzký had se omotával kolem jejich zápěstí a svazoval jim ruce, ale pouta byla příliš slabá a brzy odolala souhře několika libozvučných tónů.
Tak jako na obloze byly kdysi uloženy hvězdy, aby každý zbloudilec mohl dojít svého cíle a alespoň trochu se zmírnilo jeho oslepnutí, když se část země odvrací od plamenů slunce, tak dole na zemi, v hustém porostu ledem ležícího místa, místa odpočinku pro divou zvěř, rozsvítí se tu a tam prdelka ošklivých světlušek. Kdo má však právo soudit? Kdo říká, jak má tento hmyz vypadat? I přes svoji ohavnost je na venek krásná a její přítomnost ladí struny, aby pak hrály pro radost všem, kteří tu záři uvidí. Jsou to bludičky, které nejednoho nešťastlivce svedly a přinutily jej tančit proti jejich vlastní vůli a navzdory skrytým přáním.
Ačkoliv téměř půlnoc, ryby sebou házejí radostně na hladinu, aby přivítaly sůvy, neúnavné posly černočerné tmy, které zahalila svým hávem břehy a vše, co na nich roste, do mnoha odstínů černé smůly. Jen díky cloně, která brání prohlédnout pomyslnou mlhu, je toto místo mnohem krásnější, než když ho zmáčí slzy ranní rosy. Rusalky a bludičky, stejně tak jako víly, roztančí se na hladině a vodní mužíčci je s kříženýma rukama pozorují z vody. Rostlinky, jenž se vznášejí na vlnách copatých hnědých řas, vztahují své konečky po prstíkách a přetahují se o ně. Pokud je polapí, drží je pevně a nepouští. Otisknou si je do své svrchní stěny a navždy si je udrží ve své paměti. Pohupují se, nechají se unášet ve víru těch nekonečných tanců a mlčky naslouchají drkotání prokřehlých lící. Spojeni mezi sebou kamennými mosty, snaží se dostat každý na druhý břeh, aby našel alespoň kousíček ze spadlé hvězdy, která na sobě nese plamínky a drobné žhnoucí uhlíky z vesmírných cest.
Cukl..A pak už nic... Já se tam vrátím.
 


Kormoráni

22. května 2018 v 11:47 | Qiny |  Small Qin
Letos jich do Opočna přiletělo téměř dvě stě, možná i víc! Kormorán... Stejně jako skautský vodní oddíl Kormoránů, kteří jsou jediného druhu v hlavním městě Moravy, tak i Phalacrocora je jediným rodem monotypické čeledi kormoránovití, která se dělí do celých čtyřiceti druhů.
Ostrůvek, který je cílem mnohých hledačů kešek či zamilovaných párů, jim během zimních měsíců skýtá příjemné útočiště a rybník Broumar, který ho ze všech stran obklopuje, zase poskytuje potravu těmto nenasytným potvorám.
Jeden z nich byl letos obzvlášť vyjímečný, to protože byl okroužkován finským muzem v Helsinkách. Jistě to byl nebojácný hoch, stejně tak jako jeho druzi, kteří urazili spoustu mil, aby spočinuli ve Východních Čechách v koruně stromů, kterou pokryla černá tuš. Pěkně si lebedí na rozhledně, odkud už náš hero může spokojeně koulet očima po velkém množství ryb.
Pěkně se tam ti kapři mrskají... Hm, lín! Máš to mít spočítaný. Říká si zřejmě jeho mlsný jazýček. Zahájí svůj lov, který nakonec skončí úspěšně, ačkoliv se Otesánek musí spokojit s malým Kapříkem. Pár jeho strýčků uteklo s pěknými klovanci na hřbetu či ploutvi - snad to pro ně dobře dopadne.
A tak si žijí kormoráni den za dnem, dokud hladinu nepokryje led. To jim pak pěkně kručí v žaludku, až se to rozléhá. To se pak černý oblak zvedne a zamíří jinam - na chvíli je pod hladinou klid.
Tím bych tohle zamyšlení ukončila... Každý už si může udělat svůj názor .-)


Kameničky

21. května 2018 v 11:34 | Qiny
Tiše sedával u hrobu své matky. Truchlivě s ní rozmlouval, nikdy však nedostal odpověď. Bylo mu již kristových let, když se vrátil zpátky. Do Kameniček. V nohách měl několik let trmácení se po světě, věnoval se vlastní duši, která oněměla.
Bez dechu se vracel zpět po známých pěšinách v prostřed polí, které byly osázeny rozličnými rostlinami. Tu pšenice, tu žito a tu zase jetel pro polní zvěř. Malebná políčka. Vrátil se, aby převzal hospodářství... Našel jen opuštěné chlívy a rozechvělou stodolu, do které foukalo ze strání luk. V rybníčku nebylo ryby ba ani kačenky či malých housátek. V domku pár vyhořelých svící a jeho starý pokoj, v němž našel sám sebe...v tom pokoji rozkvétal strom, který se dovnitř dostal skrze rozbořené zdivo. Květl růžově a jeho vůně vábila včely z nedalekých úlů. Ty mu zůstaly věrné.
Natáhl se na palandu a tiše naslouchal zpěvům a šumu té mírné přírody, až ho přemohl spánek. Byl doma.


VI

3. května 2018 v 19:51 | Qiny |  In the arms of two men
Nicholas se nenápadně vytratil z pokoje svého strýce a zamířil si to do svého pokoje. Poté co vklouzl dovnitř, přitiskl se na dveře a snažil si srovnat myšlenky v hlavě, které mu vířili jako malé děti na kolotoči. Neviděl to příliš růžově, to co před chvílí provedl. Amálie usnula, jako když ji do vody vhodí a nenechá nadechnout. Shodil na zem boty, které svíral v dlani a poté košili, která byla vlhká od koupele. Se ztopořeným mužstvím přistoupil k oknu, kde zažehl plamínek ohně, kterým zapálil voskovou svíci na svém nočním stolku.

Kapitola 20

13. března 2018 v 22:07 | Qiny |  Svatba na dvakrát (SND)
"Kotva je symbol naděje, stejně jako nach.
Vítr ji jistě odnese, než přijde strach…"
-
-
-
Angela na chvíli zaváhala a pak položila ruce do Alexových dlaní. Nervózně přešlapovala z jedné nohy na druhou. Chtělo se jí čůrat. Vypila příliš kořeněného svařeného moštu, takže je omámená, nejen Alexovým zjevem. Dala si ho především pro zahřátí, protože se připravovala na cestu do nedalekého kostelíku stojícím v jilmovém lese. Z přilehlého hřbitůvku bylo vidět na polorozbořený Tower, kde, jak Alex sliboval, předvídala hradební kopku. Do brzkého kuropění nezbývalo mnoho. Nechápala, co to ti Willisové mají za zvyk, takhle ponocovat a obřadné rituály vykonávat po nocích, ale hodlala se přizpůsobit.
"Angelo a Alexi, církev se s vámi raduje a vítá vás…"
Zbytek Alecových slov se rozhodla ignorovat. Takhle to přeci nemělo být, bědovala. Přála by si tu mít po svém boku Laru, Paulu, babičku i sestřenice. Katarinu a další jí milé osoby. Na Willisovi si už zvykla. Připadali jí v mnoha ohledech milí. Hlavně jejich smysl pro rodinu, tradice a to, jak v každé situaci, jako je tato, drželi pohromadě. Všimla si, že Alec přeskočil pasáž z evangelia a rovnou přešel k otázkám.
"Je vaše rozhodnutí, vzít se a v budoucnu přivést mezi nás dětský smích, dobrovolné?"
Měla chuť vykřiknout, že ne, ale v srdci cítila, že přece netouží po ničem jiném od chvíle, kdy spolu hráli karty v jeskyni. Otočila se na Abbel, vyhledávala u ní podporu. Ta se tvářila vážně, jako kněžka. Měla tenhle výraz pokaždé, když se soustředila, aby si vychutnala situaci, ve které se právě nacházela. Vedle ní stál Cyril a v ruce svíral nějaké černé pouzdro.
Alex odpověděl kladně jako první. Angela ho následovala. Pak si však všimla, že se za kamenným oltářem cosi mihlo. Alec se vztaženýma rukama k nebi cosi mumlal a pak se zase otočil ke dvojici: "Potvrďte své rozhodnutí slavnostním slibem."
Než však mohlo dojít ke slibu, byla slavnost slavení manželství přerušena. Skutečně se jí to nezdálo! Za oltářem seděl baculatý chlap a v ruce žmoulal kus chleba. Alec poklekl pokorně před oltářem, ještě před tím, než se ho pokusil za ucho vytáhnout před všechny přítomné, kterých najednou bylo bez mála dvacet.
"Promiňte!" Zaskřehotal mužíček a odvalil se stranou. Do hloučku, který se kolem všech utvořil, vpadl hubený krátkovlasý kluk a vší silou se pokusil Alexe odstrčit stranou od Angely. Tu pak popadl za ruku a dav, který mu uvolnil cestu se za nimi zase uzavřel. Slyšela, jak Abbel polekaně vyjekla a jak se Cyril neovladatelně začal smát na celé kolo.

Každý sám.0.3

8. března 2018 v 22:16 | Qiny |  Everybody alone
Déšť ustal až k ránu. Cesty byly rozblácené, stejně jako nohy veltvetských koní. Pláštěnka, kterou Brentson sebral z keře, byla naprosto nepoužitelná. Jane, které se vlasy svezly již dávno z úhledného drdolu na ramena v drobných provázcích, však vypadala, jako by si celou tu záležitost s cestováním do hlavního města užívala. Během noci odešly obavy z Alžběty i z jejího strýce do věčných lovišť a ona byla připravená čelit nečekanému.
Lidé, které míjeli, je ignorovali. Měli v ponurém vlhkém horkém ránu svých problémů dost. Bretson v Londýně nebyl dobrých deset let. Přesto mu přišlo, že se vůbec nic nezměnilo.
"Jane, říkala jste, že váš otec byl lodní kapitán?"
"Přezdívali mu Kapitán Generál, pane. Zřejmě už nežije. Já ho neviděla dobrých sedm let. Zbyl mi po něm už jen dům, ve kterém jsme s mým bratrem Richardem a sestrou Carlou vyrůstali. Vidíte, tady je," hbitě sesedla z koně a když udělal totéž, předala mu starost o ta ušlechtilá zvířata: "dejte mi náskok a já vás pak zavolám."
Domek stál v blízkosti filiálního kostela, který byl zasvěcen Panně Marii, podle kterého dostala ulice jméno, White Chapple. Bretson využil příležitosti, když uviděl z domu vycházet staršího pána a zeptal se, zda by mohl dostat džber vody pro své koně. Ten přikývl a loudavým krokem se vrátil zpět do domu.
Netrvalo dlouho a ze dveří se vyřítila jak Jane, tak starý muž. Jane ho však podpírala v podpaží a již v suchých šatech z dálky mávala na Bretsona: "Zaveďte koně přes dvůr do zahrady a přijďte se dovnitř posilnit." Chtěla mu oplatit starost, kterou vynaložil před cestou, když neopomněl vzít s sebou trošek jídla.

Kapitola 19

7. března 2018 v 20:59 | Tess |  Svatba na dvakrát (SND)
"Někdy se zdá, že se tíha situace nedá unést, je jí příliš, ale bolest přesto patří k životu, bez ní by nebylo naděje, a život by byl jenom pošetilostí."
Michael Sifone kráčel kolem nemocnice svaté Marie směrem do centra Londýna. Měl se setkat s jedním z králových maršálů, aby ho informoval o dění v Mackenzieho tlupě, do které se posledního půl roku snažil proniknout. Byl jedním z prvních žoldáků vycvičených k boji a najatých královským vojskem. Za celou dobu, kterou mezi těmi pobudy strávil, zjistil spoustu užitečných informací. Anglie měla s touho bandou budižkničemů problémy a král Eduard tomu hodlal v nejbližší době udělat přítrž. Nejenže se to v Makenzieho tlupě hemžilo loupěžníky, vrahy a únosci, ke všemu tomu navíc spolupracovali s pašeráky a jejich útočiště se nacházelo poměrně blízko na východ od Londýna. Není divu, že se jich vládce chtěl zbavit.
Michael právě došel na roh ulice, ve které byla putika, ve které se měl s maršálem setkat. Pro dnešní schůzku si vyžádel speciálně někoho s vyšší šarží. Ohlédl se, aby zjistil, jestli je sám. Lord Colby byl právě přestrojen v tom špinavém doupěti za Johnyho, nikdy se však nemohli plně spoléhat na to, že nikdo jejich povod neprohlédne. S rukou na jílci meče a maximální ostažitostí pootevřel dveře hospůdky a vstoupil.

V

6. března 2018 v 22:25 | Qiny |  In the arms of two men
Druhého dne od započetí cesty zastavili na noc v hostinci, aby se najedli teplé večeře. Jack šilhal z jednoho na druhého, snažil se srovnat si v hlavě myšlenky. Než vyjeli stačili se ti dva neskutečně pohádat. Amálie se z toho rozrušení div nerozplakala. "Viky, rád bych po cestě navštívil tvého otce…"
Vzhlédla od stolu s překvapeným pohledem. To přeci ne, znělo ji v hlavě. Ve spáncích ji nanovo začala pulzovat krev. Odstrčila svoji židli od stolu, jak nejšikovněji jí to šlo a odhodila ubrousek, kterým si utřela rty. Připadalo jí, že se s Jackem něco děje, když má tak pomýlené nápady.
"Omluvte mě. Cestování je mnohem náročnější, než by se zdálo. Muži, pokud si už dovečeřel, ráda tě doprovodím do našeho pokoje," snažila se mluvit co nejopatrněji, aby nedala najevo jakýkoliv cit. Pohodila hlavou a pramen vlasů, který jí padl do tváře vrátila zpět do spony. Nicholas ji sledoval obdivným pohledem, stejně jako její muž. Ti dva se snad na mě domluvili!

Kam dál