III
7. ledna 2012 v 14:01
|
..::V náručí dvou mužů::..
3 kapitola
"Ty mi tu chceš napovídat pohádky o tom, jak Tanyu unesl nějaký pisálek?" zuřil Jack a pomalu div nevstával rozčílením z vozíku. "Co je na tom tak směšného?" podivil se Nicholas. Vstal ze své židle a přistrčil jí k jídelnímu stolu. "Takže stejně po mně chceš peníze?" informoval se znovu Jack. Nicholas se poškrábal na hlavě. "Ono je to složitý… Jo i ne. Můžu klidně říct někomu jinému, pokud ti to dělá takový problém," přiznal rozhněvaně. "Otec odjel okamžitě, co se to dozvěděl, zamrazil účet a předevčírem přišla žádost o výkupné." "Zřejmě nechce, aby se s jeho penězi manipulovalo," zazubil se Jack "Dokud ji nenajde sám." "Jenže otec teď leží v komatu. Nejspíš se ho chtěl někdo zbavit, praštil ho do hlavy a shodil do řeky, div že to přežil." Jack se poškrábal na bradě "Kolik chtějí?"
II
7. ledna 2012 v 13:59
|
..::V náručí dvou mužů::..
Kapitola 2
Konečně po dlouhé cestě Nicholas dorazil na panství svého strýce. Vídal ho, ještě když byl malý kluk, když za nimi přijížděl do městského domu v Yorku a párkrát i v Cattonu. Když spatřil cihlové zdi domu, oddechl si, že si konečně odpočine. Odjel narychlo, aby to ještě do dnešního rána stihl. Celou noc probděl a neměl zrovna nejlepší náladu, když vystupoval z kočáru. Musel se ovládat, aby nezačal křičet na svého kočího, který vybral snad tu nejhorší cestu v celé Anglii.
Se svou vycházkovou holí vyšel k domu a pak několikrát nechal dopadnout klepadlo.
Z domu se ozvaly spěšné kroky. Otevřel mu pocuchaný sluha.
"Račte prominout můj zjev, ale právě jsme…"
Nicholas se usmál "Nic se neděje, mohu dál?"
Sluha odstrčil dveře a pustil návštěvníka dovnitř.
"Koho mám ohlásit?"
"Nicholase Cattona, syna Nancy…" řekl a sledoval překvapené rysy sluhy.
"Propána, netušil jsem, že má Nancy už takhle dospělé děti. Omluvte mě, hned přijdu, počkejte zatím tady…" sluha rozpačitě vyběhl z haly a Nicholas zůstal sám.
Rozhlížel se po ponuré místnosti, které vévodil obrovský krb. Před ním stáli dvě pohovky a dřevěný stolek, na němž stála váza s květy bílých růží. Usadil se na jednu z pohovek a čekal. Společníkem mu byli hodiny, které hlasitě tikaly.
I
7. ledna 2012 v 13:48
|
..::V náručí dvou mužů::..
Květen 1817, Whixley
Zdálo se jí to znovu. Opět se jí v mysli odehrála ta chvíle, která jí změnila život. Její láska k tomu muži vyhasla v okamžiku, kdy zjistila, že ji zradil. Zanechal ji napospas všemu. Její rodině, zásnubám se starcem. Opět se jí zdálo o okamžiku, kdy se jí zhroutil svět, její svět, na miliony maličkých kousíčků.
Půlnoc byla na spadnutí, když se zpoza kostelní zdi ozval hlas.
"Jsi tu?"
Dívka v bleděmodrých šatech se vyhoupla a nakoukla za ní. "Ano. Jsem."
Na zeď se vyškrábal dosud ještě chlapec, který měl sotva devět let. Upravil si kučery, které mu splývaly podél tváře, a usmál se. "Už jsem myslel, že si ze mě Charles vystřelil!"
"Kde je?" zeptala se zlostí v hlase dívka.
"Odjel." Chlapec se vyšvihl nahoru a nohy spustil každou na jednu stranu. Na zdi teď seděl obkročmo, jako na koni, a jednou rukou mával do větru. "Táta povídal, že už to prý nebude jako za starých časů, ale s opravdovými mušketami." Předvedl, co myslí a pak udělal mrtvého.
"Kam odjel, Sylvestre?!" zakabonila se dívka a špičkami se pokoušela udržet na kostelní zdi.
Chlapec pokrčil rameny "Snad na kontinent!"
Začala polykat slané slzy, které se jí rozkutálely po tváři. "Tak děkuji. Dobrou noc."
"Prý se za dva roky vrátí!" volal chlapec.
Dívka se zaškaredila nad tou situací a sama pro sebe si zamumlala.
"To už bude pozdě…"
Amálie Viktorie Mortesonová, rozená Shersbrooková, se probudila zpocená. Noční košile se jí lepila na tělo a tváře jí hořely, jak byly v jednom ohni.
"Jen lež, Viky. Musíš teď odpočívat!" radil jí ten známý hlas.
Otevřela oči a pohlédla na Jacka. "Co se děje?"
"To teď není důležité. Musíš odpočívat, říkal to lékař." Natáhl se na noční stolek pro hrnek teplého čaje "Pij."
Dívka začala opatrně usrkávat. "Děkuji ti." Pak se svezla zpátky do polštářů.
Zpod zavřených víček slyšela vzdálené hlasy. "Je mi líto, lorde." Doktor zavřel svoji brašnu a otočil se k Lordu Mortesonovi zády. "Vaše žena už zřejmě nikdy nebude moc mít dítě."
Glo, glo, glo...
5. června 2011 v 23:16
|
Thoughts my heart >>
Všechno se daří...
Od prvního budu mít brigádu v pizzerii...A pak na můj první tábor, kde budu instruktor a už mě napadla i super hra na dobývání! A po táboře přijedu domů a budu mít hotový pokojíček!! Dřív to nešlo a najednou všechno jde...
Dneska jsem koukala na "Byl jednou jeden polda" - jedničku jsem ještě neviděla, a fakt jsem se nasmála! To dvojka už není tolik dobrá, ale taky není špatná...
A teď poslouchám Krysaře... Prstem pohladí, díry malý píšťali...:D
Ta hudba je úžasná a Danielův hlas, bomba! :P PRÁSK!...
Dneska byl pokoj od školy, díky bohu za nemoce.. Ulejt se je super, a válet se celej den v posteli ještě lepší..
Svatba na dvakrát >> 17
20. března 2011 v 9:51
|
- Svatba na dvakrát >>
**Lihovina má schopnost naplnit ducha veškerou pravdou, věděním i filosofií.**
.
.
.
17. kapitola
Alex chytil Angie za paži a znovu ji přitiskl ke stěně. "Au…" hlesla. Zakoulel očima "A já jsem ti řek, že nikam! Nejdřív si to spolu vyřídíme, miláčku." Oklepala se "A nešlo by to někde v teple?!" zavřískala.
Usmál se "To víš, že by to šlo…" Pohledem sjel k jejím rtům, a když si uvědomil, že zadržela dech, jeho rty zkřivil úšklebek. "Bojíš se?" Zavrtěla hlavou a potom mu plivla do tváře. "Opovaž se mě znásilnit! Jinak… "Jinak co?" "Jinak tě nahlásím úřadům." Rozesmál se tak děsivě, až jí vyhrkli slzy nanovo.
"Nech mě, Willisi." Vyhrkla. Povzdechl si. "Milá zlatá, asi bys měla vědět, že široko daleko jsem jediný, kdo má pravomoc strážníků, jako jsou ti hňupové v Londýně." Vykulila oči. "Nepokoušej moji trpělivost, nebo tě zavřu do hradní kopky." Sliboval jí temným a ledovým hlasem.
"To-to bys neudělal!" zakoktala. Podezřívavě se mu podívala do očí "Hrad nemá žádné kopky!"
"Všímavá…" podotkl zamyšleně "Emm Hall skutečně nemá kopky, ale Just Tower ano."
"Just Tower?" opakovala tázavě. Sevřel v prstech pramen jejích světlých vlasů "Strážní věž na druhé straně vřesoviště." Mrkl na ní a poté se k ní otočil zády a ohnul se. Chtěla ho nakopnout do zadku, ale jako by to věděl "Zkus to, a kopky v Just Toweru tě neminou!" Angela sklopila poníženě zrak a zvednutou nohou se nervózně otřela o lýtko. "Vyděrači!" obvinila ho. "Počítám s tím, že by si ráčila zpátky přikrývku?" Zamával jí s ní před nosem.
S prudkostí se natáhla po látce, již svíral v ruce, ale opět jí od sebe odstrčil "Nejsi dost rychlá…" Pak si zamyšleně založil ruce "Tak co s tebou?"
"Pusť mě, chci jít spát!" zakňourala nanovo podmračeně.
"To já jsem chtěl celý týden." Ušklíbl se Alex a poté jí podal přikrývku. Roztřeseně se do ní zabalila "Děkuju." Špitla. Pokrčil rameny "Přece nebudu tak bezcharakterní jako ty." Otočil se od ní a zamířil k velkému pracovnímu stolu, který stál pod obrovským oknem s lomeným obloukem. Angela si odkašlala a vrátila se zpátky na pohovku. Alex se také posadil, na pohodlnou židli s vysokým opěradlem a nohy natáhl na stůl. "Jo. Jo. Bratříček měl vždycky vkus." Protáhl se a košili si odepnul těsně ke kalhotám. Angela na zlomek vteřiny pohlédla na jeho plochý a chloupky zarostlý hrudník…Poté sjela pohledem k pupíku a červenajíc se sklopila zrak do klína.
"Krucinál, jak se má na tebe kdo zlobit, když tu na něj děláš tak kajícné pohledy." Rozčiloval se od stolu Alex. Poté ukázal na dveře "Můžeš odejít, dřív než se rozmyslím a smlsnu si tu na tobě jako hladový kocour na myši. A věř, jsem toho schopný…" Angela se s elegancí pravé dámy zvedla a otočila se k němu profilem. "To jsem si stačila všimnout." Vzpurně pohodila hlavou a s narovnanými zády a hlavou vztyčenou odešla z místnosti.
Podrážděně praštil pěstí do desky stolu "A ještě se vyprsí! Zatracená chladná angličanka!" Zavřel oči a prsty si zajel do vlasů. Poté s prudkostí vstal z křesla a zamířil tajnou chodbou do stájí. Po cestě si mumlal pod vousy, že tak nevychovanou ženskou snad v životě neviděl! Nejdříve ho svede, pak zamkne ve věži; a co bude následovat dál? Pověsí mu na krk chomout a časem i děti! "Hlupáku!" okřikl se v duchu, když si pomyslel, že by děti měli nejspíš modré oči… Po něm.
Usmál se "To víš, že by to šlo…" Pohledem sjel k jejím rtům, a když si uvědomil, že zadržela dech, jeho rty zkřivil úšklebek. "Bojíš se?" Zavrtěla hlavou a potom mu plivla do tváře. "Opovaž se mě znásilnit! Jinak… "Jinak co?" "Jinak tě nahlásím úřadům." Rozesmál se tak děsivě, až jí vyhrkli slzy nanovo.
"Nech mě, Willisi." Vyhrkla. Povzdechl si. "Milá zlatá, asi bys měla vědět, že široko daleko jsem jediný, kdo má pravomoc strážníků, jako jsou ti hňupové v Londýně." Vykulila oči. "Nepokoušej moji trpělivost, nebo tě zavřu do hradní kopky." Sliboval jí temným a ledovým hlasem.
"To-to bys neudělal!" zakoktala. Podezřívavě se mu podívala do očí "Hrad nemá žádné kopky!"
"Všímavá…" podotkl zamyšleně "Emm Hall skutečně nemá kopky, ale Just Tower ano."
"Just Tower?" opakovala tázavě. Sevřel v prstech pramen jejích světlých vlasů "Strážní věž na druhé straně vřesoviště." Mrkl na ní a poté se k ní otočil zády a ohnul se. Chtěla ho nakopnout do zadku, ale jako by to věděl "Zkus to, a kopky v Just Toweru tě neminou!" Angela sklopila poníženě zrak a zvednutou nohou se nervózně otřela o lýtko. "Vyděrači!" obvinila ho. "Počítám s tím, že by si ráčila zpátky přikrývku?" Zamával jí s ní před nosem.
S prudkostí se natáhla po látce, již svíral v ruce, ale opět jí od sebe odstrčil "Nejsi dost rychlá…" Pak si zamyšleně založil ruce "Tak co s tebou?"
"Pusť mě, chci jít spát!" zakňourala nanovo podmračeně.
"To já jsem chtěl celý týden." Ušklíbl se Alex a poté jí podal přikrývku. Roztřeseně se do ní zabalila "Děkuju." Špitla. Pokrčil rameny "Přece nebudu tak bezcharakterní jako ty." Otočil se od ní a zamířil k velkému pracovnímu stolu, který stál pod obrovským oknem s lomeným obloukem. Angela si odkašlala a vrátila se zpátky na pohovku. Alex se také posadil, na pohodlnou židli s vysokým opěradlem a nohy natáhl na stůl. "Jo. Jo. Bratříček měl vždycky vkus." Protáhl se a košili si odepnul těsně ke kalhotám. Angela na zlomek vteřiny pohlédla na jeho plochý a chloupky zarostlý hrudník…Poté sjela pohledem k pupíku a červenajíc se sklopila zrak do klína.
"Krucinál, jak se má na tebe kdo zlobit, když tu na něj děláš tak kajícné pohledy." Rozčiloval se od stolu Alex. Poté ukázal na dveře "Můžeš odejít, dřív než se rozmyslím a smlsnu si tu na tobě jako hladový kocour na myši. A věř, jsem toho schopný…" Angela se s elegancí pravé dámy zvedla a otočila se k němu profilem. "To jsem si stačila všimnout." Vzpurně pohodila hlavou a s narovnanými zády a hlavou vztyčenou odešla z místnosti.
Podrážděně praštil pěstí do desky stolu "A ještě se vyprsí! Zatracená chladná angličanka!" Zavřel oči a prsty si zajel do vlasů. Poté s prudkostí vstal z křesla a zamířil tajnou chodbou do stájí. Po cestě si mumlal pod vousy, že tak nevychovanou ženskou snad v životě neviděl! Nejdříve ho svede, pak zamkne ve věži; a co bude následovat dál? Pověsí mu na krk chomout a časem i děti! "Hlupáku!" okřikl se v duchu, když si pomyslel, že by děti měli nejspíš modré oči… Po něm.
Svatba na dvakrát >> 16
20. března 2011 v 9:44
|
- Svatba na dvakrát >>
**Je těžké vyhnout se žárlivosti, jestli toho druhého milujeme více než sebe. **
.
.
.
16. kapitola
Nad zemí se držela ranní mlha; hustá a vlhká. Paula si přitáhla plášť více k tělu, aby jí neutíkalo teplo. Obrátila se tělem k Haywire Millu a zamávala na Ferguse s Helgou, kteří jí vyprovázeli. Poté pobídla koně patami a rozjela se po stopách svého otce, jenže ne do Londýna, ale do přístavu v Exmooru. Cítila se povinná sdělit příbuzným svých přítelkyň, že mají problémy, i když samy nechtěly, aby se jejich rodina cokoliv dozvěděla. Z toho, co sestry říkaly krátce po příjezdu na tvrz, Paula pochopila, že jejich dědeček ani strýc by nepřenesl přes srdce, kdyby zjistil v jakém jsou maléru.
Počasí jí ale nepřálo. Černá mračna se jí stahovali nad hlavou, která změnila během chvilky barvu ze světlé na hnědou. Paula přemýšlela o kolíčku na nos, ale Fergus jí ujistil, že si brzy na nepříjemný zápach zvykne. Větší radost měla však ze své tmavé pleti, za kterou mohlo ořechové mléko, jenž jí Helga rozetřela po pokožce barvy slonoviny. Připadala si jako jiný člověk a měla radost; takhle jí nikdo nepozná a až dojede do Irska, dá se do pořádku, aby jí nevyhnali jako nějakého tchoře.
"Slečno!" ozvalo se Paule za zády. "Fergusi. Děje se něco?" ptala se zmateně Paula. "Ano, slečno. Nemůžu vás jet samotnou. To je hotová sebevražda! A váš otec by mě dal pověsit za kulky do větru, kdyby zjistil, že jsem vám nezajistil patřičnou ochranu."
Paula se usmála a trhla otěžemi. "Jedete bez sedla?" podivila se.
Fergus pokrčil rameny. "Neměl jsem moc času...Znáte Helgu, vyhnala mě a ještě na mě mávala koštětem, že mě zabije, jestli se vám něco přihodí..." "Jak tak poslouchám, tak vám hrozí nebezpečí na každém kroku..." uchechtla se Paula. Fergus přikývl "A pak si má člověk vybrat, jak naložit se svým životem, aby jednal tak, že ten život neohrozí..."
Fergus pokrčil rameny. "Neměl jsem moc času...Znáte Helgu, vyhnala mě a ještě na mě mávala koštětem, že mě zabije, jestli se vám něco přihodí..." "Jak tak poslouchám, tak vám hrozí nebezpečí na každém kroku..." uchechtla se Paula. Fergus přikývl "A pak si má člověk vybrat, jak naložit se svým životem, aby jednal tak, že ten život neohrozí..."
Paula se ze srdce zasmála."Lepšího společníka jsem si přát nemohla." zamrkala na něj. "Lichotíte mi slečno, ale mohla." ušklíbl se. "Ale, ale.. Kohopak?" Fergus zavrtěl hlavou. "Nechte to bejt.. Jen zase melu z cesty." usmál se.
Přikývla. "Dobře... Když teď na to nejsem sama, mohl by jste mi pomoc rozluštit cestu do Exmooru... S vámi mi to bude trvat kratší dobu." Vytáhla z brašny zežloutlou mapu a podala mu jí. Fergus se rozesmál "Probůh..." Lapal po dechu a rudl, jak mu chyběl vzduch.
Malko...Zoriontasuna?
10. března 2011 v 22:35
|
..::Si vis amari, ama::..
Vítr foukal a rozhoupával lano. Lano, zavěšené na hrubém trámu. Vítr foukal studeně a prudce,jako by byl rozzuřený?
Lano se pohupovalo tam, kam šlo zmodralé tělo. Tam, zpátky, tam, zpátky... Dívka z kápí na to hleděla dost vyjeveně.
Byl to jen sen?! Na provaze vysel její život... S očima vyklovanýma supy a kalhotama u kotníků.
Skryla tvář do dlaní. Nikdo jí nesmí vidět plakat! Nikdo! Přála mu to, přála... Ale teď se cítila být provinilá.
Mohla za jeho hanebnou smrt! Tělo zemi opustilo se zvukem lámajícího se vazu, tak proč ne i jeho duše?
V tu chvíli se křoví nedaleko zachvělo... Její touha po smrti ji zahubila! Ale vždyť on si to zaslužil!
Pohltila ji tma a nic než ticho... Nenásledovalo nic. Prostě nic! Jen tichý pláč, který se jí vryl do paměti už v dětství...
Kdy byla živé, zdravé a krásné dítě... Teď je po ní veta.
The Enchanted Flute
8. března 2011 v 21:50
|
- Cantes >>
The Enchanted Flute
As a lovely girl plays her enchanted flute, the silvery notes cause fairytale cities to rise from the flowers. Joyful children sail forth to a world of adventure in a boat drawn by magical butterflies, and a whole universe of hopes and dreams pours forth to fill the air. As with the young girl, within the spirit of each one of us are treasured hopes and dreams just waiting to be carried into the universe on the wings of magical butterflies. May your dreams be lifted on butterfly wings!
Kapitola osmá
25. září 2010 v 11:41
|
- Bílá Labuť >>
Kapitola osmá
***
"Poznání pravdy jest zdraví lidského ducha…"
***
Elleanora se probudila jako první. Brend ležel vedle ní a svíral jí v pase svými dlaněmi. Vlasy, které měl delší, se mu maličko vlnily, spadaly mu do tváře a tvář zdobilo strniště vousů.
Za okny stále vládla noc a na obloze se třpytily hvězdy. Jasný srpek měsíce vrhal bílé světlo do sednice a v něm se honil prach, okupující sednici. Elleanora položila tvář do jeho oblý ramene; vnímala dráždivou vůni jeho vlasů. Otevřel oči a setkal se s jejím pohledem.
"Ahoj…" zašeptal tiše. Usmála se "Ahoj…" Pohladil jí po tváři a poté prsty zajel do vlasů, přitáhl si její tvář ke své a políbil. Přitulila se k němu a políbila ho na holý hrudník. Zívla si.
"Snad by si mě nechtěla spolknout?" Pokrčila rameny "Kdo ví…" usmála se "To víš, mám na tebe strašlivou chuť." Pozvedl obočí "Vážně?" Přikývla a zavřela oči. Únavou si znovu zívla "Vážně…"
Jeho ruka spočinula na jejích zádech; hleděl dlouze do tváře, v níž se odráželo měsíční světlo. Na dlouhé tmavé řasy a husté černé obočí. Úzké rty měla pootevřené a popraskané od nedávné nemoci. Byla na tom rozhodně lépe než před týdnem, kdy nemohla pomalu vstát z postele bez cizí pomoci.
Zaklonil na polštáři hlavu a díval se na klenutý nízký strop, dokavaď i jemu neklesly víčka únavou.