Únor 2009

♥ láska ♥ smrt ♥ intriky ♥ 1.2

28. února 2009 v 14:17 Death Love Intrigue
Co mohli čekat? Když se Ondřej s Matějem vyšvihli na koně a vyjeli směrem k Janovu hradu už po cestě je tížilo svědomí. Ale když pak dojeli a byli uvedeny před Jana ,nezmohli se na slovo. Jan na ně koukal a čekal. Několika denní strniště na tváři mu dodávalo větší autoritu ,pobledlí a rozcuchané vlasy zase ukazovali na to ,že se trápí!



"Co se děje?"nevnímal je ,koukal z okna a čekal na odpověď.



"Pane…Paní ,utekla!"Ondřej svěsil hlavu. Jan se otočil a věnoval mu svoji veškerou pozornost!



"Cože udělala??"zhrozil se.



"Utekla pane.."rozklepaným hlasem opakoval Ondřej a pak se rozhodl zvednout hlavu. Z Janova obličeje na něj koukali rozčilené oči. Z těch zelených očí sršil hněv.



"Jak to ,že utekla?"práskl pěstí do stolu a začal přecházet po přijímacím sále. :"No tak snad budu mít štěstí a najdu ji a teď běžte připravit koně!!!" přikázal a rychlým spěšným krokem vyšel ze sálu z prásknutím dveří si oba dva sluhové oddechli.



"Docela dobrý ne?"zasmál se Matěj a podíval se na svého rozklepaného velitele.



"Hmm… ani bych neřek." Otřel si pot na čele a rychle dodal:"pojď připravit toho koně!"



"Ja." Oba vyběhli ze sálu tak spěšně jako Jan a zastavili se až ve stájích.



Ondřej vyvedl koně ze stáje a Matěj mu byl v patách ze sedlem. Koně řádně připravili na cestu. Jan vyšel z nenadání ven. V patách mu byli dva sluhové Spencel a Karl.



"Pane počkejte. Promiňte ,ale Melinda nás posílá…."zadržel ho udýchaný Karl.



"Abyste si řekl…co chcete k večeři."doplnil ho stejně tak jako Karl udýchaný Spencel.



"Na večeři se nevrátím ,ale ať vám udělá něco dobrého a teď nezdržujte."rychle přešel nádvoří a nečekal ani na sluhy ,kteří stručně přikývli a byli zase ty tam. Tedy v kuchyni!



Jan se vyšvihl do koně a koukl se na svoje dva oddaný přítele. Matěj ,Ondřejův syn byl velice mladý ,ale moc se nepotatil. Měl v sobě cikánskou krev jeho matky Albrechty ,která umřela hned po jeho narození. Ondřej byl však na svého mladého sedmnáctiletého syna jak se patří hrdý!



"Můžeme?"optal se a už otáčel koně.



"Ja."přikývli a už mu byli v patách. Projeli bránou ,přes padací most a vjeli do hustého lesa.
Jan nepočítal s tím ,že by Rosita byla od té lásky a přijela mu rovnou pod nos. A proto se rozhodl jet za ní do Rakouska ,kam měla dozajista namířeno!



Ondřej se usmíval ,už tu byl zase ten starý dobrý Jan. Upravený a za tak krátkou dobu se stačil i oholit a učesat. Byl na něj skutku skvostný pohled. Vůbec nechápal Rositu ,zatím jedinou ženu ,která ho odmítla! Jan ji skutečně miloval. Jeho oddanost k té svéhlavé dívce ho ohromovala!



Cestou městem se stavili ještě v Brendově ordinaci. Brend je velice rád viděl ,ale když se dozvěděl o Rositě skoro omdlel. Copak ji dost jasně nedal najevo ,že je Jan miluje? Copak to ta paličatá ženská nedokáže pochopit??



"Jana a víš aspoň kde je?"zeptal se starostlivě a lítostně Brend. Svého přítele si velice vážil a proto mu nechtěl kazit radost tím ,že by mu řekl co si skutečně myslí! Ta ženská zatracená může být kdekoliv! Třeba i v rukách vojáků…



"Ano. To je samozřejmí..oné noci ,kdy jsem přijel do hostince ,svěřila se mi ,že její otec má panství v Rakousku ,tak hádám ,že určitě jela tam…a nepochybuji ,že ty ,Brende nevíš kde to je."pokáral ho Jan.



"Co ti všechno řekla?"podivil se mladší muž.



"Ať nezdržuješ a jedeš známa."pobídl ho Jan.



"Ale já nemůžu jen tak zavřít. A teď ke všemu tu mám choleru ,radím vám dobře ,radši beze mě!" Hlesl Brend :"rád bych jel ,ale povinnosti mě nepustí."povzdechl si.



"Dobře ,já tě chápu ,ale doufám ,že mi půjdeš za svědka!"poručil Jan.



"To je samosebou." Přitakával Brend.



"Beru tě za slovo a teď už musíme ,ať jsme tam do zítřejšího setmění. Opatruj se." Poplácal ho po rameni a to samé i Brend:"Hodně štěstí….uvidíš ,že změní názor."usmál se Brend a pak je vyprovodil ze svojí ordinace.

♥ láska ♥ smrt ♥ intriky ♥ 1.1

28. února 2009 v 12:23 Death Love Intrigue
Ondřej a Matěj se o ni starali pečlivě ,obvázali nohu ,která jak se později ukázalo byla jen naštíplá a proto se lépe léčila. Nastal den ,kdy se Rosita chtěla zdejchnout! Jak měla ve zvyku ,nic si nepromýšlela. Našla kus papíru ,pero a inkoust a začala psát dopis. Jen doufala ,že umějí číst! Kus papíru nechala ležet na bukovém hrubě otesaném stole a potom vyskočila oknem ven. Všude byl sníh ,ale už ne tak hluboký. Nohy ji zebali jak našlapovala v těch vlastnoručně z kůže vyrobených bot. Oblékla se lépe než na posledně. Na sobě měla svoje šaty ,na kterých bylo poznat špatné zacházení s tak úžasným kouskem. Poté se ještě zabalila do velké kožešiny. Takto mizela z dosavadního útočiště ,kde se o ní tak pěkně starali. Byla jim za vše vděčná … I jako se služkou z břichem se k ní chovali slušně jako pravý džentlmeni ,žádné chlípné zacházení nebo snad posmívání. Však svědomí ,že tahle utekla ji velice tížilo!



"Sakra…už zase." Zaklela. Skončila na rozcestí ,kam měla jít? Vydala se cestou ,která vedla k hostinci u Zlatého kordu. Snad je to ten ,kde se naposledy viděla z Janem. Ano touží po něm jako nikdy před tím. Tak jí chyběl! Tak moc ho chtěla obejmout a říct mu jak ho miluje a že nosí jeho dítě… Došla až k tomu hostinci. Všude kolem ní vanul studený vítr ,ale po minulé vichřici jako by se slehla zem! To bylo dobře! Řekla si.



"Dobré ráno."přivítal ji hostinský a dlouhým pohledem si změřil její oděv. :"Děvčico ,co se vám to stalo?" užasl.



"Ale."mávla rukou :" Zničili se mi při projížďce šaty."zalhala.



"Měsíční projížďce ,že? Vy budete ta dívka ,která utekla před měsícem ,ale musím vás zklamat z vašich přátel už tu nikdo není."chápal její úzkostný pohled ,který se ji objevil na tak nádherné tvářičce. "Jeli vás hledat. Ale myslím ,že to bude hodně těžké a také říkali ,že kdybyste se tu objevila ať vás pošlu k Janu Vilémovi vévodovi německému ,prý už budete vědět o co se jedná."



Rosita přikývla a vyšla z hostince. Tam rozhodně ne! Přikázala si. Ale tu ji byl už znovu hostinský v patách.



"Nechcete někam odvést?" zeptal se a pak ukázal na starou bryčku a dva páry černých hřebců "Možná jste zvyklá na lepší ,ale ten starý povoz ještě dobře slouží ,to vás ujišťuji." Usmál se a doufal ,že jeho nabídku neodmítne.



"Dobře ,ale ráda bych jela sama."pak zvedla tázavě obočí :"mohu?"



"Ale jistě ,potom mi bryčku s koňmi po někom pošlete ,ja?"



"Samozřejmě ,ujednáno." Usmála se a došla k zapřaženému povozu ,který byl ještě naplněný sudy.



"Jamesi ,rychle vyprázdni povoz ať může slečna vyjet."poručil mladíkovi v pytlových kalhotách a bílé zamaštěné košili. Rychle smekl před Rositou slaměný klobouk ,který mu dosud seděl na hlavě.



"Ja ,hnedka se vo to postarám."rychle povalal ještě další dva silné chlapy jako byl i on sám a už se zadní prostor vyprazdňoval.



"Děkuji Jamesi."usmála se Rosita ,když ji James pomohl na povoz. Byla v předposledním měsíci těhotenství a její bříško ji velice slušelo.



"Ja ,slečno nepotřebujete ještě nějak pomoc?"zeptal se starostlivě.



"Ne ,ne. Jen ,kterým směrem jsou hranice?"optala se.



"Budete umět řídit povoz?"zeptal se ještě poplašeně.



"Nemějte o mě starost ,Jamesi. Otec ,když ještě žil mě to naučil. Dřív jsem s ním jezdívala do údolí k řece ,kde jsme se společně proháněli na koních..ach..to byli časy…ale už dost povídání ,kterým směrem jsou hranice?"



"Tady timhle. Přeju vám moc štěstí ,snad dojedete v porádku." Usmál se James a popohnal dva černé koně.



S Rositou to škublo a pak se ještě stačila rozloučit a poděkovat "Tak se mějte Jamesi a děkuji ještě jednou. A vám také pane hostinský." Zablekotala a už se hnala dlouhou alejí ,cestou ,kterou obklopovali vysoce vzrostlé stromy dubů ,buků ,javorů a bílých bříz.



"Milý Matěji a Ondřeji,


Velice si vážím Vaší pomoci ,za všechno co jste pro mě udělali se Vám brzy odvděčím ,ale teď to bohužel nejde. Musím Vám říct ještě jednu důležitou věc. Je mi moc líto ,že jsem Vám lhala..pravda ,skutečně jsem hledaná vražedkyně ,jak o mně všichni tvrdí ,ale rozhodně nejsem služebná. Jsem lordka ,možná mě teď budete nenávidět ,ale je to skutečně tak. Snad nás osud ještě někdy spojí v společnou cestu ,budete mi chybět. Doufám ,že nemáte ve zvyku měnit svoje bydliště. Brzy Vás navštívím a dostanete slíbenou odměnu!"


S láskou Amelie Rosita Kelly








Ondřej četl těch několik řádků snad desetkrát najednou než se zklidnil. Vztek se mu vedral do obličeje ,protože se zlobil ,že ji v tak nebezpečném stavu hrozí nebezpečí. Hned poznal ,že je těhotná. A tahle mu utekla! To nebude Jan moc rád. Moc dobře si byl vědom toho ,že se bude hněvat. Nechal ji zde kvůli němu aby si ta holka nezbedná uvědomila ,že Jana miluje ,ale teď mu utekla! To budou dopadat blesky na jeho hlavu. Jan ho dobře o ni informoval ,ale že je těhotná na to přišel sám ,jak mohl být tak pošetilí a neříct Janovi ,že je v jiném vztavu ,on sám o tom neměl šajna! Klel a klel ,dokud do jeho pokoje ,kde Rositu nechali nevrazil Matěj. Strnul ,při pohledu na svého pána!



"Co se děje?" Obával se nejhoršího.



"Utekla. Sakra ona znovu utekla! Když jsme ji před měsícem chytili aby měl Jan jistotu ,že jeho plán dobře dopadne a vkládal do nás veškerou důvěru ,že mu ji uhlídáme aby neutekla a uvědomila si ,že si chce Jana vzít a ona utekla."mlel pořád do kola a pak se začal vztekat.



"Matěji…rychle vem koně a jeť informovat Jana o té události."poručil.



"Já? Ale pane….sakra ,to se bude ale zlobit jen na mě!"žmoulal v ruce kus svých otrhaných kalhot a čekal na odpověď.



"Dobře. Pojedu s tebou. Jen se obávám ,že naše návštěva skončí špatně."


"A to počkejte ,až se ta dračice dozví ,že jsme na ni všichni ušili takovou boudu!" dodal pesimistický Matěj a pak se usmál. Ondřej to nevydržel a rozesmál se. Oboum se vrátila dobrá nálada ,ale stejně čekali na to co jim řekne Jan.

♥ láska ♥ smrt ♥ intriky ♥ 0.9-1.0

27. února 2009 v 17:51 Death Love Intrigue
Jan našel Rositu schoulenou na schodišti ,plakala ,ale zdála se být i vystrašená..

"Co se stalo?" přiklekl k ní Jan a obejmul ji chudinku ,celá se klepala..

"Byl tu. On tu byl.." blekotala.

"Ale kdo lásko?" to oslovení ,Rositu na malou chvíli uklidnilo.

"Otec…"vydechla :"Vím ,že ti to přijde jako nesmysl ,ale mluvil semnou…." Po té co dořekla Jana silně obejmula a slzy ji vytryskli na novo.

"To bude v pořádku ,zlato." Pohladil ji po šíji a cítil se k ní blíž jako by je její otec spojil..!

"Ale on…říkal.."zarazila se ,jako by se styděla celá se červenala! Tváře ji hořeli a oči třpytili.

"Copak říkal ,pověz mi to."usmál se Jan ,viděl změnu…ano už se k němu nechová jako k cizinci…

"No ,že si vás…mám vzít." Dořekla a rychle se vyšvihla na nohy a zmizela v pokoji.
Jan nebyl schopný ji zastavit…Ona mu teď nabídla aby si ji vzal!!!

Jan se postavil a vyšel do patra. Zastavil se u Rositiných dveří ,ale usoudil ,že není vhodná doba ji cokoliv říkat. Co když ji požádá o ruku ,ona si ho vezme ,ale nebude šťastná?? Co by pak dělal? Neví sám…jen hádá.. Vzdala by se ho? Utekla? Hodnou chvíli stál u těch dveří a naslouchal…. Rosita chodila sem a tam po pokoji. Klela a brečela najednou.. Svíčka co v pokoji hořela zhasla a Jan se vzdálil. Když zapadli dveře i od jeho pokoje ,Rosita vyskočila na nohy a utíkala pryč z hostince.

Co mě to jen napadlo? Brodila se závějemi a přes hustý padající sníh nic neviděla! Tu zahlédla strom ,tu korunu stromu ,ale po domech ani památky! Chtěla utéct ,ale to nevěděla co ji čeká!

"Ženská ,co to tam provádíte?" uslyšela od někud.

Otáčela se ,znovu a znovu ,strach ji podlomil kolena a skácela se do studeného sněhu ,promrzlá až na kost ztrácela rovnováhu a vědomí. Slyšela jen milion hlasů…hlasů co ji děsila! Poté se vzpamatovala a začala utíkat ,po čtyřech se plazila metrovým sněhem ,ztracená ,omámená…nic ji nepomohlo ani to od Jana utéct ,kdyby s tím nedělala takový drahoty ,ale copak může za to ,že se v sobě samé už vůbec nevyzná?

Jen se jí to zdálo ,říkala si když se probudila a všude kolem ji obklopovalo teplo… ale co otevřela oči ,zjistila ,že se jí to nezdálo je to pravda ,ale kde to je??

"Madam ,..už se probrala."volal mladý cikán ,moc krásný s hnědýma zářivýma očima a vlasy ostříhanýma ,jen drobné pramínky se mu plazily po krku k širokým ramenům.

"No konečně ,už jsme mysleli ,že se neproberete! Je vám něco ,nepotřebujete něco?" Užasla nad mladíkovou němčinou ,jakou k ní mluvil ,nemohl to být nějaký chlípník ,tedy jen doufala!

"Kde to jsem?" zeptala se ustrašeně.
"Já jsem Ondřej a tohle je Matěj.."usmál se na ni.

"Ale kde to jsem?"Ptala se dál ,dokud se ji nedostalo odpovědi od nějaké ženy.

"Ty nadutá lordko ,určitě si z dobrý rodiny ,si mezi chudákama jako jsem já nebo tady Ondřej z Matějem…takže někde dole v podhradí.."odfrkla si a zamíchala vařečkou ,která byla ve velikém kotli!

"Žádná lordka ,služebná….a teď mi laskavě řekněte ,kde to k sakru jsem!" zalhala. Naléhala a zdálo se ,že je opět v pořádku! Posadila se a pokusila se vstát ,ale to ji ti dva zatrhli.

"Ne vy budete ležet ,máte zlomenou nohu a jen tak by ste se nikam nedostala! A teď mi laskavě vy řekněte ,co jste tam venku proboha ďála?"zarazil ji Matěj ,který se chopil slova. Ten chlapec ,o kterém si myslela ,že je mírumilovný ,ale to se spletla!

"Nic vám neřeknu ,do toho vám nic není." Vyšpulila rtíky a otočila se na bok ,ale ucítila strašlivou bolest. Výkřik prořízl ticho ,které po její odpovědi nastalo.

"Tak dobře. Nechte si to pro sebe." Zasmál se Ondřej a dodal:"ale nepočítejte s tím ,že když nám neřeknete co jste tam prováděla ,že vám pomůžem."vstal a hodlal odejít ,ale její prosebné škemrání mu vehnalo znovu úsměv do tváře.

"Vůbec bych se s ní nebavila."odfrkla si žena. Dál míchala v hrnci ,kdo ví co tam měli? Říkala si Rosita.

"Tak co jste tam tedy ďála?" nevydržel to Matěj a vmíchal se do rozhovoru.

"Utíkám před jeho výsostí…a taky před všemi ostatními." Řekla potichu a sklesle.

"A to musíte?"podivil se Matěj ,který rozumu ještě moc nepobral.

"Ne. Ale oni mě chtějí zavřít ,za smrt Anny ,královny Německé…no ale byla to náhoda…a taky mě chtěj chytit za změnění identity a.."

"Prosím tě ,přestaň ,tahle si to budeš jen připomínat! Zapomeň na to ,mi se vo tebe na chvilku než se ti ta noha zpraví vostaráme!"usmál se Matěj a pak zmizel ve dveřích. Ondřej ,ten pěkný mladík z blond vlasy a modrými oči ,které prozrazovali ,že je to skot smekl klobou a srazil podpadky...voják! Blesklo ji hlavou ,ale nechal ji být ,zdřejmě je na její straně ,doufala! Ale když pak z úsměvem odešel ,oddechla si!

Aspoň dnešní noc bude moci v klidu spát....

♥ láska ♥ smrt ♥ intriky ♥ O.8

26. února 2009 v 17:09 Death Love Intrigue
Rosita vyprávěla v pohodlí hostince Brendovi co se stalo ,znovu si posteskla!
Jak ho má ráda a on umřel…za všechno mohla ona ,i když ji všichni utěšovali ,že to byl infarkt a ani mu neřekla celou pravdu...



Záblesky

22. února 2009 v 19:51 Legend
Sedí v autobuse a vnímá tmu za okny ,co přijde nečeká ani řidič.

Hledí do prázdna a kolem vozovky je plno světel.

Rozhostí se křik ,pláč a ječení…co se děje? Říká si!

Rozhostí se ticho…jen šum a matné obrazy ji běží před očima….

Co se to děje? Brečí..

Na nohu ji působí palčivá bolest ,nedá se zastavit.

Slyší sanitku ,houkání sirén a pak …znovu tma a vše utichne.

Umírá? Ne. Jen dlouhodobí stav bezvědomí ji ušetřil té hrůzi všude!

Tři měsíce jen spí a pak se probudí do neznáma ,bez paměti..NIC z oné noci si nepamatuje…je s ní konec! Ale žije!


Alone in the large house

22. února 2009 v 18:07 Legend

Elsa seděla na verandě svého velkého osamělého domu.

Byla tak sama!

Jednoho dne k ní přišel chlapec.

Pozdravil ,ale nehledal Elsu ,ale její sestru Moniku.

"Lituji ,ale už nežije."posmutněla.

"Jste tu sama?"

Přikývla.

Začal se po ní sápat.

Začala utíkat. Zakopla. Ale znovu se zvedla. Utekla.

"Kruci."ozvalo se na posledy a pak už se jen valila dolů ze srázu.

"Chtěl jsem ti jen odhrnout vlas!" zavolal chlapec a odešel.

Dívce došlo ,jak špatně reagovala!! A teď zaplatí za svoji plachost v samotě! Smrtí....


yasminky our girl

22. února 2009 v 13:59 Vjecy

Naše skladba
!!pozor!!
naše stránky jsou

Vystupujeme na objednávku!!
3.500Kč
( jinak se dohodnem)




Z našeho posledního vystoupení ,bohužel ,není to vše! Ostatní videa najdete na youtube.com!!
jinak : sister13show ;) tak si nás najděte!!!

Drabbles my one spell x)

21. února 2009 v 17:51 Legend
Stála jsem v kupě sněhu a smála se.

Nikdy bych nevěřila ,jak rozkošné je pozorovat kluky ,když hrajou hokej.

Napínali se jim svaly a holky ,co přijeli jen kvůli nim pištěli jako sirény.

Protočila jsem panenky ,když i moje nejlepší kamarádka Mirka vykřikla štěstím ,že si ji všiml Míra a poprosil ji o podání puku.

Bože kdy už to hrozné představení zkončí??

Hodiny se vlekli a konečně se kluziště vyprázdnilo ,i Mirka odešla ,byla ji zima.

Stála jsem stále na místě ,ale co se odehrálo potom ,málem mi vylétlo srdce z hrudi ,když na mě vybafl Míra ..rozjeli se mi nohy a pak už jsem ucítila jen úder do hlavy!

Pomohl mi vstát a další úder ,ale ne bolestný ,jako zpíš radostný! Pomohl mi tedy na nohy a pak mě poprosil ,jestli nechci jezdit z ním!

A tak jsme jezdili ,smáli se a nevnímali čas. Slunce ,které dosud hřálo zašlo a Míra mě doprovodil domů.........a políbil......xD = má to něco kolem 160 slov ...schválně ,kdo to zpočítá?

xD napodobenina = H.P.

Pro blunetky!

21. února 2009 v 17:29 Vjecy
Každá brunetka nebo černovláska s chce pyšnit sladce čokoládovým nebo havraním odstínem svých vlasů! Když na svou hřívu budeš používat správnou péči určenou pro tmavé vlasy, úspěch je zaručen!

Pro bloncky ako ja!

21. února 2009 v 17:29 Vjecy
Blondýnky musí o svou nádhernou zlatou barvu vlasů pečovat speciálními přípravky určenými pro blond vlasy, protože jedině pak jejich zlatý odstín vynikne! Jsou tu tipy a jednoduché recepty na to, jak zvýraznit a na dlouho si udržet sluneční odstíny ve svých vlasech!

Me and TeuSCa

21. února 2009 v 17:26 Vjecy

Dobby=H.P.

21. února 2009 v 11:05 Draw
Ten je táák roztomilíííí!!

4eveŕ=H.P.

21. února 2009 v 11:00 Draw

Jsem to já ale STŘELENEJ BUWOL!! 4ever girl = Harry Potter ( ten v tom ?! ) xD



♥ láska ♥ smrt ♥ intriky ♥ O.7

21. února 2009 v 10:13 Death Love Intrigue
Mark našel Rositu v objetí jejího otce. Usnula. Byla tak rozkošná ,říkal si. Malý nosánek ,dlouhé řasy a krásné modelované tělo. Uvědomil si ,jak moc po ní touží ,miluje ji? Ano! Nemůže zapomenout na ten okamžik ,kdy ji po pěti letech znovu spatřil ,vybavil si jak ji držel v náruči.
Jan přecházel sem a tam po místnosti ,byl nervózní. Opřel se o krb a vzpomínal na chvilky z Rositou ,jak ji drží v náruči ,jak se z ní miluje ,jak ji líbá! Byla to láska nebo jen touha po vášni? Sakra ,vše se mu honilo hlavou ,doufal ,že zbytečně nevzbouřil dvůr ,jen kvůli tomu ,že je tak nervózní. Posadil se na polstrovanou pohovku u okna a došlo mu to. Ano miluji ji!!
Rosita seděla v křesle s hrnkem ohřátého mléka a plakala. Jak jen to mohla dopustit? Jak?! Vzpomínala na ty safírové oči svého Honzy. Tedy Jana! Oči měla oteklé steskem a červení. Vzpomínala na otce a střídavě na Jana ,jak ji chybí. Vstala z křesla a z hrnkem mléka se přesunula do své komnaty. Dlouze plakala. Polštář byl mokrý a Rosita stále plakala ,nevěděla jak to zastavit! Mark zaťukal na dveře komnaty a rosita mu dovolila vstoupit.
"Vím ,že to není nejvhodnější doba na dvoření ,ale miluji vás Rosito-."přistoupil blíž k ní a políbil na ruku.
Rosita se usmála ,ale její úsměv dlouho nevydržel :"vypadni!"
"Co se děje?"stál s otevřenou pusou Mark a sledoval její planoucí oči.
"Promiň Marku ,naposledy ,kdy se mi tahle muž dvořil to skončilo stykem…těžko se mi to říká ,ale já nejsem pro tebe ta pravá….ty ,budeme jen přátelé ano?"usmála se a den se ji rozjasnil :"můžu tě o něco poprosit?"
"Ano."odpověděl na vše ,co ji uniklo z těch měkkých rtíků a políbil její ruku ,kterou právě držel ve své.
Rosita mu sdělila svůj plán ,jak zničit Nicholase von Datla. A poté ,jak se zjevit na královském dvoře v Německu.
"Všechno pro tebe."usmál se Mark :"Na mě se můžeš spolehnout." Mrkl na ni :"Hned se dáme na odjezd ,co říkáš?"už zase ji pojal jen za přítelkyni z dětství. Rosita tomu byla velice ráda ,že se nemusí potýkat z neodbytným nápadníkem ,jakým by Mark mohl být. Proto přikývla.
Ale den odjezdu se přeci jen oddálil. Nejen proto ,že všude kolem zahrady zámku ,ale i v prostorách onoho honosného stavení šmejdí vojáci a pozorují ji a proto se dny odjezdu odkládali stále víc a víc. Rosita už neznala konce ,kdy konečně bude moct navštívit Jana ,ale ty zatracení vetřelci ji to nedovolili. Měla strach ,že když se vzdálí ,rozbijou to tu a po jejím domovu nezbude
zhola nic! Jen prázdné stěny ,podlahy a prázdná srdce plná už teď slaného pláče. Rosita se rozhodla z tím něco udělat! Copak ,ale tak křehká žena něco zmůže? Ne ! Musí být silná a věřit.
Blížil se podzim ,počasí dostávalo studený nádech. Rosita koukala z okna a počítala všechny co měli odvahu a sílu vydržet to psí počasí! Zbylo jich málo ,malinko …řekla si!
"Marku ,máme šanci utéct ,konečně jsem se dočkala."zradostněla a Marka ,který právě přicházel ve spěchu obejmula. Mark se z ní zatočil ,jak byl šťastný i za ni. Smích ustal a Rosita se ve spěchu a radosti dala do balení některých svých věcí. Poté byla připravená.
Koně se v bleskové rychlosti dali zapřáhnout do kočáru a už vyjížděli do sousedního Německa. Krutá vichřici ,která je cestou zastihla a z ní mohutné kusy ledu a sněhu znemožnili cestu v před a vzad a proto se kočár zastavil v širokém poli blízko města Berlin.
"Musí-musíme pěš-ěšky ,nebo-bo tu zmrzne-neme."drkotala
zuby Rosita a už ,už se vydávala na cestu.
"Počkejte." Zavolal někdo ,někdo kdo se k nim blížil na saních ,teple zakuklený do velkých kožešin.
"Brende..kde se tu -berete?"poznala Rosita doktora ,který se k nim hnal na saních a z koňmi ,které měli na uzdě a otěžích malé cinkavé rolničky. Povoz zastavil před nimi a z kožešin vyskočil tmavovlasý ,modrooký doktor ,který měl určitě značnou nadmíru pacientů ženského pohlaví.

♥ láska ♥ smrt ♥ intriky ♥ O.6

21. února 2009 v 10:11 Death Love Intrigue


Rosita se ráno probudila do slunného dne. Sluníčko pražilo skrz okenní tabulky velkých mohutných oken. V místnosti bylo nepříjemné dusno a proto se Rosita zvedla z příjemně vyhřátého lože a přesunula se k oknu. Otevřela okna a skrz na skrz ji ovanul teplý větřík. Zhluboka se nadechla a vydechla ,všude slyšela ptáky a šumící říčku nedaleko odtud. Pomalu si začala znovu zvykat na tu krásu ,kterou si tak dobře pamatovala. Převlékla se do zářivě rudých šatů ,s lemem zdobně vyšívaným stříbrem. Živůtek měl vyšité vzory drobného kvítí a bujná ňadra se v nich báječně vyjímala. Byla spokojená ,se svojí novou garderobou ,kterou si tak dlouho nemohla dopřát!
Pomalu scházela ze schodů ,když uslyšela šum ,kolem přijímací síně. Nakoukla dovnitř a uviděla otce jak diskutuje s pěti pány ,kteří se zdáli být neústupný otcovým návalům vzteku ,aby odsud odešli. Otci na čele vyrašili kapičky potu. Chlápci se stále neměli k odchodu.
"Pánové ,hledáte tu někoho. Dovolte abych se představila. Anna Amelie Rakouská a teď mi vysvětlete důvod vaší návštěvy!!" vešla pravá dáma. Říkali si vojáci ,ale pak jim došlo ,kdo ta dáma vlastně je!
"Promiňte ,ale máme nakázáno odvést Amelii Rositu Kelly ,to budete zajisté vy ,že?" roztáhli se mužovi koutky úst ,upravil si knírek pod špičatým nosem a pak hlasitě zavelel :"Chopte se jí ,rychle ,než znovu uteče!" zazněl hromový hlas plný pomsty.
Chlápci ji sevřeli v železném sevření,marně sebou škubala a házela. Chlápek z knírkem se k ní přiblížil a začal se ji vysmívat do očí.
"Co po mně chcete? Zničit mi už tak zkažené mládí? Nebo mě snad chcete pověsit?! Tak sakra už mluvte ne? Vy ubožáku ,tahle držet křehkou ženu." Odplivla si a zuřivě se mu koukla do jeho chladných modrých očí ,které se ji stále posmívali. Nevydržela to a znovu si odplivla ,tentokrát ale do jeho obličeje.
"Tak to je moc! Prý křehká žena? Dračice! Zabít královnu se jí zlíbilo ,spát s jejím manželem! Jaká to drzost!" slova a věty se z něj hrnuly jako lavina sněhu. Z těch hnědých dívčiných očí se zřetelně objevovala pohrdavost nad tím to mužem. Konečně se začala bránit. Tu odkopla jednoho ,tam druhého. Když se s nimi
vypořádala ,jako statný muž , knírkovanej se nestačil divit ,rozhodně to nebyla ženská ,která by si nevěděla rady z nějakým drzím chlápkem.
"Vidím ,dívka se ráda pere." Usmál se knírkovanej.
"Já jsem se vám představila ,teď jste na řadě ,ať alespoň vím ,komu se chci mstít za urážky!" vykřikovala na celé kolo. :" a že si to vypijete o tom žádná!"
"Nicholas von Daitl ,jméno mé spanilá dámo."uklonil se :"prosím půjdete dobrovolně ,nebo se chcete poprat i semnou?" smál se.
"S vámi? Sakra to má být nějaký špatný vtip?"odfrkla si :"Tatínku omluvte mě ,já zase utíkám."upozornila otce ,který stál v němém úžasu nad tím ,co se právě dozvěděl o své už zneuctěné dceři!
"Promiňte pánové ,klidně si ji odveďte!" dopadl na měkké polstrované křeslo a zamyšleně sledoval svoji dceru. Jak jen mohla mu lhát ,jak??
Rosita upadala údivu!!! Cože? Sakra a teď je všechno jen na ni!!
"Jak už jsem řekla ,jsem Anna Amelie Rakouská a teď odejděte!!" zařvala ,až se to všude rozléhalo.
Vojáci co se váleli na podlaze doslova vyřízeny její silou se z posledních zbytečků sil zvedli a dali se na útěk. Nicholas von Daitl se uklonil a ironicky dodal :"uvidíme se na náměstí Berlínském ,já se budu koukat až vás budou věšet či pálit ….čarodějnice!" dodal a pak zmizel. Rosita za ním zabouchla dveře ,které nechal dokořán a na líce se jí vedrali slzy.
"Amélie…bože dítě…pomož mi.." držel se otec za srdce.
"Tati." Amelie se rozeběhla k otci. "Co se ti děje? Prosím …kde tě co bolí.." obejmula ho.
Nemluvil jen cosi mumlal :"Mám tě ….mám tě moc rád….a nikdy na tebe nezapomenu…"Ruka mu spočinula na její hlavě ,kterou měla složenou v jeho klíně.
"Tati ,ty nemůžeš….né to se nesmí stát." slzy se ji drali do očí ,nedokázala být silná ,jako bývala ,otec byl jediný její příbuzný a teď má o něj přijít?
"Amelie… ,pama-pamatuj.. ,že jsem tě nikdy nechtěl zradit…."vydechoval sípavě. Cítil ,že je to konec.
"Né tati ,já si to nikdy nemysle-nemyslela."vzlykala.
"Amelie ,…musíš…musíš být ..silná."hlas se mu třásl strachy ,co nastane potom ,až zemře.
"Tati budu a to ti slibuji.."plakala ,jako nikdy před tím. Otec ji hladil po vlasech a pak pohyb ustal. Ruka sklouzla na její záda a pak dolů. Vysela podél opěradla pohovky. Amelie se dala do bujarého vzlykání ,v jeden den ji zemře otec a s ním celý svět. Chytila jeho nehybnou ruku a přitiskla ji ke tváři. Vraceli se ji vzpomínky ,jak kdysi z otcem jezdila na koni ,jak ji učil střílet z luku…posteskla si a odejmula jeho chladné ,bezhybné tělo. Nedokázala si připustit ,že zemřel ....a to všechno kvůli ní!





♥ láska ♥ smrt ♥ intriky ♥ O.5

21. února 2009 v 10:03 Death Love Intrigue
Rosita se na druhý den blížila ke svému starému domovu ,kde ji jak si bláhově myslela nečeká nic dobrého. Přešla rakouské hranice z Německa a zamířila k velké zahradě ,která byla okolo velkého zámku ,který byl velice velký ,podle barokního slohu ,který byl v té době nešvarů velice oblíbený. Široké zdi v létě chránily před žárem slunce a v zimě před krutou mrazivou vichřicí a sněhových přeháňkách ,které v této zemi byli časté. Rosita už z dálky poznala svoji rodnou půdu.





"Ale kampak slečinko?" usmál se voják na stráži a nechtěl ji pustit.


"Do zámku."odsekla Rosita naštvaná tím ,že ji ten pacholek nepoznává. Právě oni byli tak velcí přátelé....a on si na ni nepamatuje. Naštvaně se rozkročila a dala ruce v bok. Chtěla pustit dovnitř ,ale on ji nepustil!


"Pusť mě!" rvala se z jeho sevření. Kopala a vyhrožovala a tak ji
voják konečně pustil. Měl modřinu pod okem ,kam ho Rosita tak surově praštila.


"Sakra ženská ,odtáhněte odtud." odstrčil ji a zavřel za sebou vrata. Rosita marně bušila a proto se rozhodla dostat se do zámku zadní částí.


"No to jsem si vybrala cestu." podívala se na zarostlou zíťku ,která byla zarostlá pichlavým porostem.



Rosita se té překážce postavila čelem a začala se prodírat dovnitř. Byla už téměř nahoře a už, už slízala do velké zahrady ,která byla plná lučního kvítí ,nikdo se o tu nádhernou zahradu nestaral Rosita se na zíťke zakolísala a spadla. Minula se kousek s kameny,které byli poházené kolem. Ale její dopad se trefil přímo do potoku ,který byl plný rákosí a žabovníku. Rosita se podívala kolem sebe a pak na svoje vlasy ,které byli plné bahna a zeleného žabovníku. "No fůůůj." stáhla ze sebe bahno a s ním rákosí a najednou vyjekla ,když ji čísi ruce vytáhli.


"Tak ty si nedáš říct."poznala vojáka ,který hlídkoval u brány.


"Ne!"dupla si Rosita nohou a zavrtěla hlavou :" sakra už mě zaveď za královnou nebo povím ,kdo rozbil zahradníkovy kolečko!" vyjekla a zamávala mu ukazováčkem před nosem.


"Jééé..jsi to vůbec ty?"podivil se Mark a pozorně si prohlédl Rositu ,která byla mokrá ,od bahna a bez bot. :"Amélie.."obejmul ji a bylo mu jedno ,jak příšerně vypadá :"sluší ti to." usmál se....


"Děkuji..." špitla Rosita a zahanbeně se koukla na svoje příšerné oblečení. Mark se rozesmál :"Pojď ,tatínek bude určitě rád." chytl ji za ruku a táhl ji přes zahradu na nádvoří. Všichni na ni koukali a ukazovali si!


"Uhněte babo ,Amelie se vrátila."zaklel Mark ,před tou starou zvědavou babou ,který spadla čelist ,při jeho upozornění. Ta správa se nesla rychle ,všude kolem se ozývalo :"Slečna Amelie se vrátila." "Lady Amelie se vrátila." "Panebože to třeštidlo už je zase tady a jak vypadá ,jak nějaká šmudla ,fuj!" povídalo se všude kolem ,baby klepny se měli o čem bavit a Rosita si všelicos vyslechla.


"Dceruško." rozeběhl se k ní překvapený otec a obejmul ji a políbil do mokrých vlasů :"Kde ses to válela? Tahle se chová dáma?"


"Když tenhle Matěj mě nechtěl pustit ,tak jsem to vzala vzadu přes zíťku a pak jsem spadla do jezírka." vyprávěla zbrkle.


"Pojď ,tady Elška ti připraví koupel." usmál se.


"A kde je maminka?" podivila se Rosita.


"Amelie ,neštěstí! Maminka utekla z nějakým pouťařem a už se asi tři roky neukázala."usmál se otec :"a teď dost otázek popovídáme si potom ,v tomhle přece nemůžeš zůstat."změřil si pohledem znovu její garderobu a usmál se..:"tak běž už!"


Rosita cupitala za malou podsaditou služebnou.


"Tebe neznám ,já jsem Amelie Rosita ,teda jen Rosita." usmála se na udivenou služebnou.


"Já jsem Elška." usmála se služebná ,že z ní tak dobře vychází ,zavedla ji do lázně a nechala ji o samotě.











"Nelekněte se výsosti."ozval se hlas a z mlhy vystoupil doktor Brend.


Rosita se potopila a zůstala pod hladinou. Brend ji jemně zaškubal za rameno a podal ji osušku. Rosita ostýchavě vytáhle svoje tělo z příjemné koupele ,kterou měla naposledy před třemi dny a tázavě pohlédla na Brenda :"co chcete? Za tu ránu botou se moc omlouvám ,ale to mě musíte rušit ,když se myji?" povytáhla obočí ,které ji ale rychle kleslo ,když se zamračil.


"Amelie ,jmenuješ se tak ,že? Nebo mi snad chceš ještě něco říct ,co jsi Janovi zatajila?" usmál se.


"No podle toho ,voč kráčí a proč jste zrovínka u mě ,když se myji?"odpověděla vandrácky nedbalým jazykem a omotala si pevněji osušku k tělu.


"Miluješ Jana? On tebe ano a moc se trápí!"neodpověděl ji a pokládal dál otázky.


Rosita zůstala sedět jako přibytá na hraně dřevěné vany ,poté když už bylo moc dlouho ticho a nic se nedělo přikývla :"Ano...ale je to složitý!"


"A v čem? On miluje tebe ty jeho ,tak proč jsi utekla?" ptal se Brand dál.


"Zabila jsem....Annu." pohlédla smutně na mokrou studenou zem ,která ji zebala od noh.


"Ale Rosito ,přeci víme ,že to byla jen nehoda." naléhal Brand.


"Ale taky víme ,že po mně jdou." ušklíbla se Rosita.


" To už je také zařízené..." usmál se Brend. :"Na tady.." ukázal ji papíry ,ale nebyli to ty ,které si Rosita představovala v podobě sproštění viny ,ale ty ,které ji změní identitu.


"To ale ,ne to nejde." odmítla Rosita.


"Ale jestli nechcete na hranici nebo snad do nějaké smradlavé kopky tak je musíte přijmout." naléhal Brend a usmíval se aby obměkčil situaci.


"Hm...tak dobře. A jak že se budu jmenovat?" usmála se teď i Rosita.


"Anna Amelie Rakouská? Tak co dohodneme se?"


"Ano...a prosím neříkejte nic Janovi." požádala ho.


"Ne ,neřeknu."přislíbil Brand :"ať se vám daří a brzy nás přijeďte navštívit Anno Amalie Rakouská...já se poroučím." vykonal ji poklonu a odešel.


Rosita se vrátila zpátky do vany, opřela hlavu o roh a přemýšlela.


"Něco hezkého ,výsosti?" zajímala se Elška.


"Ano Elško a jak." usmála se na služebnou ,která vešla dovnitř ,hned po doktorově odchodu.


"A co vám chtěl ten pěkný pán?" zeptala se napjatě.


"Abych se vrátila." víc k tomu nedodala ,i když Elšku přemáhala zvědavost ,nezpustila si jazyk na špacír ,aby se paní nějak nedotkla.


"Ooo ,překrásné." podíval se otec na svojí dceru u večeře ,při které mu Rosita ,teď už Anna Amalie chtěla říct co se děje. Bílé krásné dlouhé šaty ,vyztužený živůtek a na krásných opálených nožkách bílé pantoflíčky.


"Vypadáš jako nevěsta."podotkl Mark ,který ji vedl z pokoje do velkého jídelního sálu.


"Tak co si mi to Amelie chtěla říct?" zeptal se tatínek s pusou plných brambor ,které byli jako obloha k slavnostní večeři ,která se tvořila z upečené husy na šípku ,brambor a nějaké zeleniny ,k tomu zákusek a spoustu dobrého řeckého bílého vína.


Amelie mu vysvětlila jak se situace má a když vše vypověděla tatínek se zakuckal ,při pomyšlení ,že jeho malá dcerka znovu odjede. Však Rosita neřekla celou pravdu a to v podobě noci strávené z Janem v jedné posteli.
"Tvoje reakce mě překvapuje tatínku ,myslela jsem ,že budou létat blesky ,ale ty jsi klidný ,čím to?" usmívala se Rosita.


"Tahle nějak jsem si získával maminku ,kdo ví ,kde jí je konec."mrkl na ní šibalsky a dal se do husího stehýnka.


"Tak dobrou chuť."popřála pozdně a také se pustila do lahodného jídla.


Po sytné večeři se omluvila a odešla v doprovodu Marka do svých komnat. Usínala pomalu se vzpomínkou na Jana…jak se těšila ,až ho bude moci obejmout ,ale nejdříve ho pořádně potrápí.

♥ láska ♥ smrt ♥ intriky ♥ O.4

21. února 2009 v 10:02 Death Love Intrigue
Rosita si oblékla šaty a naposledy se podívala na jezírko ,kde zpytovala svědomí. Že ji Jan bude nenávidět vyhnala z hlavy a vydala se k místu ,kde ho naposledy viděla. Už z dálky slyšela hlasy ,které se od koryta nesly. Křiky a pláč žen ji přiměly ,schovat se za starý dub ,kde ji nikdo nemohl vidět. Koukala se co se děje.








Kolem koryta pobíhal doktor v bílém plášti a chmuřil se. O kousek dál postával Jan. Stál jako soulný sloup. Nevnímal doktora ,který na něj mluvil ,ale poté ,co ho docela značně propleskl se probudil.





"Sakra Jane probuď
se. Vím ,že tě to musela velice ranit ,ale musíš se zchopit." mluvil mu doktor do duše.


"Kdybys věděl ,o co jsem teď přišel..."klesl mu hlas v odmlce. "Prostě nemůžu myslet na nic jiného než na ni...."


Rosita poslouchala nedaleko. Doktor Jana poplácal po rameni a protože už byli dlouho přáteli zažertoval :"no tak ,stejně si v jednom kuse říkal ,jak je nesnesitelná." Rosita se zakousla do hřbetu ruky aby se nerozesmála a neprozradila se.


"Ale já se netrápím tou ,která tu leží....to víš sám moc dobře."zarazil jeho černý humor Jan. Rosita vyjekla. Celou dobu mluvil oni!! Že by ji doopravdy miloval? Ne ,to si jen namlouvá.


"Jo. To vím ,ale prostě na tu děvečku z kuchyně musíš zapomenout. Není ti souzena ,kdyby jo...neutekla by tahle zbaběle."


"Nikdo neutíká.."zašeptala Rosita polohlasně ,ale oba ji slyšeli.


Když si ji všimli a chtěli za ní běžet ,Rosita po nich mrštila botami ,které ji Jan propůjčil a tím je zdržela v běhu za ní. Trefila oba dva. Zavrávorali a pak se svezli k zemi. Rosita se zastavila a otočila se. "Kruci."zaklela a vrátila se zpátky.


"Jane ,je vám něco?" nehýbal se. :"tak Jane.." jemně ho fackovala po neoholeném strništi na bradě a dokonce ji ukápla slza.


V tu ránu ji Jan pevně popadl a žhavě ji políbil. Rosita se s ním dlouze líbala ,ale pak ho od sebe vší silou odrazila a se smíchem zmizela v lese.


"Jako lesní víla."smál se doktor ,který je pozoroval.


"Nech těch hloupých vtipů! To si ji Brende nemohl chytit?" zaůpjel Jan a vyskočil na nohy.


"Kam jdeš?"


"No ,za ní." odpověděl Jan a chtěl se rozeběhnout.


"Ta už je hochu daleko." usmál se Brend ,sundal si rukavice a zase zavtipkoval :"ale máš tu lepší ,Anna už ti neuteče."


"To mi děláš schválně?" obvinil ho Jan...


"Co ti dělám schválně?" zasmál se Brend. Nečekal na jeho odpověď a zmizel u stojícího davu ,který se koukal ,jak dva sluhové odnášejí kamarádovu mrtvou ženu. Ohlédl se na Jana ,který stál u břehu a koukal na ubíhající řeku ,bylo mu ho líto!

♥ láska ♥ smrt ♥ intriky ♥ O.3

21. února 2009 v 10:02 Death Love Intrigue
R. 1683 byl velice chmurný ,už od začátku se Janovi nic nevedlo!! Rosita se po té noci před ním schovávala ,jen občas jí výdal ,jak zametá před hradem ,ale nic víc ,jeho manželka znovu potratila z té chřipky a Jan měl jen oči pro pláč....A ke všemu musel odjet do sousedního státu ,bojovat proti Rakouskému knížeti Karlu Potměšilovy. Spolu s Janem do války vytáhli i Francouzi ,kteří jim pomohli k vítězství ,ale stále neměl radost.
"Jane ..."ovinula si ho těsně k sobě Anna a políbila ho ,jak byla předstíraně ráda ,že už se vrátil.
"Nech mě..."odstrčil ji Jan a zamířil ke svému pokoji. Otevřel dveře a koho nespatřil jak drhne podlahu....obě ženy se na něj koukali naštvaným pohledem..sršila z nich pomsta.
"Sakra nechte mě být ,obě.."vyhodil je z pokoje... Anna se tázavě koukla na Rositu :"Co si s ním měla ty mrcho?" vrhla se po ní a tahala ji za vlasy..Rosita ji trhla za živůtek a Anně ze šatů vykoukli obnažená prsa .Rychle si živůtek upravila a už se zase rozebíhala za Rositou.
Rosita si držela sukně a sebíhála točivé schody dolů do černé kuchyně..tam to syčelo ,chrčelo a zapáchalo smaženou šunkou ,kterou si hned po příjezdu Jan poručil. Rosita se schovala pod velký stůl ,kde kuchařka Melinda připravovala zeleninový salát.
"Je tady? "řvala na celé kolo Anna : "je tady ta děvka?" hřměla ,až se po ní všichni otáčeli.
"Ale kdo vaše výsosti?" podivila se Melinda.
"Nedělej že nevíš ,nekryj ji...já vím ,že tu je!"křičela Anna.
"Tak si ji najděte."ozval se tlumený hlas z pod stolu. Anna se zchýbla a po čtyřech se dostala pod stůl ,ale v tu chvíli Rosita vyběhla z pod stolu a se smíchem mizela v zahradě ,která vedla do pravého křídla hradu pro sloužící a personál.
Anna ji byla zase v patách a už už po ní sahala ,ale Rosita prudce zastavila a uhnula na pěšinnu která vedla dolů k řece. Smála se Anně ,která přes podpadky zakopávala o kořeny stromů ,zatím co Rosita na boso byla mrštná jako rybička. Seběhla až k řece a přes kluzké kameny přešla na druhý břeh řeky.. Anna funěla jako býk po výkonu a v ruce držela rozthané pantoflíčky a na nohou měla jen bílé punčochy ,z kterých koukali palce od noch. Byla vyčerpaná a proto se posadila na velký kulatý kámen u břehu. Bylo léto a všude kolem to vonělo tulipány a jehličím ze smrků ,borovic a jedlí ,někde v dáli byl slyšet i zpěv slavíka. Dívky se na sebe koukali. Přes řeku neměla Rosita strach ,že by se Anna o něco pokusila ,ta jen zhluboka vydechovala ,jak byla udýchaná z běhu z kopce a kličkováním mezi kořeny vysoko vrostlích smrků..
"Stejně tě jednou dostanu."zasyčela Anna.
"Promiňte vaše výsosti ,že jsem vás tahle uhnala."vysmívala se jí Rosita.
Anna se zvedla z kamene a zmizela v hustém porostu křoví. Rosita si bláhově myslela ,že vzdala tuhle bitvu ,také se zvedla ze svého místa pod velkou bílou břízou a vstoupila do té ledové vody. Velký proud ji strhával sebou ,ale neměl tak velkou sílu ,aby ji strhl pod hladinu. Delší šaty ,které si přidržovala ji dělali potíže ,ale i přesto se dostala do prostřed řeky.
Najednou se z křoví vyřítila Anna ,její hnědé vlasy kaštanu byli svázané v uzel ,zatím co Rositiny vlály ve větru ,vypadala jako vodní víla a Anna jako čarodějnice! Rosita nehnutě zůstala stát uprostřed a zírala na Anninu vychytralost s kterou se pustila do vody a běžela k ní.
"Sakra."dostala ze sebe Rosita a snažila se utéct ,ale noha se ji nešikovně zadrhla mezi kameny.
Anna ji chytla za ramena a začala s ní třást i Jan ,který je pozoroval od velkého dubu klel "Sakra ženský co to tam děláte?" ozval se Jan a pobaveně je sledoval.
Obě sebou trhli ,jak se lekli ,Rositě se uvolnila noha a jak s ní trhla sklouzla se po hladkých kamenech a proud vody ji strhl do vody.
Anna ,která se jí křečovitě držela letěla hned za ní ,velký proud je unášel dolů k jezeru.


"Pom..pomo..pomoc."lokala vody Anna a snažila se zůstat nad hladinou ,ale divoká voda s ní mlátila o kameny v horské říčce. Rosita měla větší štěstí ,zachytila se o větev ,která spadala do vody od spadlého stromu od minulé bouřky. Vyšplhala se na břeh a samým vyčerpáním zůstala ležet a sledovala co se děje na protějším břehu. Promočené šaty ji neumožnili se ani pořádně posadit na to vstát ,proto zůstala ležet a poslouchala Anniny bezmocné výkřiky ,které se nesli údolím....najednou vše ustalo a pak už se ozvalo jen Janovo zařvání "Néééééééé...." a vše utichlo. Rosita celá uřícená se pokusila postavit ,vzhlédla k vrcholům velkých hor a modlila se za život pro Annu... Poté se vydala po proudu dolů a sledovala ,kde dvojici
objeví.. Po dlouhé cestě došla k postavě ,která se skláněla nad ležící ženou ,která měla dlouhé sametové černé šaty rozprostřené pod sebou a na sobě měla jen uvolnění korzet a spodničku. Hned poznala Jana a Annu ,přistoupila blíž a hřbetem ruky si otřela umouněný nos ,který měl stále svojí šedivou barvu od popele..ani voda ho nedokázala smít..pohlédla na truchlícího Jana a položila mu ruku na rameno..."Mrzí mě to." pronesla omluvně Rosita ,celá rozklepaná se sesunula na jehličnatou zem a začala se rozhlížet.


Byli u koryta řeky ,která se v těchto místech uklidnila a tekla pomalu ,všude kolem byli stromy a obzor vrcholků vysokých hor přiváděl Rositě na tváře slzy ,proč právě ona ji stáhla ,teď za to zaplatí smrtí ,ale co řekl Jan ji udivilo.


"Ty za to lásko nemůžeš.." přinutil ji se mu podívat do tváře a jeho ruka spočinula na její bradě ,která se klepala zimou. "Pojď ke mně já tě zahřeju."přivinul si ji k sobě a silně ji obejmul.


"Ne...prostě ne! Já teď půjdu sedět a nechci se na vás vázat!" odstrčila ho od sebe jako vždy a vyšlápla si to do strmé cesty. Pod nohama ji pálili rozžhavené kamínky a jehličí se ji zabodávalo do noh.


"Rosito ..." Jan ji zadržel a podal ji svoje boty :"Ty je potřebuješ víc."


Rosita přikývla a vzala si je ,poté co vyšla kluzkou cestičku ,která vedla kolem řeky si oddechla a přešla na polní cestu mezi luky ,která lemovala okraje lesu. Nechtěla se vrátit do hradu a proto si to namířila k vodopádům nedaleko ,byli docela malý ,ale na odreagování stačili.


Svlékla si šaty ,které už byli celkem suché a pověsila je na větev stromu. Sundala si i spodničku a šátek ,který měla na hlavě a odkryla svoje havraní kadeře. Sedla si na břeh jezírka znovu se ohlédla ,zda ji někdo nepozoruje! Vlezla si do jezírka a přeplavala na druhý břeh. Tam stékala voda po kamenné klenbě dolů a tvořila malé soukromé vodopády a malou soukromou koupel jen pro Rositu. Nedaleko byli i horké prameny ,které vodu ohřívaly.
Seděla pod proudem vody a čekala až ji uschnou šaty ,poté vstala a vyšla ven z koupele.


Oblékla si zcela suché a zničené šaty a obula boty ,které ji Jan ochotně nechal. Nevěděla co má dělat ,má se vrátit? Ale co když ji zatknou a upálí?.....Ale když půjde pryč ,už Jana nikdy neuvidí...ale skoro by zapomněla na svůj vznešený původ ,který se ji až do teď podařilo tajit a jak dobře ,nikdo by nikdy neřekl ,že taková šmudla může být snad královská dcera ,ale když se vrátí domů ,bude tam na ni čekat matka ,která ji tak nenávidí ,jen kvůli ní utekla a schovávala se celých pět let jako služebná tady u Jana na hradě … Ale zůstat tu nemůže ,prostě se vrátím domů!! Rozhodla se……Její rozhodnutí ji samo překvapilo ,nejvíce se těšila na otce,kterého tak dlouho neviděla… a teď musí zahnat vzpomínky na domov…opřela se o okraje jezírka a vychutnávala si sluneční paprsky.

♥ láska ♥ smrt ♥ intriky ♥ O.2

21. února 2009 v 10:01 Death Love Intrigue

Borka po nemalé sumě mincí šmátla ,obtěžkala obsah a poté se usmála na souhlas… Však Rosita tak ráda nebyla ,že je načapala zrovna ona ,právě ta největší drbna na hradě!! Rychle se dostala ze všech pokrývek ,které ji zahrnovali a vyskočila z té měkoučké postele ,v které přišla o svoji cudnost!! Pohlédla podmračeně na Jana ,který se na ní usmíval. Sakra ,tohle mi ještě scházelo!!



Jan se k ní přiblížil a chtěl ji znovu svést do postele ,ale Rosita nechtěla dopustit ,aby si ji znovu vzal a ne tady !! V jeho a Annině manželském lože. Když se po ní znovu začal soukat ,prudce odrazila jeho chlípnické choutky ,sebrala svoje šatstvo a skryla se do bezpečí velkého stolu. Svoje obnažené ňadra přikryla spodničkou a na tu si navlékla svoje obnošené bavlněné a teď i mokré šaty. Svoje havraní kadeře skryla pod šátek od sazí a při oblékání se ani jednou nepodívala na Jana ,který se k ní ze zadu přibližoval.



"Ááá…sakra nechte mě!" poručila ,ale to Jan neměl v žádném případě v úmyslu! Chtěl z ní strhnout šaty ,ale Rosita se bránila! Přitočila se k němu a začala do něj bušit svými pěstmi ,škrábat a kousat. Jan s tím nepočítal a po té ,co ho kopla do holeně ji pustil.



"Rosito… co se děje? Před necelou hodinou ,jste byla ochotná se mi zcela oddat a teď se zdráháte? Prosím vysvětlete mi to." Žadonil úzkostně. "Ale před hodinou …není teď." Opověděla jízlivě :"Nechci být vaší milenkou ,já ani sama teď už nevím co chci…" po tvářích se ji rozkutáleli slzičky smutku ,to Jana pobouřilo.



"Musíte pochopit ,že se právě teď nemůžu rozvést a kdo ví ,jak dlouho bude Anna ještě žít ,ale v jednom mě musíte pochopit..!"na chvilku se odmlčel a poklekl před ní na jedno koleno :"Já vás oddaně miluji ,od první chvíle ,co jsem vás spatřil!" podíval se jí do očí ,ve kterých to jiskřilo zlostí.



"Ne! Prostě ne! Já nechci být vaší milenkou a co když na to Anna přijde?" polkla a byla si velmi vědoma toho ,že dělá chybu ,že ho chce odmítnout ,ale jinak to nešlo! :" musíte se smířit s tím ,že dokavaď nebudete zcela svobodný ,nic mezi námi nebude!" upřela pohled někam do prázdna a v duchu si nadávala jak je pitomá. Jan si zklamaně povzdech ,ale dodala mu síly k tomu ,aby se postavil a políbil ji.



S tím jaksi Rosita nepočítala a vrazila mu políčko. Jan zavrávoral nad silou této křehké dámy a dopadl na kamennou zem. Rosita vzala kbelík se špinavou vodou ,kterou měla na umívání podlahy a v rozporu se vztekem ji na Jana vylila. Ten se jen bezmocně plácal na zemi a nebyl schopen slova ,jak ho ta potvora doběhla. Rosita popadla všechny svoje věci a se smíchem utekla pryč. Když za ní zapadly dubové dveře ,Jan se usmíval ,miluje ji ,se vším co má ,s její povahou ,krásou a ostrým jazýčkem ,který dosud nebyl zcela poznán ,kdo ví ,co od ní ještě může čekat?