♥ láska ♥ smrt ♥ intriky ♥ O.6

21. února 2009 v 10:11 |  Death Love Intrigue


Rosita se ráno probudila do slunného dne. Sluníčko pražilo skrz okenní tabulky velkých mohutných oken. V místnosti bylo nepříjemné dusno a proto se Rosita zvedla z příjemně vyhřátého lože a přesunula se k oknu. Otevřela okna a skrz na skrz ji ovanul teplý větřík. Zhluboka se nadechla a vydechla ,všude slyšela ptáky a šumící říčku nedaleko odtud. Pomalu si začala znovu zvykat na tu krásu ,kterou si tak dobře pamatovala. Převlékla se do zářivě rudých šatů ,s lemem zdobně vyšívaným stříbrem. Živůtek měl vyšité vzory drobného kvítí a bujná ňadra se v nich báječně vyjímala. Byla spokojená ,se svojí novou garderobou ,kterou si tak dlouho nemohla dopřát!
Pomalu scházela ze schodů ,když uslyšela šum ,kolem přijímací síně. Nakoukla dovnitř a uviděla otce jak diskutuje s pěti pány ,kteří se zdáli být neústupný otcovým návalům vzteku ,aby odsud odešli. Otci na čele vyrašili kapičky potu. Chlápci se stále neměli k odchodu.
"Pánové ,hledáte tu někoho. Dovolte abych se představila. Anna Amelie Rakouská a teď mi vysvětlete důvod vaší návštěvy!!" vešla pravá dáma. Říkali si vojáci ,ale pak jim došlo ,kdo ta dáma vlastně je!
"Promiňte ,ale máme nakázáno odvést Amelii Rositu Kelly ,to budete zajisté vy ,že?" roztáhli se mužovi koutky úst ,upravil si knírek pod špičatým nosem a pak hlasitě zavelel :"Chopte se jí ,rychle ,než znovu uteče!" zazněl hromový hlas plný pomsty.
Chlápci ji sevřeli v železném sevření,marně sebou škubala a házela. Chlápek z knírkem se k ní přiblížil a začal se ji vysmívat do očí.
"Co po mně chcete? Zničit mi už tak zkažené mládí? Nebo mě snad chcete pověsit?! Tak sakra už mluvte ne? Vy ubožáku ,tahle držet křehkou ženu." Odplivla si a zuřivě se mu koukla do jeho chladných modrých očí ,které se ji stále posmívali. Nevydržela to a znovu si odplivla ,tentokrát ale do jeho obličeje.
"Tak to je moc! Prý křehká žena? Dračice! Zabít královnu se jí zlíbilo ,spát s jejím manželem! Jaká to drzost!" slova a věty se z něj hrnuly jako lavina sněhu. Z těch hnědých dívčiných očí se zřetelně objevovala pohrdavost nad tím to mužem. Konečně se začala bránit. Tu odkopla jednoho ,tam druhého. Když se s nimi
vypořádala ,jako statný muž , knírkovanej se nestačil divit ,rozhodně to nebyla ženská ,která by si nevěděla rady z nějakým drzím chlápkem.
"Vidím ,dívka se ráda pere." Usmál se knírkovanej.
"Já jsem se vám představila ,teď jste na řadě ,ať alespoň vím ,komu se chci mstít za urážky!" vykřikovala na celé kolo. :" a že si to vypijete o tom žádná!"
"Nicholas von Daitl ,jméno mé spanilá dámo."uklonil se :"prosím půjdete dobrovolně ,nebo se chcete poprat i semnou?" smál se.
"S vámi? Sakra to má být nějaký špatný vtip?"odfrkla si :"Tatínku omluvte mě ,já zase utíkám."upozornila otce ,který stál v němém úžasu nad tím ,co se právě dozvěděl o své už zneuctěné dceři!
"Promiňte pánové ,klidně si ji odveďte!" dopadl na měkké polstrované křeslo a zamyšleně sledoval svoji dceru. Jak jen mohla mu lhát ,jak??
Rosita upadala údivu!!! Cože? Sakra a teď je všechno jen na ni!!
"Jak už jsem řekla ,jsem Anna Amelie Rakouská a teď odejděte!!" zařvala ,až se to všude rozléhalo.
Vojáci co se váleli na podlaze doslova vyřízeny její silou se z posledních zbytečků sil zvedli a dali se na útěk. Nicholas von Daitl se uklonil a ironicky dodal :"uvidíme se na náměstí Berlínském ,já se budu koukat až vás budou věšet či pálit ….čarodějnice!" dodal a pak zmizel. Rosita za ním zabouchla dveře ,které nechal dokořán a na líce se jí vedrali slzy.
"Amélie…bože dítě…pomož mi.." držel se otec za srdce.
"Tati." Amelie se rozeběhla k otci. "Co se ti děje? Prosím …kde tě co bolí.." obejmula ho.
Nemluvil jen cosi mumlal :"Mám tě ….mám tě moc rád….a nikdy na tebe nezapomenu…"Ruka mu spočinula na její hlavě ,kterou měla složenou v jeho klíně.
"Tati ,ty nemůžeš….né to se nesmí stát." slzy se ji drali do očí ,nedokázala být silná ,jako bývala ,otec byl jediný její příbuzný a teď má o něj přijít?
"Amelie… ,pama-pamatuj.. ,že jsem tě nikdy nechtěl zradit…."vydechoval sípavě. Cítil ,že je to konec.
"Né tati ,já si to nikdy nemysle-nemyslela."vzlykala.
"Amelie ,…musíš…musíš být ..silná."hlas se mu třásl strachy ,co nastane potom ,až zemře.
"Tati budu a to ti slibuji.."plakala ,jako nikdy před tím. Otec ji hladil po vlasech a pak pohyb ustal. Ruka sklouzla na její záda a pak dolů. Vysela podél opěradla pohovky. Amelie se dala do bujarého vzlykání ,v jeden den ji zemře otec a s ním celý svět. Chytila jeho nehybnou ruku a přitiskla ji ke tváři. Vraceli se ji vzpomínky ,jak kdysi z otcem jezdila na koni ,jak ji učil střílet z luku…posteskla si a odejmula jeho chladné ,bezhybné tělo. Nedokázala si připustit ,že zemřel ....a to všechno kvůli ní!




 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama