Červen 2009

Cesta zpátky

28. června 2009 v 14:18 Legend
Cesta zpátky
Když jim zemřela poslední dcera.. Byli odkázání sami na sebe, nikdy se nemilovali, ale v tu pravou chvíli našli cestu zpátky k sobě.. To když každý jejich pohyb působil tělu bolest.. To když přišli o všechno, co měli.. a zůstali sami.. Pro tenhle okamžik, nechtěli žít.. Ale vzájemná láska, je probudila k dalšímu životu.. Ve dvou..
"Podrž mě, ochraň mě.. není to rozkaz… spíše prosba.."
"Vím, má lásko nejsladší.. nikdy už tě neopustím, v mém srdci budeš jen a jen ty.."
Jejich vztah otužili nekončící polibky.. Hluboké porozumění a milování..

Naposledy

28. června 2009 v 14:17 Legend

Naposledy
"Jak mi to mohl udělat? Jak mě mohl nechat samotnou?.."uvažovala nahlas.. Nejdřív ji sprostě využil.. a pak zahodil jako nepotřebnou rukavici v létě.
Seděla před zrcadlem..
"Mám sklíčení pocit, když vidím tě plakat.. Víš jednou jsou dva, moc dlouho spolu.. a pak se to zlomí…Když už z lásky nezbude nic.. Tak někde jinde se spojí.. Mám podivný strach, ale přeci nemůžu za, co končí.."
"Obejmi mě.. naposledy.."doufala, že prolomí ty dva ledy.. na jejich srdcích..
Obejmul.. Pochopil, o co ji šlo,.. Zase se mu vrátil ten pocit lásky a spokojenosti.. Mozek zaplavil pocit lítosti, nad jeho skutky..
"Někde jinde se spojí.. Vzpomínky budou hezké.. a cesty naše těžké.. jestli je nespojíme, jako ty plamínky v našich očí.."
Konečně pochopila význam jeho slov, a k němu se otočila.. Políbila, a skutečně svou lstí.. Vztah zachránila..

Domov

28. června 2009 v 14:17 Legend

Domov
Dívala se, jak hoří její domov.. jak přichází o poslední kousíčky svého života.. ty dobré kousíčky, které miluje.. Nikdy už nic mít nebude.. Skončí s pustinou svého života…
Dívka se vrhla ze skály.. Jestli nějakou naději má-li.. Už z ní nezbylo nic… Co by ji mohlo zachránit..

Druhý dech

28. června 2009 v 14:16 Legend
Druhý dech
Sám a sám.. cítil se každým dnem, kdy se probudil. Opustila ho pro jiného.. A jemu samotnému řekla ne.. Když se s ní loučil.. V očích měl slzy… Ví, že muži nepláčí..Ale cožpak to šlo? Zastavit? Ne..
Každý den myslela na svoji chybu, jak pustila tu největší rubu.. Jak mohla ho nechat odejít, ale v srdci k němu nenávist mít.. Chtěla ho zpět! Ale odpustí ji?
Hnala se na jejich místo, když ho uviděla, že tam smutně sedí, srdce se jí stáhlo nad její necitelností.. Přiběhla k němu.. Znovu ucítila tu něhu, kterou zkoušela potlačit..
"Dej mi prosím druhou…"
Myslel, že se mu zdá, a proto ji políbil, ale když si uvědomil, že je skutečná, tvář od ní odvrátil..
"Prosím Tě znovu, o druhou šanci.. Vím, že jsem udělala chybu.."
Nečekal na nic.. Znovu ji k sobě přitáhl.. a něžná slůvka šeptal ji do ouška..
I přes zradu, ji dokázal odpustit…. Až tak moc ji miloval.. Že druhý dech.. jeho.. Ji daroval..

Domění osamění

28. června 2009 v 14:16 Legend

Domění osamění
Když o něj přišla, myslela, že zmizel nadobro.. Teď už celá smutná a skleslá.. Měla v očích mokro.. Po těch slzách, smutkem prolitých, které nešlo zastavit.. Chtěla se mu omluvit, ale dřív ji on stačil opustit.. Možná ji nedošlo, že žije dál… V jejím srdci, kde je její lásky pro něho celý lán.. Jen ona samotná, nemá rozumu.. a žije v domnění..osamění..

Boží oltář

28. června 2009 v 14:15 Legend

Boží oltář
Na vesnici, v malé chalupě, blízko mlýna, žila mladá bezdětná rodina.. Milovali se, ale dítě, důkaz své lásky, nikdy nedostali.. Tolik trpěla, dívka v chlapcově objetí.. A tak upadla do naivního zajetí.. Myslela, že ji nemiluje.. a proto mu dítě nemůže dát.. Ale on ji i přes to, měl hluboce rád.. Miloval ji celou.. a dokazoval ji to svojí něhou..
Jenže dívka moc špatně nesla.. že dítě nemá a nemůže mít.. Utekla pryč.. Za deště, za bouřky veliké.. Však chlapec ji dohonil.. a ze svého objetí už nikdy nepustil…
"Lásko miluji Tě.. Neutíkej přede mnou.."
Schoulila svoji tvář na jeho rameno "Neutíkám.. Vím, že mě miluješ.. ale je to těžké, žít s pocitem..který mě sžírá.. tady uvnitř.." myslela srdce, které ji moc bolelo.. Ale to chlapec nepochopil.. a proto svůj život společně s ní.. Na oltář boží položil…

Malá duše-smoll soul

28. června 2009 v 14:15 Legend
Malá duše
Jemně přejel po jejím krku.. jeho ruka spočinula na jejím ňadru, a on věděl, že se mu zcela oddala.. Protože ho milovala,.. Milovala ho celým svým srdcem, které vyměnila za jeho..
Nikdy by mu nedokázala cokoliv zazlívat,.. Pod třpytem jeho očí, se ztráceli i sebemenší pochybnosti, ale i přesto ji podvedl.. a Srdce z těla ji násilím vytrhl.. Své si zpátky vzal a bez ní, pokračoval cestou dál… A ona teď jen s malou duší, do polštáře brečí..

Anděl-Angel

28. června 2009 v 14:14 Legend

Anděl
Slzy.. byli ty, co krmili její strach.. Stále ho měla na dosah, ale litovala, že on ji nemá rád..
A tak hledala anděla, který by ji pod svá křídla vzal.. A chtěnou lásku jí dal..
Však se dočkala, za cenu života.. Nikdy však nelitovala, láska pro ni byla důležitá, nejdůležitější na světě.. proto odešel.. "Co je pro tebe důležitější, láska nebo život?"
"Život.." odpověděla rozhodně.. Proč ji nenechal domluvit?
"Láska je můj život.." teď šeptá, do prachu křídel anděla.., který utišuje její žal..

Sen-Dreams

28. června 2009 v 14:13 Legend

Sen
Nikdo mu to nezapomene, to jak ji držel za ruku, sliboval, že nepustí, ale pustil..
Žila jen snem, který ji držel při životě.. Jen ve snu, ho měla na dosah, jen ve snu, netrpěla..
Nikdy se nechtěla probudit.. stále doufala, že den bude snem…
Až přijde znovu k ní, a za ruku ji uchopí.. odpustí, ale se strachem, že znovu její ruku pustí..
Tak spí dál.. ve světě lží a přetvářek, kde je spokojená..
Škoda, že netuší.. že na světě on na ni čeká…A že její strach.. ho za ní do snu nepustí..

Jednou pochopis

28. června 2009 v 12:34 Vjecy

Jako by to bylo dnes.. co jsem Te naposledy videla.. stale Te mam v zive pameti..
Nikdy neprestanu na tebe mysleti.. byl si totiz moje prvni.. opravdova laska..
A jeste dlouho Te budu milovat...

Pro moje zlatíčko-25.června

28. června 2009 v 12:31 Thoughts my heart

Není den, není hodiny, není minuty, co bych si na tebe nevzpomněla. Je to jako tupá střela, která zasáhla bod mého srdce. Jakoby zmizeli výčitky.. Nahradilo je štěstí, láska a bezpečí tvého náručí.
Bylo to, jako opravdový sen, možná ne tak dokonalé, ale zamilované dozajista. Už není více místa, pro ty, kteří nevěří.. Že já to dokáži! Že milovat a ctít, můžu.. a smím..
Už nejsem volná, a pamatuj, že ty nejsi sám.. Mé srdce už vážně máš.. jako já to tvé mám..
Když se někdy zatouláš, když jsem ti zdálená.. Tak žárlím, ale věřím Ti, že jsem v tvém srdci já, jen já.. Tvůj úsměv zahřeje, tvoje ústa napoví, ale tvoje polibky mě umlčí.. Pak jak malé dítě, můžu jen hledět a doufat, že vyhraju.. Nehledej třešeň.. Není důležitá, jen hleď, a dávej pozor.. Někdy koušu, někdy škrábu.. A myslím jen na tebe, když vstanu, k ránu.. Není skutečně dne, není hodiny ani minuty, co bych si na tebe nevzpomněla. Jak tvoji ruku, ve své jsem měla.
Vzpomínky a chvilky s tebou, a moji pusu němou.. Jakobych viděla, v oblaku snu, který se vyplnil, a mé srdce láskou naplnil.. Mohla bych psáti dál, ale to co v srdci mám, to brzy ti dám.. Tu lásku, co pro tebe schovávám.. Je velký jako lán, který je posetý třpytem tvých očí, a vůní tvého teplého dechu, a já s tebou nemám spěchu.. Není vlastně kam, když na blízku Tě mám.. Jen tebe, teď už vím, že měla jsem naděje.. Udělal si mě zkutečně šťastnou, a plamínky v mích očí neuhasnou.. Když budeš o ně pečovat, a moji duši milovat. Udělej mě šťastnou.. Vynes mě až tam, kde končí nebe, a budu šťastná, když tam budu míti i tebe.. S tebou klidně i do pekla, které změníš v ráj.. A s tebou nemusím čekat ani na první máj.. Abych novou várku lásky napekla. Poslední větou, loučím se s tebou.. Posílám pusu, a do snu za tebou klušu.. Asi Tě miluju.. A srdíčka lásky maluju..

Noc změnila vše 0.7

28. června 2009 v 12:12 The night changed everything
Když ráno slunce vystrčilo paprsky z okrajů mraků, Maxim ještě stále pevně objímal Ryanu.. Rty byl přitisknutý k jejím hedvábným zlatavým kadeřím, které v paprscích slunce zářili jako zlato.
Hleděl na ni, bylo mu příjemně.. Její vůně, její smyslné oči,.. dlouhé pomrkávající řasy. Tušil, že už nejspíš nespí.
Její hlava se svezla níž a otřela se mu o prsa. Přemýšlel, jestli opravdu spí, nebo jestli si z něj opět utahuje..
"Pane, přemýšlíte, proč všechno tohle?"znovu se otřela o jeho hruď.
"Ano moje princezničko, přemýšlím.. Čtete mi myšlenky, moje nejsladší.."usmál se, byl hrdý, že může svírat právě ji.
"Maxime.. Myslím, že tušíte.. Že nedělám nic jiného než vy.."stále nechala zavřené oči.
"Otevřete své hnědé korálky.. Váš třpyt mi vhání radost do života, když se na mě podíváte a.."jeho vyznání přerušila právě ona.
Políbila ho na rty "A políbíte? Dobré ráno, Maxime.."
Chvilku si hleděli do očí. Pak se Ryana opřela o jeho hruď a vstala.
"Omluvte mě, ale myslím, že džentlmen, by nerad byl nachytán s dítětem na seníku."znovu se jemně otřela o jeho rty. Pak zamrkala dlouhými řasy, postavila se a bosá se potácela k žebříku, po kterém by utekla z náruče svého milého.
Jenže nepustil ji, stačil dřív vyběhnout a zatarasit ji cestu "Tohle je rozloučení..? Prosím alespoň.. Řekněte mi, že ke mně cítíte to samé co já.. Milujete mě?"
Tajemně se uculovala, pak se jemně dotkla prsty jeho rozzváněné bělostné košile "Až se probudíte pane ze snu, přijďte, já vám tu košilku vyžehlím, jste horší jak malý kluci z vesnice."
Obešla ho a naposled se na něj usmála, pak sklopila hlavu a pomalu slézala ze žebříku.
Postavil se nad ní. Vychutnával si ten rozkošný pohled na její růžovoučká ňadra, které zahlédl v kulatém živůtku její košile, kterou měla zastrčenou do sukně.
"Pozor na zástěrku.."připomněl ji "A pozor na chlípníky.. máte štěstí, že jsem džentlmen, a že budu mlčet jako hrob o tom, co vidím.."
"Tssss.."zaskučela uraženě.
"Nezlobte se, je to opravdu rozkošný pohled."
Postavila se na zem a vzhlédla k němu "Pane.. Dnes to bylo naposledy, co jste se mohl tak zblízka kochat mojí krásou.. a ochutnávat moje rty.."
Ve stodole naštěstí bylo ještě šero, a tak si nikdo nevšiml dívčí postavy, která se mihla ve stáji.. a zamířila ke stodole, kde spala ještě malá Rouzmery, holčička staré Patricie ze mlýna.. Rouzmery bylo pět let, a stará Patricie ji zde nechávala na starost Aletě, která byla vlastně její teta.
Ryana si přisedla ke spící dívence, která v tu ránu otevřela oči "Kde jste byla..?"zeptala se ospale.."Rouzmery se bála.."vyčetla ji.
Ryana vzala děvčátko do náručí a prohrábla ji měděné vlásky "Pojď.. umyjeme tě.. Už tu nebudeš sama, ale nesmíš říct tetě Aletě, že jsem tě tu nechala samotnou.."usmála se na malou holčičku, která ji obejmula kolem krku a nechala se přenést ke kádi, která stála na dvoře, hned vedle pumpy.
Rouzmery se posadila do kádě, a pak hned vyskočila "Studí.."
"Neboj, bude to chvilinka, jen umyjeme obličejíček… a ručičky."
Sluníčko už oblizovala paprsky hřeben střechy, a když se došky zbavili stínu, i na dvůr dopadlo trochu toho hřejivého tepla.
Na dvorek se vyřítila Sophie s husami a kachnami. Nahnala je do malé ohrádky a posadila se vedle Ryany na studeň.
"Krásná noc, že?"zeptala se.
"Ano, moc krásná.."Ryana si ji změřila tázavým pohledem.. trochu měla strach, jestli Sophie něco neviděla.. Ale pak se zamyslela Vždyť jsme nedělali nic, co by ji mělo pohoršit.. Jen jsme se..líbali.. a objímali.. To bylo vše..
"A jak jste se vyspala, princezno..?"ptala se dál zvědavá Sophie.
Takže poslouchala, ona šmírovala.
"Moc sladce.."odpověděla medovým hlasem Ryana, pak vytáhla Rouzmery z kádě a zabalila ji do velké osušky.
"Já vím.."odpověděla se záští Sophie. Uchopila klacek, který měla na šlehání hus a s úšklebkem zmizela ze dvora.
Husy s kachnami se za ní batolili jako za mámou, kvočnou.
Ryana houpala Rouzmery na klíně, a pak ji oblékla košilku.
Slunce se vyhouplo vysoko na oblohu, když se na statku probudil život.. Byla neděla, a tak Aleta pekla husí pečínku s bramborem.
Ryana ji chtěla pomoci, ale Aleta byla ještě trochu namíchnutá..
"Nepleť se tu, holka.. sedni si tu s Rouzmery na lavici, a ochutnejte ty výborné buchty.."podala ji mísu, co měl včera v rukou i Maxim a obrátila se zpátky k plotně.
Rouzmery si vzala, ale Ryaně moc nechutnalo.. Koukala se z okna a pozorovala, jak se nakládají pytle se žrádlem pro skoty. Obrátila kamennou, utrápenou
tvář zpátky k Aletě a podepřela si bradu. Zamyšleně hleděla na pec a ani si nevšimla, že se otevřeli dveře, a do místnosti vpadl Maxim.
Měl na sobě jen dlouhé černé kalhoty a to bylo vše. Na zádech se mu třpytili kapičky vody a vlasy měl mokré, shrnuté z čela.
"Aleto.. Neměl jsem vám tu možnost.. vám včera říct.."
"Nic neříkej.. Prosím, ušetři mě toho Maxi..Posaď se.. Já už jsem ji dávno oplakala.."otočila se k zpátky k plotně a do zástěry utřela slzy, které ji vytryskli z těch starých a životem zmořených očí "Maxime.. doufám, že už neodjedeš.."
Ryana se probudila ze snu, jakmile vzhlédla, všimla si Maximových očí, které pohledem spočívali právě na ni. Odvrátila hlavu a vzala si buchtu.
"Je to těžší tetičko.. Než jsem se sbalil a odjel…Odsoudili mě ke smrti, za spiknutí proti Markétě.."
Ryaně zaskočilo a začala se dusit.. Aletě upadla vařečka, kterou držela v ruce a s němou otázkou se otočila k Maximovi.
"Já jsem ale skutečně nevinný,.."soukal ze Maxim, když bouchal do zad dusící se Ryany. Z ticha, které vyselo v kuchyni se stal hrozný hluk.
Rouzmery pištěla "Ty ne,.. strejda Maxim neumře..".. pak se ozýval nářek Alety a tiché klení Ryany.
"Ach děti.."Aleta se posadila ke stolu.. Složila ruce do klína a smutně se podívala na dvojici, která seděla vedle sebe.. Maxim objímal Ryanu kolem pasu.. Aniž by si to jeden z nich uvědomoval, seděli k sobě přitisknutý.. jako manželé.
"Teď když jste se našli.. Maxime, velice se na tebe zlobím.. Rouzmery.. pojď ke mně.. Strýček Maxim neumře neboj.. on se schová.. a nikdo ho nenajde."
Kdo uklidní mě?! Kdo mi zabrání myslet na to, jak moje láska visí na šibenici? Nebo že ji popravují..?
Nevědomky se od něj odvrátila, vysmekla se mu z objetí.. Vyběhla ze světnice a utíkala pryč.. od skutečnosti, že ho ztratí.. Byla zoufalá, konečně.. když našla někoho, komu věří..pro koho má respekt.. koho miluje.. Přijde o něho? Proč je ten osud tak nespravedlný? Nemohla věřit, jako malá Rouzmery, že se schová.. Nemůže se schovávat až do konce života.. "Maxime, ty zvíře.." křičela uvnitř.. v sobě, kde ji nemohl nikdo slyšet, z bezmoci ji vytryskli slzy..
Běžela k poli a pak k malému porostu, kde se čas od času pásli srny..
Bezmocně se skácela do trávy.. a zatnutými pěstmi mlátila do země.. chtěla zahnat zlost z bezmoci, která se ji usídlila v mysli..

kapitola.4

24. června 2009 v 12:55 Island Glaciosa
Ceana se probudila do parného rána, venku na dvoře byl zmatek a hluk. Když vykoukla z okna, spatřila pár vojáků, kteří vedly Ewena pryč.
Chtěla zakřičet, zadržet je.. Ale všechna její snaha byla marná, protože její hlas zastínilo bubnování.
Opřela se o parapet a naklonila se z okna, byla téměř nad zemí, a tak se vyhoupla a přehodila nohy. Když dopadla na zem, ruch na dvoře se zastavil a všichni pozorovali jenom ji. Oděnou do průhledné košilky, s vlasy rozpuštěnými až po boky a s bosýma nohama. Trochu se začervenala, ale nikdo ji nebude bránit v tom, aby se pána domu, jejího náhradního otce nezeptala, co se vlastně děje.
"Krasavice, otoč se ke mně.."zaskučel malý podvraťák Jage. Roztáhl rty do širokého úsměvu a vycenil zkažené zuby. Prohrábl si mastné vlasy a nehty se podrbal na bradě "Krasavice, tahle ženská, tu jsem tu ještě neviděl, a ty melounky, které skrývá její lehká košilka."
Ceaně došlo, jak je výstřední, jak pošetilé bylo, vyhnat se na dvůr v takovém stavu. Rychle zkřížila ruce na prsou a pokračovala s hlavou vzhůru dál. Nic ji nezastraší.
"Ewene, kam vás to vedou?"zeptala se hned, jak ji mohlo být na vzdálenost od lorda slyšet.
"Král Vilém si mě nechal zavolat, zbojnice, držte se tu.. Zítra se vrátím, asi budeme nuceni zanechat toto sídlo nějaké Normanské rodině, a vrátit se na čas na ostrov.."nedořekl, do řeči mu skočil důstojník, s červenou šerpou přes hruď.
"Myslím, že by jsme měli jít.."
Ze dveří vyběhla Elleanora, pod noční košilí jen stěží mohla schovat svůj pokročilý stav.
"Dneska se Normanské dcerušky jen rojí.. a skoro nahé.."ucedil Jage.
"Ztichny Jagu!"zchladil ho přísný hlas Elleanory. Pak vběhla otci do náruče "Vrátíš se, viď?"
"Neboj se o mě dcero moje.. já se vrátím.. vždyť je to jen audience."
"Já tu Roffiellu roztrhnu jako hada!"zahřměla Eslena, která se objevila na koni v bráně sídla.
"Není potřeba ženo.."zchladil její hněv Ewen. Pak se vyšvihl na koně, které ho mu připravili a zamířil za dvojící Vilémových vojáků.
Všechny Normanské ženy se zastavili u brány a hleděli na mizející trojici mužů. Elleanora brečela, Eslena byla vztekem bez sebe a vypouštěla nekonečno klení na Roffiellinu hlavu.. a Ceana se jen zkameněle opírala o zeď brány.
Vše se po události rozbilo, pořádek na dvoře.. a upadla i disciplína. Všechny sloužící se sebrali a odešli z tvrze, aby si našli jiné pracovní místo. Věděli, že to teď s rodinkou Glaciosů půjde od desíti k pěti.
Takže nakonec na sídle zůstali ženy sami s Erickem. Bylo ticho a v domě zněl jen ťukot hodin. Sem tam se po podlaze přehnala myš, přičemž Elleanora pištěla jako kočka. Erick ji konejšil a šeptal láskyplná slova, které Eslena odměnila jen znechucenými úšklebky.
Nikdo nepromluvil, mezi všemi vyselo napětí. Bylo by slyšet, i kdyby spadl špendlík na zem, což se také stalo.
Nespadl ale špendlík, nýbrž obraz na stěně.
Rána se rozlehla po prázdné budově a vyděsila Eslenu, která už skoro usínala. Vyskočila ze židle a pak začala přecházet po síni.
"Děje se něco, maminko?"zeptal se nejistě Erick za svojí rozklepanou ženu, která zbělala strachem.
Eslena se zastavila a začala si pošlapávat nohou, pak skousla zuby spodní ret a hodila pátravý pohled na Ceanu "Holčičko budete nám mít za zlé, když přijdete i o tu novou rodinu?"
Hleděla na ni upřímně, tázavě a nechápavě. V hlavě najednou měla zmatek.
"Myslím, že jsme právě přišli o hlavu rodiny, na zem spadl obrázek svaté Marí Panny, která ochraňuje naši rodinu.. jako tenkrát, když mi odvedly syna.."
"Posaďte se.."nařídila starostlivě Ceana a pomohla Eleně do křesla. Ta opřela svoji pravou ruku o opěradlo a podepřela si bradu. Hleděla do plamenu ohně a naslouchala Ceaně. "Nestresujte se, Ewen je přeci silný muž, to musíte vědět.. Esleno.."Chtěla ještě něco říct, ale jazyk ji přimrzl a upřeně hleděla do otevřených dveří s otevřenou pusou..
I Eslena se podívala tím směrem, a nenechala také pusu zavřenou. Na prahu stál Ewev a v ruce držel zbraň, lépe řečeno meč.
"Co tak civíte? Zavřete papuli, nebo vám do nich vletí ten chlad, co jde zvenčí.."smál se.
Nikdo nebyl schopen slova, Eslena vystřelila z křesla, div se s ní křeslo nepřekotilo. Šaty se ji pletli pod nohy, a tak když byla u svého cíle, zakopla a srazila k zemi sebou i Ewena.
"Chyběl si mi.."vášnivě přitiskla své rty na jeho, čím si zasloužila dušený smích přítomných.
"Nebylo by lepší, se naposledy v tomto týdnu a taky v následujících letech, uchýlit do pohodlí naší ložnice, má drahá?"uchechtl se Ewen..
"Samozřejmě pane.."zamrkala na něj spiklenecky Eslena, byla ráda, že se jí milující manžel vrátil.. Už ji nedělali starosti nadcházejících dnů, když věděla, že společně s ním, všechno zvládnou..
Ceana zavřela pusu, teď už jen obdivně sledovala dvojici, která na sebe mohla oči nechat, nikdy nechápala, co to vlastně láska je.. Posadila se do křesla na místo Esleny, a přemýšlela..
Jejich rodiče se před nimi nikdy nenechali unést a od sestry to znát nemohla. Jen Herieta, její komorná ji sem tam něco pověděla, ale i tak.. Nevěděla, co to vlastně je, milovat osobu sobě blízkou, kromě rodičů a své sestry nikdy nikoho doopravdy nemilovala. Přemýšlela tak usilovně, až se ji zavřeli oči a v tu ránu usnula.
Však ne na dlouho, ocitla se v železných pažích mladého muže.. Ten obličej ji připadal velice povědomí. Vzpomněla si na muže, který stál v nohách její postele, myslela si, že je to jen sen. Mile se usmála a pak znovu ospale zavřela oči.
Ucítila lehký pohyb na svém spánku, pak jemné pohlazení rtů, které se ji dotkly na čele "Spěte sladce, má paní.."zněl ji v uších ten šepot, pak ukazovákem a palcem zhasl knot svíčky, a komůrku zahalila tma.

Noc změnila vše! 0.6

22. června 2009 v 19:43 The night changed everything
Když se Ryana probudilo, za okny byla tma, a ve světničce plála svíčka, byla sama. Posadila se na bobek, nohy skrčila pod zadek a rukama se zapřela o madraci. Dlouze se protáhla a pak znovu padla z blaženým úsměvem do peřin..
Myslela na Maximovo vášnivé laskání na choulostivých místech, už mu to nesmí nikdy dovolit.
Vzdychla si, chtěla se nadechnout, ale vyrazil se ji dech, když ho uviděla v rohu místnosti u velké pece, jak se cpe buchtami.
"Co tu děláte?"vykoktala poplašeně.
"Tetička Aleta mě tu nechala na stráži, a taky, měl jsem hlad, dáte si taky princezno.."vysmíval se jí do očí..
"Ale, jak to?"
"Hm…"dělal ji chutě "Ty buchty jsou výborné.."vstal a nabídl ji z mísy.
"Děkuji nebudu, chci vědět, co tu proboha děláte? Za jaké okolnosti tu jste?"
Položil mísu na stůl a zavřel okno, z kterého do místnosti pronikalo zpívání Cvrčků a otravné pištění cikád.
"Barbaru jsem skutečně našel, mrtvou.."posadil se ke stolu a zrak zabodl do udusané hlíny, která tvořila podlahu "Našel jsem ji.. Viděli mě, jak ji chci pohřbít.. ale nakonec ani to jediné jsem pro ni neudělal.."
Postavila se chmátla po buchtě, trochu ji zebali nohy, posadila se na židli a nohy schovala pod dlouhou sukni.. "To je mi líto.."chtěla ho chytnout za ruku, ale vysmykl se.
"Prosím, nedělejte to, jsem na vaše dotyky moc choulostivý.."v očích měl dva malé ohníčky, které vypovídali o jeho nezkrotné touze.. To když ji chtěl znovu sevřít v náručí.. a schovat svoji hlavu mezi její dva kopečky na hrudi.. kde by se vyplakal..
Postavila se a přeci se ho dotkla, věděla jak se musí cítit muž, který ztratil rodinu "Promiňte mi tu moji drzost a troufalost, která občas nezná mezí a dokáže ranit.."pohladila ho po paži a její ruka se zarazila na silné hrudi, která se rychle zvedala a znovu klesala "Vím jak je to těžké…"
Umlčel ji, přivinul ji k sobě a jemně se otřel o její rty. Jazykem ji vnikl do pusy a něžně si pohrával s jejím jazykem..
Odstrčila ho od sebe "Vy sičáku, tahle využíváte moji dobrosrdečnosti?"zplála vztekem..
"Promiňte, nechal jsem se unést.. Ale vy nejste taky nijak svatá.."usmál se a do jeho úsměvu se vloudil humor.
"Jak to myslíte?"stála proti němu a třásla se zimou..
"Chcete? Já vás zahřeji.. a ve snech budu s vámi.."vybuchl smíchy, zaklonil hlavu a nemohl se přestat smát.
Chytla se situace, vztáhla ruku pro polštář, který mu pak omlátila o hlavu.
Když se z hrubé látky vysypalo peří, dvojice se dala společně do ještě halasnějšího smíchu..
Ryana se točila po místnosti, peří se pomalu snášelo k zemi. Maxim ji chytl kolem pasu a Ryana ho obejmula kolem krku.. Nadzvedl ji a zatočil se společně s ní..
Dvojice se zastavila a dlouze si hleděla do očí.. I Ryana se přestala hloupě smát a zvážněla.. Sotva dýchala.. když se k ní sklonil a vášnivě ji začal líbat.
Rychle se od sebe odtrhli.
"Vy jste mi ale čísla, vy dva.."vtrhla do světničky Aleta "Kdo to tu teď bude uklízet? Nemyslete si, že já.."na chvíli tělnatá Aleta odešla..
Dvojice po sobě hodila spiklenecké pohledy. Maxim otevřel okno dokořán a nechal ji vylézt oknem jako první.
"Džentlmen vždy nechá dámu vyjít jako první.. ať je to dveřmi a nebo oknem.."

Maxim ji se smíchem následoval "Tetičko, my to později uklidíme.."křikl na Aletu, která se objevila se smetákem v ruce ve světnici "Kam jdete? Vždyť je noc! Vraťte se.."
"Promiň nám to.."pokračoval žertovně Maxim..
Ryana se zhroutila na slámu, která stála u malého rybníčka u lesa.. Pořád se smála a nedokázala přestat..
"Vyděl jste ji pane? Jak se tvářila.. My jsme byli přepadeni.."smála se a kroutila se smíchy..
Tiše se ji pozoroval, usmíval se, ale ještě víc ho lákala představa, že se ji zmocní teď a tady a pomiluje se s ní.. Byla bláznivá, střelená.. Pomatená.. Milá, ale i drzá. V jeho srdci se míchalo spoustu pocitů.. Dokonce zapomněl na trable, které přinesl sebou na statek.
Svalil se vedle ni.. a začal se s ní smát "Z toho budou ještě problémy.."
"Jaké?"jako by mu četla myšlenky pokračovala "Že mě tady znásilníte?"vyjekla se smíchem.
"Nebude to znásilnění, když s tím budeš souhlasit.."řekl vážným hlasem a přestal se smát..
Jejich rty se přiblížili a jazyky se začali splétat ve vášni. Maxim to bral jako souhlas a začal s rozvazováním tkanice na její blůze..
Měsíc osvětlil postavy, zmítající se na seně ve víru vášně, ale skutečně nezapomenutelný pohled byl, když blůzka sklouzla z bělostných ramen a odkryla ten pohled na dva melounky, které byli pevné a dobře tvarované.. Maxim se zakousl do těch dvou ztvrdlých hrotů, které lákaly jako jahody na lesní mýtině.
Ryana si až pozdě uvědomila, co dělá.. Opětovala mu polibky a ba co víc, nechala ho, aby ji svlékl blůzu.. Pobrala zbývající rozum, který málem zatemnila její rostoucí touha a vášeň a odvrátila od něj tvář.
"Copak se děje.. princezno.."zeptal se Maxim a hladil ji po ňadrech, aby se mu znovu odevzdala.
"Džentlmen dámu miluje na seně? Ba co víc bez souhlasu jejích rodičů a pevného, manželského svazku?"zeptala se poplašeně.. se strachem v očích, jestli to s ním něco udělá a nechá ji být.
Maxim se postavil "K čertu s džentlmenem, k čertu z dáma.."odplivl si a pak rázným krokem odcházel od rybníku.
Ryana si rychle oblékla blůzu a běžela za ním, po cestě si ještě uvazovala tkanice.
"Maxime, počkejte přeci.."
Zastavil se, ale v jeho tváři bylo znát podráždění.
"To si vás mám paní vzít? Bude pak vaše duše spokojená?"vyjekl potichu.
Nevěděla co říct.. Prošla kolem něho, sukně ji vlála kolem nohou, dokonce si začala tancovat "Možná jsem neměla ani začínat. Možná jsem se nikdy neměla pokoušet přijít blíž. Měla jsem poznat dřív, že o mou blízkost nikdo nestojí. Nikdo s velkým M na začátku jména."
Zpívala si do rytmu.. trochu smutně, ale trochu výsměšně.
Maxim ji pozoroval, jak rychle ho přešla zuřivost. Tancovala a potajnu sem tam na něj mrkla. Pak se najednou zarazila.. "Auvej.."
Zhroutila se do vysoké trávy a chytla se, se slzami v očích za kotník "To bolí."
Rychle k ní přispěchal a vzal ji do náručí.. "Zvrtla jste si kotník, princezno, pravý džentlmen se o vás postará, počkejte, nějakého najdu.."
"Ne.. Já chci vás.."chytla ho kolem krku a políbila "Prosím, nechoďte pryč.."
Posadil se na pařez, který se na mýtině objevil a schoulil její hlavu na své rameno, nakonec bude vše obráceně.
"Slečno, omlouvám se, zda jsem na vás působil hrubě. Jestli jsem vám nějak ublížil, řekněte mi to prosím.."
"Ne.. ještě jedno skromné přání.. mohl byste se mi podívat na chodidlo, myslím, že jsem si rozřízla patu o něco ostrého.."
Přestala vzlykat, teď jen hrdě sýpala a zuby měla zakouslé do spodního rtu, aby se ji tolik neklepala čelist "Nevadí, že nejste džentlmen.. já vás mám i přesto moc ráda.."
"Musím vás ale upozornit, že svazkem se mnou, budete muset snášet i moje problémy.. a to ty, že jsem hledaný, za spiknutí proti katolické církvi.."
Pusa se ji otevřela dokořán "Cože? Jak to?.."
Z nohy ji vytáhl střep od nějaké láhve "Lásko, myslím, že jsem ho našel.."
"Odbíháte od tématu.. milorde."zaskočila ho Ryana.
"Princezno, i džentlmeni mají svá tajemství.. A tohle bych s rád nechal pro sebe.. popravdě, možná, že když si mě vezmete, budete brzy vdovou.."
Položila mu ukazováček na rty "Maxime.. prosím.."
"Už nebrečíte, noha je v pořádku?"
Přikývla "Ano, asi se budu muset smířit s faktem, že budete manžel, který bude často utíkat od tématu.. Ale nebojte se, já si vás vycvičím.."slíbila mu z podtónem v hlase.
"Už se těším na vaše cvičení.."
Usmála se.. pak se vymanila z jeho náruče a tancovala dál "Přidejte se, manžílku.."
"První lekce cvičení?"užasl naoko.
"A když jo.. co budete chtít jako odměnu.."
"Pro začátek.. tykejme si, lásko.."
Přikývla na souhlas a pak mu skočila do náruče.. Zatočil se s ní a pak znovu a znovu políbil.. Noc se blížila ke konci, když se dostaly na statek. Byla tma a ticho..
Co by se dalo čekat ve dvě hodiny ranní? Aleta spala jako špalek vedle svého Velcoma a společně hlasitě oddechovaly.. až se tomu dvojice potichu smála.. Sophie s Morissou spali o kus dál v kůlně, kde byla taky tma a ticho.. A proto zamířili na seník, kde v objetí spokojeně usnuli.



Výlevy srdíčka > 20.června

20. června 2009 v 12:08 Thoughts my heart
Kdyby tak vysvitlo světlo naděje.. aspoň bych věděla jak vše skončí.. Moji prozíravost nahradil strach a samota. Chtěla bych na všechno zapomenout, ale stále mi to připomínáte.. Udělala jsem chybu a vy mě odsuzujete.. Mojí jedinou láskou bude už jen bezmyšlenkovité kopání do míče.. Vyleju si zlost a dojdu k vědomí, že řeči, které roznášíte mi sice ublíží, ale mě zanechají s chladnou hlavou a pochopením toho, že se vám nelíbí můj styl..
Kéž byste i vy pochopili mě.. To si přeji i ve snech, kde mě doprovází tvář odmítavosti, bolesti a strachu. Občas se nechci ani probudit, protože snít je lepší než skutečnost.. Chtěla bych být svobodná, nezávislá, ale vy mě zbytečně řešíte.. Jako kdybych neměla vlastní život, který žiji a vám do něho nic není, tam mě přestaňte poučovat, já vím, co je pro mě dobré.. Obešla bych se i bez toho řvaní, které jen dokazuje vaši tupost.. Jste krávy.. tak už pochopte jedno, Krávy jako vy nebudou řešit můj styl života!!! Je to jen moje svobodná vůle, co budu, chci a dělám..!
"Pokaždý se najde člověk, co tomu hovno rozumí a poučuje tě... třeba jako Klára, která o mně řiká, že jsem kurva, přičemž jí je do toho velký kulový..."

Den snem

20. června 2009 v 9:14 Thoughts my heart
Kráčela uličkou a srdce ji bilo jako zvon, nemohla se štěstím nedechnout. Cítila v očích slzy, tváře ji hořeli a nedočkavostí a očekáváním se ji potili ruce.
Když ji viděl přicházet celou ne svou, zaradostnil se. Chtělo se mu tancovat radostí, že po tolika neshodách ji nakonec získal. Chtěl ji dlouho, ale nedokázal si to přiznat, vždy ho ohromily její zamilované pohledy a to, že kromě odmítání se nemůže proti ní nijak chránit.
Chtěl ji mít u sebe, aby mu už neutekla za nějakým jiným.
Věděla, že ji opravdu miluje, dřív si nedokázala jeho odmítání odůvodnit a proto hledala útěchu u jiných.. On a myšlenky na něho ji vytáhly ze smutnění.. Nedbala řečí, které roznášeli její sokyně, bylo ji všeho moc líto.. Všeho, co kdy udělala a nejvíce toho, že když ho měla, vyměnila ho za jiného. Došlo ji, že nakonec přeci jen zasloužila svého štěstí, a dostala ho zpátky.. Pomalu se přiblížila k němu, usmívala se a nejistě tikala očima po jeho vysoké postavě.
Přejel ji od hlavy k patě, měl v očích štěstí, které ho zaplavilo v tu chvíli, co ji uchopil za konečky prstů a přivinul k sobě. Otočili se ke knězi.. teď přijde chvíle, kdy si řeknou ano a budou navěky spolu..
Z toho krásného snu ji probudili ranní paprsky.. Zahleděla se z okna ven. Vždy to tahle skončilo, nikdy si ano neřekli. Trápilo ji, že zase nastane jeden z těch všedních šedých dnů a ona bude mít oči pro pláč, až na něj bude hledět s pocitem nedostupnosti. Za jeho ano, by klidně vraždila.. moc ho milovala, čekala, že přijde den, kdy se ji sen vyplní.. Snad ne marně.

Lodička, s kterou se neutopím v slzách-19.června

20. června 2009 v 8:58 Thoughts my heart
Kroky mé jsou často bolestné, trápí mě svědomí, že jsem udělala něco špatně.. Moc mě mrzí, že jsem taková a ještě víc, že si o mně myslíte, že jsem děvka.. Můžu si za to sama a nemá smysl někoho obviňovat.. Skutečně už nemám zhola nic.. Zradili mě, ty, v které jsem doufala a odvrátili ode mě tvář, které skutečně miluju.. Jediná ty Terko při mně stojíš.. Dodáváš mi odvahu a já vím, že to bude lepší.. Krom tebe nemám nikoho, kdo by mě pochopil a po psychické stránce pomohl vstát z toho dna, kam se každý z nás jednou dostane.. Nesmíme tomu propadnout, obviňovat se.. Na vině si i ty a tvoje odmítavost, která mě zraňuje. Chtěla jsem vše vyřešit útěkem, najít si někoho jiného, ale i ty mě opustili,.. nejen ony působí bolest, ale i já nechala hluboké šrámy v srdci jednoho.. Všechno co jsem kdy udělala bylo k něčemu dobré, pochopila jsem, že přátelé musí stát při sobě, a také, jaké je to mít opravdu rád a milovat.. Jako bych došla k strmému srázu a z ničeho nic pochopila, že se nic neděje jen tak. Že nebrečím slabostí, ale citovou zradou tam ve mně,.. Ale to všechno mě dělá silnější a také možná ledovou pannou, která nenávidí ty z vás, co mi chcete ublížit, ale nikdo neví, co se ve mně odehrává.. Kdybyste jste věděli, jak mě vše mrzí, ale nejde to vzít zpátky, protože nikdo nechce poslouchat omluvy.. Ale to mi nikdo neuvěří, nemá cenu vás přesvědčovat,..
Chtěla bych vyrůst, abych měla respekt a pochopení, ne abyste si o mně mysleli, že jsem malé dítě bez rozumu.. Stále mi bude vše připomínat tu chybu, co jsem udělala.. a stále toho budu moc litovat..
Nikolko děkuji za lodičku, s kterou se nikdy neutopím ve vlně slz, a zdarně dopluji ke svému cíly..

Síť okolo mého srdce- 16.června

16. června 2009 v 20:48 Thoughts my heart
Okolo mého srdce,
roztáhla se síť..
Každý tvůj pohyb působí na mě hořce,
Já chci znovu tvoji lásku mít..

Jen hloupé pohledy,
Ty mi nestačí..
Tak poraď, mám jít tudy?
Mé kroky bolestí už netančí..

Otupělost a samota,
Ta ti hlavu zamotá..
Nemysli na něho,
Na zrádné jeho tělo!

Nevědomky působí bolest,
Srdce, nastražilo lest..
Myslí si, že ji překonáš
A jemu sbohem dáš..

Bohužel ani tomu nevěříš,
A dál ve snech o něm sníš..
Je něco horšího než smrt,
Tak jiného mi netvrď..

Zrada, zklamání a láska,
moje srdce bičem práská..
tak proto krvácí,
a potajnu pláčí..

Pláčí oči moje,
Touží vidět tvoje..
Ten zamilovaný pohled,
Které mu mozek můj tak snadno podleh..

Láska sídlí v srdci každého z nás,
Ale lstivost, může ji snadno zmást..
Bolest přijde po něze,
A zbytek lásky se rozplyne..

Krásné chvíle vymizí,
Nenávist je nahradí..
Srdce jenom čeká,
Až znovu do pastí je vláká..

Tvoje černá duše,
Co působí tak plaše..
V životě ze snů,
Klestí si cestu..

K tobě bych chtěla,
Abych lásku tvoji měla..

S.t.r.a.c.h.- 16.června

16. června 2009 v 20:29 Thoughts my heart

Podkopl ji nohy, spadla na zem.. Úplně na dně hořské tůně slz.. Až teď si uvědomila chybu...
Její srdce krvácelo bolestí.. Všichni ji opustili, už nebylo nikoho, kdo by ji podržel..
Srdce se uzavřelo do sebe.. Už nikdy nebude moci milovat.. Srdce mělo strach, co když znovu přijde prázdnota.. Zrazení.. Nemohla tehle dál žít, možná proto nadobro opustila svoji duši a odešla do svého světa.. Nechtělo se jí žít.. S pocitem vinny a bezcenosti.. Skrývala svůj ztrach..
Pohoršení, zklamání.. Nemohla nikomu věřit.. Opradu ji bolela pravda.. Pravda, která už nikdy nebude jiná.. Nadobro uzavřela vrátka ke svému srdci.. Snad už ho nikdo nezíská.. Nikdo ho nezlomí.. zůstane navždy oddáno samo sobě.. Nechce..

Unáhlená, střelená, no prostě láska

14. června 2009 v 18:10 Thoughts my heart
Možná se nikomu nelíbíš,
Ale to nezměníš.
Pro mě jedinou hvězdou jseš,
Tak proč pryč jdeš?

Podlamují se mi kolena,
A točí se mi hlava.
Když rty mé ochutnáš,
A není to žádná blamáž.

Moje srdce se nejistě otevírá,
Každý lásku jinak vnímá.
Nechceš, nechceš znovu zklamání,
Nech ho ať tě uhání.

Mé srdce si ulovil tak hladce,
Budu o tobě snít sladce.
Nikde své srdce neuhlídáš,
Do brány ho nedokopáš.

Gol si dal už včera,
Když ruku tvou jsem ve své měla.
Nevadí dnešní prohra,
Tebe čeká sladká výhra.

Polibek dlouhý na rty,
Tobě dám.
Červenáš se, ty,
oči tvé v hlavě mám.

Nezvládla jsem svůj osud,
osamocené panny.
Převládl srdce pud,
A my nezůstali sami.

Oba spolu,
Ruku v ruce.
Ve snech pluju,
Po obloze.

Po minulosti mého světa,
moje duše kvetla.
Díra po všem zbyla,
Ale láska ji opět naplnila..

Potom přišla slza štěstí,
hned po ráně pěstí..
Srazila mě na kolena,
však láska má mě podržela..