Červenec 2009

Shanno, miláčku

31. července 2009 v 22:10 Young

"Můžeš mi říct, co to mělo znamenat?"
"Co myslíš?"zeptala se Larisa, která se postavila do dveří a dělala opilou.
"Nemotej se tu, vypila si nanejvýš dvě sklenky vína… a moc dobře víš, co myslím."zasyčela vztekle Shanna.
"To tedy nevím.."zaprotestovala Larisa a s úšklebkem se svezla na gauč.
"Neštvi mě dlouho, myslím to tvoje.. "Miláčku Shanno..", nebo si snad už zapomněla, jak si z nás dvou udělala.."nabrala dech, aby mohla pokračovat :"Udělala lesby?!"
"Nikdo mi ale neuvěřil!"protestovala.
"Že ne? Tak proč se na mě pak tak koukali, a proč by mi jinak Jag říkal, že jsme pěkný pár, a že nechápe, jak jsme to mohli tak dlouho tajit."
"To není pravda, že to Jag neříkal.."zaškemrala Larisa, která v tu ránu vystřízlivěla.
"Ale ano, říkal.."ušklíbla se Shanna, která věděla, že se Larisa namíchla.
"To né.. prosím, řekni mi, že lžeš.."
"To ti bohužel říct nemůžu..!!"odsekla Shanna, postavila se k lednici a vytáhla krabicoví mléko a z plna hrdla se napila.
"Budeš tlustá.."podotkla suše Larisa, a zklamaně se svezla na gauč.
"No a? Lepší tlustá, než lesba.."
"Já se omlouvám, měla to být jen sranda.."
"Pěkná sranda, když si teď Jag o tobě myslí…"
"Zadrž, já se fakt omlouvám, nenapadlo mě, že by to mohlo dopadnout tahle."řekla sklesle Larisa a napila se z vázy na kytky.
"Co to děláš?"zasmála se Shanna.
Larisa vyprskla květinovou vodu "No, tak mi to hned nedošlo no.."
"Už jsem ti skoro uvěřila, že jsi fakt na mol."zasmála se Shanna, sebrala ji vázu a napustila do ní trochu studené vody "Doufám, že ta kytka nepovadne, jako právě teď ty.."
"Myslím, že té kytce nikdo neodstřihl přívod vzduchu.."podotkla Larisa, přimáčkla si polštář na obličej a zaprotestovala "Proč zrovna já?? Proč ne ty?.."
"Počkej, počkej, já jsem stejně tak jako ty lesba, když si mě pak začala líbat, s prominutím, to byl hnus.. Nemyslíš, že jsme na tom stejně?"bránila se Shanna.
"No dobře, ale o tobě si alespoň Jag nemyslí.."
"Zadrž, jsi opravdu opilá? To ti ty dvě deci fakt vlezli tolik na mozek? Jag to říkal mně, přemýšlej trochu…"zasmála se Shanna, nesmála se tomu večeru, ale kňourání její nejlepší kamarádky.
"No dobře, myslíš si, že se to rozšíří dál?"
"Jak znám Monicu a Hannu, tak už to teď ví dozajista celá osmička.."
"To ne, takže i Erick?"užasla Larisa.
"Bohužel i on.."
"Děvče, máš ty ale pech."
"A nemáme ho náhodou, obě?"zeptala se nevěřícně Shanna.
"Ou, pozor Shanno, ale já s Jagem nechodím.."zamávala ji kamarádka ukazováčkem před nosem.
"To není důležité.."Shanna se odvrátila k oknu a chtěla se napít, když v tom ji na skleněné desce stolu zabrněl telefon.
Rozeběhla se k němu, div nezakopla o koberec a nespadla na polstrovanou postel.
"Ano?"
"Tady Erick, lásko, opravdu jsi.."
"Nejsem!"zakřičela Shanna a pak rozhovor ukončila a telefon mrštila do poličky s plyšáky.
Larisa se zachichotala "Promiň.. Lásko.. Shanno, miláčku.."
Shanna vzala polštář a hodila jím po smějící se kamarádce.
"Cožpak nechápeš… že to bude zítra ve škole horor?"zavrtěla hlavou a pak po ní hodila další z polštářů.
"Možná horor, a nebo taky drastická komedie, až se po chodbě povedeme za ruku."vyprskla smíchy Larisa.
"To ne!!! A ven!"Shanna vyvedla kamarádku před dům a zamávala na ní "Je čas jít spát miláčku, každá sama!"
"To je ale smůla.."zasmála se Larisa "Tak pá, lásko.."Larisa se smála celou cestu až k brance.
"Sakra, tak fain.. Miláčku.."zasmála se Shanna, "Můžeš u mě přespat, ale jdeme rovnou spát."
"Ne, to nepřipadá v úvahu, jelikož maminka je doma, musí se o ní někdo postarat.."
"Takže jsi rovnou převzala mužskou funkci?"zapochybovala Shanna.
"No proč ne.. tak ahoj.."
"Čau."
Shanna zabouchla dveře, opřela se o skleněnou výplň a dala se do bujarého smíchu "Och, Ericku, za tohle mě budeš nenávidět.
"Shanno, stávej."tahala ji matka z postele "Je tu Erick."
"Tak ať de dál.."zafuněla ze spaní.
"Neruším?"
"Ne…"Shanna se posadila na postel a podívala se do modrých očí jejího idola. Celá se rozplývala štěstím, že ho opět vidí.
"No chtěl jsem říct.. Nemohli bychom si dát pauzu?"
"Pauzu! Pauzu?!!"opakovala Shanna, uchopila svůj oblíbený polštář a mrštila ho po Erickovi, "Asi se stane to samí, co včera Larise, vypadni odsuď.."zavelela. Vyskočila rychle z postele a hnala ho ven z pokoje.
"Promiň…"omlouval se, když sbíhal schody.
"To se nedá prominout."Shanna se zhroutila na schody a nemohla dýchat, skrz slzy, kterými se dusila.
"Shanno.."hladil ji po vlasech a snažil se ji utišit.
"Zmiz.. proč?"polykala vzlyk za vzlykem.
"Já.. přestal jsem tě milovat, nemůžu nás trápit tím, že by jeden nebyl šťastný a ten druhý si to vyčítal.."
"Myslíš jen na sebe? Nebo si ještě nevyrostl? Uvědom si, co jsem kvůli tobě ztratila.."
"Lásko, opravdu se omlouvám.."
"Neříkej mi tak a vypadni.. z mého.. domova.."ty slova se jí říkali opravdu těžce.
"Sbohem, Shanno.."
Pomalu sešel schody a pak se za ním zabouchli dveře.
Shanna chvíli seděla, ale pak vstala a vztekle stoupala do svého pokoje.
"Já ti dám, ty parchante, já tě vůbec nepotřebuju.."otočila se a vztekle zařvala "Rozumíš, nepotřebuju tě.."
Oblékla se, vzala tašku na záda a jako každé ráno vyjela na kole do školy.
"Lariso.."Shanna stála překvapením zkoprnělá, celá bez sebe.

"No, nelíbím se ti?"kamarádka se zatočila v riflích s rozkrokem po kolena a dlouhém, bílém chlapeckém tílku. Na hlavu si posadila křiktovku a rozvázala si tkaničky.
"stejně, nejlepší kluk pro mě jsi ty! S tebou už nikoho dalšího nepotřebuju.. slib mi, že mi nikdy neřekneš je "konec"!"zasmála se Shanna s trochou ironie.
"Tobě nikdy.."Larisa obejmula svoji opuštěnou kamarádku "To slibuju.."
"Už se na mě nezlobíš?"
"Ne.. můžu se zlobit jedině na svého kluka, ale na moji nejlepší kamarádku, moji spřízněnou duši, nikdy.."usmála se Shanna "A sundej si tu maškaru, ať si všichni pořádně vychutnají, naši lásku nebeskou.."
"Fain.. Ale, ne že budeš tvrdit, že jsme.. to co nejsme.."
"Neboj, nebudu jako ty.."rejpla si Shanna a dloubla svoji kamarádku do žebra.
"Tak já ti teda budu věřit.."
"To bych ti radila.."

Zlodějka srdcí

31. července 2009 v 22:09 Vrstvy společnosti

Skryla se za rohem domu a doufala, že se mu ztratila. Tiše dýchala a snažila se nabrat dechu. Ale útěk před Karlem ji dal zabrat. Nakoukla za roh, ale v tu ránu se před ní postavil Karl a uchopil ji železným stiskem za paži "Tak pojď, zlodějko!"
"Já.."koktala a kulhala za ním. Sukni měla moc dlouhou, na to, aby mohla stíhat jeho dlouhé kroky.
Zastavil a z pochvy vytáhl kudlu. "Stůj a ani se nehni!"
Uchopil lem její přiléhavé, dlouhé sukně a pod koleny ji roztrhl. Rozpáral dlouhý cár sukně a pak ho hodil do keře za sebou.
"Pane, ale moje nohy!!"koktala naštvaně zlodějka. Měla obnažené kotníky, a celé lýtka.
"Ve věznici, kam tě teď odvedu, jsou jen ženy, nemusíš mít strach, že by tě nějaký kanec okoukával.."
"Pane, nejde o ně, jde o všechny, co teď, koukají.."zlodějka se rozhlédla po náměstí, kde stálo několik straších žen, a pár obchodníku, co tu mělo stánky.
Zlodějka natáhla do nosu vůni teplých, pečených kaštanů a zastavila se.
"Co se zase děje? Pojď.."škubl s ní Karl.
"Pane, moje břicho má hlad, dopřej mi poslední jídlo, které budu moci jíst rukama.."
"Myslíš, že ti useknou jen ruce?"zapochyboval Karl.
"Ne, celou hlavu, ale.. proč bych nemohla naposledy ochutnat ty slasti pozemského jídla? Prosím.."škemrala dál.
"No, dobře… Chasníku, pytlík pečených kaštanů.."povzdechl si.
"Jak dlouho vám trvalo, než jste na mě přišel.. strážníku?"ptala se zlodějka s plnou pusou kaštanů.
"Andrewa, že? Andrewa, nepolapitelná zlodějka z Pařížského podsvětí.."uchopil jeden kousek kaštanu "Sama víš, že tebe hledám už od tvých čtrnácti let, co si poprvé odcizila kousek jablka na tržnici.."strčil si kaštan do pusy a pak ji posadil na lavičku v parku.
"Myslíš, že jsem tě hledal jen pro jablko? Už pět let okrádáš bohaté a hraješ si na novodobého Robina Hooda, opravdu nemám nic proti tomu, že pomáháš chudým, ale stejně mi vrtá hlavou otázka, proč?"
"Proč? Proč?! Ptáte se, proč je potřebné pomoc těm v kanálu??? Vždyť oni nemají co do huby.."zasmála se špetkou ironie Andrewa.
"Je hezké, že jim chcete pomoc, ale to kvůli nim chcete položit život?"trochu nechápal tu mladou dívenku s modrýma očima jako nebe, a barvou vlasů ebenu. Prohrábl její rozcuch a poškádlil ji jako malou dívenku "Už je to skutečně dlouho, co jsi byla tou malou dívenkou, která se dokázala schovat v každém záhybu ulice… aniž bych si tě všiml."
"Ano, ty doby jsou už dávno pryč.. všiml sis Karle? Stala se ze mě žena.."povytáhla víš roztrženou sukni a nabídla mu pohled na koleno, a kousek bělostného stehna.
"Nedělej to.."uchopil ji za ruku a sukni vrátil na původní místo.
"Proč? Bojíte se snad?"nepochopitelně a s úšklebkem zavrtěla hlavou a zabodla zrak na kaštany v pytlíku..
"Ano, bojím se, že mě zapíchnete jako starého Marwa."
"Chcete tím naznačit, že si nehraju jenom na Robina, ale i na Jacka rozparovače?"zarděla se. "Sám víte, že to bylo jen v sebeobraně, když se na mě vrhl a chtěl mě znásilnit.."
"Nevěřím tomu, že by byl starý Marw schopen něčeho takového.."zavrtěl nesmlouvavě hlavou Karl.
"Ano, nikdo mi nevěří.. proč by měl někdo věřit zlodějce a kurvě, jako já?"
"Ty si snad někdy ležela na zádech?"užasl Karl.
Zafuněla "Jeden prevít mi udělal břicho, proto jsem se tenkrát na rok vytratila.. Nakonec dítě stejně zemřelo, ten hajzl mi malou Suzzune zabil.."popotáhla a utřela si nos.
Pohladil ji po ruce "Je mi to moc líto.."
"Lítost, to mi nepomůže, udělalo to v mém srdci šrám.. Ten hajzl, o kterým jsem mluvila byl z velké společnosti,.. chudák, zemřel jako první, hned po mojí Suzzune.."
"Mluvíte o lordu Kerwickovi?"zeptal se Karl.
"Když už je to venku, tak proč to tajit.."
"Kde je tělo, vaší dcery..?"zeptal se Karl.
"Proč, chtěl byste se mi snad posmívat?"zavrtěla hlavou "Nic neřeknu.."
Obejmul ji kolem ramen, ale za to si vysloužil políčko "Co to sakru děláte..?"
"Radši bych na to zapomněl.."třel si Karl pravou tvář, která mu zčervenala "Máte páru, nebojte, už se to nikdy nestane,.."
"V to doufám.."postavila se "Půjdeme ne? Chci umřít co nejdřív.. použijte gilotinu, tou to prý bolí nejméně.."
Pomalu se postavil a pohlédl ji do očí "Okradla jste i žida Jerryho? Jaký to byl pocit?"
"Pane, cožpak si myslíte, že okrást žida je něco extra? Jen kňoural a modlil se.. Ty jeho povídky o tom, že jsem utekla jen s částí jeho majetku, lhal, bylo mi ho líto."
Chytil ji za ruku a táhl přes park "Pojďte, něco jsem vymyslel!"
"Chcete mě snad zabít sám? No proč ne, od takovýho fešáka.. Kolik vám Karle vlastně je?"
"Kristovi léta.."upustil jen tak pro zajímavost a zatáhl ji pod most. "Stůjte tady a nikam nechoďte.."
"Vy mi věříte, že neuteču?"užasla.
"Kdyby jste to chtěla udělat, už byste tu dávno nebyla.. Nechala jste se chytit.."
"Bystrý.."podotkla směle. Posadila se na kamennou zídku a zahleděla se na kaluž před ní.
Karl zmizel a za pár minut se objevil se starou ženou, měla na sobě staré šaty a hlas se ji třásl.
"Co je jí, chudince?"
"Cholera.. prý ji zbývá už jen den života.. Andrewo, Andrewa a naopak."
"Proč mě chcete zachránit?"
"Neřeknu.. je to moje tajemství, buďto tu ženu necháte jít za vás na popravu, nebo vás nechám utéct a už vás nikdy neuvidím.."
"Nic by se nestalo, kdybych vám dala jednou provždy pokoj.. Tu ženu nechte být, ona si to nezaslouží a konečně mě už odveďte, chci zemřít.. život na tomhle světě pro mě stejně nemá žádnou cenu..a smrt je pro mě spravedlivý trest.."
"Nemůžu vás nechat zemřít.."
Stará žena se sesypala na zem "Nikdy si nezahrávejte s cholerou.. chraň vás bůh holčičko… On vás miluje.."žena zavřela oči a naposledy vydechla.
"Tak pojďte, musíme jít.."Karl pohladil starou ženu po vlasech a pak chytil Andrewu znovu za paži "Smrt na nikoho nečeká.."znovu se mu na tváři mihl ten kamenný výraz.
"Fain.. Půjdu sama.."
Prošli kolem hlavního náměstí a zamířili k policejní stanici.
"Můžete si to ještě rozmyslet.."podotkl Karl.
"Není co.."
"Utečte, prosím.."
"Tak i tak, už se nikdy neuvidíme.. Bylo mi s vámi fain, ty kaštany byli výborný, nikdy na to nezapomenu..do konce života budete v mém srdíčku.."usmála se.
"Utečte…"byl to spíš už rozkaz, než prosba.
Zavrtěla hlavou "Ne.."
Zafuněl a pak ji vtáhl dovnitř.
"Tady se s tebou nikdo mazlit nebude, ještě dnes, za soumraku zemřeš."usmál se na ní Gogi, starší strážník, co ji zamykal do kopky.
"To se ještě uvidí."usmála se na něj stejně tak mile a pak se posadila na seno.
"Odpočívejte sladce.. Smrt už se připravuje a brousí si na vás kosu.."smál se Gogi vlastnímu vtipu a pak se usadil naproti ní a usnul..Nespal, ale chrápal, pomyslela si Andrewa. V mysli si vybavila Karlovu tvář, už celé dvě hodiny o něm neslyšela.
"Gogi, Gogi…"zaklonila hlavu námahou, jak strašné je probudit toho ospalu. "Gogííí."zařvala.
Probudil se tak rychle, až se svalil na zem.
"Dones Karlovi správu, od zlodějky, že zemřu s jeho jménem na rtech.., že ženě, kterou sklátila cholera věřím, a že hrob Suzzune najde na páté Ebenů."
Gogi přikývl a pak zmizel. Mezitím, se Andrewa protáhla mezi mřížemi a utekla.
Nebylo to tak složité, ve sklepě, kde kopky byli, byla větrací šachta a tak se bez sebemenší námahy vytratila.
Utíkala k hrobu své malá dcerušky, kde se zhroutila a usedavě plakala.
"Jak mu mám říct, že ho miluji? Jak vlastně můžu cokoliv říct, když jsem jen prachobyčejná zlodějka…"
"Jsi legenda.. Nepolapitelná Andrew z Pařížského podsvětí.. a budoucí žena strážníka Karla Foltýna."
Utřela si slzy a otočila se k němu "To je nesmysl.."
"Utekla jsi před smrtí kvůli mně?"
"Jak to můžeš říct.."otočila se zpátky k dřevěnému kříži, kde bylo vyryté jméno SUZZUNE.
"Není-li to pravda, asi snad půjdu.."otočil se, sic nerad, ale měl nějakou hrdost, a pokud ho nezastaví,..
"Počkej.."vyskočila na nohy "Ty by si chtěl strávit zbytek života se zlodějkou?"
"Když ji miluju.. klidně i s vražedkyní.."usmál se.
"Proč mě neobejmeš?"škádlila ho.
"Protože by mi jedna přiletěla?"
"Neboj.."Sama se k němu přivinula a políbila na tvář.
Usmál se "Opravdu, nemůžu uvěřit tomu, že jsem se zamiloval do vlastního případu, do zlodějky, kterou jsem hledal pět let.."
"Osud.."
"Krásný osud.."přitiskl její hlavu na své rameno "Všechno už bude dobré, společně to zvládnem.. Odedneška jsi Andrewa Foltýnová, tedy, pokud si mě vezmeš..?"
Mlčela.. Jen se mu nosem otřela o košili.. Hned mu bylo jasné, že to znamená ano..
"Budeš mi v našem manželství vyprávět.. o tvém životě?"
"Ano, budou to pohádky tisíce a jedné noci na dobrou noc, lásko.."
"Ale já tě nikdy nebudu chtít dát popravit…"
"Myslím, že ještě před rokem by si tvrdil něco jiného.."
"To už není důležité, protože tě miluji.."

Nepřítel, které ho miluje

31. července 2009 v 22:08 Young

Trošičku ji trápilo, že ho opustila. Myslela, že se nebude sama na sebe zlobit, ale cožpak to šlo?
Když ho viděla s Veronikou na lavičce, jak se dotýká její ruky.. To samí dělal jí, ještě než se s ním vlastním dočiněním rozešla. Sice slovo dalo slovo a on s velkou radostí souhlasil s jejich rozchodem, moc ji zlobilo svědomí, že ho nechala tak jednoduše utéct.
Postavila se té skutečnosti, že už se ho nebude moci nikdy tak důvěrně dotknout, říct mu "Miluji Tě" nebo ho políbit.. Rozhodla se ho ignorovat a skutečně se jí to povedlo, na celý jeden měsíc..
Než se stalo osudným momentem, že ho potkala na starém koupališti.
Nejdříve se chovala jako ten největší blbec. Předváděla se, smála se, a myslela, že se nic nezmění s její náladou, ale hned potom, co partě byla zima a šli se ohřát na lavičky, jakoby se v ní něco zlomilo a jí došlo, že to prostě není možné..
"Máš nějakou klepavku ne?"zeptala se. Klepal celou dobu pravou nohou, už od té doby, co se posadila vedle něj. Snad myslel na to, jak se co nejdřív dostat z její blízkosti.. Ale nevěřila tomu, že k ní už vůbec nic necítí, nebo spíš nechtěla.
"Ne."odpověděl stručně a jakoby ani neodpovídal jí. Furt se koukal úplně někam jinam a její osobu nevnímal.. Chvilku se nervózně kousala do spodního rtu, ale pak vnitřní boj vzdala a jednoduše utekla.. Utekla z té dobré společnosti, kde se všichni bavili, krom ji.. Ona se užírala, užírala se pocitem odstrčenosti a toho, že je tu vlastně na víc.
Zvedla se proto z lavičky a mlčky odešla. Vlastně si ani nikdo nevšiml, že zvedla kotvy.
Po dobré půlhodině se vrátila. Mezi časem, co bloudila sama, se naučila tomu, že není dobré se pochybovat bosá po trávě, protože ji píchla vosa. Ale ona tu bolest necítila, necítila už nic, vše ji bylo ukradené, vzdálené.. Nereálné..
Jako to, že už si na něj navždy bude muset myslet jen jako na dobrého přítele, zda či postupem času na nepřítele, které ho miluje..
Nikdy mu ale nebude moci pravdu říct do očí, už nikdy. Jen by se ji vysmál a ona by věděla, že je opravdu trapná, že svoje city, nemůže vykládat někomu, kdo je ještě dítě..
Už od té chvíle, kdy se pokoušela na něj zapomenout, věděla, že to nebude jednoduché, ale že to bude tahle těžké, to opravdu nečekala.
Celou noc po osudném setkání plakala na polštář, snažila se to zastavit, ale city ji vypověděli poslušnost.. A protože celou noc nespala.. napadla ji ta největší pitomost na světě..
"Viděla jsem přeci jeho pohledy, jak se na mě na lavičkách koukal.. já chci věřit tomu, že ještě něco ke mně v srdíčku cítí.."
"A co když je to jen nenávist?" sváděla vnitřní boj.. ale věděla, že pokud to zkusí, nemůže nic ztratit.. ani pokazit..
Nakonec, zbude ji tak i tak jen myslet na něj.. a nic jiného.. Tedy pokud po jejím bláznivém skutku nebude chtít, to, co ona..
(Ten obrázek vám napoví.. její bláznivé šílenství..)

Sokol > 31.července

31. července 2009 v 13:41 Thoughts my heart
Seděli tiše, ryby totiž na hluk reagují lépe jak lidé.
Kirsten seděla na břehu a opírala se o vysokou břízu. Jakub seděl v trávě, odkud ji mohl pozorovat, anižby si toho všimla. Ale i přesto, moc dobře cítila jeho hřejivý pohled, který ji vháněl slzy do očí..
Věděla jediné, a to, že ho nemůže mít... Nebylo by správné, aby zasahovala do jeho vztahu s Katkou ((..dokud se sám nerozpadne..)), možná byla škodolibá, ale tak jako každá žena, či v jejím případě dívka, toužila po vlastním štěstí..
Pocítila zvlášnítní pocit, když se vrátila jeho sestra Anička a zeptala se.. "Tak co, už spolu chodíte?"
myslela to dobře, protože doufala, že se s bratrem dáme dohromady, a budeme šťastní...
Tak jako jsme byli před měsícem, nebo spíše před dvěma, než jsem se s ním rozešla, jen abych zjistila, jak mi bude moc chybět.. A že nejsem tak rozhodná, za jakou mě ((nevím proč)) máte!! A že jsem udělala chybu.. To bylo nejhorší zjištění, za které bych si zasloužila pár facek..!
Kéž by na Anninu otázku mohla odpovědět "ano", ale bylo by vůbec ještě možné, aby se dali dohromady?
Abysme byli šťastní? Přemítala jsem v duchu..
A co když po mně taky touží? Proč by se na mě jinak v jednom kuse díval? Proč by dvojice v jednom kuse navazovala oční kontakt?
Ano, otázky, které neměli odpověď, ji stále plnili hlavu a jak dny plynuli ((bohužel bez jeho blízkosti)) ,byla touha po něm silnější a silnější...
Prahla po něm, jako hladový sokol po své kořisti.. Ale vlastně by nebyla jako sokol, který svou kořist pozdře najednou, ale jako hladový sokol, který by svou kořist nechal žít a těšil se z toho, že ji konečně ulovil.. Vychutnával by si její přítomnost, dokud by neumřel vysílením z těžkého souboje o svůj holý, bezcenný život.. Ale i v tom souboji by ji hlídal jako oko v hlavě..
Opět se myšlenkama vrátila na zem.. SOKOL? Sokol.. Jak absurdní, hladový sokol by byl tak zesláblí, že by neměl na to, aby mohl svou kořist chytit, a natož ztrážit..
Tak jako Kirsten něměla dost sil a odvahy k tak závažnému činu, ale když se konečně odhodlala, přijela Anička, a svojí otázkou ji opět položila na lopatky, a připomněla ji, že hladový zesláblý sokol nemůže létat a být volný...
Jakub se jen usmál a pak se vrátil k prutu a navil zpátky vlasec...
Chytil rybu.. Ve snaze mu Kirsten chtěla pomoc, ale nakonec to byla ona, kdo se vystřídal s kaprem na háčku..
ONA byla ve vodě a ten zatracený KAPR se plácal na suchu..
Jakub ji pomohl ven, a pak?
Rozloučili se. S tím, že ji chce vidět za týden, až se vrátí z táboru..
((..DOUFÁM, že tam jel z Katkou..)), že na mě zapomene ((..nebo jinak, rozejde se s ní!..))
Tak mě tak k závěru napadá..
"Každý svého štěstí strůjcem, ale já bych za tu práci nedostala ani vyndru, jak špatný strůjce jsem.." :-(
Ahjo, já ho chci zpátky, ale nejde to.. Je pozdě plakat nad rozlitým mlékem, chce to jednat.. Přeci jen jsem žena činnu, něco dokáži.. Začnu bojem, snad to nezkončí porážkou ((..mou..))
"I nešťasní člověk se dokáže usmívat.." ((..Aby veselím nezkazil náladu..))

Kapitola 6.

31. července 2009 v 12:42 Island Glaciosa
"Dítě, jsi v pořádku?"
Ceana se zahleděla na výklenek a pak přitiskla dlaň na pulzující tvář. Narazila si čelo i tvář, a teď má na tváři podlitiny, děkuji, Bosweli. Teď už mohla dokonce věřit i Sally, že ten ničema, co ji shodil zabil chudáka Merslin.
Posadila se a pak si ještě ruku v návalu zlosti přitiskla na koleno, s kterého se valila krev "Do prdele.."zaklela a pak se vyšvihla na nohy.
Elleanora hleděla na rozčílenou tvář, v návalu hysterického smíchu, to když dívka zaklela jak nějaký prohnilí vojáček.
"Ukaž, pomůžu ti.."
Ceana se belhala do schodů a co schod, to sprosté zaklení.
"Děkuji, ale myslím, že to zvládnu.."odsekla Ceana, od sestry toho ničemy nic nechce.. Nenávidím ho! I když, jeho pohled, ty zelené pronikavé oči..
Rozmyslela se "Ty za to vlastně nemůžeš, Elleno, pomůžeš mi?"
Rychle a s nadšením utíkala za svojí skoro sestrou, která se ji chytla kolem ramen a pomalu s hlasitým funěním stoupali do schodů.
"Co se ti stalo?"
"Ále, ty košile vyrábějí moc dlouhé, když jsem si chtěla dojít dolů do kuchyně, zakopla jsem o lem a pak jsem se svalila."zalhala. Asi bude mít o čem přemýšlet, až se dostane do své postele. Ještě pořád nevěděla jak si vysvětlit ty duchy na mýtině. Sjela po krku k výstřihu, kde měla mít řetízek.
"Ten parchant!!"dupla si poraněnou nohou a pak ještě sprostě zaklela, když její tělo zalila další vlna bolesti.
"Takovou tě neznám, koukám, tichá voda břehy mele.."smála se Elleanora.
"Promiň, já se občas nedokážu ovládnout.."usmála se jako andílek, pak se Elleanoře vyvlékla vyběhla schody do druhého patra, kde měla svojí, studenou postel..
Vběhla do komůrky a hlasitě za sebou bouchla dveřmi, skočila na postel a bouchla pěstí do peřiny.
"No tak, snad to nebude tak zlé.."zasmál se čísi hlas. Hned ho poznala, byl to Boswel.
"Ty zloději, ty lháři!"dívka se zvedla a chtěla mu jednu vrazit, napřáhla se na útok, ale její zaťatou pěst odrazil, pak ji chytl za zápěstí a zvedl ji ruce vysoko nad hlavu.
"Uklidni se, je to jen pro tvoje dobro."ušklíbl se.
Cukala sebou a pak, když už nevěděla co dělat, kopla ho kolenem mezi nohy a vysmekla ruce z jeho sevření, to když se s bolestí chytl za citlivé místo.
Odvrátila tvář, když se tam dole začal prohrabávat.
"Sakra, holka, myslím, že si mě připravila o nejdůležitější orgán.."promnul si ho ještě jednou a pak si vztekle povzdechl, snad nezůstane pomačkaný až do konce života!!
"Nevěděla jsem…."znovu odvrátila zrak, to když se necivilizovaně svlékl. Odhodil košili a pak si lehl do její postele.
"Co to k sakru zase děláš? Nejdřív si mě málem udělal mrzákem, a teď mě nechceš nechat v klidu dospat, to co jsem probděla!?!"pak z něho stáhla přikrývku "Beztak je to tvoje vina, že se teď cítím jako blázen!"
"Já?!"užasl, pak si hraně zívl a zavřel oči.
"No a kdo jiný? Nejdříve mi bulíkuješ, že jsi ďábel, pak mi říkáš, že mám jít spát a teď? Ležíš v mé posteli.."povzdechla si, pak si sedla na kraj postele "Šoupni se přeci, nenecháš si celou postel přece pro sebe.."
"Blázníš? Nebudeš si ke mně lehat.."zaúpjel, chce mě snad připravit o bezesný sny, kdy se mi bude zdát o její štíhlé, dětské, ale i přesto ženské postavě, jak ji laská a líbá..
Zvedla oči k nebi "Buďto se uhneš a nebo se trochu šoupneš, aby se mohla taky natáhnout.."
"Nebudeš si ke mně lehat, to je moje poslední slovo.."
Neposlouchala ho, jen se uličnicky usmála a pak ho shodila z postele "Pozdě.."usmála se vítězně, položila se na postel a zahrabala se do peřin.
Boswel se posadil a pak zvědavě zvedl zrak ke krásce, která ho teď vyhodila z postele.
"Co tu vlastně děláš? Jsi služka? Jestli jo, docela se divím, že jsi tu i přes všechno, co se stalo zůstala.."
"Služka?! Leda sama pro sebe.. Neříkal si náhodou, že budeš už mlčet, abych mohla v klidu usnout.."řekla otráveně.
"Možná, ale zajímá mě to, kdo si?"
"Dcera obchodníka Borwellona, stačí?"zeptala se ospale.
Zavrtěl hlavou, pak ji z pod hlavy stáhl jeden polštář a položil ho vedle její postele na studenou podlahu "Dobrou, krásko.."položil hlavu na polštář, a pak zavřel oči.
Ceana se převalovala na posteli, když si uvědomovala, že vlastně v pokoji není sama, ale s mužem, který ji může kdykoliv zabít, otřepala se a pak vstala z postele.
"Kam zase deš..?"zamumlal z polospánku.
"Asi se natáhnu na chodbě, mám strach, že bych se nedočkala rána.."
"Jak upřímné.."postavil se a pak ji zastoupil cestu "Tady zůstaneš, lehni si zpátky a od teď jsi moje služka.."
"Jaké máš právo.."zeptala se a vysmála se mu do očí "Žádné!"odpověděla si sama.
Povytáhl pobaveně obočí "Právo? Já nepotřebuji žádné právo, ani pravidla.. Pokud nevíš, jsem strašlivý zabiják a mohl bych tě kdykoliv zabít.."pak na ni vyjel jako na malé dítě a pošimral ji na břiše.
Se strachem vypískla, rychlím krokem zamířila k rohu komůrky a schoulila se na křesle "Nezabíjej mě.."
Zavrtěl hlavou, pak se posadil na kolena u jejich nohou "To bych si nikdy nedovolil, má paní.."
"Tssss… Tak proč mě strašíte?"
"Možná proto, že jste mi přirostla k srdci."
Zahleděla se do jeho očí a pak se ji samou něhou zatočila hlava. Myslela, že uvidí jen chlad a stud, ale byla v nich něha a láska… Pak ještě něco, co si nedokázala opodstatnit.
"Nekoukejte na mě tahle.."zaúpjela.
"Proč?"naklonil hlavu na stranu a odhrnul ji neposedný vlas z tváře.
"Kdybych stála, mohla bych se totiž zhroutit jako ty namyšlené paničky, co omdlívají kvůli každé maličkosti, která nestojí za povšimnutí.."vysvětlovala mu. Pak jí projela podivná vlna pocitů, to když se k ní nahnul a pohladil ji po mokré košilce.
"Není vám zima, má paní?"
Postavila se a košili si přetáhla přes hlavu..
Pak se nahá svezla do postele a přikryla přikrývkou.
Hleděl na ni s otevřenou pusou, naskytla mu pohled na její pevné stehna, hýždě a krásně tvarované a pevné poprsí. Její ploché bříško končilo v jejím klíně, kde se kroutili černé prstýnky chloupků..
"Co tak hledíte? Zavřete tu pusu a běžte si už lehnout.."
Zavrtěl hlavou a skryl svůj klín, který hořel vášní a chtíčem..
"Zbláznila jste se? Tahle se tu promenádovat nahá? To nemáte ani trochu studu?"
"Vyrůstala jsem se svými osmi bratranci, co žili s námi. Přijde mi to normální.." pokrčila nechápavě rameny a otočila se k němu zády "A už buďte zticha, chce se mi spát.."
Unikl mu slastný vzdech, když z pokrývky vystrčila obnažené lýtko a kousek stehna.. Její bílá pokožka zářila ve tmě jako maják na skalisku.
Sebral poslední špetku rozumu, z křesla sebral druhou suchou košili a probudil ji, vytáhl z postele a chvilku na ni zíral. Mnula si oči jako malé ospalé dítě, teď by ještě stačilo, aby si začala cucat palec. Přes hlavu ji natáhl košili a pak ji posadil zpátky do křesla. Ospale zívla a pak začala škytat "To na mě myslí sestřička Slaine.." smutně se usmála a pak se podívala z okna na temnou oblohu, kterou pomalu zalévalo sluneční světlo svítání "Vždyť už je skoro nový den, a já nezamhouřila oka.."
"Poslouchej mě.. Nemáš rozum! Kdo tě to naučil, tahle se promenádovat nahá?!" začal ji plísnit jako starostlivý otec.. "Víš co by se mohlo stát, kdybych se neovládl?"
Pohlédla na jeho klín, který se zvedal v obrovský kopec "Vidím, že přeci jen do konce života nebude pomačkaný.."ušklíbla se nevinně.
"Cože?!"
"Myslím ten váš orgán, o kterým jste mluvil, když jsem vás nakopla…"ukázala na jeho mužství a pak se ho zvědavě dotkla.
"Ježíši, nedělej to ty poběhlice.."vykřikl naštvaně.
"Poběhlice? Co to znamená?"
Byla zřejmě ještě úplně nevinná, nezkušená.. Zvedl panenky ke stropu a pak ji chytil za ramena a zaklepal s ní "Už to nikdy nedělej.."
"Co nemám dělat?"
"Nedotýkej se mě…"prosil.
"Fain, když si to můj pán přeje.. A teď mě prosím pusťte."
"Jsi opravdu tak hloupá, nebo to jen děláš?"
"Já že jsem hloupá? Tak proč jste si zrovna mě vybral za služku, vůbec se mi nelíbí, že budu sloužit ďáblovi.."
Začal se smát "Cože? Jo tahle.. Věříte na ďábli?"
"Od jisté doby věřím i na duchy,.. Ne že je v mé komůrce budete vypouštět, už tak se tu nedá dýchat, když musím být ve vaši blízkosti.."chtěla se vrátil zpátky do postele, aspoň na těch pár hodin zavřít oči a spokojeně si oddychnout, ale nejspíš se jí to nepovede,..
"Počkejte.."zastavil ji, opět!
"Ano? Ještě si bude něco přát můj pán?"
Byl zticha, jeho ruce se dotkli jejích uší..přitáhl si ji blíž k sobě, a až teď si uvědomil její výšku.. byla menší snad o dvě hlavy a šahala mu jen po prsa. Obejmul ji v podpaží a zvedl ji výš k sobě "Obejmi mě pažemi.."
"Když si to pán přeje.."
Vysela na něm, i když ji přidržoval, se zatajeným dechem čekala, až se svalí na zem. Ano, přidržoval ji, jednou rukou ji držel za hýždě a druhou měl položenou na jejích zádech.. Možná že netajila dech proto, že se bála pádu, na který stejně byla už zvyklá, ale proto, že jeho rty se chystali uvěznit ty její ve žhavém polibku.
Ve snaze mu v tom zabránit ho upozornila na svůj věk "Pane, budete ale líbat svoji služku, co je ještě dítě.."
"Nejsi dítě, jsi neodolatelně ženská.."zamumlal zatřeným hlasem. Jemně se dotkl jejích rtů a něžně se do ní vpíjel. Jeho jazyk se brzy dostal do její lákavé a teplé pusy a vyhledal ten mrštný jazyk..
Ano, žádala ho o polibek, jenže si to nedokázala připustit, už to, že líbá zločince ji bylo proti srsti. Ale byl tak něžný, tak pozorný.. Unikl ji povzdech, který byl nabytý vášní, i když si to ještě plně neuvědomovala, jediný polibek ji připoutal k tomu ničemovi na doživotí..
"Líbáte snad nejlíp, co jsem kdy mohla okusit.."
"Vy jste se snad už z někým líbala?"užasl.
"Ano, to Tomi byl první, kdo mi ukradl tu vzácnou chvíli.. Ale vy líbáte lépe, můj pane."uklonila se "Můžu už jít spát..?"
"Ten polibek s vámi nic neudělal?"
"To je rozkaz? Abych vám řekla, co cítím?"
Strnule přikývl.
"Tak dobře, motá se mi hlava, pletou se mi nohy a klepají kolena… Málem jsem upadla, kdybyste mě nedržel…"
Znovu ji chytil do náručí a políbil, ale tenhle polibek byl žhavější, toužebnější.. "Milujte mě.."zašeptal..
"Když si to můj pán přeje.."odpověděla, když ji přestal líbat na rty, a jazykem ji přejížděl po měkkém, bílém krku..
"A co kdybych si to nepřál.."
"Pak tedy nevím, ve svých citech se ještě neorientuji tak dobře, jako vy.."
"Nu dobrá.."řekl opět strnule, pomalu ji spouštěl k zemi, až se špičkami dotkla země.
Pohladila ho po široké hrudi, a rukou vjela pod jeho košili, teď vážně zapochyboval, že je tak nevinná jak se dělá..
Neudržel se, zbrkle ji chytil za paže a přitiskl znovu svoje rty na její, bylo mu jedno, že k němu snad nic necítí, ale alespoň se může těšit z její blízkosti..
Jeho další polibek ji položil na lopatky, byla zoufalá, ale šťastná zároveň.
"Miluji vás.."usmála se a obejmula ho kolem pasu, protože víš nedostala.
To bylo jediné, co slyšel, protože pak se někdo začal dobývat do její komůrky, a on si uvědomil, že musí zmizet..
"Nashledanou, má lásko.."
Až když zmizel, uvědomil si, že nezná ani jméno, paní jeho srdce. Zavrtěl hlavou a usmál se. Byl jako mladý chlapec, který touží poznat lásku..

Kapitola 5.

27. července 2009 v 14:25 Island Glaciosa
Když se probudila dnes, nepřivítal ji hluk, nebo sluneční paprsky.. Za okny byla ještě tma a ticho.. Tísnivé ticho, které ji připadalo nekonečné.
Chtěla znovu usnout, ale z teplých přikrývek ji vyhnal chlad, který se rozmáhal po její komůrce. Vstala a zabalená do z jedné z dek se ohnula před krbem a přiložila na oheň..
Podlaha byla ledová, a proto zalitovala, že si neobula pantofle, když scházela po kamenném schodišti dolů, do jídelny, odkud se linula lahodná vůně květin.
Ozval se šramot, a z ložnice novomanželů vyběhl polonahý Erick. Byl oděn do krátkého ručníku, který zakrýval jen jeho mužství. Hned za ním vyběhla Elleanora a lákala ho zpět do ložnice.
Ceana se přikrčila ve výklenku, na odpočívadle, mezi prvním a druhým patrem. Zadržela dech, aby si dvojice nemyslela, že je špicluje a odvrátila zrak.
"Nechceš? Tak nechtěj!"Elleanora se obrátila a kolem hlavy ji poletovala dlouhá, zlatavá hříva spletených vlasů v dlouhý cop.
Erick zůstal stát jako zkoprnělí, pak se otočil ode dveří a pustil se po schodišti do přízemí.
Dveře se opět otevřeli a vyletěl z nich bílý střevíc, který trefil Ericka do mohutně pevných zad. Otočil se, střevíc sebral a s úšklebkem se vracel ke dveřím, které se před ním opět zabouchli.
Podrážkou začal poklepávat na zárubeň dveří, které se v mžiku prudce otevřeli a drobná Elleanořina ruka ho se smíchem vtáhla zpátky do ložnice. Erick samím překvapením upustil střevíc a nechal ho ležet přede dveřmi.
Ceana cítila, že už má snad cestu volnou. Usmívala se a ještě dlouho po té, co se dveře zavřeli. Vzpomínala na milostné pošťuchování. Dřív by ji to připadalo nepřípustné, vzhledem k tomu, že ona je ještě na půl dítě. Přejela po oblých ňadrech a vzpomněla si na mladičkého Tomiho, který ji tak lehce dokázal ukrást polibek, a pak se ztratit jako pára nad hrncem.
Potichu sešla do přízemí, a pak dlouhou chodbou, v které plápolali pochodně zamířila k černé kuchyni ve sklepení.
Na stolku, před dveřmi, které vedli to spíže plápolala už jen zlehka malá svíce, a z malé škvíry mezi dveřmi a podlahou vrhal stín červený odlesk.
Prudce otevřela dveře a zůstala omámená stát.
Na židli pod oknem se lahodnou šunkou ládoval chlapec, hned poznala Tomiho, který ji během okamžiku její nepozornosti vtáhl dovnitř a zabouchl dveře na petlici.
"Sakra Tomi, pusť mě.."nařídila příkře.
Pustil ji a pak si utřel upatlané ruce od medu do šedivé košile. Otočil se na patě, kterou nepokrývala žádná bota a vyskočil oknem ven. Ceana ho ve své noční košili následovala, ale nežli se stačila zachytit parapetu, vyklonila se z okna ven a přišlápla si lem košilky. Ozval se sten a trhání látky… Pak už jen dívčino křehké tělo letělo z okna dolů, kde se linul hradní příkop.
Ceana spadla po hlavě do studené vody, která ji smáčela košilku. Doplavala ke břehu a děkovala mamince, že ji naučila plavat. Vyskočila na břeh a samím unavením se natáhla na hlínu, která břeh obklopovala.
Když otevřela oči, nad hlavou ji zářila měsíční obloha, byla černá jako samet a posetá milionem hvězd. Postavila se na lokty a pak se ohlédla k lesu, kde se vynořil jezdec na koni s celou armádou…
V čele jede temný pán, v sedle kostnatého hřebce.. Nad ním krouží hejno vran. Hvězdný prach má na botách a za ním chvátá smečka vlků..
V dívčině hlavě se ozvala tajemná melodie kostelních zvonů a teď už jen sama bez strachem, čekala na svítání..
Jezdce zahalila mlha, klapání kopyt na chvilku ustalo, ale pak se tajemné přízraky objevili na druhé straně, vyjížděli z pole, ale z vlků byla tlupa vesničanů a z tajemného jezdce mladá, a půvabná jezdkyně oděná v bílém plédu McElginů.
Objevil se i tajemný pán a oba dva tábory se střetli.. Ozvalo se dunivé pleskání zbraní a sem tam vylétly jiskry, jak se meče o sebe třeli… Seschlá tráva chytla v mžiku, když na suché stéblo dolétla jiskra, která zažehla první plamínek ohně.
Ceana uviděla obraz hořícího domu, její ho domova, kde celý život vyrůstala.. Jezdec v temné modré uniformě sundal helmici, v které se odráželi plameny ohně. Tvář mu ozařovalo světlo, to co se zdálo býti peklem, byl vlastně ráj, který se postavil bílé paní, která chtěla zaútočit na bezvládnou Ceanu…
Kráska.. Nebo duch samotného ďábla? Okouzlila jezdce a pak mu otrávila oddané a svobodné srdce.. Jemnou rukou probodla jeho srdce dlouhou dýkou s hadem na rukojeti.. Od krve ho utřela do bílého plédu..
Kostelní zvony ztichli a na louce se rozvalil další oblak mlhy, kde se ztratili všechny stopy po střetnutí,..
Ceana se rozeběhla k padacímu mostu, a snažila se dostat do tvrze a upozornit jejich obyvatele, že se brzy přiblíží oheň… Byla zoufalá, protože se jí tělem rozšířil strach, tentýž strach, jaký pocítila onehdy, když její domov zahltil teplý žár, dým a plameny..
Když se dlouho na její klepání nic neozývalo, rozeběhla se k lesu, kde by mohla najít útočiště před štiplavým dýmem.. Když obíhala plameny, zakopla a dopadla vedle dýky, která byla pokrytá zaschlou krví.. Vytáhla ji ze země, postavila se na nohy a utíkala dál.. Její intuice byla zatemněná strachem, a tak vůbec nevnímala, kam běží.. Zakopla o první větev, která se ji dostala do cesty,.. Z klepající se ruky ji vypadla dýka a v odrazu měsíce se na zemi zatřpytil stříbrný přívěšek s erbem.. Byla na něm bílá lilie, kterou obepínal černý had.. Když přívěšek otočila, byl na spodní straně vyrytý název Glaciosa r.709 , sice nevěděla co to znamená, ale chtěla tomu přijít na kloub, hned jak se s rodinou Stenových dostane na jejich bývali domov na ostrově v Atlantském oceánu… Na ostrov Glaciosa..
Dívka otočila hlavu, ale oheň, který pokrýval mýtinu byl pryč.. Postavila se a promoklá na kost se vracela zpátky k tvrzi. V ovzduší byl cítit popel a spálená tráva, jenže po ohni, jakoby se země slehla, stejně tak jako po jezdcích..
Znovu se zahleděla na přívěšek.. Muselo to být znamení.. Dobro a zlo, se dalo dohromady… Ale stejně nepochopila, jestli je to dobré znamení, nebo špatné? Bílá lilie? Myslela tím přízračná bytost ji? A co potom černý had? Měl to být Tomi? Zavrtěla hlavou a zahnala vzpomínky na její tetu Marsali, která ovládala magii a pak ji upálili na hranici. Její poslední slova? Matka říkala něco v tom smyslu..
Dobro spolkne had.. A bělobu dobrého ráje, zahalí tma.. A vše co si mýval rád, zahalí popela oblaka..
Had, který omotal lilii? Tma, která ji den o de dne temnila mysl? A její domov, který zahalil oheň, a zbyl jen doutnající popel? To měla na mysli? Nebo měla na mysli Ceaninu magickou moc, kterou dívka odmítala přijmout, a odmítala si připustit, že by snad ona mohla zabránit Normanům v zabíjení Anglosasů? Ale proč právě ona..?
"Stůj!"křikl na ni hlas, který nikdy neslyšela. Byl tvrdý, jako skála a silný jako vichřice.
Jak se ulekla, zakopla a dopadla do bláta. Přívěšek, který svírala v dlani si přetáhla přes hlavu a pověsila na krk.
"Odejdi, nebo se budu bránit.."řekla nejistě dívka, vytáhla nůž, který před chvílí skryla pod bílou košili a ublácenou rukou si s obličeje smetla neposedné prameny kaštanových vlasů. Pak si podrbala zadek, na který dopadla a přepadla ji bolest.
"Proboha, kde si k tý dýce přišla?"
"Co je ti do toho.. Zmiz, nebo zaútočím.."nerozhodně se rozhlížela po mýtině, jak ironické, když nevěděla, odkud se hlas ozývá..
"Neměla by si v tuhle noční hodinu ležet ve své posteli?"
"Odmítám ti odpovídat na hloupé dotazy, kdo si?"
Ze stínu vysoké borovice vyšel vysoký, ramenatý muž. Vlasy měl rozpuštěné, a konečky mu volně plývali po ramenou.
"Když ti řeknu, že jsem ďábel, uvěříš mi?"
"Ne, pokud mi to nedokážeš.."
"Ta bitva ti nestačila..?"
Ceana se postavila "Ty si ji viděl?"
"Ptal jsem se jako první, odpověz mi.."naléhal.
Zavrtěla hlavou "Jen se nám to zdálo.."
"Nezdálo, máš dýku, co svírala ta žena.. Máš přívěšky, co se spojili v jeden, když do sebe ty dva uhodili.. a máš moc krásnou košilku.."
"Neutahuj si ze mě, i když se mi teď už jevíš jako ďábel, nevěřím ti!"
"Pravda, nejsem ďábel, ale podle některých lidí patřím na šibenici.."
Ceana poznala ten přízrak ze svých snů.. "Boswel?"
"Zdáš se mi jako bystré děvče.. No, co na plat, teď když o mě víš, budu tě muset zabít.."ušklíbl se uličnicky.
"Ale proč? Já nikomu nic nepovím, bude to naše tajemství.."slíbila.
Povzdechl si "Takže věříš tomu, že bych mohl někomu ublížit? No, jak jsem si mohl myslet, moje matka nikdy nikomu nedá šanci, udělat si vlastní názor.."
"Nebudu věřit, když mi řeknete pravdu, skutečně jste zabil Merslin?"
V jeho očích se zatřpytila pomsta, chytil Ceanu za ruku a svůj nos přitiskl co nejblíže k jejímu "Už se nikdy nezmiňuj o tý mrše.."odplivl si a se vrátil z pohledem zpátky na vystrašenou Ceanu "Rozumíš?"
"A-ano pane.."zakoktala, podlomili se jí opět kolena a pak se mu svezla do náručí.
"Tak už dost komedií.. Jsi zesláblá, cožpak to nevidíš? Musíš si jít lehnout.."
Usnula, usnula mu v náruči a jemu nezbylo nic jiného, než ji do postele odnést. Vzal ji do náručí a pomalu se plížil tajnou chodbou do tvrze.
Když se šplhal s dívenkou do schodů, přes tmu si nevšiml bílého střevíce, který ležel na schodě a zakopl. Tvrzí se rozlehla hlasitá rána, když Ceanino bezvládné tělo sjelo po jeho těle na schod, a pak se skutálela do přízemí.
"Děláte mi jen a jen potíže… Jak jen teď udusím ten žár touhy, který jste ve mně rozpoutala, jen vašim dotykem.."sprostě zaklel a rychle se běžel schovat, protože z ložnice vyběhla Elleanora se svící a když si všimla Ceany, která ležela pod schody, začala hystericky ječet.
Z pokojů vyběhli obyvatelé tvrze, a když nastal hluk, Boswel měl dost práce se nepozorovaně dostat z jejich přítomnosti, dřív než si ho mohl kdokoliv všimnout.

Noc změnila vše 1.1

3. července 2009 v 12:33 The night changed everything
Ráno s sebou přineslo deštivý den, který smyl všechny stopy po pochodování vojáků. Na statku bylo prázdno, pusto a slepice utíkali každá jiným směrem. Ne všichni se měli tak dobře.
Ve mlýně se točilo kolo, které Ryanu nejdříve probudilo.. Pak musela vstát, s napuchlýma rukama se dala do odlupování slupky od kukuřice. Ostré kusy se ji zarývali až do masa. Nehty se ji bolestivě lámaly a sem tam nějaký puchýř praskl. Avšak, nedala se. U práce setrvala do té doby, než přišla Patricie.
"Proboha, holka, co to vyvádíš? Tohle přeci nemůžeš dělat! To mají nestarosti pacholci.."sebrala ji pytel, který už byl do poloviny prázdný, a kukuřice v něm oloupaná a dala ho stranou. "Ukaž ruce.."
Ryana je zahanbeně zvedla, jako tehdy, když se poprvé ocitla na statku.
"Proboha!"lamentovala Patricie "Okamžitě si je umýj, já dojdu pro měsíčkovou mast a ošetříme to.."otočila se na podpatku a vyšla ven ze sýpky.
Ryana spráskla ruce: Počkej Rolande, jednou se ti vše vrátí!!!!

Měla ovázaný palec, který krvácel nejvíce, když z něj strhla kus nehtu. Byl to příšerný pohled, ale víc ji bolelo to, že přišla o Maxima. Dnes ráno se k ní doneslo, že byl snad pověšen. Uvědomila si, že ji u Rolanda už vůbec nic nedrží.
"Maxim je mrtvý, půjdu..!! Už nemáš nic, čím by si mě tu zastavil.."řekla mu při první příležitosti.
Stáli venku na dvoře a proti nim se ještě tyčil Šafář s místním farníkem.
"Pojď.."chytl ji pevně nad loktem a odtáhl si ji stranou.
"Kam jdeme?"Ryana skučela bolestí, když ji surově zmáčkl poraněný loket.
Zastavil ji a začal ji plísnit jako malé dítě.
"Ty mrcho blbá, víš co si mohla zavinit?! Vůbec jsme se nemuseli vzít.. Ten jen doufej, že to otci Clarkovi nedošlo!!!"pak ji ještě pevněji přitiskl k sobě a začal vášnivě líbat.
Setnula rty k sobě, a vůbec mu nedala šanci. Znechuceně si odplivl "Ty tu zůstaneš! Nebo budeš vyset.."ušklíbl se. Otočil se, než ale stačila odejít, chytl ji za vlasy a dotáhl k malé komůrce.
"Tady zůstaneš, jistota je jistota, a dej se dohromady, ať na mé svatbě jen záříš."
"Nikdy ty prase!"plivla mu do obličeje, ale on ji pak surově mrštil do komory.
"Zmiz mi z očí.."zabouchl těžké dveře, které zamkl na petlici.
Dala se do usedavého pláče. Schoulila se v rohu místnůstky a plakala. Litovala sama sebe, že nedokázala ustát.. Že si ho bude muset vzít. Ale mohla si za to sama, sama souhlasila, sama s ním na koni utekla ze statku před poblázněnou Sophii. Sama si zavinila, že nedala Maximovi šanci, nezůstala s ním.. Ale teď už je na výčitky pozdě. Postavila se na nohy, a přestala plakat.
Dobře, jak chceš Rolande, budu tvojí milující manželkou..

Když navečer Roland otevřel dveře, vběhla mu šťastně do náruče.
"Ach, miláčku, už mě tu nesmíš nechávat tahle zavřenou.."políbila ho, ale nepustila se.
Vzal ji do náruče "Já věděl, že dívka jako ty, dostane rozum.."odnesl si ji do jeho ložnice, kde ji položil na postel a pomalu ji svlékl.
"Ach bože.. Hvězdičko.. Vy jste si pěkně natloukla."Hleděl na její nahé tělo, které pokrývala řada modřin. Bylo jich tolik, až dostal strach, se jí vůbec dotknout.
"Nečekejte na nic…"zaskučela.. Připravte mě o panictví, než si to znovu rozmyslím.
Skutečně se nenechal dlouho pobízet. Sundal si kalhoty, roztáhl ji nohy a jednou pro vždy z ní udělal milující, jeho ženu.
Bolelo ji to, ale nevykřikla. Pevně stiskla zuby svůj spodní ret, odvrátila od něj tvář a smutně se zahleděla na malý obrázek panny Marie.
Promineš mi.. Marie? Promine mi Maxim? Nechtěla jsem.. Musela.
Svalil se vedle ní, skoro nic nepostřehla, až na jeho zvednuté mužství. Byl první, koho viděla nahého. Jak rychle dokázala zapomenout na Maxima, když byla v loži tak silného muže.
"Rolande, nepřestávej."
Moc rychle se vzdala všech svých přecevzetí. Nechtěla další trápení a tak žal utišila neuhasitelnou vášní.
Roland ji znovu přitiskl k sobě a roztáhl nohy.
Moc se ji stískalo po Maximově blízkosti, něžnosti.. Měl to být on, koho měla mít jako první sobě nejblíže, teď ho nahradil tenhle hrubián, který nevěděl co je to milování, připadala si jako jeho kurva.
"Bylo to z tebou úžasné.. Budeme mít kupu dětí.."přejel ji prstem po krku a pak se zastavil u jejího prsa, které drsně zmáčkl.
"Kupu dětí?.."Ryaně zaskočilo, na tohle opravdu nepomyslela. Nikdy s ním nebude mít děti, půjde na potrat. Jeho bastarda nechce.
"Ano, lásko.."znovu ji pevně stiskl pravé prso.
"To nikdy…"usmála se. Pak ho znovu přitiskla k sobě "Jsi jen bezcenná hračka."
"Zítra budeme mít svatbu, pak už budu tvůj manžel a ty mým majetkem."ujišťoval ji.
Jeho Majetkem…. Mým Majetkem..
V uších ji zněl jeho hlas jako ozvěna, jakoby vůbec neležela vedle něho.
Och, Maxime… Nevěřím, že jsi mrtvý.. Nebudu plakat… budu na tebe čekat, že mě vytáhneš z pekla.. do kterého jsem se dostala, udělej to pro mě..

Noc změnila vše 1.0

3. července 2009 v 12:32 The night changed everything
Hleděla na dřevěný strop. Bylo ji mdlo, nemluvila a pořád si něco pro sebe mumlala.
"Tak Ryano.. Andílku.."
"Už nikdy, mi neříkejte andílku!"otočila hlavu směrem k Rolandovi a pak ji zase nechala dopadnout na původní polohu.
"Dobře, hvězdičko.."
Zachmuřeně si povzdechla "Moc vám děkuji, že už jste mě podruhé zachránil, ale můžete mi říct, co po mně ještě chcete?!"šeptala tiše, sec důrazně.
"Abyste si mě vzala.."ušklíbl se "Jednou jsem vám zachránil život, princezno Ryano de Gordon, nemyslete si, že o vás nic nevím.. taková houpá a naivní malá husička, která ještě ke všemu není katolík.. Sophie mi řekla úplně všechno, než jsem ji nachytal s Juguesem, měla mě v hrsti, chtěla po mně, abych Maxima zabil, ale neudělal jsem to, teď ji pro změnu vydírám já.."
"To vy jste řekl, že Maxim, je tady..?"těžce polkla a čekala na odpověď.
"Já? Ne! To ta hloupá káča, která mi pokazila celý plán.. podpálit statek, až budete spát a utéct.. s vámi, krásko."
"Co tedy po mně chcete?"ptala se úzkostlivě.
"Uvědomujete si, že vím vaše tajemství? Miluji vás, ale pokud si mě nevezmete a nesložíte manželský slib.. Nikdy už svého Maxímka neuvidíte, jen já mám známosti tam vejš.. jen já ho od tamtu můžu dostat…"řekl sebevědomě, a když viděl, jak se ji tvář stáhla do bolestné grimasy, věděl, že má vyhráno.
"Dobrá.. Vezmu si vás.. Rolande, ale ke krásce se zvíře jako vy, vůbec nehodí."odvrátila od něj tvář a přemýšlela, co asi bude dál.
"Miluji vás, zlatíčko… Lásko, usmějte se na mě přeci? Na Maxima jste se usmívala více.."zaklonil hlavu nadšením a smál se vlastnímu vtipu, který Ryaně přišel nadmíru sprostý.
"Hned se vrátím.. Musím ještě zařídit některé věci, ohledně naší veselky, samozřejmě."
Ryana pozorovala dveře, které se za ním tiše zaklapli a pak se znovu zahleděla na strop.
Maxime.. lásko, dostanu vás z toho,.. Ten lump vás vydírat nebude, beztak za to můžu jen já.. Já blbá husa, která naletěla takovému syčákovi, já hloupá si myslela, že je to dobrý muž, ale on místo toho..
Znechuceně zavrtěla hlavou a zapudila jeho tvář, která se výsměšně ušklibovala. Nikdy mu ale své panenství nedá, to je jen Maximovo! Tiše naříkala, připadala si opravdu podle, když zradila sama sebe. Zradila svoji víru ve vítězství a už teď věděla, že se Rolandovi pomstí.. Moc dobře věděla, že se něco musí stát, co ji pomůže k tomu, aby byla silnější.
"Nikdy tvojí manželkou nebudu, ne doopravdy!! Vždycky uvnitř, v mém srdci budu malá, uječená holka, která tě nebude milovat, ale nenávidět!"křikla tak hlasitě, jak jen ji to šlo, ale nakonec z toho stejně byl jen pištiví šepot.

Noc změnila vše 0.9

3. července 2009 v 12:30 The night changed everything
Ronald pomohl dívce do sedla a malou Rouzmery si posadil na klín. Pak v husté mlze, která se roztáhla kolem statku odjížděli pryč.
Sophie se choulila zimou v prasečinci a klela na všechny, co ji ublížili.
"Můžeš si za to sama!"Sophie vzhlédla k neznámé ženě, které se tyčila nad zásuvkou. Poznala ji, byla to stará Hex.
"Pa-paní."koktala strachem bez sebe.
"Vstaň."neřídila Hex. Pak ji otevřela a vyšla z chlívku.
Sophie se držela necelý krok za ní. Měla na paměti, že když Hex věšeli naposledy, byla to ona, kdo upozornil na její útěk. Co když se jí chce mstít.
"Nechci se mstít a teď už pospěš. Dokud nás nikdo neuvidí, budeme v bezpečí."
Sophie neváhala a utíkala za ní. Sice Hex neběžela, ale její kroky byli moc rychlé.
Ryanu vše pálilo, nemohla se ani pořádně posadit, jak měla zbičovaný zadek.
Přejela si rukou přes tváře, když ucítila tupou bolest na pravé tváři. Z očí se ji zpustili slzy. Bolelo to, jako kdyby ji do tváří zapichovali tisíce malých jehliček.
Roland si všiml jejího utrápeného výrazu "Namažu vám na ránu měsíčkovou mast. Uvidíte, pěkně vám ten otok zchladí."
Přikývla a potichu poděkovala. Roland byl pohledný muž. Mohlo mu být kolem třiceti let. Měl delší černé vlasy a bradku. Na hlavě mu seděla zelená čepice.
"Můžu se vás zeptat na jméno, pane?"
"Roland, vás ale neznám, vy jste z našeho údolí?"zeptal se.
Zavrtěla hlavou "Ne, utekla jsem z Paříže.. Víte, jsem nekatolík.. Prosím vás, neříkejte to nikde, už to, že k vám mám takovou důvěru, není dobré.."
"Ne, je to moc dobré, a já to nikde nepovím..a jaké je vaše ctěné jméno?"usmál se mile.
"Ryana de Merdi.."zalhala, to ano.. Ale Maximo jméno nesmí zůstat zapomenuto.
Už ho zavrhla, zabila.. Její naděje v jeho přežití vyprchala.., když nemůže žít on, ona nemá proč žít. Nevědomě se k Rolandovi přitulila. Něco si potichu šeptala, nesrozumitelného, pak k němu vzhlédla "Pane, máte ženu?"
Jako by ji četl myšlenky, zastavil koně a malou Rouzmery dovedl domů. Ryana seděla na koni, otočená čelem k řece. Pozorovala ubíhající vodu: Jsi jako láska, která mi protekla mezi prsty.. Třpytíš se jako jeho oči.. A tvoje voda má chuť jeho úst.. Moje srdce už neví.. Co má dělat,..
Seskočila z koně, neměla ani dost sil, když se plahočila ke břehu. Když skočila do vody, síly ji nadobro opustili.. Proud ji strhl a unášel pryč od mlýna. Plácala se ve vodě.. Lokala vody až upadla do bezvědomí.
Kráčela temným tunelem, na konci chodby plápolalo světlo. Stál tam anděl, byl to Maxim.. "Poslední polibek, lásko, zabila si nás.."sklonil se k ní a přitiskl své rty na její "Sbohem.."
Ryana na chvilinku otevřela oči. Kolem ni se utvořil vír a stahoval ji pod vodu. Začala vykašlávat vodu ze sebe, a znovu ji polykala. Sukně se ji lepili na stehna, až se do nich zamotala a nemohla se hnout. Silně ji pálila poraněná tvář. Chtěla vykřiknout, ale pusu ji zatopila další říční vlnka.
Chtělo se ji umřít, aby nemusela cítit tu bolest, kterou ji všechno způsobovalo.
"Ryanooo.."ticho, které ji po celou dobu doprovázelo, prořízl ostrý zvuk cizího, mužského hlasu. Přestala s sebou házet a znovu se ponořila pod vodu.
Proud se pod kopcem, mezi lesy zpomalil a vyplavil její studené, mokré tělo ke břehu, nedýchala..
"Ryano.. Holka nešťastná…"lamentoval Roland.
Ryana nedýchala, ale cítila všechny pohyby, zvuky a doteky. Když ji Roland přiběhl na pomoc a vytáhl z té ledové břečky, moc dobře cítila, jak se ji dral pod blůzu.
"Zkus dýchání z úst do úst.."radil mu jiný mužský hlas.
Chvilku ji bylo poněkud mdlo, to když ji kdosi ucpal nos a přitiskl své rty na její a vdechoval do ní vzduch. Znovu se začala dusit, a když ji Roland prudce stlačoval plíce, začala všechnu vodu ze sebe vyplivovat.
"Koukej, otevřela oči."zase ten cizí hlas.
Skutečně otevřela oči, ale měla před sebou jen matné obrazy. Rozmazané tváře a světélka. Podepřela se na loktech a pak zase padla k zemi.
"To je skutečně nebe?"
"Ne andílku.."Roland ji k sobě přitiskl, jak byl rád, že přežila.
"Jsi v bezpečí.."cítil jak se klepe, vzal ji proto do náručí a spěchal ke mlýnu.

Noc změnila vše 0.8

3. července 2009 v 12:30 The night changed everything
Ryana seděla na mezi a pozorovala západ slunce, nikdo se po ní nesháněl, nikdo ji nevolal, nehledal. Slzy už dávno zaschli, teď jen otupěle hleděla do paprsků slunce, které ji oslepovali.
Otřásla se zimou, když až k ní dolehl chlad, který se vznášel nad hladinou malé bažiny. Otravovali ji komáři a mouchy.
Vztekle je zaháněla rukou.. Ale nevěnovala jim větší pozornost, než bylo nezbytně nutné.
Seděla tiše, a beze slova. Moc dobře si pamatovala jeho slova, svoji bezmoc, co když ho opravdu zabijí?
Na rameni ji přistála těžká dlaň. Byl to Velcom.
"Konečně mám štěstí a můžu si s tebou promluvit.. Víš Aleta mi naznačovala, že mezi tebou a Maximem, něco je.."
"Nic není, a nikdy nebude.."zadržela ho.. Měla všeho až po krk.
Povzdechl si a pak ji objal "Neboj se, určitě se najde nějaký způsob, jak ho zachránit.."
Slzy, které celou dobu potlačovala se chopili slova, a znovu ji zmáčeli tváře. "Když já mám strach.. že ztratím milovanou osobu.. Už jsem ztratila moc, nechci přijít i o něho."
"Můžeš mi holčičko věřit, že on se o sebe dokáže postarat.. Nejednou mi to už dokázal.."utišoval její žal.
Otřela si slzy ukazovákem, a pak ukázala směrem k lesu, který se táhl kolem pole "Kdo tam žije? Dnes jsem tam spatřila starší paní.. Měla jen otrhané šaty..a.."
"Nemluv o starý Hex, nebo bude s tebou zle.."upozornil ji Velcome.
"Kdo je to? Stará Hex?"tázala se dál Ryana a pohled ubírala k lesní cestičce, kde ji naposledy zahlédla, než se ztratila v oblaku mlhy.
"Hex je sestra Morrisy.. Vyrůstali spolu, ale Hex je označována jako čarodějnice, už pětkrát unikla z hranice.. Jako vrána nebo holub.. Všichni se jí bojí, jediná Morrisa za ní sem tam chodívá pro radu. Víš, naše údolí je občas zrádné, ale když všem dokážeš, že v tobě něco je, i Morrisa tě bude mít ráda.."odběhl od tématu. Pak se zvedl a bez jakéhokoliv slova se vzdálil.
"Můžu si přisednout?"
Přikývla. "Ano, možná to bude naše poslední noc…"řekla pokojně, s ledovým klidem..
"Princezno, Ryano, lásko.. Prosím, utečeme spolu, nedokáži si představit život bez tebe.."
"Já ano.. Bez tebe nebude láska, nebude nic, co by mi svazovalo ruce, při některých rozhodnutí..Tak závidím Hex, že dokáže očarovat vše, na co si vzpomene.."
Chytl ji za ruce "Nechceš, abych ti zahříval dlaně? Abych tě miloval? Miluj mě prosím.."
"Ne pane, nechci.. Nechci trápení, bolest, kterou mi může způsobit vaše smrt.. Nechci.. rozumíte?" vyvlékla své ruce z jeho sevření a odsedla si o dobrý půlmetr dál.
"Neřekli jsme si, že si budeme tykat? Cožpak si lásko nevzpomínáš na minulou noc.. Cožpak pro tebe nic neznamenala? Ani já pro tebe nic neznamenám?"
Moc pro mě znamenáte, pane.. jste moje sluníčko, když je zataženo.. Jste moje všechno, ale nechci o vás přijít, proto nikdy už nebude nic mezi námi.. V duši měla zmatek, mlčela.. Upřeně na něj hleděla se slzami v očích.
"Opravdu jsem pro vás něco bezcenného?"
Nebyla schopna slova, vyschlo ji v krku a nemohla mluvit..jen stěží se nadechla, ale on nečekal..
"Promiňte.. lásko.."zvedl se a chystal se odejít..
Hleděla na něho, jak proti ní stojí se slzami v očích, chtěla ho obejmout a zachránit to, co by mezi nimi mohlo být, ale neměla síly.. Zavřela oči a otočila hlavu zpátky k lesu. A on pomalu zdráhavým krokem odešel.. Odešel ji ze života..
"Třeba se někdy potkáme.. třeba, po mně zatoužíte., ale já už tu nebudu.."

Ryana se zvedla, když se na obloze objevili první hvězdy. Rozhodla se, dát vztahu šanci, rozhodla se pro bolest, kterou bude muset snášet.. Jen jediné, pro co se nerozhodla sama, ale hlasem srdce, bylo.. že ho opravdu moc miluje..
Došlo ji, že mluvil o své smrti, že odejde.. Že zemře.. Z kroku byl klus a z klusu běh. Běžela jako střela.. Měla chuť mu padnout kolem krku, a za vše se mu omluvit. Za to, jak je hloupá..
"Kde je Maxim? Rouzmery, kde je strýček? Kde jsou všichni?"Ryana hleděla na vystrašenou dívenku, krčící se pod stolem.
"Oni…oni..oni, když já nevím.."rozplakala se a začala si trhat vlásky.
"Rouzmery, no tak, miláčku, to přeci vůbec nevadí.."přivinula k sobě holčičku, která byla ještě v šoku.
"Vojáci, oheň.. Koně.."začala nesrozumitelně drmolit, jedno slovo za druhým. Ryana si dávala souvislosti dohromady a pak se ji se všemi věcmi začal na paěti rýsovat obrázek oné osudné noci.. Ano, ta noc změnila vše..Přišla o vše, co měla, o rodinu, přátele.. O své blízké. Ale přeci jen ji něco dobrého přinesla, lásku a novou rodinu, nový život.. Nemohla uvěřit tomu, že o ně přišla..!
"Co se tu sakra děje?"vpadla do místnosti Sophie s rozcuchanými vlasy.
Ryana seděla zoufale na podlaze a plakala "Unesli je,.. všechny unesli.."
"Co to meleš ty čarodějnice? Proč by je unášeli? Za všechno můžeš ty, ty.. ty nekatolická kryso! Patříš do chlívku s vepři, ne mezi nás…Vypadni odsud.. Běž, zmiz..!"
"Ne..Nejdu nikam!"odsekla Ryana a přivinula k sobě Rouzmery, která začala nanovo brečet.
"Takže ty mě nebudeš poslouchat?!"Sophie napřáhla ruku a vrazila ji facku. Ryana povolila sevření a Rouzmery ji vypadla z klína.
"Schovej se honem.."
Sophie se napřahovala znovu, ale Ryana byla silnější a její ruku zastavila "Ty huso pitomá, cožpak si neuvědomuješ.. Že jsou všichni pryč?!"
"Právě až moc dobře, konečně tě budu moc zabít!"sykla Sophie. Natáhla se pro prut a švihla s ním Ryanu přes tvář.
Sykla bolestí.. Tvář skryla do dlaní a nastavila ji záda. Husa pitomá dál švihala prutem, až se Ryaně na zádech začali objevovat červené skvrny. Sophie byla zuřivější a zuřivější.. Stále větší měli dopad její kruté rány. Ryana ležela schoulená na zemi s bolestmi.. Ale nedala je znát.. Bolestně sykala, ale slzy žádná.
Rouzmery vřískala a pištěla jako siréna. Svým vřískotem upozornila Ronalda, porybného na dění na statku.
"Co se tu proboha děje?!"Vtrhl do kuchyně, kde našel na zemi dívku ležící na zemi. Nad ní se tyčila Sophie, která dál zuřivě mlátila prutem do nehybného těla.
"Zadrž nešťastnice!"
Otočila se "Chceš taky jednu dědku?"
"Co si to dovoluješ?"vyprskl vztekem Ronald. Uchytil ji za zápěstí a z točil ji ruce za záda, až se nemohla vymanit. Házela sebou, ale nic ji nepomáhalo.
"Ty dědku..pfuj." odplivla si.
Vrazil ji pohlavek a pak ji vyvedl z kuchyně na dvůr ke chlívku, kde ji shodil do jedné ze zásuvek.
"A tady zůstaneš.."Zavřel dveře na petlici a nechal ji tam po tmě a pak rychle spěchal za zmlácenou dívkou, která možná už také nemusela žít..

David Deyl- Teď hned

3. července 2009 v 12:28 Vjecy
To je prostě bombastická písnička..!!