Říjen 2009


Vzala ho válka

21. října 2009 v 16:13 Cantes
Jocelyn seděla schoulená v křesle, a její oči hleděli na plápolající oheň v krbu. Do očí se ji už po několikáté vloudili hořké slzy bezmoci a strachu. Už to byl rok, co ji Thomas opustil.. Nechal ji samotnou se třemi dětmi. Měla pocit, že zůstala na vše dočista sama.
Vstala a ukončila snění o dokonalém životě. Věděla, že jak
mile si jednou válka muže odvede, už nikdy ho nevrátí.. Moc ji mrzelo, že když Thomase odváděli pryč, byla zamčená ve sklepě a trucovala. Chtěla skrýt před světem svůj strach, který ji zevnitř požíral.
"Sbohem lásko.."loučil se s ní, skrz zavřené dveře. Buřiči nečekali dlouho, chytli ho za límec sváteční košile a dovlekli na povoz, co stál za humny. Tehdy nikdo nevěděl, že Jocelyn je budoucí matka.. Odvlekli ji muže, který se o ně měl starat.. Odvedli ji milující osobu, pro kterou teď den, co den brečela schoulená na posteli vedle svých a Thomasových dětí.
Ty jediný ji dodávali odvahu žít.. Nevzdat boj se strachem a vytrvat.
Znovu a znovu se vracela ke chvíli, kdy se ji Thomas vrátil.. Nevěřila tomu, že by se to mohlo ještě stát, ale doufala.. V zázraky, na které nevěřila, dokud ji válka nevzala manžela.
Druhého dne, těsně před rozbřeskem se na kopci objevil zástup mužů.. Byli v bílých košilích a na sobě měli modré tepláky s kšandami.
Jocelyn zanechala práce s dětmi, rychle vytáhla malého Tomiho s vaničky, zabalila ho do osušky a s malým v náruči se rozeběhla k polní cestě.
"Je tu Thomas? Vrátil se s vámi?"
Všichni mlčeli, jen jeden se na mladou ženu usmál.. Nevěděla jak si vše vysvětlit, konejšila chlapečka ve své náruči "Uvidíš, táta se vrátí.."
Když ženu minuly poslední zbytku mužů, Jocelyn se zahleděla na chlapce a po tvářích ji opět skanuly slzičky smutku. Nebyla tak silná.. Zahleděla se na vycházející slunce "Světlo! Jestli si myslíš, že pěkným počasím, spravíš i moje krvácející srdce.. jsi na omylu.."jako blázen se rozeběhla zpátky k domu. Usadila chlapce a přešla dvůr k pumpě. Pohlédla na vydláždění chodníček, kdy ji Thomas poprvé chytil za ruku, pohlédla na velkou břízu, kde ji poprvé vyznal lásku.. Zavřela oči a vychutnávala si obraz, jak stojí s Thomasem a on ji vášnivě líbá.. Vzpomněla si na první milování.. Na seníku za stodolou.. Už neměla naději, že se jí vrátí..
"Jocelyn?"
Nehnuta stála jako zkamenělá. Nevěřila tomu, jen se ji to zdálo.. Znovu zavřela oči "Proč je ten svět tak krutý a připomíná mi i jeho hlas.."
"Jocelyn.."
Když se otočila, pohled na Thomase stojícího před ní ji rozbušil srdce jako zvon. Už nedoufala, že se vrátí, ale viděla ho na vlastní oči, z masa a kostí, jak stojí před ní a usmívá se.
"Jocelyn..."zahodil čepici, kterou držel v ruce. Přitiskl její drobné tělo ke svému a políbil ji. Pak ji chytl za útlí pas a zatočil se s ní, jak byl šťastný, že ji po roce uviděl.
"Proč si nenapsal? Ani jediný dopis.. Žádná správa, myslela jsem, že je s tebou konec.."
"Proč si se semnou nerozloučila?"
Odvrátila tvář, pak se vykroutila z jeho náruče a utíkala k plačící dívence "Elito, no tak... to bude dobré.."políbila holčičku do vlásků a otočila se k Thomasovi.
"Nic mi nevysvětluj... Jen co jsem se dostal z tvé blízkosti, našla sis jiného."
Sebral čepici z prachu na zemi a chtěl odejít.
"Thomasi, ty sičáku jeden, to jsou naše děti... Cožpak si opravdu myslíš, že bych toho byla schopna?"
"Nikdy jsem o tom nepochyboval, promiň mi.. všechno."
Rozplaka se štěstím "Už jsme ti dávno odpustili, hned jak jsem tě spatřila, hned jak jsme věděli, že ses nám vrátil... Miluji tě.. nesmíš mě už nikdy opustit, prosím, slib mi to."
"Jen když mi slíbíš, že budeme mít aspoň tucet takových kvíteček..."
"To víš že jo.. s tebou klidně i dva.."
"Miluji tě.."
Jocelyn se přitáhla blíž k jeho tělu.. z kterého vycházelo to příjemné hřejivé teplo.. "Už navždy chci zůstat v tvém objetí.."
"Zůstaneš...slibuji.."

Černé růže

21. října 2009 v 16:13 Cantes

Proč bych nemohla mít oči pro pláč, každý pláče, ale nikdo se ho nezeptá, proč vlastně, jen se všichni ptají "Co ti je" a snaže jí se mi vrýt do paměti všechno, co se za ten rok stalo. Měla jsem pocit, že jsem upadla na dno, ale pak si mi pomohl a postavil na nohy, oprášit jsem se musela sama, protože jsem tě opustila.. Ano, nebylo to správné, ale v tu chvíli jsem nad ničím neuvažovala. To až potom, až potom, co jsem si uvědomila chyby, které dělám a stále budu dělat.. Jsem jako stroj na vyrábění těch největších chyb, které znáte. Opravdu nevím, jak jsem se tak lehce mohla odrazit ode dna, možná díky tobě, nebo díky mé víře, že se změním a moje chyby, budou už jen krvavé šrámy na mém srdci, na které brzy zapomenu, ale zmýlila jsem se, to se opravdu nemůže stát.. ne mně.. Šrámy znovu potrhají trny černých růží, ty co mi připomenou, že je čas odejít.. Kdy mi kdo naposled podal růži červenou? Pomocnou ruku, kterou jsem odmítla, propadla jsem se do černa temnoty, strachu a osamění. Bylo kolem mě hodně přátel, na kterých mi záleží, moc, ale přehlížím je.. Nechce se mi stále věřit, že jsem si vše zavinila sama, mohl za to osud? Ne, nemůžu obviňovat jiné.. když pravda je ta, že jsem opravdu strůjcem svého neštěstí… Myslím, že mi nikdy nevysvitne světýlko naděje, ani to nejmenší, co by mi ukázalo cestu, kudy mám jít, tou trnitou stezkou, bez sebemenšího trnu na mém štítu. Stále budu bloudit jako bludička, bez brýlí a neuvidím ten pravý svět, za tou clonou pošetilosti.. Naivitou a nenávisti v sama sebe.. Stále budu kráčet tím bílím nebem a zanechávat krvavé stopy mích krvácejících chyb. Jak jinak nezvat můj život, než stroužkou krve bez lásky a pochopení? Jak jinak nazvat to, co se děje v mích očích, než žalostný pláč,..? Jak jinak nazvat to co se děje na zemi, než krutostí.. a naschválem.? Možná nekončící divadelní hrou, která skončí s posledním zaklapnutím víka černé rakve, která mě pohřbí do jiného světa, tam kde budu sama sebou.. sama.. Opravdu bych se měla probrat, ze snění a využít těch posledních dnů, které mě na tomto světě čekají.. nebude jich mnoho, na které bych si chtěla za pár let vzpomenout, ale budu vědět, že každý den, jsem si chtěla vychutnat, ale přišel někdo, kdo vše pokazil.. Někdo jako ty, co vytrhl mi srdce z těla.. odnese si ho, ne výměnou, ale sobectvím. Zdá se mi to? Nebo už dávno nemám strážného anděla, který by mi pomohl v těch chvílích, kdy není můj mozek schopen rozhodování.. Chtěla bych skutečně celou váhu mích problémů převalit na cizí hlavu, ale další chybu už neudělám, nechci, abyste mě nenáviděli.. Nechci, abyste mi říkali, "Holka, já mám svých problémů dost", jako jsem to udělala já tobě Markétko, ale to naše holčičí smutnění, stěžování si, to opravdu člověku leze na nervy.. Není dobré to v sobě dusit, to neříkám, ale lepší je to nějakou formou ze sebe setřást.. Jako já, píšu si takové "Výlevy srdíčka". Vylévám tu skutečnost a snažím se zapomenout.. Zkus to také.. Teď dávám rady do života, ale myslím.. že byste mě radši neměli ani poslouchat.. Mé kecy, mé zážitky, co nejsou moc veselé.. Mohla bych začít z veselejšího soudku, tam kde se míchá ten lahodný chmel, pro naše dobré, české pivo.. Pivovar jsem opravdu na mysli neměla.. ale což, i tam se zrodí láska.. Škoda, že já si na ní budu čekat ještě hodně dlouho.. Budu čekat jako ta husa na kus klasu. Ale už teď je mi jasné, že marně, že to malé dítě nikdy nedospěje i kdybych ho polibkem chtěla přinutit, aby ve svém nitru rozdmýchal ten žár lásky, který byl na počátku toho všeho, a pak se pomalu a pomalu uhasínal, sám od sebe..? Ne.. Snad jsem tou příčinou byla já.. jen já, ta, která ho chtěla mít stále na blízku.. Vlastně jen kvůli tobě jsem se nadobro rozloučila s těmi víkendovými akcemi.. Kdy jsme seděli u rybníku a utišovali žal v hledění na pohupující se hladinu.. Cítila jsem se tak dobře, ale pak jsem dva nejlepší přítele rozdělila, ano, hádáte dobře, láskou, kterou jsem cítila k tobě.. a na něho jsem zapomněla.. Opět jsem se vrátila k smutnění, takže už víte, jak je to pro mě těžké, myslet na něco jiného.. Můžu jen říct "Sbohem, sbohem ty bezstarostný životě" , co jsem dosud měla, teď už vše bude jen těžké, snad mě to posílí, nebo je tu ta horší skutečnost, snad mě to neskolí a já se znovu neutopím… V slzách se totiž těžko plave, protože jsou hořké, štípou a nejdou utišit..

N+W

21. října 2009 v 16:12 Young

Nad hustou mlhou se tyčil vysoký zámek Olkney. V zahradě se vznášeli útržky husté mlhy.. Sem tam se do ticha vloudil tichý sten.
Vítr se opíral do vysokých, ale ne tak silných stromů, a ohýbal je, až l blátivé zemi.
Tráva se leskla ve svitu měsíce, a dlážděná cesta, která vedla k sídlu se topila v záplavě koťat a koček.
Olkney už dlouho nikdo nenavštívil, nikdo zde nežil a proto se po Charlestonu rozneslo, že tam straší.
Kdysi tam žil mladý pár, moc se milovali, ale těm dob, kdy na Olkneyi bylo krásně, už dávno odzvonilo.
Možná nejedna tabulka okna, byla rozbitá.. Možná proto zahrada už nebyla tou přehlídkovou okrasou pána domu, který se léta páně 1590 oběsil… Jeho manželka zemřela při porodu jejich jediné dcery Heriety, která posléze byla odvezena do Anglie, kde byla vychována bezdětnou anglickou rodinou.
Od těch dob opravdu uplynulo mnoho let, dokonce staletí.. Ale stále Olkney měl svoji důstojnost..
Nathalie se krčila za zámeckou bránou a pomáhala Wávrovi dovnitř.
"Už tam skoro budem.."zaskučela, její kamarád byl velice těžký.. A široký.. Pomyslila si v duchu.. Konečně se přehoupl přes bránu, ale jak sebou Nathalia škubla, přeletěl ji tak rychle, že se nosem zaryl do země..
"Není ti něco?"
"Vůbec ne.."plival kousíčky mokré země.. "Že jsem se k tomu mohl nechat kdy přemluvit.. Ty si to zas přelezeš, jako leckterá kočka na dvoře, a já to odnesu nespočtem modřin.."
"Zvykej si, takovej je život."zasmála se Nathalie, a pak se přehoupla přes vysokou, železnou konstrukci honosné, teď už rezavé brány..
"Koukej, jak je to tu kouzelné.."rozplývala se.
"Koukej.. Koukej.. Cožpak to de, když se mi tím pádem rozbili brýle?"zaskučel znovu Wávra.
"Ukáž?"zasmála se Nathalie. Nastavila sklíčka brýlí měsíčnímu světlu… "Je tu jen malá prasklinka.."
"Tobě se to řekne… ty nejsi slepejš jako já.."zahromoval Wavra a nasadil si brýle zpátky na nos..
"No tak, schop se a nekňourej.."poplácala ho po zádech..
"Proč sem vlastně deme? Jo, už si vzpomínám, deme pátrat po krásných šatech.."
"Ano.. prej to tu nevyklidili."usmála se Nathalie. "Ve svým patnácti letech, chci mít na školním plese ty nejúžasnější šaty… tak už to prosím pochop.. A pojď.."
Chytla ho za ruku a táhla ho k hlavnímu vstupu.
"Je to zatlučené, deme zpět… slyšela jsi, prej tu straší.."zakoktal Wavra, kterého vystrašil sten.
"Byl to je vítr.. Ale jestli se chceš vrátit.. prosim, nikdo tě tu nedží.."
Wavra se podíval na cestu, kterou sem přišli a všiml si podivných stínů..
"Rozmyslel jsem se.."
Nathalie ho ale stejně moc nevnímala, podařilo se jí uvolnit pár spodních prken, a tak se dostala do haly sídla..
"No páni…"točila se dokola, aby si vše pořádně prohlédla "Koukej na tu kostkovanou podlahu.. a ten lustr.."
"Škoda, že na toto nepřišli cikáni, neměli bysme tu zde pak co obdivovat, a už vůbec by jsme tu nebyli.."ušklíbl se Wavra a zbavil se pavučiny na svém tričku.
"Podej mi baterku."
"Radši nech zhasnuto.."prosil Wavra.
"No dobrá, ale tahle si nic pořádně neprohlédnu.."
"Alespoň se neleknu žádného stínu, který by mohl svit světla odhalit.."
"Přestaň.."
Dvojice ztuhla, když se kolem nich prohnal nesnesitelný průvan. Nathalii zamrazilo, otočila se k Wavrovi, který ječel strachy..
"Támhle.. Támhle.."natahoval pro pláč, ale pak se otočil a utekl.
"Zrádče..!!!"ječela za ním Nathalii.
Překonala strach, otočila se ke schodišti a po dřevěné podlaze stoupala do druhého poschodí.. Babička ji jednou vyprávěla, že zde také žila mladá šlechtična, která obvinila svého muže z vraždy.. a jednou si pro ni její duch přišel..
Zasmála se té představě, že by tu mohl být duch.. Nikdy na ně nevěřila a proto ani teď nezačne, jen kvůli tomu, že si vzpomněla na babičku Herietu.
Moc často se objevovalo jméno Herieta v jejich rodině, ale už to brala jako rodinné jméno.. Jen ona jediná se tomu jménu vyhnula, její matka totiž umřela dřív, než ji mohli pojmenovat.. a tatínek už dávno nežil.. Proto žila s babičkou Herietou, která si převzala hned potom, co se tetička Markéta rozhodla pro jméno Nathalie.. Babička ji nikdy neměla ráda.. Protože prý nebyla plodem lásky, ale co.. Měla své kamarády..
"Který mě tu nechali samotnou,.."křikla do tmy..
Otevřela dveře do velké komnaty. Užasla, že ložnici našla tak rychle.. Byl tam všechen nábytek, přesně tak, jak ji to babička říkala.. I ona si sem v den svých patnáctin došla pro přepychové šaty.. ale když přišla válka, všechno ji zabavili..
Nathalie přejela po dřevěné židli a setřela z ní prach..
Zavřela oči a představovala si, jak to muselo dřív vypadat..
Velká okna propouštěla do pokoje sluneční svit.. Na zemi si hrála malá Herieta, u okna stále její maminka.. Velká prostorná postel byla přeplněna hromadou šatů.. a na stěně vyselo mnoho krásných obrazů s ještě krásnějšími muži..
Ze snění ji probudilo prásknutí dveří. Zbrkle otevřela oči..
Stála pořád na stejném místě, ale kolem ní se začal zvedat prach.. Do pokoje začalo pronikat světlo, jako v jejím snění.. a skutečně, na zemi se objevila malá holčička.
Nathalie pohlédla na svojí ruku, ale neviděla ji..
Malé děvčátko si jí proto nevšimlo..
U okna stála překrásně oblečená postarší žena "Zmlkni.."zařvala na holčičku, která si něco žvatlala pod vousy..
"Lalala.. lilale.."zpívala si tiše..
Nathalie se zaposlouchala do dění v jiné části domu.. Prošla skrz stěnu, a uviděla milence, spletené ve vášni na manželské posteli..
Přitiskla si ruku na pusu a začala se pobaveně hyhňat.
Nedokázala si sice vysvětlit, proč se vše děje.. ale usmyslela si, že si ten zážitek užije..
Vešla do další místnosti.. Kde zůstala stát jako přibytá k podlaze.. Byla to obrovská šatna, kde se na zemi, na posteli a na polstrovaných křeslech válela jen tak spousta překrásných šatů..
Až teď si Nathalie uvědomila, že není sama.. Někdo ji dýchal horký vzduch na krk..
"Nathalie.. pomoz mi.."
Otočila se a uviděla chlapce, byl jako ona, z její doby..
"Jak ti můžu pomoc?"
"Není nic horšího, než když vás trýzní láska, dívko spanilá.."začala se s ním odehrávat změna, s jeho hlasem, zněl strojeně, vznešeně..
"Cože?"nepochopila Nathalie..
"Lásko moje, zachraňte mě.."
Až teď si uvědomila, že chlapec mluví skrz ní na o něco mladší dívku.. Nathalie poznala sama sebe, tahle vypadala před dvěma roky..
Chlapec prošel skrz ní a dívku uchopil za drobná ramena, přitiskl k sobě blíže a políbil..
"Bože.."poznala svého nejlepšího přátele Wavru.. Ale byl poněkud vyhublí..
"Lásko, už dlouho vás miluji.."
Nathalie zavrtěla hlavou, připadalo ji vše absurdní, nereálné..
"Nathalie, probuď se přeci.."
Neotevírala oči.. stále myslela na to, co viděla ve snu..
"Nathalí.."
"Sakra, co to děláš.. právě jsem líbala Wavru.."zasyčela na hlas, který ji probudil..
"Wavru.."zapochyboval hlas..
Nathalie otevřela oči a uviděla ho, Wavru..
"Ježíšku… co to,.."
"Praštila tě tahle… no cihla.. pověz, ty si mě opravdu líbala??"
Neodpověděla, hleděla do těch modrých očí a uvědomila si jedno..
"Nepochopím, že jsem na to nepřišla dřív.."sundala mu brýle a vášnivě políbila..
"Pojď.."
"Kam?"
"Pryč.."táhla ho za ruku po schodišti "Ve snu jsem si všimla jednoho.."
Zastavila u jedné dlaždičky.. "Koukej N+W…."
"Co to znamená?"
"Že už jsem jednou žili.. spolu.."
"Prosím tě, ta cihla ti dala tak moc, že ses zbláznila a chceš mě…"zakoktal..
Zavrtěla hlavou "Ne, došlo mi, že tě miluju.."
"A co šaty?"zeptal se..
"Ty mi jsou ukradený.. už vím proč jsem sem přišla, abych poznala samu sebe.."
"Jsi si tím jistá?"nevěřil ji.
"Jsem si jistá jedním, že po dnešku už bez tebe nebudu moc žít.."
"Vždyť ty ta cihla akorát zhasla tu žárovičku v mozku.. nemel hlouposti, kdo by chtěl milovat právě mě..?"smál se ironicky..
"Sklapni, rozsvítilo se mi.."vrhla se mu do náruče.. "Řekni mi, že to vidíš stejně tak jako já…"
"Už delší dobu, popleto.."

Malý bojovník

21. října 2009 v 16:12 Cantes

"Nikolaji.. Ty blázne.. Vždyť je prosinec.. Jak by se v zamrzlém jezeře mohla vzít krásná panna?"smál se pobavený Sergej Nikolajovým tvrzením.
"Viděl jsem ji strýčku, na tyhle moje oči je vždy spolehnutí.."stál si za svým chlapec, který byl strýčkovi jen tak tak do pasu. Popelavě šedé oči jen zářili představou, že spatřil mořskou pannu.
"Nikolaji, kdy z toho bájného snění vyrosteš.. Rozhlédni se kolem, vždyť je tu jen sníh a led.. Nic jiného.."
"Strýčku, ale je tu taky krev…"upozornil Nikolaj na medvěda s dírou v břiše.
"Toho si přeci skolil.. Ty můj bojovníku.."usmál se strýček Sergej, vzal syna své sestry Elizabethy do náruče a dal mu radu do života "Jednou si na mě vzpomeneš, až budeš mít neposedného synovce, nebo syna, tak jako já.."
"Ale strýčku, jak to můžete říct? Já jsem ji skutečně viděl.."stál si za svým..
"Tak už dost, pomož mi, přivážeme medvěda k saním, ať jsme co nejdříve doma.., dneska má přeci maminka narozeniny.."
Sergej dvakrát práskl bičem do sněžních psů, a za nedlouho se saně ztráceli z dohledu. Z malé skulinky v ledu se vynořila dívka, byla stejně tak malá, jako Nikolaj. Vlasy ji splývali až k bokům a na tváři se ji jasnil úsměv "Nikolaji, ty můj malý bojovníku."
Nikolaj hleděl ven z okna, které bylo namířeno na stan, kde se bavili dospělí. Nikdy se nemohl bavit s nimi, jen se každé ráno divil tomu, že všichni spí, a nejde je probudit, ani zatroubením na lesní roh.
Byl by rád, kdyby rámus zvenčí ustal a on mohl v klidu usnout, ale stále se hrálo. Vylezl z kožešin a bosí se vydal ke stanu.
"Mamí.. Já chci spát.."
"A hele bojovník…"nahnul se k němu strýc, hrozně mu táhlo z pusy po dobré Ruské vodce, až se Nikolajovi udělalo mdlo, a jako kdejaká dámička se složil v mdlobách k zemi…
……..Nikolaj se hnal zamrzlou krajinou k jezeru, kde se měl sejít s Thomasem. Kůň byl dnes neposedný, protože mu cestu ztěžoval studený vítr a sněhová vánice, která sílila a sílila.. Však Nikolajovi bylo všeho jedno, jeho přítel měl těžké problémy, vrátil se z lovu, s vraždou na krku, a někdo ho musel utišit..
"Nikolaji, Nikolaji.."
V ozvěně se k němu nesl hlas. Hřebeček se splašil a začal se spírat. Skákal na zadních, a chtěl vyhodit svého jezdce ze sedla, ale Nikolaj se nedal. Držel se v sedle a ještě u toho odpovídal.
"Co se děje, Zuzano?"
Na bílém koni se k němu hnala o rok mladší sestra. Měla na tváři slzy a v hlase strach "Nikolaji, pod Tobiasem se podlomil led.. Musíš mi pomoc, pomož mu prosím.."vzlykala.
"Uháněj k jezeru, čeká tam na mě Thomas.. Vyřiď mu, ať počká.. A pak se okamžitě vrať.."nařídil ji a popohnal koně k rychlejšímu tempu. Vracel se zpět k domovu.
Když se blížil k osadě, už z dálky přes hustou vánici spatřil shon, který se utvořil kolem pukající praskliny..
"Jste snad pitomí?!"ječel naštvaně, když sesedával z koně "Chcete snad také skončit ve vodě?"tázal se žen, které na něj nenávistně hleděli "Není čas na urážky, hněte sebou a ustupte."
Skočil do vody, kde se plácal Tobias. Měl pod oky modré podlitiny, omrzlé rty a nemohl dýchat. Polykal vody… a odcházelo mu sil.
"Konečně jsi tu.."procedil Tobias, který se klepal zimou…V panice začal Nikolaje potápět pod vodu a topit ho.. Když se Nikolaj na okamžik dostal z Tobiasvých spárů, křikl "Honem ho přeci vytáhněte.. Nebo tu utoneme oba.."znovu se potopil, a snažil se ho dostat blíž k okraji praskliny. Ženský se báli, a ani jedna nechtěla pomoci.. Až jedna se objevila v davu. Všude to zašumělo, nikdo dívku v bílé košili neznal. Stará Luda se odvážila promluvit na dívku "Není ti zima děvenko?"
Dívka se usmála, ale neodpověděla. Chytla Tobiase za ruku a táhla seč ji síly stačili.
Když se povedlo vytáhnout bezvládné tělo chlapce na ledovou zem, ženský se začali sbíhat s kožešinami.
Nikolaj si pomohl sám. Vyskočil na břeh a posadil se do promrzlé trávy, kterou pokrýval zmrzlí sníh.
"Měl by si se Nikolaji usušit."
Otočil se, aby viděl, kdo na něj mluví.. Podíval se do zelených, jiskřivých očí, a poznal mořskou pannu, na kterou myslel den co den..
"Ty jsi.."vydechl omámeně..
"Chtěla jsem být.."
Posadila se vedle něj a mlčela.
"Poraď mi, co jsi chtěla být?"
Přitulila se k němu a odpověděla mu "Chtěla jsem být tvojí dívkou, ale nikdo ve mně nevpeřil, pokouším si namluvit, že cítíš můj dotek, ale není to tak, že?"
Zavrtěl hlavou "Co to znamená..?"
"Cítíš ten chlad?"
"Necítím, cítím jen tvůj teplý dech.."otočil se k ní, a znovu se zahleděl do jejich očí, které ho probodávali pohledem. Byli tak čistě zelené…
Zvedla ruku, v které držela leknín.. "Tam mě najdeš.."
Pak zmizela..
Myslel, že jen sní, jako tehdy.. Ale v ruce mu spočíval bílý leknín… Bylo jen jediné místo, na této zmrzlé zemi… Jezero..
Posadil se na svého koně, mokrý a bez rozumu se vydal zpátky k jezeru, když se míjel se Zuzanou, jen ji stručně odpověděl "Teplo..potřebuje teplo…"
Nemyslel zrovna Tobiase, o kterého se určitě dobře postaralo, ale svojí leknínovou princeznu…
Dorazil k jezeru a seskočil z koně "Kde jsi?"
Objevila se, a s ní ustala sněhová vánice, na nebi se objevil první paprsek slunce za poslední půl rok "Den.."usmála se mile.
"Teplo.."pokračoval Nikolaj "Prozraď mi má tajemná lásko z dětství své jméno.."
"Alice.."
Nikolaj přistoupil k ní a zašeptal "Semnou už nikdy nebudeš chladná..Alice.."přiblížil svoje rty k jejím a jemně se ji otřel o ústa, které žádali po polibku.
Schoulila se do jeho objetí, a položila hlavu na jeho rameno..
"Čekala jsem na tebe dlouho, můj malý bojovníku.."zvedla k němu svoji líbeznou tvář a usmála se.. Znovu ji políbil, protože nedokázal odpovědět.. Nedokázal vyjádřit slovy, jak moc ji miluje..
"Nikolaji, co je to za květinu?"běžel z dáli Sergej a v ruce držel zmrzlí bílý leknín..
"Strýčku, a pak že mořské panny neexistují.."
"To je ona? Tu co si viděl?"smál se Sergej "Vždyť je to holka starý porybný.."
"No... tajemství.."smála se Alice.
Nikolaj zavrtěl hlavou "Takže žádný chlad, léčka, do které si mě nalákala.."
"Myslím, že jsi ale šťastný..."
Neřekl nic, zatočil se se svojí mořskou pannou a smál se "Stejně jsi krásná jako mořská panna, ba co víc, ještě krásnější.. a kde jsi vzala květ leknínu..?"
"To je také tajemství...jednou se vše dozvíš.."
Sergej se zasmál, vždyť jich je v lese plnej potok, u stříbrného hájku.

Svatební slib

21. října 2009 v 16:11 Cantes
Svatební slib
Karolina se tížila představou, že ji manžel odvrhne až zjistí, že už vlastně není panna.. Že je dala jeho nejlepšímu příteli, Stuartu McFortlimu, který jde Jakubovi za svědka.. Opravdu ji trápilo, že o svatební noci, bude muset přiznat pravdu, a lež, s kterou do manželského svazku vstoupila..
Přišpendlila si na vysoko vyčesané vlasy závoj, a korunku.. Utřela si uplakané oči, a zhluboka se nadechla.. Snad se nestane nic zlého, kvůli čemu by musela Jakuba ztratit... Uvěří ji, i potom, co mu udělala tu největší hnusárnu, že ho miluje?
Pomalu scházela schody, kde stáli její rodiče.. Usmívali se, byly šťastní, že i jejich poslední, nejmladší dcera zakusí manželství.. Co se jich natrápila, možná byli rádi, že už ji budou mít z krku.. I přes všechny ty šarvátky, s odmítnutými nápadníky, se našel jeden, jediný.. Který přečkal bouřlivé období jejich malé dcerušky a teď si ji vezme..
Jakub se smál, když ho Stuart ujišťoval, že v manželství můžou být hádky, ale usmiřovací milování je to nejlepší, co může být.. "Docela ti i závidím.. tak krásnou ženu.."
"Jednou se taky dočkáš.."utišoval Jakub svého přítele, povytáhl si rukávy, a čekal, až se před kostelem objeví kočár s jeho nevěstou.. "Jsem nejšťastnější muž na světě.."ujišťoval Stuarta, který
se snažil, nekoukat svýmu přítelovi do očí..
Elizabetha stála v síni, za vstupními dveřmi, kde seděli všichni její přátelé, příbuzní a rodiče.. Z hluboka se nadechla "Sestřičko, prosím, dojdi pro Jakuba.."
Starší sestra Maria poslechla, přivedla ženicha a pak se ztratila za dubovými dveřmi..
"Jakube, hodně jsem o tom přemýšlela.. Nevím, zda si mě ještě potom, co ti teď povím, budeš ještě chtít vzít..."pohladila ho po paži "Lásko, musíš vědět jednu věc.." do očí ji vstoupili slzy, bylo těžké povědět mu pravdu..
Hleděl na ní, a bylo mu líto, jejich slz, čekal co příjde... Ale co mu pověděla, mu vyrazilo dech..
"Ještě než jsme se poznali, jsem spala...spala jsem se Stuartem."
Nemluvil, oči mu potemněly, pár kroky se od ní oddálil, pak rozčílený vešel do obředního sálu, a rychlými kroky se blížil ke svému svědkovi...
Stuart vytřeštil oči, došlo mu, že Elizabetha musela povědět pravdu..
"No tak, Jakube, přeci by ses na mě nezlobil.."snažil se ho uklidnit Stuart "Byli jsme mladí a.."
Nestačil doříct, Jakub mu dal pěstí ze spodu do brady, a pak se svalil na zem.. Stuart se odplazil pryč a pak začal utíkat..
Jakub běžel za ním, vyběhli z kostele a utíkali přes celou ves. U velkého dubu se začali honit a obíhat ho kolem dokola. Jakub si nadběhl a znovu ho chytil..
Ozval se výstřel, Jakub pustil Stuartův límec a otočil se k šerifovi Ronymu Frilingovi.. Vyděšeně ještě jednou šťouchl do Stuarta, který neváhal, strachem bez sebe se otočil a utíkal pryč..
"Co se děje? Nemáš mít Jakube náhodou teď svatbu.."tázal se Ron, seskočil s koňského sedla a koně přivázal k plotu, co stál nedaleko..
"No, měl jsem mít... Nedokážu pochopit, jak mohla mít pomněr s takovým tupcem..!! Jak ironické, ještě před chvilkou jsem tvrdil, že jsem nejšťastnější muž na světě, a teď se cítím podvedený.."neodpustil si úšklebek, a pak si sedl do trávy a hleděl na kostel, co stál na kopci.
"Jeden moudrý muž řekl, že když miluješ.. Dokážeš odpustit.."
"Já bych ji dokázal odpustit, kdyby nespala s mím nejlepším přítelem.."
"Berto z tý lepší stránky, o to lepší bude usmiřovací milování.."usmál se Ron..
Jakub zavrtěl hlavou, jak to všichni můžou tvrdit "Ty už si ho snad zažil?"smál se teď už i Jakub..
"Na to vem jed.. A je to lepší, než všechno na světě.."smál se Ron..
Jakub se zvedl, poplácal přítele po rameni "Pudeš mi za svědka? Ten můj vzal nohy do zaječích.."
Elizabetha šťasně objala Jakuba, který se vrátil a se slzami v očích, se mu ještě jednou omluvila..
"No tak lásko, ten kdo miluje dokáže i odpustit.. Netrap se, už jsem na to dočista zapomněl.."
Zavrtěla hlavou, stejně nedokázala pochopit, proč se vrátil..
Sálem zazněli dvě slova.. Elizabethyno ANO.. a pak následovalo Jakobo "Ano, dosmrti jen spolu.."
Šťastná dvojice vyběhla z kostele, nasedla do kočáru, co stál před kostelem, a utekla před blahopřejícími svatebčany...
((A tak žily šťastně až do smrti xD....)

Vznětlivá Marseli

21. října 2009 v 16:10 Cantes
Marsali se probudila a ožehlo ji příjemné teplo, které sálalo z krbu v jejích komnatách. Okna zde nebyli, proč taky? Celý život žila ve tmě, daleko od slunečního svitu.. A vlastně ani nevěděla, co se skrývá na zemském povrchu…
Žila ve tmě, strachu, přetvářkách a krvi.. Ano, jako upír se nesměla na slunci ani ukázat.. Sežehlo by ji a její život by skončil jediným hřejivým paprskem…
***
"Marsali… Holka nešťastná…"volal její tatínek, když se probudil a vzpomněl si na matčina slova :Ochraň ji před sluncem… Vždyť ta holka nezvěrná jde dneska na ten ples toho proklatého Gulliana, kterého jim byl sám ďábel Max dlužen…. V dlouhé košili a pantoflích vyběhl z komnat a běžel do ložnice své nejstarší dcery Marsali.
Marsali vztekle bouchla pěstí do péřových peřin a hlavu zabořila hned vedle..
"Co chceš tati?"zahučela neslyšně.
"Vstaň… Co si dnes bereš na sebe?"zajímal se.
"Ty snad rozumíš módě? Nebo mi chceš radit jako Juana, kterou jsem pak vyhodila..?"užasla Marsali.
"No, snad by si nevyhodila vlastního otce, z jeho vlastního domu?"užasl posměšně.
"Domu? Copak to je nějakej domov? Tahle jeskyně plná mechu a plísně…"otočila se na záda a ukázala na strop "A vody!"
Otec se posadil na kraj pelesti postele a usmál se na svoji dceru "Věřím, že jsi rozumná, ale nechci, aby si dopadla jako matka, které se tu nelíbilo, vyšla na slunce a už se nikdy nevrátila.."
Marsali se ušklíbla, ano matka! Která ji celý život dělala z téhle díry ještě větší peklo, než by mohla vydržet..
Otec se postavil a pak odešel.
"Nezakopni o práh.."upozornila ho Marsali, ale bohužel pozdě.. Hned jak dořekla svojí větu, otec se natáhl jak dlouhý tak široký na dřevěnou podlahu.
Marsali se smála, rychle se vymotala z peřin a pomohla mu na nohy "Ach tati, nikdy se nepoučíš.."
"Nepokoušej dlouho moji trpělivost, beztak za to můžeš ty a ty tvoje čáry, který máš po bábině.."
Chodbou prolétla mladší sestra Amy a za ní letěla Olivie a Patty.
"Já chci v domě nějakého mužského! Copak to jde, žít po kupě se čtyřma holkama?"mumlal otec potichu.
"Měl ses víc snažit, tatínku.."smála se mu škodolibě Marsali.
Pak rychle zavřela dveře, protože po ní letěla jedna otcova pantofle, jak se naštval.
"Pamatuj, že jestli mě zklameš, a domů přivedeš smrtelníka, nebudete čtyři, ale už jen tři.."upozornil ji otec.
Marsali se svezla po desce dveří a posadila se na zadek..
Moc dobře to vím… Ty i matka jste ke mně tak necitelní, že se snad radši uškvařím na tom pitomím slunci, než abych si nechala vámi dvěma nalinkovat život!!!!
***
Večer, když zem zalila tma, se Marsali vykradla z jeskyně ven na písečnou pláž, kde už na ni čekal Gullian.
"Ach, sekne ti to.."zasmál se pochybovačně Gullian.
"Musíš vědět, že si mě nezískáš svými nedůvěřivými lichotkami a že jdu s tebou ven jen kvůli otci.. Nic jiného za tím nehledej.."sykla jedovatě Marsali a vycedila na pár vteřin svoje špičáky, aby ho upozornila na to, že se k ní nemá přibližovat.
"Ach škoda.."povzdechl si Gullian.
Marsali potemněli jiskřivé zelené oči, otočila se ke svému společníkovi a odhodila ho do písku. "Něčemu si nerozuměl? Nebudeš si ze mě utahovat.. nebo.."ve vzduchu rukou zmáčkla neviditelné těleso, ale Gullianovi se zúžili zorničky a začal plakat bolestí, jak mu rukou drtila zápěstí.
"No tak se přeci uklidni."
Marsali přestala "Tak se ovládej.."
Její vznětlivá povaha ji občas dělala problémy, když se doma hádala s rodiči, ale postupem času se ji naučila ovládat, ale vždy, když se dostala na čerství lidský vzduch, vždy se jí vrátila ta proklaté zlost a nenávist…
***
Na plese se tančilo, když s Gullianem vkročili do velkého zrcadlového sálu. Tak ráda by se viděla v odraze, ale to byla další nevýhoda jejího tělesného stavu, nikdy se neviděla..! Nemohla..
"Smím prosit..?"
Nejdříve chtěla říct nevýmluvné ne, ale když vzhlédla a zjistila, že je to mladý plantážník Daniel de Angeles, rozmyslela se.
"Proč ne.."pokrčila ledabyle rameny, vtiskla mu svoji ledovou ruku do dlaně a nechala se odvést na parket.
"Jste ledová.."
"A vy neodolatelně rozpálený.."usmála se.
Obkroužili v rytmu walsu sál a Daniel znovu upoutal její pozornost. Šláp ji na nohu.
"Promiňte.."omlouval se.
Marsali se zablýsklo v očích, a tím Daniela vylekala.
"Co.. to děláš?"užasle se díval na její uši, které se zašpičatěli a objevili se, i přes dobré maskování… Marsali se omluvila, její zuby se začali špičatit, jak na Daniela dostala chuť. Vyběhla ze sálu na zahradu a v nitru se pokoušela utišit ten žal…
Nikdy, už nikdy se mu nebudu moct ukázat na očích, bojí se mě, a já jsem tak…
Z myšlenek ji vyrušil Danielův křik "No tak, Marsali.."
"Nech mě být, nepatříme k sobě.."odsekla. Vykasala si dlouhou sukni, která měla šedou barvu, zatočila se a pak se proměnila v netopýra.
Daniel spatřil jen její slzy, které ji zalili tvář. Rozeběhl se k malému netopýrovi a polapil ho.
"Co se tu děje, Marseli?"
Otočila hlavu a snažila se na něj nedívat.. Ale nešlo to. Proměnila se na zpět a vycenila zuby.
"To mi musíš prominout.."zakousla se do jeho krku a sála tu čerstvou, lepkavou teplou krev.
Nemohla se donutit k tomu, aby přestala, nešlo to.. Její touha ji rozpálila na tolik, že sála ještě víc a pak ho od sebe odhodila, když už vysála vše, co ve svém těle měl..
Rozplakala se nad jeho mrtvým těle… Nemuselo by se to stát, kdyby nebyla tohle.. Zvedla výš své ruce a nenávistně se na ně podívala. Políbila svého vysněného prince na tvář a pak odletěla…
***
Skryla se na pláži, čekala na úsvit.. Až se na východě objeví slunce a spálí její proklaté tělo, a bude zase s ním… Seděla na písku a prosévala písek skrz prsty.
Stiskla pevně keltský kříž, který byl posetý rudými rubíny, když se slunce na obzoru začalo vynořovat z hlubin moře, stín ještě dopadal na Marslin, které se postavila a vyšla vstříc jeho paprskům.. Zavřela oči, a pak už ucítila jen nepříjemnou bolest, a pach jejího spáleného těla.
"Sbohem… otče..nechtěla jsem tě zklamat.."pošeptala a pak se ocitla ve tmě, která ji pohltila.. Pak už nebylo nic, jen prázdno, tma a ticho.. Žádný onen svět.. Prostě nic…Umřela s Danielovým jménem na rtech.. Snad se jí dostane dožadovaného štěstí... Které ji bylo odepřeno..

Bitevní sekyra

21. října 2009 v 16:09 Cantes

Skotská Vysočina, 1723
"Tak Barbaro.."
"Už nejsme malé děti, s cínovými vojáčky si s tebou hrát nebudu.."dupla si dlouhovlasá blondýna.
"Prosím.."
Zavrtěla hlavou "Ne!" usadila si na hlavu helmu a pak se pomalu v brnění přesouvala ke dveřím.
"Kam zase deš?"
"Je tu opět Gerdis s Fridrichem.."
Zavrtěl hlavou "Říkáš, že už nejsi malá, ale za duchy se honíš, viď?"
Vzala za kliku, která cinkla. Zvedla oči k nebi a pak se namáhavě otočila "Chceš aby ti na hlavu přilítl nočník?"
"Přeci víš, že Nathalia Gerdis odtud dostala a Fridrich už se z války nevrátil.."
Zavrtěla nevěřícně hlavou "Tupče.. Vrať se k panenkám a nech mě být.."
Když se ocitla na chodbě, oddychla si, že už nemusí čelit jeho výsměšnému pohledu. Jen kvůli němu se dnes večer hodlá postavit ke krbu a čekat na půlnoc, kdy se objeví ten nešťastný pár, který už dvě stě let válčí, tedy hádají se… No jo, nedivý se Gerdis, která nechce, aby její milý odešel do války, kde pak přejde o hlavu..
Kráčela pomalu chodbou a pak do věže. Schody bylo obtížné vyjít, když ji nikdo nechtěl pomoc.. No jo, náčelník klanu, Kain McDregon, který je ten co je vlastně jejich hvězda.. Jejich večernice.!! Naštvaně se dobelhala přes celou místnost ke krbu a postavila se. Usnula..
Kain se postavil a s pomocí starého Maika se navlékl do druhého brnění, bylo zrezlé ještě víc jak to Barbařino, ale alespoň si byl jist, že se z toho potom vyvlíkne, protože nebude držet tak pevně. Vybelhal se do věže a postavil se vedle Barbary, která tiše oddychovala.
"Spí.."podotkl tiše, sklapnul helmici a zaujal místo z druhé strany krbu.
Kaina vytrhl z neklidného dřímotu hluk hádky.. Zvedl prudce hlavu a narazil na krbovou římsu.
"Zklapni panty ženská a nasaď mi ten kabátec.."zaburácel mužský hlas.
Vzduchem prolítlo kroužkové brnění "Nasaď si ho sám, já tě na smrt vypravovat nebudu.."
Kain zvedl hledí a chvilku nevěřícně zíral na dvě průhledné postavy. Ženu v černých šatech a baculatého, podsaditého muže..
"Nehádejte si vy dva.."křik dívčí hlas, ano byla to Barbara, kterou probral nočník, který hodila Gerdis a trefila ji do železného krunýře, který chránil její břicho. "Jak můžete tahle plýtvat časem v posmrtném životě hádkami?"
Kain zvedl nočník, co se dokutálel až k němu pod nohy "Vždyť ji to mohlo zabít."zaskučel zmučeně…
"Kdo se opovažuje klít a rozkazovat mi v mém vlastním hradě?"
"Jsem náčelníkova budoucí žena, jestli se dnes budete hádat, tak zítra před oltářem usnu! A na svatební noc nebudu mít dostatek sil.."hlesla tiše a pak si zívla.
"Ty jsi duch?"zeptala se Gerdis a snažila se nahlédnou pod hledí "Vypadá úplně jinak jak ti ostatní.."
"A kdo je ten druhý? Čaroděj, který nás zaklel a kvůli němu se tu už dvě stě let a jeden den hádáme?"
"Ani jedno.."odsekl Kain, a došel k duchům, se skřípotem kolen.
"Nějakej šešlej chlapče.."smál se Fridrich.
"Ty nejsi jiný, když se navlékneš do té po smrti křičící košile.."smála se ironicky Gerdis.
"Musíte se přestat hádat…"řekl Kain, který už pomalu upadal unavením "Nebo snad chceš Fridrichu, aby Gerdis kvůli tvé smrti vyskočila z okna?"
"Tak moc ti na mně záleželo?"zhlédl Fridrich ke své ženě.
"Ano, bitevní sekyra, říkala jsem ti to lásko.."
Dvojice se k sobě přiblížila a políbila.. Pak se rozplynula a zbyl po nich jen dým.. V komíně zabzučela meluzína "Děkujeme…"
Barbara se potácela ke svému rytíři ve starém brnění..
"Sundej si tu helmici, ať tě taky políbím.."
"Nejsem snad ještě dítě?"urazil se.
"Jsi, ale já po tobě toužím.."
Kain zavřel hledí a snažil se sundat helmici.. Barbara se rozesmála "Ty…ty sis vzal to zrezlé brnění pradědečka?"
Přikývl, snažil se dostat hlavu z přilbice, ale vůbec mu to nešlo..
"Pokrč se.."zavelela Barbara, zapřela se o podlahu a tahala.. Ale nic.
"Pane, zítra si vezmu pravého rytíře, rozvrzaného a sešlého.."smála se Barbara, když samou námahou spadla na zem.
"I to je možné, ale musím vám zkazit náladu, dnes už mě nepolíbíte, má lásko.."
Přivinula se k němu, ale i to nešlo a tak jen tiše do tmy, která nastala šeptla "No nevadí, ale slibte mi, že už si nikdy nebudete hrát."
"Vždyť já si nehraju.. Já se snažím vymyslit strategii, s kterou půjdu s Napoleonem V. proti Angličanům.."
"Do žádné války nepůjdeš.. Bitevní sekyry sice už neexistují, ale chceš, aby tě nějaký protivec střelil do hlavy?"
"Možná v hlavě díru budu mít, ale tebe taky, neboj, navždy budeš v mém sdrci.."
"Ach Kaine.. Ty mě v jednom kuse jen zlobíš.."
Sundal si rukavice "Aspoň ty jdou.."pak se zahleděl do jejich uslzených očí "Neboj, jen si utahuji z mé malé princezny.."
"To doufám.."
V tom se helmice povolila a železný šrot se rozsypal a dopadl na dřevěnou věžní podlahu s ohlušující ránou.
Dvojice se k sobě nahnula a políbila… Naštěstí nezmizela..
A žije šťastně i po smrti..

Červené víno

21. října 2009 v 16:09 Cantes

Seděla tiše v kleče u velkého dobu, její postavu chránilo vysoko vzrostlé křoví.
"Calwen, kde jsi?"ptal se Daniel. Procházel růžovou zahradou Callwinského panství a hledal dívku, kterou tolik vylekal. Zastavil se a naslouchal šumu.
Obešel keř, rozhrnul větve "Baf! A mám tě.."
Dívka se uraženě postavila. Našel ji. Povzdechla si a pak zamířila zpátky k domu, od kterého se nesla hudba irských písní.
"Calwen.."Daniel si povzdechl a kráčil za dívkou, která se naštvaně vzdalovala od něj.
"To že se mi dvoříš neznamená, že máš dovoleno mě líbat!"křikla naštvaně se zoufalstvím v hlase.
"Dobře Calwen, už to nikdy neudělám.."
Zavrtěla hlavou "Já už nechci.. Vemem se a dost! Dvoření? Který blbec to mohl vymyslet.. Ještě než námluvy začaly, mohla jsem říct, líbíš se mi a mám tě ráda, ale.."
Chytil ji za ruku a políbil "Omlouvám se, má drahá.."
Vyškubla ruku z jeho hřejivé dlaně, musela přiznat, že ho nemá jen ráda, ale že je to něco víc, ale neměla na to žaludek.. "Snad abychom se vrátili.."
"Počkej Calwen.."
Otočila se a vytáhla překvapeně obočí "Zvedni se a nešaškuj."
Daniel klečel na jednom koleni. "Vezmeš si mě? Calwen Juliáno Callwinská?"
Zpotili se ji ruce, když ji uchopil za štíhlé prsty a navlíkl zásnubní prsten.
V měsíčním světle se červený rubín, který byl zasazený v lilii třpytil, a jeho barva byla jako temná krev.. Jako červené víno..
"No dobrá.."Postavil se, chytil ji za ramena a pravou rukou sjel na její záda.
Oklepala se, jako by na ni šáhla sama zima.. Vzhlédla k Danielovi, a uviděla v jeho očích zvláštní třpyt..
Když se k ní sklonil, aby ji odebral polibek, nějak se nebránila. Vyšla mu vstříc a ovinula mu paže kolem krku.
"Dobře, teď ti řeknu pravdu Daniely. Miluji Tě.."
"To už vím.."šeptl zatřeným hlasem do ticha, které v tu chvíli nastalo.
"Ale.."nadechla se na protest.
Přiložil ji ukazováček na rty "Pššš.."zvedl si ji do náruče, zatočil se s ní a pak zamířil po cimbuří do horních pater Callwinského sídla.
Držela se ho pevně, protože se ji zatočila hlava, když pohlédla z té výšky dolů "Kam mě to neseš?"
Mlčel. Mířil dál temnou cestičkou po hradbách.
"Pusť mě, dokud mi neřekneš, kam jdeme, nikam s tebou nechci.."křičela a pěstmi mu bušila do pevné hrudi, která teď nebyla pokryta bílou košilí.
Zvrátila hlavu do zadu a zadívala se do temna za nimi. Košile byla položená na kostce, která tvořila klikatou hradbu.
"Danieli.."žadonila žalostně, ale stále měl kamennou tvář a mlčel.
Z temna se vyvalila malá věžička, otevřeným oknem ven vlála bílá záclona.
Calwen poznala svoji tajnou skrýš, kde se dříve schovávala před matkou. Začala se v duchu modlit, aby ji neshodil z hradeb, protože když se zastavil, tvář mu zkřivila nenávist..
"Danieli?"pohlédla zvědavě na svého snoubence.
"Tiše lásko.."políbil ji do vlasů, rozrazil zabedněné okno a vsadil Calwen do místnosti ve věži.
Komůrka byla ozářená jednou loučí, která plála u otevřeného ohně. Daniel se protáhl oknem, ze stolku, který stál u postele si vzal jednu svíci a zapálil ji o louční oheň.
Když místnost zalilo světlo ze svící, Calwen vytřeštila oči.. Dřív tu byl jen samí pavouk a pavučina, a teď? V rohu místnosti stála velká postel s nebesy, vedle ní stál malý stoleček se šampaňským a z druhé strany obklopovalo postel jedno mohutné křeslo, přes které byli přehozené dva župany.
"Miluji vás, paní.."
"Co chcete dělat pane?"
Pohladil ji po vlasech, a rozpustil ji drdol, který měla svázaný mašlí na temeni.
"Vezmu si vás…"
"Tady?"řekla pochybovačně.
Ozvalo se klepání, pak se otevřeli se skřípáním těžké dubové dveře a do místnosti vpochodoval kněz Leonard.
"Ano, tady.."
Šťastně se k němu přivinula a strach byl ten tam.. "Nikdy jsem nepochybovala o vašich čistých plánech, bez špetky zla.."usmála se.
"Nezníte přesvědčivě má paní, přiznejte, že jste ještě před chvílí měla strach.."
"Měla.. Ale…"
"Tak abychom začali nemyslíte?"zeptal se kněz, který se posadil do křesla. Župany hodil na velkou postel a rozevřel bibli.
"Ano.. ano…"přikyvovala horlivě nedočkavá Calwen.
Daniel odtrhl od stěny modlící stolek, nad kterým vysel růženec. Leonard se rychle pokřížkoval "Pane Kriste.. Co to děláte člověče?"
Daniel však jako vždy mlčel. Neměl rád přihlouplé otázky, sám věděl moc dobře co dělá.. Stolek postavil před kněze a pak pobídl Calwen, aby poklekla.
"Dáma musí mít svatbu tak jak se patří, takže i se stupínkem.."vyjádřil se k tomu Daniel, pak poklekl vedle dámy svého srdce a vzhlédl ke knězi "Můžete začít…"
Leonard si popleteně upravil brejličky, které seděli na orlím nose "No dobrá.."
"Budu tě milovat a ctít, ve zdraví i nemoci, v bohatství i chudobě.."říkala tiše Calwen, která byla štěstím bez sebe a bez hlasu též.
"Budu tě milovat a ctít, ve zdraví i nemoci, v bohatství i chudobě.."odříkal svůj slib Daniel a pak se podíval na svoji manželku, která se tetelila blahem. Však on také bude, až nastane svatební noc, a kněz Leonard odejde..
"Teď jste muž a žena, spojeny na věky před zrakem božím…"řekl plynule kněz, poté sklapl bibli, podíval se na šťastnou dvojici a vybídl Daniela, aby políbil nevěstu.
Kněz odešel, a v tu ránu, kdy se zaklapli dveře, Calwen šťastně padla do náruče svému manželovi..
"Můj muž, moje láska… Můj život.."smála se, když pila druhou skleničku šampaňského.
"Moje žena, můj miláček.. Miluji tě.."položil skleničku na stříbrný podnos a postavil se.
"Postavte se, Calwen.."
"Já myslela, že už si ty…."
Zase ji umlčel, ne ukazováčkem, ale lahodným polibkem "Mlčte, drahá.."
Odhrnul ji pramen z čela a jazykem se dotkl jejího bělostného hrdla. Prsty zašmátral v zavazování a pak ji rozepl jeden háček za druhým… Stále ji něžně laskal, což Calwen nahánělo husí kůži. Když se mu povedlo rozepnout poslední háček, vzdušné červené šaty ji sjeli po obnažených ramenech "Vy jste nahá, má drahá.."vydechl omámený její ženskostí.
"Ano jsem, ale vy jste stále oblečen.."
Mlčel, zase.. Zvedl svojí milou do náruče a pak ji uložil na lůžko. Vedle postele svlékl své vysoké kožené boty a přiléhavé kalhoty. Přilehl vedle ní a znovu ji vnikl jazykem do úst.
Jeho úd se postavil, nebyl tím typem mužů, kteří se zdržují dlouhou předehrou, zalehl Calwen a zašeptal ji do ucha "Nebojte se, drahá… A důvěřujte mi.."
Přikývla, ruce nechala volně ležet na jeho bokách a oddaně zaklonila hlavu.
Rychle do ní vnikl.. Překvapila ho její reakce, tiše zasténala, pak zvedla nohy a opřela je o jeho záda, stejně tak rukama se zachytila jeho zad, a nehty se zaryla do jeho bronzově opálené pokožky..
Dlouho se milovali, až do vysílení všech sil, které jim zbyli.. Calwen byla jako nenasytná vlčice, a Daniel jako spalující drak, z kterého srší samá vášeň, kterou chtěl ukázat panně, která mu teď ležela v náruči a tiše oddychovala. I když ho zmáhala unavenost, stále hleděl na toho anděla, který ležel v jeho náruči, nahá..
Ukazováčkem ji přejížděl po bělostné pokožce, až nakonec ke svítání zavřel oči a usnul..
Ano, ráno nastalo brzy. A sním zalil Callwinský i chaos..
"Kde je lady Calwen?"ozývalo se v každém rohu. Služebné si povídali a špitali o tom, že ji Daniel drží ve věži..
"Cože?!"naježila se lady Juliána, matka Calwen.
Rychle chytla svého chotě za rukáv a táhla ho do severního křídla a pak po schodech do věže.
"No tak, Juliáno, vždyť jsou to jen klepy…"zívl si lord Callwin a shodil z nohou pantofle, aby své ženě stačil. Než vstoupili do věže, upravil si spací čepici a upravil dlouhou košili, které se mu svezla z ramene.
Juliána vtrhla do pokoje jako první a zděšení zůstala stát na jednom místě.. "Patricku…"
Lord Callwin se protáhl kolem mramorového sloupku a přistoupil k posteli, kde se k sobě tiskli dvě nahé postavy. ¨
Vytáhl Daniela z postele "Ty syčáku, tahle zneužít a zneuctít nezkušenou slušnou dámu.. A ke všemu moji dceru.."vrazil mu jednu do zubů a pak ho posadil do křesla.
"Maminko, ať ho nebije, můj manžel za nic nemůže, to já…"Calwen se nahá přikryla až k hlavě přikrývkou a červenala se studem.
"Tvůj manžel?"otec pozvedl překvapeně obočí..
"Ano."mnul si Daniel rukou bradu "Včera nás sám kněz Leonardo oddal…"
"Je to pravda?"zeptala se Juliána "Ach holčičko.."přivinula dceru na své prsa a bylo ji jedno, že se Calwen snaží dostat z jejího obětí, aby skryla obnažená prsa.
"Mohli jste nám alespoň něco říct.."
"Ukaž mi prstýnek.."žadonila Juliána.
Calwen zvedla k matce ruku s prstýnkem.. a pak odpověděla otci "Ale to by pak nebylo překvapení.."

Pravý smysl života

21. října 2009 v 16:08 Cantes

"Chceš říct, že bych si manželství s tebou měla užívat?"užasla Lottie.
"To tedy ano! Nemáš snad všechno po čem toužíš?"rozhlédl se po ložnici v které stáli "Prachové peřiny, jídlo, teplo… střechu nad hlavou.."
"Myslíš, že to je všechno? A co malý Tobias? Myslíš si, že ten nepotřebuje tátu?"
Práskl pěstí do psacího stolu, až Lottie zavrávorala úděsem a posadila se na kraj postele "Co tím chceš ženo říct?"
"Že nám chybí tvoje láska.."hlesla tiše..
Začal hlasitě klít o tom, jak jsou ženy rozmazlené a že toho chtějí po mužích moc..
"Nezvyšuj na mě hlas!"sykla Lottie, kterou hrůzou zaplavil strach a rozklepala se jako osika.
"Já že zvyšuji hlas?!"ječel podrážděně "Ty jedna mrcho nevděčná.."
"Vždyť je to pravda.. Furt sedíš dole v hospodě, nebo jsi s těma svýma kunpánama, a když tě náhodou vidí Tobias, myslí si, že jsi někdo cizí.. Tebe neštve, že říká tati Waltrovi a ne tobě?"
"Kdo ví jestli to není náhodou jeho syn.."poznamenal suše Tony bez špetky zájmu.
"Vždyť je to ženatý muž… Vezmi si z něho příklad, jak se stará o svoje děcka.."ohradila se proti jeho tvrzení Lottie.
Zavrtěl hlavou "Já že sem špatný otec?"
Chvíli váhala, ale pak přikývla.
Napřáhl se k ráně, když v tom se malý Tobias probudil, začal vřískat a plakat… Když už chtěl Tony prásknou dveřmi, začal blinkat a dusit se vzteky..
"Tak mi přeci pomož…"žadonila zoufale Lottie.
"A jak?"řekl zmateně, klekl si k dvojici a pohladil Tobiase po vlasech, stáhl ze sebe košili a sliboval mu, že bude zase všechno dobré.. Fialová tvářička se přestala kuckat a velkýma, uslzenýma očima se zahleděl zvědavě na otce, jakoby mu říkal, aby se přestali s matkou hádat a milovali jako dřív…
Lottie zděšená Tobiášovým zjevem rychle přitáhla dřevěnou káď z vodou, syna umyla a nakojila..
Tony po celou dobu seděl v křesle a zpytoval svědomí, jak mu mohl uniknout ten rok života? Života jeho syna, a ženy, kterou přeci dřív miloval.. Proč už tomu tak nebylo?
Ne! Bylo tomu tak, jenže se uzavřel do sebe, a místo povinností se hnal za zábavou jako kdejaký mladík, musel si přiznat, že tím už dávno nebyl..
Lottie něžně hladila Tobiase po blonďaté hlavičce a zpívala mu písničku, kterou ji naučila matka.. "Pod tou skálou kde proud řeky syčí…" dlouze přitom popotahovala a v očích měla smutek, slzy zoufalství, kdy se bála o Tobiášův život už zaschly, ale zanechali po sobě solné cestičky.. "A kde ční červený kamenní.. Žije ten, co mi jen srdce ničí.."odmlčela se, podívala se na spícího, spokojeného syna a pak na svého manžela.. Kdybych o Tobiase přišla, uvažovala v duchu, už by mě tu na zemi nic nedrželo.. Mohla bych spokojeně odejít z toho světa a zmizet od toho života plných nástrah.. Zachovala bych se sice zbaběle, ale já tu bolest nevydržím.. Nechci, aby manželství bylo jen o nedůvěře, nevěře a neporozumění, chtěla lásku a něhu… Znovu sklopila zrak a dokončila sloku "Toho já ráda mám k zbláznění.."
Chvíli mlčela a pak znovu vzhlédla.. Stál nad ní, dlaň měl přitisknutou k hlavičce svého syna.. Měla strach, že mu chce ublížit a tak se odtáhla, ale on ji zvedl a přitiskl k sobě..
Klepali se ji kolena a vnímala jeho vůni borovicového lesu.. Znovu ji vytryskli slzy z toho, že ji snad nemá ani rád..
"Můžeš mi odpustit.. Všechno?"
Zavrtěla hlavou "Odpustím ti, a za den, možná týden zas bude všechno jako dřív.."spíše se ptala sama sebe, jestli mu má věřit..
Sklonil zahanbeně hlavu a uvažoval, jak ji má přesvědčit "Já už nechci, aby si musela hledat lásku jinde.."
"Myslíš, že jsem ti byla nevěrná?"vytřeštila zklamaně oči z jeho tvrzení..
Zavrtěl hlavou "Tak jsem to nemyslel.. Dokážeš mi odpustit?"
Pořád byla nejistá, všiml si jejího těkajícího pohledu a chvějích se rtů.
"Vždyť víš, že tě miluji.."dodal sklesle "Odpusť mi lásko, prosím.."
Znovu zavrtěla hlavou "To nejde, ty si mě chtěl uhodit,.. Jak ti mám po tom vše uvěřit?"
Cítil se nahý, když odhalil svoji měkkost a začal plakat.. Pustil svoji rodinu z náručí a hodlal odejít.. Cítil se zbabělí, podlí…
"Počkej.."
Jen stál.. Věděl, že to neměla být ona, kdo teď bude žádat o prominutí..
"Promiň mi, odpusť, že jsem nebyla schopná ti odpustit.."odložila synka do postýlky a přistoupila ze zadu k manželovi "Tony.. Prosím.."
"Lottie, pokud semnou nejsi spokojená.. Já náš sňatek zruším, a můžeš si jít, kam chceš.."i když tahle myšlenka mu tížila srdce nejvíc, že ho opustí, a on zase zůstane sám..
"Nechci.. Ty mě nechápeš Tony, odpustím ti.. Já tě miluji a nedokážu tě nenávidět, ale ty víš, že to tak nejde dál,.. abych sama vychovávala naše dítě.."
Otočil se a vzal ji do náručí "Já vím.."
Položila hlavu na jeho rameno a nechala volně proudit slzy štěstí "Děkuji.."
"Ne, já děkuji tobě, že i přesto mi věříš.. Miluji Tě.."
Vzhlédla k němu a ukončila nesmyslené mluvení políbením..
Ozval se smích a radostné výskání, dvojice vzhlédla k malému Tobiasovi, který radostně pleskal ručičkami "Máma, tata…"
Dvojice šťastně obejmula svého syna.. To právě jemu vděčí za to, že jim otevřel oči.. Probudil je k životu.. Ukázal pravý smysl života: Lásku, rodinné zázemí, odpuštění a štěstí..

Matka zrcadlem dcerské ctnosti

21. října 2009 v 15:29 Vrstvy společnosti


Francie, r.1727
Svatba! Pro otce posvátné slovo, pro mě překážka..
Od samého začátku, co jsem vyrostla z dětských střevíčků, se mi neřeklo jinak, než "společnice" pro muže z vyšších společenských kruhů a teď, když jsem se měla po deseti letech bezstarostného života vdát, nechtělo se mi opustit zajeté koleje, které jsem tolik milovala..
Muž, kterého mi otec vybral, byl bohatý vévoda Francois Poisson, který nemohl zpustit svůj lačný pohled z mého výstřihu.. Už z toho důvodu jsem se mu snažila vyhýbat, až do onoho dne, kdy si řekneme ano!
Když se moje manželství po deseti letech rozpadlo.. A já zůstala se dvěma dětmi na krku sama, přála jsem si, aby to vše bylo jen zlý sen.. Manžel utekl do Německa a já přišla o všechen majetek, který připadl do rukou věřitelů…
Den co den jsem se chodívala dívat přes okenice do divadla, kde jsem dříve účinkovala, a kde jsem se seznámila s Ludvíkem XV.
Moji dcerku Jeane-Antoinetta poslal můj bývalí milenec do kláštera.. A mého mladšího syna uznal za vlastního a já jsem se z honosného sídla vrátila zpátky k rodičům, kde jsem vyrůstala… Náš dům.. Byl jen malá ruina. Otec si nemohl víc dovolit, protože všechny peníze, co kdy měl, mu sebrali věřitelé společně s věnem, které mi patřilo, ale na co otec nepomyslel, když mě tomu floutkovi přislíbil, byla manželská smlouva..
Zalapala jsem po dechu, když jsem jednoho večera znovu stála před oknem a hleděla na divadelní zkoušku.. Přes zadnici mě plácla čísi ruka, která mě pak uchopila za zápěstí a táhla za sebou po prašné cestě. Než jsem stačila podat jakýkoliv protest, přitiskl mě na stěnu, vykasal sukně a svým údem mi rytmicky zajížděl do lůna.. Sténala jsem bolestí, jak mi hrubě narážel na boky.. A z jeho dechu jsem cítila brandy.. Bylo to drahý likér, který si jen tak nemůže nikdo dovolit.. Odhodlala jsem se a podívala jsem se násilníkovi do očí, a když jsem zjistila, že je to Charles-Francois Paul Le Normant de Tournehem, otec mé malé dcerky.. Ulevilo se mi.. Ale i tak, cítila jsem, že mu nejde jen o moje tělo, když mi začal tichým hlasem šeptat, jak moc mě miluje a jak jsem ho mohla opustit?
"Charlesi, jsi přeci ženatý.."zalomcolovala jsem s jeho rukou, která se mi hnětla prsa. "Oh, Charlesi.."
"Stále jsi ve cviku, a pořád stejně krásná.. Luiso-Madelain… Jak dlouho jsem tě neviděl.. Stále mi chybí tvá přítomnost v mé posteli…"
Zatočila se mi hlava, stejně tak jako po dobrém vínu "A co naše dcerka?" První, co mě zajímalo bylo, jak se moje prvorozené dítě drží ve světě,.. Letos by měla dosáhnout plnoletosti a stát se následnicí.. Měla.. Ale ten zatracený Francois ji svými dluhy připravil o veškerá práva.. Jistě, bude z ní vévodkyně, ale to je tak jediná vyhlídka do budoucna. Nikdy si nenajde ženicha, který by si ji vzal pro její majetek, který nemá a proto jsem budoucnost své dcery neviděla růžově… Jedině…
"Dnes se vrátila… Luiso.. Ach Luiso, naše dcera je stejně tak krásná, jako ty!"
Zděsila jsem se "Snad nechceš říct.."
Přestal do mě narážet svým údem, ale stále ve mně zůstával, roztřeseným hlasem se mi šeptem přisál k uchu "Ne, ale bude z ní vynikající manželka a milenka.. Má stejné vlohy, stejně tak jako ty.."řekl přidušeně.
Pleskla jsem ho přes tváře "Tohle už nikdy neříkej.. Ona nikdy nebude jako já! Rozumíš, nikdy!"rozplakala jsem se "A jak to jde Markusovi, jak mu to jde ve škole?"
"Je premiant třídy drahoušku.. Je stejně tak chytrý, jako já.."zamrkal na mě a pak mě ochutnával jazykem tam dole. Vůbec jsem ho nevnímala.. Žádné pohyby jeho mrštným jazýčkem, který mi kdysi působoval orgasmus.. Jeho kouzlo bylo pryč.., ale i přesto jsem v srdci cítila k tomu to muži dávno poznanou lásku a oddanost.
"A jak se vede tvé manželce?"zeptala jsem se příkře.
Odtáhl hlavu od mého klína a líbezně se na mě usmál "To musíš vědět sama, jak se ti vede?"
Vyrazil mi tím prostoduchým a urážlivým prohlášením dech "Víš, že jsem si tě nikdy nevzala! Tak mi tedy pověz, jak se ji vede, a nedělej si tu ze mě šprťouchlata!"
Zvedl se a políbil mě na tvář "Umřela.."
Bylo to jediné slovo, co mi ten večer ještě řekl.. Pak mě táhl dál za ruku…Za rohem divadla měl kočár, a ještě ten večer jsme skončili v jeho honosné ložnici.. Nazí..
Francie, r.1729
Dělala jsem si zápisky do deníku, ale když jsem zjistila, že to, co jsem pro svou dcerku plánovala mi nevychází a že se schází s mladými džentlmeny tak jako já před léty, vrazila mi tak čepel do zad.. Byla jsem naštvaná, nestrpěla jsem to.. Nechtěla jsem, aby se chovala jako já.. Aby se stala metresou.. Ne!
"Musíme ji Charlesi dostat co nejdříve pod čepec.. Musí se vdát co nejdříve.. Dokud je ještě mladá a pomluvy se o ní šíří pomalu.. Myslím tak, nesmí si zničit pověst, tak jako jsem to udělala já.."dupla jsem si jako malé dítě. Tahle vidina mě opravdu štvala, chtěla jsem pro ni to nejlepší.. Dřív by pro mě bylo naproste neskutečné, že se scházím s Ludvíkem XV., ale on byl ode mě jen pár let v předstihu, ale mojí holčičce mohl dělat otce, ba co víc, mohl jí být dokonce dědečkem!
"Nemůžeme ji mluvit do života!"trhl rameny podráždění Charles.
Zhroutila jsem se na křeslo a snažila jsem se o to, aby se mi vrátila ztracená pevná půda pod nohama.. "Nemůžeme, musíme Charlesi.. Naše malá holčička.."rozplakala jsem se, protože mě moc mrzelo.. Vše, co se za ty pouhé dva roky stalo.. Moje plány se doslova hroutili už od základů..A moje dcera, byla přesná kopie mě samé..
Do salonku, kde jsme se nacházeli vtrhla ta černovlasá uličnice a za ruku si vedla mladého lorda Stewarta. "Tak tohle už přechází všechny meze!"praštila jsem do stolu, až se převrhla skleněná váza a její obsah se vylil na perský koberec.
Oba dva milenci se z hrůzou zastavili tak, že jim úsměv přimrzl na rtech.
Charles stál ten den za mnou.. Byl mi oporou a tak se stalo, že se moje dcera konečně ocitla před oltářem.. Moc dobře si pamatuji den, kdy jsem se radovala z toho, že se moje holčička vdala.. I když mi stále omývala o hlavu to, že mě nenávidí a že jsem ji zkazila život..
Ale já ji jen chtěla vynahradit chybějící rodinu, co nikdy neměla.. Chtěla jsem ji dokázet, jak moc ji miluji..
"Já jsem ti život nezkazila! Koukni se na svůj nynější život a řekni mi, co vidíš? Máš úspěšného muže a dobré postavení ve společnosti."držela jsem se, abych na ni nemusela ječet, jaké úsilí mě stálo všechny okolo přesvědčit, že byla ke všem skandálům donucena, ale i tak si myslím, že zlé pomluvy kolovali až do doby, než moje malá Jeane-Antoinetta porodila dceru..
´Ach běda, běda.. Skutečně, člověk, co si neudělá sám, to nemá.. A moje dcera se moc snažila, byla v hloubi duše hodná dívka.. Ale, moc se mi chtěla podobat, však netušila, že o takovou ctnost nestojím..´
Když jsem umírala.. zdělila jsem Charlesovi, co bdil až do rána u mé smrtelné postele, že jsem ho vždycky milovala, a že jsem mu neskonale vděčná, že jsem s ním mohla strávit poslední léta v přepichu a spokojenosti.. Co jsem zatajila, byla ta pravda, že jsem byla s tím uličníkem, lordem Stewartem předem domluvená.. ale to si vezmu do hrobu, a on, jak mi slíbil také... Opravdu, konec dobrý, všechno dobré..





Na druhém břehu řeky Jordánu

19. října 2009 v 21:32 Vrstvy společnosti


Nevím přesně, co vše je o mém původu pravda.. Včera jsem se dívala do zrcadla a viděla jsem dceru a sestru mé vlastní matky dohromady.. Opravdu jsme si byli velise podobné, a její hlas my vryl do paměti.. že jen já ovlivním svůj osud..
Ale po její smrti, se mi ty slova rozsypali jako tabulka skla..Otec mě chtěl prodat muži, který bažil z politických důvodů po Uherských zemí...
Jeho původ měl neblahé činy, které se za ním táhli až z Olomouce, kde nechal svoji první ženu, Anastazii.. Bylo mi moc líto jejího osudu, který tak jako každý život každého z nás, zkončil smrtí..
A hodně jsem se bála vstoupit do manželství, v kterém bude vládnout tyran..! Který mě klidně ve spánku může zabít, anižby o to mohl kdokoliv tušit, a mohl mě i zachránit..
Oklepala jsem se z těchto myšlenek hned první noc po našem svatebním dni.. Vratislav mi v loži působil překrásné extáze, takže jsem se často v jeho náruči těšila tomu, že jsem v ráji..
Rok po roku jsem mu rodila dítě za dítětem.. Byla jsem neskonale šťastná...
A tak se manželství, které se ze začátku jevilo jako šílenství stalo rájem v pekle, které kolem nás vypuklo hned po té, co na české země vtrhlo Prusko.. a blahobyt, který jsem měla v srdci mě oddělil od mého chotě..
27.ledna,1062
Můj život, zakládaný na pravdě a rodině se mi rozplynul ten den, kdy jsem naposledy vydechla, a k matnému světlu mě vedla bílá postava.. Všichni okolo mě plakali.. Slyšela jsem nejrůznější hlasy, které se vpili do jednoho, nesrozumitelného.. a pak, s posledním krokem se za mnou uzavřela brána do společnosti a já jsem se ocitla na druhém břehu řeky Jordánu...
Bez nikoho, ke komu bych se mohla přitulit, a zdělit mu, jak moc je mi ouzko..
Moje cesta životem zkončila smrtí.. Které doprovázela matčina slova.. Svůj osud jsem si ovlivnila nezpočtem dětí, kterým jsem dala duši a které tu po mně zbyli.. Aspoň nějaký důkaz, že jsem zde žila.. a byla při tom, když se svět nepatrně rozvíjel.... Když jsem měla ještě duši, věděla jsem pro co žít.. a teď už vím, že ti, kteří vzešli z mého lůna, jsou to nejlepší, co jsem kdy měla..

- Mladičká Adléta Uherská zemřela v mladém věku dvaadvaceti let...
- Měla 4 děti, z čehož jedno zemřelo na úplavici :)

Bonapartské hrubiánství

19. října 2009 v 18:30 Vrstvy společnosti
Schovala jsem se za velký, dubový stůl a vyčkávala, co se bude dít.. Můj manžel, Louise byl jak se patří italské krvy.. A tudíž bych i věřila všem těm povídačkám, že Carl nebyl jeho pravým otcem, nýbrž jen nešťastník, kterýho jeho žena obalamutila. Ale, byl prvorozený a nebylo pochyb, že se otec ještě pár let po naší svatbě zlobil, že si vzal jen císařovu dceru!
Zavřela jsem oči a pak znovu otevřela. Mrkala jsem tak dlouho, abych zahnala slzy, které se mi po jeho výstupu drali do očí... Byl tak žárlivý.. Měl sice důvod, protože jako milenec mě v manželském loži zklamal, ale měl dobré srdce.. Byl citlivý a já jsem ho takto tahala za nos..!
"Tak řekneš mi už konečně, s kým máš Charlese?"
"Je to tvůj prvorozený syn.. A já ti říkám, že je tvůj!"špitla tiše.
Zavrtěl nesouhlasně hlavou "Ne, to já ti říkám onu pravdu, kterou předemnou tajíš! Je mého bratra.. Ach, ten zatracený Napoleon!"
"Máš pravdu, ve všem má tvůj starší bratr navrh, ale já ti říkám, že se takto jen sám ničíš.. Nikdy jsem s ním nic neměla.."křičela roztěkaná Hortense. Pak těžce polkla.. "A i kdyby, nic by to neměnilo situaci na tom, že jsme manželé a ty, musíš přijmout svého dědice..!"rozplakala se. Dítě, které ji leželo ještě před nedávnem v náruči a plakalo bylo teď definitivně pryč, a on ji to stále dával za vinu "Cožpak to robátko nebohé nemůže mít klid ani po své smrti?"
"To sem teď netahej.."Zahromoval.
"Ale budu.. Ty víš, že jsem ho nezabila! Ty víš, že ze to mohl záškrt.. Ty víš..."nezmohla se na další slova.. Polikala vzliky a snažila se pobrat dechu...
Louise se ke mně tehdy přiblížil a položil mi dlaň na tvář.. Zprvu jsem myslela, že mě uhodí, jak to často dělával, když jsem byla ještě těhotná.. Na místo toho mě políbil na čelo a hořce mě politoval "Je mi tě líto drahoušku.. Máš opravdu těžký život!"
Čekala jsem něco podobného, ale že mě bude chtít svíst?
Rozvázal mi tehdy tkanice na šatech, které zdobili modré perly a vsunul mi dlaň do živůtku..
Zadržela jsem ho..
"Nech mě být!"Hortense mu vlepila políček a pak se rozeběhla ke dveřím.. Pomyslela si, že musí uniknout..
Byl mi v patách, se slovy "Je konec!"
Zhroutila jsem se na kamenné schodiště, z manželství mi zbyli matné útržky.. Veselé, když jsme s Louisem byli ve společnosti.. a pak ty zlé, v kterých mě bil.. A křivě obviňoval ze všeho, co se mu kdy nepovedlo.. A já husa pitomá mu byla večer co večer po vůli.. Jen aby mě nezbil.
Uslyšela kroky, které se nejdříve zbrkle rozeběhli po schodišti a pak zpomalili..
Nademnou se sehl stín a moji šíji ovanul teplý dech.. Hned jsem poznala, že zamnou stojí můj milenec... "Flauhautene.."Otočila jsem se k němu.. Klečel.. Vrhla jsem se mu do náručí a když jsem mu opřela hlavu o široká ramena, ucítila jsem mokrou slzu, která mi skanula na rameno..
"Charles je mrtvý, lásko.."zašeptala jsem do modrého vojenského kabátce, který měl na sobě.
"Vím.."řekl rozklepaně, pak mě pohladil po vlasech a zašeptal "Utečeme spolu.. Odpoutáme se od těch hrubiánů.. Bonapartů.."
Mím souhlasem byl polibek, který jsem mu vlepila na tvář.. Zmizení jsme naplánovali v soukromí jeho ložnice.. V ten den, kdy jsme měli utéct, jsem ho viděla naposledy, manžel mě odvezl na popraviště, kde mu s úsměvem na rtech, otťali hlavu od těla...

Jen ty, jsi Šarlota

18. října 2009 v 20:32 Vrstvy společnosti

V mé ruské zemi.. Kde se střídá zima se zimou.. jsem nikdy nepocítila opravdové, hřejivé slunce, které by mi sežehlo kůži do bronzova, tak jako to nosila ta lstivá, polonahá tanečnice.. Gulia...
Chtěla jsem být ve svých devatenácti letech také volná a svěží, tak jako ona.. Ale předemnou stáli povinnosti k mé vlasti.. Zhluboka jsem se tehdy nadechla a srozumitelně vyřkla to jedno.. jednoduché slovo, které mi zpečetilo život.. "Ano.."..
Od té doby už uběhlo několik let.. Stále mám před očima to, co jsem ztratila.. Stále sním o tom, jaké by to bylo.. Podobat se Gulii.. A stále mám nutkavé představi o tom, že kráčím rozpáleným pískem a kolem mě šumí moře... a v mořském větru mi poletují vlasy, jako babí léto, o které si můžu číst jen v knížkách... Celý můj život je jednoduchá knížka, kterou už někdo předem napsal.. Můj osud se zdáti být nezvratný...
Zaklapla jsem její obsah, a znovu se zhluboka nedechla.. Kolem mě se výřil prašný sníh.. Pod nohama mi křupala zmrzlá ledovatka a v uších mi hučela meluzína.. Tohle je můj život.. I když šedý a často ovšednělí, jako nedělní mše.. Stále jsem to já.. Můj život je já.. A já jsem ta, která má vlastně štěstí... Mám muže, který mi večer co večer dýchá na krk, a příjemně rozehřívá moje křehké tělo.. Cítím, jak se pod ním roztávám, jako vločka, která dopadá na moji a Mikulášovu zem..
"Vybral jsem si tebe, protože jen ty jsi Šarlota, která bere život jako samozřejmost... A doufám, že se nepletu, když si myslím, že jsi šťastná a zpokojená v moji náruči.."
Uslyšela jsem jeho hřejivý tón hlasu.. Zatočila se mi hlava.. A rázem se rozplunuli myšlenky, které mě děsili jako noční můry.. Za bílého dne..
"V zimě je naše země tak krásná..."zašeptala jsem do větru a nechala jsem Mikuláše, aby mě dlouze políbil...
Naše manželství.. Zasnila jsem se.. Jedno z mnoha, bylo uzavřené z lásky... Opravdu, s ním jsem se cítila všude dobře, i v ledové zemi, která mi působila zle.. Ale s ním se vše zmírnilo.. S ním se vždy rozjasnila šedá obloha, kde jsem uviděla paprsky slunce, které jsem vídávala v dětsví...
Tato prostá slova, lze nahradit jednou a moc krásnou větou... Milovala jsem ho..Любила его...

Svatba na dvakrát >>0.6

18. října 2009 v 17:14 Svatba na dvakrát (SND)
6. kapitola
V kočáře vládlo napětí, které prolomila smějící se Paula: "Děvčata, viděli jste, jak se na vás páni lordi koukali? Doslova jste jim vzali vítr z plachet.."
Angela, která si sedla vedle sestry se pohledem zatoulala k otevřenému oknu ve dveřích a oklepala se neblahým tušením: "Myslím si, že tímhle to ale rozhodně neskončilo.. Lord Willis mi slíbil návštěvu. A pokud se nepletu.. Laro, on jistě přijde společně s lordem Colbym."
Lara mávla ledabyle rukou: "Nebyla jsi to náhodou ty sestřičko, kdo tvrdil, že si nás nikdo nevšimne?"
Paula se vmísila do debaty: "Máte ale z pekla štěstí, ale oba dva pánové jsou pěkně zapeklitý oříšek. Lord Willis nepoučitelný sukničkář.. Znáte ty mořský vlky, kterým je moře milejší než suchá zem.." Angela si povzdechla, vzhlédla k přítelkyním a usmála se: "Ale Paulo, přeci víš, že se nemusím nutně vdávat. A moc dobře si uvědomuji, že Alex rozhodně není typ muže, který by si po večerech hověl v křesle, s papučemi.. a nějakou pěknou knížkou."
Paula se společně s Larou zasmáli "Ale Angie, ty máš opravdu naivní myšlenky o manželství. Kolikrát ti mám říkat, že když si mladá, nikdy se to neodehrává tak, jako u prarodičů lady Adeli.."

Svatba na dvakrát >>0.5

16. října 2009 v 20:50 Svatba na dvakrát (SND)
5. kapitola
Cooper si upravil kostkovanou čapku a rozhlížel se po honosném sálu. Když spatřil ženy, které přivezl, spadl mu kámen ze srdce. Ale hned ho u něj zabolelo, když uviděl Paulu s gentlemanem po boku. Stál jako zkoprnělý, proto si skoro nevšiml Dorky, která se mu zavěsila na paži, a žádala o tanec.
Dorka se postavila na špičky, a něco mu špitla do ucha. Paula stála, nikdo by se ji v tu chvíli krve nedořezal... "Zavřete pusu slečno Hewittová, všichni na vás civí.." ozval se Henry, který se vrátil bok po boku s Katarinou..
"Prosím.." poníženě sklopila zrak.. Podíval se na ni, a znovu se ji ponořil hluboko do očí.. "O co prosíte?" Katarina se červenala, a sotva popadala dechu "O disk.. diskrétnost. " zašeptala zmateně.
Cooper vzal svoji společnici na tančící parket a jako na venkovské tancovačce požádal muziku o píseň, kterou věnoval své společnici. Paula v sobě dusila vztek..."jak si tohle může ten pacholek dovolit..?" dupla si podrážděně nohou. Po celou píseň, kdy se pár točil dokola z nich nespouštěla oči. Upadla do transu, z kterého ji ihned vysvobodil Cooperův zahanbení úsměv.. ˇJen se v tom holenku pořádně smoč.!ˇ pomyslela si.

Chci... :-(

1. října 2009 v 19:03 Thoughts my heart


Zhroutil se mi svět.. Je to už asi čtyři měsíce, co jsem byla totálně na dně.. a teď? Jsem na neutralu.. Pořád mi je smutno, i když nemám důvod.. ah bože, a co ty sny?
Já toužím, Terezko toužím po tom vyvrhelovi, jakým je Jakub.. Ano, dnem i nocí.. Myslím jen na něho a na tu vášeň, kterou ve mě rozdmíchal..
Bojím se ale.. Všeho, světa a nových vztahů.. Zkoušela jsem to, ale já to nezvládla.. Nezvládla jsem tu vnitřní bolest, která mě spalovala... A snad se i stalo, že mi na mysl přišlo to, že Dominika vodím za nos.. Ale už od samího začátku jsem mu nic neslibovala.. Já, měla jen šílenou chuť... Chuť se s někým líbat..!..
Ale už s nikým to nebude jako s Jakubem... Možná, možná je na vinně on.. Určitě.. a proto, chtěla bych ho zpátky.. ahjo.. chci ho zpátky.. já chci.. Moc chci.. To je strašný, dokonce se mi o něm začalo i zdát... :-(
Mamka ho dneska viděla před školou a já měla strašlivý vztek, když o něm řekla, že je ošklivý.. Já měla vztek, když mi Anička řekla, že nikoho nemá.. A měla jsem vztek, když jsem řekla, že si za to může sám.. Bylo mi líto, když si z něj sestra utahovala, že on bude na jedný stupačce, Petr na druhý a Kroupa bude řídit popelářský auto.. Měla jsem vztek, a bylo mi líto, že Jakubovi nevyšla ta truhlařina.. Ale vím, že si za to může sám.. a Mám vztek taky sama na sebe, že na něj nemůžu zapomenout a že ho lituju.. že nemůžu na nic zapomenou.. a že se pořád chovám naivně a podle.. Ohledně lásky.. a všeho toho okolo.. Asi uteču do Kláštěra mezi jeptišky.. Tam skryju svoje vlasy a svůj život pod ten bílej čepec.. a bude mi dobře.. Snad..