Prosinec 2009

Svatba na dvakrát >>0.9

30. prosince 2009 v 17:16 Svatba na dvakrát (SND)
**Chceš-li hodnou ženu, buď správným mužem.**
.
.
.
9. kapitola
"Angela se bude vdávat!" vyhrkla rozjařeně Lara. Max se na ni nechápavě podíval."A koho si bere, nešťastnice?" zeptal se s obavami. "Lorda Willise přeci." Vysvětlovala horlivě Lara. Max se o dní odtáhl. "To je nějaký omyl. Alex přece.. Jak jsi na to přišla?" "Já.."Lara poodešla o kousek dál. "Ano?" naléhal Max. "Řekla mi to." špitla. Max zavrtěl nechápavě hlavou. "Ne. My jsme se přeci nechtěli ženit."
Lara otevřela ústa, otočila se a utíkala do kopce nahoru. "Laro! Co se děje?" volal za ní Max. Otočila se, z očí jí téměř sršely jiskry. "Nenávidím tě!" zakřičela a ozvěna se ještě dlouho nesla údolím. Max si uvědomil co řekl. ´My jsme se přeci nechtěli ženit.´ Rozběhl se za ní, ale byla už příliš daleko. Z dálky pozoroval, jak nasedá na svého koně a odjíždí z údolí pryč; zpátky do lesa.
Věděla jsem, že mu nemám věřit! Když jen pomyslím, co se mohlo stát, Lara pobídla koně do trysku. Jak jsem jen mohla být tak slepá? Nenávidím ho!
Když vyjela z lesa, do obličeje ji praštil ledový vítr. Byl skoro večer. Skrz slzy skoro nic neviděla, ale pádila krajinou pořád dál a dál, dokud nebyla na dohled od Haywire Millu. Poté zpomalila a snažila se uklidnit.
Paula seděla u okna ve své komnatě a pozorovala krásu přírody. Snažila se nemyslet na Coopera a zároveň se nestrachoval o své svěřenky. Modlila se za ně dnes už nejméně po desáté. Doufala, že dívky dokázaly svým pronásledovatelům uniknout. Zamračila se na zničený trávník a poté na les, ve kterém čtveřice zmizela. Ale musela se usmát, když viděla běžet po louce mladou srnu, která běžela rovnou k Haywire Millu. "Ale to přeci není srna, to je kůň!" vyřítila se z komnaty a jako vítr proběhla domem na dvůr. "Paulo, kam běžíte?" volala za ní Cooper. Když neopověděla, rozběhl se za ní.
Na dvoře už pochopil, proč tak spěchala. "Laro!" vykřikla Paula pološílená strachy. Ta jen seskočila z koně a rozběhla se s pláčem Paule do náručí. Paula byla sice drobnější, ale zato také vyšší. "No tak, zlatíčko. Ššš.. Co se ti stalo?" utěšovala ji. "Kde je Angela?" ptal se pro změnu Cooper. Lara jen zavrtěla hlavou.
Z domu vyšli manželé Lovatovi s Adelou a za nimi místní drbny, lady Lucy a Erdely se svým služebnictvem. "Ano, děvče. Kde je vaše sestra?" zeptala se uštěpačně lady Lucy. Lara si statečně otřela slzy a podala dámě rázné vysvětlení. "Odjela se svým snoubencem." Mezi přítomnými se ozvalo zašumění. "A kde jste byla vy, má drahá?" vyptávala se lady Erdely. Lara zachovala chladnou hlavu. "V Londýně." "Proč v Londýně?" ptala se neomaleně dál. "Myslím, že do toho vám nic není. Ale prosím.. Byla jsem v Londýně kvůli pár maličkostem, které jsem si potřebovala vyřídit, než odjedu z Anglie." řekla klidně. Opět se ozval šum. "Sama?" zašklebila se Lucy. "Můj přítel má nedaleko Londýna hospodu. Děvčata se tam měly setkat s panem snoubencem slečny Angely a slečnu Laru měl do Londýna doprovodit jeden z místních gentlemanů." doplnil ji Cooper. Obě drbny se naštvaně otočily na podpatku a odešly za brebentění zpátky do domu. "Děkuji." Špitla Lara směrem ke Cooperovi. "A teď popravdě, kde je Angela?" zeptala se Adela. Lara se kousla do rtu. "To byla pravda." "Cože?!" vyděsila se lady Lovatová. Lara přikývla na souhlas a vydala se pomalu do domu. "A myslíš vážně i to, že odjedeš z Anglie?" zeptala se opatrně Paula. Lara se zastavila. "Naprosto." vydechla těžce.

Angela seděla schoulená v dece v náručí svého snoubence. Slzy už dávno zaschly, smířila se se svým osudem. Už na to nebude myslet! Jednou si to takhle zavařila, sníst si to musí beze zbytků. Alex měl kamenný výraz, když k němu vzhlédla ze svého úkrytu v lemu deky. Dlouhé vlasy mu poletovaly ve večerním větru a na cestu mu svítila louč, kterou držel v ruce jeho usmívající se bratr, který měl z bratrovi svatby očividně velikou radost. "Taky jsi mi mohl bratře říct, že je to tvoje snoubenka." usmíval se Cyril. "Mohl, ale to by si mě pak nepobavil svým výstupem, když si chtěl lady Angele zaplatit za dobře vykonanou práci." usmál se teď už Alex. Angela byla vlastně ráda za tu malou lež. Alex si totiž vymyslel, že jsou zasnoubeni; že už jen čekali na správný okamžik, kdy to oznámí u dvora.
"Dobře, kdy se to měla dozvědět matka dotyčné dámy?"zeptal se ironicky Cyril. "Nemám matku.." špitla Angela, které nevýslovně vadilo, že se o ní baví, jako by tam vůbec nebyla. "Promiňte, nerad.." "To je v pořádku, můžete mi říct, kam mě teď vlastně vezete?"chtěla vědět Angela, kterou ta nevědomost z husté tmy okolo doslova užírala až v útrobách staženého žaludku. "Brzy dorazíme na Bath. Nedaleko odtamtud, má můj bratr sídlo. Tam přespíme!" řekl chladně Alex.
"Jak jste se vlastně vy dva dali dohromady?" zeptal se Cyril. Oba se na sebe mlčky podívali, ale první se slova chopila Angela. "Váš bratr, mě a mojí sestře velice rád nadbíhal." "To není pravda! Nadbíhal jsem jen tobě, lásko." V podbřišku ji zašimralo "Ano? Hmm.. Váš bratr mě pak vylákal do té jeskyně, připravil mě o panenství a pak mi slíbil manželství."
Cyril si pobaveně hvízdl "To jsem si mohl myslet. Nikdy by mě ani nenapadlo, že by ses jako správný džentlmen mohl vůbec ucházet o ruku dámy. Jak se sluší a patří." potom si odkašlal a zdůraznil hlubokým tenorem "Podle pravidel!" "Není ti nic do mého soukromí." zavrčel podrážděně Alex. Popohnal koně do klusu a na chvíli se ztratil ve tmě. "Ty bys odolal tak krásné dívce?" zabručel Alex. "Já? Ty se ptáš mě?" zasmál se Cyril. Společně se dali do hlasitého smíchu, jen Angela nechápala, o co se jedná. "Tak už dost! Nenechám se urážet, když ani nevím, o co tu kráčí! Alexi?" podívala se na něj s přivřenými víčky, které kolébání boků koně dívku uspávali.
Alex znovu vyprskl smíchy, ale Cyril vypadal uraženě. "Nesmíte si to moc brát slečinko. Ženy, jako jste vy mě prostě nepřitahují." Angela se za červenala, ale přes tmu si nikdo ničeho nevšiml. Alex ji teď pevně svíral v pase a přejížděl palcem po její vztyčené bradavce. Vůbec to nechápala "Jsi jak bouřkový mrak." podotkla tiše. "Prosím?"usmál se Alex. "Že máš náladu proměnlivou jako počasí!" "Jak myslíš lásko, ale musíš uznat, že když už si vezu domů tak krásnou nevěstu, mám na určité věci vyhrazené právo." nyní zněl jeho hlas znovu chladně, tak jako před chvílí. "Mám jako manželka také nějaká práva?" "Ano, ctít manželovi požadavky. A poddat se jeho hlazení.." usmál se a pak spojil rty s jejími, které na ten polibek jak se zdálo čekaly.
Jenže, to se spletl. Angela odvrátila hlavu a pak zopakovala jeho slova "Nemusíš mi být věrná. Ani já ti nebudu věrný. To si myslil vážně?" Zíral na ni s očima dokořán a snažil se přijít na to, kde k tomu přišla "Cože?" "To si mi řekl potom, co jsi mi nabídl sňatek." "Takže mi zneužitá panna vyhrožuje?" zasmál se od plic Alex. "Tss.." "Viděl jsem, že když jsi mluvila o našem milování. Ani si se nezačervenala, víš jak se tomu říká?" bavil se Alex na její účet. Mlčela. "Tomu se říká, milá zlatá, být prostopášnicí, která nemá ctnost." řekl tvrdě, ignoroval její rozpálené líce a pokračoval. "Možná že sis na děvku nehrála."
"Myslíš si ty chytráku, že vášniví jsou jen muži? A navíc je mi devatenáct, mám na to věk." řekla hrdě a víc už s ním za jízdu nepromluvila. "Myslel jsem to dobře.." řekl Alex a popohnal koně, aby dostihli Cyrila, co se během jejich rozhovoru značně vzdálil.

"To nemůžeš myslet vážně!" křičela na Laru Paula. Ta se na ni zamračila, zamumlala něco o ospalosti, vstala z pohovky a odebrala se do svého pokoje. Tam se vrhla ke svým věcem a všechny je narovnala do své truhlice. Bude lepší, když odjedu co nejdříve, pomyslela si.
"Slečno," vstoupila po zaklepání do místnosti nesměle patnáctiletá služtička. "Dole na vás čeká nějaký pán." Lara zaskučela a spadla po zádech na postel. "Kdo je to?" zeptala se zmoženě. Služtička zavrtěla hlavou a pokrčila rameny. Lara si povzdechla, vyskočila z postele, uhladila si šaty a vydala se dolů.
Na schodech ji čekalo nemilé překvapení, Max. Když ho spatřila, na tváři se jí objevil vražedný výraz, otočila se a vracela se zpátky nahoru.
"Laro," zavolala na ni Paula. Lara se zarazila a po hlubokém nádechu přítelkyni odpověděla: "Ano?" "Máš tu návštěvu." oznámila jí. Lara se otočila zpátky a ironicky se usmála. "Všimla jsem si." řekla chladně. Chtěla pokračovat ve své cestě, ale Paula ji opět zastavila. "Laro!" zamračila se. Lara hrdě pozvedla hlavu a vydala se ze schodů dolů.
Max jí nabídl rámě, ale ucukla. Paula se na ni přísně podívala. Lara zatnula zuby a s chladným úsměvem na rtech jeho rámě nakonec přijala. Když se podívala pod schody, uvědomila si, proč ji Paula nutila s vybranému chování.
"Ty dvě starý sůvy si snad nikdy nedaj pokoj." ozval se Cooper, když se trojice od dam dostatečně vzdálila. "Psst!" okřikla ho Paula vyděšeně. Provokatér Cooper na ni mrkl a rázným krokem se vydal směrem ke dveřím. Paula za ním zvědavě hleděla. "Tak si mě chyťte, vy ještěrko," vyzval ji. Paula zčervenala a rozběhla se za ním. Lara se skoro až dusila smíchem. Max se k ní naklonil. "Smích vám věru moc sluší." zašeptal, když se . Lara se jeho paže pustila ustoupila o dva kroky od něho. "A vy se mi věru hnusíte, pane," zamračila se. "Jak si můžete dovolit sem, po tom, co jste řekl, přijet?" vyptávala se nevěřícně a dožadovala se vysvětlení. "Všiml jsem si, že kdykoli se k tobě přiblížím, téměř nedýcháš." "Netykejte mi, lorde Colby, a nevyhýbejte se odpovědi!" Max se k ní snažil přitisknout, ale udělala dalších pár kroků vzad. Zrychlil, popadl ji za paže a přitiskl ji ke stěně. "Ne! Pusťte mě!" ztěžka oddychovala. Položil jí ruku na hrudník, vyděšeně vykřikla. "Nechtě mě být!" "Nech těch caviků, holčičko. Nejsem žádný hlupák. Cítím, jak ti buší srdce…" "To není pravda!" bránila se Lara. "Nebraň se tomu.. Nechtěl jsem říct, že jsme si vás nechtěli vzít… Chtěl jsem říct, že jsme to zatím neplánovali." vysvětloval. "Nevěřím vám!" "Laro, probůh, přestaň takhle mluvit!" "Nechte mě odejít!" z očí jí vyhrkly slzy. "Prosím…"

Krásný, překrásný svět..

27. prosince 2009 v 16:03 Thoughts my heart
Krásný, překrásný svět..
Začínám dýchat.. Zdá se mi, že jsem se už zase našla. Našla jsem tu svoji dušičku, uprostřed toho hrozného světa.. Sice jsem podle některých lidí závyslá na netu, ale myslím, že to spíš bude někdo jiný, kdo mi učaroval zvrácenou mysl..! :-)
Po pravdě, jsem se zamilovala do jeho modrých očí.. Točí se mi z něho hlava, moc ráda si s ním píšu.. Jeden jediný problém? Nevím, jestli jsem se zakoukala správně. Mamka má často něco proti mému výběru a Terku to prostě a vyloženě štve.. A mě to taky štve, že mě chápe jen ten jeden..
Je tak roztomilý, když je v rozpacích a nebo když si ze mě utahuje, což je docela často..
Asi se mi opravdu až moc zapalují lejtka, opravdu nevím, jestli jsem normální, vždyť je mi teprv 14.. a někdy se až vyloženě stydím, za ty svoje city, příšerný city!
Teda, mně se zdají být krásné.. Ale, přec jen nevím no..
Včera jsem se cítila, jako už dlouho ne šťastně.. Vyjádřil se i za mě "Štěstí", jenže si ho nenesl, ale bylo tam.. Mezi náma..
Troufám si říct, že to byl osud.. že jsme uzavřeli dohodu, z které se během týdně, teda aspoň pro mě, stala slibná budoucnost, vedle milované osůbky, kterou mám strašně moc ráda..
Píšeme si.. ráno, dopoledne, odpoledne, večer.. Chci s ním být stále v kontaktu.. I kdyby to bylo jakkoliv, už to, že si s ním píšu, je pro mě dar z nebe.. :-)
Dneska jsem se probouzela s úsměvem na rtech, když jsem četla zprávu od něho.. Tetelila jsem se blahem, prostě mě rozehřála i ta skutečnost, že mi věří.. někdy .. a řekl mi i něco o své minulosti.. I já jsem se svěřila, i když jsem měla strach, abych o něj nepřišla, potom, co se dozví o mích zkutkách.. Nepřišla, ještě teď mě uvádí do stálých rozpaků a je v tom opravdu mistr..
Ahjo.. 720,5 dní je opravdu moc, na to, jak po něm toužím už teď.. Ale budu tutlat..vše..

Moje nevěsta

27. prosince 2009 v 12:51 Small Qin
18.prosinec, milostivý rok 1712
Chladný večer, vystřídalo chladné ráno.
Qina byla stále nahá, ale mráz, který obklopoval ji a Jewela nevnímala.
Vezl si ji jako nevěstu v sedle. Sem tam si něco řekli, ale nejvíc se těšili na rozehřátý krb, který ji Jewel celou cestu sliboval.
"Nebude vadit otci, že tě dovezu domů až k obědu?" prolomil ledové ticho.
Qina si přejela jazykem prochladlé modré rty "Ty mě chceš vrátit?" zeptala se pochybovačně.
"Jen jsem se ujišťoval, že to tak opravdu chceš.. Že chceš být unesena." Usmál se na ni. Přitáhl si ji k sobě a aby už nic neříkala, zastavil koně a dlouze se s ní líbal.
Nejprve ji zlehka ochutnával a Qina zalitovala toho, že už není tak náruživý, jako byl ještě před chvílí v kapličce. Přidala se k jeho hře s jazyky a v hlavě měla jen opojný pocit.. Jako by ochutnávala sladké víno, které ji vždy tolik pomotalo hlavu.
V podbříšku ji cosi zašimralo a pak už jen cítila chladné mokro, to když se ji ve vlasech roztála jinovatka, kterou po cestě nabrala.
Jewel se tetelil blahem, to když se nemotorná Qiny začala neposlušně vrtět v jeho klíně. Zaklonil hlavu dozadu a rukou zajel k jejím ňadrům, které se houpali v rytmu chůze.
Projel jí mráz, jeho ruce už nebyli tak teplé, jako v kapličce, ale ledové jak držel v rukou opratě.
"Nejsi.. nejsi unavená, Qiny?" zeptal se ochraptěle.
Zavrtěla hlavou. Znovu si ji opřela o měkká bedra a zahleděla se do dále.
Na prst si začal omotávat její medové kadeře a hladil prstýnky, které se ji točili kolem krásné tvářičky. Měla pootevřené rty a z úst ji vycházel obláček mlhy, jak se pokoušela o zpomalený dech.
I ona cítila, jak rychle mu tluče srdce.
Hlasitě si zívla. Obejmula ho rukama kolem krku a políbila ho na tvář "Dobrou, lásko.."
Její vlasy se mu zabořili pod nos a on umíral touhou vzít si ji do postele a konečně ji mít, celou..
Chvíli váhal, než šeptl "Nedaleko odtud má sídlo můj bratr.."
Neodpovídala mu a tak usoudil, že snad už usnula. Rozhlížel se po utichlé krajině a cítil se spokojeně.. Na bedrech mu dřímala dívka jeho srdce a nejúžasnějších snů a líbezně se usmívala. Líčka ji mráz opět zbarvil do červena a malý nosánek měla jako bambulku.
Stromy se třepotali ve vlahém vánku, který s sebou unášel prachový sníh.
Qina otevřela oči a šeptla "Myslíš Colinse?"
Mlčenlivě přikývl. "Brzy vyjedeme z lesa a za támhle tím malým pahorkem je Ilwesaid.." ukázal směrem k trhlině mezi rozestouplými stromy. Cesta se táhla přes rozlehlý palouk a řeku, která ji půlila, halili oblaka potrhané mlhy.
Qina spokojeně zavřela oči a zašeptala "Hlavně, když si odpočineš.."
"Spíš budeme muset jednu malou hvězdičku co nejrychleji zahřát.. Víš lásko..?" usmál se pobavený Jewel, to když se, seč marně, snažila dělat jako že spí.
Zvrátila hlavu dozadu, aby mu viděla do zářících očí "Jeweli, ale.."
"Někdo musí rozsvítit tu tvoji sklíčenou tvářičku, víš?" pohladil ji po vlhkých vlasech "A také tě budu muset usušit.."
"A kdo mě pak ošatí?" zeptala se pobaveně a prstem ho píchla do beder.
Jewel se ohlížel do všech stran a ona ho pozorovala se zvednutým obočím "Co to děláš?"
"Myslíš, že tě ošatí strom?" užasl naoko.
"Jeweli.." zmučeně si povzdechla "Copak chceš, abych se nakonec oblékla sama?"
Lišácky se zazubil "Proč by si se měla strojit, když tě stejně svléknu dřív, než se naděješ?"
Zhluboka polka; odvrátila od toho mizery tvář, která byla zrudlá až ke konečkům vlasům a chvíli váhala, než odpověděla "Cožpak, takhle se mluví s dámou?"
"S dámou možná ne.."
"Mlč, prosím tě mlč!" políbila ho na rty a sklíčeně dodala "Už žádné řeči o tvých choutkách, slibuješ?" podívala se mu vemlouvavě do očí, až z toho ztratil rovnováhu a v sedle se zakolíbal, div je oba dva neshodil ze sedla.
Vybuchla v bujarý smích a když se konečně utišila natolik, že byla schopna slova řekla "Koukám pane, že kvůli mně ztrácíte hlavu a pokoušíte se vzlétnout.."
"Ne, jen se snažím udržet si v pevném sevření štěstí.."
"Štěstí?" opakovala v otázce Qina.
Políbil ji na nos a zašeptal "Vítej doma." Přejel přes dřevěný most, který čněl nad šumějící řekou a vklouzl otevřenou hradní branou do velkého parčíku, který obklopoval velkolepou stavbu z bílého pískovce.
Znovu pomateně opakovala jeho slova "Doma?"
Jewel se nervózně ošil "Víš, moje sídlo teď jaksi." Vymlouvavě se podíval k zemi a pak dodal "Obyvatelné pro takovou dámu, jako jsi ty."
Qina seskočila z koně a pevně si přitáhla plášť k tělu "Vůbec nepochopím, proč jsem se nemohla obléknout.."
Muž v tmavé košili a černých kalhotách kráčel za ní "Mohla, jen jsi se pak už nechtěla hnout z mé náruče.."
Dívka se zastavila "Kdo ví, kde je konec mé klisně?" řekla trochu vyčítavě, ale pak se oslnivě usmála "Nevadí, beztak mi dozajista byla v patách Sára s Filipem a odvedli ji domů.."
"Doufám, že nelituješ.." zeptal se vážně Jewel a v tu ránu dívce zmizel z tváře blažený úsměv.
"Ne. Nelituji. Jen mám strach, že až se otec vše dozví, vyzve tě na souboj." Pomalu kráčela bosá po travnaté cestičce a v duchu si myslela; celá poblázněná jsem mu padla do náruče, a teď nemám krom své počestnosti a jeho pláště zhola nic!
"Stůj Qiny.."
Ohlédla se a než stačila cokoliv namítnout, vzal ji do náruče a odnášel si ji k hlavnímu vchodu do kouzelného zámku, jak si Qiny usmyslela v prvním okamžiku, co sídlo spatřila.
Jewel se zastavil před prostornou terasou a pokoušel se už zase Qiny svádět. Rozevřel ji dlaní plášť, ale než se stačil dotknout obnažené prsa; Qiny ho plácla přes prsty a se smíchem se mu vysmykla ze sevření "Jak ti mám věřit, že si mě chceš opravdu vzít, když by si mě svedl ještě dřív, než si řekneme ano?"
"Věř mi Qiny, tak jako já věřím tobě." Popošel k ní a upřel na ní zářivě modré oči, v kterých se ztrácel její rozum a ona upadala do bezmyšlenkovitého transu. Byli u sebe tak blízko, že když se ji po chvíli blažeností podlomila kolena, chytil ji a s políbením si ji opět vyhoupl do náruče.
Na prahu vysokých dveří se objevil správce zámku. V bílé dlouhé košili a na hlavě měl spací čepici.
"Ach Spensere, vypadáš komicky a prosím, skloň tu zbraň, ať se nikomu nic nestane." Usmál se pobavený Jewel.
Spenser přikývl "Ano pane." Uhnul se na stranu a nechal projít dvojici do prostorné haly. Jewel nepouštěl dívku z náruče a dál se bavil s ospalým správcem "Kde je můj bratr?"
"V-v-váš bratr?" opakoval pomatený Spenser "Odjel včera, těsně před setměním."
"A neříkal kam má tak naspěch?"
Správce zavrtěl hlavou "Ne, mně ne, ale možná by to mohla vědět paní Lizzie." Poradil mu Spenser.
"Jaká paní?" překvapila Jewela správcova reakce.
Správce si spěšně narovnal umačkanou košili a sebral ze stolku na poštu svíci "Paní vaše ctěného bratra přeci, cožpak vy nevíte, že včera vlezl do chomoutu?"
"A to tu chudinku opustil před svatební nocí?" odtušil pobavený Jewel.
"Tu už si myslím měli dávno, jelikož je paní v jiném stavu.." řekl upovídaný Spenser, než mu došlo, kolik toho vyzradil.
Jewel jen pobaveně přikývl a pak pohladil Qiny po zádech "Mohl by si nám opatřit ložnici? Pro mě a mojí paní?"
"Vy pane? A ženatý?"
Jewel se rozzlobil "Nezajímejte se, prosím." Zamířil do přijímacího salonku "Vím že je trošičku pozdě, ale mohl by se nám někdo postarat o večeři? Moje paní má hlad." Řekl stručně, leč s pobavením. To když viděl její vyděšený kukuč.
Když se ocitli sami v salonku, Qina konečně promluvila "Tvoje žena? Ty můj muž?"
Jewel ledabyle pokrčil rameny a posadil se na sofo "Už mi věříš? Nevěsto moje.."
Zatvářil se tak světácky, že ji ztuhla ostrá vítka na rtech. Posadila se vedle něho a šeptla "A co moje oblečení?"
"To snad chceš, aby tě oblékal Spenser?" řekl pochybovačně.
"Když ty se k tomu nemáš?" urazila se. Znovu se zvedla a rázovala si to po místnosti "Víš jak je ponižující, stát před očima sloužících a být skoro nahá?"
"Dobrá. Počkej tu, ano?"
Qina zavrtěla hlavou "Kam myslíš, že bych šla když nemám ani ty boty?"
"Pravda." Zasmál se pobavený Jewel a zmizel za těžkým závěsem, který skrýval dveře.
Ocitla se ve studené místnosti sama a s Jewelem, jakoby odešlo i to teplo, které ji zevnitř celou dobu, v jeho blízkosti rozehřívalo.
Posadila se k vyhasínajícímu krbu a natáhla nad malé plamínky ztuhlé konečky prstů. Ještě štěstí, že je plášť na knoflíčky a v jednom kuse se jí neotevírá.
Seděla jen chvíli, než se vrátil Jewel se slovy "Košile ti bude prozatím muset stačit."
Strnule přikývla, když si všimla jeho podrážděného hlasu "Děje se něco?"
"Ano, i ne. Pokoušel jsem se nám zajistit oddělené pokoje, ale jelikož jsme novomanželé a pokojů tu není nadbytek, budeme si muset vystačit s jedním."
"Kdo ti to řekl?"
Jewel se podíval směrem k nebi a zasyčel "Paní domu!"
Qina ho chytla za ruku a smířlivě se na něho usmála "Ber to z té lepší stránky, aspoň nebudeme muset mrznout venku.."
Přikývl "To máš sice pravdu, ale já nesnesu, aby se mi ta ženská vysmívala do očí!"
Qina nevnímala jeho hlas, otočila se k němu zády a dlouhý, černý plášť se ji svezl z ramen. Stála tam nahá a doufala, že aspoň takto upoutá Jesepovu pozornost.
Povedlo se.
"Proč mi to vy ženy děláte?"zaskučel zmučeně.
Popošel k ladné křivce jejich zad a dlaně položil na její nahá ramena. Otočila se k němu a celým svým tělem se k němu přitiskla "Víš Jeweli, je mi zima a také nesvádím vinu na tebe, protože mě málo zahříváš.." řekla tiše se rty v blízkosti jeho ucha.
Už zase mu bylo horko po celým těle. Rukou ji zajel do hedvábných vlasů, směrem od šíji po krku. Zastavil se na zádech. Přitiskl si ji k sobě ještě blíž a vyzvedl jednu její nohu do vzduchu, a tak tu teď stála, objímajíc ho stehnem a dlaněmi položenými na jeho širokém hrudníku. Zaklonila hlavu, aby mu usnadnila cestu k popraskaným rtům, kterého žádali o polibek. Déle neváhal, ne často se mu stávalo, aby se mu tak hříšné ženy vrhali do náručí.. Vlastně nikdy, i když si to plno žen myslelo, byli na velikém omylu.
Ucítila v rozkroku jeho mužství, které na ni divoce doráželo a tělem se jí rozlínala příjemná energie, která ji připravovala o dech a rozumnou mysl.
"Tak to bych měl napravit, že?" zašeptal ochraptěle.
Přikývla "Ale nejdříve mě obleč, ať s tím máš větší práci.. Přeci by si nechtěl, aby sem vtrhl Spenser a viděl nás dva.." rozhlédla se po místnosti. Oheň v krbu už dávno dohořel.
"No a? Jsme přeci manželé.."
"Nejsme.." řekla stísněně, pak se od něho odtáhla a přes hlavu si přetáhla košili.
"Takže nejsi ani moje nevěsta?"
Zavrtěla hlavou "Ne. Ještě ani pořádně totiž nevím, zda vše myslíš vážně."

Malá Qiny

23. prosince 2009 v 18:51 Small Qin
17.prosince, milostivý rok 1712

Dívka se hnala pustou krajinou na bílé klisně a mráz se ji vkrádal pod rozevřený plášť, který nestíhala zavírat. Prohrábla si dlaní propocené vlasy a smířlivě se nadechla.
Jewel.. při tom jménu se ji zastavovalo srdce!
Ňadra se ji v krátkých intervalech zvedala a zase klesala. Připadala si, jakoby celých těch dvacet mil uběhla ona a ne její klisna, která sotva popadala dechu.
Byla ráda za to, že byla od přírody velký antitalent. A tak teď mohla v jedné ruce držet louč a druhou si přidržovat sem tak plášť, který narušoval její soukromí a pouštěl pod sebe prosincový mráz.
Jewel seděl na svém koni. Na malém pahorku, kde stála kaplička už netrpělivě dvě hodiny přešlapoval jeho kůň Odyss a od pusy mu jeho vzdechy odnášel v obláčku mlhy mráz, který se rozlézal po celém okolí a stromům barvil listí lemem, které mu připomínaly Qininy inkoustové šaty. A ty její bujné křivky, které se mu nabídli jakoby ve snu, teď bude mít možnost držet v dlaních a hrát si s nimi.
Zmučeně si povzdechl.. Nemohl pochopit, co to s ním je, většina mužů by vzala při takovém mrazu do zaječích, byť jen z toho důvodu, že by jejich druhé já nevyplnilo přes zimu funkci, ale on si tu sedí, skoro rozžhavený ještě od krbu a své druhé já při vzpomínkách na Qinu v pozoru!
Otevřel alespoň plášť, který byl vylepšený vnitřním kožíškem, ale ani to mu moc nepomohlo. Z toho problému ho může vytáhnout jedině Qina, která se tu ještě ve smluvenou hodinu neukázala! Zas bude mít ty své řeči o tom, že na pravou dámu se musí čekat.. Zmučeně si odfrkl, tak jako jeho kůň před chvílí; ona přeci není dáma, jinak by nesouhlasila s podmínkou, kterou si ona sama stanovila. BEZ GARDEDÁMY. Bylo napsáno na odpovědi, kterou mu poslala ani ne hodinu potom, co se stavoval na jejím rodném sídle, kde ji posléze nezastihl.
Možná tomu bylo dobře; kdyby je načapal její tatík, nespíš by si mohl nechat už jen zdát o pěkné vyhlídce na potomstvo, které by tu zanechal.. Jednou, snad.
Z dáli zahlédla rozsvěcenou kapličku nespočtem svíček. Ach ten zatracený Jewel ji chce jen poškádlit! Cožpak mu dost jasně řekla, že ona jeho postel nikdy nezahřeje?! Tenkrát to sice nemyslela vážně, ale v tuhle chvíli, v situaci v jaké se nacházela; nemohla jinak, než na této skutečnosti trvat.
Vítr, který na chvíli ustal se znovu vrátil ve větší přeháňce a z hlavy ji sňal šedou kápy, která měla bílé lemování kožíšku. V krku ji zaškrábalo a rty, které se ji stáhli do bolestného úšklebku cítila suché a popraskané.
Vytáhla z brašny láhev s vodou a napila se. Zvolnila už dávno tempo, aby Jewel neviděl, jak k němu spěchala! Jen ať si nemyslí, že se mu vrhám do náručí.. I když, to vlastně dělala!
Louč si držela blízko obličeje, aby mu dala dost jasně najevo o co přišel, když si ji nechal proklouznout mezi prsty a tatík ji zaslíbil tomu ohavnému Bowelovi. Oklepala se hrůzou a při vzpomínce na obtloustlého, podsaditého muže, který byl věčně zlitý potem se ji nahrnula krev do tváře. Myslela, že vybuchne zlostí, ale když spatřila svalnatou hruď Jewela, rázem se jí zastavilo srdce, a ona nebyla schopná myslet.
"Jsem rád, že jsi přijela.."
Neodpověděla.
Louč mu vrazila do ruky a nepřijala ani jeho pomoc, která slibovala, že se lehce ocitne na pevné zemi. Ale věřila, že to zvládne i bez něho.
Nohy ji skoro neunesli, když dopadla na zmrzlou jinovatku a ochablé svaly ji podlomili kolena.
"Tak k věci.. Co je tak důležité, že jsi to nemohl probrat s otcem?" vyhrkl zbrkle.
Vložil louč do železného držáku nad portálem do kapličky. Teplými konečky prstů ji chytil za ledové dlaně a ochraptěle zašeptal "Nechceš zahřát? Jsi po cestě celá promrzlá."
"To vím i bez tebe." řekla s narůstajícím odporem "A to by si mě měl zahřívat zrovna ty? Proč ti mám věřit, že by si neutekl, tak jako minule?"
Sklonil hlavu a pak znovu vzhlédl "Měla by si vědět, že bych neutekl, kdyby neselhal.." rázem ztichl, když pochopil plný význam svých slov.
"Kdo?" zeptala se netrpělivě.
Po dlouhé odmlce mu vytrhla dlaně z teplého sevření a otočila se k oltáři, kterou zdobil obraz svaté Panny Marie.
"Qino.." uslyšela jeho hlas těsně u svého ucha a přejel jí mráz po zádech.
"Nemusíš mi nic vysvětlovat.. Pokud si vzpomínám, mohla za to ta ledová voda, kterou jsem nechala připravit v ložnici, aby si se mohl osvěžit."
Zlomil se mu hlas. Nemohl promluvit, jen cítil, jak se mu dlaně lepí studeným potom a srdce zadržuje zběsilý tlukot.
Sklonil hlavu k jejím vlasům a dlouze nasál její vůni "Stále voníš po mandlích, tak jako kdysi, když jsme se poznali.."
Zavzpomínala "Ano, to jsem byla ještě naivní a malá holčička, která se v tobě vzhlížela, ale ty si ji, bohužel, přehlížel."
"A jak jsem tě nemohl nepřehlížet? Bylo ti čtrnáct, mně dvacet jedna!" zahromoval nenadšeně.
Otočila se k němu a položila mu ukazovák na rty "Pš, nemluv, ať mi nezkazíš ty poslední krásné vzpomínky na tebe.."
Chytl ji v železném objetí kolem ruky a křečovitě jí ji srazil za záda "Qino.."
Nenechala ho promluvit "Zavři pusu.. Opravdu chci na tebe až do smrti myslet jen a jen v dobrém.."
"Qino.."
Umlčela jeho slova polibkem a pak se od něho rychle odtáhla s rozcuchanou hlavou "Pořád mě uvádíš do rozpaků, možná si ani neuvědomuješ, že jsme si souzení, ale nemysli si, že na tebe budu stále čekat! Čekala jsem dlouho a déle už čekat nebudu."
"Jsi ještě malé dítě, Qino! Nech mě domluvit a třeba se pak i dozvíš, že tě miluji."
Chvíli váhala, ale pak zavrtěla hlavou "Od Tary vím, o co ti jde! Řekla mi, jak se chováš k ženám a já nechci být jedna z mnoha, která kvůli tobě přišla o čest a pověst.."
"Stačí ti, když si tě vezmu?! Vezmeš pak už konečně moje slova na vědomí?! Nebo se mám připlazit za tvým tatíkem a plazit se mu u nohou? To chceš?" běsnil a pak ji k sobě přivinul "Ale já o tebe nechci přijít.."
Polykala vzlyky a zadržovala slzy, které se ji draly do očí "Přišel si o mě už tenkrát, kdy si ranil můj dětský svět!"
"Miluju tě! Miluju! Slyšela jsi mě?" křičel na ní a nemohl jinak, než z ní strhnout plášť. V rychlosti ho rozložil na kamenné podlaze, kde v kruhu zářili svíce a položil ji na něj. Roztrhl ji stažený živůtek a tak vysvobodil do světel svíček dvě krásné jablíčka, která se do rytmu zvedala a klesala.
"Nech.. nech mě.." Qina se těžko pokoušela o protest. Nezabránila mu v tom! Byl silnější a mohutnější a možná ani nechtěla, aby to neudělal.
Zaklonila hlavu a dlaně mu položila na ramena a v očekávání čekala, co se bude dít dál, až se Jewel dostane přes mnohovrstvou sukni. Přejížděl ji žhavým pohledem, ale ani to pořádně nevnímala, když ji jeho teplé a zpocené dlaně spočinuli na obnažených stehnech.
"Nedělej to, prosím tě o to.."
Zavrtěl hlavou.
Stáhl si kalhoty a konečně vypustil na svět boží i svoje druhé já, které se vzrušeně hlásila o svá práva.
Spojil rty s Qininými. Dlouze ji líbal a vychutnával si její vstřícnosti. Prstem se dostal do teplé štěrbiny jejích boků a vychutnával si slastného mlaskání.
Připadala si jako prkno. Jako madrace, na které Jewel vyvádí s jednou ze svých společnic.
Když ucítila jeho prsty v sobě, vypnula se jako luk a nepopadala dechu. Položila bradu na jeho rameno. Slzy se teď rozkutáleli po zčervenalých lící a ona doufala, že je ucítí, až dopadnou na jeho rozpálenou pokožku, třeba mu to zchladí tu rozžhavenou krev.
A ucítil.
Otevřel konečně oči a když uviděl její vyplašený výraz, v křeči se složil vedle ní.
"Odpustíš mi to vůbec?"
Odvrátila zrak od jeho krásné, symetrické tváře "Nemám ti co odpouštět.. Neměla jsem sem chodit, jsem hloupá a naivní nána, tak jako jsem byla a budu.."
"Vezmeš si mě.?"
Podívala se znaveně na něho a nechápavě zavrtěla hlavou "To bych radši umřela, než si vzít tebe, nebo Bowela."
Přivinul si ji k sobě "To mi neříkej, Qiny.."
"Ach má malá Qiny.." zašeptala ironicky Qina "Na to jsem ti možná skočila tenkrát, ale."
"Já vím, už nejsi tak naivní, jako jsi byla.." zvedl se a navlékl si stažené kalhoty.
Pak se postavil a opřel o stěnu "Tím to asi končí, že?!" Nečekal na odpověď a s pozdravem na rtech vyběhl z kapličky, kam ji prve zavlekl "Sbohem malá Qiny."
Nezdržovala se sebráním pláště a polonahá vyběhla na mraz "Ale takhle to nemůže skončit! Já tě miluju.." vlasy se ji svezly v dlouhých pramenech až pod nahý zadek, a tak mu připomínala vílu z jiného světa, co se k němu teď hnala prosincovým mrazem a nezajímalo ji, že ji z nohou teče krev, to když se prošla bosá po řezající trávě.
Sňal ze sebe plášť a zabalil ji do něho "Já věděl, že je na tebe spoleh, Qiny.."
Vzhlédla k němu s uplakanýma očima "Ty si mě chceš opravdu vzít..?"
Přikývl.. A vysadil si ji k sobě do sedla "A co ty Qiny, taky si mě chceš vzít?"
Zahanbeně sklopila zrak "Ale na mně to vůbec nezáleží.."
Políbil ji na nos "Ale to se pleteš, malá.." zajel ji rukou pod plášť a dotkl se teplého ňadra "Chceš si mě vzít?"
"Proč se mě ptáš, když to víš.." položila mu hlavu na rameno "Ale bojím se otce.."
"Utečeme, slibuji, že už ho nikdy neuvidíš.."
Odkašlala si "A Bowela? Ten po mě půjde jako čmuchací pes."
"Ten taky ne."
Zahanbeně, ale i vděčně mu položila hlavu opět na rameno "Víš.. Moc mě mrzí, co jsem řekla.. Nikdy jsem to tak nemyslela a.."
"Zavři pusu.." ukončil její nekonečné omluvy "Já jsem rád, že jsem tě nakonec získal.."

Kapitola pátá

23. prosince 2009 v 17:16 White bird
Kapitola pátá
***
"Ženy jsou vždycky pravdivé,
dokonce i uprostřed své největší falše,
protože tak jednají vždy z nějakého přirozeného citu."
***
Už zase ji držel v náručí, ale necítil odpor. Nýbrž do jeho srdce tryskal proud hřejivé vášně a lásky. Ležela teď s hlavou na jeho hrudi a smířlivě mlčela.
"Povíš mi, co si mi tak dlouho snažíš říct?" zeptal se zmámen její šeříkovou vůní, která se mísila s vůní pomerančů.
"Myslíš to, proč jsem nebyla panna?" zeptala se ochraptěle. Zbaběle se zamotala do přikrývek a vyhlédla z okna, kde pražilo polední slunce.
Mlčenlivě přikývl a políbil ji do vlasů "Pověz mi pravdu, lásko.."
"Já.. Víš.." chvíli koktala, než našla ta správná slova "Musela jsem se o sebe nějak postarat a jediná práce pro ženu, co neumí psát a počítat.." nenechal ji domluvit.
"Přece jsi se ale na oddací listinu podepsala?!" Brend byl překvapen, jak dobře uměla lhát a předstírat vzdělání.
"No to ano, ale to už umím spoustu let, to jediné si pamatuju po tom pádu.." řekla trochu přiškrceným hlasem.
Nebyl schopný slova "Jakém pádu?!" přitáhl si ji k sobě ještě těsněji, to když si měl představit, že by ji nikdy nenašel a nevzal si ji. Je to všechno přece hloupost, minulost by neovlivnil, neznal ji.
"Spadla jsem z drožky, když jsme s tatínkem ujížděli.. z mého domova." Řekla trochu ironicky. Nadzvedla si hustou hřívu vlasů a ukázala krk, kde se ji táhla až do záplavy vlasů viditelná, sec zahojená jizva.
Zmučen bolestí, kterou si jistě ta křehká dívka prožila ji políbil na krk a prosebně šeptal "Odpustíš mi? Proč jsem to jen nechal zajít tak daleko.. Ell, miluji tě.. Ach drahoušku.."
Její mlčení nahradil dlouhý polibek. Líbali se, vznášeli se společným pochopením až do výšek nebes a přitom byli spolu. Brend si ji vysadil na boky a pak se posadil, aby ji mohl obejmout.
"Odpouštíš mi, řekni, že mi odpouštíš, prosím.."
Její dlouhé vlasy mu spadali v pramenech na nahá bedra a v ústech držel její ztvrdlou bradavku "Jak.. bych ti nemohla odpustit! To ty by si mi měl odpustit.." šeptala vážným hlasem, který se mu ztrácel v oblaku nevědomosti narůstající vášně.
"Už mlč..Mlč nebo si budu stále připomínat, jaký jsem hlupák.."
Zkušeně na něj nasedla a zaklonila hlavu dozadu. Dala mu na obdiv pevná ňadra, která se houpala nad baculatým bříškem. Její rozpálenou pokožku přejel nádech nového vzrušení, to když ucítila v lůně jeho sémě. Líbal ji, laskal a ona nechtěla, aby tato chvilka vzájemného pochopení někdy skončila.
Zvedl ji ruce nad hlavu a držel je jednou rukou "Jsi tak krásná,.. má Ell.."
Položil ji na záda do podušek a putoval nasliněným ukazovákem mezi údolím jejich ňader k bříšku, kde několikrát obkroužil její pupík.. počechral její chmýří v klíně, kde se stahovalo do černého trojúhelníčku.. Ucítila ho opět v sobě. Už opět se pokoušela udusit výkřiky slasti do polštáře, ale nedařilo se jí to.
"Ach Brende.. ano..ano.." nevydržela to a vybuchla v gejzír uspokojení. Svět se s ní už zase houpal jako loď a v očích měla vodu. Byli to vlastně slzy štěstí.
"Neplač.. proč pláčeš?" ptal se zmatený Brend. "Je něco špatně? Pověz.."
Usmála se a šeptla "Je, všechno je tak dokonalé a bláznivé, až se mi nechce věřit, že je to skutečnost.."
Dlouho poté mlčeli a Brend tiše dodal "Snad. Ale přece si myslím, že jsi mi neřekla vše.."
Zvedla k němu překvapené oči "Proč myslíš?"
Políbil ji na čelo "Když jsem tě tenkrát našel v lese, měla si oči plné hrůzy a strachu.. Snad i nenávisti, ale byla si smutná. I v neklidném spánku jsi dokola opakovala, že se pomstíš.. proč? A komu.."
Zavrtěla hlavou. Už zase se ozval ten podivný hlas, který ji připravil o pevnou půdu pod nohama a slzy vytryskli nanovo.
"Tyhle slzy už nejsou radostné, že?" Brend ji políbil "Proč mi pořád říkáš jen polovic pravdy?" zajímal se zlomeným hlasem "Proč mi nevěříš?"
Čekal marně na její odpověď. Dívala se do neznáma a vypadala vyděšeně. Vlastně ho nevnímala, přemýšlela a bloudila ve vlastních myšlenkách, které mu byli skryté.
Hleděl do jejích očí, které ho přehlíželi. Byla v šoku a on v zaskočení nevěděl co s ní.
"Elleanoro, ach lásko, Ell.." zatřásl s ní, ale stále jen zlomeně hleděla do dálky a s očí ji v proudech stékali slzy po bílých lících.
"Ell! Ell.." křičel hystericky. Nezbývalo mu nic jiného, než čekat.
Na tabulky oken začali dopadat dešťové kapky a jarní vzduch proťal dlouhý hrom, který mžiku probudil ztuhlou Elleanoru.
Vyděšeně se k němu přimykla a zrazeně šeptala "Hlídej mě, musíš mě hlídat.. Musíš se o mě postarat.. Prosím.. Brende, prosím.."
***
Pokojík už opět halila tma. Na stole hořela svíce a u kamen seděl bezradný Brend s rukama v klíně. Už zase nespal. Probděl další noc u Elleanořina lůžka, které chyběl život a radost.
Za okny vládl klid, ale v dáli u přístavu v nedalekém městě se nakládali žoky bavlny a dubový nábytek, o kterém slyšel Brend v hostinci.
Přetáhl si přes ramena plášť a zabouchl za sebou dveře. Tahle domácí nálada ho vysávala o poslední kousíčky života. Hnal se ven, kde vládlo psí počasí, jako by mu mluvilo z duše!
Hnal se zablácenou ulicí a nevnímal vlezlý chlad, který zahnal poslední nadšence jara do postelí.
Vzhlédl k nebi, kde svítilo obrovské kolo stříbrného měsíce. Kolem něho se jako v prachu povalovalo tisíce hvězd. A Elleanora pořád spí a nemůže je vidět, pomyslel si.
Blížil se k domu, kde byli vrata dokořán a v malé dílničce doutnal oheň ve velké výhni. Nenápadně se proplížil na dvůr, aby neprobudil mrzutého kováře, co podřimoval na lavici se skloněnou hlavou a chrčel.
Stáje byli nedaleko a nad dveřmi vysela jen jedna olejová lampa, která vrhala stín do všech koutů. Přikrčil se u stěny a nepozorovaně vnikl do boxu, kde byla jeho mladá klisnička Batty. Dlouhý, žňový bílý ocas se ji vznášel nad vykydanou zemí a v očích ji doutnali dva malé plamínky, to když poznala, kdo to za ní po dlouhé době přišel.
Šťastně zafrkala a kopytem si hrábla do čerstvé slámy. Sklonila hlavu a pak pohodila bujnou hřívou bílých žní.
"Pš, malá…" Brend poplácal klisničku po krku a z trámku co vysel volně od stropu sňal kožené sedlo. Deku už měla Batty dávno na hřbetu a tak už jen stačilo zapnout pásek a tryskem ujet z ponuré vesničky.. Věděl moc dobře, kam pojede nejdříve.
Kdo ví, co mi Elleanora řekne na můj dárek! Pokud nějaký splaším, pomyslel si Brend a s ražením stehen vyhnal Batty ze stájí.

Vánoční dáreček :)

20. prosince 2009 v 22:23 Thoughts my heart

Muži a slečně

Ve větru poletujíc,

a zároveň smutkem zmučen,..

Nemůže chtíti víc,

zůstat tu je nucen..

Pozorujíce ptáky,

brouzdící oblohou..

Těšit se múzou,

tváře sněhovou..

Hledati nemusí, cítí ho..

a její rty mlčící, pohlť tmo!!

Čirý strach hlubokých očí,

i přes to se dál v sobě dusí..

Čekat ji nebaví

a než rty odpoví,

nejspíš dřív odejde,

než den D nadejde..

Poletující ve větru,

s melodií líbeznou..

Odloučení zbylo mu,

s jeho princeznou..

Česem však rty odpoví,

a život vyplní,

Muži a princezně..

Sny jejich bezpečně!


Kapitola čtvrtá

17. prosince 2009 v 18:07 White bird
Kapitola čtvrtá
***
"..Je možné - abych mohl zapomenout,
jak pohrávám si s tvými zlatými vlasy,
jak prudce tlouklo tvé neposedné srdce?
Ach! Při mé duši vidím ještě tebe plout,
s očima vlahýma, s ňadry božské krásy,
a rty, ač mlčící, dýchající v lásce.."
Lord Byron
***
Halasný, falešný zpěv se nesl potemnělou ulicí. Elleanora vstala z postele a pohlédla ven otevřenou okenicí. Líce ji ovanul jemný mrazík a pobledlá líčka se ji rázem potáhla nachovou červení. Nahnula se přes parapet a v dáli spatřila Brenda, jak ho se svěšenou hlavou táhnout dva muži.
´Aby se tak snad popral´ blesklo ji hlavou. Vyskočila ze studené postele a bosá zamířila ven. Bolesti hlavy a nevolnosti ustoupili, ale jakmile vešla do černé chodby, nahradil je čirý strach.
V malém výklenku pohasínala skomírající svíce a kolem ní se motalo plno můr.
Odehnala je mávnutím rukou a pak tiše sestupovala se svící v dlani dolů.
Zaznělo vrznutí dveří a dupot probudil kočku, která odpočívala na schodech. Ta seskočila a s prskáním utekla pryč.
"Ženo.. jsem doma.." dostal ze sebe rozesmátý Brend a pak se ji svezl na křehká ramena. Muži okolo něho ji pomohli vstát "Omlouváme se madam, starej Frank se nedá zastavit v nalejvání a tuhle mladej neumí moc pít." Muž smekl čepici a pak s mladším synkem odešli.
"Viděla, viděla si to?!" Brend seděl v hrůze na schodech a v očích měl bělmo. Ruku staženou vzhůru na něco ukazujíc.
"Co jsem měla vidět?"
Skomírající svíce dohořela v poslední kousíček knotu a v tu ránu utonula chodba v husté tmě.
Elleanora našla Brendovu ruku a podepřela jeho malátné tělo rameny "Co takhle jít spát?"
Mužovi páchla s pusy nasládlá vůně piva. Ulepenými dlaněmi přejel Elleanoře po obnažené paži a zpozoroval, že má husí kůži. Prudce do ní narazil a přitiskl ji ke stěně.
Elleanora polykala zběsilé sípání a pak mu dlaní vlepila políčko.
Přitiskl své mokré rty na její krk a tiše šeptal "Klid labutinko, klid.."
"Brende, prosím.." zajela mu dlaněmi do vlasů a zaklonila hlavu. Slzy se ji rozkutáleli po lících a rty stáhli do bolestného úšklebku.
Brendovi na nos dopadla studená slza. Vzhlédl k Elleanoře, která se tyčila nad ním a nenasytně ji přejel po vzdouvajících se ňadrech v šedé košili.
Polil ji stud, když ji rozevřel výstřih na malé knoflíčky. Přitiskl rty na bradavku a slastně si povzdechl.
´Je jenom opilý´ opakovala si v duchu dokola ´Zítra si to nebude ani pamatovat´ . Jemně odstrčila jeho hlavu od dvou pahorků, kterých se tak lehce zmocnil "Nahoře,.." tiše šeptala, aby nevzbudili ztichlé byty okolo "Nahoře ti půjdu po vůli, když si to přeješ.. Prosím tě o to.. Nech mě.."
Brend se dotkl úzkých lýtek a hlavu zabořil do jejího klína a líně se o něj třel "Ach, ty má sladká Ell.." teď už klečel na kolenou se svěšenou hlavou.
Roztřásla se rozkoší. Kolena se ji třásla a v hlavě ji náhle znělo milion zpívajících hlasů, které ji radili, aby okamžitě zarazila jeho mučení. Ale její srdce a klín ji radil něco jiného.
Zachytila se o vystouplou nerovnou stěnu a čekala, co bude následovat. Jeho zvědavé ruce plné mozolů ji putovali pod tenoučkou košilí, byla jeho a tak jí dosahovala jen po kolena. A zároveň vyhrnoval lem a dostával se blíž a blíž k hořícímu klínu.
Přejel dlaněmi po pevných hýždích a studené prsty smáčené potem pak ucítila na svém bříšku. Polaskal její pod bříškem. S pootevřenými rty putoval níž a zanechával na jemné kůži s příchutí máty mokré cestičky slin.
Ruce teď cítila znovu na ňadrech. Vzrušením se nemohla ani nadechnout, natož ho zastavit. Vlastně teď ani nechtěla, když začal třít palcem její bradavky.
Postavil se a ji ovanula zima. Všechna energie co vytvářela tu vlnu zrušení odplula jako bouřkové mraky a teď se dlouho dívala do Brendových očí, která se ve tmě třpytili jako dva drahokamy..
"Ell?"
Z nevědomosti ji vytrhl jeho promlouvaný hlas. Dlouze si hleděli mlčky do očí. Opilý Brend se zakymácel a pak se svezl na lavičku, která sloužila na odkládání dopisů. "Pojď ke mně.."
Zavrtěla hlavou.
Brendovi se svezla hlava k rameni a za chvíli už podřimoval. Byl rozkošný, když tam tak seděl s pootevřenými rty a docela neškodný.
Elleanora se na něj chvíli dívala. Jeho tvář byla posetá měsíčním třpytem a na tváři měl neoholené strniště.
Přejela si po bříšku, kde ještě teď cítila jeho horký jazyk a pak celá promrzlá zimou, která se ji pomalu vkrádala pod košilku vyběhla schody a zabouchla za sebou dveře.
Znavená dopadla na postel a hleděla z okna ven na vzdálený obzor, kde se z hlubin tmy pomalu začaly vynořovat
první paprsky nového dne.
Zlatavé vlasy měla rozprostřené na polštáři a v klíně neuhasitelnou bolest.
***
Brend se probudil z hluboké dřímoty. Do tváře mu pražilo horké slunce a svěděli ho neoholené vousy. Chvíli se rozhlížel a pak zjistil, že sedí v chodbě domu, kde bydlí.
Promnul si oči a pak ztěžklým krokem zamířil do podkroví.

Kolena měl jako z olova a v hlavě děsný hukot. Rychlým krokem, aby byl co nejdřív v posteli a mohl usnout vyběhl schody po třech a pak tiše vešel do světnice, která voněla čerstvým pečivem.
"Jak si se vyspal, drahý?" zeptala se Elleanora a ani jedním okem nevzhlédla od pecnu chleba.
"Ty.. ty si pekla?" podivil se Brend. Posadil se na pohovku a vyzul si nohy z bot.
Pobaveně vzhlédla "Cožpak si myslíš, že jsem opravdu k ničemu?" zeptala se jedovatě.
"No jo, jako bych kdy mohl zapomenout na to, co se stalo tehdy v noci.."
Elleanora se kousla do rtu "Mlč. Nic jsi z té noci nepochopil a s tvojí tvrdohlavostí to určitě ještě chvíli potrvá.."
Pobaveně si ji měřil pohledem "A kde si vzala tu slušivou zástěru?"
Pohrdavě si odfrkla a na otázku mu neodpověděla "A kde ty si vlastně nocoval?"
"Dole. Na židli." Natáhl se na pohovku a nespouštěl z ní oči. Dlouhé zlatavé vlasy ji spadaly v pramenech na ňadra a rty, které byli stále pootevřené odkrývali bíle, rovné zuby. Oči měla přizavřené a pod očima velké kruhy "A kde ty?"
Vzhlédla od krájení bochníku a zlostně zavrčela "Už dávno nemám své povolání v harmonogramu!" pak mu podala krajíc se solí a máslem "Kdyby si byl doma, třeba by si věděl, že jsem tu na tebe čekala, a měla o tebe strach! A navíc…"
"Chceš mi něco vyčítat? Zrovna ty.."
Sedla si na židli a šeptla "Včera na chodbě si mluvil jinak.."
´To bych si taky musel něco ze včerejška pamatovat´ pomyslel si v duchu.
Něco zabručel a pak se k ní otočil zády.
"Ty nic nebereš vážně, takhle nemožně by jsme tuhle nevyřešitelnou situaci mohli řešit až donekonečna.."
Překvapeně se k ní otočil, otevřel pusu, ale pak ji opět zavřel "Jak myslíš, pojď ke mně a promluvíme si.. Když mě pak necháš se v klidu vyspat."
"Slíbíš mi, že už mě nepřerušíš?" zeptala se nadšeně.
"Ne.."
"Ne?"
"Myslel jsem, ne, jako že nepřeruším.." usmál se na ni smířlivě a pak ji uvolnil spony z vlasů.
Usmála se "Už zase mě přerušuješ.."
"Vadí?"
"Ne.."

Kapitola třetí

16. prosince 2009 v 14:54 White bird
Kapitola třetí
***
"Manželství se zakládá na pravdě,
ješitnost v ní nemá místo.."
***
Elleanora se cítila skvěle. Hned jak spočinula na prahu domovních dveří, srdce jí radostí povyskočilo nad tou nádherou.
Ovanula ji svěží vůně jara. Bouře, která pročistila vzduch byla ta tam a všude kolem bylo slyšet štěbetání slavíka. Se spáleným mlékem se vzduchem nesla vůně mokré hlíny a modré nebe prozářili paprsky slunce.
Slastně si povzdechla a zamířila opačným směrem, než byla hospoda, o které ji pověděla Kara.
Ještě se tam tak potkat s Brendem. Ten by ji dal, že neodpočívá.
Ale v tuhle chvíli ji bylo dočista jedno, co by si pomyslel. To on ji urazil! Vzteká se jak malé dítě, místo aby si poslech pravdu; celou pravdu.
Od nedaleké říčky se nesl zpěv a smích malých dětí. Mířila za hlukem a radostně se v duši smála. Zelené oči ji jen zářili neskrývanou radostí, že mohla vstát z lůžka, kam ji Brend uložil. Musela ležet sakra dlouho! Moc si toho nepamatovala..
Ještě nedávno šedé okolí teď halila barva zelené traviny a na stromech se pomalu probouzelo k životu listí, které už nemělo nádech mrazu, tak jako tomu bylo na Kellning Hallu.
Posadila se na pařezu, který čněl s orosené země. Zrak ji padl na zářící hladinu, která se třpytila v milionech penízcích jako světla svíček.
Prohrábla si mastné vlasy a usoudila, že se dnes hygieně nevyhne, pokud jí dá ten náruživý ješitný chlap možnost!
Vzpomněla si na tatínka. Rázem se rozplynula jarní idyla a do duše se ji vkradl nádech černoty. Dým zahalil modrou oblohu a Elleanora zatoužila po Brendově objetí. Určitě by ho neodmítla, teď když se jí do očí vkrádali hořké slzy bezmoci.
Sklonila hlavu do dlaní a rázem utichli hlasy dětí a zpěv ptáků. V hlavě ji zněl jen pomatený hlas, který křičel zoufalstvím po spáse.
Nevěděla, jak dlouho na břehu strnule seděla. Jediné co ji teď běželo hlavou, byl otcův výkřik.
Vstala.
Slunko se schovávalo za početnými mraky a pronikající paprsky skrze trhliny dráždili Elleanořiny oči.
Zahleděla se k městským domům a se svěšenou zadumanou hlavou se vydala nazpátek.. Domů.
Holé větve podél klikaté cestičky ji děsili. Vrhali strašidelné stíny a jí naběhla husí kůže. Za denního dne ji budou strašit duchové, to tedy ne!
Ale oni byli tak podobné těm, co ji obklopovali tu noc; noc, co se vše zhatilo. ¨
Naštvaný Brend, mrtvý otec a její nemoc..
Kdyby tenkrát poslechla Brenda a zůstala v posteli.
Konečky prstů ji zabloudili po oválné bradě a dotek ji připomněl odřeninu, která ji připomněla nepříjemný chlad, to když zůstala ležet na zmrzlé jinovatce.
Vytrhla se z myšlenek.
Dlaněmi zatlačila na oprýskané dveře a se skřípnutím vešla do zatuchlé chodby.
Vzduch tu byl řídký a tak už se těšila na svěží, i když potemnělou komůrku.
Pomalu se nesla po kluzkých schodech. Kladla opatrně nohy na vysoké schody, když v tom se s ní svět znovu zatočil a ona se jen tak tak zachytila korodujícího zábradlí, které zoufale potřebovalo opravit. Ztěžka dopadla na zadek a s hlubokým výdechem a nádechem zůstala sedět se zakloněnou hlavou.
***
"Rád tě zase vidím, doktore O´Brenane." Pozdravil ho veselí, podsaditý hostinský. Přejel si po prořídlým plnovousu "Co si dneska dáte?"
"Řekl jsem ženě, že jdu na jedno.."
"Tuším, že u jednoho to nezůstane.." podotkl pobavený hostinský. Mrkl na černovlasou dívku, které nevkusně vylézalo poprsí z tenoučké látky. Ta popadla dva korbele piva a s trhnutím je položila Brendovi na stůl. Posadila se mu na klín a nežli se mohl Brend jakkoliv bránit, rukou zabloudila do jeho kalhot.
Hostinský se ztratil v komoře a dlouhou, tmavou chodbou zamířil na dvůr, aby si mohl ulevit.
Černovláska se mezitím činila.
V hostinci bylo nadýcháno a od každého stolu se linula vůně tabáku a husté dýmové mračna se roztahovala po celé místnosti.
V rohu hrála skupinka straších mužů karty a hlasitě halekala. V druhém rohu stáli dva muzikanti a na housle tu hráli starou odrhovačku.
Černovláska chytla Brenda za ruku a ten se zmámený její šikovností vydal po schodech za ní.
Brend se zastavil, chvíli hleděl na nadšenou černovlásku, která se mu v mžiku přisála na rty. Odstrčil ji od sebe: "Nemáš nic jiného na práci?"
Sebevědomá černovláska rázem zrudla, sklonila hlavu a tiše zašeptala "Ale já musím.."
´Co to proboha dělám?´ pomyslel si Brend. Vzal černovlásku do náručí a pak s ní seběhl schody a vyběhl z hostince.
"Co to děláte, pusťte mě!" křičela na něj hystericky žena. Oči měla opuchlé od kouře a tvář bledou, zmalovanou líčidly.
Brend se otočil a doufal, že ho ta dívka bude následovat. Doufal dobře! Vyšel k velké rybárně na konci města a v obličeji měl rozčílený výraz "Proč musíte vy ženský být tak hloupé.?"
Myslel při tom na Elleanoru. Dívka, co za ním pomalu cupitala křičela "Nejsem hloupá, jen bezmocná! Nikdy bych tuhle práci nedělala, kdybych nemusela!"
"Nemusíš.." křičel Brend. Opět mu přišla na mysl Elleanora, že by přeci jen něco přehlédl?
"Musím!" černovláska podrážděně trhla hlavou "A vůbec, vy mi nemáte co mluvit do života." Prudce se otočila a přehlížela udivené oči, které ji probodávali. Splašeně se rozeběhla zpátky do hostince a on zůstal na ulici sám.
Brend se ošil. Rozhlídl se a pak rozčileně řekl "Vy taky nemáte co na práci?"
Připadal si podle. Dělá tu lidem představení a sám má doma kurvu, jako je ona sama.. Promnul si rukou obličej a dlaň mu spočinula na krku. Ohlédl se a uviděl houpající se ceduli nad malými dveřmi. Oddychl si, když zjistil, že našel další hostinec. Na štítku bylo pečlivým písmem napsáno: u Zelené louky.

Kapitola druhá

13. prosince 2009 v 13:08 White bird
Kapitola druhá
***
"Každý jsme anděl s jedním křídlem.
Abychom mohli vzlétnout,
musíme se obejmout."
***

Ještě druhý den venku lilo jako z konve. Mraky se shlukovali v jeden obrovský a tak se malebné městečko ocitlo ve tmě, která neodcházela.
Brend vykoukl z okna ven. Od nedaleké řeky se do ulic linula hustá mlha.
Z komínů vycházel černý dým, to jak se měšťané pokoušeli zahřát před vlezlou zimou
"Brende?" Elleanora po dlouhé noci opět otevřela oči. Ruku vytáhla z nespočtu přikrývek a na mladého muže se příjemně usmála "Nechceš se zahřát..? Na posteli je ještě dost místa.."
Neváhal. Nadzvedl přikrývku, skop předtím bačkory a vklouzl k ní. Přitulili se k sobě a svojí tělesnou teplotou se zahřívali.
"Už mi povíš, proč si mi lhala?" zeptal se odhodlaně, když mu položila hlavu na rameno. Starostlivě ji obejmul, a tak se z dvou těl stal spletenec..
Brend zjistil, že je Elleanora úplně nahá. Přejel rukou po obnaženém rameni, polaskal ho a pak vzhlédl k Ell, která se klepala.
"Není to jednoduchý.."polkla ztěžka. Jejich rty se spojili v náruživém polibku a Brend myslel, že vyletí z kůže, když se klínem přitiskla na jeho penisu.
Položil znepokojeně hlavu na polštář vedle ni a bloudivě rukou přejížděl po oblém bříšku níž a níž.
"Brende.., prosím.." špitla Elleanora a přitiskla si jeho ruku na hořící klín.
Položil se na ní a horkým dechem se přitiskl k jejímu uchu "Ach… hříšná labutě.."
V tom okamžiku strnula. Odvrátila tvář a dala se do hlasitého kašle.
Brend ji pohladil po spánku "Úplně jsem zapomněl.." Svalil se vedle ní a přitiskl si její tvař na bedra.
"Nechci, aby si semnou zacházel jako s nemohoucí, to co jsme dělali jsem chtěla, ale.." hlasitě vzlykla "Nejde to,.."
Odhrnul ji dlouhý pramen z tváře a něžně ji přejel pohledem "Až ti bude líp a zlepší se počasí podíváme se ven, tam se ti uleví." Na chvíli se odmlčel a pohledem se zatoulal z okna. Jeho pohled rázem ztvrdl "Nám oběma."
Elleanora skousla dolní ret, aby zadržela další příval slz. Proč jen to nemůžou vyřešit, proč jen ji nemůže odpustit a ona jemu!?! Všechno jde tak složitě.
"Nikdy jsem ti nechtěla lhát.." zdálo se jí, že se opakuje. Svůj hlas, jakoby slyšela z dáli. Připadalo ji, jako že nečině přihlíží..
"Já vím holčičko,.." na chvíli se zdál být vyrovnaný, ale pak se jí znovu začal duchem, ale i tolerancí oddalovat.
Zvedla se na lokti a políbila ho na neoholenou tvář "Ale já jsem musela.."
"Zajisté, musela jsi mi lhát, aby si mě dostala tam, kde teď jsem.." řekl odměřeně.
"Ne! Myslela jsem to tak, že jsem musela." Tiše si povzdechla "Být všem povolná, za peníze.."
Brend ji chytl za zápěstí, kterým mu kroužila po rameni "Pořád to ale nevysvětluje, proč jsi mi nic neřekla!"
"Vždyť už jsme o tom mluvili.." řekla trochu přiškrceným hlasem "A ty to stejně pořád nechápeš!"
Otočila se od něho a nastavila mu tak na obdiv nahá záda, které vykoukli z huňaté přikrývky. Naštvaně si povzdechla a pak tiše prohodila "Měl byste se doktore O´Brenane probudit.."
"Já ale nespím.." odsekl. Vstal z postele a rychlými kroky zamířil ke dveřím. Z věšáku ještě stačil strhnout kabát a pak už se za ním ztěžka zabouchli dveře, jak s nimi ve vzteku práskl.
Elleanora leknutím nadskočila. Posadila se na posteli a zmučeně si odejmula pokrčená kolena. Nedokázali si porozumět! To mu musí opravdu říkat úplně vše o své příšerné minulosti, za kterou se tolika styděla?
Chtěla vstát a jít se napít. Džbán s vodou stál na stole, ale i těch pár kroků pro ni představovalo dálku, kterou její zesláblé nohy nedokázali ujít.
Zabalila se do prostěradla, které bylo položené na madraci ze sena. Položila nohy na ledovou, kamennou podlahu. Každý krok, jakoby ji tou zimou podal do chodidel.
Posouvala nohu přes nohu a když už byla skoro u stolu, do komůrky vtrhla vyděšená Kara.
Elleanora se leknutím svezla na podlahu, kde zůstala v pobavení sedět.
"Moc se omlouvám, nechtěla jsem sem takto vtrhnout, ale pán odešel pěšky a za rohem zapadl do hospody, co když ho někdo okrade?" vysvětlovala Kara. Pomohla Elleanoře vstát a posadila ji na postel.
"Chcete podat vodu?" zeptala se starostlivě. Otočila se tak ke stolu a podala dívce, která se nemotorně zabalovala do prostěradla džbán "Opravdu je mi to moc líto.."
"To je v pořádku." Usmála se Elleanora. Napila se s plna hrdla a pak tiše dodala "Nemyslím si, že by ho mohli okrást.." nebylo totiž o co, když se tak porozhlédla po komoře, kde společně zůstávali "A Brend je natolik soběstačný." Zahleděla se na obrázek, co vysel na potemnělé stěně a utřela si rty "Nemyslím si, že by se někde bil."
Kara divoce přikyvovala "Kdybyste něco potřebovala, jsem hned vedle, stačí zavolat.."
"To nebude nutné, ale moc vám děkuji."
Kara stála stále v místnosti a pak tiše spustila "Není za co, pán moc dobře ví, že mu budu až nadosmrti zavázaná."
Elleanora zvědavě nadzvedla obočí "Proč?"
"Ta dobrá duše mi zachránila mého nejmladšího synka." S poslední větou Kara opět zmizela z komory a nechala tam Elleanotu sedět samotnou.
"Takže on šel do hospody?" povzdechla si Ell. Položila se zpátky do polštářů a vyhlédla z okna, kde stále pokapávali ze stromů kapky deště.
Na obloze se v hejnech honili holubi. Po ulici kráčela nastrojená, mladá žena a v patách ji byla otrhaná služtička.
Poohlédla se po komoře a zamyslela se nad tím, kam ji vlastně Brend schoval šaty? V žaludku ji kručelo, hotová bouře. Znovu se pokusila vstát a tentokrát se povedlo. Na židli našla bledě modré šaty, poznala róbu ze svého šatníku, co měla na Kellning Hallu. Přetáhla si je přes hlavu a knoflíčky, které byli podle její osobní švadleny umístěny v předu, pomalu zapínala až ke krku, kde byl ukončený límeček.
Dlouhé rukávy přiléhaly k útlým pažím a sukně se v milionech záhybů shromažďovala v ozdobeném pásu, který si bolestně připnula na ploché bříško.
Opřela se o desku stolu a chvíli čekala až odezní nevolnost. Trošičku se ji točila hlava, ale když se nadýchá čerstvého vzduchu, určitě to přejde.
Na věšáku našla Brendův plášť a tak si ho připevnila na ramena, hlavu schovala v kápy. Vedle dveří stáli ještě vysoké, kožené boty a tak se mohla vypravit na průzkum toho krásného města, které celé tři dny vídala jen ze zavřených oken.

Kapitola první

10. prosince 2009 v 13:32 White bird
Kapitola první
***
"Člověk jednou musí být úplně sám,

aby všechno pochopil."
***
Kara tiše vešla do ztemnělé komůrky a otevřela okno. Doktor Brend k ránu odešel, už zase epidemie a jí poprosil, aby se postarala o Ell.
Tiše naskládala do kamen třísky a křesadlem zažehla oheň. Třela si ramena a v duchu ji hrála píseň, kterou slyšela včera na plese.
Ti bohatí se mají, pomyslila si, když viděla stropy zdobené zlatem a tu bohatou tabuli.
"Kde..kde to jsem?" ozval se tichý, zmatený hlas.
Kara vzhlédla od necek, ke kterým se před chvílí postavila a utřela si hřbetem ruky nos. Utřela je pak do zástěry a obešla káď k loži, kde spala mladá paní.
"Pro pána, tak vy už jste vzhůru!" spráskla ruce a posadila se vedle pomatené Elleanory "Pán bude moc rád, počkejte, hned pro něj zaběhnu."
Zbrkle vyskočila ze stoličky až ji převrhla. Vyběhla do ponuré chodby a zamířila po kluzkých, zmáčených schodech k ordinaci.
Venku se stahovala mračna do černých šmouh, vítr se rozfoukal jako už nikdy. Ze země sbíral smetí, které se pak honilo po udusané hlíně, která tvořila úzkou uličku.
Kara si přidržovala krátkou sukni a pak zcela zadýchaná vběhla do domku na konci ulice a prudkým zavřením dveří se objevila v Brendově ordinaci.
"Děje se něco?" zeptal se Brend, který držel v náručí malého chlapce v potrhané košilce. Chlapec měl rozcuchané blonďaté vlásky a v obličeji se mu táhl od ucha k uchu široký úsměv. Byl posetý červenými skvrnami a vyrážkou, kterou měl nepěkně na krčku rozškrábanou.
Kara se chytla za bok, kde ji píchlo a pak špitla "Paní..Paní je vzhůru."
Brend vyskočil na nohy; chlapce podal matce, která stála opodál "Tu mast mazejte jednou denně a ostříhejte mu nehty. Nejlepší by bylo, kdybychom ten krk něčím ovázali, ale mám strach, aby se mu do rány nedostal hnis." Vytáhl poté z kapsy lněný kapesník a podal ho matce, která mu nepřetržitě děkovala "Až horečky ustoupí, ale i během ní, musí mít velký přísun tekutin." Nervózně se ošil "Musíte mě omluvit, ale mám jeden vážný případ, jedna pacientka.."
"Jen běžte, jsme vám s manželem moc vděční.."
Brend se nezastavoval, přec mu stěžoval běh silný vítr, měl navrch. Elleanora se probudila!
Vběhl do dvoupatrového domu a vyběhl schody, které vedli do podkroví. Prudce vrazil do dveří a přišel ve chvíli, kdy se Elleanora pokoušela zvednout z lože.
"Lež, nevstávej." Opatrně zabouchl dveře a přimáčkl ji k loži v pevném objetí.
"Brende?" dívka k němu vzhlédla v nadšení, ale i překvapení.
"Nenapínej se, teď musíš odpočívat." Hladil ji po hlavě a její zesláblou dlaň držel ve své "Jsem tak rád, že jsi se probudila! Ach Ell." Políbil ji na rozpraskané rty a pak se od ní odtrhl. Teplou přikrývku z ovčí kůže ji přitáhl víš pod bradu a sedl si na stoličku.
Odvrátila od něho stydlivě tvář "Ty se na mě nezlobíš?"
"Ell, podívej se mi do očí."
Neotočila se jako tehdy v podzámčí Kellning Hallu. Zavřela oči a rty stáhla do úzké linky "Odpověz mi."
"Ne, nezlobím. Hrozně mě mrzí, co se stalo." Omluvně ji stiskl ruku, kterou stále držel.
"Opravdu?" hleděla z okna ven, kde se ženili snad všichni čerti "A vyslechneš mě konečně?"
Brend se postavil; z kamen sálalo hřejivé teplo a na stole pohasínala skomírající svíce. Ze zásuvky ve stole vytáhl novou a zapálil dlouhý knot. Přisedl si zpátky k Elleanoře "Věř nebo ne, dneska už nebudu tak hloupý, jako tehdy."
Dívka se rozkašlala a v místnosti nastalo hrobové ticho. Brend chvíli čekal, než pověděl "Jsi slabá Ell, necháme to na jindy, přeci jen jsem hlupák." Poposedl si na stoličce a dodal "Vůbec nemyslím na tvé zdraví."
Elleanora zakroutila hlavou "Ne. Nechci to dál tajit, chci ti říct pravdu, chápeš?"
Brend se zamračil "Ano, ale."
Než stihl cokoliv říct, Elleanora zeslabená kašlem zavřela víčka a ponořila se do hlubokého spánku. Lepší, když mu nebude odporovat, za týden se dozví všechno, nesmí na ní naléhat a nesmí jí dovolit, aby se namáhala.
Na okenice začali bubnovat první dešťové kapky, táhli se v dlouhých nitích k parapetu, kde skapávali ve velkých krůpějích dolů. Během chvíle se venku spustili hromy a malou místnůstku teď osvětlovala modrá záře blesků.
Elleanora se ze spaní otočila z jedná strany na druhý bok; slastně si povzdechla a pak ji z pootevřených rtů vyšlo Brendovo jméno.
Povyskočil; srdce se mu stáhlo nad tou ozvěnou jeho jména. Z jejích rtů znělo tak sladce. Skoro jako od matky, která ho milovala, než odešla na onen svět.
S Elleanorou by to mohlo být zrovna tak. Ale jestli tomu je skutečně jak se domníval, proč vše tají? Dlouho do noci bděl nad její postelí a zamilovaně na ní hleděl.
Snažil se pochopit něco málo z jejich komíhajícího vztahu a přišel na jedno; bez ní by už nemohl žít.

Bílá Labuť- Prolog

9. prosince 2009 v 18:43 White bird
Bílá Labuť

Struhující pokračování, co vás snad vezme za srdce, a budete dál s chutí číst..
Taunusstein, milostivý rok 1690

Elleanora už dlouho neotevírala oči, dlouhé týdny po té události spala. I když její zdravotní stav nebyl nejlepší, i přesto se Brend rozhodl opustit Kellning Hall a vrátit se do města.
Teď už jen bezmocně čekal, až ustoupí těžký zápal plic. Nevěděl, co bude dál s jejich vtahem. Kam to vše povede? Ale byl si jistý, že jako vyhlášený lékař, nesmí dát najevo zaváhání a zklamat přítele, který mu tolika věřil.
Vyhlédl z okna ven; krásné malebné městečko Taunusstein s modrou, krajkovou oblohou slibovalo další perný den. Jaro trvalo už třetí den, ale dosud nevykvetli bledule, sněženky i narcisy dosud schovávali své žluté sukénky v cibulkách hluboko v zemi. Smutně si povzdech a odvrátil zrak do malého, černého pokojíku, kde ležela unavená Elleanora.
"Ach ty moje bledulko…" politoval ji. Oči měla oteklé, rty silně pukávající a vždy červená líčka pohasla v bílý popel. Dlouhé řasy se táhli nad tou pohromou a po nich stékal pot. Krůpěje hořkého potu se také usadilo na čele a z pootevřených úst vycházelo slabé oddechování.
Už dlouhé dny čekal, až z těch rtů vyjde slovíčko. Až zase otevře oči a on si bude moci připomenout, jakou mají vlastně barvu.
Dlouhé dny už zpytuje svědomí. Proč jen byl tak hloupý a zamknul ji? Nervózně se dal do chůze po malé komůrce a zbystřil zrak. Pohled mu padl na obrázek, který mu věnovala Beatrice, když se u ní stavoval naposledy. Obrátil ho na ruby a přečetl si věnování.

Navždy budeš ten první, Miluji Tě

Vzpomněl si na noci strávené v jejím objetí. Už to nebylo jako za starých časů, kdy se v mládí uchyloval k neřesti a sváděl ji pokaždé, kdy se objevila v jeho ordinaci. Elleanora, ta spící panna v jeho posteli mu změnila svět naruby a on už ani nevěděl, co vlastně dělá.
Zavřel se tu, v té mal díře a ustavičně jen kouká z okna. Na jídlo neměl ani pomyšlení, ale to mu s velikou chutí nosila Kara ze sousedství. Moc dobře se o něho starala, ta služtička na domácí práce. Aspoň jednu starost měl z krku, až se Elleanora probudí; uvidí jen krásný a svěží kamrlík se dvěma okny, stolkem, postelí a jedním obrazem. Vlastně tu nebylo co k uklízení, ale od té doby, co Brend Kaře zachránil nejmladší dítě z pěti děcek, byla mu velice vděčná.
Posadil se na stoličku vedle pohovky a chytil Ell za teplou dlaň. Horečka neustupovala a oheň v malých kamnech už dávno nebylo čím udržovat. Pohladil ji po propadlých lící a znovu si povzdech, jaký je hlupák.


♥Smrt ♥ láska ♥ intriky ♥ 4. Šťastní

9. prosince 2009 v 17:40 Death Love Intrigue
Šťastní
***
"Je ctnostnější zasvětit život jedné osobě,
než horlivě usilovat o spásu všech lidí."
***
Rosita už opět svírala v náruči Julii a byla šťastná. Sice si dokola v mysli opakovala tu skutečnost, že se chová jako Margareta, její matka, ale nemohla vyloučit tu skutečnost, že by se její dcera mohla mít s někým jiným, než je Daniel lépe.
Vešla potichu do ložnice. Svlékla si župan a s Julii se uložila do postele s nebesy vedle Jana.
"Jane?"
Byl už vzhůru. Převrátil se na záda, s rukama za hlavou. Dlouhé, svalnaté nohy měl zkřížené v lýtkách a z odhaleného podpaží mu pyšně trčeli chlupy, černé jako uhel.
Pyšně se dotkla ukazovákem jeho hrudi a políbila ho na nos. Julie se ihned přidala.
"Tati, víš, že mám manžela?"
Rosita přísně koukla na svoji nejstarší dceru "Pšš.."
"Rosito?" Jan se výhružně podíval na svoji milovanou ženu, která už zase stála na nohou a převlékala se.
Jen výmluvně pokrčila rameny a natáhla na ně tmavě zelené, hedvábné šaty. Byli slušivě ukončené pod hrudníkem velkým pásem a rozdělené do třech vrstev.
"Máme návštěvu Jane.. A konec polehávání, čeká nás dlouhá cesta životem…"
Jan se vymrštil na nohy, div sebou neshodil svíci, která stála na malém nočním stolku "Myslíš Hugha? Tak s tím si nedělej starosti, včera mi pověděl, že tu vlastně není ani kvůli nám, ale kvůli Bílé Labuti.., teda Elleanoře." Zatvářil se starostlivě, ale pak jeho oči naplnila něha, to když se dotkl bílého hrdla "Znáš tu pohádku? O té cikánce…, myslím, že by jsme si
mohli zopakovat ten konec, co je čekal po svatbě.."
"Blázníš? Tucet dětí? Nejsem nejmladší, Jane.." zaskučela zmučená Rosita; vzala do náručí Julii a pohladila ji po vláskách "Konečně se cítím jako skutečná matka, šťastná.."
"Ne Rosito, šťastní.. Já a ty.. Oni.." vzal si na sebe kalhoty a slušivou bílou košili. Na nohy natáhl vysoké kožené boty a pak společně se svojí pravou rodinnou vyšli do chládku chodby.
Julie seskočila na zem a hnala se do přízemí.. Od vysokých stropů se jen ozývalo klapání děckých střevíčků o mramorovou podlahu.
"Rosito, počkej…"
"Ano?"
Nečekal, se smíchem v očích ji vzal do náruče a sbíhal s ní schody.. Ovinula mu v mžiku ruce kolem krku a zašeptala "Co si dělal poslední dva dny, co jsi byl stále zavřený v pracovně…?"
"Víš lásko, muž musí taky pracovat…" na chvíli se zastavil "Nechtěla by si se vrátit zpátky nahoru? Už zase jsem z tebe v rozpacích.."
"A co práce?"
Na to už neodpověděl.

♥Smrt ♥ láska ♥ intriky ♥ 4.3

7. prosince 2009 v 18:23 Death Love Intrigue
Kapitola 43
***
"Stáří je smutné.
Ne proto, že přestávají všechny radosti,
ale proto, že přestává naděje."
***

Helen se opírala o krbovou římsu a tiše se smála "Ale Marku, přeci nemůžeš tvrdit, že jsem tě uhnala na kus chleba.."
"Ale jo, uhnala.. Ale jsem za ten boží dar moc rád."
"Myslíš ten chleba?" usmála se nejistě.
Vzal ji za ruku a políbil ji na konečky prstů "Ale houby, tebe přeci.."
Ze samoty, které jim Kate (Rebeka) umožnila, je vyrušila Rosita odkašláním. Na tvářích měla ruměnec. Poprvé viděla, že láska nesplává jen u ni a Jana, ale i u jiného páru.
"Vítám vás…" dětinsky se uklonila; natočila se bokem k Markovi a loktem ho dloubla do žeber, tak jak to dělávala, když byla menší "Ty mi řekni, proč nikdy neřekneš, že si přijel a nerozloučíš se, když odjedeš…" vyčetla mu pobaveně.
Omluvně se ošil; "Já vím, že jsem se měl posledně alespoň rozloučit, ale přišlo mi lepší, když radši zmizím.."
"Mark je totiž zbabělec.." zasmála se vysoká blondýnečka po jeho boku. V ruce držela nemluvně, které ji tahalo za dlouhé kudrliny.
Julie, která se až dosud stydlivě držela za matkou, vykoukla. Tvářičky ji zdobili červená a zdravá líčka. Vlásky, stejně černé jako uhel, ji spadali do malého čelíčka, které navazovalo na malý, pihatý nosánek. Rudé rtíky se stáhli do stydlivého úsměvu, ale oči, barvy kapradí jiskřili jako dva plamínky.
"Mamí, kdo je ten pán?"
Helen podala novorozeně Markovi; klekla si a cvrnkla Julii do nosu "Ty si ale roztomilá holčička.. Škoda, že se ten můj lump nedrží matčiných sukní, tak jako ty.."
Rosita popostrčila dcerku dopředu a pyšně oznámila "Už nám dorostli všechny zoubky, viď? Ukaž je tetičce.."
Julie schovala tvářičky do dlaní a stydlivě šeptla "Ne.."
Mark se pobaveně zasmál "Nemá jen tvůj nos a vlasy, ale i tvoji drzost…"
"Ale prosím tě.. To není pravda, Julie je celý tatínek, mně se víc podobá Kryštof, ten hodný hoch.." nestačila doříct, když do kuchyně vpadl Daniel a na zádech mu seděl Kryštof.. "Hi jéééé.." volal zvesela a smál se na celé kolo.
Za ním se hnala Kate s dítětem v rukou "Nezlob se Rosito. Lizzie se probudila a dalo by se říct, že má hlad.."
Všechny dítka se v kuchyni shlukly kolem Rosity, která teď držela v náručí nejmladšího člena rodiny.
"Mohla bych?" zeptala se zvesela Helen a přivinula si Lizzi na hruď.
Mark se usmál na svoji ženu a pohledem ji spálil jako letní slunce "O čem jsi to semnou chtěla Roso mluvit?" otočil se na svoji přítelkyni. Byla pořád tak krásná, věkem by se dalo říct, že ještě víc zkrásněla! V duchu si smutně povzdech, že si ji tehdy nedokázal udržet; utekla mu.. Ale byl moc rád za Helen, která se mu stala milující a oddanou manželkou. Tak, jak doufal, se stala i Rosita Janovi.
"Pojď za mnou do mí pracovny." Pohlédla na malého chlapce v Markově náruči a něco ji bodlo u srdce. Ublížila mu, moc mu ublížila.. Na mysl ji přišlo jeho vyznání..
"Co říkáš Helen, zvládneš uhlídat pět malých, neposedných dětí, když ti teď na chvíli ukradnu manžela?" usmála se pobavená Rosita.
"Helen má dar Roso.. Ta zvládne všechno.." pochlubil se teď na oplátku Mark.
Helen se zářivě usmála. Dlouhé kadeře ji spadli z ramen na vzdouvající se ňadra a Rositu štípl v oku osten závisti.
"Dobře, nezbývá mi nic jiného, než věřit.." otočila se zády k návštěvě a pomalu vycházela točité schody ze sklepa, kde byla černá kuchyně umístěna.
***
"Jsi snad blázen?" Brend se skoro neudržel na nohou. Připomínalo mu to ženu svého nejlepšího přítele. Skoro jakoby si s Rositou z oka vypadli.
Neotáčela se, vlastně ho ani neslyšela.
Vyskočil na koně a dohnal ji. Prudce ji uchopil v podpaží a pak si ji vysadil na klín "Ell, podívej se mi do očí, prosím.."
Vzhlédla. Oči měla opuchlé a rudé od pláče. "Chceš snad vzít zpátky nějaké svá slova?" řekla naštvaně.
"Ne, chci ti jen říct.." nenacházel slov. Jak ji má krucinál vyznat lásku? Nikdy to přeci nedělal..
"Ano?"
"Možná to na začátku bylo bláznovství a pošetilost.." řekl měkce a Ell se rozhořeli oči nenávistí "Ale teď je to něco jiného.. Víš, jak bych to řekl…"
"Nenamáhej se, sama moc dobře vím… že to byla hloupost, ten sňatek.." řekla podmračeně. Odvrátila se od něho a trhla za otěže. Celou dobu kůň šel podél malé říčky, což si ani jeden z nich neuvědomoval.
Chtěla seskočit ze sedla; ale země jakoby se kolem ní celá zhoupla.
Znovu ji položil dlaň na hořící čelo, než upadla do těžkých mdlob…
***
Hugh se motal okolo vysokého okna, které bylo zataženo těžkými závěsy. Na stěnách tu vyseli těžké gobelíny a nábytek byl z nevkusného, tmavého dřeva. Podrbal se na bradě a pak si zamyšleně prohrábl vlasy, které přibývajícím věkem začali řídnout.
Natáhl si na sebe zmačkaný kabátec a zapnul rozepnutou sponu na jeho botách, které si přivezl z Vídně. Popošel k sekretáři; ze zásuvky vytáhl husí brk a kalamář s modrým inkoustem. Znovu se ponořil do mučivých vzpomínek na královnu, která mu sdělovala v loži tu nekalost, na kterou přišla. Pořád nemohl uvěřit tomu, že by byl jeho přítel, Andrew z Torgowa, něčeho podobného schopen.
Nechtěl tomu sice uvěřit, ale Angela, ta poběhlice přelétavá, si pustila před komorníkem pusu na špacír a pověděla mu tu hroznou lež.. Andrew vrahem? Ne, to rozhodně ne. Však za to ošklivě zaplatila! Našli ji v hradním příkopě, s podříznutým hrdlem.
A komorník? Ten utekl spolu s těmi vyvrhlíky.. Inu, po cestě sem, kde se Hugh hodlá skrýt před světem; ho našel na šibeničním kopci, jak se tam houpal za jarního větru a kolem něho smutně poletoval houf černých havranů. Jakoby čekali na mršinu, která se jim tak lehce nabídla.
Přijel sem vlastně také vyšetřovat ten skandál.. Kdyby to vyplulo na povrch, Andrewowa rodina by byla dokonce života nucena stát se vyhnanci, za zradu jeho výsosti. Ale pokud Andrewa nenajde, těžko se něco bude moci hnout z místa.. Těžko bude moci obhájit jeho jméno.. Vytáhnout tu milou rodinku z bláta, které se jim nechtěně nalepilo na budoucnost.
A pak je tu malá Elleanora, bílá labuť, jak ji rád nazýval vévoda z Dralnou. Byla to hvězda mezi těma děvkama paní Burdenové.
Naposledy se zestárlý Hugh, poznamenaný léty podíval z okna a přejel prstem po zamlženém skle. Nakreslil na ni, ač sám sebe šokoval, šibenici.
Jestli tenhle případ nedovede do konce, a vše se nevysvětlí, nejspíš ho dá ten milý pan tohoto sídla opravdu pověsit. Tak, jak mu sliboval ten slibotechna Darln, když s ním naposledy jednal v lázních paní Burdenové.
Otočil se k odchodu. Pak už se za ním zabouchli těžké dubové dveře, a v místnosti dohoříval v osamělosti hřejivý plamen ohně..
***
Sychravé jarní podnebí překvapilo i samu Kate. Viděla ty šťastné dětské tvářičky, držela v vrásčitých rukou jejich buclaté a slzy se ji z přecitlivosti draly den o de dne víc a víc do očí. Nemohla to vydržet, to čekání.. Už jednou se ji ta černá postava zjevila ve snu a slibovala ji únik z toho světa, kde necítila žádnou naději z nadcházejícího dne.
Zastavila se v patře a v duchu nadávala na počet vysokých schodů. To už pro ní nebylo. Měla to tu moc ráda, ale cítila, že radost, které ji tu všichni dělají, nahradila beznaděj.
Zavzpomínala na své mládí. Jak si ho užila? Vlastně vůbec.. Pořád se musela o někoho starat, nejdřív to byl její mladší bratr Tobiáš, který ji opustil hned, jak zjistil, že už ji vlastně nepotřebuje. Zůstala na světě vlastně úplně sama.. Měla jen Rositu, ale i ta měla vlastní rodinu a ji už vlastně k ničemu nepotřebovala.
Z myšlenek ji vytáhla Elška "Už zase pláčeš? Že si nedáš pokoj…"
Kate si zástěrou utřela poslední slzy, které připomínali jarní deštík za okny a zářivě se na Elšku usmála "Víš co bych chtěla, aby si věděla, než odejdu?"
Elška ji chlácholivě poplácala po ruce "Osmdesát přeci není žádný věk.. Rebeko, nebuď jak malá holka,.. Nefňukej, tebe to ještě nečeká, vždyť si čilá jako rybka.."
"Ba ne, milá zlatá.. Tyhle kosti už něco zažili, a tyhle oči něco viděli.." mávnutí rukou, jakoby zaháněla dotěrný hmyz, zametla pod koberec ten strašlivý sen a donutila se k úsměvu "A odkud se to tak vlastně ženeš?"
"Nevěřila by si, koho jsem dneska na chodbách Kellningského sídla potkala.. Skoro mi vyskočilo srdce z hrudi údivem, jak je ten svět malý!" na chvíli se odmlčela a pak šeptem dodala "Ten zatracený Hugh si ani po patnácti letech nedá pokoj a v jednom kuse mi nadbíhá.."
"Co povídáš? Jaký Hugh? O kom to mluvíš?" zajímala se Kate, kterou tahle správa vytrhla z předešlého smutnění..
"Byl to kdysi můj snoubenec, než jsem si vzala chudáka Františka, bůh ví, kde je mu teď konec.." posadila se na odpočívadlo vedle Kate a povzdechla si "Vždyť já ani nevím, jestli je tu kvůli mně, a jestli to všechno není jen náhoda!"
Kate se zahleděla zamyšleně do dály a pak tiše zamumlala "Vždyť já to pořád říkám, že se ten svět mění a ti mladí, jako by je za řetězu odpoutali.. Už to není, co to bývalo.."
"Co povídáš?" zajímala se Elška.
"Ále, vlastně nic.." Kate se ztěžka zvedla z odpočívadla v mezipatře "Doufám, že mi jako moje dcera přijdeš oznámit, že si toho chudáka uhnala do chomoutu.."
"Myslíš, že bych měla?" vyhrkla zmateně Elška.
"Nemyslím, ale vím.." pronesla pomalu, ale zřetelně vrásčitá žena. Beze slova se vydala ponurou chodbou do levého křídla Kellning Hallu, a už se zas jako mladá proháněla se smíchem na rtech po komnatách mladého pána.. Ráda vzpomínala na ty krásná léta, která strávila v loži slečny Rosity.. Skutečně, byla tu všem matkou. Jen škoda, že starý pán odešel tak náhle a ona u toho nebyla, tak moc se ji po něm stýskalo. Osmdesát let není žádný věk… To sice ne, ale vzpomínek se za ten život nashromáždilo tolik, že i tu beznaděj předbíhají smutné a šedé vzpomínky, na krásnou dívku., kterou ona opravdu byla.

♥Smrt ♥ láska ♥ intriky ♥ 4.2

6. prosince 2009 v 11:05 Death Love Intrigue
Kapitola 42
***
"Hádka je řešením problémů."

Na nebi zářilo slunce; nebe bez mráčků, ale přeci se ztichlým údolím na černým plnokrevníkovi hnala bouřka.. Brendovi jakoby do hlavy stoupl ten studený vzduch a jeho nervy vybuchli v gejzír hořkosti.
Zastavil před domkem, odkud v noci od své milé utekl; seskočil z koně a bez zaklepání vešel. Dům byl ztichlí.. Jen sem tam se ozvalo škrábání myších drápků z tlustých stěn.
Nahlédl do kuchyně. Ve velké peci tam doutnal oheň; komín unášel ven černý dým, který sazemi zdobil bílou, oprýskanou omítku.
Nezdržoval se v komůrce dlouho, schody do podkrovního pokoje bral po třech. Z kapsy vytáhl klíč a zbrkle odemkl.
Doufal, že v posteli uvidí spící Ell, ale marně. Prohledal skříň a koukl se v zoufalství i pod postel. Zamrzela ho včerejší noc, a tak se jako uzlíček všech problémů svalil smutně na pohovku a vztekle bouchl pěstí do polštáře.
Ovanul ho průvan, který otevřel malou okenici. Vykoukl z okna a hned mu došlo, kolik uhodilo.
Hnal se zpátky na Kellning Hall. Chvíli mu trvalo, než se probrodil metrovým sněhem, kolem domku, který se sesypal z doškové střechy.
***
Rosita se ocitla s Janem sama v ložnici. Měla hlavu plnou nového návštěvníka a vůbec se jí nelíbilo, že právě on obývá její komnaty z mládí.
"Jane, nemyslím si, že je nejlepší nápad, nechávat toho Fayetteho v našem domě!"
Zavrtěl hlavou; dlouze jí políbil a pak zajel dlouhými prsty pod lem průhledné, lehké košilky z bílého hedvábí.. "Mlč, teď není nejvhodnější chvíle na probírání takový ho pitomce, jako je ten Hugh." přetáhl ji košilku přes hlavu a pak se sklonil k jejímu bělostnému hrdlu.. Zasypával ho polibky, které nekonečně dlouho prodlužoval.
Rosita se prsty potulovala po silné hrudi, která byla plná černých prstýnků, s kterými si v posteli tak ráda hrála. Sjela po plochém bříšku a zajela rukou do upnutých kalhot. Jan zaklonil hlavu a tiše zasténal "Ach Rosito, miláčku… Nedělej to.."
"Proč?"zeptal se rozpustile Rosita. I když pravý důvod znala moc dobře z předešlých nocí.
"Víš to moc dobře, ty mrško.." Ztopořeným penisem se dotkl jejího klína a prudce na ni dorážel. "Teď já.."
Rosita ho chytla za ruku a prudce ji přisunula k hořícímu místu, které nemohla nevnímat "Toužím po tobě…"
Prstem zajel do úzké štěrbiny "Pořád tak úzká a horká… Tak tě mám rád.."
Rosita nebyla skoro schopná ani přemýšlet "Ano.. ještě, ano, ano.." otírala se klínem o jeho pohybující se prst a pak se pěvně, svým obnaženým hrudníkem přimknula k němu a křečovitě mu stiskla silná ramena..
Klepala se vyvrcholením.. Bylo ji moc příjemně. Cítila, že i Janovi se klepe čelist a byla tomu moc ráda… Přitiskl se k jejím rtům a tiše zašeptal "Jsi úžasná, úchvatná.. Dokonalá.. I po těch letech.."
Uchopil ji do náručí a přešel od prostorné postele ke stoličce, na kterou se pak společně s ní postavil "Užij si mě drahá.." přejel ji lačným pohledem a pak už se znovu oddal jejímu hříšnému milovaní..
***
Elleanora si prohrábla mokré vlasy od potu. Na to, jak venku mrzlo, ji bylo příšerné vedro.
Sedla si na spadlou kládu, která ležela podél cesty a smutně se rozbrečela. Nemá nikoho, kdo by ji pochopill! Komu ona to teď poví? Nemůže to říct nikomu a navíc.. Brend ji nenávidí a nikoho jiného tu nezná a otce.. Otce ji ti neřádi zabili.
Začala z plných plic křičet. Vyplašila tak špačky, co sídlili v korunách stromů a v hejnu se vzlétli ze svého úkrytu.
Hleděla na oblohu a dusila se pláčem, který se snažila potlačit.
Přes ptačí štěbetání uslyšela hlasitý dupot koňských kopyt. Zahleděla se cestu; u srdce ji píchlo, když zjistila, kdo ten muž v černé kápy vlastně je!
Brend zastavil u kmenu, seskočil z koně a prudce stáhl k sobě překvapenou Elleanoru.
"Co tu krucinál děláš?" přejel ji pootevřenými rty po čele "Vždyť celá hoříš!"
Podívala se mu omámeně do rozzuřené tváře a bolestně šeptla "Copak už mě nepovažuješ za děvku a poběhlici?"
"Ale to jsem o tobě nikdy neřekl.. Ell.."
"Nenechal sis to ani vysvětlit.. Co po mě teď chceš?"
Brend se rozčílil "Jak nenechal tě domluvit? Snad jsem to tu já, kdo lhal?"
Nadechla se "Já jsem ti nelhala a ty si se neptal!"
"A proč si mi to teda neřekla?"
"Proč sis mě vzal?"
"To sem nepatří!"
"Ale jistěže patří… Tak proč tedy?" nevěděla pomalu co říká. Polila ji zima. Roztřásla se jako osika, a tak ji na chvíli zahřálo, když ji Brend starostlivě objal kolem ramen.
"Protože si s tím souhlasila!" zašeptal.
Odtáhla se od něho a poustoupila o dva kroky "A teď? Pořád mě chceš?"
Brend ji chytil za ruku "Ne.. Ale jednou jsme se vzali.. a." polkl další větu, to když mu ta dračice skočila do řeči.
"Jsi blázen! Blázen.. A děláš ho i ze mě! Proč si mě zamknul?! Proč jsi to udělal.."
"Aby si mi neutekla.."
"Takže mě chceš?" zeptala se plna nadějí.
Posadil se na kmen, kde předtím seděla Ell a pak si ji za ruku přitáhl k sobě. Stála mu mezi rozevřenými koleny a nechala si líbit jeho hlazení, které ji připravovalo o pevnou půdu pod nohama.
"Ell.. To je těžké.. Nikdy jsem neřekl…"
"Řekl! Před chvíli jsi mi řekl, že už mě nechceš!" řekla smutně.
Zavrtěl hlavou "Tak to není.. Jsem v tom až po uši.." rozevřel ji pelerínu a když uviděl její vzdouvající se ňadra; vzpomněl si na včerejší noc "Stejně s tebou ale nic nechci! Lhala si mi!" pustil ji; zavrávorala, když ztratila rovnováhu a pak dopadla vedle něho.
Položila mu dlaň na koleno a jedovatě špitla "Nenechal sis to vysvětlit.. Křičel si na mě.. A zavřel si mě jako nějakou… mrchu! Ale já jsem ti nechtěla ublížit!.. Bude nejlepší, když se rozejdeme.. Ty tvrdohlavý mezku!" zvedla se a utíkala pryč cestou, která vedla k sídlu Kellning Hallu. Snad najde útěchu u svého bratra. Snad..
***
"Jane?"
"Hm…"
Rosita se zvedla na lokti a zaposlouchala se do ticha, které na sídlu zavládlo. "Slyšíš to?"
"Co?"
"No, právě, že nic!" zvědavě se posadila na kraj postele. Spustila nohy do měkkého koberce a přes ramena si přetáhla župan.
Jan se jen převrátil ze strany na stranu.
Byl tak unavený, chudáček. Pomyslela si Rosita a pak se vydala na obchůzku svého sídla.
Scházela schody do přízemí, když tu se ze šachty, která vedla do černé kuchyně vyřítila Julianna a za ní se hnal vysoký, tmavovlasý chlapec.
"Julie?" Rosita zvedla tázavě obočí a ruce dala v bok.
Dcera se pomateně zastavila a chlapec ji narazil do křehkých ramínek.
"To, to je Daniel.." zakoktala.
"Daniel? Je tu Helen s Markem? Kde máš rodiče?" Rosita seběhla poslední dva schody a prohlédla si chlapce, který se tyčil za její malou dcerou. "Ta podoba! Kde máš rodiče?"
"Jsou dole v kuchyni s Rebekou, teda, s Kate.." řekl stydlivě chlapec.
Rosita se zahleděla na svoji malou dcerku a pak na syna svého nejlepšího přítele… Ten pohled ji vnukl nápad, který hodlala s Markovým otcem hned domluvit.
Vzala Julii do náruče; načež sbíhala schody do kuchyně, odkud slyšela pobavené hlasy.