Leden 2010

Kapitola šestá

31. ledna 2010 v 18:28 White bird
"Ell? Ell?" Brend vpadl do jejich komůrky, ale svou dívku nikde neviděl! Kde ta zatracená holka jen může zase být? Vždyť měla ležet!
"Pane Doktore?" uslyšel Kařin hlas.
"Kde je Ell?"
Kara si přiložila ukazovák na rty "Potichu, pane Doktore."
Vedla ho za sebou do svého bytu a zůstala stát na prahu dětského pokoje. Elleanora ležela mezi nimi a v ruce držela dětskou knihu.
"Četla jim tu už od ráno. Myslela, že budete v ordinaci, ale když vás nenašla ani tam, zřejmě se nudila, tam mi pomohla s prádlem a pak četla mým dětem." Šeptala Kara s úsměvem na rtech "Lépe jste si vybrat nemohl!"
"Myslíte?"
"Ale jděte! Že se tak hloupě ptáte, co?" Zajímala se Kara. Zavřela dveře do pokoje a nechala děti ještě spát. Byla ráda, že jsou zticha.
Pokrčil ledabyle rameny "Ani nevím, ale přišla mi, když jsem odjížděl, že je duchem mimo."
"S dětma se člověk vždycky srovná a teď, když vaše paní taky jedno dětsko čeká! Panečku, ta měla ale choutky." Usmála se Kara.
"Co jste to říkala?" Brend si promnul tváře. Pod očima měl modré váčky, to jak usilovně přemýšlel a nespal celou noc.
"Že vaše paní čeká miminko." Kara se podivila "Cožpak jste to nevěděl? Taková vyžle by měla pořádně jíst, ale to vy víte sám nejlíp, že, pane Doktore."
Dveře od dětského pokoje vrzly a na prahu se objevila rozespalá Elleanora. Působila tak křehce, tak zranitelně. Ale jakmile poznala, kdo sedí u stolu, její pobledlé líce zčervenala a otevřené oči do kořán, jak se rozkoukávala, přivřela a šlehala po Brendovi nenávistné pohledy.
"Dobré ráno, zlatíčko." Pozdravil Brend. Chtěl vstát a políbit ji, ale ona ucouvla.
"Snad večer, Brende." Znuděně se kolem něho protáhla a poté si sedla na lavici vedle Kary, která připravovala dětem lívance.
"Jak jste se vyspala, drahá?" zkoušel to dál Brend.
"Tak ty už to víš?" Elleanora se prosebně podívala na Karu "Nechceš s něčím pomoc?"
"To by si byla hodná, ale už si mi pomohla až, až." Mrkla na ni spiklenecky Kara a hleděla si těsta v dřevěné míse.
Brendovi bylo maličko ouzko.
"Nepůjdeme domů?" zaprosil jako malé dítě.
"Proč bychom chodili? Mně se tu líbí a Kara nás pozvala na večeři." Řekla výmluvně. Dneska s ním nemůže zůstat sama!
"Kara nás klidně může omluvit!" semknul rty pěvně k sobě v tenké linii a zastavil se až u dveří "Karo, promiňte, ale my už půjdeme." Usmál se. Ten úsměv Elleanoru odzbrojil a jí zkoprněli kolena, že se nemohla hnout.
"A pomůžeš mi?" zeptala se proto.
Poraženě si povzdechl. Přešel k ní a čekal, dokud mu neovinula ruce kolem krku. Pak si ji vyhodil na paže a lehce jako peříčko si ji přenesl do protějšího bytu.
Postavil ji na zem a zakopl za sebou dveře.
"Tak fain! A teď mi laskavě řekni, na co si to tu hrajem?"
Zavrtěla hlavou "Já si na nic nehraju! Jen to prostě nezvládám, to je celý!"
Práskl dlaní do desky stolu, až se oklepala květina ve váze. Podíval se na bílý šeřík a pozvedl tázavě obočí "Ty jsi byla trhat květiny?"
Němě přikývla.
"Proč?! Vždyť ti ještě včera večer bylo na umření zle! Nebo si mi opět lhala?"
"Kdy už konečně přestaneš s těma výčitkami?" Elleanora se zahleděla na obrázek, který vysel na stěně "A kdy ty mi přestaneš lhát?!"
"V čem ti jako lžu?" Užasl Brend.
Elleanora strhla obrázek ze stěny a nahlas četla..
"Navždy budeš ten první, Miluji Tě!" Zhluboka se nadechla "To jsem nepsala já a datum je čerství! Měl si někoho a teď to určitě pokračuje, viď? Jinak by si nebyl celou noc a skoro celý den pryč!" Křičela teď už Elleanora.
Připadal si poníženě, ale pak z brašny vytáhl dárek v bleděmodrém papíru a hodil ho na stůl.
"A ještě dárky? Kupuješ je, aby sis mě usmířil?" Měla v úmyslu mu vrátit tu probdělou noc, kdy se choulila na posteli, hleděla do tmy a čekala, kdy se ukáže. Plakala a bála se.
"Ne!" také zvýšil hlas "Kupoval jsem je proto, že jsem ti chtěl udělat radost!"
Elleanora přistoupila k balíčku a dívala se na mašli, kterou utvořil z provázku. Váhala, ale nakonec se neodhodlala a otočila se zpátky k Brendovi.
"Omlouvám se ti." Posadila se na židli a čekala, co udělá, až si odloží kabát.
Přistoupil ke stolu. Ani jednou se na ni nepodíval. Rozvázal uzlík a rozbalil modrý papír.
"Chceš si je vyzkoušet teď, a nebo až, nebude uražená tvoje pýcha?"
"Moje pýcha?!" opáčila ironicky.
Brend si klekl a ruce ji položil na kolena "Dobře, tak moje pýcha. A teď mi laskavě řekni, co se dělo v tom lese?!"
Rukou ji nadzvedl lem šatů a ona ucítila ruce na své kůži, jak jemně jedou od kotníků ke stehnu. Pohyb se zastavil mezi nimi. Jedna ruku ji vjela do štěrbiny a Brend tiše podotkl.
"Měla by si nosit spodky, aby si nenastydla. Aspoň ven…"
Zaklonila hlavu "Co po mně sakra chceš?!"
"Přiznání? Pravdu? Stačí aspoň náznak…"
Elleanora se vypjala vůči jeho ruce a špitla se slzami v očích "Otec je mrtvý, stačí?"
Přestal uprostřed pohybu. Rázem ji strhl ze židle a už ji držel v náruči.
"Proč si mi to neřekla? Kvůli tvé hlouposti…"
"Tu na mě křičíš? To si chtěl říct? Takže si za to nakonec můžu sama, jak apatické…"
Dlaněmi ji sevřel obličej a dlouze líbal. Zprvu byla jeho polibkům nestranná, ale nakonec se poddala a vychutnala si smíření tak jako on.
"Neboj, já tě ochráním." Zašeptal ji těsně u ucha.
Položila mu hlavu na rameno a popotáhla "A před čím?" Jakoby nevěděla. I když, ten Nicholas ji stejně neviděl; uvažovala v duchu.
"Psal Jan,.."
"Já vím, přijede se Hugh." Doplnila ho Elleanora.
"Ne." Odmlčel se "Už je ve městě. Dneska jsem ho potkal v hostinci a…"
Políbila ho "Nesmíš, nesmíš ho ke mně pustit! Rozuměl si?" Prosila.
"Proč?"

Effi a mořská příšera - 5.část

31. ledna 2010 v 13:32 Rose among the thorns
"Zmateně? Tak se cítíte, Lady Racconsová?" ušklíbla se Effi.
"Proč zmateně?" podivil se jí otec.
Effi se vyhnula jejich pohledům a zamířila ven z domku "Snad abychom vyjeli, co říkáte, Lady Racconsová?"
Adriana políbila Gila na nos "Vrátím se, nemusíš se bát, bez ní."
To už ale Effi bohužel neslyšela.
Seděla totiž v kočáru a čekala, až se její budoucí macecha objeví a ukončí její čekání.
"Neměla byste být na otce tak přísná." Pokárala ji Lady Racconsová, hned co se ukázala na schůdcích povozu.
"A proč ne?" ušklíbla se Effi.
"Má vás rád."
"To vyprávějte bláznův v ústavu, ne mě! Já mám rozum v pořádku."
Lady Racconsová se usadila naproti drzé dívce a nakopla ji špičkou nohy "Nebuďte hrubá, drahá."
"Mohu jet na kozlíku?" zeptala se Effi.
"Ne! Dámě se nesluší, aby jezdila vedle poddaného."
Dívka se pousmála a pak vyhrkla "Jaký poddaný? Vždyť je to můj bratranec Colis…"
Lady Racconsová se mile usmála "Nepovídejte drahá! Vy s ním máte nějaký mechtle techtle?"
"Ne!" odsekla Effi.
Nedbala Adrianinovýho zákazu a vyskočila z kočáru. Po žebříku se vyšplhala na kozlík a poručila Colisovi, aby se rozjel.
Poslech a za nedlouho se ocitli na kamenité cestě, která vedla dolů do údolí, kde byl i přístav.
****************************
Chris uviděl na městské silnici Harissův kočár. Nevěřil svým očím, když spatřil, kdo sedí vedle kočího.
"No to si snad dělá srandu!" ušklíbl se.
Seskočil z ráhnoví a poručil synovi, aby hlídal loď.
"Rozkaz, tati." Zazubil se chlapec a vyskočil si na bednu od whisky a rozhlížel se po lodi.
Chris přeběhl můstek a čekal, až se kočár zastaví.
Z kočáru se vyhrnula starší dáma a na hlavě měla klobouček, který byl plný peří.
Měla ruce v bok a ze silnice ječela na Effi, která se jí smála z kozlíku a nechtěla slézt.
"Však ty ještě uvidíš, kdo se bude smát naposled!" hrozila jí ukazovákem Lady Racconsová.
Chris k ní přistoupil ze zadu, ale než stačil něco říct, dáma mu dala loktem do žeber a úlekem se svezla v mdlobách na zem.
"Nepotřebujete nějak pomoci, Lady Harissová?" zeptal se směrem ke kozlíku.
"Kdybyste byl tak laskavý a snesl mě dolů."
Chris ji uchopil v pase a tiše podotkl "Máte pas skoro jak včelka. Ještě pár centimetrů a mohl bych vás obejmout jen rukama."
Mile se usmála "To víte, mi Harissovi holky máme drobnou postavu."
Nebyl si jist, jestli byla opravdu Harissova. A když jo, tak zřejmě skutečně po matce, protože její otec byl děsný snob.
"Smím vás doprovodit? Na nákupy?"
"Správně, uhádl jste." Usmála se Effi a zavěsila se mu do jeho paže.
Mezitím se probrala Lady Racconsová a už syčela jako had "Nechte tu dámu být! Nepřeji si, aby se scházela s takovými pobudy, jako jste vy!"
Chris se otočil k dámě, která na něho křičela a mile se usmál.
"Chris Crook Graham, majitel této lodi a pěti dalších."
Na Lady Racconsovou to zřejmě udělala dojem, protože se ji lstivě zaleskli oči.
"Co kdybyste nás doprovázel po nákupu?"
"Skutečně?" ptala se dychtivě Effi, kterou její změna chování pobavila.
"Ty máš snad pochyby, moje dítě?"
Effi se rozčíleně rozhlédla po tržišti v přístavu a byla ráda za to, že si jich nikdo nevšímal.
Na nebi se stahovala mračna a v dáli břehy obklopovali cáry husté mlhy.
"Ano. Pochyby o vaše zdraví, matko."
Chris je pobaveně sledoval a pak s úžasem dodal "No ne, vy se stane Lady Harissovou? Paní?"
"Tss.." urazil její pýchu, ale ona se nedala jen tak vykolejit "Lady Racconsová vy nezdvořáku! A mimochodem, žádná Harissová, ale Racconsová-Harissová."
Otočila se k dvojici zády a vyzvala Colise, aby ji doprovázel.
"Máte zajímavé příbuzné, Effi." Usmál se Chris.
"Pak se nedivte, po kom jsem." Zasmála se Effi.
"Po maceše snad ne?"
Effi se zazubila "To opravdu jen stěží! Nejsme naštěstí příbuzné. I když, budeme."
Cítila se v jeho blízkosti tak lehce, až se jí nechtělo uvěřit, že je to v jejím životě možné.
"To vás opravdu lituji!"
"Co si to tam vy dva šeptáte? Všechno slyším!" ušklíbla se Lady Racconsová a už vymýšlela, jak se té malé mrchy zbaví, aby se už nikdy nevrátila na Harissovo sídlo.

Srdce v kalhotách.0.1

31. ledna 2010 v 11:58 Srdce v kalhotách
Kapitola první
"Musíš mi prominout..."
"Dej to sem!" Křičela Julie na svoji mladší sestru, která si už opět vzala její stuhu.
Lizzie na ní však vyplázla jazyk a stuhu si uvázala do vlasů "Ale Julie, přece by jsi své sestře neodmítla půjčit stuhu!"
"Tak si vem jinou! Tahle je moje." Julie čapla sestru za dlouhé, blond vlasy a stuhy ji z ní silou vytrhla, až ji zůstal v ruce i chomáček sestřiných kadeří.
"Au! Mamí!" křičela Lizzie a přitom do sestry bušila hlava nehlava dlaněmi staženými v pěst.
Julie sestru nakopla do lýtka a Lizzi nemotorně škobrtla a dopadla na toaletní stolek, který stál uprostřed jejich společné komnaty.
"Blbko!" urážela Lizzi Juliannu, která se ji výsměšně dívala do očí a přitom si splétala vlasy v cop.
"Nemůžeš mít všechno, na co si ukážeš, sestřičko!" Julie vyplula z místností v levandulových šatech, které ji splývali po těle a s bílou stuhou ve vlasech.
Ve dveřích se zastavila "A pospěš si! Jinak takhle nikdy neuvidíš Daniela!"
Lizzie se postavila a podrážděně trhala s látkou, aby si upravila sukni, když v tom ji praskli stehy a sukně ji sjela až ke kotníkům.
"To je teda materiál!"hořekovala, když se hnala ke skříni, aby se převlékla do růžových šatů své sestry.
"Uvidíme, kdo se bude smát naposled!"
Rozhodla se, že tu stuhu ji teda rozhodně nedaruje! Co na tom, že se chová jako rozmazlený dítě, tady jde o princip!
Vyběhla z pokoje a zastavila se až v přízemí před jídelnou, aby si upravila účes v odrazu tabulky skla.
"Vypadáš nádherně!"komentovala její zjev Julie, která se objevila ve výklenku, kde bylo okno a vedle ní stál pobavený Daniel.
Lizzie zčervenala a sklopila před jeho pohledem zrak "Co je ti vlastně do toho? Hm?" Odsekla ponížená Lizzie.
Julie se zamračila "Nic! Všechno je mi totiž ukradené!" Vyhrkla Julie. Se slzami v očích vyběhla schody do prvního patra "Omluvte mě, není mi dobře!"
Vběhla do svého pokoje v pravé chodbě od schodů. Prudce třískla dveřmi, až to zadunělo celým Kellning Hallem a poraženě se svezla na postel v rohu místnosti pod oknem.
Přitiskla nos na studenou tabulku skla a svým dechem zamlžila výhled do krásného okolí.
"Zatracená Lizzie! Už zase má všechno a já nic!" Přitiskla si na břicho polštář a se zakalenýma očima pozorovala obrázek, kde seděli ona, Lizzie a jejich bratr Kryštof.
Nohy měla pokrčené v kolenou a vlasy, které si pracně splétala, rozhozené po drobných ramenech.
"Ale podle dohody jsi můj, Danieli!" šeptala zdrcená Julie do ticha pokoje a doufala, že aspoň tak dosáhne svého.
Srdce ji bolelo jako nikdy, to když ji Daniel řekl… řekl, že miluje Lizzie!
Lizzie, Lizzie, Lizzie! Ta naivní slepice, která si myslí, že se svět točí jen a jen kolem ní! "Vždyť on se ale točí!" štěkla Julie, aby zahnala zlé hlasy ve své hlavě.

Srdce v kalhotách.úvod

31. ledna 2010 v 9:48 Srdce v kalhotách
SRDCE V KALHOTÁCH
❦❦❦
Rosita si neví rady; Jan stále dokola truchlí, že se mu už nikdy nevrátí syn a jejich dvě dcery, Lizzie a Julie, se mají co nevidět vdávat, aby se z nich nestali staré panny. Rosita se moc diví, že jsou obě tak upnuté! Po kom asi jsou?!
Lizzie (Elizabetha) v jednom kuse básní o pravé lásce, a co nevidět si přivede i ženicha.
Julie (Julianna) však odmítá, aby si Lizzie vzala to, co ji po právu patří! A to Daniela Benetta, do kterého je zamilovaná už od prvních deckých krůčků, co se poznala z devítiletým synem nejlepšího přítele své matky; Marka.
Daniel však hoří láskou k mladší ze sester, Lizzie, a odmítá jakékoliv zmínky o tom, že by si měl podle zákonu vzít Julii.
Co všechno se však stane, až se zruší dlouho očekávaná svatba a Daniel konečně dostane to, po čem touží?
Nenechte si ujít Srdce v kalhotách, třetí díl triologie Srdcová sedma.


Rodokmen


love times 1.6

30. ledna 2010 v 13:01 Times in love
Thomas se blížil ke vzdálené lékárně, na Broadwayi. V duchu zuřil; nemůže ji přece připravit o zmíněné pannenství! I když, mohl by se o té její lži alespoň přesvědčit.
Sakra! Rozhodoval se, zda ji věřit či ne! Vyrůstala přeci na ulici, je nesmysl, aby byla ještě panna.
Došel k šedé budově na konci bloku a vydal se po Yellowské ulici.
Příšerné počasí jako v Anglii; pomyslel si, když míjel ulice plné bahna. Na ramena se mu snesl déšť, a on zalitoval toho, že si nevzal pláštěnku.
To je taky nápad, potulovat se po neznámých ulicích!; čertil se v duchu.
"Mladíku! No tak, chlape!" volal kdosi, ale Thomas ho přes sílící vichr neslyšel.
Volající muž mu poklepal na rameno a pak si na nose poposunul skřipec, který držel tlusté obroučky ze slonoviny.
"Dobrý den." Pozdravil upnutě Thomas.
"Á, angličan?" Pokoušel se hádat neznámý muž.
Thomas zavrtěl podrážděně hlavou "Ne! Opičák!" Dnes už těch amerikánů měl plné zuby!
Amerikán se chytl za pusu a chvíli se dusil smíchy, než byl schopný slova.
"Ach, Angličan se smyslem pro humor." Podotkl kysele.
"Máte přání?" zeptal se Thomas, který chtěl co nejrychleji zamířit do hostince, odkud se nesla hudba a zpěv.
"Jak jste to uhád?!" podivil se.
Thomas zakroutil nechápavě hlavou "My skotové máme smysl pro věštění."
"Že mě to hned nenapadlo."
Hlupáku!; pomyslel si Thomas, v duchu se mu smál.
"Víte, sleduju vás sem už od hostince, vlastně od Tennessi. Všiml jsem si té mladé dámy, není to náhodou lady Horttonová?"
Thomas byl chvíli jeho otázkou překvapen.
"Proč to potřebujete vědět?"
Muž nemotorně sundal z hlavy černou čepici a utřel si nos, z kterého mu teklo, kapesníčkem.
"Dovolte, abych se představil, Edward Hortton mladší, strýc oné dámy!"
Thomas si dal dvě a dvě dohromady.
"Musím vás zklamat, ale ta dáma byla moje snoubenka, Anette Izabela Bassettová, že by byla lady, toho si opravdu nejsem vědom, a teď, když dovolíte, musím už jít." Thomas se otočil na patě.
Tak do kolonií odjel náš milý strýček!
Bude muset dávat na Anette větší pozor, jinak mu ji ten vrah vyfoukne pod nosem. A na sebe ostatně taky, kdo ví, čeho je ten prevít schopen. Ale sedmnáct let je přece jen hodně, třeba se změnil? Ne nesmysl, lidi se nemění!
Hostinec měl daleko za zády, když se rozhodl vrátit se do hotelu. Do pokoje však nevkročí!
Uviděl podsaditého muže vcházet do hostince, a pomyslel si, jak se ten strýček změnil z hezouna ve vyžranou kuličku plnou sádla. Nejspíš si potrpěl i po příjezdu do kolonií na pravou, těžkou anglickou kuchyni.
Přidal do kroku. Jako by ho něco vybízelo, aby běžel. Dostal nepochopitelný strach o tu lhářku a intrikánku, která se mu pověsila za ruku a nechtěla se ho pustit, natož ho poslechnout!
Ale jak ji mohl poznat? No samozřejmě! Podle její matky, vždyť jsou si podobné jako vejce vejci. Rozpomněl se na obrovský portrét, který vysel v jídelně Hortton Hallu, a musel uznat, že jsou obě dvě moc krásné. Jen ta Anettina povaha! Pf, jak se s ní má v něčem souhlasit, když má úplně nepochopitelné názory? No dobře, v něčem měla pravdu, ale…
Proběhl halou hostince, a nezastavoval se ani na vybídnutí amerikána, vlastníka malého hotýlku Modrý kontinent. Shody vyběhl po třech a zastavil se těsně před dveřmi jejich pokoje.
Nevěděl, zda má vstoupit!
Vytáhl z kapsy klíč a rozhodl se jím otočit, ale když vpadl do pokoje, Anette byla pryč!!
Odvrátil se k desce dveří a položil na ně čelo a prudce zatnutou dlaní praštil do tmavého dřeva.
"Krucinál Anette!" Zaklel.
Uslyšel kroky, které mu byly v patách.
"Pane, omlouvám se, ale vaši ženu se nedalo zastavit, hned potom, co se dokřičela na služebnou Clarisu, utekla!"
"Cože?!" Chtěl vědět znovu Thomas, kterému šli slova jedním uchem dovnitř a druhým ven. Měl o ní takový strach, že se mu na chvíli zatmělo před očima.
"Vystrašená pokojská povídala, že tady bouchala na dveře, a když ji odemknula, vyběhla ven. Já jsem ji už jen zahlédl, jak mizí v hlavním vchodu."
"Do houští!" vztekal se Thomas, ale stejně tak věděl, že to mu nepomůže!
Amerikán hleděl na zuřícího Thomase, který měl ruce zatnuté v pěst.
"Tak se mluví?"
"Jste snad moje máma, že mě tu teď plísníte?" obořil se Thomas. Rázně vešel do pokoje a třískl dveřmi.
Přecházel ode dveří k oknu.
"Kde jí teď jako mám hledat?! Ženu se sem jako vůl, a ona mi mezitím vezme nohy na ramena! No tak, je to normální?"
Anette ho poslouchala uchem přitisknutým na dveře a potichoučku se chechtala.
"Přiznej si, že si neschopný, Thomasi!" zvedl oči v sloup. A Anette se za dveřmi smála, že není jediná, kdo si rád povídá sám se sebou! Ale že zrovna její mužný Thomas?
Polehounku zaklepala na dveře a čekala, až jí dovolí vstoupit.
"Jděte k čertu!" Křičel z druhé strany Thomas.
Nedbala jeho zákazu, a vešla do dveří s úsměvem na rtech "Smím se zeptat, co vás tak pobouřilo? A s kým si to tu povídáte?" ptala se pobavena jeho zjevem "Ach, vy můj chudáčku, vždyť jste mokrý!"
Zhluboka se nadechl, aby na ni nezačal ponížením křičet.
"Vůbec mě neposloucháš! Nedbáš mích zákazů! Zatraceně Anette, vždyť tě klidně mohl Edward najít a zabít!" Křičel na ni a uvědomil si, že se jen špatně bude ovládat.
Zahanbeně sklopila zrak. Mrzelo ji, že je na ni už opět naštvaný.
A on pokračoval ve výčitkách, které se mu hromadily na jazyku "Jsi nezodpovědná a sobecká! To ti nedošlo, jaký o tebe budu mít strach, až tě tu nenajdu?!"
Nebyla schopná slova. Otevřela sice pusu, ale zase ji zavřela, protože se jí úzkostí stáhl krk.
Jak si dovoluje na ni tolik křičet?
"Vysvětli mi to laskavě! A nebo ne, radši mlč! Už mám těch tvých lží a přetvářek plné zuby!"
Se strachem v očích k němu vzhlédla, a měla co dělat, aby se nerozplakala smutkem. Nevěřícně kroutila hlavou "A to si mi tvrdil, že…"
"Ale uvědom si, jak se chováš?! To musí skončit! Dokud bude v Americe, budou se dodržovat mé příkazy a pravidla! Rozuměla jsi mi jasně?" Aby dal důraz svým slovům, chytl ji za křehké zápěstí a nosem byl těsně u toho jejího "Rozuměla jsi mi?"
Němě přikývla.
"Tak si tu teď laskavě sedni a počkej na mě, dokud se nevrátím!"
"Takového tě neznám…" odvážila se říct, když se k ní otočil zády.
Zavřel oči. Začal si vyčítat svůj výbuch hněvu, a doufal, že si ho nevezme k srdci.
Ale vzala. Uslyšel tiché vzlykání.
Otočil se a jeho oči se setkali s jejími. Byli rudé od pláče a plné nenávisti.
"Anette…"
"Nech mě být! Vždyť ti na mně vůbec nezáleží, vypadni! Zmiz!"
Doufala, že to neudělá a usmíří si ji, ale poslechl ji. Když stál ve dveřích, ještě se zastavil a chtěl něco říct, ale raději mlčel.
Uchopila do ruky polštář a mrštila jim po něm "A nezapomeň zamknout!"
Nezapomněl. Vyšel mlčky ze dveří a vybouřený, beze hněvu se svěšenou hlavou zamířil dolů do haly.
"Zrádce!" slyšel Anettin hluboký hlas, který ho posílal do patřičných mezí.

"Pane, pane. Našel jste ji?" zajímala se starší žena v krémové sukni a vlasy staženými přísně na temeni hlavy.
"Clarisa, viďte?"
"An-ano, pane! Slyšela jsem, že jste z Irska?"
"Moje žena zřejmě ano, ale já jsem ze Skotska, Thomas, těší mě." Podal ji ruku, a když ji Clarisa nejistě stiskla, zjistila, že je plná mozolů.
"Vy to nevíte?" užasla Clarisa.
Zavrtěl hlavou "Vzali jsme se teprve nedávno, a nedala mi možnost nahlédnout do její minulosti."
Clarisa chápavě přikývla "Nesmíte se zlobit, ale ani se jí nedivím, když na ni tak křičíte."
"A vy byste dělala co? Mám si ji uvázat na provaz a táhnout ji za sebou jak malé dítě, aby v jednom kuse neutíkala?" Thomas se zašklebil.
"Takový fešák, a neumí si pojistit ženskou? To se divím, že jste si ji ještě neomotal kolem prstu."
"Zřejmě o mě nestojí." Řekl kysele Thomas. Vlastně se ještě nezaobíral myšlenkou, že by on a ona… Nedokázal si to vlastně ani představit, potom všem, co si řekli. Alespoň byla upřímná, a on ví, co si o něm myslí. Ostatně, ona taky.
"Hm, ale já si myslím něco jinýho, jinak by se nevrátila!" řekla chytře stará žena. Bez rozloučení seběhla schody a ztratila se ve dveřích, které vedli do kuchyně.

Leona Lewis- I see you

29. ledna 2010 v 20:41 Vjecy

29. leden, Milostivý rok 2010

Ou, jé..:-) Mám hlavu jak cedník, řekla bych... A ještě ke všemu ty zatracení pánové, kteří vám ji zatočí a udělaj vám z mozku jednu velkou nudli svým chováním, které si nedokážete pořádně vysvětlit..
Tak třeba klučina v zelené kšiltofce, jednu chvíli mě zve na led... Když odmítnu, řekne, že se nic neděje.. Ale ještě ten den u něho zvoním, že jsem si to teda rozmyslela, on v pohodě, usměvavej, ale že nemůže, dokud nepřijede mamka, ať se du klouzat sama!!
Tak teda jdu..xD
Pak Sámoška... Achych, ouvej! =P - Ten je proti mně tak imuní, až si až myslím, že jsem šílená si myslet, že by něco mohlo bejt, ale stejně pořád doufám, že něco bude!! xD
A pak škola!
Dneska se mamka rozhodla, že zajde na ředitele.. Dostala jsem 3 z angličtiny, kdyby alespoň byla oprávněná, tak neřeknu.. Ale u Dvojkařky, která má skoro samí je to celkem dost klišééé!!! :-(
Tak abych to ukončila!.. Jsem totálně s nervama v kýblu! By mě zajímalo, jaký bude druhé pololetí..! Už aby bylo lééto..

Kapitola 9.

28. ledna 2010 v 18:14 Island Glaciosa
"Kde, kde se tu bereš?" užasla doopravdy Ceana, když spatřila rozvaleného Boswele pod nohami mohutné klisny.
Vyskočil na nohy a oprášil se. Mezi zuby měl strčený kousek suché trávy a nějak se nesnažil jej vyndat.
"Já? Snad ty! Myslel jsem si, že rodina odjela bez příživníků! Vždyť nikdo nesmí znát Graciosu!" rozběsnil se její pán.
"Opravdu? Hm, to je mi podivné! Ale na pevninu se už nevrátím! Zdá se, že jsem součástí rodiny… Za to vy pane, už nejste, co?"
"Proč?"
Rozesmála se, a když se konečně uklidnila, skoro neslyšně pronesla "Jste přeci mrtvý…" znovu vybuchla v smích, ale Boswel ji vystrašil svým kukučem na tolik, že během chvíle ztichla "Omlouvám se, pane."
"Dívka nemá být prostořeká, to tě neučili?"
"Ale ano pane, ale marně!" znovu vybuchla smích, a Boswel to připisoval k rozbouřeným hormonům. Když se konečně přestala smát, vybídl ji, aby se posadila vedle něho.
"Nikomu si o mě neřekla?"
"Ani živé duši…" už opět se začala smát, až ji z toho tekly slzy.
Kroutil nechápavě hlavou "Už mlč! Prosím! Cožpak je na mě něco směšného?" ptal se.
"Jen to, že jste mrtvý?"
Tentokrát už se nezasmála.
"Nejsem mrtvý! Jsem z masa a kostí, všimla sis?"
"Ano pane, všimla. Ale slyšela jsem úplně něco jiného." Odpověděla Ceana.
Dotkl se jílce svého meče. A Ceaně tím pohybem vnukl nápad.
"Naučíte mě s tou věcí zacházet?" zeptala se nadšeně.
"Ale, ale! Panenka se nám probrala z mrtvých!" odsekl Boswel. Popošel ke koni a vytáhl těžký meč a poté ho podal Ceaně "Co myslíš? Unesou ho tvoje kosti?"
"Ts, by ses divil!"
Chopila se meče, ale zhroutila se k zemi pod jeho vahou.
"Opravdu? Ještě si mě ale neudivila!" posmíval se ji Boswel, který ji teď mířil ostřím meče na bělostné hrdlo.
Sebral ji meč a vrátil ho zpátky do pochvy. Pak vytáhl jiný, a podal jí ho.
"Španělský meč, doufám, že lady nepohrdne?!"
"Je úzký!" komentovala to párátko, co ji podal "Leč lehký!" usmála se smířlivě a pak mu vrátila stejnou mincí. Píchla ho špičkou jemně do beder a zaujala pozici.
"Braňte se, pane!" ušklíbla se.
Prudce ji jednou ranou vytrhl meč z ruky "Skutečně se mám bránit já?"
"Do pr…." Spolkla jedovaté zaklení a sehnula se pro meč, když v tom uslyšela trhání látky; svých šatů!
Ramínka ji sjela z ramenou a ona tam teď stále se shrnutým živůtkem, do půl těla nahá.
Uznale zvedla obočí "Takže svlékací šerm?" usmála se mile.
"Proč ne."
Ceana zakroužila mečem ve vzduchu a Boswel už jen pocítil, jak mu kalhoty sklouzávají z boků. Rychle se z nich vysvlékl a děkoval bohu za lněné spodky.
"Vy-vy nosíte spodky?" užasla Ceana. Na chvíli ji to vyvedlo z role, a tak si ji Boswel přitáhl na svou hruď. Chvíli si hleděli do očí a pak se Boswel posadil na bobek, a strhl z rozpačité Ceany šaty.
"Á, ale vy je koukám nemáte v oblibě, že?" usmál se. Políbil ji do chomáčku světlých chloupků, ale to už mu mířila dýkou, kterou vytáhla z bílého podvazku, na genitálie a vítězně se u toho usmívala.
"Skutečně mě chcete vykleštit?" užasl naoko Boswel, a pak ji vyrazil dýku z ruky.
"Bráníte se obdivně, můj pane."
Byla rozklepaná neznámou silou, ale pokoušela se ji zahnat. Málem se mu svezla do náručí, to když ji políbil.. On ji políbil! Políbil ji do.. do rozkroku?!!!
Naštvaně do něho kopla nohou, až se svalil na záda, a zůstal se smíchem ležet.
"Pane, ale vy zlobíte! A co vaše košile?"
"Co je s ní?" V tu chvíli se k němu Ceana přiblížila a zatáhla za tkanice bílé látky.
"Je skoro svléknutá! Co kdyby jste tu práci udělal za mě?" Unaveně si zívla a pak se s nahým zadkem odporoučela k zemi, to když ji Boswel podrazil nohy.
Pleskl ji přes hýždě, až to mlasklo.
"Krásná práce." Řekl obdivně.
"Au! Pane, vy jste ale surovec!"
Nepotěšeně zamlaskal "Myslel jsem, že otcův přítel vychovával své dcery ke slušnosti.."
"On? Otec neměl čas." Usmála se a pak si přejela prstem po krvácejícím rtu "Vychovávali mě moji starší bratři, pane."
"A k čemu vás proboha učili?"
"Třeba černého petra, znáte tu hru? Vždy jsem je oškubala jako slepici!"
"Ellena to řekla dobře: Tichá vody, břehy mele. Mělo mi to dojít, to vaše do prdele, bylo víc jak nápadné."
"Vadí vám snad můj slovník?" řekla dotčeně. Ležela mu opřená skoro plochým hrudníkem o jeho paži a strašlivě se červenala.
"Ne, naopak. Vzrušujete mě!"
Pohlédla na jeho spodky a pobaveně odvrátila zrak "To ano, všimla jsem si!"
"Sakra, co všechno víte o mužích?"
"Taky se vám ráno váš pohlavní orgán staví do…"
Dal ji ruku přes pusu, a pštil ji.
Naštvaně se zakousla do hřbetu jeho ruky a s elegancí hrocha vstala.
"Mně nebude nikdo pštít."
"Zdá se mi, že mi odporujete?"
Přikývla "Jo, to teda jo!" Zvedla ze země své věci a přes hlavu si natáhla pléd. Rozcuchané vlasy si sčísla prsty a pak zamířila ke dveřím "Příště si rozmyslete své úmysly, až mě budete chtít svádět…"
Nevěděl, jak to myslela, ale bylo mu to vlastně jedno.
Připadal si skutečně jako oškubaná slepice! Seděl tu skoro nahý a ponížený od té šestnáctileté dívky, která si s ním hrála na kočku a na myš! Výborně! Říkal si v duchu, a sám sobě se smál.

love times 1.5

28. ledna 2010 v 14:28 Times in love
15. kapitola

Amerika se objevila po třech měsících zcela znenadání, a Anette litovala, že plavba tady končí. Loučila se s dětmi ještě dřív, než se loď s nárazem otřela o Americkou pevninu a kapitán dal rozkaz spustit můstek.
V přístavu to i za brzkého rána žilo. Lidé a pouliční prodavači halekali na chodníku už teď a tak rušili domorodce z klidného spánku. Anette si představovala, jací ti amerikáni asi budou?
V duchu si představila Indiána; oděného v kůži a s pérem za zdobenou čelenkou. Usmála se tý představě.
"Budeš mi chybět.." plakala Anna, která nechtěla, aby je Anette opustila.
"Však ty mně taky, ty žabko moje." Anette ji obejmula a políbila do vlasů.
"Navštívíš nás ještě někdy?" žadonila malá Teres, kterou Anette naučila za necelý měsíc a půl řádně vyslovovat některá písmena, a tak teď malé děvče mluvila plynulou angličtinou, stejně tak jako její učitelka.
"To víš že jo, princezno!"
Děti ji obestoupili a dlouze se k ní tiskli, dokud je nerozehnala Roberta, která za celou plavbu ani jednou neřekla svému dítěti vlídné slovo "Alou do práce, vy blechy líný.." plísnila je.
Děti se naposledy podívaly na dívku s tváří plných pich, která rojila slzy stejně tak jako oni.
"Sbohem teto.." volal malý Koln, a Anette přes slzy neviděla, když scházela po můstku, který vysel vysoko nad přístavní hladinou.
"Izabelo!" slyšela odněkud z dálky. A když se otočila, dech ji vyrazil tmavovlasý černoch, Sly.
"Ty chceš utéct bez rozloučení? A neplakej!" Usmál se na ni. Dlouze ji stiskl ruku a pak ji obejmul "Budeš mi chybět.."
"Však ty mně taky.." Slzy se ji spustili na novo.
"Sly?! No tak! Kde jsi? Sly!"
"Myslím, že tě shání kapitán.."
Odpoutal se od její drobné postavy "Drže se.." popřál ji, a pak ji, stejně tak jako děti, zmizel z očí v houfu zákazníků, kteří si přišli vybrat mezi dovezeným zbožím.
Anette stáhla kapuci a v davu lidí hledala Thomase. Nikde ho neviděla, a tak se zklamaně svezla na kamennou lavičku, která stála nedaleko stánku s čerstvými rybami.
V beznaději, že už ho asi nikdy neuvidí, zůstala s nevidoucíma očima přišpendlená u můstku, že si ani nevšimla muže, který si přisedl k ní.
"Smím?"
"Hm.."
Odpověděla zamyšleně.
"Není ti nic?" zeptal se opět hlas; hlas, který ji někoho připomínal.

"Thomasi…" vděčnosti se k němu přitiskla, ale pak se rychle stáhla; nebyla si jistá jeho reakcí.
Díval se ji do očí… Myslela si, že ji snad odvrhl, ale spletla se. Uchopil její tvář do dlaní a pomalu se dotkl jejího spodního rtu "Ty jsi tvrdohlavá, jako mezek!" zašeptal.
Nemotorně se přitiskla k němu a položila mu hlavu na rameno "Promiň, ale chtěla jsem…"
"Mlč! Prosím." Žadonil "Víš co se ti mohlo stát? Víš jak jsem se vylekal, když si sebou smýkla na té palubě? Sakra! Bylo to tak nebezpečné! Už nikdy, slib mi, že nikdy neuděláš to, co ti zakážu."
"Nikdy…" přikývla horlivě a znovu se k němu přitiskla "Měl jsi mi to říct, že víš, kdo jsem…"
"A zkazit tak naši malou hru? Ne, to by byla škoda!" usmál se.
Zajela mu prsty do šíje "Tak honem pro lék a pak zpátky do Anglie, co říkáš?"
Thomas na ni koukal poněkud překvapeně "Cožpak si myslíš, že to půjde tak snadno?"
Pokrčila rameny "A ne snad?"
Musel ji zklamat "Chvíli potrvá, než seženeme loď, která pluje do Anglie, víš?"
Vstal a nabídl ji rámě "Tak co říkáte slečno Izabelo malé procházce po parku?"
"Izabelo! Izabelo?!" Někdo na ni volal z lodi; otočila se a spatřila smějícího se Slyho.
"Tak jsem měl pravdu!" halekal a mával u toho kostkovanou čepicí.
Zarděle se na něho usmála.
"V čem měl pravdu?" smál se pobavený Thomas jejímu zčervenání.
"To je naše tajemství…" Anette se zahleděla na výhonek karafiátu "Dají se otroci koupit?"
"Jistěže, teda, aspoň myslím, že ano… Proč se ptáš?"
Ledabyle mávla rukou "To počká."
Dvojice se vydala směrem k jezírku, které bylo obehnáno vysokými stromy. Nebe bylo potažené šedí a na zemi se válelo zbarvené listí líp.
"Kdo ví, kam se zde podělo léto…" povzdechla si Anette a pečlivě se zabalila do své pláštěnky.
"Neblázni holka, vždyť je listopad. Copak si čekala?"
"Nevím. Od Ameriky v podstatě jen opálené Indiány na svých flekatých koní…"
Zakroutil hlavou "To možná na východě, mezi kovbojema."
Najednou ji vše připadalo jiné; držela se Thomasova oblí a z mysli se ji vytratili předešlé myšlenky na pomstu, kterou by si jistě zasloužil jeho nevlastní bratr.
"Víš, že jsi zameškala i ten svůj slavný ples?" nadhodil Thomas, jako by ji četl myšlenky.
Koketně se usmála "Myslíš si, že jsem o něco přišla?"
"Rozhodně o společnost mého bratra!"
Ledově se na ní podíval; doufal, že uhne pohledem, ale neuhnula. Zůstala prkeně stát, tak jako on.
"Ještě ti to nedošlo?" opáčila na jeho výtku úsečně.
"Co by mi mělo dojít? Hm? Že jsi paličatá holka vím už dávno…" pokračoval v chůzi a čekal, až ho doběhne.
Předběhla ho a postavila se s rozkročenýma nohama a rukama v bok před něho.
"Mělo ti dojít, že tvůj bratr je mi ukradenej!"
Zafoukal prudký vítr a rozhalil její pláštěnku, která se vznesla do vzduchu stejně tak jako její vlasy. Stála tam jako bohyně pomsty a pěkňoučký obličej ji zdobila zlostná grimasa.
Naklonil hlavu na stranu a pobaveně se zazubil "Ty jsi ale pěkně vyvedená žába!"
"Jak- jak to myslíš?" zaskřípala zlostně zuby.
Přistoupil k ní a chytl oba konce její pláštěnky. Přivřel je a strhl Anette do své náruče. Rukou ji zajel pod blůzu a rychle nahmatal její oblé ňadro.
"Ale, ale. Někdo má zřejmě husinu." Zasmál se. Rozhlédl se po okolí a když usoudil, že jsou v parku sami, znovu se ji přisál na rty.
"A někdo nenechavý ruce." Pleskla ho rukou do beder.
"Nelíbí se ti to?" užasl naoko Thomas, to když ucítil, že se rozklepala.
"Ne, je mi totiž zima!" Odstrčila jeho ruku; k jeho pobavení se prudce otočila a vztekle odkráčela ke kamenné zídce, kde byla skrytá před poryvem větru.
Díval se za dívenkou s úsměvem na rtech. Byla podobná své matce, o tom není pochyb. Lady Rebeca, podle vyprávění svého otce, byla taky nezkrotná klisna.
"Mám takový dojem, že tímhle tempem se pro otcův lék nikdy nedostaneme." Křičel na dívku, která se opírala o zídku a třela si rozmrzlá ramena.
"A já mám dojem, že asi brzy umrznu." Odsekla.
"Na to jsem nepomyslel." Došel šelmím krokem ke své sněhové princezně a zvedl ji do náručí.
"Tak to byste to měl, pane doktore, rychle napravit! Jinak budete mít o pacienta méně."
"Je vám pohodlně?" zeptal se z nenadání. Než stačila odpovědět, přehodil si ji přes rameno a hlavou dolů ji nesl parkem, který se z ničeho nic ocitl v centru všeho dění.
Proplétal se kolem starších dam, které si něco šeptali a jen se vítězně usmíval.
Anette mu bušila pěstmi do zad a vřískala zprvu jak malé dítě, ale po chvilce ji došlo, že je to k ničemu.
"To mi přičti k dobru." Smál se Thomas.
"A to jako proč?"
"Že nemusíš jít pěšky."
Praštila ho vztekle do zad, to když se zastavil a ona nevěděla, co má v úmyslu.
"No tak, slyšíš mě?"
Na zádech si jí nadhodil, až se dostala nízko do úrovně jeho zadku. Zlomyslně se ušklíbla a štípla ho do pevné hýždě, která se ji tak nabízela.
Vztekle ji postavil na zem a třel si zasažené místo "Krucinál ženská, co to děláš?"
"Ptám se, čím jsem si tu tvoji starostlivost zasloužila?!" odsekla, ale neodpověděla mu.
Chytl ji za ramena a otočil k sobě zády "Tak co, ještě pořád bude tolik povyku?"
S otevřenou pusou zůstala civět na nemalou kamennou budovu. Střecha byla rovná,
a tvořili ji červené došky. Okna se táhla od podlah ke stropu v prvních dvou patrech, a v dalších dvou byla malá a špinavá.
"Co to je za králikárnu?" zeptala se z nenadání Anette.
"Hostinec, kde budeme na dobu neurčitou, spát." Zazubil se Thomas. Chytl ji za ruku a táhl přes dlážděnou ulici k budově, která čněla z šeda jako drahokam.
"Ne! Tady rozhodně ne!" vřískala tiše Anette.
"A to jako proč?!" ptal se podrážděný Thomas.
"Chybí tu příroda, a je to samo o sobě příšerné. Moderní, víš?"
Plácl se do stehen; zatvářil se vážně "Nechci tě teď Anett nějak pobouřit, ale myslíš si, že je to horší jak sociální dům v Londýně?"
Zaskočeně zůstala mlčet. Ruce si složila na prsou a nervózně podupávala nohou.
"Tak dobře, ale jen na jednu noc!"
"Fain!"
Thomas ji vtáhl do velké haly, které dominovala obrovská socha s vodotryskem a obrovským, skleněným lustrem.
"Jak působivé…" zamumlala ironicky Anette, a držela se Thomasových zad.
"Vítejte, Angličani, že?" zeptal se vysoký muž s křivým nosem, který na Anette působil jako vešák.
Thomas cukl s Anette, která se tak ocitla s oslňujícím úsměvem před majitelem hostince.
"Ne, Irové." Usmála se zákeřně a nevnímala Thomasovo pevné sevření.
"A přejete si?" odfrkl si muž; z milé povahy se rázem stala nepropustná hradba citům.
Thomas zprudka vydechl a držel v sobě urážku, kterou chtěl tomu snobovi omlátit o hlavu.
"Já a moje žena, by jsme chtěli pokoj, na dnešní noc, než se zítra nalodíme, a vrátíme se zpátky do rodné Anglie."
"Dva pokoje…" upřesnila nepřestávajíc se usmívající Anette.
Vysoký Amerikán si ji nevšímal, a stále byl otočený k Thomasovi.
"Jeden, nebo dva, pane?"
"Jeden." Upřesnil Thomas s kamennou tváří, za kterou skrýval pobavení.
"Dva!" zvýšila hlas Anette.
Teď už se dlouhán koukal z jednoho na druhého "Pane, jsem zmaten! Tak jeden, nebo dva? Dohodněte se, prosím!"
"Jeden, moje poslední slovo." Zakřenil se Thomas.
"Dělají to dva dolary, za každého."
Anette se už natahovala s penězi, ale Thomas ji zarazil "Nepleť se do toho, krucinál!"
Uraženě strčila peníze zpátky do kapsy a vydala se po schodišti do třetího patra, kam ji poslal Amerikán; věšák!
Thomas si s ním ještě hodnou chvíli povídal a pak se pomalu vydal se svým kufrem za Anettou.
"Jeden, dva, jeden, dva! Nemůžeš aspoň jednou souhlasit s mím názorem?" spustil, hned jak ji uviděl.
"No tak promiň! Ale jsem ještě panna a…"
"To ti tak budu věřit! Tudle!" Přešel ji rázným krokem s kroutící hlavou a pak vpadl do pokoje číslo 17 a čekal, až kolem něho projde Anette s vysoko zdviženým nosem.
Zaklapli se dveře a Anette se dala do svlékání.
"Je tu jen jedna postel! A žádné skříně…" stěžovala si Anette.
"Jedna postel nám stačí, a bez skříně se obejdeš, ne?" usmál se Thomas.
Pokrčila už opět rameny, a v bílé blůze a béžové sukni se posadila na kraj postele. Dlouhé vlasy si spletla v cop a líbezně se usmála. Byl překvapen její reakcí.
"Myslím, že je to tu ale jinak pěkné, kdyby si se ke mně nechoval jako k cizí, jsem přece tvoje žena?"
"Paní Reillyová da Ginnová, no nezní to skvěle, drahá Anette."
"Anette? Snad Lann, ne?"
"Dobře, ale Anette k tobě sedí líp." Mrkl na ni.
Jak ona to dělala? Už opět se červenala, aniž by u toho mrkla okem.
Odvrátila od něho tvář a tiše se zeptala "A kdy půjdeme shánět lék?"
"My? Snad já. A měl jsem to v plánu hned potom, co bych se prospal." Otočil se k ní také zády, a chvíli přecházel po pokoji, a pak došel ke dveřím, aby zamkl a klíč schoval pod polštář, na který pak složil hlavu.
"Ty… jdeš spát?" divila se Anette.
Neodpověděl ji, během chvilky chrápal jak medvěd a ona zůstala sama se svými myšlenkami.
Alespoň si ho budu moct lépe prohlédnout; usmyslela si a nepozorovaně se dostala blíže k jeho spícímu tělu.
Černé vlasy mu v drobných pramíncích spadali do snědé tváře, a neoholené fousy ho dělali o něco starší, než byl. Zamyslela se, kolik mu asi může být? Hned jak se probudí, bude se ho muset zeptat. Z lemu krémové košile vylézali černé chloupky a ona zahlédla i jednu bradavku jeho prsa.
Položila si dlaň na své ňadro a představovala si znovu jeho ledovou dlaň na svým těle. Tu husinu určitě neměla z ledového větru, do té doby ji vůbec nebyla zima. Místo, aby se plísnila za tak nestydaté myšlenky, ještě v duchu rozvíjela svou fantazii, a přemýšlela, jestli se ji někdy dotkne tak, jako to dělávali námořníci přítelkyni Viktorii.
Široká ramena se stahovala do úzkého, plochého pasu a z jeho rozkroku, lépe řečeno z černých kalhot se na jeho ploché břicho táhl černý proužek drobných chloupků.
Vrátila se zpátky k jeho tváři. Větší nos působil dojmem orlího zobáku, a narůžovělé rty byli ostře řezané tak jako jeho zarostlá brada. Zavřená víčka lemovali černé řasy a ona si v duchu představila jeho modré oči, v kterých se topila, a které ji každým podmanivým pohledem stahovali do hloubek, odkud neznala útěku.
Ale jinak to byl džentlmen! Litovala, že nezačal tak krásné věci na jejím těle dělat už dřív. Nemohla si pomoci, ale ten dotek měl nad ní takovou moc, že by dala cokoliv, aby se jí dotkl znovu.
V tom okamžiku, co se nad ní skláněla otevřel oči, a ona vyděšená svým prozrazením ztratila rovnováhu a spadla na jeho tvrdý hrudník, který působil dojmem dvrdé žíněnky, tak vypracovaný a přece měkký.
"Kochala jste se, paní Ginnová…"
"Já… já, no, ne. Lezl po tobě pavouk, a já ho z tebe chtěla shodit. Ano, tak to bylo, přísahám." Koktala vymyšlenou výmluvu.
Ucítila jeho dlaně na svých hýždích, a když si ji přitáhl boky na sebe, ucítila v rozkroku i něco tvrdého, co určitě nepatřilo jí.
"Skutečně? To je mi náhoda, a vy se pavouků nebojíte, drahá?" začal ji z ničeho nic vykat. Oklepala se zimou, kterou ji způsobil svými rty u jejího ouška.
"N-ne, u Alexandra v jeho bytě, byli pavouci na denním pořádku, víte."
"Alexandra? Jakého Alexandra?" Chtěl vědět.
Zazubila se "Ten by se vám určitě líbil, je na muže, víte?"
"On mně a nebo já jemu?" smál se pobaveně.
"On tobě!"
Chytil ji za ruku a přitiskl jí ji na tu tvrdou věc, které ji tlačila do rozkroku "Myslíte, že by se mi líbil, když teď tak šíleně toužím po vás, drahá? Pouštíte se na tenký led!"
Prudce ji dýchal do tváře a ona nemohla odtrhnout rozšířené zorničky, strachem, od jeho temně modrých očí.
Využil průniku do jejích pootevřených úst, a ona se už opět ulekla jeho jazyku, který jí plenil ústa.
"Chutnáš tak sladce, Anett." Zašeptal.
Měla zavřené oči a pak tiše šeptla "Nevím, co myslíš, ale já myslím, že se asi brzy rozpadnu na tisíce kousků, jestli nepřestaneš."
"Máš pravdu! Nemusel bych to ustát, a ještě teď tě zbavit tvé poctivosti." Zakřenil se a pak ji odhodil na druhou stranu postele.
Rázem se kolem ní ochladilo a ona pocítila zklamání ve svém srdci. Thomas vyskočil na nohy, a ani jednou se na ni při oblékání svého kabátu nepodíval. Vytáhl z pod polštáře klíč, a pak bez řečí, utekl z pokoje. Práskl za sebou dveřmi, a když Anette uslyšela zamykání z druhé strany, stihla ještě houknout "Udělala jsem něco špatně?"
Odpovědí ji bylo jen nejasné zamumlání a spěšný klapot jeho vysokých bot, které se ztrácely na konci ztichlé chodby.

Mahagonový sen

27. ledna 2010 v 20:39 Young
Musíte mi prominout, ale nemohla jsem potom, co jsem přečetla pár vůlgarních povídek odolat a napsala jsem jednu na toto téma.. Všem se omlouvám, ale to, co se děje mezi mužem a ženou mi přijde zcela přirozené a komu se to náhodou nelíbí, ať tuto povídku raději nečte..:-)
"Ve vlaku jsi mě k sobě nepustila, a teď také odmítáš?" užasl dotčeně Alex.
"Není mi dobře.." škádlila ho dívka se světle plavými vlasy.
Pozvedl tázavě obočí "Skutečně?"
"Hm? Hm.."
Vrhl se k ní jako šelma a nedal ji jinou možnost, než ustoupit dozadu.
"Ty zvíře!" smála se dívka.
"Řekni, že po mě toužíš!"
Mlčela.
"Řekni to!" křičel rozčíleně.
Cudně sklopila zrak "Toužím po tobě! Ano, toužím tě mít ve svém rozpáleném klíně!" křičela.
Potěšeně se usmál "Tak je to správně!"
Začal ji líbat a rukou ji přitom hladil po ladné křivce jejích zad. Potulnými prsty pomalu sklouzával níž a podařilo se mu rozepnout podprsenku, která jí zůstala; oděv ji strhl už dávno předtím, skoro dřív, než se stačili zaklapnout dveře ložnice.
Sklonil se k ní, aby uchopil ztvrdlou bradavku do svých úst. Rozkoší se rozklepala a zaklonila hlavu. Dlouhé kadeře jí spadaly přes obnažená ramena. Vypnula se jako luk, to když ji prstem vjel do kalhotek a začal jí energeticky vnikat prstem do štěrbiny mezi jejími stehny.
Ložnicí se nesly její vášnivé vzdechy a slastné mlaskání, které Alexův penis uvádělo do vzpřímené polohy a nutilo se jím tisknout k dívčiným bokům.
Chytl ji za oblý zadek, a vysadil na mahagonový stůl. Jednu její nohu zapřel o své rameno a rychlým pohybem ji zbavil posledního kousku oblečení.
Prudce vydechla, když ucítila žalud penisu, který se jí pomalým pohybem nořil do rozhořelého klína.
" Řekni, že jsem pro tebe vším." Nutil ji a zůstal stát uprostřed pohybu.
"Ano, jen… nepřestávej! Miluji tě!" Křičela mezi vzdechy, které ovládali celou její mysl.
Ponořil se do ní o kousíček víc a cítil, že už brzy bude. Ale nejprve chtěl dosáhnout toho, aby se mu přiznala, co dělala v bordelu!
"Proč jsi tam byla, děvko?!"
"Chtě-la jsem tě uspo-kojit tak, jak to dě-lá Marget!" Koktala a sama se k němu vzpínala.
"Tak už dělej!" žadonila prosebně.
Začal se opět do rytmu pohybovat v její pochvě.
"Lásko, jsi tak úzká a teplá… Roztáhni víc nohy… Ano, tak je to správně…"
Spojil své rty s jejími, když v tom okamžiku oba strnuly. Dívka ucítila jak ji plní svým semenem,
a on slyšel její spokojený křik… Kéž by takto zůstali spojeni napořád!
Dívka mu sklouzla rty na ramena a prstem si pohrávala s jeho chlupy. Spokojeně a zhluboka oddechoval a nutil ji setrvat v sedu, dokud se znovu nezačal pohybovat do ní a zase ven.
Nehty mu zaryla hluboko do kůže a zuby se zakousla do jeho spodního rtu. Ucítila lepkavou, teplou krev, ale on jí dál poskytoval uspokojení.
Nohy měla napjaté křečí a nemohla se vzrušením pohnout. Vnímala jen pomalý pohyb mezi stehny, který zrychloval… Nyní vydržel déle. I ona se držela zuby nehty, aby mu do výšin neutekla dřív než on… Chtěla společně s ním, což se jí nakonec podařilo.
Alex odhrnul přebytečné věci na svém stole a položil se s dívkou na hrubou desku. Schoulili se k sobě do náručí. Dívka mu přehodila nohu přes bok a pochvou se přitiskla k jeho stále vzrušenému penisu. Oba dva těžce dýchali… Hleděli si do očí a líbali se v husté tmě, která je po chvíli obklopila, to když se polední slunce přehouplo přes horizont a nahradil jej měsíc.

love times 1.4

23. ledna 2010 v 23:02 Times in love
14.kapitola

K večeru se na palubě lodi nezdržovala posádka ani cestující, ale to Anette neodradilo od předešlého plánu; po uložení všetečných dětí k spánku se zas po celodenním hlídání ocitla sama.
Sňala z háčku, který byl připevněný na hřebíčku pláštěnku a potichu jako myška vyšla z potemnělé kajuty.
Schody brala po dvou; až ten poslední zlomyslně zavrzal, a tak upozornil na Anettinu pozornost Slyho; seděl na hromadě smotaných lan a popíjel ze skleněnky lihový mok, který Anettu nevábně zašimral pod nosem.
Zůstala bez hnutí stát a se zájmem pozorovala tu hromádku neštěstí.
"Dáte si? Prý to zahání žal." Řekl trpce Sly.
Vrávoravě vstal ze svého místa a podal dívce tekutinu, ze které se jí už opět zvedal žaludek; hned poznala, že se jedná o Irskou whisky.
"Ne, děkuji." Odmítla ihned. Ale protože se ji zželelo muže, který se zklamaně vrátil na své místo, bez dalších řečí mu láhev vytrhla z ruky a chvíli váhala, než se zplna hrdla napila.
Ztěžka polkla a zavřela oči; tak byla tekutina silná.
"Jste kabrňák, Izabelo." Zasmál se podnapilý Sly.
"Když myslíte." Pokrčila ledabyle rameny a svezla se vedle něho na pohodlné sedátko.
"Krásná obloha, že?" podotkla tiše Anette, když vzhlížela k inkoustové obloze, která byla poseta hvězdným prachem.
"Jo, to jo." Sly se znovu napil:"Proč plujete s námi do Ameriky? Za ženichem? Rodinou?"
"Kvůli rodině." Upřesnila Anette.
"Hm. Taky jedu kvůli rodině, která mě prodala do otroctví. A proč vy?" svěřil se ji Sly.
Povzbudivě se na něho usmála:"Otec mého přítele těžce onemocněl, pluji mu pro lék.."
"Aha. To je mi podivné, že sama?"
"Kdo říkal, že sama?" ohradila se vmžiku Anette.
"A ne snad?" Usmál se pobavený Sly a znovu si přilnul k hrdli láhve.
"V podstatě, no, ano." Zamumlala Anette.
Zakroutil nechápavě hlavou "Tak krásná a milá, a sama?"
"Ano!"
"Nemusíte se hned čertit, jen mě to prostě překvapilo. Inu, dvěma slovy, nevěřím vám."
Vytrhla mu láhev z ruky, aby spláchla jedovatou poznámku.
"Dneska jsem si všiml, jak se po vás ten anglickej doktůrek pořád koukal." Řekl zamyšleně Sly, když si opět lokl.
Mlčela.
"Víte, myslel jsem si, že spolu něco máte, když jste na něj civěla, jak na svatý obrázek." Vysmál se ji do očí Sly.
"Cože?!" vyjekla nepotěšena jeho všímavostí Anette.
"Koukla jste se na něj dva a devadesátkrát." Rozesmál se opět na celé kolo Sly.
"Skutečně?" odsekla teď už jedovatě Anette.
"Ale já to nikomu nepovím, když mi řekněte, co s tím doktůrkem z mořskou nemocí máte?" tázavě zvedl klenuté obočí a koutky úst se mu zvedli v úsměvu.
"Proč bych měla?" Užasla naoko Anette.
Pokrčil rameny:"Ani nevím, no tak si to tajemství nechte sama pro sebe."
Na chvíli se zahleděla v dál. Všude bylo moře a zase jen moře! Trhla s sebou, to když ji přešel mráz po zádech. Na rty ji dopadlo něco mokrého a v tu ránu se z krásné prázdné oblohy začali sypat kapky deště, veliké tak jako plody lískových oříšků.
Anette nabídla své líce větru a nechala se kropit teplým letním deštíkem. Když už si myslela, že to nemůže být lepší, někde v dáli spatřila zář majáku a mořským vzduchem se nesl překrásný tón mořských kosatek.
Sly ji chytil za ruku a táhl ji přes palubu až na příď. Ta byla prodloužené v dlouhé ráhno a pod dřevěným konečníkem vysela bílá síť. Ráhno mělo zespoda zatlučenou krásnou mořskou pannu, která dala lodi i své jméno; Tennessi.
Sly přeskočil dřevěné zábradlí a nabídl Anette svojí pomoc, ale ta s díky odmítla a pobaveně sledovala muže, kterého omývali zbloudilé vlnky slanou vodou.
"No tak Anette? Opravdu ne?" smál se Sly, který se naklonil přes síť a rukou plácal do rychle ubíhající hladiny.
"Opravdu ne." Anette se nakláněla přes zábradlí a její smích odnášel vítr, který ji čechral vlasy, které se uvolnili zpod spadlé kapuci šedé pláštěnky.
"Tak mě nenapínejte, co máte s tím Angličanem?" Halekal jako na lesy Sly.
Anette už opět, jak měla ve zvyku, pokrčila rameny.
"Je to můj…" Hlas ji přerušil zvuk poplašného zvonu:"A také syn…" Už opět se ozval zvon, který Anettu rozzlobil.
Slyimu do tváře vstoupil poplašený výraz. Hned se z malého rošťáčka stal vážný muž a on už obcházel Anette, aby se dostal ke chlumu mužů, kteří se neupraveni na povel vyvalili z kajut v podpalubí.
Z podpalubí vyšel i Thomas. Anette si v zapomnění na své uvolněné vlasy a nenahmatelnou kapuci urovnala pláštěnku a rychlosti se schovala za nemalý sud.
Potají pozorovala neupraveného Thomase; měl nedbale zastrčenou krémovou košili, která byla rožvaněná od polehávání na lůžku a zeleň z jeho tváře už byla taky ta tam.
Anette si v okamžiku, kdy zpozorovala jeho obdivný pohled, stahovala kapuci do u zardělé tváře.
Když se k ní po chvíli váhání otočil opět zády, znovu ho přejela obdivným pohledem a poté vyšla ze svého úkrytu. Skoro si ani nevšimla, že déšť, tak jak přišel, zase odešel, a zbyla po něm jen mokrá podlaha paluby, která byla zaplněná těly svalnatých mužů v zralém věku.
Chtěla se nepozorovaně vrátit zpátky do kajuty, ale předem vymyšlený plán ji překazil Thomas, to když ji z ničeho nic vstoupil do cesty a ona do něho už zase narazila.
Tentokrát vrávoravě na zemi skončil jen on; ona unikla jeho pohledu, to když se k němu přiblížila zády a skoro neslyšně se mu omluvila.
"Takže nejste němá? Co?" Smál se teď pobavený Thomas a elegantním pohybem se zvedl ze země, až ji z toho málem vylětělo srdce z hrudi. Překotně se snažila zmizet na schodišti, které vedlo do podpalubí, ale zadržel ji.
Chytl ji za zápěstí a ona se k němu se škubnutím prudce přimykla. Lokty byla zapřená o jeho rozložitou hruď a vnímala jeho podmanivou vůni.
"Já jsem se vám omluvila, nechte mě jít." Snažila se o hlubší tón, místo toho byl její hlas ochraptělý a rozklepaný jako anglická vlajka, která se třepotala ve větru.
Neodpověděl ji hned. Snažil se prokouknout pod kapuci, ale když se ji pokusil sejmout ji jí z hlavy, prudkým škubnutím hlavy ho zadržela.
"Varuji vás! Jsem strašně ošklivá!" Snažila se odpoutat jeho zvědavost.
"No tak Izabelo! Netvrďte mi, že tak svůdné tělo, jaké vy dozajista máte, má tvář příšery! Nechcete mi tu hloupost namluvit, že ne?" smál se malinko pobaven jejímu tvrzení.
"A když jo, tak co? Necháte mě pak jít?" Netrpělivě se rozhlížela po palubě. Muži si jich očividně ani nepovšimli. Jak by mohli! Ruch na palubě se prohloubil a oni byli stranou od všeho toho dění.
"Co se děje?" Zeptala se pomatená Anette.
"Nechci vás znepokojovat, slečno Izabelo, ale v trupu lodi je díra a malinko nám sem zatéká!" Byl tak klidný, až mu i uvěřila, že nehrozí žádné nebezpečí, dokud se loď nezhoupla na levobok a ona se neskutálela nebezpečně ke dřevěnému zábradlí, které ji zabránilo přepadnutí do rozbouřeného moře.
Když zvedla hlavu, spatřila že se nad ní sklání pět mužů a v jejich čele Thomas. Za jeho zády stál Sly a smutně ji hleděl do očí. Němě si vyměnili pohledy a on odstrčil Thomase, aby ji pomohl na nohy.
"Není ti nic, Izabelo?"
Zavrtěla hlavou a už, už se jí vybízela chvíle utéct, když v tom ji opět zadržel Thomas, ne a ne se ho zbavit!
"Opravdu vám nic není? Vždyť se celá klepete! Náhodou jsem lékař, já, pomůžu vám, ano?" Snažil se vetřít do její přízně. Jindy by ráda a s radostí souhlasila, ale za téhle okolnosti prudce odsekla:"Ne!"
Prosebně se zahleděla na Slyho, který tu ještě stál a pozoroval podmračeně Thomase. Vmžiku pochopil a toho anlickýho doktůrka chytl za límec a jako neposedného žáčka mu před celou posádkou začal domlouvat "No tak, nechte ji jít! Dáma vám řekla, že ji nic není a zřejmě o vaši společnost nestojí."
Anette za Slyovými zády omluvně pokrčila rameny a on si povšiml i přes kapuci, že se mu posmívá. Jako malá holka vzala nohy na ramena a zmizela v podpalubí.
"Hm, Izabela?" zamumlal si pro sebe Thomas a vztekle se vyvlíkl z pevného sevření. Zamířil podrážděně za Gogem, který ho prosil, aby mu pomohl připravit záplatu na díru v trupu lodi.
"Tak hele! Rašelina, voda a prej snad vejce by nám měli pomoct!" smál se pobaveně muž; když roztáhl doširoka své rozpraskané rty a ukázal Thomasovi své zkažené zuby.
Thomas přikývl a stále přemýšlel, jak se ta drzá žába mohla dostat tak daleko! A ještě víc mu vrtalo hlavou, jak přemluvil kapitána lodě, aby zde mohla pracovat?
"Zatracená Anette!" klel v duchu dál "Proč si hraje na to, co není, když vím, kdo je?"

Anette prudce dosedla na poslední schod a dlouze si vydechla.
"Tak to by mě zajímalo, kdy prokoukl tu moji blamáž?" otřela si zpocené ruce do béžové sukně, zaklonila hlavu a hlasitě se rozesmála "Určitě ten den, co dostal mořskou nemoc a v poblouznění mi vyznal lásku! Byl tak roztomilej.."
Připadala si jako blázen. Byla tak dlouho odříznuta od své přítelkyně Moli, až si začala povídat sama se sebou, jen aby si vytřídila myšlenky.
"Teď nemůžu jít do kajuty, teď ne!" Zasmála se té ironii, to když se ve dveřích objevila malá, rozčepýřená hlavička Anny. Snažila se je nevzbudit, a teď se tu dozajista objeví všech šest sourozenců.
"Proč nespíš?" usmála se mile Anette.
Drobná dívenka si sedla vedle Anetty a smutně si povzdechla "Nemůžu spát. Probudilo mě to škubnutí lodí, ne že bych nebyla zvyklá, ale tentokrát mě to smetlo z houpací sítě na zem, jako zralou hrušku." Zasmála se tiše Anna a promnula si loket.
"Ukaž? Spadla si, a uhodila si se, co?" zmáčkla jemně červené nateklé místo, až dívenka bolestně sykla.
"Au."
"Neboj, než se vdáš, loket se ti zahojí." Utěšila její smutný kukuč Anette.
Anna mírně pokrčila rameny "Asi jo, maminka to taky často říká."
"Tak to má určitě pravdu, co myslíš?"
"Možná. Ale stejně ji nemám ráda, tak jako tebe. Nikdy se o nás takhle nestarala."
Anette to překvapilo "Musíš ji omluvit, dospělý nikdy nemívají čas."
"Ale ty ano!" popíchla ji Anna.
"Ale v tom je rozdíl, Anno, já to mám v popisu práce."
Anna se nepochopitelně zvedla a rozeběhla se pryč "Takže jste obě stejné, ani jedna mě nemá ráda!"
"Anno, no tak, počkej! Tak jsem to nemyslela!"
Anetta běžela po dalším schodišti hlouběj do podpalubí "No tak, vrať se! Tam přeci nemůžeš!"
Uvědomila si zkutečnost, že do podpalubí teče a chtěla nespoutanou dívku zastavit stůj, co stůj.
Anna si očividně z ledové vody hlavu nedělala. Ještě než Anetta stačila seběhnou schodiště, slyšela šplouchající vodu a Annu, která zaklela na vodou, která ji zmáčela noční košili.
Anette vmžiku byla stejně tak jako Anna po kotníky ve vodě a hnala se uzoučkou chodbičkou za splašenou Annou.
"Stůj! Slyšíš?"
"A nezastavím!" dívka si teď už hrála na honičku a než stačila zahnout zaroh, udělala na rozzuřenou Anettu dlouhej nos a vyplázla jazyk.
Anette se zastavila a chvíli vydechovala. Sukně se ji nasáhla vodou a nožky zebali.
"Nastydneš ty neposlušná holko!" Volala do prázdna Anette, protože neposlušná dívka ji přes svůj smích nemohla slyšet.
Anette ukončila honičku u dveřích, které vedlo do skladu s bednami cla. Otevřela prudce dveře, a spatřila Annu, která na ni čekala, jak sedí na pyramidě složených beden a neomylně se Anette posmívá.
"Teda, tys mi dala!" bědovala Anette, když se rychle vyškrábala za dívkou se smutkem v očích. Obejmula ji kolem ramen "Víš jak se bála?!"
"Takže mě máš ráda?" ptala se nadšeně dívka.
"Ty o tom pochybuješ? Blázínku!"
Thomas sledoval obě dívky až sem, a když vyslechl jejich rozhovor v duchu se usmál. Jak rád by ty slova teď šeptal Anette do ouška! No počkej v Americe!; myslel si v duchu.
Nechtěl vyrušit tak srdceryvnou debatu, a tak se otočil a jako stín zmizel na schodišti, které bylo potemnělé zapadlím sluncem, které už nevrhalo jediný paprsek na loď; Tennessi.

Noc změnila vše 2.2

23. ledna 2010 v 22:33 The night changed everything
Maxim nařídil kočímu, aby je odvezl na Kolstnech a pohodlně se usadil vedle Ryany. Pohladil ji po vlasech a vnímal její borovicovou vůni..
"Terner je moc milý muž.."rozplývala se Hex.
"Skutečně?"užasla Sophii a pobaveně ji cukalo v koutcích.
Hex přikývla "Ano, je to vdovec, o paní přišel před pěti lety, strhla ji bouře, když máchala prádlo v Seině, ale chudinka neuměla plavat a utopila se.."Hex si povzdechla a zahleděla se z okna.. V tu chvíli zavládlo mezi šesticí hrobové ticho, které porušila Patricie..
"Ach… Andrewo… Miláčku.."plakala a slzy se ji spouštěli jako hrachy z velkých, kulatých, hnědých očí.. Maxim ji se zájmem pozoroval, a uvědomil si, že brečí kvůli mrtvému tělíčku, které bylo zabalené v bílé pleně.
"Patricie…"Ryana obejmula svoji sestru a plakala s ní.. Soucítila s ní, kdyby ji umřelo děťátko, které by bylo stejně tak krásné jako Andrewa, nejspíše by skočila z mostu, ale to nesmí Patricii dovolit.
"Já.. Jak se to mohlo stát? Vždyť ještě včera dýchala.."
Ryana ji konejšivě hladila po hlavě "To bude v pořádku.. To zvládneme.. Ach Patricie.."odhrnula ji z tváře dlouhou ofinu a zadívala se ji do mokrých očí "Věříš mi?"
Přikývla, pak se strnule sklonila ke své dcerušce, políbila ji na čelíčko a pohladila po blonďatých vláskách.. "Vidíš? Je podobná mamince.. Ryano, já chci domů…"
Všichni dvojici pozorovali "Lady Hermina je u svého bratra v Londýně.."ozval se Maxim, který jemně pohladil Ryanu po paži, zatajil, že ji poslal dopis, aby se co nejdříve vrátila do Francie, protože našel její dceru.. A teď? Byli dvě..
Ryana k němu zvědavě zvedla pronikavé kaštanové oči "Jak to víš?"
"Mluvil jsem se svou tetou lady Luisianou, je v pořádku.."
Patricie jakoby četla myšlenka sestře a tak společně vyhrkli "A tatínek?"
Po pravdě, Maxim nevěděl, zda jim říct pravdu, nebo jen pokrčit rameny, nechtěl být posel špatných správ, ale nesmí jim nic tajit "Je mi to hrozně líto.. Někdo ho otrávil v jeho pracovně.." řekl smutně, provinile si přivinul plačící dívky na hruď "Musíte být silné.."
Obě přikývli.. Ale v srdcích cítili žal, který bude ještě chvíli přetrvávat..
Kočár zastavil před velkým městským domem, kde na jeho prahu čekala ona dáma, která doprovázela Maxima do restaurace, nestála sama, po jejím boku stál její otec a jeho rytíř Orgando de la Sartosy.
**********************************
Ronald se probudil a čekal, že se bude moci pobavit se svojí mladou ženuškou, ale po minutovém mlčení se zavřenýma očima pochopil, že je sám..
Sedl si a vztekle popadl mísu vedle postele a mrštil jí do stěny..
Bylo to před měsícem.. Už měsíc se snažil zjistit, kam mohla utéct! Proklínal ji, nadával, ale nebylo mu to nic platné. Vztekle nasedl na koně, a rozjel se na trhy, které se teď konali v Paříži, nevěděl, proč to dělá.. Možná čekal, že by tam ta mrcha nekatolická mohla být.
Kůň byl utahaný, ale cestu zvládl, i když Ronaldovi byl lhostejný, sám měl hlad a tak si sedl v jediném hostinci, který na náměstí stál.. Seděl v rohu a sledoval dění kolem něho s miskou hovězího guláše a sucharů. Připíjel k němu černé pivo, protože z prohry mu bylo opravdu bídně.
Až teď si všiml trojice, která na sebe u jednoho stolu křičela. Hned poznal tu malou mrchu Sophii.. Vedle ní stál kudrnatý pes, pomyslel si o Salltonovi, a naproti nim se tyčil rozzuřený Maxim.. Znechuceně si odplivl a málem se utopil v pivu, když zjistil, že je tu Maxim!
Popadl klobouk, který ležel vedle něho na lavici a skryl svoji tvář..
Doufal, že ho nikdo neviděl, ale nebyl si tím tak jistý.
"Mladíku.."nějaký muž mu poklepal na rameno "Myslím si, že ten klobouk patří mně!"
"Sklapni dědku a radši nemysli.."odbyl ho Ronald, postavil se, smekl a odešel.. Bez zaplacení.
Vyhoupl se do sedla a rozjel se za Maximem.. Bylo těžké ho sledovat mezi houfem lidí, které mu bránili v cestě, ale jako dobrý stopař se osvědčil..
Maxim mluvil nejdříve s tou čarodějnicí z lesa, a teď Ronaldovi svitlo, Ryanu měl celou dobu pod nosem a vůbec o tom nevěděl.. Ach já hlapák , pomyslel si, pak to i tiše vykřikl a nějaký malý drzí facek mu dal za pravdu.
Nasupeně zafuněl a hnal se ke klášteru, který stál na malém kopečku a bylo z něho vidět na celé Jakubiánské náměstí.
Spatřil Maxima, který se hnal k řece, nehnal se jen tak.. Když spatřil Ryanu, která si Maxima však nevšímala, myslel si, že s ním snad nemluví a tak se cítil skvěle..
Dvojice na sebe začala posléze křičet a pak se znovu rozdělila, protože Maxim, který po Ryaně tolik bažil se otočil a naštvaně odcházel.. Ronald chtěl rozumět co si povídají, ale jejich slova unášel hluk z tržnice a vítr, který po roztržce začal fučet a strhl mu klobouk z hlavy.
Dvojici rozdělil blesk, pak se Maxim vrátil k Ryana,.. a..a.. On políbil moji manželku..! Ronald běsnil, kopl koně do slabil a rozjel se k nim, ale hned mu došlo, že když se teď prozradí.. Nikdy nebude moci uskutečnit svůj plán..
Proto se vrátil a schoval za velkým povozem, který byl tažen voly…
"Nasedni si Aleto.."pobízel známí hlas starší ženu..
"Vydrž Velcome…"
Tady je snad celé údolí!! Ještě tu tak chybí Stará Patricie za mlýna s a Rouzmery a Jugues..
Pomyslel si Ronald.. Ještě aby si ho tak všimli staří blázni ze statku, rychle se k nim otočil zády.. a klusem se vydal za odjíždějícím kočárem.. Do kterého nastoupila početní posádka..
Docela se divím, že se Hex vejde do dveří..
Jeho černé myšlenky byli děsivé, pomyslel si.. On je děsivý! Musí.. Ale i tomu přestával věřit, když ho přelstí i ta malá liška z královský rodiny..

Noc změnila vše 2.1

23. ledna 2010 v 22:32 The night changed everything
Ryana otevřela oči a nad ní se tyčilo nespočet zvědavých očí, sem tam se něco šeptlo o jejím zuboženém stavu, to když se podívali na dívčinu tvář. Odvrátila od nich zrak a podívala se na hromotluka, co se nad ní tyčil jako bůh. Kouř z komínů se vpíjel do černých mraků, které se ji stahovali nad hlavou a pak začalo pršet. Lidé, které se shlukli kolem dívky se rozutekli do všech stran, aby se mohli ukrýt před studenými, velkými kapkami. To umožnilo Ryaně se nepozorovaně zdejchnout, aniž by někdo poznal, kdo vlastně je..
V ulici, kde to moc dobře poznávala se dala do rychlejšího tempa. Ze šedích zdí na ni zírali útržky vzpomínek z noci, kdy ztratila sourozence, kdy se odtrhla od své rodiny.. Musela být silná, ale nešlo to. Chce se vrátit domů.. Touha obejmout matku a utišit její žal byl větší, než touha, kterou se chtěla vrátit do náruče Maxima.. Ne, nedokázala si představit, že by se mohla podívat Maximovi do očí, natož aby ho přinutila, aby ji odpustil…
Ale co, teď už je to jedno, nemůže ho potkat, na to mu říct, jak je jí to líto..
Zabočila do další ulice, kde se linula kolem břehu řeka Seina. Ten puch byl nesnesitelný, ale věděla, že takový je život, samá sračka… Samá chyba, a lítost, zlo a nenávist.. Ale chybí jí láska..
Nebyla to jen ona, kdo zřejmě toužil po něčem lepším.. Na zemi se válela horda odpadků z kuchyní, z okna lidé vylévali nočníky, a Ryaně došlo, že tahle oblast města je zanedbaná až běda..
Překročila bahnitou stezku, kde se dolů k malému altánu, který byl rozštípaný, hrnula močka.
Přidržela si ruku na nose, jako to dělají malé děti a zhluboka se nadechla.. Zalitovala toho hned, jak se ji z nosu začala hrnout krev, pozdní reakce na ránu od toho prodavače..
Kolem noh jí proběhla rodinka krys a za nimi se hnala malá černá kočka, hned jak uviděla člověka, v téhle ulici asi vzácně, zastavila se a začala se Ryana otírat o lýtka a vrněla.
"Ahoj.."Ryana ji vyzvedla a skryla pod svůj plášť "Neboj, nenechám tě tu.."
Když se dostala na konec smrtící ulice, ocitla se v té lepší části města. V parku se ji udělalo lépe, už ji nebylo na zvracení, což mohla být také známka toho, že pod srdcem nosí dítě toho bastarda.. Znechucením si odplivla, a do pusy se ji nahrnula krev.. Zaklela, to ji musel ten prodavač tolik zbít?
Začala se dusit.. Kolik si toho ještě vytrpí, než najde ulici, kde vyrůstala?
Chtěla se vrátit, ale vzhledem k tomu, že byla už tak blízko, rozhodla se, že vydrží, i kdyby ji to mělo stát život..
Sehnula se u fontány a v okamžiku, kdy se chtěla napít, zarazila se. U kašny seděla dívka, tváře měla opuchlé, rty rozpraskané a na rukou podlitiny. Klepala se zimou, protože na sobě měla jen pár otrhaných cárů.. V ruce držela malého kojence, který měl bledé tváře, a Ryaně se zdálo, že nedýchá.
Zadívala se dívce do očí a hned poznala, kdo tu sedí..
"Ach Patricie.."vydechla jako ve snu. Sedla si k dívce a snažila se ji probudit. Patricie však ztěžka oddychovala "Vodu.. vodu.."
Když se Ryana znovu zahleděla na zežloutlou vodu v kašni, zaváhala, už ji nepřipadalo jako dobrý nápad, okusit vodu z této bahnité vody. Vzala svoji starší sestru kolem ramen a pokusila se ji postavit "Snaž se trošku, pomoz mi.. Já tě odtud dostanu, uvidíš.."plakala štěstím, ale také trochu smutkem, že ji našla v tak zuboženém stavu.
"Vodu.."škemrala v jednom kuse.
"Nemůžu ti dát tuhle žlutou vodu, musíš to vydržet.."
"Pořád odtud piji, prosím.. Ať si kdo si, dej mi trochu napít.."
Ryana se znechuceně podívala znovu do kašny, nahla se a do dlaní nabrala trochu té žluté tekutiny.
"Tak pí.."
Patricie nepila, vodu hltala, až ji z toho zaskočilo a začala se dusit jako Ryana před chvílí.. Její sestra pochybovala, že by ta voda mohla být bez nějaké infekce, ale jak jinak ji přinutit, aby šla?
Dvojice se vydala zpátky na tržiště.. Podívat se na jejich starý domov může až někdy jindy, teď musí pomoci sestře. Novorozeně, které svírala Patricie křečovitě v náručí bylo skutečné mrtvé..
********************************
"Sakra, jak nevíš, kde je?"
"Nekřičte na mojí snoubenku prosím.."postavil se Sallton a hodlal se prát.
"Nekřičím.."řekl tichým hlasem Maxim "Sophii, kde je?"
"Na tržnici.."vyhrkl dívka s havraními vlasy rozpačitě.
Maxim se nezdržoval poděkováním, na to rozloučením, chtěl ji najít co nejdříve. Vyběhl z hostince a pak se ztratil v davu kolemjdoucích.
"Asi ji opravdu miluje.."povzdechla si zklamaně Sophii.
"Zní to, jako by si Ryaně záviděla?"
Sophie se otočila k Salltonovi se zalitou tváři slzami, které se ji spustili dojetím "Ne.. Ale nebude to mít ani jeden z nich lehké.. Ryana je vlastně vdaná žena, a Ronald se může kdykoliv vrátit a vzít si to, co mu patří.."
"Ryana."
"Ano, a mám strach, že se to stane co nevidět, Ronald nerad prohrává a myslím si, že tady v Paříži má plno špehů, co mu zprávu o tom, že Ryana žije tady rády povědí za velké spropitné.."
Sallton strnule přikývl, i jeho přepadla lítost "Pojď ke mně.. Ty za to nemůžeš.."
"Ba ně, můžu za to já a nikdo jiný.. Víš to tak dobře, jako já, nebo Ryana s Hex… A Maxim se to dozví co nevidět.. Už dlouho mě nemá rád, a myslím si, že po tomhle podrazu mě bude nenávidět.."
Přistoupila k němu a obejmula jeho krk, pohladil ji po hlavě, kterou skryl na svoje prsa a políbil ji do vlasů "Neboj se lásko, máš přeci mě, a já ti věřím.."
"Vždyť mě skoro neznáš, nevíš nic o mé minulosti.."
"Žij přítomností, minulost je přeci jen minulost.. Chyby které si udělala jsou smazány odpuštěním a pochopením… Uvidíš, že nebude vinna jen na tobě.."zvedl její tvář a schoval pramínek jejich vlasů za ucho a pak ji něžně políbil na důkaz lásky.
"Vím.. já vím.."utřela si slzy rukávem a pak se nasoukala do pláště "Snad abychom šli.."usmála se a pak se omluvila za to, že narušila tak krásný okamžik svojí lítostí sama nad sebou..
"Ale to nic.."utišil ji Sallton, zaplatil účet a pak vyšli z hostince.
********************************
Ryana se potácela opět uličkou, kde se ji zvedal žaludek. Přešla opět tu stezku a pak se svezla k zemi, protože ztratila rovnováhu pod Patricianinou vahou.
"Sakra Patricie, pomož mi trochu.."
"Nejde to, necítím nic, krom tvého dotyku.."řekla rozmrzele a udýchaně.
Ryana se vztekle postavila, chytla ji v podpaží a dítě si dala do rance, a připevnila na záda "Počkej, až budeš v pořádku, ještě si promluvíme.."
Táhla ji, a její nohy se po zemi sunuli za nimi. Ryli do země dvě malé cestičky, které naplnil déšť, který se spustil na novo a tím ještě víc zkřížil cestu utahané Ryaně, která sváděla vnitřní boj. Síly ji pomalu docházeli, ale musí to přečkat a dostat sama sebe a Patricii do bezpečí..

Maxim nekoukal na cestu, vlastně, zrak mu zhoršilo mrholení a tak když běžel, nevšiml se drobné dámy, která se cpala u stánku pečenými kaštany a smála se vtipům postaršího prodavače.
Stáhl ji sebou na zem, a pak začal hlasitě klít, protože si ušpinil svůj drahý kabátec.
"Maxim?! Ouch, Maxime.."Stará dáma, kterou povalil ho objala kolem krku a políbila ho na tvář "Kde se tu bereš.. S Ryanou jsme mysleli.."
"Ano, vím co jsme si mysleli, že jsem mrtvý, ale co tu děláš ty tetičko?"
"Jsem tu s paní Fridrichovou.."
"Co je to za dámu?"Vyptával se Maxim s úšklebkem.
Hex si buclatou rukou upravila čepec na své hlavě a pak se postavila "Vždyť ty si mě hochu celou ušpinil.."
"Já ti to vyperu, tedy až najdu Ryanu.. Je tu taky, že?"
"Je, šla se podívat na svůj starý domov.. Tedy, hned potom, co vyběhla z kostele.. Byla se vypovídat.."
Maxim strnul "Vypovídat? Něco se jí stalo?"
"Je toho hodně, nechám to na ní, ona ti vše poví sama.. Teď utíkej, potřebuje tvoji pomoc.."popohnala ho "Támhle, vidíš ji?"
"A koho to táhne?"
"Svojí sestru, našla ji u kašny.."
Maxim se nerozmýšlel dlouho, věděl, že Hex je něco jako čarodějka a ví o všem co se kde děje, její slova ho však zarmoutila.. Proč byla v kostele? Je toho hodně, nechám to na ní, ona ti vše poví sama..
Sakra, co mi poví? Než doběhl k místu, kde se Ryana potácela bez sil, myšlenky mu plynuli hlavou jako loď po moři..
********************************
Ryana slyšela dupot, asi k ní někdo běžel, bylo nemožné se skrýt.. Chytla svoji sestru do náručí a otočila se k vetřelci, co se k ní hnal.
"Ryano…"vydechl Maxim zadýchaně.
Samím překvapením upustila svoji sestru na zem. Dítě, které ji vyselo v uzlíku na zádech položila jeho matce do náruče a pak se rozeběhla pryč od nich. Nechtěla hledět do očí toho, kterého brzy zřejmě zraní.
"Ryano.."křikl Maxim, zastavil se u Patricie "Počkejte tu.."
"No, stejně bych se nikam bez noh, které necítím nedobelhala!"podotkla s úšklebkem Patricie.
Maxim měl navrch, než se Ryana stačila rozeběhnou, doběhl ji a chytil do náruče.
"Kam utíkáš..?"
"Pryč.. cožpak sis nevšiml? Nech mě.."vyškubla se mu. Tolik toužila po téhle chvíli, a teď, když se jí sen splnil, neměla sílu se mu postavit před oči, natož se na něj podívat.
Chytil ji za ramena a přimykl k sobě "Ať je to cokoli, řekni mi to..!"
Viděla v jeho očích cit a něhu, bylo jí ho líto.. Teď ho ranní..
"Ne.. Mám strach, že tě raním.."zhroutila se k zemi do bláta a z očí se ji začali valit slzy, které nedokázala zastavit.
Klekl si vedle ní, pak ji vzal do náruče a postavil se "Prosím.."
Zavrtěla hlavou, ale jeho pohled byl přísný a tak sklonila hlavu jako malá holka a zašeptala "Už nikdy nebudu moc být tvá.. Jen přes mrtvolu Ronalda Fridrichy.."držela se kolem jeho krku, a do té doby, než vyslovila tu krutou pravdu i on držel pevně ji, ale jeho svaly ochabli a pustili ji na zem.
"Nemohla si počkat?! To si mi musela utéct hned s tím prvním, který byl k mání? A ještě s takovým zvrhlíkem? Pusť mě.."teď to byl on, kdo utíkal pryč, tedy.. Šel rychlím krokem od té zrádkyně, která mu ukradla srdce a pak mu ho zlomila, jako to perníkové..
"Maxime.."žalostně na něj zakřičela "No tak, vrať se.."zašeptala tiše.
"Rád bych, ale nemůžu se tě ani dotknout, teď, když patříš jinému." zastavil se a pak se k ní otočil čelem "Proč? Řekni mi jediný důvod, proč si mu vběhla do postele?"
"Nemohla jsem jinak, on mě k tomu donutil.. Vyhrožoval mi tvou smrtí a smrtí malé Rouzmery.. Chudinka, kde jí je teď konec.. Ale když nejsi schopen mi odpustit, jdi si, ale já jsem tě nezradila.. Ne úmyslně, nebo dobrovolně.."nebyla schopna uvěřit tomu, že i přes všechno, co se v ní odehrávalo byla schopna mluvit srozumitelně. "Já nejsem zrádce.."
Obloha se zatáhla a černá mračna se přinesli městu další prudký déšť, který sebou přinesl i studený vítr.. Hrom přerušil Maximův křik..
"Co jsi říkal?"řvala Ryana, která neslyšela přes hvízdání větru vlastního slova..
Mezi dvojici, kterou dělila vzdálenost deseti metrů dopadl blesk, a Ryanu odhodil stranou, až opět skončila na zemi.
Maxim chvíli ohromeně zíral na spálené bláto, ale pak ho rychle přeskočil a zvedl ohromenou Ryanu do náručí "Že tě hrozně moc miluju.."křičel ji do ucha.
Usmála se na něj "Maxime.."obejmula ho kolem krku, a byla to ona, která prolomila mlčení mezi nimi, ale jen mezi nimi.. Políbila ho na rty a dávala mu znát svojí vášeň a něhu do té doby, než se neozvala naštvaná Patricie.
"Prosím vás, já jsem nemohoucí a bojím se, že ten blesk zasáhne mě, nebo moji malou Fionu, pomozte mi přeci.."zařvala ze vše sil, co ji stačili a pak holčičku pohoupala v náručí "Hajej, všechno bude zase dobré.."
Tak jak vichřice přišla, tak také odešla, mraky na obloze se roztáhli a Ryaně to připomněla ten magický den u jezera, pak společně s Maximem vzhlédla k obloze, kde zářila duha..
"Rychle, musíme ji pomoc, už nejednou jsem okusila její hněv.."zašeptala Ryana a pak namířila pozornost na Patricii, která se válela jako čuně v mokrém bahně "To je taky dost, že jste si nás všimli!"
Zaskučela.
Maxim vzal Patricii do náruče a pak se vraceli k Hex, která stále stála v klidu u stánku a živě se smála s prodavačem, který musel mít za dnešek ten nejbídnější zisk z za celá léta, co tu prodával.
Položili Patricii do vozu a pak se Maxim společně s Ryanou vytratili.
"Ale je ti jasné, že budeš moc být jen moje milenka?"
"Nežertuj, prosím.. Já vím, můžu si za vše sama, ale doufala jsem, že mi pomůžeš.."
"Samozřejmě, že pomůžu.. Já toho syčáka zabiju.."odfrkl si Maxim.
Ryana si přitiskla dlaň na rozklepanou bradu "Maxime.."žádostně se mu pověsila na krk "Slib mi, že tohle nikdy neuděláš.."
"Vždyť si to zaslouží.."
"Ale.."chytla ho za ruku "Já o tebe nechci znovu přijít.."
"No dobrá, vymyslím něco jiného.."

Noc změnila vše 2.0

23. ledna 2010 v 22:31 The night changed everything
"Jste v pořádku slečno?"
"Paní, ano jsem děkuji.."usmála se Ryana na kočího, který ji po prašném povětří pomáhal z kozlíku dolů.
Hex vyskočila z kočáru "Ach dítě, jak jsem se polekala, jsi v pořádku..?"tázala se znovu.
Dívka přikývla, upravila si ušpiněnou sukni a shrnula si z obličeje vlasy, které se ji spustili z uzlu, který měla na temeni upevněný.
Sophie vyskočila Salltonovi do náruče a zasmála se. Byla šťastná, konečně s ní nebylo zácházeno tak hrubě, jako tehdy, když vlezla do postele tomu hrubiánovi Juguesovi. Rozhodla se, že poví pravdu ještě před svatbou, a tak se na nákup vydala se Salltonem sama.
Hex si upravila bílý čepec na své hlavě a koketně se usmála na postaršího prodavače horkých kaštanů. Pak se otočila zpátky ke své svěřenkyni a nabídla ji rámě.
"Tetičko Hex.."smála se Ryana "Mladou dámu, vdanou.. Nikdy nevede starší žena, nýbrž její manžel.. Tak to praví etiketa, tedy pokud si dobře pamatuji matčina slova.."rozhlédla se po velkém náměstí a zrak ji padl na Jakubiánský kostelík z 10.století.
"Myslíš, že právě tam by si našla pochopení u kněze?"četla ji Hex myšlenky.
Ryana přikývla "Kněz mi snad poradí, jak dál naložit se svým životem…"
"Holčičko moje.."Hex ji políbila do vlasů "Běž sama, ano?"
Přikývla, a už předem se modlila, že to nebude její poslední cesta do kostela. Hlavu skryla černou kápí, a vydala se po rušné cestě ke kostelu.
*********************************************************
Sophie se držela Salltona jako klíště. Nejedna ruka ji plácla po zadnici a opilecké řeči nebyli také zrovna k světu. Sallton ji vzal na dobrý oběd v hostinci u Zlatého kordu, posadili se ke skupince mladých lidí a nechali si přinést suchary s italskou omáčkou.
"Uvidíte drahá, že vám budou chutnat.."mrkl na ni Sallton, uchopil ji za konečky prstů a pohrával si s nimi.
Sophie přikývla.. Zahleděla se zakouřenou místností až na druhý konec a chvíli přemítala, kdo by mohl být ten mladík, co si k nim razil cestu.
"Znáte ho drahá?"zeptal se Sallton, který shledal mladíka velice přitažlivým. I jeho snoubenka z něj hodnou chvíli nespustila oči.
"To je přeci Maxim.."
**************************************************
Maxim se prodíral hloučkem opilců, co padali samou opilostí ze židle, a znemožňovali mu přístup ke své dávné přítelkyni Sophii. Už z dálky na ni mával, aby si ho všimla.
Upevnil si sametový, tmavě modrý kabátec a rozepnul límeček u krku. Tohle nóbl oblečení, do kterého ho navlíkla jeho komorná Elffina se mu zdálo moc upnuté, ale podle jeho dámské společnosti.. Vikomtky Elizabethy Mayersové mu to prý nevýslovně slušelo.
"Och, Maximéé.."Sophie vyskočila ze židle a nechala svoji skutečnost sedět s otevřenou pusou u hrubého stolu, kde plála slabá svíce.
Maxim objal svoji přítelkyni a nestačil se divit, že právě ji potká v Paříži.
"Mysleli jsme, že když vás tenkrát odvedli, že už vás nikdy neuvidíme, ale jak vidím, dlouho jste nelenil…"pokukovala přes jeho široká statná ramena a snažila se dohlédnout na jeho společnost.
"My? Je tu snad i Ryana..?"zeptal se celý nesvůj… S pocitem vinny, že sem svojí mladou sousedku vzal, se otočil a běžel se omluvit..
"Elizabetho, omluvte moji troufalost.. Nejsem ve vyšší společnosti dostatečně dlouho, abych věděl, jak ukončit večeři, na kterou jsme sem přišli… No, udělám to po svým.."ušklíbl se, zaplatil hostinské, nabídl slečně Mayersové rámě a vyvedl ji z hostince k jejímu kočáru.
"Jak si dovolujete.."spustila dotčená Elizabetha.
"Moc se vám omlouvám, ale musím se hned vrátit zpátky do hostince.."
Vikomtka si nastoupila do kočáru a vztekle zaklapla dvířka. Maxim poručil kočímu, aby slečnu Mayersovou odvezl domů, otočil se na patě a vrátil se za Sophii.
"Kdo je to drahá?"ptal se pomatený Sallton.
"Ten pravý.."usmála se Sophie, které zaplavilo štěstí, že se vrátila láska její nejlepší přítelkyně.
Sallton povytáhl nechápavě obočí "Váš?"
"Ale co vás napadá, vy jste můj pravý přeci, to je ten pravý naší malý Ryany.."
Mladý snoubenec se usmál na svojí snoubenku a pak s kabátce vytáhl malý, stříbrný prstýnek..
"Chtěl jsem vás poprosit, zda byste nosila na důkaz naší lásky tento zásnubní prstýnek.."
Sophie oběhla stůl a vrhla se mu do náručí "To víte že ano.."
Z radostné chvilky je vytáhl Maxim, který si odkašlal "Sophii, a kde najdu Ryanu?"
*******************************************
Ryana se blížila k bráně kostela, zaklepala železným klepadlem a čekala, až se někdo objeví.
Dlouhou dobu bylo jen ticho, ale pak se ozvalo spěšné klapání kroků.
Brána se otevřela a z malé škvíry mezi zárubní vykoukla tmavovlasá hlava "Dnes ne.. Nechoďte sem mylady."
Ryana byla neústupná, položila ruku na dřevěné křídlo brány a zatlačila do něj "Prosím vaše velebnosti, je to velmi důležité.. Musíte mi pomoci.."sípala potichu.
Kněz chvíli váhal "No.. Tak dobře, honem.."zavřel za dívkou vrata a zaklapl petlici.
"Jsem vám tak vděčná Herolde."
"Vaše matka se mi svěřovala, že když bude nejhůř, že se dozajista ukážete, mám vám vyřídit pozdrav… a smutnou správu… Ale teď rychle pojďte, než si nás všimne kněz Jan, byli by z toho akorát nepříjemnosti."
Popohnal mladou dívku ke spěchu… V kostele bylo ticho, jen sem tam přeběhla přes síň myš.. či velká, huňatá krysa.
Ryana si v Heroldově komůrce sundala kápi z hlavy a vyprostila ven zlatavou kadeř.
"Jste krásnější a krásnější.. Posaďte se.."odhrnul z postele knihy a sám se posadil naproti dívce.
"Neukázala se tu Patricie?"
Kněz zavrtěl hlavou "Ne… Od oné noci, co jste se tu ukázali ještě s bratrem naposledy, jsem mluvil jen s vaší matkou.. Nenapadá mě jediné vysvětlení, proč jste vlastně utekli? Vždyť jste vždy chodili každou neděli na mši a dodržovali katolické zvyky..a.."
"Nebylo jiné možnosti, než pomoc těm, co naši pomoc potřebovali.."utišila ho Ryana, rozepnula si dlouhý plášť a potichu pokračovala "Víte co se stalo Hortovi?"
Kněz přikývl "Ještě je tu jedna věc… Váš otec, někdo ho otrávil…"
Ryaně se rozklepali kolena, přitiskla si ruku k puse a dala se do hlasitého vzlykání.. Slzy ji tekli proudem, když ji došlo, že ty neřádi vybili její rodinu..
"Mamin-minka žije?"koktala poplašeně.
"Ano.. Nedávno se vydala za svým bratrem do Anglie.. Holčičko moje, musíte být silná, a teď mi povězte, proč jste sem za mnou vlastně přišla…"
"Vlastně už to není důležité.. Promiňte, že jsem vás rušila.. Cestu znám… Sbohem.."líbla ho na vrásčité čelo, pak vyběhla z komůrky a její spěšné kroky se nesly ještě dlouho ztichlým kostelem.
Uplakaná si před kostelem upevnila na hlavu kápy a pak se prodírala davem ke kočáru. Po cestě zavadila o koš s jablky, který se vysypal na zem..
"Ty ničemo…"řval prodavač. Pak se rozeběhl za viníkem nehody a křehkou Ryanu strhl k zemi.
Z hlavy se ji stáhla kapuce a ven na boží světlo se dostali její dlouhé vlasy… Avšak prodavač si nevšiml, že muž je vlastně ještě skoro dítě a k tomu dívka a zasadil ji tupou bolest do čelisti, až z toho dívka upadla do bezvědomí.
Lidé se sešli kolem nehody a drbali. Klepy se nesli po celém tržišti a ne jedna pusa zůstala otevřená dokořán, když zjistili, že prodavač zbil dívku.

Noc změnila vše 1.9

23. ledna 2010 v 22:31 The night changed everything
"Ona je mrtvá?"zeptala se vyděšeně Luisa..
Maxim přikývl, položil Samanthyno bezvládné tělo na pohovku u stěny. Postavil se k oknu a mnul si ztuhlé svalstvo na obličeji.
"My jsme ji zabili?"ptala se vyděšená Luisa dál. Seděla na pelesti pohovky a ruku, která se ji nepřiměřeně třásla, přitiskla na čelo.. Byla bledá a sotva dýchala, jak se jí strachem stáhlo hrdlo.
Maxim odrhnul záclonku a všiml si kočáru, co stál před domem. Když si všiml mladého kočího, napadlo ho, že by ho mohl poslat domů, aby tu neslídil.
"Nezabili jsme ji, selhalo ji srdce.."utišil alespoň tahle lady Luisianu, která se v mdlobách svezla k zemi..
Zavrtěl hlavou, a pak zavolal Mileyse..
"Co se tu stalo?"vběhl do salonku a hleděl na dvě těla, které leželi na pohovce.
"Nemyslete si…"
Mileys zvedl lady Samanthu a zalamentoval "Vždyť rozsedla jablečný koláč.."
"To není důležité, vy tupče… Ať byla lady Samantha jakákoliv.. Musíte se postarat o kočího, a zavolat doktora.."rozběsnil se Maxim.
"Do-dokto-tora?"vykoktal Mileys.
"No samozřejmě, nebo je tu snad necháme obě v mdlobách..?"
"Ale já myslel, že jsou.."
"Jen lady Samantha.. nejspíše ji selhalo srdce.." Maxim rozrušeně třískl pěstí do stolu, až váza s květinami poskočila a řinkla potichu o stůl.. "Sakra, tak dělejte něco, Mileysi.."
Maxim se sklonil nad Luisou, vzal ji do náruče a po schodech ji odnesl do její ložnice… Položil ji do přepychové postele, plné polštářů a oknem pustil do místnosti trochu čerstvého vzduchu, protože místnost byla nesnesitelně zadýchaná.
Pak sešel zpátky do salonku, kde už nad tělem seděl kočí a usedavě plakal.
Maxim zvedl oči v sloup a nechápavě zavrtěl hlavou.. Povzdech si a odkašláním upozornil kočího na svoji přítomnost.
"Vy sičáku, vy jste ji zabil.."mladíka chytl záchvat vzteku, rozeběhl se k o hlavu vyššímu Maximovi a vrhl se na něj se zaťatou pěstí..
Maxim se uhnul a mladík dopadnul na tvrdou, dlaždicovou zem. Rychle se sebral a chtěl znovu zaútočit.. Tentokrát už se Maxim bránil, pěstí mu dal do zubů a pak ho ještě jednou pěstí srazil k zemi, že se zastavil až na druhé straně místnosti.
Zůstal bezvládně ležet, s nosem od krve. Maxim, vytrénovaný voják, nepochyboval o svých schopnostech, ale když ho jedinou ránou poslal do druhého konce místnosti, jeho samotného to překvapilo.. Zvedla chlapce za ramena a zaklepal s ním "Co to do vás vjelo chlape?"
Mladík zamžoural očima a pak se chytil za napuchlou tvář.
"Vy jste zabil… lady Samanthu!!"křičel mladík, hned jak se dal do pořádku.
Maxim ho posadil do křesla a výhružně mu zamával ukazováčkem před nosem "Poslouchejte se mladý pane.. Uvědomujete si, že očerňujete nevinou osobu? Lady Samantha asi utrpěla infarkt, když se pohádala s lady Luisianou!!"
"A kde je lady Luisa?"zeptal se vyděšený kočí.
"Omdlela při představě, že v jejím vlastním domě zemřela její matka, teď odpočívá ve svých komnatách, a dovoluji si tvrdit, že to tímhle ještě zdaleka neskončilo.."
"Proč tak soudíte?"zajímal se kočí.
"Protože lady Samantha seslala kletbu na Luisu.."
Mladík nevěřícně zavrtěl hlavou "Vždyť Samantha o svoji dceři vždy mluvila jen v dobrém? A také, nevíte, kde najdu jejího synovce? Myslím, že poslední vůle lady Samanthy se bude týkat právě jeho.."
***********************************************************
"Nesmíte dát ale nic najevo.."upozorňovala Hex svoje chráněnce. Zavrtěla se na sedadle a podívala z okna ven na ubíhající krajiny mezi zmrzlými luky. Zavrtěla hlavou a začala lamentovat "Jak jsem jen mohla souhlasit, a vydat se s vámi na vánoční trhy.."
Ryana přejela ukazovákem po dřevěné stěně kočáru "Je dobře, že si pomocí Salltonových peněz můžeme dopřát pohodlí kočáru, a nemusíme se plahočit pěšky. Ale stejně, pověz mi Salltone, kde jsi k tolika penězům přišel?"
"Jsem zelený mužíček, ze Skotska.. Znáte ty historky, ale ten mědění kyblík, co jsem dřív míval jsem vyměnil za váček.. Víc se tam toho vejde, a nemusím ho nosit v ruce."usmál se.
Dívky do sebe začali šťouchat, a Ryana se na Sophii spiklenecky usmívala. Pak se otočila k Hex a něco ji pošeptala do ucha.. Sallton se díval na Sophii, která byla rudá jako rajče.. Dlouhé černé vlasy ji splývali po ramenou, které zakrývala mušelínová šála.
"Vy skutečně jste svobodná dáma?"zeptal se Sallton.
"Svobodná možná, ale slečna,.. A nevěřím vám, že jste skřítek!"
"Proč mu nevěříš drahá?"zeptala se Hex.
Sophie zakroutila nechápavě hlavou, pak se nahnula k mladíku naproti ní, a odhrnula mu kudrliny s temene, aby lépe viděla na jeho uši.
Vítězně se usmála "Nejsi skřet, nemáš špičaté uši!"vyjekla.
"Nemám, protože mám špičaté zuby, kterými tě sním.."
Hex se zakuckala a pak ze sebe námahou vypáčila větu.. "Sallton by se rád ucházel o tvoji ruku drahá Sophii."
"Proč ne i o nohu?"smála se Ryana. Otočila se k oknu a nechala dvojici být. I Hex, která se křenila naproti ní se otočila a čekala, na Sophiinu reakci.
Ta vyskočila z lavice a přitiskla svoje rty na Salltonovi "Nač se zdržovat dvořením a zásnubami.."
Sallton chytil svoji vyvolenou za ruku a políbil ji "Můžeme se vzít ještě dnes, lásko, co vy na to?"
Sophie se zamyslela a pak horečně přikývla "Samozřejmě."
Pak se oba otočili na ženy po jejich boku "Půjdete nám za svědky..?"
Hex přikývla "Ach, děti moje…"
Ryana se usmála, už zase tápala ve vzpomínkách…
´Zastavil se, ale v jeho tváři bylo znát podráždění.
"To si vás mám paní vzít? Bude pak vaše duše spokojená?"vyjekl potichu.´
Ano, i Maxim ji slíbil, že si ji vezme, ale proč jí připadalo, že jen z donucení..?
´"Musím vás ale upozornit, že svazkem se mnou, budete muset snášet i moje problémy.. a to ty, že jsem hledaný, za spiknutí proti katolické církvi.."
Pusa se ji otevřela dokořán "Cože? Jak to?.."
Z nohy ji vytáhl střep od nějaké láhve "Lásko, myslím, že jsem ho našel.."
"Odbíháte od tématu.. milorde."zaskočila ho Ryana.
"Princezno, i džentlmeni mají svá tajemství.. A tohle bych s rád nechal pro sebe.. popravdě, možná, že když si mě vezmete, budete brzy vdovou.."´
Nebudu vdovou, protože už vás nikdy neuvidím.. Nepochopím, jak můžu být šťastná, když…
Polkla a skousla dolní, klepající se ret, aby se nerozplakala..
Když musí v jednom kuse myslet na Maxima, kterého nejspíše na dobro ztratila.. A jako člověk, který nevěří na zázraky, nevěřila ani v to, že mohl přežít.. Byl silný, to ano.. Hruď měl pevnou a svalnatou.. Jak krásně se jí na ni usínalo.. Povzdechla si, ale hned na to se usmála a pogratulovala snoubencům, kteří se k sobě tiskli a vyznávali si vzájemnou lásku.. Jak ráda by se přitiskla k Maximovi a políbila ho… Jak ráda by mu zabořila prsty do jeho husté, černé hřívy… Jak ráda by se mu podívala do očí, a řekla, co k němu cítí, ale svojí hloupostí a cudností, ho nejspíše ztratila..
"Moc vám to sluší.."usmála se na dvojici.. "Já už chci být tetičkou.."vypískla Ryana, zasmála se a pak se vrhla z kočáru ven, protože kočí zastavil na velké tržnici.
Sukně kolem nohou ji vlála tak silně, protože se zvedl čerstvý jižní vítr.. Spolu s ním se zvedl i prach na silnici a Ryana se dala do kašlání, protože se ji nepříjemně usadil v krku, a nemohla ho dostat ven.. "Tetičko Hex.. Nechoďte ven.."křičela do hluku, který se rozléhal na tržnici.. Všichni křičeli, protože se v tu ránu nad Paříží zatmělo a hustá mlha se vyvalila do uzoučkých ulic.
Ryana se v mžiku vyhoupla na kozlík vedle kočího, a pak se schovala pod jeho plášť, který ji ochotně nabídl.

Noc změnila vše 1.8

23. ledna 2010 v 22:30 The night changed everything
Maxim se na tetičku usmál, natáhl ruku pro Luisinu, políbil ji "Tetičko, ta zarytá špína je opravdu nesnesitelná, půjdu se umýt a pak si v klidu o vše popovídáme.."
"No tak Maxime, nemůžeš mě tak dlouho napínat."
Koutky úst se mu zvedli pobavením "Ale to víš, že můžu.. Kde tu máte koupelnu.."
Luisa protočila panenky, postavila se a vyzvala ho, aby ji následoval.
Maxim si svlékl košili, hodil ji na velký, proutěný koš, kde bylo špinavé prádlo.. Podivil se, že skladují oblečení tahle, ale proč ne.
Sklonil se nad velkým umyvadlem, opláchl si obličej a pak napěnil plnovous. Uchopil břitvu a jemnými tahy přejížděl po tváři.
Vypadal opravdu k popukání, s plnovousem, neumytými vlasy.. Takže když se konečně položil do horké lázně, připadalo mu to jako rozkoš..
Připadal si jako opravdu vznešená žena, čuchl si ke své pokožce, kterou umyl Luisininim mýdlem.. Voněl po liliích? Nebo snad růže? Na to se tetičky bude muset zeptat. Jediný co věděl bylo, že je to opravdu hrozný smrad!
Sluha mu donesl kalhoty a bílou košili.
"Pane, nechcete zkusit moje mýdlo?"ptal se pobavený komorník.
Maxim se zasmál "Vím, že to nevypadá nejlíp…"
Komorník ho zarazil prudkým gestem ruky "Pšt.."
Oba se zaposlouchali…
"Ale Maxim bude můj.."pištěla Jessika.
"Proč musí být všechno jen a jen tvoje? A je to tvůj bratranec…"
"No a? A ke všemu nevlastní… Angelika si také vzala svého bratrance.."hučela Jessika.
Clarysa se napřáhla, a pokojem o stěnu dál se rozlehl dunivý pleskanec.
"To se bijou?"smál se Maxim.
Komorník přikývl "Pořád, a jen kvůli maličkostem.."
"Myslím, že Luisa říkala, že je Clarysa pod čepcem?"
"No.. Je i není, ten její totiž leží v nemocnici se štěpinou v zadku.."
Maxim se pobaveně rozchechtal, ale jejich veselí ukončilo zaklepání na dveře.
"Maxime, ty se tu bavíš s komorníkem??"podivila se Luisa Maximovým způsobům..
"Tetičko, měla by si vědět, že nemám žádnej titul jako vy.. Mylady.. Omluvte, nás obyčejný lid.. Myslím, že budeme udělat pořádek mezi severem a východozápadem.."
Luisa na něj nechápavě hleděla, ale pak ho uchopila za lem košile "Žádný pořádek mezi severem nebo co tu tu plácáš.. Dole čeká lady Samantha, a chce tě vidět… Svého jediného vnuka, jak říká.."zvýraznila jediného, pak si vykasala sukně "Mileysi, dejte postavit na čaj.." cupitala skoro neslyšně zpátky dolů po schodech.
"Luisóóó… Prosím tě.. Co to je?"ptala se lady Samantha znechuceným hlasem, když nakoukla do proutěného koše. Upravila si černou paruku, která ji zakrývala už dávno prošedivělé vlasy a vycházkovou hůlkou šťouchla do jedno z mnoha barevných klubíček koťat..
"Ach matko, prosím vás, posaďte se… Vždyť ještě chudáci utrpí újmu na zdraví, či snad psychice.."neodpustila se Luisa, které se nelíbilo, jak její matka šťouchá do koťat..
"Ó dcero, myslím si, že by ses ke své stárnoucí matce měla chovat z úctou.."řekla svým zdlouhavým přízvukem, posadila se do křesla a dlouze si upravovala sukno "A kde je můj malý Maxímek.."
Maxim chtěl právě vstoupit do salónku, ale když to slyšel, otočil se na patě, schoval se za točivé kamenné schody a ruku položil na chvějící se ústa smíchem, které ho právě zaplavilo.
"Co tu děláte lorde?"smál se Mileys, když procházel s podnosem a čajovníkem kolem schovaného Maxime, který se svíral v křečích smíchu.
"Mileysi, nedělej si starosti… Musím tě o něco požádat.. Můžu?"strčil ruku pod podnos, který Mileys pevně držel "Půjčíš mi ho?"
Mileys se s obavami nejdříve zdráhal, ale pak svolil a podnos Maximovi předal.
"Přál si tu někdo čaj?"Maxim vběhl do salónku, div konvici s čajem a šálky s podšálky nesvrhnul lady Samanthe do klína.
"Co to děláš, ty..ty..ty nemehlo!"osopila se Samantha, prudce vstala a vyrazila mu podnos s rukou. Pak se pohoršena obrátila na svoji jedinou dceru "Copak si nemůžeš dovolit zaměstnat nějakého pořádného sluhu? A ne..tady toho cucáka..?"
Luisa se usmála, pak se obrátila k oknu "Už je tu váš vnuk, maminko.."řekla ironicky.
"Krom tohohle holomka, co mi málem zneuctil klín, tu žádného jiného výrostka nevidím.."řekla odměřeně.
Luisa se otočila a uličnicky mrkla na Maxima, který se skláněl nad čajem a zkoušel se dát do pořádku.. Pak si všiml Luisininýho pohledu. Postavil se a důležitě si odkašlal.
"Och, lady Samantho, babičko, jak dlouho jsme se neviděli..?"řekl s úšklebkem.. Lady Samanthu měl rád, ale babičku radši. Na něj jediného, z klanu de Merdi byla jaksepatří ještě milá.. Matku nenáviděla a otce? Toho pohřbila ještě dříve, než to stačila udělat jeho manželka..
"To.. to jsi ty?"vykoktala překvapená lady Samantha, pak se opět otočila ke sví dceři a začala ji plísnit jako malého haranta "To nemáš na pořádného sluhu? To musíš, chudáčka mého Maxíka zaměstnávat tak otravnou prací?"
"Sklapni matko!"zaskučela Luisa. Nervy, které byli napnuté jako struny se rázem přetrhli "Chceš mi začít dělat přednášku jako posledně?! To ve svém domě nestrpím!"chytla se za boky, zavrtěla hlavou a pak si dupla "A ven.. Ven, než se jedné z nás něco stane.."sotva dýchala, když usedla do křesla. Popadla kus novin, co ležel na stolku a začala si ovívat zarudlé tváře.
Avšak tím to všechno neskončilo..
"Chceš vyhnat svoji matku? Ta, co ti dala život a vychovávala tě?"užasla pohoršená lady Samantha.
Maxim chytl babičku za ruku "Snad abychom šli.."řekl provinile.
"Ty za nic nemůžeš, a nikam nepůjdu, dokud mi tahle žena do očí neřekne, čím jsem ji proti sobě poštvala? Snad ne tím, že jsem ji vždy dala to, po čem toužila.."rozkřikovala se.
Maxim si připadal nedůležitý, nechtěl poslouchat, jak se ty dvě navzájem očerňují a tak udělal to, co udělat měl "Lady Samantho Ollyn de Sarthy.. Myslím, že lady Luisiana by si šla ráda lehnout, není ji dobře a vaše přítomnost ji moc nepomůže.."
Lady Samantha se zalkla "I ty.. Mě vyháníš, můj jediný vnuk.. a.."
"Ne babičko.. Jen si nepřeji.. Aby došlo k další roztržce, kvůli které byste opět nezakopali sekyru příměří… A myslím, že nechceš umřít sama, bez rodiny a přátel.."jeho železný stisk zesílil a lady Samantha pochopila, že není důvod odporovat.
"Tím to ale milá lady Luisianno Samantho de Sarthy ale neskončilo, to mi věř.. Takové hrubé zacházení, s člověkem mého postavení.. Toho budeš trpce litovat.. Už nikdy v životě, nikdy, rozumíš?! Nepřekročím tvůj práh.."srdce se ji zastavilo při poslední větě, která ji uvízla na jazyku "Proklínám tě ty nevděčnice nevděčná.."

Noc změnila vše 1.7

23. ledna 2010 v 22:30 The night changed everything
"Tak kde jsi?"tázala se Hex světlovlasé dívky, která se ztratila za houštím, a neobjevovala se už hodnu chvíli.
Ona však tiše seděla na bobku a mlčela. Pozorovala dění pod jejíma nohama, a bála se pohnout. Byla tam velká užovka, a výhružně na ni syčela.
Rychle si natáhla sukni, postavila se a s panickým křikem vyskočila z křoviny. Utíkala ještě hodný kus, než se zastavila.
Nenáviděla hady, jeden takový připravil o život jejího malého králička. Tenkrát si s ním hrála na zahradě, připlazil se had a její Phople byl kousnut.
Jed zapůsobil tak rychle, že se králíček nestačil ani nadechnout.
Tak často se ji vraceli vzpomínky z dětství, až zalitovala toho, že s Hortem opustili rodiče.. Pořád ji tížila otázka, kde může být její starší sestřička. Zapochybovala o tom, že by mohla ještě žít.. Hledali ji v přístavu všude, ale nikde po ní nebylo ani stopy.
"Ryano, no tak, stůj přeci.."smála se Hex.
Nevnímala její křik, běžela dolů z kopce, nezastavovala se, neohlížela.
Najednou se ji do cesty připletla větev, škobrtla o ni a kutálela se dolů ze svahu. Do vlasů se ji připlétali drobné šlahouny.. Když se zastavila, začala se smát.
"Tetičko Hex… Ta lesní divočina je zrádná.."
"Holka nešťastná, ty si málem zlomíš vaz, a ještě se tomu směješ.."
Ryana se posadila a zaťukala rukou na zem "Nic se mi nestalo.. Jestli tě tíží tohle.. Musíme domů, cejtím, že mi něco přistálo na nose.."
Hex zvedla hlavu k obloze "Ano, přistálo, sníh.."
"Sníh??"Ryana trochu zapochybovala, ale pak se rozradostněně dala do tance "Sníh.."
Byla jako malá holčička, která se raduje s každé maličkosti. Připadalo ji, jakoby se znovu narodila, vlastně, co když už ji nic nehrozí?
"Tetičko, víte že teď budou vánoční trhy?"znovu se ji vrátila vzpomínka na lákavě vonící pečené kaštany, na pečené cukroví její maminky a na bratrovo posměšné halekání, že ježíš je jen výmysl. Nikdy mu nevěřila, ale přeci s ním utekla, aby se postavila za ochranu tisíce nevěřících, a přesto marně… Umřelo jich víc, než očekávala.. Někteří byli její přátelé, kteří ji umírali před očima..
"Pojď…"
Ryana sice ničemu nerozuměla, ale byla šťastná… Jen jeden díleček, jejího šťastného života přeci jenom chyběl, blízkost jejího Maxima..

Noc změnila vše 1.6

23. ledna 2010 v 22:29 The night changed everything
"Musíš přeci jíst.."domlouval zarostlí muž zamlklému Maximovi.
Ale ten jakoby neslyšel.. Obviňoval Ryanu, protože jen jejím dočiněním ho usadili do věznice.. Jen jejím dočiněním poslali Aletu spolu s Velcomem do kolonií v Jižní Karolině.. Daleko přes oceán..
Myslel, že ji nedokáže odpustit, ale v tuhle chvíli se mu po jejím úsměvu moc stýskalo..
Už to byl necelý jeden měsíc, co ji naposledy svíral v náruči.. Měla na sobě Barbařiny věci.. Možná si jen namlouval, že byli jeho sestry, ale on viděl, viděl její mrtvé, nahé tělo.. Utřel si slzu, která se mu vylila z oka, muži nepláčou, a on nesmí dát znát svoji slabost,..
Zvedl hlavu plnou starostí a podíval se do tváře starce, který seděl naproti němu "Kvůli čemu tu vlastně jsi, Fridrichu?"
"Utekl jsem přes hranice.. Německé krysy mě označili jako vraha mé milované Kory, která teď chudinka leží na dně Seiny.. a moje děti, někde sami hladový.."
Maxim se zahleděl z malého okénka na temnou oblohu, která se stahovala nad Paříží. Byla temně fialová, jako tehdy ono jezero, kde se koupal.. Utekl před tetičkou Luisou do lesa, kde se s Barbarou ztratili.. A potom je po dvoudenním hladovění našla Aleta spolu s Velcomem.. Choulili se v malé jeskyni, kousek od onoho jezera.. Tetičku Luisu už potom nikdy neviděli..

"Proč jsi tu ty?"
Maxim se nejistě usmál "Protože jsem chránil svoji milou… A oni mě odvedli v domnění, že jim něco povím, ale nepočítali s tím, že budu mlčet, jako hrob.."ušklíbl se Maxim.. Pak si přejel dlaněmi po obličeji, aby zahnal ten temný večer, kdy vtrhli vojáci na statek, a chtěli všechno podpálit, jestli jim Ryanu nevydají.. Zachovali se jako rodina. Neřekli, kde je.. Mlčeli..
"Jsi tu sám?"tázal se dál Fridrich..
"Ne, vlastně, teď už ano, strýčka a tetičku odvezli jako otroky do Jižní Karoliny.."
Fridrich přikývl "Já jsem taky s těch končin, moje dcera se tam provdala za nějakého markýze.. Neměl jsem ji pouštět.. a dát na její prosby. Ponny si to nezasloužila.."
"To je mi líto.. Já jsem si zase pozdě uvědomil, že jsem neměl brát na Ryanu takové ohledy, a utéct s ní, seč se jí to líbilo, nebo ne.."
"Všechno už jsou jen dohady.. co by se stalo, kdyby tohle, nebo tamto.. Synu, lepší je se naučit žít se skutečností, že dřív nebo později budeme vyset na šibenici.."
I to je možné, myslel si v duchu Maxim.. Otočil se na bok, a usnul.

Ryana spala přikrytá prachovou peřinou a ve snu byla malou holčičkou…
Našlapovala tiše, skrytá za křoviskem růží, co kvetli na zahradě.. Najednou se vyřítila proti motýlovi a pak dopadla na hlinitý záhon.. Dala se do naříkání, protože se jí trny zamotali do medových vlásků, a tahali ji.
"Slečno, proboha, co se vám stalo?"z branky, která oddělovala jejich zahradu, od sousední.. Se vyřítil chlapec. Postavil se nad holčičkou, která přestala plakat. Hleděla na obra, který se tyčil nad ní.. Slunce v ten den zářilo, a kolem hlavy mu dělalo svatozář…. Chlapec se usmíval, pak se sehnul a pomohl ji z té pasti, kterou na ní nastražil motýl..
Dívenka chlapce obejmula a políbila na tvář..
"Dovedu vás domů, než vás budou hledat slečno.."usmál se na ní chlapec, vysadil si ji na ramena a pak rázným krokem vyšel domu..
Maminka byla moc ráda, že se Ryaně nic nestalo.. Mladík se uklonil, a pak pomalu mizel.. Od té doby už nikdy svého prince neviděla..

Ze spánku ji probudilo řinknutí hrnce. Otevřela oči, a do rozespalých panenek se jí vloudilo sluneční světlo..
"To už je ráno?"užasla..
"Ano, dneska nás čeká práce, tak se ustrojte děvenko, ať všechno stihneme do setmění.."
Ryana vyskočila z postele, oblékla si pruhovanou, dlouhou sukni a vykoukla z okna ven.
"Kde je Sophie?"
"Už za svítání vyvedla husy na louku.."
"To jsem spala tak dlouho?"užasla Ryana..
"Dlouho děvče a neklidně.."
Hex spolu s Ryanou přecházeli lávku k louce, kde se pásli ovce.. Hex hlasitě pískla a stádo se rozuteklo do všech koutů lesa.
"Proč to děláte?"
"Vidíš támhle v potoce?"
"No ano…"Ryana vyrazila jako blesk kupředu, aby pomohla malému jehněti, co se topilo u břehu,.. Když stoupila do ledové vody, jehně se pustilo a proud ho kousíček unášel a pak potopil.. Za nedlouho na hladinu vyplavalo bezvládné, mrtvé tělíčko jehňátka..
Ryana ho vyzvedla, plakala a omlouvala se mu za to, že ho nestihla včas vytáhnout z vody,..
Hex přišla až k ní "Tomu se říká koloběh života.. Někdo skončí ve vodě neúmyslně, a zemře.. a někdo do té vody skočí jen z hlouposti. Protože ho už na zemi nic nevábí.."
Hex si přisedla k Ryaně, která plakala a objímala malé jehňátko.. "Víš jak by se musel cítit Maxim, kdyby si ho nechala samotného na této nezábavné zemi? Nemůžeš ho přeci opustit.."
"Teď už vím tetičko.."plakala Ryana, hladila jehňátko po mokré hlavičce a pevně ho k sobě tiskla..
"Béé.."jehně otevřelo oči a hlavičkou se otřelo o uslzenou tvář Ryany.
"Ale jak to?"Ryana užasle hleděla na jehně, které před chvíli nedýchalo, a teď bylo čilé, čilejší jak dříve.
"Stalo se to proto, aby ti někdo ukázal, co by si mohla mnohem lidem způsobit, kdyby si se utopila.. Ryano, opravdu ti to za to nestojí.."
"Teď už to vím, tetičko.."jehně se ji vyvléklo z náruče, a veselo poskakovalo po louce.
Hex pohladila Ryanu po hlavě "Neboj se, nic není tak zlé, jak se zdá.. Uvidíš, že Rolandovo dítě, bude jen výplodem tvé fantazie.."
"Jak ale vím, že se mi Maxim vrátí živý a zdravý.. Jak vím, že mi odpustí.."
"Musíš tomu věřit.."
Ryana se postavila, pohlédla stařence do bledé, vrásčité tváře a obejmula ji "Za všechno ti moc děkuji.. Hex."
"Vstávej.. No tak vstávej!"budil spícího Maxima strážník.
"Co se děje?"
"Nějaká pěkná panička za tebe složila aukci.. Měl by si jít dřív, než se mi tě podaří zabít."ušklíbl se Jack "Budeš mi tu chybět."plácl ho po rameni.
"No, myslíš, že ti bude chybět mariáš, který jsme spolu hráli, a ne já.."
"No, ale tvůj humor ještě víc.."
"Ty mi řekni Jacku, kde si se naučil tak dobré, spisovné francouzštině?"zasmál se Maxim.
"To víš… Léta zavírání těch nejslušnějších lidí, na jaký by si ani nepomyslel.."
"Myslíš lordové?"
"I oni k nám zavítali.. Ten co s tebou ještě dnes seděl v cele, byl markýz.. Obvinili ho z vraždy, ale zjistilo se, že to vůbec nebyla pravda.. to si na něj vymysleli.."
"No, slyšel jsem.. Vrátil se do Německa??"
"Jo, to vrátil. Chlape, už běž, nebo si to ta fešanda rozmyslí a nechá tě hnít v týhle díře."
Maxim se usmál "Měj se."
Vyběhl schody. Vrtalo mu hlavou, kdo to mohl tak být, ta slečna, která mu poskytla tak štědrý dárek v podobě propuštění. Pokud si dobře pamatoval, nikoho v Paříži neznal.
Přemýšlel, kdo by na něj mohl tak čekat, ale ať přemýšlel sebe víc, na nikoho nepřišel.
Když se blížil k východu, úplně zkoprněl na místě. Zůstal stát překvapený ve dveřích a hleděl na upravenou dámu. Měla dlouhé, karamelové šaty, pošité korálky. Obepínali její štíhlí vosí pas a úzké boky. Přes holá ramena měla přehozený kožíšek a na hlavě zimní pletenou čepičku, usazenou mírně na stranu, tak, aby vynikl její účes. Na rukou měla rukavice, a v jedné ruce svírala bílou lilii.
"Teto Luiso?"zeptal se tázavě Maxim.
"Ježíšku, Maxime, ty si ale vyrostl. Ta těch dvacet pět let, co jsem tě neviděla jsi se změnil v nepoznání."usmála se.
"Ty si se nezměnila vůbec, pořád krásná a elegantní, jako před dvaceti pěti lety.."
"Ou, ty lichotníku.."začervena se.
"Žádné lichotky, čirá pravda."nabídl ji rámě "Můžu tě vyprovodit ven?"
"Samozřejmě, když uvidějí mě, takovou starou vykopávku, s tak elegantním, mladým mužem…"mrkla na něho.. "A jak ses celá ta léta měl?"
"Onehdy, kdy jsme se ztratili s Barbarou v lese.. Nás našel statkář jménem Velcom Satun, s krásnou Aletou.. Měli jsme se dobře, ale od té doby, co se vše zvrtlo, a všichni se začali ohánět po Hugenotech, jde to hodně z kopce.."
"Kde je Barbara?"zeptala se Luisa "Je tu někde s tebou?"
Maxim se zastavil a pomohl Luise do kočáru, který čekal před branami věznice.
Posadili se, Maxim se podíval z okna "Bohužel.. Když to všechno vypuklo, byla skrytá bezpečně v domě po našich rodičů, a já jsem se skrýval v armádě.. Ale ta hloupoučká utekla, a ztratila se.. Dřív než jsem ji stačil najít.. Někdo ji chladnokrevně zabil.."
Luisa popotáhla "To je mi strašně líto.. Barbara byla tak skvělé děvče.."Rukavičkou si utřela slzu "Musí to být těžké.."
"Ano, je a moc, pro nás, pro všechny..Aletu a Velcoma zatkli tak jako mě.. Hledali totiž na statku princeznu Ryanu, tedy.. Myslím, že to byla princezna, ale nikdo ji tu nezná.."
"Zadrž, myslíš dceru zámožného plantážníka Rya a Hermíny?"
"Je to možné.."povzdechl si Maxim "Nevím, kde ji je teď konec, snad se schovala.."
"Josefe, jeď prosím tě, ať jsme odtud co nejrychleji pryč."
"Ano paní.. Jak si přejete, má paní.."mrkl na ní přes rameno kočí, práskl bičem do páru černých koní a kočár se rozjel.
Kodrcali se po kamenné cestě "Slyšela jsem, že Aletu s Velcomem poslali do jižní Karoliny?"
"Jak to všechno víš?"
"To víš, styky s těmi nejutajenějšími muži v Paříži.."
"No, ale bůhví, kam je ta loď vůbec odveze.."
"Nikam."usmála se Luisa.
"Jak to, že nikam?"
"Protože teď pracují u mě, Aleta je skvělá kuchařka, a Velcom pracuje jako údržbář koní.."usmála se prostě Luisa.
Maxim nevěřícně zavrtěl hlavou "Tenkrát si to nezvládla, ale koukám, že ses tetičko změnila k nepoznání.. Jen ta milá tvář a laskavé slovo je pořád stejné.."
"A to je dobře?"zasmála se Luisa..
"Co myslíte, Josefe, je to dobré?"zeptal se Maxim, který si všiml, že je Josef poslouchá..
"Moc dobře.. Víte pane, ale myslím si, že kdyby nebyla tak milá.. nikdo by ji neošidil o tolika peněz.."
"Josefe, to už jsme si přeci vyjasnili.."
"Ale já jen paní říkám, kde děláte chybu.."
"Josefe!"
"Promiňte, plně si uvědomuji, že za pravdu se člověk zlobí.."
Maxim se smál.. Přihlížel k hádce, v které měl poslední slovo Lusisinin kočí..
"To ti jen tak neprojde.. Tentokrát ne.."smála se teď už Luisa, když Josefovi vyhrožovala.
"Tetičko.. Říkala si, že znáš plantážníka Rya?"
"No, znala jsem.. Chudák Hermína, ovdověla.. Rya někdo otrávil.. Našli ho mrtvého v jeho vlastní pracovně.."
"A jak to, že se po nich nevrhli vojáci?"
"Děti jim utekli.. Ryo sváděl vinnu na svého syna. Který je prý k tomu donutil, ale myslím si, že neměl pravdu.. Ryo vojáky podplatil.. se svým majetkem si to mohl dovolit, ale děti mu přerostli přes hlavu, a šli protestovat spolu s Gespartem."
"Máš to celý v malíčku.. a Hermína žije?"
"Byla u mě, než se rozhodla odjet z města.. Jela za svým bratrancem Erikem, který bydlí někde v Anglii.. Mám takový pocit, že nemohla snést ty lži a pomluvy u dvora.. a proto se radši vzdala.."
Kočár zastavil.. Stáli před velkým, městským domem. Maxim vystoupil a pomohl Luise. Pomalu a mlčky vyšli chody, které vedli k hlavnímu vchodu a uvnitř jim otevřel komorník. "Vítejte paní."uklonil se a pak rychle zavřel.

Noc změnila vše 1.5

23. ledna 2010 v 22:29 The night changed everything
Ryana utíkala za Sophii, která se ji po cestě omlouvala "Promiň, opravdu jsem.."
Nedořekla větu, když v tom se skácela na zem, a dopadla nosem do těsta na makové buchty..
Ryana se zastavila a začala se smát..
"Tak teto, proč mi to děláš?"Sophie se snažila dostat z vlasů kusy přilepeného těsta a sprostě při tom klela.
"Myslíš, že jsem to byla já?"
"A kdo jinej.."zasmála se ironicky Sophie.
"Počkat, vy dvě jste… příbuzné?"užasla Ryana s pusou dokořán.
Sophie se postavila "Ano.. ale nevidím jediný důvod, proč bych tu s tebou měla být.."
"Ty? Snad já ne? Nebo jsem snad já zbila tebe?"
"No tak děvčata, usmiřte se, nebuďte jak děti.."
"Ztichni.."zařvali obě najednou, až pak si uvědomili svoji chybu a začali se omlouvat.
"Promiň tetičko Hex.."omluvila se Sophie.
"My nechtěli.."pokračovala Ryana..
"Za všechno můžeš ty.."sykla tiše Sophie.
Ryana se na svoji sokyni rozzuřeně vrhla a dala ji pěstí do nosu, až se Sophie zapotácela, zakopla o stoličku a upadla na udusanou, lesní zem, která tvořila podlahu v chatrči.
Hex se posadila na lavici a dívala se, jak spor mezi dívkami dopadne.. Rozhodla se, že zasahovat nebude.
Ryana se snažila dostat se z blízkosti rozzuřeného býka, a ustupovala pomalu ke stěně. Narazila do ní, a když už neměla kam ucouvnout před Sophii, schoulila se do klubíčka a čekala, že ji to Sophie oplatí.. Ale nic se nedělo.
Zalétla do vzpomínek, kdy se choulila v klubíčku před svým bratrem.. Tehdy si hráli na honičku.. Utíkala dlouhou chodbou, a bílá sukeň za ní je vlála.. Vlasy se ji pletli do výhledu, a tak neviděla, kam se řítí.. Proběhla celým západním křídlem, bez dechu se zastavila a ohlédla se po Hortovi..Byl dostatečně daleko a tak se nebála, že by ji mohl dohonit.. Nahlédla do osvětlené chodby, které ozařovali jen svíčky.. Měla strach, se vydat chodbou vstříc paní tmě, ale její bratr ji nedal jinou možnost..
Vykasala si sukně a běžela dál.. Měla výdrž, nechtěla se zastavit, protože ji bratr sliboval pětadvacet na holou za to, že slečně Olivii řekla, že má křivý nos.. Olivie začala vřískat, jak potupně ji dívka urazila, a její oddaný Hort se vrhl po slečně, která Olivii urazila.. Až ji udivilo, že její vlastní bratr se jí bude mstít, jen kvůli jediný nafoukaný dcerušce nějakého lorda Bottera.
Jen kvůli ní se začala smrtelně třást strachem, když na konci dlouhé, temné chodby uviděla jejich komorního Steava. Byl vysoký, s velkým nosem, a jeho pohled doháněl k šílenství i samotnou maminku Herminu..
Dívka, která se hnala chodbou jako o závod se zastavila, když ji Steavn okřikl "Neběhejte tu!!!", tak moc se polekala, že se dala do pláče.. Ale Hort ji tenkrát slzičky utřel a odnesl v náruči pryč.. Tenkrát mu byla moc vděčná, nejen za to, že ji pomohl, když bylo nejhůř.. Ale i za to, že ty namyšlené Olivii ukázala, že ji má Hort radši, než-li ji!
Když mu pak v zimní zahradě děkovala, a dala mu pusu na tvář, on ji na oplátku slíbil, že už se jí nikdy ani křivým slůvkem nedotkne a bude ji chránit.. A tak taky dělal, odháněl všechny nápadníky, kteří u nich zaťukali.. Jednou po mladém siru Golbertovi, sedmém markýzu z Triubullu hodil kamenem, trefil ho do oka.. a pak dostal od tatínka výprask.. Tenkrát vzlykal Hort, protože ho hrozně bolela zadnice, a nemohl si týden sednout.. Hort měl dobré srdce, i když tatínek často říkával, že je to nevychovaný mladík, co není hoden jeho majetku, ani titulu.. proto ho vydědil.. Jen za to, že slečnu Ponny dostal do jiného stavu,.. Slečna Ponny mu zaslíbila svojí ruku, ale než-li se stačili vzít, její otec ji odvezl do Ameriky a provdal za nějakého jiného… Markýze..!!
Ryana tenkrát utišovala svého bratra, který měl zlomené srdce, protože mu odvezli spolu s milovanou osobou.. i jeho jediného potomka..
Ryana si uvědomila, že vlastně není jediná, která z rodiny de Gordon přežila.. Tedy pokud se slečna Ponny nerozhodla pro potrat, ale jak svojí přítelkyni znala, nikdy by nebyla ničeho takového schopna.. Ona ne, ale co její otec?
Probudila se ze vzpomínek a vrátila se do reality.. Podívala se na Sophii, která ještě před chvilkou na zemi, ale teď utíkala z chatrče ven, jen se za ní prášilo.
"Kam běží?"podivila se Ryana.
"Píchla ji vosa.."usmála se suše Hex.
Ryana nevěřícně koukala na dívku, která se na mýtině oháněla po vzteklé vose..
"Myslíte, Hex, že už ji zlost přešla?"
Zavrtěla s úsměvem hlavou "Myslím, že je ještě víc rozčílená.."ukázala ukazováčkem ven, kde Sophie seděla v mraveništi a snažila se svoji zuřivost utišit.
Ryana se pomalu plížila ze zápraží na mýtinu, kde rozzuřená dívka seděla.
"Sophie, chci se omluvit.."klekla si vedle ní, a zahleděla se na západ slunce před sebou..
"Ne ty promiň mně.."Sophie ji podala ruku, na důkaz usmíření, a Ryana ji s úsměvem přijala..
Znovu se zamyslela, a vrátila do vzpomínek, ze svého dětství..
Seděla v otcově kanceláři, když v tom se nějaký neznámí muž vplížil přes terasu, a francouzským oknem dovnitř. Schovala se za křeslo, odkud ho bedlivě pozorovala..
Troufalí muž se posadil za otcův stůl, a hrabal se v jeho spisech, které leželi na stole. Když konečně našel ten správný, vstal a chtěl odejít..
Ale všiml si malé holčičky, které se před něj postavila, s touhou odplaty za jeho čin.
"Ale, ale… copak to tu máme.."
"Já to povím tatínkovi.."chvástala se malá Ryana.
"A co bys mu chtěla říct?"zeptal se pobaveně..
"Že jste zloděj, a že jsem vás viděla.!"
Zloděj se dal do smíchu "Už nikdy mě neuvidíš, a chtěla by si mě udat? Jak šlechetné, ale už musím jít.."chtěl odejít oknem, ale malá dívenka se mu zavěsila na lýtko, a nechtěla ho pustit.. Nakonec ji setřásl pohlavkem.
Utekla z brekem z místnosti, protože z nosu se ji spustila krev, která zloděje dobře zamaskovala.. Zapomněla na něho.. A tatínek potom o týden na to, přišel o svoje plantáže za městem.. Tatínkovi se říkalo král de Gordon, ale byl to je obyčejný chasník, který se dokázal vyšplhat do řad lordů a vévodů.. Tenkrát hodně utrpěl.. ale nepřišel o svůj těžce vydělaný palác…
Sophie se zvedla a zaťukala Ryaně na rameno "Pojď ty snílku.."
Obě se posadili na lavičku pod vysokým dubem, a Sophie si přitáhla perelínu..
"Není ti zima?"
Ryana si uvědomila, jak nevhodně je ustrojená.. Dřív by nikdy nevyšla z domu jen ve spodní košilce, ale teď ji to připadalo normální..
"Je teplí listopad.."na tyto slova se oklepala zimou, protože zafoukal studený vítr.. Fascinovalo ji, jak se na mýtině ještě zelenají drobná poupátka bílých lilií, a plno plazivých šlahounů si hrálo s kořeny a kmeny stromů..
"Nepůjdeme domů?"zaprosila Ryana, nečekala na odpověď a odešla..
Hex si povšimla zklamání, které se ji rýsovalo na tváři, ale seč se snažila sebevíc, nedokázala přečíst její myšlenky..
Sophie postavila na čaj, a pak si přisedla ke své nové přítelkyni "Ať už je to cokoli, co tě trápí… Uvidíš, že vše bude zase dobré.."
Ryana položila ztěžklou hlavu na desku stolu, a dala se do vzlykání.. Většinou své problémy řešila slzami, které by odplavili její starosti, ale teď ani to nepomáhalo.. Pořád musela myslet na to, jak ji Hort padl do náruče.. Na jeho poslední slova.. Uteč.., pořád utíkala, ale pořád ji vzpomínky doháněli a přiváděli k šílenství.. Ani neví, kde skončili její rodiče.. Když spolu s Hortem a Patricii utekli. A kde je vlastně Patricie? Která se ztratila v mlze, v lodním přístavu.. A co Maxim, je také mrtvý? Jako jeho sestra Barbara… Přála si, aby všichni, které má tak moc ráda, přežili..! Aleta s Velcomem, jak moc ji chyběla jejich milá slůvka, jejich milé pohlazení, jejich vrásčité tváře.
Hex vzlykající dívku pohladila po klepajících se zádech "Neplač.."
Utřela si slzy.. "Já mám ale strach, že nosím Ronaldovo dítě.."

Noc změnila vše 1.4

23. ledna 2010 v 22:28 The night changed everything

Tak se polekala, když ji Klára z ničeho nic vyskočila z náruče a utíkala pryč.. Jakoby ji vábila, pojď za mnou.. Proč by se jí nechtělo? Přemýšlela Ryana, nechce se mi, nechce… Tak za tebou nepůjdu.. Řekla si v duchu, pak se otočila na patě a utíkala k vodní hladině jezera. Přemýšlela, co má dělat. Hlad, který ji trápil, přešel. Potom, co poznala plachou duši Kláry, ji připadalo, že dělá vše složitě.
Měla by se chovat jako ona, prožívat dny na plno, ale Klára není Hugenot, kterého chtějí všichni zbavit cenného života.. MÉHO!!
Vzpomněla si na Rolanda "Budeš můj majetek", uvědomila si, že už vlastně je!
U jezera byla dřevěná lávka, rozeběhla se po ní a zastavila se až na konci.. Posadila se a konečky nohou ponořila do příjemné, celku teplé vody.
"Nejsem tvůj majetek.. Ty budeš můj majetek.."zasmála se, ponořila ruku do vody a začala jí cákat. Na hladině se objevovali kola, jak malé kapičky doráželi na hladinu..
"Maxime, promiň mi všechno…"teď už se nesmála,.. posmutněle vyzvedla nohy z vody a skrčila je.. Rukama je obejmula a položila hlavu na kolena.. "Miluji tě.."zašeptala tiše..
Vyskočila na nohy, zatočila se na lávce "Miluji tě…Budu navždy už jen tvá.. Slibuji.." volala s plných plic..
Vlasy ji poletovali kolem hlavy, třpytili se v zimním slunci, které zalévali údolí jezera, příjemným teplem..
Nadzvedla si košilku, a začala tancovat taneček, který vymyslela se svým otcem.. Když ještě žil..
Zvedala nohy a křížila je.. Najednou se ozvalo praskání dřeva, neudržela rovnováhu a vřítila se po hlavě do vody..
Místo, aby se zlobila, se bujarně smála a pomalými tempy se plavila ke břehu..
Vychutnávala si příjemně hřející vodu a vychutnávala si taky okamžiky, kdy byla ještě paní jednoho člověka, jí samé.. Ale až se vrátí k Rolandovi, nebude jen svojí Paní, ale on pozná pravý význam slova "Mučednice"!
Vyšla z vody, lehla si do písku a obalila svojí krásnou bílou košilku v tom zlatavém písku, který ji příjemně hřál, jak byl od sluníčka rozpálený ..
Uslyšela šum, otočila se k lesu a viděla vzdalující se Kláro "Děkuji ti, Kláro.."
Otočila se zpátky k jezeru, třpytilo se jako zlato, skutečně to byl ten největší poklad, který ji připomněl, že někdy můžou být chyby i sladké slasti osudu, který není náhodný.. Když je člověk osobnost, může mít osud, jaký si sám předurčí..
Zvedla se ze svého místa, zavřela oči a zhluboka se nadechla.. na letmí okamžik si připomněla smaragdové oči jejího Maxima, pro kterého žila… Vybavila si tu noc, co se choulila v jeho náruči.. "Vrátím zpátky ty okamžiky.. ne do minulosti, ale budoucnosti a přítomnosti.. slibuji.."
Na místě se zatočila, otevřela oči a rozeběhla se vstříc vybízející vodě v jezeru.. Než doběhla k vodě, sundala ze sebe košilku a pak vběhla do vlnek, které způsoboval přicházející vítr.. "Miluji tě.. Maximé.."zaječela a pak skočila šipku a potopila se pod třpytivou hladinu..
Když se vynořila, na nebi se slunce schovalo za mrak.. Začalo se opět smrákat a drobný deštík oteplil ještě více vodu v jezeře.. Spouštěl se po malých, prachových kapičkách, a zlehka olizoval jemnou kůži Ryany…
Cítila se volná, beze svých problému, voda jí je smyla z mysli.. Aspoň na tu chvilku, co byla sama sebou..
Postavila se na nohy a začala cákat vodu "Pryč, běžte pryč, starosti.."vyháněla je jako poblázněná.. "Navždy chci už jen radost.. dopřej mi to, bože.."
Spráskla ruce k sobě a podívala se k nebi..
Nepříjemně se ochladilo, a tak si začala třít ztuhlé paže..
Ještě jednou se potopila pod jezerní hladinu, a naposledy se osvěžila tou živou, léčivou vodou, která ji zbavila problému, protože přišla na to, jak vše vyřešit..
"Co tam proboha holka nešťastná provádíš.. Cožpak nevidíš tu přicházející bouři? Vždyť se nastydneš.."
Ryana otočila hlavu a spatřila starší ženu.. Neváhala a schovala se pod hladinou..
Hex viděla jen kousek hlavy, a strašidelně vykukující uhrančivé oči, plné překvapení a strachu..
"Neměj ze mě strach…a vylez, nebo se nachladneš..."usmála se žana.. Přistoupila k břehu, sundala si kožené boty a odhalila vrásčité nohy.. Vstoupila do vody, nadzvedla si sukni trochu víš a došla k dívce, která se před ní schovávala.. Nabídla ji ruku..
Ryana byla zmatená, ale ruku nepřihnula.. Potopila se pod hladinu a vynořila se o necelý půl metru dál od ženy, které černé vlasy poletovali ve větru, a bílá košile se třepetala, stejně tak..
Vlasy ji splývali po hladině a vytvářeli tak ochranné pole, před zvědavou Hex..
"Pojď ven.. Nebo budeme obě nemocné.."
Až nyní přijmula její nabídnutou ruku, která neklesla.. Žena se na ni usmála, pak se pustila dívčiny ruky, otočila se a vyšla pro ni, ze studené vody..
Když se Ryana prodila ke břehu, kůže se jí ochladila a naskočila ji husí kůže..
"Je ti zima viď, nastydnou ti vaječníky.."
"No tak ať.."odsekla Ryana, z které opadla stydlivost.
"Nezahrávej si."
Ryana si pomyslela, jak je hrozné, naslouchat ženě, která ničemu nerozumí, ale pro její klid v duši mlčela..
"Rozumím tomu až moc dobře.. Tvoje pokřikování by probudilo i mrtvého.."usmála se na ni..
"Sakra, no, mělo mi hned dojít, že mi čtete myšlenky, stejně tak jako Morissa.."
"Co povídáš.. sestra…"Hex zaskočilo, měla pocit, že její sestra žádnou moc po matce nezdědila, ale opak je pravdou, ona ji lhala..
"Vy jste Hex?"Ryana vytřeštila oči "Jak se vám povedlo.."
"Dost zbytečných otázek, to ti všechno povím, až nastane čas.. Teď pojď, ať se trochu zahřejeme.."žena se ohnula pro své kožené botky a pak se ztratila na lesní cestičce..
"Proč maj tady všichni tolik na spěch?"ptala se sama sebe Ryana..
Načež ji Hex odpověděla "Nikdo, a ani ty vy nechtěl, aby ho podzřela paní Bouřka, tak se neloudej, nebo se budeš pachtit v žaludku ty nejvyšší.."
"Fain.."Ryana tuhle kapitolu uzavřela, vůbec stařeně nerozuměla, a doufala, že si to v té její mysli taky najde.. Ale na odpověď by musela čekat až do konce života.. Hex mlčela..!
Když se před Ryanou objevila lesní mýtina, na které stála malá chatrč, Ryana už se chtěla obrátit a utéct, ale šlahoun, který se ji omotal kolem nohy ji v tom zabránil..
"Buďto budeš poslušná, a nebo hladová..Vyber si.."řekla skrz rameno Hex..
"No, radši to první, ještě chvilku bez jídla a mohla bych si hodit mašli rovnou, a mohla bych zapomenout na… na "Mučednici", na kterou se Roland už tak moc těší.."
"I když o ní neví?"
"No neví, že se na ni těší, ale až se vrátím, já mu ještě ukážu!!"dupla si rozčíleně.
Hex kývla, a šlahoun, omotaný kolem Ryaniny nohy se odplazil pryč..
"Vy mi nevěříte?"
"Ale ovšem, já v tebe doufám.. Ronald už škodil dost. Teď je na čase, aby mu někdo ukázal, že se ho nebojí.. Chudák Sophii to taky zkoušela, ale pak se objevil ten odporný Jugues a připravil ji o čest.."
"Proč s ní rozprávíš o mé cti, teto?"vyšla z domu Sophie, ale když si všimla Ryany, která se opírala o zápraží.. Jakoby ji došla řeč, a ona se otočila na patě a utekla do bezpečí chatrče.. Všimla si totiž těch ztuhlých, ledových očí, které ji probodávali pohledem..

Noc změnila vše 1.3

23. ledna 2010 v 22:28 The night changed everything
Když se vzdálila od mlýna, její srdce stáhla nevýslovná radost, že se zbavila Ronalda. Ale co když opravdu ponese pod svým srdcem jeho dítě?
Obklopila ji mlha, která zalila okolí hustého lesu. Ozývalo se soví houkání a vytí vlků. Připadalo ji, že se ocitla v jiném světě.
Na dálku viděla jen tak jako na svoji paži. Byla ztracená, zakopávala o kořeny vysoko vzrostlých stromů. Šíleně moc se bála, že ze tmy, okolo stromů na ni někdo vztáhne ruku a podřízne ji. Utíkala po úzké cestičce, když tu se mlha rozestoupila a mezi strmou skalkou a jezerem se rozprostřela mýtina. Tancovala na ní malá dívka. Byla oděná do prosté, bílé sukně a prsa měla odhalená. Osvětlovalo je denní světlo..
Chtěla působit nenápadně, ale větvička, co měla pod nohou praskla, šum dívku vyrušil a ona zmizela.
Ryana se snažila na všechno zapomenout.. Já jen sním.. Říkala si v duchu.
Mlha se najednou zbarvila do modra, a Ryana z ničeho nic upadla.
To už mě neudrží ani moje vlastní nohy? Uvažovala v duchu..
Nevěřila tomu, že ji vše tak zmohlo. Vlasy měla omrzlé, a na nose se jí rýsoval rampouch. Rukou přejela po mokré košilce a prsty si promasírovala ztuhlé prsty u nohou.
Postavila se a pokračovala dál. V lese se jí už bloudit nechtělo a tak zamířila mezi vysoké stěny skal.
Za nehty se ji zarýval měkký písek, který byl ještě mokrý od ranní rosy. Na stěnách se leskly malé kapičky..
Stěny tvořili bludiště, spletitá stezka chodeb a uliček… Záhybů..
Mlha se znovu objevila a na chvíli Ryanu oslepila. Tiše dýchala strachem a pomalu začala sípat. Ze zimy se ji zabarvil nos na červeno a vlasy byli tak zmrzlé, že ji plácali při každém prudkém pohybu přes tvář.
Začala se ji klepat brada a ruce. Chtěla se skrýt před tím vlezlým mrazem a mlhou, přes kterou se ztrácela.
Mlha znovu ustoupila a na konci jedné z chodbičky se objevila opět ta dívka z louky.. Zpívala.
Ryana vyrůstala na nejrůznějších pohádkových historkách, a dívka ji připomněla královnu lesů. Byla to mladá šlechtična, s měkkým srdcem.. Milovala každého muže, který jí vzdal holt a chválu.. Jednou se zamilovala doopravdy, ale její princ ji zradil.. Utekl za jinou, její nepřítelkyní.. Od té doby dívenka lákala mladé, blonďaté dívky do pastí a zabíjela je..
Ryana se chtěla otočit a utéct, ale tak jako každá žena, měla zvídavou krev, která ji kolovala v těle, a chtěla vědět, co je ta dívka zač. A proto následovala stopy v písku.
Opouštěli ji síly, když v tom se před ní objevilo velké jezero. Stál tam kůň, který se vybízel k projížďce. Prostě nedokázala odolat a na černé, ušlechtilé zvíře nasedla.. Hřebeček se rozeběhl po písčité pláži. Na nebi svítilo slunce, které v tu chvíli zahalil mrak, začalo se smrákat a voda v jezeře začala tmavnout..
Ticho prořízl ostrý zvuk hromu, které následoval blesk.. Hřebec se zastavil, jeho černá hřívá se vznášela ve větru.. Neměl by být nejdřív blesk.. a pak by ho měl následovat hrom..
Přemýšlela Ryana.. Hřebec začal nervózně přešlapovat z místa na místo.. Pak zaržal, vzepjal se na zadní a shodil ze sedla jezdkyni do písku..
Ryana se vzepjala na loktech a plazila se dál od koně, který vztekle dupal kopyty a zarýval je do měkkého písku.
Ohrnula si z čela poletující, neposedné vlasy a sledovala co se bude dít dál. Kůň na ni pohlédl svými velkými, hnědými oči, pak se na místě dvakrát zatočil a zaběhl do zvedajících se vln v jezeře.. Pak zmizel..
Nebe prořízl záblesk, a zase se vyjasnilo, jen z odplouvající ho mraku se dál spouštěli drobné kapičky deště.
Ozval se smích, Ryana prudce otočila hlavu a uviděla dívku, která se točila na skalisku, ruce měla zvednuté k nebi, na tváři výhružný pohled a tajuplný úsměv.. Zastavila se, dlaněmi pleskla o kolena, zaklonila hlavu, pak se otočila a zmizela za výklenkem..
Ryana se sebrala ze země a utíkala znovu za ní, byla jako posedlá tím, že chtěla vědět, co je to stvoření zač..
Mezi stěnou skály a lesem byla malá roklinka, odtamtud se ozýval ten tichý pláč. Ryana se naklonila, aby dobře viděla. Na zemi se v klubíčku smála ta dívka.. Měla hlavu od krve, zlomenou nohu a poraněnou tvář.
Ryana se zpustila po kořenech níž k ní, aby ji pomohla..
"Kdo jsi? Jsi královna lesu?"Ryana byla na tolik zmatená, že začala fantazírovat o magii a nadpozemských bytostech..
"Klára.. jsem Klára…"smála se dívka, z očí ji z ničeho nic vytryskli slzy, když na ruce objevila čerstvou krev..
"Pojď, pomůžu ti.."Ryana ji smetla s obličeje pramen vlasů, chtěla ji ho zastrčit za ucho, doufala, že najde špičaté lalůčky, které mají ty bájné bytosti z Ellerlandu, ale byli normální, lidské..
V duchu se plácla za svoji fantazii. Je už skoro dospělá, ale stejně by pořád ráda potkala nějakou tu elfku.. Je to pitomost.. výmysly, moje fantazie, nesmysl.. tak už se probuď.. Nabádala se v duchu.. "Jak jen tě Kláro odsud dostanu, pomoz mi.."
"Zkus to po stezce, je na konci mramorové jeskyně.. Kde spí Artuš se svým vojskem.."
Ryana se zasmála, takže není jediná, kdo tu má bujnou fantazii..