Kapitola šestá

31. ledna 2010 v 18:28 |  White bird
"Ell? Ell?" Brend vpadl do jejich komůrky, ale svou dívku nikde neviděl! Kde ta zatracená holka jen může zase být? Vždyť měla ležet!
"Pane Doktore?" uslyšel Kařin hlas.
"Kde je Ell?"
Kara si přiložila ukazovák na rty "Potichu, pane Doktore."
Vedla ho za sebou do svého bytu a zůstala stát na prahu dětského pokoje. Elleanora ležela mezi nimi a v ruce držela dětskou knihu.
"Četla jim tu už od ráno. Myslela, že budete v ordinaci, ale když vás nenašla ani tam, zřejmě se nudila, tam mi pomohla s prádlem a pak četla mým dětem." Šeptala Kara s úsměvem na rtech "Lépe jste si vybrat nemohl!"
"Myslíte?"
"Ale jděte! Že se tak hloupě ptáte, co?" Zajímala se Kara. Zavřela dveře do pokoje a nechala děti ještě spát. Byla ráda, že jsou zticha.
Pokrčil ledabyle rameny "Ani nevím, ale přišla mi, když jsem odjížděl, že je duchem mimo."
"S dětma se člověk vždycky srovná a teď, když vaše paní taky jedno dětsko čeká! Panečku, ta měla ale choutky." Usmála se Kara.
"Co jste to říkala?" Brend si promnul tváře. Pod očima měl modré váčky, to jak usilovně přemýšlel a nespal celou noc.
"Že vaše paní čeká miminko." Kara se podivila "Cožpak jste to nevěděl? Taková vyžle by měla pořádně jíst, ale to vy víte sám nejlíp, že, pane Doktore."
Dveře od dětského pokoje vrzly a na prahu se objevila rozespalá Elleanora. Působila tak křehce, tak zranitelně. Ale jakmile poznala, kdo sedí u stolu, její pobledlé líce zčervenala a otevřené oči do kořán, jak se rozkoukávala, přivřela a šlehala po Brendovi nenávistné pohledy.
"Dobré ráno, zlatíčko." Pozdravil Brend. Chtěl vstát a políbit ji, ale ona ucouvla.
"Snad večer, Brende." Znuděně se kolem něho protáhla a poté si sedla na lavici vedle Kary, která připravovala dětem lívance.
"Jak jste se vyspala, drahá?" zkoušel to dál Brend.
"Tak ty už to víš?" Elleanora se prosebně podívala na Karu "Nechceš s něčím pomoc?"
"To by si byla hodná, ale už si mi pomohla až, až." Mrkla na ni spiklenecky Kara a hleděla si těsta v dřevěné míse.
Brendovi bylo maličko ouzko.
"Nepůjdeme domů?" zaprosil jako malé dítě.
"Proč bychom chodili? Mně se tu líbí a Kara nás pozvala na večeři." Řekla výmluvně. Dneska s ním nemůže zůstat sama!
"Kara nás klidně může omluvit!" semknul rty pěvně k sobě v tenké linii a zastavil se až u dveří "Karo, promiňte, ale my už půjdeme." Usmál se. Ten úsměv Elleanoru odzbrojil a jí zkoprněli kolena, že se nemohla hnout.
"A pomůžeš mi?" zeptala se proto.
Poraženě si povzdechl. Přešel k ní a čekal, dokud mu neovinula ruce kolem krku. Pak si ji vyhodil na paže a lehce jako peříčko si ji přenesl do protějšího bytu.
Postavil ji na zem a zakopl za sebou dveře.
"Tak fain! A teď mi laskavě řekni, na co si to tu hrajem?"
Zavrtěla hlavou "Já si na nic nehraju! Jen to prostě nezvládám, to je celý!"
Práskl dlaní do desky stolu, až se oklepala květina ve váze. Podíval se na bílý šeřík a pozvedl tázavě obočí "Ty jsi byla trhat květiny?"
Němě přikývla.
"Proč?! Vždyť ti ještě včera večer bylo na umření zle! Nebo si mi opět lhala?"
"Kdy už konečně přestaneš s těma výčitkami?" Elleanora se zahleděla na obrázek, který vysel na stěně "A kdy ty mi přestaneš lhát?!"
"V čem ti jako lžu?" Užasl Brend.
Elleanora strhla obrázek ze stěny a nahlas četla..
"Navždy budeš ten první, Miluji Tě!" Zhluboka se nadechla "To jsem nepsala já a datum je čerství! Měl si někoho a teď to určitě pokračuje, viď? Jinak by si nebyl celou noc a skoro celý den pryč!" Křičela teď už Elleanora.
Připadal si poníženě, ale pak z brašny vytáhl dárek v bleděmodrém papíru a hodil ho na stůl.
"A ještě dárky? Kupuješ je, aby sis mě usmířil?" Měla v úmyslu mu vrátit tu probdělou noc, kdy se choulila na posteli, hleděla do tmy a čekala, kdy se ukáže. Plakala a bála se.
"Ne!" také zvýšil hlas "Kupoval jsem je proto, že jsem ti chtěl udělat radost!"
Elleanora přistoupila k balíčku a dívala se na mašli, kterou utvořil z provázku. Váhala, ale nakonec se neodhodlala a otočila se zpátky k Brendovi.
"Omlouvám se ti." Posadila se na židli a čekala, co udělá, až si odloží kabát.
Přistoupil ke stolu. Ani jednou se na ni nepodíval. Rozvázal uzlík a rozbalil modrý papír.
"Chceš si je vyzkoušet teď, a nebo až, nebude uražená tvoje pýcha?"
"Moje pýcha?!" opáčila ironicky.
Brend si klekl a ruce ji položil na kolena "Dobře, tak moje pýcha. A teď mi laskavě řekni, co se dělo v tom lese?!"
Rukou ji nadzvedl lem šatů a ona ucítila ruce na své kůži, jak jemně jedou od kotníků ke stehnu. Pohyb se zastavil mezi nimi. Jedna ruku ji vjela do štěrbiny a Brend tiše podotkl.
"Měla by si nosit spodky, aby si nenastydla. Aspoň ven…"
Zaklonila hlavu "Co po mně sakra chceš?!"
"Přiznání? Pravdu? Stačí aspoň náznak…"
Elleanora se vypjala vůči jeho ruce a špitla se slzami v očích "Otec je mrtvý, stačí?"
Přestal uprostřed pohybu. Rázem ji strhl ze židle a už ji držel v náruči.
"Proč si mi to neřekla? Kvůli tvé hlouposti…"
"Tu na mě křičíš? To si chtěl říct? Takže si za to nakonec můžu sama, jak apatické…"
Dlaněmi ji sevřel obličej a dlouze líbal. Zprvu byla jeho polibkům nestranná, ale nakonec se poddala a vychutnala si smíření tak jako on.
"Neboj, já tě ochráním." Zašeptal ji těsně u ucha.
Položila mu hlavu na rameno a popotáhla "A před čím?" Jakoby nevěděla. I když, ten Nicholas ji stejně neviděl; uvažovala v duchu.
"Psal Jan,.."
"Já vím, přijede se Hugh." Doplnila ho Elleanora.
"Ne." Odmlčel se "Už je ve městě. Dneska jsem ho potkal v hostinci a…"
Políbila ho "Nesmíš, nesmíš ho ke mně pustit! Rozuměl si?" Prosila.
"Proč?"
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama