Srdce v kalhotách.0.1

31. ledna 2010 v 11:58 |  Srdce v kalhotách
Kapitola první
"Musíš mi prominout..."
"Dej to sem!" Křičela Julie na svoji mladší sestru, která si už opět vzala její stuhu.
Lizzie na ní však vyplázla jazyk a stuhu si uvázala do vlasů "Ale Julie, přece by jsi své sestře neodmítla půjčit stuhu!"
"Tak si vem jinou! Tahle je moje." Julie čapla sestru za dlouhé, blond vlasy a stuhy ji z ní silou vytrhla, až ji zůstal v ruce i chomáček sestřiných kadeří.
"Au! Mamí!" křičela Lizzie a přitom do sestry bušila hlava nehlava dlaněmi staženými v pěst.
Julie sestru nakopla do lýtka a Lizzi nemotorně škobrtla a dopadla na toaletní stolek, který stál uprostřed jejich společné komnaty.
"Blbko!" urážela Lizzi Juliannu, která se ji výsměšně dívala do očí a přitom si splétala vlasy v cop.
"Nemůžeš mít všechno, na co si ukážeš, sestřičko!" Julie vyplula z místností v levandulových šatech, které ji splývali po těle a s bílou stuhou ve vlasech.
Ve dveřích se zastavila "A pospěš si! Jinak takhle nikdy neuvidíš Daniela!"
Lizzie se postavila a podrážděně trhala s látkou, aby si upravila sukni, když v tom ji praskli stehy a sukně ji sjela až ke kotníkům.
"To je teda materiál!"hořekovala, když se hnala ke skříni, aby se převlékla do růžových šatů své sestry.
"Uvidíme, kdo se bude smát naposled!"
Rozhodla se, že tu stuhu ji teda rozhodně nedaruje! Co na tom, že se chová jako rozmazlený dítě, tady jde o princip!
Vyběhla z pokoje a zastavila se až v přízemí před jídelnou, aby si upravila účes v odrazu tabulky skla.
"Vypadáš nádherně!"komentovala její zjev Julie, která se objevila ve výklenku, kde bylo okno a vedle ní stál pobavený Daniel.
Lizzie zčervenala a sklopila před jeho pohledem zrak "Co je ti vlastně do toho? Hm?" Odsekla ponížená Lizzie.
Julie se zamračila "Nic! Všechno je mi totiž ukradené!" Vyhrkla Julie. Se slzami v očích vyběhla schody do prvního patra "Omluvte mě, není mi dobře!"
Vběhla do svého pokoje v pravé chodbě od schodů. Prudce třískla dveřmi, až to zadunělo celým Kellning Hallem a poraženě se svezla na postel v rohu místnosti pod oknem.
Přitiskla nos na studenou tabulku skla a svým dechem zamlžila výhled do krásného okolí.
"Zatracená Lizzie! Už zase má všechno a já nic!" Přitiskla si na břicho polštář a se zakalenýma očima pozorovala obrázek, kde seděli ona, Lizzie a jejich bratr Kryštof.
Nohy měla pokrčené v kolenou a vlasy, které si pracně splétala, rozhozené po drobných ramenech.
"Ale podle dohody jsi můj, Danieli!" šeptala zdrcená Julie do ticha pokoje a doufala, že aspoň tak dosáhne svého.
Srdce ji bolelo jako nikdy, to když ji Daniel řekl… řekl, že miluje Lizzie!
Lizzie, Lizzie, Lizzie! Ta naivní slepice, která si myslí, že se svět točí jen a jen kolem ní! "Vždyť on se ale točí!" štěkla Julie, aby zahnala zlé hlasy ve své hlavě.

Julie pomalu scházela schody do přízemí. Srdce se jí málem rozskočilo, když uviděla Daniela, který tam na ni čekal. Nezvykle rychlým krokem došla k němu a věnovala mu oslňující úsměv.
"Dobré ráno, Danieli." Udělala rozkošné pukrle a pak se znovu narovnala.
Ale ani to mu nesmazalo z tváře chmur. Koutky úst se sice pozvedli v úsměvu, ale byl to nucený a Julii přišlo, že až příliš smutný úsměv. Z tváře mu nezmizelo ani provinění, které mu na čele vytvořilo starostlivou vrásku. Vypadal tak dokonale, říkala si Julie.
Chytl ji za paži a vtáhl do výklenku před jídelnou. Posadil ji na kamennou lavičku a sám se usadil naproti ni, svírajíc její ruce ve svých.
"Julie…" začal melancholicky se zvláštním třpytem v očích.
Doufala, doufala tak jako její naivní sestřička Lizzie, že jí chce požádat o ruku, ale byl to nesmysl. Vždyť se tvářil jak o pohřbu.
"Ano?" zeptala se nadšeně.
Chvíli mlčel. Hledal ty správná slova, aby ji neublížil.
"Doufám, že mě pochopíš."
"Tak už povídej." Přerušila ho Julie, kterou nevědomost napínala jako strunu.
Daniel přikývl "Dobře. Ty víš o dohodě mezi tvou matkou a mým otcem, viď?"
"Ano." Přikyvovala horlivě. Teď to určitě přijde; požádá ji o ruku! Prosím!
Třpyt v jeho očích pohasl, a stala se z nich strašidelná černá propast, v které se Julie ztrácela jak rozumem, tak i pochopením jeho chování.
Rukou jí zajel do vlasů a pohladil po tváři.
"Musíš mi prominout."
"Ale co, Danieli? Co ti mám prominout?" Julie začala být zoufalá. Už věděla, co přijde! Zas takový tupec nebyla, aby nepoznala, že…
"Já si tě nemůžu vzít!" vyhrkl. Dívala se mu zkoumavě do černých očí, ale neviděla v nich nic, než jen prázdnotu.
Uhnul pohledem a ruku si položil na koleno. Jakoby jí říkal; Tak a je hotovo.
Julie seděla na sedátku a chvíli otupěle zírala před sebe. Hrdlo měla stáhnuté vzlyky, které se ji podařilo zadržet, aby se mohla zeptat.
"Proč? Kvůli čemu?"
Oba vzhlédli k dívce, která se zastavila na protější straně místnosti a upravovala si hřívu zlatavých vlasů. Daniel se mlčky díval na její štíhlý pas. Celá ho přitahovala.
"Kvůli ní, viď?" hádala Julie, to když viděla, jak bedlivě ji pozoruje.
"Ano, je to kvůli tvé sestře." Utvrdil její domněnku.
Vrazila mu políček.
"Asi si to zasloužím." Řekl polohlasně Daniel.
"To rozhodně ano!" sykla Julie. A už těžko skrývala slzy. Vytrhla se mu ze sevření a pak už, ani nevěděla jak, se ocitla ve svém pokoji.
Julie dýchla dlouze na tabulku skla a prstem na něj nakreslila srdce. Chvíli se na něj mlčky dívala, než se orosená část sklíčka začala ztrácet. Už opět tam nebylo nic.
Jaký to paradox; pomyslela si Julie.
Už nerojila slzy, dávno je vyplakala. Seděla beze hnutí na lůžku a koukala se do neurčita. Ucítila chlad a oklepala se zimou.
No samozřejmě, sestřička ani nepřiložila; bědovala v duchu Julie.
Sevřenou rukou v pěst se rozmáchla a praštila do polštáře, jakoby to byla sestřina hlava.
"Nenávidím vás!"
Ozvalo se tiché zaklepání. Julie uchopila do ruky polštář, a čekala, kdo vejde. Většinou totiž nikdo nečekal na vyzvání!
Ve dveřích se objevil otec. Šedivé vlasy mu spadaly na černý kabát, který byl lemovaný stříbrnou stuhou.
"Slyšel jsem hluk. A Lizie říkala, že ti není dobře."
Julie se vděčně podívala na vysvoboditele z jejích myšlenek, ale pak ji vděčnost přešla, a nahradil je vztek.
"Lizzie…" už zase to jméno!
Otec za sebou zavřel lehce dveře a přisedl si k dceři na postel. Už nebyl tak mladý, jak si ho Julie pamatovala z dětství. Černé vlasy se změnily v popelavou barvu a řídli. Zelené oči lemovalo nespočet vrásek, stejně tak jako usměvavé rty.
"Řekneš mi, co se stalo?"
Julie se mu vrhla kolem krku. Vděčna za jeho lásku. U něho si mohla být jistá, že nedělá mezi sourozenci rozdíly, i když ji odmítl naučit střílet z luku.
Říkala si, že je to nemožné, ale rozplakala se mu na rameni a slzy se spouštěli po hladkém kabátu dolů, jako dešťové kapky na okenicích.
Utřela si nos do lemu šatů "Dan…Daniel zrušil náš sňatek."
Slyšela vzteklé syknutí, ale nevěnovala mu pozornost.
Otec si ji k sobě přitiskl těsněji a políbil ji do vlasů. Už zase mu seděla na klíně, tak jako když byla ještě malá holka.
"Pš.. To bude dobré, nebreč holčičko…" Hladil ji po vlasech a kolébal ji v náruči.
Vrtěla hlavou "Nebude. On miluje naši Lizzie!" planula vztekem Julie.
Otce to rozzlobilo natolik, že nebyl schopen slova.
"Opravdu? Kdo ti to řekl? On? Ten syčák!"
"Tati, on za to nemůže." Hájila ho Julie.
Jan zavrtěl hlavou. Byl si vědom, že srdci se nedá poručit.
"My se o to s maminkou postaráme, neměj strach." Uklidňoval ji otec.
"Ne. Nechci muže, který by mě nemiloval! Ať si jde! Ať si ji klidně vezme! Mně je ukradený!" lhala i sama sobě Julie.
"To nemyslíš vážně, že ne?"
Julie se od něho odtáhla "A proč by ne? Není jediný na světě." Trhla rameny.
"To nám to maminka pěkně zpackala, co?"
"Matka za to nemůže, myslela to dobře." Julie polkla "Pošlete mě pryč! Ano, chci odtud pryč!"
"Julie!" Otec ji okřikl "Nikam nepojedeš! Nějak se to vyřeší, neboj."
"Nevyřeší, zlomené srdce se nadá vyléčit!" Vyštěkla Julie. "A odejdi, chci být sama!" odehnala ho.
Odvrátila od něho tvář a zmučeně se schoulila do klubíčka. Ucítila ještě otcovo pohlazení, než se za ním zaklapli dveře, a v pokoji opět nastalo ticho.
Jan stál dlouho za dveřmi a naslouchal dceřinému vzlykání.
"Co se stalo?" ptala se už od schodů vystrašená Rosita.
"Hádej!" vyštěkl jedovatě Jan.
Přistoupila k němu a chtěla vejít, ale Jan ji zadržel.
"Teď potřebuje být sama, nech ji."
Nechápavě zavrtěla hlavou "Tak co se stalo?"
"Moje milá, pěkně jsi to tý holce zavařila! Nejdříve ji slibuješ hory doly a ženicha k tomu, ale pak se na ni ten náš Daniel vykašle! To se stalo."
"Snad nechceš říct, že za to můžu já?"
"A ne snad?" Jan ji uchopil za ramena "Miláčku, za všechno v tomhle domě můžeš ty!"
Mlčela.
"Vždyť se podívej, jak vypadáš! Uvědom si, že už nejsem nejmladší…"
Rosita se na něho dívala nechápavě a on pochopil, že mu vůbec nerozumí.
"Tak co mi teď budem dělat? Teď babo raď."
"To mi chceš říct, že jsem baba?" užasla Rosita "Ale v tom případě jsi ty starej dědek."
Jan ji políbil na rty a doufal, že mu to pomůže.
Pomohlo.
"Budeme s tím muset něco udělat, než se poleje naše krev. On totiž ten báječný a jedinečný Daniel, se na naši Julii vykašlal kvůli Lizzie."
"To snad ne!" Zhrozila se Rosita.
"Ale ano! A znáš ty dvě dračice. Julie je zklamaná, že se první vdá její mladší sestra, protože nepochybuji o tom, že ta naivka Lizzie k Danielovi nic necítí." Hořekoval Jan.
"Myslíš? Já bych řekla, že by to Lizzie neudělala." Bránila ji Rosita.
Jan pokrčil rameny "Tím případem nevíš nic o dívčím světě. Vždyť ty dvě jsou schopný se pohádat jen kvůli pitomé stuze!"
"Promluvím si s Markem. Třeba mu domluví."
"Ano? A co když u toho bude Helen? Víš, co ti řekla minule. Že jejímu synovi nebude nikdo mluvit do života." Řekl rozčílený Jan.
Rosita uraženě zvedla bradu "Tak to bych se na to podívala!"
"Ty už prosím tě nic nedělej. Radši vymysli, jak zabavit Julii, aby na toho prevíta co nejdříve zapomněla."
Rositina ješitnost se urazila a ona teď odkráčela chodbou ke schodům a přes rameno na Jana volala "A jen tak mimochodem, přijede návštěva."
"Kdo?" Jan ji doběhl, a nabídl jí rámě. Ona však odmítla.
"Přijela Helen s Markem, a Viktorem."
"Jak dlouho tu ty dva společně nebyli?" ptal se pomatený Jan "Patnáct let?"
Rosita přikývla "Přesně tak, od té doby, co jsem domluvila bez Helenina vědomí ten sňatek, sem ani jednou dáma nepáchla. Za to její tři chlapové tu byli pečený vařený."
"Divíš se jim? Kdyby si byla stejná semetrika jako ona, taky bych se doma moc nezdržoval." Usmál se Jan.
Rositě však na tváři zůstal úšklebek.
"No tak, babo, co je ti?" chtěl vědět Jan "Snad si se neurazila?"
"Ještě jsem neslyšela omluvu!" usmála se líbezně Rosita.
Jan se poškrábal na tváři "Ty vrásky tě dělají ještě krásnější, miláčku."
"Tobě taky sluší pleška! Ale omluvu jsem doposud neslyšela?" Dlaní si udělala kornout okolo ucha a krk natáhla k němu.
"Že by si byla hluchá, jak poleno?" užasl posměšně Jan.
"Dávej si bacha, abys nepřišel o zuby, dědku." Dloubla ho loktem do žeber a konečně přijmula jeho rámě.
To když se ocitli pod patou schodiště.
Rosita se nejprve přivítala s Markem. A čekala, jestli se Helen odhodlá, odfoukne se a také se s ní přivítá.
Ale nic takové zřejmě neměla v plánu.
"No ne, ty jsi ale vyrostl." Komentovala Rosita Viktorův zjev.
Byl to vysoký mladík. Černé kadeře mu ve vlnách spadali do čela a kroutili se mu kolem úzkého krku. Nos mu čněl z tváře jako věšák a oči měl blízko u sebe. Rty měl stažené v úsměvu a na bradě mu rostlo jemné chmýří rašících vousů. Knírek však ještě neměl.
Helen se rozhlédla po hale "Moc se to tu nezměnilo."
"Ty se divíš?" podotkl Viktor. Nabídl své matce rámě a pak se společně vydali za hostiteli.
Jan se nahnul k Rositě a šeptl ji do ucha "Takovej cucák."
Znovu ho dloubla do žeber "Mlč."
"A jak jste se měli ve Francii? Slyšela jsem, že jste byli na dovolené, Marku?" začala úsměvem Rosita, když se posadili v saloně na pohodlná křesílka.
Prolomila tak trapné ticho, které mezi dávnými přáteli nastalo.
Rosita si živě povídala s Markem, který jí líčil své zážitky, když v tom je přerušila žárlící Helen "Tak už dost! Nejsme tu kvůli zbytečným řečem! Kde je Daniel?"
Rosita si vylila čaj na šaty a malinko se zakuckala "Daniel?"
"Slyšela jsi snad špatně?" ušklíbla se Helen.
"Ne. Co je s ním? Hm?" Chtěla vědět Rosita, která si vzpomněla na svoji dceru zavřenou v pokoji a Lizzii, která byla někde v nedohlednu.
"Je tu snad, ne? Když se teda má brzy chystat ta svatba!"
Mark se omluvně usmál "Helen to nemyslí zle."
"Kdo ví, kde se v ní ta zlost vzala, že? Marku?" Rosita už toho měla plné zuby.
Jan jí stiskl dlaň a dodal jí tím gestem odvahu. Věděla, že se na něho může spolehnout.
"Myslím, že bude někde v zahradě, co si ho třeba najít?" Vmísil se do rozhovoru doposud mlčící Jan.
"To by byl skutečně skvělí nápad." Usmála se na něj zářivě Helen. Potom se mu drze zavěsila do oblí jeho paže, které nabízel Rosita "Určitě mě rád doprovodíte, že?"
Jan se omluvně podíval na svou ženu a pak se vydal směrem k zimní zahradě.
 


Komentáře

1 Tereska =*) Tereska =*) | Web | 31. ledna 2010 v 16:58 | Reagovat

Wow.. =)
Tak to je hrubé, holka.. Fakt drsný! Luna musí mít radost xP

2 Luna Luna | Web | 31. ledna 2010 v 20:09 | Reagovat

to mi připomělo mě a moje dvojče =oD i když kvůli takový kravině jako je stuha (gumička) do vlasů se fakt nehádáme XoD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama