Únor 2010

Slunečnice - Růženka!

27. února 2010 v 19:15 Sunflower
Jiří Schelinger - Šípková Růženka
***************************

"Tak už vím!" Smál se Tom od ucha k uchu. "Co víš? Nenapínej mě!"
Chytil mě za ruku a začal mě líbat. Užívala jsem si ty sladké polibky, které mě opíjeli jako červené víno, až jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. "Miluji Tě, víš?" šeptal mi do vlasů a tiskl mě ke svému tělu. Nebyla jsem schopná slova. Do očí mi vtrhli, jako nezvaný host, slzy a v krku se mi usídlil knedlík. Polkla jsem a hlavu položila na jeho rameno "Štípni mě, a řekni mi, že se mi to nezdá!" žadonila jsem.
Bzzzzzzzzzzzzz....Bzzzzzzzzzzzzzz.... "Aúúú....Aúúú..."
Prudce jsem se posadila, a zrak mi utkvěl na Tomových rtech "Kde to jsem?" Rozhlížela jsem se všude kolem sebe. Nade mnou stálo modré nebe bez mráčků a ve větru se třepotalo pár lístků vrby, o kterou jsem se opírala.
"Tak už to vím!" Usmíval se Tom od ucha k uchu. "Co víš?" zeptala jsem se zmateně. Proč se mi vše, co je tak krásné, musí jen zdát? To je k vzteku!
"Týřov...Jmenuje se to tu Týřov." čapl mě za pramen vlasů a omotal si ho kolem zápěstí "Našli jsme to, ty šípková růženko!" Políbil mě na špičku nosu a volnou rukou mě polechtal pod prsem.
Týřov... To jsem někde slyšela! Nemluvil o tom náhodou Filip? Jeden z těch tří trampů!
"Jakto, že jsem usnula?" Celá rozlámaná jsem se postavila a podivila jsem se, že jsme stále v centru města. Prohrábla jsem své maličko zanedbané vlasy a zjistila jsem, že jsou úplně mastné. Do háje!
"Usnuli jsme oba." chlácholil mě tiše, aniž by se zvedl ze svého místa na kamenné lavičce.
"Jo, snili jsme vedle sebe..." vzhlédla jsem k vysokému kopci, co se tyčil za zdmi panelového domu a zůstala civět v němém úžasu. Jak to, že jsem si té hromady kamenů předtím nevšimla?
"Zřícenina hradu Týřov." Teprve teď se uráčil postavit. Přistoupil ke mně a přivinul mě zády k sobě. Ucítila jsem jeho hebký jazyk na svém uchu, a tělem mi projela nepoznaná energie, jako když mi přejde smrt po zádech. Prudce jsem se nadechla, abych mohla něco říct, ale on toho mžiku využil a už jsem cítila jeho jazyk, který se proplétal s mím. "Miluji tě, Kris..."
Tři obyčejná slova, a přece zněla tak magicky. Otočila jsem se k němu, a vypustila jsem z hlavy úplně celé město a všechny ty městské hluky... Troubení aut, nadávání a někde v dáli bylo slyšet i dětského křiku. "Taky tě miluji..." oplatila jsem mu skoro neslyšně. Zavěsila jsem se do jeho širokých ramen a nehodlala jsem se jen tak pustit jeho rtů, kterými jsem se nemohla nabažit.
Ano, Miluji Ho! Moc... Ale, proč, když zavřu oči, vidím toho černovlasého kluka s čelenkou, Filipa?! Sakra, tohle prostě musí skončit!
Líbali jsme se dlouho a vášnivě. Ve svých slabinách jsem pocítila teplo a vlhko... A v bříšku, které se tisklo k Tomovým údům jsem cítila jeho stopořený penis.
"Kolik ti je, Kris?" zeptal se tichým hlasem. "Patnáct..." hlesla jsem tiše.
Přestala jsem vnímat i starého padesátníka, který pohoršeně vrtěl hlavou a cosi si mumlal pod vousy. Vnímala jsem jen Tomovu prudkou vůni pomerančů a v ústech sem měla příchuť paštiky, kterou si koupil dodatečně k poslednímu rohlíku. Tak moc jsem ho milovala, že mi to bylo jedno.
"Opřeni o vrbu jsme snili vedle sebe... Nad námi Týřov z dávných pověstí..." Slyšela jsem jeho melodický hlas, který mi recitoval úryvek z básně od Vlasty Pechové.. Znělo to tak opravdově, jakoby tu báseň psala nám.
"Budeš se chtít podívat nahoru?" Mrkl na mě Tom, kterého prozkoumávání starých trosek zajímalo, stejně tak jako mě. Němě jsem přikývla! Ruku v ruce jsme se vydali rušnou ulicí ke kopci, na kterém hrad stál. Cesta by nám nejspíš trvala na nejvýš hodinu, ale z přestávkami, které byli velice časné, jsme tam došli za dvě a půl hodiny, s tím, že jsem měla celé rozbolavěné rty od nepřetržitého líbání. Přičemž jsme si řekli sotva pár slov, ale to mi nevadí... Jsem moc ráda, že jsem s ním..

Slunečnice - Motýlí křídla

26. února 2010 v 18:35 Sunflower


Argema- Nejsem na prodej
***********************
"Pojď" Poručil mi příkře Tom, než nás trojice stačila doběhnout. Vtáhl mě do velké nádražní haly, která čněla prázdnotou. Mlčela jsem a soustředěně hleděla na oprýskané dveře, které se za námi roztančili jako baleríny. Ztichlou halou se neslo vrzání pantů a z vysokých oken sem pražilo polední slunce. Cítila jsem se skvěle! Prostě romantika jak vyšitá! Až na Tomovu ruku, která mi drtila zápěstí a jeho podrážděné sípání, které mi vhánělo krev až do hlavy, kde bublala a měnila se v gejzír strachu. Ve spáncích mi začalo tepat a drcenou ruku jsem už skoro necítila.
"Au, to bolí..." Zahučela jsem tiše. Povolil sevření a shrnul mi pramen vlasů z čela "Promiň Kris, já nechtěl..." Mávla jsem ledabyle rukou "To nic. Jen mi prosím tě řekni, co zamýšlíš?"
Přiložil si ukazovák na rty a pak mě vtáhl na záchodky. Rozhlédl se po potemnělé místnosti a pak nás společně zavřel do jedné kabinky, kam mě přitiskl ke stěně a prudce, div mi tím nerozbil ústa, mi zabránil mluvit.
Tři čundráci se v tu dobu objevili v hale. Bylo to poznat podle hluku, který nadělali blonďák s kytaristou za všechny tři. Filip mlčel. Uvědomila jsem si, že cítím Tomovu ruku pod lemem šatů a prudce jsem zvedla svůj zrak, abych spatřila skrze tmu jeho třpytící se oči.
"To-tome..?" Mlčenlivě mi přitiskl rty na spánky a rukou se potuloval po mém stehnu víš, až se dostal ke gumě kalhotek, kterou nadzvedl a nechal slétnout zpátky na moji rozpálenou kůži.
"Ach Kris..." zašeptal do ticha. Pak stáhl ruku a odstoupil o krok, tak, jak mu to kabinka povolila "Omlouvám se, já... nechtěl jsem se tě dotknout..." Pocítila jsem vlnu zklamání. S pootevřenými rty a očima dokořán jsem ho propalovala žádostivým pohledem, ale on nereagoval, sakra!
Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, nepletu-li se. Přistoupila jsem o krok dopředu a narazila svým hrudníkem o jeho prsa. Sklopila jsem cudně řasy a pak tiše, jinak mi to totiž můj sevřený krk nedovolil, jsem promluvila "Ale já chci, aby ses mě dotýkal!"
Vzhlédla jsem k němu v dlouhé odmlce, která mezi námi nastala! Zatraceně Tome, neošívej se a jednej! Křičela jsem na něho v duchu.
Dlaněmi sevřel moji tvář a pak se opatrně dotkl mích rtů. Je to tak dokonalé! Šimrá to jako motýlí křídla a... a nemůžu dýchat... Ach Tome! Podlamují se mi kolena! Ještě štěstí, že má Tom tolik síly a udrží mě! Je pravda, že svoji první pusu jsem si představovala jinak! Rozhodně ne v kabinkách záchodu! Šokovaně jsem shledala, že jsem bez šatů, které mi teď leželi u kotníků a zahanbeně jsem skryla své poprsí. "BUJNÉ" jak se o nich vyjádřil před necelým měsícem Tom.. Je to vůbec možné?! Že jsem tu teď a s Tomem? A že se líbáme?!
"Neskrývej svoji krásu, Kris... Jsi nádherná..." Políbil mě na nahé rameno a přitiskl k sobě. Vnímala jsem jeho pronikavou mužnou vůni. Ucítila jsem i vypracované svalstvo, které se přimyklo ke mně jako kus skládanky. "Slyšíš?" Jeho hlas se mi zaryl do uší jako pomáda "Co..?"
"Ticho..." usmál se a navlékl na mě šaty. Přitiskl své rty opět na mé a během chvíle vše skončilo a my se ocitli na rušné silnici, z druhé strany nádraží.
"Kde to jsme?" Rozhlížela jsem se vykuleně po hlavní silnici. Zvedl ramena, jako že neví "Zeptáme se, co ty na to? Máš hlad?" Přikyvovala jsem a jen tiše sledovala, jak mě hltá celičkou očima "Dobře Kris, něco sníst musíš, vždyť jsi jako lunt!"
Ha, ha! Já, se svými 165 cm a 55 Kg jako lunt?! Těžko! Už od čtrnácti trpím utkvělou představou velkého bříška a malého zadku, ale tohle mě dorazilo.
"To těžko!" zašklebila jsem se. "Ale určitě neodmítnu nějakou pořádnou svačinu."
Společně s Tomem jsme našli malou večerku na rohu Šedé ulice. Ten název fakt sedí! Všechno tu bylo ponuré a zdánlivě liduprázdná vesnička se mi před očima změnila ve velké město plné smogu! Ale co je to za město? Hm?
"Přejete si prosím?" Pronesla suše boubelatá prodavačka se syslími tvářemi a propocenou kšticí urousaných blond vlasů.
"Deset rohlíků, dvacet deka šunky a mattonku." poručila jsem si. Ohlédla jsem se po přecpaných regálech a zrak mi utkvěl na výstavných jitrnicích "A dvě jitrnice!" zazubila jsem se na paní, která se nestačila otáčet, dle mích požadavků.
"Je to vše?!" zeptala se po deseti minutách, a ušpiněnou zástěrou si utírala zpocené čelo. Tom se za mími zády poškleboval, což se mu nevyplatilo, protože to paní prodavačku naštvalo na tolik, že prudce třískla do kasy, která se rozpískala na celý ten malý obchůdek a na Toma se zadívala s neskrývaným odporem "Je to vše slečno!?!" Zaječela piskavě.
Přikývla jsem a podala jsem paní prodavačce přesně sto pět korun, které si nainkasovala za náš malý nákup.
"Na shledanou." pozdravil Tom slušně, leč já jsem zapomněla. A tak jsme společně vyprskli před obchůdkem smíchy, kam až k nám doléhalo prodavaččino blekotání o tom, jak jsou mladí v dnešní době nevychovaní!
"Chudák, ta si dneska musela přijít na zlatý důl!" poznamenal Tom a cpal mi do ruky polovičku útraty. "Ne!" "Co ne?" "Nechci!" "Ty mě nechceš?" pronesl hraně, leč smutně.
"Cože?" Vyjekla jsem podezíravě. "To přece nejde, aby si za mě platila!" Nedbal mích protestů a peníze mi vsunul do nákupní taštičky, kterou jsem od té milé paní prodavačky dostala gratis. Tak to musel být spíš bankrot, než zlatý důl! Když takhle zadarmo rozdává igelitky!
"Tome!" Ušklíbl se a pronesl "Nebudu holkama už nikdy na prodej!"
"Argema, nejsem na prodej?" Hádala jsem písničku, kterou jsem znala moc dobře.
Zklamaně se posadil na kamennou lavičku pod starou vrbou, kterou bych tu opravdu nečekala a přikývl "Jak to víš?" "Mamka to poslouchá, pořád..." (po každý, když myje okna!)
Chytil mě za ruku "Nebude se nikdo zlobit, že jsi mimo Prahu?"
Začala jsem se smát. Naklonil hlavu na stranu a zamyšleně mě pozoroval "Copak?"
"Jen jsem si vzpomněla, že jsme se zapomněli zeptat... Jak se to tady menuje!"
"Vypadá to tady jak ospalá díra, co?" zachechtal se a pak se nenažraně cpal do igelitky, kterou jsem měla mezi koleny.

Slunečnice - Snílek

22. února 2010 v 18:25 Sunflower
Argema- Milion hvězd
******************

"Schytala jsi jich snad patnáct!"
"Tolik?"
"Jo, to teda!" usmál se na mě mile Tom. Jen doufám, že se mi to opět nezdá! Jako třeba ta pusa, že? Rozhlédla jsem se po nemocničním pokoji "Jsem v nemocnici, viď?" Němě přikývl. Až teď jsem si všimla ruky, která svírala tu mou. Připadala jsem si příšerně! Jen doufám, že neviděl jen polovičku mého divadla, co jsem předvedla... kdy to vlastně bylo? Hm?
"Kolikátého je?" Zachmuřila jsem se a podívala se z okna ven. Sluníčko zalévalo střechy domů ve městě a já jsem správně uhodla, že jsem stále v Praze! A rozhodně ne v Jílovicích! Takže... prázdniny ještě neskončili?
"Osmého..." Teď to řekne! Jestli řekne září, budu nahraná! "...srpna."
"To je dobře!" oddechnu si. Vyprskne smíchy "Co sis myslela?" Mávnu rukou, kdybych mu to řekla, musela bych se propadnout alespoň do Číny, abych nemusela poslouchat ty řeči atak... "Nic, vlastně nic..." "Ale, nepovídej..." Ukazovákem mě cvrnkl do nosu a navodil tak příjemnou atmosféru, tedy, jak pro koho! Mně příjemné hledění z očí do očí určitě nepřipadalo, hlavně už proto, že jsem se nemohla nadechnout.
"Jak to, že jsem tu sama?" Změnila jsem rychle téma. Rozhlédl se po nemocničním pokoji "Možná proto, že prázdniny v nemocnici hodláš trávit jen ty, Kristýno..." Opět se usmál a mě tak zbavil hlasu. Přikývla jsem. "Tak co, půjdeme domů?" "Už?" vykulila jsem oči.
"No, jestli tu chceš zůstat, budu si sem muset nastěhovat své věci!" Zvedl se a zamířil ke dveřím.
Nezdržovala jsem se, vyskočila jsem z postele a pocítila opuchlý zadek. "Au..."
"Tam si jich schytala nejvíc." Směje se mi Tom. "Co ty o tom víš?" Vyjekla jsem. "Sám jsem ti je vytahoval, než přijela záchranka." Pochlubil se mi, jakoby nic. Zaskočila mi slina a já se začala dusit "Cože?" "Tak mi to radila ta babka, co mi to zvedla na centrále!" pokrčil rameny a vzal tašku s věcmi, které patřili mně. Ale jak se tu sakra vzali?! "Proč?" "Co proč?" Otočil se, ještě než vzal za kliku. "No říkal jsi, že by ses sem musel nastěhovat..." Pohodila jsem jen tak rameny a natáhla jsem si přes ramena béžové šaty, které jsem měla připravené na protější posteli.
"Protože..." odsekl se záludným úsměvem "A teď hlavně rychle! Vlastně tě unáším, jelikož tě primář chtěl pustit až koncem příštího týdne." Pohlédla jsem na sebe do malého zrcátka a umyla si obličej "Jak strážce hrobky, opravdu!.." "Ne, ne... Ty snílku!"

Slunečnice

22. února 2010 v 17:30 Sunflower


Argema- Všední den
******************
"Kde jsou?" Vybafla jsem naštvaně na bratra, který stál a šklebil se. "A kdo jako?" zeptal se nechápavě. Vykulila jsem oči a pěstmi mu začala bušit do hrudi "Řekni mi, kde jsou!"
"Spíš kde je, ne?" Chytil mě za zápěstí. "Kdo?" bafla jsem naštvaně. "Že by Tom?"
"Tsss.." uraženě jsem se mu vytrhla a odkráčela do kuchyně. Sedla jsem si ke stolu a pěstí udeřila do desky "Krucinál!" Dveře se pootevřeli "Jeli do kiosku, pro rohlíky..."
"Kdo všechno?" Zrudla jsem, to když jsem si uvědomila, že je na mě zřetelně vidět, jak ho toužím vidět. "Tom, Lenka..." Začal vypočítávat na prstech. "To jsou ale jen dva!" Zasyčela jsem. "Víc jich taky nejelo.." "Cože?" Zděsila jsem se. Už, už jsem viděla Lenku v Tomově náruči, když v tom se znovu otevřeli dveře do malé kuchyňky našeho kolejního bytečku a objevila se skleslá postava Leničky! "Co je?" Vybafla, když postřehla můj a bratrův tázavý pohled. Obešla jsem jí a zamířila do potemnělé chodbičky, která vedla po příkrých schodech na dvůr za starým domem. Ještě než jsem vyšla z chládku chodby na dvůr, slyšela jsem bráchu, který se s Leničkou něčemu smějí. Tak ať! Ať jdou třeba k čertu... Pomyslela jsem si v duchu a sedla si na lavičku pod vysokou třešní, kterou okupovalo milion včel... Bzzzzzzzzz... Bzzzzzzzz...
"Au! Aúúúú..." zaskučela jsem. Chtěla jsem se odtamtud dostat co nejdříve, ale lem bermud se mi zasekl o hřebíček lavičky a přišpendlil mě na místě, jak v betonu. "Aúú..." úpěla jsem a slzela. Včely mě obsypali jako včelí královnu a jedna střídala druhou v předhánění, která z nich si do mě bodne dřív. Myslela jsem, že je to snad konec! Vzhlédla jsem k zářícímu kotouči slunce, které jsem měla vysoko nad hlavou a škubla sebou silněji, až se ozvalo trhání látky, a já se na dvorečku, který byl strčený mezi ubytovnami, ocitla skoro nahá. Tak a teď si na mě určitě smlsnou! Dlouho jsem se nezdržovala a s opuchlýma očima od pláče, nevidící, jsem zamířila pryč od třešně.
"Ááá..." zakopla jsem o vyčnívající kámen z úhledného chodníčku a spadla na zem. K čertu se vším! Oddaně jsem zůstala ležet se spánkem na krajíčku. Pomalu jsem zavřela oči a už jsem ani nevnímala bzučení včel, natož kroky, které se od korodující branky blížili rychlým tempem ke mně.
"Kris! Sakra..."
- Achjo, zatracená alergie!

Srdce v kalhotách.0.7

21. února 2010 v 19:04 Srdce v kalhotách
7. Kapitola

"Máš hlad?"
<3
"Otče?" Julie se srdcem v krku přistoupila k otci a chytla ho za paži.
"Co je?" vyštěkl podrážděně. Zvedla ustarané oči k jeho tváři a zakřehotala "Lizzie…"
"Co je s ní?" "Nech mě domluvit a dozvíš se to, otče." "Tak co s ní je?" Zamumlal Jan. "Někdo jí unesl." Jan se zasmál "Chceš snad pomoci bratrovi? Takhle jeho smrt neoddálíš."
"To teď ale není důležitý, pomáhat tomu hazardérovi!" ušklíbla se Julie "Lizzie opravdu unesli!"
Jan se chytl za hlavu "Proč mi to děláš? Proč bože?" Pěstí praštil do dveří, který vedl do sklepu "Počkej, až se mi dostaneš pod ruce!" upozornil usmívající se ho Kryštofa a zmizel Julii z dohledu.
Kryštof pootevřel dvířka a vykoukl ven "Už je pryč?" Julie němě přikývla. Šlehla po bratrovi přísným pohledem, prudce se otočila "Pojď, ať taky pomůžeš!"
Chytl ji za paži "Snad mě nechceš odsoudit za náhodu…" Julie trhla hlavou "Ne. Za to ne, ale za to, že jsi to nechal dojít tak daleko." Kryštof se ošil "Michaelův otec vlastní doly." Zabručel. Julie trhla rameny "No a?" "Nevšimla sis, že na tobě může Cliff oči nechat?" Kryštofovi po tváři přelétl úsměv "Tak by se všechno vyřešilo, tchán by určitě nechtěl zničit rodinu snachy a…"
Julie se otočila a zabodla ukazovák do bratrovy hrudi "Je to tvůj problém! Mě do něho nezatahuj! Příchodem jara odjíždím do Vídně, na universitu! A ty si tu poraď jak chceš." Kryštof se zamračil "Děláš si legraci? Jestliže ano, tak je to pěkně podlé." Zavrtěla hlavou, až se ji kadeře tmavých vlasů rozlétali kolem hlavy "Mysli si co chceš, ale já už jsem rozhodnutá." "Huso…" ujelo nechtěně Kryštofovi. "Mrzáku!" odsekla Julie a zmizela za ohybem sídla.

Srdce v kalhotách.0.6

10. února 2010 v 17:02 Srdce v kalhotách
6. Kapitola
"Pitomci pitomí..."
.
<3
.
"Jsou to pitomci! Pitomci pitomí…" zlobila se v kočáře Lizzie. Rosita seděla naproti ní a utírala si zrudlý nos do kapesníku. "Ty se nezlobíš, máti?"
Rosita zvedla zrak ke své dceři "Měla bys se stydět, za to, co si provedla!" zpražila ji přísným pohledem. Lizzie otevřela překvapeně pusu "Myslela jsem si, že jsi na mojí straně!"
"Samozřejmě, že jsem! Ale k otci je to nepěkné. Měla byste se s Danielem stydět." Opakovala znovu Rosita. Dívala se z okna ven a z očí se ji znovu spouštěly slzy.
"Neublížil ti tatínek?" zeptala se soucitně Lizzie, které bylo matky líto. Rosita zavrtěla hlavou "Jestli mi ublížil? Ty se mě ptáš? Všechno je to jen kvůli vám, ta jeho zpropadená nálada! Když jste byli ještě malý,…" Rosita se na chvíli zasnila. Vzpomněla si na svojí výchovu, a v krku ucítila knedlík při vzpomínce na svoje první kroky v mateřství.
"Ale mami." Lizzie odvrátila zrak. "Jaképak mami? Nemám snad pravdu, že se chováte nezodpovědně?" křičela na ni Rosita, která už všeho také měla plné zuby.
"Nejsem nezodpovědná!" odvážila se oponovat Lizzie. "Vzala jsem si Daniela dřív, než jsem s ním vlezla do postele!"
Rositě zburátněli tváře. "Jak se to vyjadřuješ? Uvědomuješ si ten věkový rozdíl? Tobě je patnáct a…"
"Šestnáct mi je mami, šestnáct!" upřesnila s úšklebkem Lizzie.
"A neskákej mi do řeči! Tobě je patnáct a jemu dvacet osm! Uvědomuješ si ten rozdíl? Hm?"
Lizzie sklopila zrak "Ale já ho miluji mami! Miluji!" ze šepotu se stal křik.
"Miluješ ho tak jako Julie, že ti zlomí srdce, až tě jednou odmítne?" čertila se matka, které její prohlášení vůbec nebylo po chuti.

Svatba na dvakrát >>1.0

10. února 2010 v 14:39 Svatba na dvakrát (SND)
**Vše pro co jsme se rozhodli, může být dalším rozhodnutím změněno.**
.
.
.
10. kapitola
Dvojice, která se k sobě tiskla na jednom koni, k sobě v ponuré noci a ještě horší přítomnosti, pocítila silný cit.
Angele to prolomilo ledové srdce, které ji vždy nechávalo přibitou pěvně při zemi, ale teď? Ztratila pojem o čase a vnímala jen Alexovu prudkou vůni; třešňovou? Nevěděla, kdo ví?
Tušila, že to co tíží její srdce bude beztak opětováno jen z její strany."Alexi?"
Mlčel. Políbil ji do vlasů a pak dojel stále pobaveného Cyrila.
Nepotěšena jeho mlčenlivostí zavřela oči a předstírala spánek.
"Co tě tolik pobavilo?"
"Pořád nemůžu uvěřit tomu, že se budeš ženit." odpověděl mu Cyril. Nanovo vyprskl smíchy, až mu louče nebezpečně sklouzla z ruky a málem skončila v suché trávě na zemi.
"Věř mi, já také ne." ubezpečil ho Alex a pak sklouzl pohledem ke spící Angele.
"Spí?" zeptal se zbytečně Cyril.
Alex přikývl. "Usnula rychle."
"Divíš se jí? Bylo toho na ni dneska moc. Stále pochybuji o tom, že jste byli snoubenci, když jsem vás tam načapal." zamračil se Cyril.
"Proč myslíš?" rozezlil Alex bratrovo konstatování.
Cyril se usmál. "Vypadala poněkud překvapeně."
Dál už se trojice mířící od Bathu na sever obešla bez řečí. To tíživé ticho prolomil až o hodinu později Alex. S křikem popohnal koně do klusu.

Srdce v kalhotách.0.5

10. února 2010 v 10:55 Srdce v kalhotách
5. Kapitola
"...Srdce v kalhotách!"

<3

Michael se snažil necivět na dívčiny kotníky, to když si vykasala sukni vysoko pod kolena a jen tak v pantoflích se chtěla dostat k drožce.
"Není vám zima, drahá?" zeptal se smíchem Michael.
Kryštof ho zpražil varovným pohledem. Jako by mu říkal, ať jí nechá být.
Julie zavrtěla prudce hlavou "Co je vám do toho? Hm?"
Přeběhla vyšlapanou cestičkou až ke dveřím kočáru a bez čekání na kočího, který ji chtěl pomoci, vklouzla dovnitř.
Kryštof se zamračil "Opovaž se na ní jen šáhnout, rozumíš mi?"
"Máš strach?" zeptal se pochybovačně Michael.
"Ty by si měl mít strach, sice nemám jednu ruku, ale věř či ne, tou druhou se umím trefit bez chybně."
Michael se rozesmál "Přeci si nemůžeš myslet, že bych chtěl takový pískle, jako je tvoje sestra."
Kryštof vyskočil do kočáru a posadil se vedle Julie, která civěla z okna.
"Podívej! Ty kopce, já to tu prostě miluju!" rozplývala se při pohledu na vysoké hory, kterým vrcholky zakrývaly husté trhance bílé mlhy.
Vysoko vzrostlé borovice halil zářivý sníh a krajinou se nesl zpěv kosa. Michael vpadl do kočáru v ten moment, kdy se Julie zářivě usmívala, ale její úsměv pohasl, hned potom, co dosedl na protější sedátko a pohodlně se uvelebil. Z trhnutím odvrátila hlavu, a s přivřenými víčky propalovala svého bratra.
"Nechceš mi náhodou vysvětlit, proč vlastně jede i Michael?" začala nepochopitelnou otázkou, nad kterou se Kryštofovi pozastavoval rozum.
Mírně se naklonil dopředu, to když se kočár s trhnutím rozjel. Po chvíli odpověděl.
"Michael? Přece nenecháme návštěvu samotnou." Uvažoval nahlas Kryštof, který si dělal starosti už kvůli Michaelovi, který se tu objevil jen tak, bez varování.
"Vlastně jsem zvědav na vaši mladší sestru." Přispěchal s vysvětlením Michael, který cítil napjetí, které vyselo mezi trojicí, která se hnala dolů do údolí.
Julie odvrátila plna vzteku tvář od mužů, kteří se jí nepochybně vysmívali.
Kryštof ji objal zdravou rukou kolem ramen a pak ji políbil do vlasů "Neříkal jsem ti, ať si z Lizzie nic neděláš. Sama poznáš, že je jen dobře, že sis Daniela nevzala ty."
Z dívčiných zelených očí se náhle spustili slzy. Přirovnával je smutku ze ztracené lásky, ale dívka ho uvedla z omylu.
"Neříkala jsem ti snad, že nejsem taková husa, abych si i po tom všem na něho stále myslela?" hystericky se rozesmála na celé kolo, a na svých rtech ucítila mokrou stroužku slz.
Sevřenou dlaní si utřela oči. Nechtěla se dívat na muže, který
je sledoval s kamennou tváří a nepochybně se jí už zase vysmíval. Koutky plných rtů měl povytažené a v temně modři jeho očí se cosi třpytilo. Odhrnul si z vysokého čela prameny dlouhých vlasů a zavřel oči.
"Kam se to vlastně řítíme?" zeptal se zvědavě onen muž.
Kryštof pohladil sestru po šíji. Podíval se na svého přítele, a pomyslel si, že ráno je moudřejší večera.
Kvůli Julii se v něm cosi vzepřelo, a toho muže teď na zlomek okamžiku začal nenávidět. Uvědomil si, jaký je hlupák! Michael přeci nikdy nezatoužil po mladé panně, tak proč by měl zrovna teď? Určitě není sestra v nebezpečí, ujišťoval se v duchu.
"Do Lietzu. Otec si nejspíš myslel, že právě tam nejde Daniela. Ale pochybuji, že by se s Lizzie schovávali právě u jeho rodičů."
Julie v sobě držela vzlyky, když v tom vyhrkla "Tam nebudou! Lizzie měla šaty od písku, nepochybně se schovávají v jeskyních." Utřela si nos a pozorně se podívala na Michaela, který si jí sotva všiml.
"V tom případě se vydáme rovnou tam, ne?" usmál se Michael.
Kryštof zaklepal na Allana a změnil směr jízdy.
"Proč si vlastně přijel?"
Michael zachytil Kryštofův zkoumavý pohled. A nepochybně se oklepal; pomyslela si Julie, která už opět byla klidná a pozorná.
Michael se zadíval ven z okna a zatáhl zelenou záclonku. Rysy jeho tváře zkameněli zlostí, kterou vrhal sám na sebe.
"Vlastně to není ani tak moc důležitý." Rukama si třel pevná stehna a těkal očima z jednoho sourozence na druhého. "Máš mít přeci osmnáctiny, myslel jsem si, že bych ti mohl popřát."
Vymyslel si rychle výmluvu.
Julie mu bez pochyby uvěřila, protože hned začala s chválou.
"Vidíš, Kryštofe, na tebe si přátelé alespoň vzpomenou! Bůh ví, kde je Elleanoře konec! A co potom Frennie? Vždyť jsme je neviděli od doby, co se strýc rozhodl zmizet z Rakouska a odstěhovat se do Čech." Poté se s úsměvem podívala na Michaela "Určitě tvůj přítel neodmítne pozvání na oslavu, kterou chce matka uspořádat."
Kryštof se zamračil "Sama víš, že bez Lizzie se nic dít nebude!"
Julie pokrčila rameny "Stejně se ta husička najde. A bezpochyby v Danielově posteli!" věštila vševědoucně Julie.

Rodokmen S.L.I.

9. února 2010 v 11:11
Tento rodokmen je k rodině Rosity a Jana
a k rodině Elleanory a Brenda.

Rodokmen k rodině Cliffových
a k rodině Andrsonových.

Srdce v kalhotách.0.4

2. února 2010 v 22:49 Srdce v kalhotách
4. Kapitola
"Benettová..."
Lizzie seskočila z koně a nechala ho tam podkonímu, aby se o něho postaral. Hnala se pak rychlostí blesku do domu. Prudce za sebou bouchla dveřmi a opřela se o ně.
Zhluboka dýchala a pokoušela se prohlédnout potemnělou halou, ve které plápolala jen jedna svíce.
Doufala, že už budou všichni spát, ale to se mýlila.
"Už jsme si s maminkou říkali, že ses nám ztratila." Podotkl tiše otec, který ji zastihl právě, když stoupala po schodech.
Zastavila se s dlaní položenou na zábradlí z černého železa, které bylo zdobené květinami právě; opravdu mistrovská práce. Podotkla v duchu Lizzie, než byla schopná podívat se otci přímo do očí.
"Jen jsem se opozdila." Lizzie sklopila strach, aby na ní nebylo vidět rozrušení.
"A kdo tě tak zdržel?" ozvala se Julie, která stála na ve svém župánku na konci schodů a dívala se na sestru se škodolibým úšklebkem.
Lizzie se rozklepala kolena a pak se podívala na zlatý kroužek na svém prsteníčku "Vlastně, kněz." Hlesla skoro neslyšeně.
Otec vyběhl po schodech až k ní "Kdo?!"vyštěkl podrážděně a chytil ji za pravou ruku, na které se třpytil drahokam, rudý jako krev.
Lizzie poníženě mlčela. Julie nemeškala a seběhla k sestře, aby zjistila, co se vlastně stalo.
"Vza-vzala jsem si Daniela." Zakoktala zlatovlasá dívka.
"Elizabetho Vilémová, okamžitě odejdi do své komnaty!" křičel rozčílený otec.
Lizzie odstrčila svoji sestru stranou a ještě jízlivě dodala "Benettová, jmenuji se Benettová."
"To probereme ráno u snídaně!" křičel na Lizzii otec. Zmučeně se posadil na schody "Já toho parchanta zabiju! Já ho uškrtím! Já ho rozpor…"
Julie se posadila vedle svého otce a mlčenlivě naslouchala jeho klení.
"Ts…" Jan v si v mysli nadával, jak je neschopný.
"Není to tvoje vina, že je naivní." Julie mu položila ruku na skleslá ramena.
Otec však o její lásku nestál "Jdi si lehnout! Okamžitě!" Jan se zvedl a za okamžik zmizel ve své pracovně.
Julie se ztěžka zvedla a slzy měla na krajíčku. Už nemá naději nosit Danielovo jméno! Sestra jí ho vyfoukla pod nosem. Ruce založené na hrudníku jí odtáhli mužské ruce, které ji pak lněným kapesníkem s iniciály M.G.C. sestřely z tváří slzy.
Dívka se smyslů zbavená otočila zády k vysokému muži, který ve tmě vrhal jen nepatrný stín, a ona nemohla určit, kdo to je. Mávla nad tím rukou a jako duch se odebrala do pokoje, kde už slyšela chrápající Lizzie.
Zřejmě se jí usínalo dobře; pomyslela si Julie, která jak doufala, dnes bez pochyby nezamhouří oka. Ztěžka obejmula dlaní kliku a potichu vešla do komnaty.

Srdce v kalhotách.0.3

1. února 2010 v 18:01 Srdce v kalhotách
3. Kapitola
"Krásný majordomus..."

"Kry..Kryštofe!" Julie zvesela zavýskla a vrhla se svému bratrovi do náručí. Políbila ho na tvář a držela se ho jako klíště.
Chytil ji v pase a nadzvedl do vzduchu "Ty jsi ale vyrostla! Už nejsi to malé pískle, jaké jsi byla, když mě otec poslal na školu do Bosnu." Pohladil ji po bledé tvářičce.
"A neplakej!" usmál se.
"Když já jsem tak ráda, že jsi se vrátil!" Znovu se k němu vděčně přitiskla.
Kryštof ji od sebe odstrčil a držel ji za ruce "Hm… Stala se z tebe žena, o tom není pochyb!"
Vzal ji kolem ramen a kráčeli po schodech do haly.
"A co rodiče?" zeptal se z nenadání Kryštof "Je něco nového?"
Julie se smutně usmála "Jsou od tvého odjezdu stále jako bouřkové mraky! Ale co ty? Jak si se měl? Povídej a nenapínej mě!"
Až teď si všimla jeho ruky, kterou měl schovanou pod kabátem. Zavřel oči a koutky úst stáhl v rovnou linii.
"Co se ti stalo?" Julie přimhouřila oči a odtáhla mu lem kabátu. Přitiskla si dlaň na pootevřená ústa úžasem a znovu se mu zavěsila na krk "Ach. Proboha! Co se ti stalo?"
Dneska měla slzy na krajíčku. Pořád plakala a bratrova ruka ji nedodala síly. Uchopil ji druhou rukou a přitiskl k sobě "To nic, Julie."
"Co..co si dělal?"
Shrnul ji mokré vlasy s čela "Souboj moje milá…"
Julie kroutila nechápavě hlavou "A stálo ti to za to? No tak, stálo? Vždyť je z tebe mrzák!" Její krásný bratr a,.
"Přistihl jsem,..Herolda při podvádění." Nadechl se "A když jsem odhalil jeho podvod s esy, vyzval mě na souboj. Julie, chápeš to? On mi řekl, že jsem užalovaný usmrkanec!"
"Nechápu vás chlapy, co si myslí, že změní svět! Proč si proboha nemlčel? Kryštofe!"
Bratr se podíval na muže, co stál za Juliinimi zády a šeptl ji do ucha "To je tvůj manžel?"
"Neodbíhejme od tématu." Julii však zvědavost nedala a otočila hlavu, aby spatřila Daniela, co stál za jejími zády a rysy obličeje měl stáhnuté ve vzteklé grimase.
Hystericky se rozesmála "Daniel Benett? Ten je akorát lhář, arogantní zmetek a sukničkář!" vztekala se Julie.
Bratr zvedl upřený zrak od své milované sestry a pokradmo sledoval muže, který se vzdaloval v jezdeckém kostýmu od dvojice, která se vítala v hale Kellning Hallu. Otevřel dveře a s pozvednutím třírohého klobouku pokynul Kryštofovi na rozloučenou.
"Co se stalo?"
Julie kroutila hlavou "Nic. Nic se vlastně nestalo. Sešlo z mojí svatby, jsem nešťastná kvůli tvojí chybějící ruce a Lizzie se blaženě usmívá, protože ji první hejsek zve k sobě do vyhřáté postele!"
"Lizzie? A já myslel, že je ještě v plenách! A kde je naše malá holčička?!"
Julii padl zrak z okna, které se táhlo od stropu k podlaze a kysele podotkla "Zřejmě se projíždí s panem Benettem na koni!"

Srdce v kalhotách.0.2

1. února 2010 v 10:22 Srdce v kalhotách
2. Kapitola
"Sbohem…"
Lizzie se dlouze dívala na prázdné schody.
"Co se jí stalo?" Mladší ze sester teď stála zády k Danielovi a vnímala jeho vůni; ach Dane, co bych dala za tvou lásku…
Danielovi bylo mizerně. Teď jí to rozhodně nesmí říct, určitě by ho poslala ke všem čertům, tak jak to udělala Julianna.
"Udělalo se jí špatně, povídala něco o…" Danielovi uvízla omluva, vlastně výmluva, na rtech.
Lizzie si přitiskla ukazovák na rty "Pššt. O dívčích problémech se přece nemluví!" uchechtla se a pak se mu zavěsila do nabízené paže.
"Máte hlad, Lizzie?"
Sklopila zrak a přikývla "Jako vlk!"
Daniel společně s Lizzie vešli do síně, které vévodily dva krby. V nich plápolal oheň, vysoký tak jako lidská postava. Na zdech vyseli vyšívané gobelíny a tak chránili před mrazem, který řádil venku.
"Dobré ráno." Ozvala se od stolu Rosita.
"Dobré ráno, maminko…"
Lizzie se posadila na poodsunutou židli a zářivě se usmála na Daniela. On jí s radostí úsměv oplatil, a sedl si po její pravici.
Z levé strany měla Lizzie mračícího se otce, který bedlivě pozoroval Daniela Benetta.
"Kde máte Julii, Danieli?" zeptal se nevrle. Měl by jí spíše nadbíhat, než její mladší sestře.
Daniel si odkašlal "Udělalo se jí nevolno, tak pro dnešek zůstala v pokoji, máte jí prý omluvit."
Otec si nabral na vidličku kousek ovčího sýra a chvíli sousto přežvykoval společně s čerstvým chlebem. Založil si ruce pod bradou "Skutečně? Tak to se jí udělalo nevolno hned potom, co ztropili s Lizzie takový povyk, že Lizzie?"
Matka se zavrtěla na své židli naproti otci a zamračila se na něho "Jane! Prostě se jí udělalo nevolno, a tak se šla natáhnout."
Lizzie, která do teď mlčela, se s úšklebkem zeptala "A proč teda plakala? Rozhodně to nebylo kvůli šatům, které jsem si od ní půjčila."
"Myslím, že by si to měl zjistit, co říkáš, Jane?" zamračila se Rosita.
Otec přikývl "Jak si přeješ. Jako kdybych neměl nic lepšího na práci, než utěšovat malé uplakané holky."
Daniel se postavil "Omluvte mě, ale slíbil jsem zahradníkovi, že mu pomůžu." Otočil se k trojici rozložitými zády; o tři hlavy převyšoval šklebící se Lizzie, která v duchu kula pikle.
Lizzie při své výšce sto padesáti centimetrů byla sice maličká, ale dvoumetrovému a robustnému Danielovi se tiše smála, ale nebála se ho, tak jako kdysi Julie.
"Omluvte mě." Odkašlala si Lizzie, když Daniel zmizel ze síně "Já jsem se zas chtěla jet dneska projet na koni a…"
"Nikam nepojedeš! Podívej se z okna, jak tam fučí a teď mi řekni, že si to nemyslela vážně." Zamračila se na ni Rosita.
"Ale." Lizzie se podívala z okna a skryla tak spokojený úsměv. "Co mám teda dělat?"
Jan vzhlédl od papírů, které měl rozložené na stole "Tak si běž třeba do zahrady a hra si s kočkama."
"Už nejsem malá, tati!" usmála se Lizzie "Ale do zahrady půjdu moc ráda."