Březen 2010

Každý sám.0.2

31. března 2010 v 15:44 Everybody alone
2.    Kapitola
.
.
.
Jane se v duchu zasmála, kdyžspatřila bahnité stopy, které vedli po schodech do podkroví. Rozhodla se je sledovat, aby se dozvěděla, kde ten muž vlastně bydlí. A kdo on vlastně je? Vrtalo jí hlavou, když ho sledovala ze svého úkrytu naproti prohlubni, kde vzdal své pátrání. Vskutku nechápala, jak se přes strž dostala a byla jen a jen ráda, že ten skok přežila ve zdraví.
I když ho viděla jen zdálky, zdálo se, že je urostlý a vskutku vysoké postavy. Upnuté kalhoty jasněrýsovaly pevná stehna a lýtka, a bílá košile, kterou těsněobepínal kabát, dal jasněnajevo jeho široký hrudník. Zřejmě si nepotrpěl na boty s přezkami, které v dnešní době šlechtici nosívali, ale na vojenské holínky s ostruhami. V pase měl připnutý jednapůlruční meč. Jane se v tom musela vyznat, její otec, dřív než ho pověsili za vlastizradu, měl právě takový. Jane posmutněla, ale slzy už kvůli otci dávno nerojila, věděla totiž, že pokud by se měl někdo zachránit a neskončit na šibenici, byl to právě on. A medailonek, který jí předal v Aberdeenu, kde chvíli žila po jeho smrti, černoch Desset, jí napověděl, že zřejmě žije. Byla to sice jen chabá naděje, ale i tak se Jane neoddávala zoufalství, i když moc ráda vzpomínala na otcovy snědá líčka a stále se usmívající hnědé oči, které zdědila po něm.
Rozhlédla se po malé chodbičce, která byla také vstupní halou, a kdyžzjistila, že ji snad nikdo nesleduje, vydala se do podkroví. Byla užskoro u konce svého cíle, kdyžse otevřeli dveře a z nich vyběhla červenající se, smějící se služebná, která do ní málem vrazila.
"O-omlouvám se, Lady Jane." Urovnala si na hlavěčepec a vysekla jí poklonu. A zanedlouho se ztratila na schodišti. Jane si přitiskla dlaňna srdce, a uvažovala, zda je rozumné se potulovat po domě, když kolem běhá plno sloužících, kteří by jí mohli spatřit. A jak znala prostý lid, hnedle se roznese po domě, kdo zde pobývá.
"Jane? Jane Harlettová." Ženský hlas, který na ní volal ze vstupní haly patřil Lady Rebece. Jane se vylekala. Nevěděla, zda se přiznat, že zde slídila nebo si raději najít nějakou dobrou skrýš. Vybrala si první možnost, protože krom pár trámů a pavučin na půdě nebylo vůbec nic. Se skloněnou hlavou se objevila na schodišti a ještěnež sešla dolů, na tváři se jí objevil ruměnec. "Omlouvám se, Lady Velvetová, ale zřejmě jsem zabloudila."

Každý sám.0.1

27. března 2010 v 18:02 Everybody alone
1.    Kapitola
Dustbin south Hall,
Milostivý rok 1602

Malé jabloně s popraskanou kůrou v ranním slunci vrhaly stíny na rosou pokropenou zeleň trávy, která byla po roztátém sněhu krásně načechraná a rozbahněná, až se ve velkých loužích odráželo jako v zrcadle ebenové nebe, po kterém plulo nespočet bílých beránků a střemhlav se po něm prohánělo několikero šedých hrdliček, které společně s kukačkou oznamovaly příchod jara a tepla, které dávaly znát paprsky slunce; jediný kaz na kráse byla mlha, která skrývala výhled na nedaleké pohoří, Black Mill.
Jezdec v černém kostýmu, s černou škraboškou a třírohým kloboukem stejné barvy seskočil z koně a promnul si bradu, kterou pokrývalo několika denní strniště. Pravou nohu zapřel o spodní trámek ohrady, ve které se páslo stádo černých koní a několik čerstvě narozených hříbat, které se pokoušeli vstát. Jezdec sejmul z hlavy klobouk a nabodl ho na sloupek, který odděloval jednotlivé části dřevěné ohrady. V očích mu jen létali jiskřičky nadšení, jak tuhle krajinu miloval, tak moc se těšil, až se objeví doma a po dlouhých, deseti letech opět spatří svoji matku. Polkl a s těžkým srdcem se vydal s koněm, kterého držel za uzdu, udusanou hlínou úzké cesty vstříc venkovskému panství, které opustil před zmíněními deseti lety, když odsud utíkal před povinnostmi, týkající se vedení toho skvostného sídla.
Ohlédl se jen jednou, to když za sebou zaslechl rachot blížícího se kočáru. Klidně zatáhl koně k ohradě, která se táhla podél cesty už od rozcestí a čekal, až kolem něho projede kočár.
Malá záclonka se pohnula a on měl možnost spatřit vrásčitou ruku. Jen na malý zlomek vteřiny si pomyslel, že kočár zpomaluje, ale kočí pak prudce práskl bičem do zadků koní, až se od točících se kol odlupovaly kusy bláta.
S jakou nostalgií se vracel do míst, kde vyrůstal. Myslel na dopis, který za ním putoval z Anglie až na Jamajku, kde bylo rozhodně větší teplo, než v zmrzlé Anglii. Mlha končila necelých dvacet metrů před ním, moc dobře si uvědomoval, že její příčinou je nedaleké jezero. Když konečně prošel úžlabinou, mlha se zni čeho nic zvedla, a před ním se objevil starý cihlový dům, který byl zarostlý vysokými tujemi a kolem dokola se volně proháněla domácí drůbež.
Na příjezdové cestě, tak jak si pamatoval, leželi drobné barevné kamínky a na cestě, která vedla za dům, kde se rozprostíral les, stál černý kočár, který ho před chvílí předjížděl.

Každý sám.0.0

27. března 2010 v 17:57 Everybody alone
Každý sám

< - *- >
"Šestnáctiletá Mary Jane Harlettová je dalo by se říct sirotkem, a proto se jí nikdo nemůže divit, když odmítá žít se strýcem, který ji ke všemu okrádá, ale navenek se tváří, jako by nic! Uteče proto k bývalé dvorní dámě své tety, Alžběty I., a žádá zde o azyl, výměnou za pomocnou sílu na jejím venkovském statku, kam se po smrti svého manžela Emanuela stará dáma odebrala. Stará dáma? Jistě, to také není správné vyjádření, protože Lady Rebeca rozkvétá, to když za ní čas od času přijede její milenec Ryver Robson, který jí v jednom kuse nabízí manželství, však bezvýsledně!... A kdo by to byl tušil, že se r.1602, po deseti letech uráčí vrátit i nejstarší syn, který zpočátku nestojí ani o matčinu lásku, ale jak se ukáže, rád láká do postele mladé služebné? Lady Rebece se to za mák nelíbí, a proto zprvu nesouhlasí, aby Jane H. pracovala coby pomocná síla ve stájích... Co se stane, až se Sir splete a místo služebné si do postele pozve právě ji?"

asa

wew
Život
******
Život je příliš krátký,
krátký na to,
aby se prožil v nenávisti.
Život je příliš krátký,
krátký na to,
abyste v něm našli hodně štěstí.
Život je příliš krátký,
krátký na to,
aby ho prožil každý sám.
Život je příliš krátký,
krátký na to,
aby člověk jen vzpomínal.
Život je příliš krátký,
krátký na to,
aby se začal pořádně žít,
protože až se začne žít,
tak bude čas ho opustit.

Srdce v kalhotách.1.3

18. března 2010 v 21:33 Srdce v kalhotách
13. Kapitola
.
"Je mi zle..."
.
…O tři měsíce později…
Léto 1699,
Dům kmotry Elizabethy,
Wien - Rathspark
(Vídeň)
.
Dům kmotry Bethy byl vskutku skvostný, uvědomila si Julie hned první den, co se ocitla ve velkém městě, sama na prahu dospělosti. A také vzdělanosti. Svůj sen měla na dosah ruky, lépe řečeno, skoro přes ulici. Na druhém konci parku se totiž svojí velikostí a skvostů tyčila Vídeňská universita. Julie tehdy zalapala po dechu, když vročila v plné polní do haly kmotřinčina domu. Cihlový dům, zarostlý břečťanem, byl v šedé ulici zcela neznatelný, tím víc jí ohromilo, jak je dům veliký! Před domem byla malá zahrádka s houpačkou, která byla zavěšena na velkém stromu hrušně, a ve větru, který už týden ne a ne ustat se pohupovala nahoru a dolů. Černá mračna, která plula po obloze protínalo několikero blesků a také cáry mlhy schovávali zcela červený dům s doškovou střechou, která byla kropena studeným deštěm, který se spouštěl z oblohy v dlouhých provázcích. Julie to vše pozorovala z postele a nevěřila, že ta slibovaná Vídeň, prozářená sluncem, může být v nadcházejícím létě studená jako psí čumák kolie Missi, která se krčila pod schody a svůj strach dávala najevo hlasitým vytím. Julie se protáhla a s nadšením vyskočila z postele. Hodiny na krbové římse odbili teprve šestou, a tak se nemusela bát, že by zaspala do školy, když vyučování začínalo teprve v za pět minut osm. Většinou tak, jak to učitel stihl. Dlouho seděla na posteli a bědovala, že včera oheň nechala pohasnout, jaká jí teď byla zima. Měla chuť se zachumlat zpátky do peřin, ale to nemohla! Kmotřička by se dozajista zlobila, až by jí komorná Lyli žalovala, že jí musí budit. "U sta hromů…" ujelo Julii, když zahlédla svůj odraz v nástěném zrcadle, které vyselo nad toaletním stolkem. Rychle vyskočila a během chvíle držela v ruce kartáč a pečlivě si rozčesávala dlouhé plavé vlasy. "To by zas bylo…" zakoulela očima. Znechuceně se zahleděla na korzet a už předem litovala, že nezůstala doma! Klidně i jako služka. Z podlouhlé bleděmodré flanelové košile se nasoukala do spodniček, které nechala večer ležet na perském koberci a oblékla si je. S korzetem bude muset počkat na Lily, až se uráčí…

Srdce v kalhotách.1.2

14. března 2010 v 18:41 Srdce v kalhotách
12. Kapitola
.
"Už jsme zase sami, Bětko..."
.
"To je dobře, že jsi za námi přišla." Usmála se mile Rosita "Betha mi právě sdělila, že se stěhuje do svého domu ve Vídni." Julie neměla na tlachání náladu a hned vyhrkla "Proč nechal Kryštof celý sídlo tomu lumkovi Michaelovi?" Rosita odvrátila zrudlou tvář rozpaky "Posaď se, miláčku." Julie poslechla a sedla si na proutěné křesílko. "Víš, maminka ani tatínek za nic nemůžou." Omlouvala jí Betha. V ruce držela šálek s talířkem, který rychlým gestem odložila na stoleček a chytila Julie za ruku "Někdy se prostě stane, že se lidé dostanou do krize, z které se dá jen těžko dostat…" "Já vím. Kryštof je hlupák, a doplácíme na to my! Jak s nervama tak i…" "Nervy…" hlesla tiše Betha v opravě Juliannina slovníku. Ta jen mávla rukou "Vždyť já vím!" vyštěkla. Zvedla se s křesílka "A co teď? Co bude dál? Budeme tu žít a šourat nohama ponížením? Pracovat pro Cliffa nebo co?" "S maminkou mě napadlo jedno řešení." Hlesla tiše místo Rosity Betha. "Proč mluvíte za matku?" vyštěkla drze Julie. Betha se usmála "Holčičko, jak říkám, matka za nic nemůže…" "Bulíky si věste na nos někomu jinému…"
Rosita zvedla hlavu a rozčileně okřikla dceru "To už by stačilo! Jak už jsem říkala, Betha bude bydlet ve Vídni a ty by si měla možnost docházet na universitu…" Julie už otevírala pusu, ale Rosita jí zadržela "Teď mlč, ano?" Nadechla se "Mohla by si tam s ní bydlet, dokud bychom pro tebe nenašli toho správného muže, ale pochybuji, že po tvém chování tě bude chtít tetička vzít s sebou do Vídně."

Srdce v kalhotách.1.1

14. března 2010 v 14:30 Srdce v kalhotách
11. Kapitola
.
"Chladná a netečná Julie..."
.
Julie otevřela oči a zaskučela "Jděte pryč!" odvrátila od Rodičů a Michaela tvář, a zavrtala se do přikrývek. Ležela jen v nedbalkách! Jak se to mohlo stát? "Blázníš?" Jan si sedl k Julii na postel, a čekal, až Michael odejde z pokoje. Zůstal tam už jen on a Rosita. "Co se ti stalo?" zajímala se Rosita, která si sedla k Juliannině hlavě, a položila si jí do klína. Hladila jí něžně po bledé tváři. Julie zamrkala, aby zahnala slzy "Netuším. Zničehonic jsem se nemohla nedechnout, a bylo mi na zvracení." Odpověděla tiše. Rosita se oklepala zimou, to jak jí přešel mráz po zádech "Jane, prosím, běž zkontrolovat Kryštofa!" Jakoby to vycítila. Ti dva si byli už od mala dost blízcí, a všechnu bolest prožívali společně. Hlavně tu duševní. Jan se zamračil, vstal a za chvíli se i za ním zaklaply dveře. "Mami?" Julie zvedla řasy a dívala se svýma vystrašenýma očima na matku "Já… já to nezvládnu!" "Ale co, drahoušku?" Julie se posadila a Rosita jí obejmula. "Neplač." Hladila jí po zádech a její tvář si tiskla k oblí ramene. Julie vzlykla "Lizzie je těhotná! Mami, ona utekla…" otřela si hřbetem ruky mokrý nos a zavřela oči. "Všechno bude v pořádku. Ty se přeci nemusíš strachovat, že nic nezvládneš. To by měla spíš Lizzie."

Srdce v kalhotách.1.0

11. března 2010 v 20:54 Srdce v kalhotách
10. Kapitola

"Nic se neděje..."
.
<3
.
Jan se rozhlédl po chodbě a nestačil se divit. Po cestě se srazil snad se strašidlem, pomyslel si. A se sklenkou mléka vešel do ložnice, kde na něho v polospánku čekala Rosita.
"Děje se něco, lásko?" Zeptala se ochraptěle. "Nejspíš tu máme strašidlo!" Manželka jen zavrtěla hlavou "Ne, ne. To byla Julie. Kryštof tu byl a potvrdil mi mojí domněnku. A hádej, odkud se tak hnala?" Rosita se kousla do rtu, aby skryla potěšení a úsměv. Jan zavrtěl hlavou "Netuším." "Myslela jsem si to!" Rosita přistoupila ke krbu, kde plápolal oheň a přiklekla si k němu. Sklonila hlavu a vlasy nechala spadnout na svá kolena. Odhalila tak krk, ale jakmile si to uvědomila, hned ho skryla a smutně se podívala na Jana "Od Michaela Cliffa. Vůbec se mi nechce líbit, že se tu ten hoch objevil." Jan si všiml, jak před ním skryla své vrásčité hrdlo a píchlo ho u srdce. Ona si snad Rosita myslí, že už se jí nelíbí? Přistoupil k manželce ze zadu a klekl si vedle ní. Na zemi ležela bílá kožešina, a tak Rositu položil na záda a hřbetem ruky jí hladil po tváři "Proč se ti to nelíbí?" Pokrčila rameny a otočila se k němu zády. "Nevím. Snad se bojím, aby nebyla znovu zklamaná. Viděla jsem, jak se na něho dívá." Jan pohladil manželku po oblém zadečku, který byl věkem větší a větší a neodpustil si plácnutí, až Rosita bolestně vyjekla "Odpusť, nechtěl jsem ti ublížit." Otočila se k němu zády, a její vrásčité oči se na něho usmívali, rty však nikoliv. Pohladila ho scvrklou rukou po neoholené tváři, kterou si nechával zarůstat, a políbila ho na bradu. "Je mi všeho líto, Jane. Je mi líto Lizzie. Julie se zmínila, že jí bylo špatně. Je možné, že je těhotná…" Na čele se jí objevila starostlivá vráska. Jan se mile usmál "Všechno dobře dopadne. Naše děvčata se o sebe umí postarat." Rosita přikývla a odvrátila od něho tvář, po které jí skanuly slzičky smutku. "Ty pláčeš?" všiml si Jan. Zavrtěla hlavou. "Nelži… Dobře víš, že lhát neumíš…" "A co Kry-kryštof?" zvykla. "Ten si za to může sám. A i mrzák, může být chlap k pohledání, ne?" Jan si přitáhl Rositu k sobě, a pak společně mlčky usnuli na zemi, ozářený plameny ohně, který ještě dlouho poté praskal a hřál.

Sněží nám štěstí

11. března 2010 v 15:03 Young
"Sáro?" "Sáro?" Ozvěna se nesla domem, ale žádná odpověď! "Tak Sáro, kde jsi ty psisko pitomý?"volala teď už zoufale Klára. Ozvalo se škrábání psích drápů na plovoucí podlaze, a poté do Klařiny nohy narazil mokrý čumák… "Hodná holka.."podrbala fenu za uchem a pak zamířila podél zdi k venkovním dveřím… "Dones vodítko… Honem.." Naučeným trikem připevnila zlatému retrývovi vodítko na obojek, a nahmatala kliku. Když otevřela, ovanula ji krásná, zámořská vůně.. Pocházející od mořského břehu.. Studený vichr bičoval pobřeží už pátý den, ale Kláře to bylo jedno.. Zachumlala se až po nos do teplého roláku a nechala se vést svým vodícím psem. Rychle přeběhli písčitou pláž, která byla plná ostrých překážek, a Klára se při výstupu do mírného pahorku trochu poškrábala o spadané větve. Už z dálky se k ní nesly veselé výkřiky a smích…, které navazovaly na vánoční koledy. Když se po namáhavým výstupu ocitla na terasa domu, který patřil Hugovi, oddychla si. Vešla do příjemně vyhřátého obýváku a vmísila se do rozjetého hovoru.. "Vždyť je teprve začátek prosince! Co budete dělat o Vánocích, když to všechno pití vypijete teď?" smála se a vzala si nabídnutou sklenku bílého vína. Hug obejmul svoji snoubenku kolem ramen, a pak ji odvedl od hostů "Měla si zavolat, došel bych pro tebe, nemůžeš se tu takhle potulovat, sama!" "Když jsem nemohoucí? Proč si mě chceš vlastně vzít, Hugu?" "Jsou určitý věci, kterým nerozumím já, ani ty… a je to proto, že tě miluju, uvědom si to!" Políbil ji na otevřené rty, které chtěli vznést protest.. Jako vždy ho chtěla škádlit, ale on už přišel na způsob, jak zarazit její všetečné otázky… Jeho dech byl cítit po alkoholu.. Cítila šampaňské, smíchané s lahodnou chutí vaječného koňaku.. "Hugu?" "Ano?" "Slib mi, že mi nikdy neublížíš.. A slib mi, že kdyby tě odvolali na štědrý den, že nikam nepoletíš…"přešla k oknu, o kterém už dávno dobře věděla, protože skrze otevřenou okenici k ní doplouvali vzduchem záclony.. "Podívej se ven, já o tebe nechci přijít.." Mlčel, což ji znervózňovalo.. "Hugu? Jsi tu ještě?" "Jsem.." nasadil ji na hlavu čepici a její křehká záda zabalil do svého kabátu "Pojď.. Něco ti ukážu.." "Ukážeš?"slyšel v jejím hlase trochu zklamání, ještě se nenaučila žít s pocitem, že nevidí.. Rvalo mu to srdce.. "Ano.."přejel ji palcem po rtu a pak něžně políbil.. Otevřel dveře, které vedli na balkon a pak ji zavedl do zahrady.. Škoda jen, že ji nemohla vidět.. Zmrzlá tráva, lemovala úhledný chodníček z lámaného kamene, a na konci stál bílý altánek, který obklopoval vysoký dub, s opadaným listí,.. a houpačkou, která se koupala ve větru zimního veselení.. "Kde jsme?" "V zahradě, uvidíš, že až se ke mně nastěhuješ, budeš vědět hned, kde co leží.. neboj, všechno ti ukážu.." Usmála se "Snad.." Chytl ji za studené ruce a pak ji vedl, čelem k ní a zády k altánu, k rozhoupané houpačce,.. "Tak a teď buď hodná holka, a počkej tu na mě.." "Mluvíš stejně jako já, když domlouvám Sáře.."zasmála se Klára.. Usmál se, pak zastavil houpačku a posadil Sáru na ní "Ukážu ti jeden způsob milování, chceš?" "A nechtěl by si přeci jen počkat do svatby?"smála se Klára, když ji pomalu zvedal z houpačkou víš do vzduchu.. "Nevydržím to už ani minutu.."když byla na úrovni jeho pasu, tvrdě zaútočil na vnitřní stranu stehen.. Zasmála se a pak mu křečovitě stiskla ramena "Pane, co to máte v kapse?" Rozesmál se na celé kolo.. Houpačka mu ujela a oba dva se svalili do zmrzlé trávy… Vzal ji za ruku a přitiskl ji na své vypouklé kalhoty "To, co brzy pukne touhou po tobě…Můj nástroj.." "Cože?"znovu vypukla v smích… "Ach, ty si můj blázínek.."znovu a znovu ji líbal.. Z ničeho nic si kejchla, to když ji na nose přistálo cosi studeného.. "Sněží..Lásko.."zašeptal ji do ucha.. Postavil se a pak ji pomohl na nohy.. a zavedl do altánku.. "Sněží nám štěstí?"zasmála se.. "I to.. Miluju tě.." "Ano, to je štěstí…"pohladila ho po vnitřní straně dlaně.. S nepřítomným pohledem se zahleděla do tmy před sebou a snažila se potlačit slzy.. Po dlouhé odmlce,..
"Hugu?" "Ano?" "Mám tě strašně moc ráda..Víš?" Potěšilo ho to "Vím.."


Dánský slib

11. března 2010 v 15:01 Vrstvy společnosti


Psal se r. 1746, Vídeň
Juliana Marie Brunšvicko-lüneburská se právě procházela po Vídeňské, viktoriánské zahradě, a obdivovala se hvězd, které svítili na tmavé, ingoustové obloze.. Ovívala se dřevěným vějířem, co ji dal darem dánský princ Fridrich, a nemohla popadnout dechu po jeho návrhu, který ji před necelou minutou zdělil.. Sklopila oči k zemi, a zahleděla se na svoje bílé střevíčky s květinovým vzorem, znovu vzhlédla k muži, který se na ni toužebně díval ´Víte jistě, že děláte dobře... Víte, já nevím, zda mám být potěšena.. nebo zaskočena.. V tuhle chvíli váhám, zda souhlasit se sňatkem, či ne.. Musíte mi prominout, ale opravdu nevím..´ Ohlédla se přes rameno k rosvícenému domu, pak se zbrkle omluvila a utekla. Hleděl dlouze za dívenkou, která mu očarovala mysl a pak se chopil svátečního meče, který mu vysel v pochvě na opasku.. Přemítal, její poslední slova.. Ale nezavrhla ten návrh, ne, má naději! Pomalu se vydal po pěšině stejným směrem, při čemž si vesele pobrukoval.. "Kde se loudáš?"zpustila hned na prahu Julianina matka; vypadala vyděšeně, když zjistila, že se její dcera červená jako rajské jablíčko "Zase si byla s tím pobudou? Kolikrát ti mám říkat, že to není ten pravý pro tebe, cožpak si chceš zkazit život?"lamentovala. Julie zavrtěla hlavou "Nechci si ho zkazit, ale je to můj život! Máti, opravdu o mě nemusíš mít strach.." zaklapla vějíř a vydala se dlouhou chodbou k sálu, odkud se nesly písně, které vybízeli k walcu. Když vešla do spoře osvícené místnosti, zaplesala.. Uprostřed sálu vířili v tanci páry, které se usmívali; byli šťastní... Oddechla si, když spatřila matku, že se vrátila k sestře.. Teď hučela do chudinky Sofii, která obracela oči k nebi a zuřivě odsekávala na každé matčino slovo.. "Slečno Julie, všudevás hledám, nemůžete mi takhle utíkat, vaše matka mi vynadala, ale o to ani nejde, měla jsem o vás strach.." Julie se otočila na svoji služebnou a smutně se usmála "Máš pravdu Polly, kdybych tě poslechla, a nezmizela s princem Fridrichem... tak bych." Polly ji skočila do řeči "Snad vás nezneucnil.."pokřížovala se "Že na mě nepovíte,..že řeknete, že já za to nemůžu.."služebná si tiskla dlaně ke rtům a klepali se ji kolena. "Ale žádný takový, dánský princ Fridrich,..je moc galantní.. a požádal mě o ruku.."povzdechla si znovu Julie. "To je mi ale nadělení.."měla už teď Polly ruce v bok "Ale s tím vaše máti nikdy nebude souhlasit.." Julie si přitiskla ukazovák na rty "Tiše Polly, máti se to nesmí dozvědět!"pak chytla služebnou za ruku "Jsem ospalá, vyřiď matce, že jsem se odebrala do svých komnat... Pak zamnou přijď, ano?" Polly se uklonila "Ano paní.."
Julie se nesla do schodů ztěžka, protože si narazila palec o létací dveře, které na ni pustil ten zatracený lord Mertnetli, co si sakra o sobě vůbec myslí? Ječela v duchu Julie.. Plížila se osvětlenou chodbou ke komnatám, které obývali společně s matkou a Sofii; už předem se moc těšila na teplou koupel.. Uslyšela drobounké kroky, které se nesly od schodů.. Rychle se přikrčila u kamenného výstupku a přitiskla svá holá záda na studenou stěnu.. Zadržovala dech; od matky slyšela dost báchorek, které ji teď v mysli proudili jako o život.. Nechce skončit mrtvá.., třeba i na dvě půlky! "Julie? Kdy jste, před chvíli jsem vás tu viděl!"slyšela šepot svého prince.. Nejistě se odtrhla od stěny; vyšla ze stínu, který ji dobře kryl a vrhla se mu do náruče "To mi nesmíte dělat, takhle mě lekat.." "Mám to brát jako souhlas, lásko?"políbil ji do vlasů.. Celá se rozechvěla "Nedal jste mi čas se rozmyslet..." "Všechno je už zařízené, trochu jsem počítal s tím, že budete souhlasit, můžeme se vzít už zítra... co říkáte?"usmál se. Rozhlédla se po chodbě, plna obav, že by je mohl někdo poslouchat; šibalsky se usmála a pak ho loktem šťouchla do břicha "Jste si tím zcela jist?" Rozesmál se na celé kolo "Nikdy v životě, věřte mi, jsem si nebyl ničím tak jistý, jako tím, že vás chci.. Už za vámi běhám dost dlouho na to, aby jste si všimla mého odhodlání.." "O, ano, už od loňského léta?"zasmála se.. Hleděl na ni, dlouze.. Jeho modré oči se změnili v černé uhlíky, které žhnuli touhou.. Doslova hořeli.. Julie byla odhodlaná šáhnout do ohně; utéct od matky.. Zamilovala se do tohoto pána už první den a byl by nesmysl, nechat si ho proklouznout mezi prsty! Mlčel, dál mlčel.. "Chtěla jsem jen říct, že vaši nabítku přijímám..." "Skutečně?"ujišťoval se teď už pomatený Fridrich. Přikývla "Utečeme? Ať je nějaký pozdvižení u dvora, co říkáte pane?" "Já vím, proč jsem si vás vybral!" "Proč vy? To já vás!"odsekla drze Julie.
....
O rok později.. "Chápeš to Polly? Před rokem si utekla a teď mi nabízí, abych se přijela podívat na své dvě vnoučata!" ječela podrážděná matka. Sofie seděla na sofu s knížkou v ruce a sténala nudou "Matko, kdyby si ji v den svatby neřekla, že ji nenávidíš a neseslala na ni kletbu, třeba by se ozvala i během toho roku." vstala a položila knížku na okraj stolku "A navíc, vůbec se ji nedivím, že utekla.. Kdyby mělo být po mím, tak už tu taky nejsem.. Ale jsem holt stará panna, kterou nikdo nechce, a tak ti tu jsem na obtíž.." "Co tím chceš říct?" "Že si sobec!" "Milá zlatá, ale beze mě by si nebyla nic.. Neměla by si na jídlo, neměla by si šaty a neměla by si ty svoje zatracený knížky! Pak se divíš, že tě nikdo nechce? Muži nechtějí knihomoly!" "To si povíme někdy jindy, rozbolela mě hlava.." Matka se obrátila zády k dceře, která ji tolik rozlítila; poté tiše a prosebně dodala "Jela by si semnou..? Myslím do toho Dánska.." Sofie se usmála, přistoupila k matce a obejmula ji "Pojedu... Moc ráda pojedu!"

Srdce v kalhotách.0.9

11. března 2010 v 14:05 Srdce v kalhotách
9. Kapitola

"Zatracený Cliff!"
<3
Julie se rozeběhla po osvícené cestičce a nakukovala otci, který jí bránil ve výhledu, přes rameno. Vyběhli zároveň, hned jak se stará žena přiblížila až k nim a z úst jí létali prapodivná slova, kterých se oba vylekali, a proto vzali nohy na ramena dřív, než si jich ta stará čarodějnice stačila všimnout.
"Už je pryč?" otázal se otec přes rameno, aniž by zastavil, nebo jen zvolnil tempo. Julie prudce lapala po dechu a byla vděčná za to, že jí matka nenutila nosit korzet. "Nejspíš ano." Jan prudce zastavil, otočil se a Julie do něho v plné rychlosti srazila, až se oba dva odporoučeli k zemi.
Julie si držela čelo, na kterém pocítila bouli "Au!" "Nefňukej a stávej! Jestli nastydneš, tak mi to tvá matka nikdy neodpustí." Julie si odfrkla a čekala, až jí otec pomůže "S tou sukní se vstává opravdu těžko!" postěžovala si na nadýchaný baldachýn, který jí svázal kotníky k sobě. Otec jí pomohl na nohy. "Slyšíš?" Julie nejistě přikývla "Přichází to od kostela a…" jazyk se jí zamotal a přilepil na patro, jaké sucho se jí udělalo v puse, když spatřila Michaela, který si vykračoval jako by nic po polní cestě, pobrukoval si a na přes rameno měl přehozenou jako pytel její mladší sestru. Na tváři jí pohrál radostný úsměv a oči se zatřpytili veselým a také přicházejícími slzami. Ať už byla Lizzie jaká chce, měla jí i přes neshody ráda! Vykasala si nadýchané sukně jezdeckého kostýmku a utíkala dvojici naproti. "Á, hrdina!" zamumlal si pod vousy Jan, které ho píchlo u srdce. Zakroutil hlavou a zahnal myšlenky, který se mu za dnešní den na mysl dostali snad už po sté. Zatracená bláznivá rodina!

Lucrezia Borgia

9. března 2010 v 19:07 Vjecy
Soubor:Bartolomeo Veneto 001.jpg

Lucrezia Borgia (česky též Lukrécie), pocházející z významného rodu Borgiů, se narodila r. 1480 v Římě, zemřela 24. června 1519 ve Ferraře.

Byla nemanželským dítětem španělského kardinála
Rodriga de Borja, matkou byla jeho dlouholetá milenka Vanozza Cattanei. S touto ženou měl kardinál (po přestěhování do Itálie si změnil jméno na Borgia) ještě další tři děti, syny Cesareho, Giovanniho a Jofrého.
Lucrezia byla vychovávána u kardinálovy sestřenice Adriany de Mila. Na veřejnosti se objevoval ve společnosti své rodiny, tj. ve společnosti dětí, milenky Giulie a Adriany de Mila. Jako jedenáctiletou ji otec plánoval provdat za španělského šlechtice dona Gaspara d´Aversa. Po smrti papeže Innocence VIII.se kardinál Borgia stal papežem Alexandrem VI. a plánovaný sňatek již nebyl dostatečně výhodný. Lucreziiným manželem se stal hrabě z Pesary,Giovanni Sforza.
Po několika letech chtěl papež Lucreziino manželství zrušit s odůvodněním, že nebylo naplněno pro impotenci manžela. Giovanni Sforza se nařčení bránil, poukazoval na to, že papež chce dceru pro sebe a navíc veřejně odsoudil údajné incestní vztahy Lucrezie a jejích bratrů.

Srdce v kalhotách.0.8

8. března 2010 v 18:55 Srdce v kalhotách
8. Kapitola

"Bojíš se...?"
<3
Pět koní v zástupu se hnalo po nerovné cestě. Vítr rozfoukával spadlý sníh a slunce skrze roztrhané mraky vlažně zalévalo zemi oranžovým světlem blížícího se západu. V korunách stromů se honili kosi a na zemi se válela kupa odhrnutého sněhu, jakou si musel dát někdo práci. Michael si v sedle pohvizdoval, a pokradmo sledoval Julii, která byla zabalená v hnědém kožíšku s bílou čepicí na hlavě. Stále se na něho mračila a dělala pošklebky na otce, který se rozčiloval nad neschopností své ženy. Rosita jen vzdychala, ale jeho řeči nebrala vážně, jen sem tam prohodila "Máš pravdu, drahý…"
Pokaždé se dvojice mladých lidí zakřenila a vyměnila si pobavené pohledy. Ale pak jako když utne, oba odvrátili tváře a sledovali průběh cesty. Za čtveřicí jel mlčky Kryštof, který je dohnal cestou s tím, že se určitě bude hodit jako dobrý vyjednavač.
"Kam vlastně jedeme?" Ozval se potichu Kryštof, kterému bylo špatně od žaludku z koňského sedla, který s ním houpal, až se mu žaludek obracel.

Připravuji...

7. března 2010 v 12:10

Slunečnice - Sedmikráska!

6. března 2010 v 12:33 Sunflower


Karel Gott - Sedmikráska
*********************
"Je tu nádherně!" rozplývám se nad tou nádherou. Z dáli jsou vidět střechy domů, které svým oranžovým světlem zalévají paprsky slunce. Někde v dáli slyším kukačky hlas, který mi připomene ráno doma na vesnici. Přistihnu se, jak se mi do očí derou slzy. Jen aby si Tom ničeho nevšiml, otočím se k němu zády a nechám se obejmout jeho velkými dlaněmi kolem pasu.
Šeptá mi do ouška další sloky básničky a já se rozplývám štěstím, že jsem konečně našla někoho, kdo mě má opravdu rád.! Ba co víc, miluje mě.
"Ty pláčeš?" všimne si, když se mi vzlyky rozklepou drobná ramena. Nejistě přikývnu a pak se mu pověsím na krk a hlavu položím na jeho rameno, tak jak to dělával on, když ho něco během školního roku zklamalo. Pohladí mě po hlavě, ale dál se nevyptává. Ví dobře, že by to ničemu nepomohlo, a že se potřebuji nejdříve uklidnit, než s ním budu moct mluvit.
"No tak... Kris." Zvedne prsty moji bradu a pak mě jemně líbne na rty "Jsi líbezná osůbka, víš to?" Snaží se mi zvednout náladu. Pak mi polibky setře slzy z tváří a posadí se společně se mnou do mechu. Kolébáme v náruči, až se mi po chvíli podaří usnout. Cítím teplo jeho těla a bušící srdce, ke kterému tiskne moji tvář. A slyším vzdáleně, jak mi šeptá, že všechno bude v pořádku.
Když ale mně se tak strašlivě stýská po domově!
Táta měl pravdu, vyletěla jsem z rodného hnízda zbytečně brzy! Ale kdybych se neocitla už v patnácti v Praze, na střední škole oděvnické, nikdy bych nepoznala Toma! Kterého opravdu šíleně miluji!
Spím jako dudek až do desáté večer. Probudí mě až píchnutí komárem, až se skoro leknu, že se mi to všechno zdálo, a já jsem tu sama! V trávě sice sama jsem, ale Toma si všimnu hned potom, jak se snaží rozdělat v malé prohlubině (která tu rozhodně nebyla) ohýnek. Prohrábnu si vlasy, musím vypadat šíleně! A po čtyrech, aby si mě nevšiml se dostanu až do blízkosti jeho zad.
"Baf!" Skočím mu na záda a líbnu ho na šíji. On však takovou zdrženlivost nemá, položí mě na záda a začne mě lechtat. "Ne! Ne Tome, neblbni." svíjím se smíchy, to když mě pošimrá v podbříšku, na jediném místě, kde jsem lechtivá.
Poslechne mě "Tolik jsem se těšil, až se probudíš! Pojď, něco ti ukážu!"
"A nebude to nebezpečné?" zeptám se. Jsem strašný srab, pokud se jedná o tmu, která nás obklopuje ze všech stran! Chytne mě za ruku a táhne po uzoučké pěšince, která vede k jeskyni, kterou tvoří puklina ve stěně zříceniny.
Zůstanu zkoprněle stát na místě "Kde se to tu vzalo?" Pokrčí s úsměvem rameny "Asi nejsme jediný, kdo tu kdy přespal! Nejspíš si sem chodí hrát děti." Přitiskne mě k sobě blíž a mžiku se mi přisaje na rty. Nevím, čím to je, ale je prostě dokonalý! Takového kluka jsem si vždycky přála!
Ucítím jeho ruce pod bavlněnými šaty, které taky vzali za své. Jsou rozmačkané a až teď si všimnu, že i trochu mokré od večerní rosy. Tom pomůže ramínkům sklouznout z ramene, na které mě začne laskat jazykem a pak osvobodí ze zajetí i moje prsa. Nemám podprsenku, sakra!
Hněte můj prs a přitom líbá ten druhý. Jsem vypnutá jako luk, skoro až nemůžu dýchat!
Noční tmou se nese zříceninou Týřova kukačky kukání a moje slastné vzdechy, které Tomovi jen dokazují, jak po něm toužím, že se pak už ani nebráním, když mě položí na udusanou zem, která je pokrytá šťavnatě zelenou travou a sedmikráskami. Tom mi přes hlavu přetáhne šaty a sám se vysvlékne z riflí, které tvoří jeho jediný oděv. Položí se polovičkou svého těla na mě a nehodlá opustit mé rty, které stále dobývá svým mrštným jazykem, který chutná po jahodách.
Zakloním hlavu a znovu zavzdychám, to když ucítím jeho prsty, jak mi třou klín a střídavě zajíždějí do vlhké štěrbiny. Nabízím mu své boky a vzpínám se proti jeho ruce v slasti, kterou mi tím působí. "Kris..." šeptá do rytmu mého vzdychání "Jsi... půvabná... Ach Kris..." Přitiskne své rty na moje bříško a během chvíle z mého rozpáleného klína zmizí jeho ruka a vystřídá se s jeho jazykem. Prudce zalapám po dechu, chci vykřiknout, co to dělá... ale nakonec do tmy křičím jeho jméno... "Tomáši..!"
Ležíme v tichu vedle sebe, a jsem ráda za to, že Tom nenáléhá...
"Líbilo se ti to?" zeptá se zbytečně. Vyměníme si vzájemné pohledy a pak oba vybuchneme smíchy. "Jak by nemohlo!?!" řeknu méně rozpačitě. Dál hladí mojí pokožku a víc a víc ho láká moje vztyčená bradavka. Rozklepu se "Je ti zima?" Zajímá se dál o moje pohodlí.
Zavrtím hlavou a přitulím se k jeho nahému tělu "Ne.." zamumlám do oblí mezi jeho krkem a ramenem. Políbí mě do vlasů "Proč jsi plakala?"
"Nevím, už je to dlouho, co jsem nebyla doma..." přiznám se hned. Nebudu si hrát na tajemnou a něco tajit! Všichni by měli vědět o co jde, a nemít chmury.. Pak akorát vznikají unáhlená závěry a jsou z toho jen problémy. Tím, co mi navrhne, mi vyrazí dech.
"Tak zítra půjdem na vlak, co ty na to?"