Květen 2010

J'aime ce que vous

29. května 2010 v 22:51 Si vis amari, ama
Zarmouceně pokrčila rameny. "Není…" hlesla tiše a dosedla na lavičku, které ozařovaly paprsky slunce, hned vedle svých dvou dobrých kamarádek. Ty se soucitně na přítelkyni usmáli a sklopili oči k zemi. "Je mi zle…" hlesla dívka a tvář skryla do dlaní. Její kamarádky s ní chtě nechtě souhlasily.
Ovzduším se linula vůně cukroví a také spáleného cukru. Decibely vyhrávaly nejnovější song Lady Gaga a polonahá těla děvčat se pekly ve stínu staletých líp. Měly na sobě lehké letní oblečení, které teď bylo u všech mokré potem. Dívka v tmavě modrých šatech si povzdechla a popotáhla si černou punčochu. "Není ti vedro?" zeptala se zubící se Sharoon.
"To víš, že je, a jaký!" vydechla dívka a svalila se do trávy vedle lavičky. Molly se ten nápad líbil, a proto se svalila hned vedle ní. Sluníčko se v tu chvíli vyškrábalo, co nejvýš mohlo a skrýt je před jeho paprsky nemohli už ani větve stromů… Dívky si otráveně povzdechli. Tmavovlasá Janey si přejela dlaní po čele, na němž se třpytily krůpěje potu a zavelela "Honem do řeky…"
"Ale…" "Žádný ale…" odvětila otráveně Molly, které se nikam nechtělo. Zvedla se i plavovlasá dívka, která na slunci působila jako zrzka a táhla za sebou Molly, držíc ji za ruku. "Tak honem…"
"Dobrá… Dobrá…" zazubila se opět Sharoon "Kdo tam bude poslední, je padavka!"
Všichni čtyři se naráz rozeběhli ke břehu. Molly to po chvilce vzdala a unaveně se svezla do trávy několik metrů od hladiny řeky, v níž skončili těla jejich kamarádek. Dívka v modrých šatech skočila oblečená a Janey za běhu stačila shodit dlouhou bílou tuniku. Sharoon teď stála na dřevěném můstku, celá od zeleného žabince a její úsměv vyměnil směšný škleb. Molly se plácla do čela a se smíchem se obrátila na záda. "Já z vás nemůžu!"
"To já taky ne…" ozval se chlapecký hlas. Dívka v modrých šatech strnula. Zběsile plácla dlaněmi do vody a potopila se. Vyplavala až u břehu, kde z plic začala vykašlávat vodu, jež jí tam vstoupila nosem.
"Už zase se topíš?" zabědoval chlapec. Shodil žabky a u břehu si sedl na zadek. Odhrnul jí pramen mokrých vlasů z čela a povzdech si "A také mokrá…" Nevnímal šeptání zbylých dívek, které se jim krčili v ohromení za zády. Dívka v modrých šatech na ně spiklenecky mrkla a chlapce chytla za útlé zápěstí "Nejen já budu za chvíli mokrá…" Vystrašeně vykulil oči "To neuděláš!" vysmál se jí.
"Ne sama…" Dívky za jeho zády se rozeběhli a pomohli dívce strhnout smějící se ho chlapce do vody. Ten zavalil smějící se dívku, až se opět ocitla hlavou pod vodou a ta ji šla všemi směry do plic. Začala sebou zmítat a dusit se. Zvedl ji v podpaží nad hladinu a díval se jí dlouho do tváře.
Dívka se mu přivinula na mokrý hrudník, který pokrývala tenoučká látka košile a pevně ho obejmula.
Pevně jí k sobě přitiskl "Už je to dobré, neboj…" Zvedla k němu své vystrašené hnědé oči a věnovala mu nejistý úsměv. "Když jsi tu ty…" Prohrábla mu prsty jeho dlouhé, mokré vlasy "Sluší ti to…" Když se sklonil k ní, aby jí políbil na špičku nosu, jakoby zbylý svět neexistoval. Žádná miliarda dalších lidí, žádné jejich myšlenky. Byli tu jen oni dva. Sami pro sebe. Sami, se svými myšlenky, které se toulali tam, kam měli přístup jen oni dva. Držel jí pevně za dlaně a jeho dlouhé vlasy jí šimraly na čele. Zaklonila hlavu a nabídla mu k polibku své zfialovělé rty. Jemně přejel jazykem po jejím a pak jí prudce vnikl do úst. Začala se pohybovat stejným rytmem, co on. Zaklonila se ještě víc, až se nad ní skláněl a držel ji v hubených rukou. Neudržel rovnováhu. Během chvíle se skáceli s ohlušujícím žbluňknutím do řeky a jejich pád doprovázel halasný smích na břehu. Dívka se vynořila jako první a čekala, až vykoukne i chlapcova hlava. Poté mrkla na pobavené dívky a přiložila si ukazovák na rty. "Pššt…" Odplavala dál od břehu a ponořila se. Šíleně se lekla, když jí na kotník dopadla chlapcova ruka. Začala sebou ve vodě zmítat. Už opět jí popadl strašlivý strach.
"Ne!" její křik pronikl skrze decibely hudby, která se mísila se šumem řeky. Ostře sebou plácla po zádech do vody a ztratila se pod hladinou. Znovu ji vytáhl a ona se mu už opět pověsila kolem ramen.
Začala plakat. Vzlykala a po mokrých tvářích se jí z velkých očí rozkutálely slzy jako plody hrachu. Odstrčila ho od sebe a plavala ke břehu. "Hlupáku…" naštvala se. Zašklebil se. "Omlouvám se." Hlesl tiše a plaval za ní. Ihned ji dohnal. Seděla na mělčině a hlavu měla položenou na kolenou. Mračila se, ale její uraženost netrvala dlouho. Škleb se změnil v úsměv, který zapříčinil, že i chlapec se pousmál, a když zakoulela očima, jako že se vzdává, poodhalil i bílé zoubky a odvážil se posadit vedle ní. Vzal ji kolem ramen a tiše jí zašeptal do ucha "Představíš nás kamarádkám? Vypadají, že na to čekají už celou věčnost."
Dívka pohodila hlavou a líbla ho na ústa "Máš štěstí, že mě nedokážeš naštvat… Teeska říká pořád, jaký máš štěstí, že mě máš… Ona, kdyby byla na mém místě, tak už by si asi nebyl…" hlesla tiše. Potom vstala a došla ke svým kamarádkám. "Dámy, tak tohle je on… Mého srdce šampión." Zasmála se dívka a ukázala na chlapce, který právě vylézal z vody. Z delších vlasů mu stékali kapičky vody a z promočeného oblečení doslova lilo. "Těší mě…" mrkl na ně. Přistoupil ke své dívce a položil jí dlaně na holá ramena. Do ucha ji zašeptal "Jsem rád, jaká jsi…" Blaženě se usmála a pak věnovala dívkám omluvné pokrčení ramen. Chlapec to vyřešil za ní "Zvykejte si, to děláme pořád…" A znovu ji líbl na rty.

ccc

Bite moi, ma chérie!

23. května 2010 v 18:46 Si vis amari, ama
Na nebi pluly bílé chomáčky mraků, které se od západu černaly a vypadali tak jako smítka popele, jež někdo rozfoukal na hladinu jezera, kde se odrážela scenerie vysokých vrcholků hor, které lemovaly rozlehlé údolí. Z nenadání se z těch objemných mráčků spustil déšť, jenž vytvářel na stojaté hladině prstýnky a šum, jak jeho kapky dopadaly na větve stromů.
"Schovej se, utíkej." Nabádal muž dívku, jež stála s rozpaženýma rukama a zakloněnou hlavou. Zvesela
si chytala kapky vody do úst a vrhala přes rameno na muže žhavé úsměvy.
"Yvonno!" okřikl jí jak malé dítě, a když stále nehybně stála v té zelené trávě, nezbylo mu nic jiného, než si jí přehodit přes rameno a vydržet její odmítavý křik.
"Pusť mě, nebo tě pokoušu!" vyhrožovala mu rozzuřená dívka. Plavé vlasy jí v mokrých pramíncích spadaly do čela a dlouhá lehká sukně se jí lepila na mokrá stehna, kterými mu spočívala na rozložitých ramenou. Prudký náraz jeho ramene jí udeřil do břicha; poposkočila a hlavou se dostala těsně do výšky jeho hýždí. Pohladil ji po křivce zadku, až se oklepala. Ne zimou, ale vzrušením, které v ní ten pohyb vyvolal. "Waltere! Neštvi…" víc nedořekla. Dodávala si tím odvahy, dřív, než ho zuby kousla do zadku. Povyskočil a pak jí prudce shodil do mechu, které se rozprostíralo pod vysoko vzrostlou borovicí; ta vytvářela příjemnou atmosféru vůně smůly a také dobře posloužila jako přístřešek.
"Stačí dotek pouhý…" vzal jí za ruku a celý rozžhavený jí donutil, aby se mu podívala do očí.
"Stačí pohled dlouhý…" přitiskl své rty na hřbet její útlé ruky a políbil ji na konečky prstů. V tu chvíli se kolem milenců rozprostřelo šero a nebesa dostala černý nádech. Položil svou druhou ruku na její šíji a v dlani cítil její tep. Zaklonila hlavu, aby mu lépe viděla do očí a jazykem si přejela po pootevřených rtech. Prudce vydechl; přitáhl si jí k sobě blíž a nechal jí, aby ho obejmula kolem krku. Sklonil svou tvář těsně k její a čekal… Čekal, až ho sama bude chtít políbit. Nechtěl jí nutit. Nechtěl se jí vnucovat. Čekal. "Oh…Wal…" promluvila rychle, až její horní ret zavadil o jeho. Nevydržela tu touhu, která jí spalovala. Vysunula z úst jazyk a přejela špičkou po jeho. Polibek byl tak sladký… byl omamný jako číše vína. Stoupla si na špičky a přitiskla se k němu obnaženým hrudníkem. Byl tak rychlý, že jí během chvíle rozvázal tkanice a blůza na ramínka jí sjela až k bokům. Na nahém těle se jí třpytily kapky deště, které byl Walter rozhodnutý slízat jazykem. Položil se proto mezi její stehna a sklonil hlavu. Její prsty ucítil na svém temeni, kde ho hladila a snažila se potlačit rozrušení, které způsoboval jeho mrštný jazyk, jenž jí objížděl zrůžovělou bradavku kolem dokola. Začal jí sát a rukou třít po odhaleném stehnu. Ukazovákem nadzvedl lem kalhotek a sklouzl až do úžlabiny jejího ženství. Polaskal jí tam, až se celá třásla a prudce lapala po dechu. Poté vysunul svojí ruku a pohladil jí po zčervenalých lících.
Její ruka mezi tím putovala až k jeho kalhotám, kde se zastavila a zápasila s opaskem, který obepínal jeho štíhlé boky tak pevně, až musela použít i druhou ruku. Pásek povolil a od jeho ztvrdlého penisu ji dělila už jen slabá látka jeho spodků. Zajela pod gumičku a nejistě se prsty dotkla ztopořeného penisu, který byl tvrdý jako kámen a v jednu chvíli se jí zdálo, že roste. Začala ho hladit, až ustalo jeho laskání a on se na chvíli zarazil, penis v tu chvíli ochabl a jí v ruce zůstalo chladivé mokro. Po chvilce se jí podíval do očí. Jeho rty se roztáhli v nejistém úsměvu. Jeho pohled sjel k jejím ústům, kterých se v cukuletu zmocnil a plenil je svým jazykem. Vysunula ruku z jeho spodků a s uličnickým úsměvem ukazovákem odsunula gumu dál od těla a pustila. Ozval se pleskavý tón a poté Walterův pobavený, avšak varovný hlas "Nezlob, Yvonno! Nebo budu kousat…" hlesl tiše. Upřela své uhrančivě hnědé oči k jeho studánkovým. Sklonila hlavu k jeho krku a kousla ho.
"Takhle?" "Ještě hůř…" zazubil se. Vybuchla v smích "Tak mě kousni, můj miláčku…"

kiss

I´m yours

11. května 2010 v 21:24 Si vis amari, ama
Sevřel její ruku ve své a palcem ji pohladil v dlani.

Šimralo jí to. Ten pouhý pohyb v ní vyvolával nepopsatelný pocit plnosti a zároveň závrať, jež se projevovala točením hlavy a slabosti v kolenou.
Natočila k němu tvář a poposedla si k němu blíž. Ucítila za sebou jeho hrudník a na své šíji jeho teplý dech. Zaklonila hlavu, a tu se jejich pohledy střetli. Dívala se dlouze do těch modrých hloubkou zalitých studánek, které lemovaly černé řasy s narezlými konečky. Vlasy mu spadali v kaskádách do čela a skrývali tak obočí, jež mělo podobnou barvu.
Otřela se tváří o jeho líčko, které měl poseté pihami, stejně tak jako nos, pod kterým se skrývali ty usměvavé rty s barvou čerstvých malin. Když se usmívali, připadalo jí, jakoby svět kolem ní tančil! Když se jí dotýkaly jeho dlouhé prsty, cítila se nejšťastnějším člověkem na zemi… Položila dlaně na jeho kostnatá ramena. Ty dva kopečky; moc jí přitahovaly. Patřili prostě k němu. Přejela od ramene k jeho zápěstí… Vyrážka od dětství byla hrubší, ale i tak jí připadala postradatelná… Byl vysoký, a proto se musel sklonit, než se svými rty dotkl těch jejích. Spletla ruce dohromady s jeho a nechala se položit na záda. Vlasy mu spadaly přes tvář a šimrali jí na nose. Usmála se ještě dřív, než znovu pronikl jazykem k jejímu… Ve vášnivé hře se proplétaly a dráždily se navzájem… Až oba zrychleně a hlasitě dýchali.

Sevřel v dlani pramen jejích vlasů.

Pustil ho a pohladil ji po tváři. "Máš krásné oči…"

Němě přikývla. Dala mu pusu a zavrtala se tváří do prohlubiny jeho ramene.

"Už nikdy se mě nezbavíš…" přísahala mu.

"Však ty mě taky ne…" Dlaní jí držel na temeni a líbal do vlasů.

"Miluji tě." Špitla.

"A víš, že já tebe taky…?"

V tu chvíli se jejich rty opět spojili v nenasytném polibku. Doufala, že tohle nikdy neskončí…


Srdce v kalhotách.1.6

9. května 2010 v 0:51 Srdce v kalhotách
16. Kapitola
.
"Jsou jako dvě hrdličky…"
.
..::*❦*::...
.
Julie zbledla jako stěna a v krku se jí udělal knedlík, když spatřila, koho si ten obejda vede po boku?!
Tiše přešla zadní část dvoru a nahlédla do zimní zahrady. Přišlo ji to skoro neskutečné, že už je zase doma! Tak moc si zvykla na Vídeň…
"Slečno? Prosím vás, nemohla byste mi říct, co se bude slavit?"
Stará a scvrklá žena se ušklíbla "Přeci svatba našeho pána." Julii ztuhl přívětivý úsměv na rtech.
"Děkuji." Špitla tiše. Vzhlédla k oknům, kde byl před třemi měsíci ubytován Michael, a nepochybovala, že je tam i dnes. Všechny okna byla dokořán, krom balkónových dveří. Nechala zvědavou ženu za zády a jako duše bez těle se vydala ke vchodu pro služebnictvo.
"Ale slečno, tam nesmíte!" snažila se jí ta dobrá žena zastavit. Julie však nedbala. Vykasala si bílou sukni a utíkala rychle ke dveřím. Rychle vpadla do ponuré chodby a zabouchla služebné před nosem.
Ozvalo se pár ran "Tam byste neměla chodit! Slečno! Ztratíte se…" hlesla nakonec tiše služebná.
Julie zapochybovala "To určitě ne! Žila jsem tu celých sedmnáct let, věřte, či nevěřte, zvládla bych Kellning Hellské chodby i poslepu." nebo po tmě; pomyslela si v duchu.
Dveře zavřela na petlici a ztichlou chodbou se vydala do prvního patra. Vykoukla zpoza rohu a přemýšlela, jestli bude mít štěstí a pánovi komnaty budou odemčené!
Proč si ho vlastně přivlastňuji? Myslela Michaela. Byla hloupá a naivní! Mohla si ho klidně vzít ona sama. A moc dobře věděla, že by to udělala… Nejraději by si za ty myšlenky nafackovala, když si uvědomila, jaké dilema jí trápí. Protože se po chodbách sem tam hemžilo dalších nespočet sloužících, vytratila se na terasu a podél zdi se plížila k ložnici.

Srdce v kalhotách.1.5

6. května 2010 v 21:33 Srdce v kalhotách
15. Kapitola
*
"Braň se, Barbare..."
 ❦

*
Cesta Julii utíkala strašně pomalu! V duchu se strachovala o přítelkyni Lyli a zuřila, že k něčemu takovému jen mohla svolit. Ale na co to myslí? Lyli si vybrala sama, nenese na jejím útěku žádnou vinu. Ale nebyla si tím tak jistá…
Lizzie! Vzpomněla si na sestru a v duchu zalitovala dalšího svolení. Doufala totiž, že to mezi ní a Danielem dopadne tak, jak si naplánovaly. Ale kdo mohl tušit, že jí opět unesou?!
Ano, přesně tak to psala. Unesl jí ten odporný Peter. Zalitovala, že dopis nechala shořet a nehynoucí touhou se schoulila ještě více do zelené kazajky svého jezdeckého kostýmku. Složila dlaně do mušelínové bělostné sukně a zaklonila hlavu. Kodrcání ji ihned toho nápadu zbavili, protože prudký otřes jí smýkl na podlahu a ona zůstala ležet. "To snad není možný!" zavřískala. Dusila v sobě vztek, který teď vyplul na povrch. Vymotala se ze všech sukní a pokusila se postavit tak, aby si nepošlapala konečky vlasů. Překvapeně zamrkala, to když se za jejími zády otevřely dvířka a za kotník ji ven táhla čísi hrubá a velká dlaň. Polekaně začala ječet a házet sebou. Zaryla své ostré nehty do polstrované sedačky a pokoušela se přitáhnout. "Pusťte mě!" Křičela. Vlasy jí spadly do obličeje, a tak jí připravili o zrak. Chtě nechtě se nechala vytáhnout z šera kočáru. Prudce dopadla do trávy a zůstala ležet. Schoulila se do klubíčka, nedbajíc posměšných hlasů, kterým nemohla rozumět. Mluvili francouzsky, jak stačila rozpoznat ze znělého oui.
Někdo ji špičkou nohy nakopl do obnaženého zadku, až zachroptila bolestí. Pokoušela se vstát, přičemž se jí do vlasů zamotalo bodláčí. Prudce zalapala po dechu, když ucítila, jak jí někdo přiložil cosi ostrého ke krku. Všechno se dělo tak rychle, že si ani nestačila povšimnout dvou svázaných mužů, kteří se krčili u jednoho z velkých kol.

Neopouštějte mě, můj Pane

4. května 2010 v 13:08 Cantes
shipboard photograph

Za okny se rozmáhala Paní Noc. Na tabulky skla dopadali těžké kapky deště, které se shlukovaly v dlouhé provázky stékající se směrem dolů, k hradnímu příkopu. Oblohu zdobil srpek měsíce, přes který se přeháněly mračna a cáry mlhy se držely stále nad nedalekými močály. Sem tam mrazivé ticho prořízl burácející hrom a černo černou tmu narušila klikatice blesku, která spalovala stromy v nedalekém lese.  
Lady Justina si povzdechla. Vzhlédla od vyšívání, které ji spočívalo v klíně, a znovu si hlasitě povzdechla. Smutně hleděla do vysokých plamenů ohně, který ozařoval oválnou místnost věže, kam se odebrala po odjezdu svého muže se strachem o svůj život, protože na hradě zůstala dočista sama. Sklonila hlavu zpátky k bílému pláténku, do kterého vyšívala iniciály svého muže, Alexe Willise.
Znovu si hlasitě povzdechla. Odložila šití na kulatý stolek vedle vysokého ušáku, v kterém seděla celý den. Vstala a protáhla si ztuhlé údy. Zamrkala do tmy a vylekaně se přitiskla k opěradlu křesla. Bouřka přišla před chvílí a ona si jen stěží mohla uvědomit riziko blesku, který by mohl zasáhnout střechu vysoké věže. A ještě si nezvykla na hlasité rány, které k ní doléhaly jakoby z dálky, i když podle dopadu a krátkosti mezi hromem a bleskem neuběhlo mnoho času.
Přešla k ohni a natáhla nad plameny prokřehlé ruce. V hlavě se jí rojila myšlenka, že by sešla schody do své ložnice a donesla si deku. Ale všechny plány zmařil déšť, který jí zaručoval promoknutí až na kost během chvilky.

Srdce v kalhotách.1.4

3. května 2010 v 21:49 Srdce v kalhotách
14. Kapitola
.
.
"Sám ďábel..."
.
.
"Od kdy se sluší sedat si na zem?" Dívky se usmály a s pokrčením ramen odvrátili od Williema tvář "Co je vám do toho?" usmála se rozkošně Lyli. "Asi nic." Přikývl Williem. Vysoký muž s krásně tvarovanou a pevnou postavou. Byl okouzlující; pomyslela si Lyli ve chvíli, kdy se jí podlomila kolena a ztratila na chvíli rovnováhu, to když se na ní podíval svým podmanivým modrým kukučem. "Nechcete doprovodit do prádelny? Vaše šaty by to potřebovaly." Otázka byla mířena spíše na Lyli, která byla rudá až po kořínky vlasů "Myslíte?" zeptala se poplašená Lyli. Julie však rozhodně zavrtěla hlavou "Musíme vaši velkorysou nabídku odmítnout, ale čeká nás tetička." Usmála se omluvně na Williema a společně zavěšena na Lyli se vydala alejí stromů zpátky k červenému domu.

Nad potokem

3. května 2010 v 16:14 Si vis amari, ama

Domem se nesl křik a zoufalí, usedaví pláč,.. Už přes dvě hodiny matka plakala, a nemohla přestat.. Oči měla zarudlé slzami.. Vlasy mokré, jak si stírala slzy a v puse vyschlo, jakou jí to stálo sílu.. Donucovala se ke klidu, k ledovému klidu, ale nic ji nepomáhalo.
Claudia seděla schoulená už přes dvě hodiny v koupelně, přikrytá páchnoucí dekou na vyprání.. Třásla se pláčem, to když naslouchala matčiným nářkům.. Byly to sice sekané věty, plné hněvu a pohrdání, ale alespoň těch pár vět ji ovlivnili natolik, že mohla rozumně myslet..
"To je vděk? Tohle? Já pro ní první a poslední….."na chvíli se matka odmlčela a třískla dlaní do stolu "A pak přijde Josífek, zahraje si na chudáčka, na nicku bez domova, bez peněz a já hned skončím…"znovu se odmlčela, jak nepopadala dechu… Křik vystřídal další nával slz a pláče "Co si vo sobě vůbec myslí… Ta hyena.. Já jedu tady pětkrát do týdne až do horoucích pekel, protože si to matka přeje…. A stejně ji nejsem dobrá…"
Claudia ji chápala, ale nechápala, o kom to mluví.. Babička přeci nikdy… Je vždy tak hodná, tak chápavá… Nechtělo se ji věřit, že ta žena, s vrásčitou přívětivou tváří, a očima modřejšíma než chrpa, by mohla být tak krutá.. tak zlá…
Vyskočila na nohy, a prohnala se obývákem jako závan větru a pak se zavřela na záchodě, kde se dala do bušení na stěnu.. Třeba se ji podaří přivolat někoho, kdo by ji pomohl přestat myslet na tak zlý věci. Matka se utápěla v zoufalství, a ona to musela snášet….
"Pojedeme za babičkou do nemocnice… To jsem jim byla dobrá, když jsem je vozila sto kilometrů tam a pak zase zpátky, aby si sestřička a bratříček nemuseli kupovat naftu.."znovu odezněl matčin hlas v dlouhé pomlce.. Pak už jen Claudia uslyšela prásknutí venkovních dveří… Pak znovu, vykoukla z okna a uviděla matku, jak nasedá do auta.
Seběhla schody, aby ji mohla zabránit v odjezdu..
Však marně… Když vyběhla bosá ven, kde se ztrácelo slunce za hřebeny chalup, auto už mizelo z příjezdové cesty a na dvoře nastalo tísnivé ticho.
Na korodující trávník dopadalo světlo pozdního dopoledne, a vítr, který fučel ztratil svojí melodii… Zmizel i zpěv ptáků, kteří úlekem odletěli a na nebi se usadil bouřkový mrak, kterým se protrhly dešťové kapky, které si silně holdovali na dívčiných šatech.
Claudia byla s rozumem v koncích.. Rozeběhla se k silnici, s nadějí, že se matka vrátí, ale jakmile spatřila jen prázdnou vozovku, a z kopce viděla vymřelou vesnici, která se schovávala před prudkým deštěm, došlo ji, ze se matka nevrátí, tak jako vždycky ji nechá doma samotnou.. I když ji ve vzteku ´vždycky´ slibuje, že by to ´nikdy´neudělala.
Zatraceně… Hodlala se vrátit zpátky domů, když kolem ní v běsilé rychlosti proletělo auto a na ni vystříkla kaluž z minulého dne.. Neudržela se, a zvedla prostředníček. Bylo ji děsně, a takhle si alespoň trochu ulevila..
Auto však zastavilo, a z něho vystoupila mladá žena v nákladném obleku, s vlasy, které byli volně rozpuštěné na outlých ramenou..
Celá postava byla dokonalá, ale její obličej… Dívka se zděsila, velký nos, který byl rozplácnutý snad přes celou tvář, zelené, skoro bezbarvé oči a vytrhané obočí v tenoučkou linku.. Žena se škaredila a z očí ji sálal vztek "Ty nevychovaný spratku!"syčela jako had.
"Já? Nevychovaná?"Claudia vytřeštila oči, možná na ni ukázala ne moc hezké gesto, a není pro to omluvy, ale ta žena, by se mohla taky trochu zamyslet, byla to paní Švábová… Ach bože, jak ji matka nenáviděla, za to, že jim sebrala otce "Málem jste mě přejela, a budete mi tu něco vykládat ne? Zamyslete se prosím nad sebou!"
Pak vzala nohy na ramena a zmizela na dvoře, za vysoko vzrostlýma tůjkama.
Švábová se dlouho nezdržovala, nasedla do auta a postěžovala si muži na sedadle vedle sebe "No tak Martine, jak jste tu holku prosím tě vychovali?"běsnila.
Muž se jen pohoršeně zaškaredil a slíbil, že si to s matkou své dcery ještě vyřídí!

O den později, V hostinci nad potokem
"Tvoje dcera na Ivanu ukázala fakáče!"
Matka byla v takové náladě, že se nezmohla chvíli na slovo, ale pak rychle podotkla "Konečně to tý kundě co máš doma někdo ukázal,.."
Zíral na ní s pusou do kořán "Já ti rozbiju hubu ty děvko..!"
Pak ze ozval dlouholetý, podnapilý přítel "Ty si Vilolet taky pěkná kunda!"
Bylo toho na ni moc.. Zírala s pusou dokořán "Ty jeden zkaženej spratku! Ty máš co povídat, zadluženejsi, že ani nevíš, kdo ti co sebral a budeš mi tu nadávat? A pokud si dobře pamatuju, ani mě si ještě nevrátil těch padesát tisíc, co jsem ti půjčila, když jsi začínal podnikat? Kam pak se asi poděli, co?"Violet nemyslela na to, co říká, chtěla jen, aby tu pravdu už konečně slyšel.. Pak se podržela stolu a začala zvracet "Je mi z vás zle!"
Ozvala se Marry, která seděla opodál "Vždyť každej ví, jaká je ta tvoje nová kurva, Martine!"pak poplácala přítelkyni po ruce "Máš pravdu, ve všem… Ta jeho slepice mi svedla manžela, ale jakmile poznala toho tvýho, a zjistila, že je za vodou, už ji nic nebránilo v rozletu!"
Martin sebou škubl, a pak se skácel pod stůl.. V zakouřené místnosti nastalo ticho, a to ticho prořízl hlasitý chrápot.
"Myslím, že bych měla jet domů, Claudia už je dva dny bez jídla…"vzpomněla si z ničeho nic Violet. Možná není příkladnou matkou, ale snad ještě něco málo zachrání!

Ještě ten večer….
Claudia seděla na stole a přemýšlela… V ruce držela tužku a skic, kam teď zběsilými tahy kreslila zapadající slunce… Matka se nevrátila včera, dneska už snad nemá ani naději… Bála se o ni, ale ona se vždycky vrátila..
A dnes tomu nebylo jinak, jakmile zaklapla sešit, ozvalo se štrachání v zámku, do obýváku o něco později vtrhla podnapilá matka….
"Promiň mi.. promiň mi…" byla tak zoufalá.. Pak se zhroutila na gauč a usnula..
Claudia přinesla polštář a deku.. Podložila ji hlavu a přikryla nohy….
Pak dala ruce v bok, stála nad ní a přemýšlela…
"Vždycky ti odpustím s tím, že mě znovu zklameš.. Co bych měla čekat…"věděla o psychice její matky… Neměla to lehké.. Chápala ji, ale nemohla s tím nic dělat..
Vztekle za sebou zavřela.. Odcházela z pokoje tak jako ona.. Oklepala se hrůzou.. Jen to ne, nechce být jako ona.. NIKDY!...
Přešla přes chodbu, a pomalu stoupala do schodů… Pak se zřítila ve svém pokoji na svou postel a slastně si povzdechla.. "Konečně se beze strachu vyspím.. Celou noc.."
Ve snech viděla matku, když se ještě šťastně usmívala.. V náruči měla malou, blonďatou holčičku a po boku muže, který je radostně objímal…
"Štěstí je rodino dar, pamatujte si to.."usmívala se na malou holčičku žena s vrásčitou tváří, ano, byla to babička… Byla to její rodina..
Claudia se probudila "Dar, který jsme ztratili moc brzy…"
Pak zavřela oči… Zavrhla všechny špatné myšlenky.. Zítra je škola, a ona nesmí vyjet ze zajetých kolejí… Nesmí dát znát svoje zklamání.. A svoje zoufalství.. Vše bude při starém..
Aspoň v těch lžích bude štěstí něco znamenat…

Teprve půlnoc

2. května 2010 v 17:03 Si vis amari, ama
kissis
Světlo ozařovalo jeho vysokou postavu, která se vynořila ze stínu vysokého stromu. Zatajil se jí dech, a nemohla se přestat usmívat. Dlouhé vlasy mu rámovaly ostré rysy tváře a dlouhé cípy kabátu mu poletovali kolem úzkých boků.
"Není na takovéhle výlety trochu pozdě?" zeptal se příjemným tichým hlasem.
Jen s námahou zavřela pusu a přinutila se ke klidu. Až poté mu se šibalstvím v očích odpověděla.
"Teprve půlnoc." - Sedla si na kamennou zíťku, která obíhala hřbitov a tiše se zachichotala.
"Docela nevhodné místo…"
"Proč myslíš?" Zazubil se a vyskočil vedle ní. Zvrátila hlavu a protáhla si krk. "Přijde mi to jako znesvěcování mrtvých." Přiznala šeptem.
"Bojíš se?" zeptal se starostlivě. Přikývla "Trošku." Na chvilku se odmlčela a uhnula pohledem "Možná by pomohlo, kdyby si mě chytil…" Nestačila doříct, když se jeho paže ocitla na jejích ramenech "…za ruku." Dořekla přiškrcením hlasem.
"Tak už to vyklop, proč si mě sem vytáhla?" I když to věděl stejně tak dobře, jako ona, musel se ujistit. Poposedl si k ní blíž a vzal do dlaní její tvář "Tak proč, ty moje noční můro?"
Pootevřela rty a panenky se jí zvětšili a třpytili se, jako kdyby v nich byli slzy. Zamrkala a pak nejistě trhla hlavou směrem k vysokému stromu, co stál daleko od rušné cesty. "První máj, zapomněl si?"
Zavrtěl hlavou a mlčky jí v náručí donesl pod strom. Dívka se natáhla pro kousíčky bílých kvítků a několik jich utrhla. Volně nechal sklouznout její tělo po svém. Vzal jí za zápěstí a hřbet ruky, která byla plná kvítků, si přitiskl na rty.
Kolena se jí rozklepala novou vlnou energie, která se jí potom gestu vlila do žil a jen těžko mohla skrýt spokojený úsměv. V hlavě jí však hlodal strach a nejistota. Zvedla k němu temně inkoustové panenky a v tu chvíli se jejich pohledy setkali. "Jsou ještě rozkvetlé…"
"Co kdyby nebyli? Nepolíbil by si mě?" zeptala se zatřeným a rozklepaným hlasem.
"Máš strach?" Zavrtěla hlavou. Stále k němu vzhlížela v narůstajícím očekávání. Pustil její ruku a ona jí nechala volně klesnout kolem jeho krku. "I kdyby květy nebyli…" Jeho ruce sklouzly po bavlněném svetru na její boky, které si přitiskl blíž k sobě. Musel se k ní sklonit, když neodolal a i přes výčitky přitiskl rty na její. Polibek trval jen zlomek vteřiny, během které modrooké dívce unikl slastných vzdech. Dívka otevřela oči a setkala se s jeho upřeným pohledem. Ani jednoho nenapadlo prolomit tu chvíli jakýkoliv slovem. Mlčky na sebe civěli a drželi se v pevném objetí.
Kostelní hodiny odbili půlnoc.
Dvojice od sebe odskočila. Dívka se zastavila o silný kmen stromu a se smíchem se po něm svezla do trávy. Ani chlapec nepobíral dechu. Zlomil se smíchem. "Jen o chvilku déle a mohla jsem uschnout, uvědomuješ si to?" zeptala se dívka.
Přistoupil k ní a nabídl jí obě ruce. Dívka položila své dlaně do jeho a postavila se. Nepouštěl jí a hlavou hodil k trojici stromů, která stála opodál. "Já vím, že už není první máj, ale domů se mi ještě nechce." Tlačil jí zády tím směrem, kde se roztahovala temnota a sípavě dýchal. "To jsou další třešně?" ptala se zaskočená dívka. Přikývl. "Dáš mi?" zeptala se rozjařeně. "Neměl bych se ptát já tebe?" "To je teda pěkně hloupý!" zachichotala se dívka. Nechápavě se zastavil "Co?"
"Odpovídat na otázku otázkou, ty troubo." Ovinula mu ruce kolem krku a opřela se o něho celou svou vahou, až se málem zkácely do vysoké trávy. "V trávě bude hodně klíšťat, to ti nevadí?"
"Jediný klíště jsi tu ty." Odbila ho se smíchem dívka. "A teď už mlč."