Nad potokem

3. května 2010 v 16:14 |  Si vis amari, ama

Domem se nesl křik a zoufalí, usedaví pláč,.. Už přes dvě hodiny matka plakala, a nemohla přestat.. Oči měla zarudlé slzami.. Vlasy mokré, jak si stírala slzy a v puse vyschlo, jakou jí to stálo sílu.. Donucovala se ke klidu, k ledovému klidu, ale nic ji nepomáhalo.
Claudia seděla schoulená už přes dvě hodiny v koupelně, přikrytá páchnoucí dekou na vyprání.. Třásla se pláčem, to když naslouchala matčiným nářkům.. Byly to sice sekané věty, plné hněvu a pohrdání, ale alespoň těch pár vět ji ovlivnili natolik, že mohla rozumně myslet..
"To je vděk? Tohle? Já pro ní první a poslední….."na chvíli se matka odmlčela a třískla dlaní do stolu "A pak přijde Josífek, zahraje si na chudáčka, na nicku bez domova, bez peněz a já hned skončím…"znovu se odmlčela, jak nepopadala dechu… Křik vystřídal další nával slz a pláče "Co si vo sobě vůbec myslí… Ta hyena.. Já jedu tady pětkrát do týdne až do horoucích pekel, protože si to matka přeje…. A stejně ji nejsem dobrá…"
Claudia ji chápala, ale nechápala, o kom to mluví.. Babička přeci nikdy… Je vždy tak hodná, tak chápavá… Nechtělo se ji věřit, že ta žena, s vrásčitou přívětivou tváří, a očima modřejšíma než chrpa, by mohla být tak krutá.. tak zlá…
Vyskočila na nohy, a prohnala se obývákem jako závan větru a pak se zavřela na záchodě, kde se dala do bušení na stěnu.. Třeba se ji podaří přivolat někoho, kdo by ji pomohl přestat myslet na tak zlý věci. Matka se utápěla v zoufalství, a ona to musela snášet….
"Pojedeme za babičkou do nemocnice… To jsem jim byla dobrá, když jsem je vozila sto kilometrů tam a pak zase zpátky, aby si sestřička a bratříček nemuseli kupovat naftu.."znovu odezněl matčin hlas v dlouhé pomlce.. Pak už jen Claudia uslyšela prásknutí venkovních dveří… Pak znovu, vykoukla z okna a uviděla matku, jak nasedá do auta.
Seběhla schody, aby ji mohla zabránit v odjezdu..
Však marně… Když vyběhla bosá ven, kde se ztrácelo slunce za hřebeny chalup, auto už mizelo z příjezdové cesty a na dvoře nastalo tísnivé ticho.
Na korodující trávník dopadalo světlo pozdního dopoledne, a vítr, který fučel ztratil svojí melodii… Zmizel i zpěv ptáků, kteří úlekem odletěli a na nebi se usadil bouřkový mrak, kterým se protrhly dešťové kapky, které si silně holdovali na dívčiných šatech.
Claudia byla s rozumem v koncích.. Rozeběhla se k silnici, s nadějí, že se matka vrátí, ale jakmile spatřila jen prázdnou vozovku, a z kopce viděla vymřelou vesnici, která se schovávala před prudkým deštěm, došlo ji, ze se matka nevrátí, tak jako vždycky ji nechá doma samotnou.. I když ji ve vzteku ´vždycky´ slibuje, že by to ´nikdy´neudělala.
Zatraceně… Hodlala se vrátit zpátky domů, když kolem ní v běsilé rychlosti proletělo auto a na ni vystříkla kaluž z minulého dne.. Neudržela se, a zvedla prostředníček. Bylo ji děsně, a takhle si alespoň trochu ulevila..
Auto však zastavilo, a z něho vystoupila mladá žena v nákladném obleku, s vlasy, které byli volně rozpuštěné na outlých ramenou..
Celá postava byla dokonalá, ale její obličej… Dívka se zděsila, velký nos, který byl rozplácnutý snad přes celou tvář, zelené, skoro bezbarvé oči a vytrhané obočí v tenoučkou linku.. Žena se škaredila a z očí ji sálal vztek "Ty nevychovaný spratku!"syčela jako had.
"Já? Nevychovaná?"Claudia vytřeštila oči, možná na ni ukázala ne moc hezké gesto, a není pro to omluvy, ale ta žena, by se mohla taky trochu zamyslet, byla to paní Švábová… Ach bože, jak ji matka nenáviděla, za to, že jim sebrala otce "Málem jste mě přejela, a budete mi tu něco vykládat ne? Zamyslete se prosím nad sebou!"
Pak vzala nohy na ramena a zmizela na dvoře, za vysoko vzrostlýma tůjkama.
Švábová se dlouho nezdržovala, nasedla do auta a postěžovala si muži na sedadle vedle sebe "No tak Martine, jak jste tu holku prosím tě vychovali?"běsnila.
Muž se jen pohoršeně zaškaredil a slíbil, že si to s matkou své dcery ještě vyřídí!

O den později, V hostinci nad potokem
"Tvoje dcera na Ivanu ukázala fakáče!"
Matka byla v takové náladě, že se nezmohla chvíli na slovo, ale pak rychle podotkla "Konečně to tý kundě co máš doma někdo ukázal,.."
Zíral na ní s pusou do kořán "Já ti rozbiju hubu ty děvko..!"
Pak ze ozval dlouholetý, podnapilý přítel "Ty si Vilolet taky pěkná kunda!"
Bylo toho na ni moc.. Zírala s pusou dokořán "Ty jeden zkaženej spratku! Ty máš co povídat, zadluženejsi, že ani nevíš, kdo ti co sebral a budeš mi tu nadávat? A pokud si dobře pamatuju, ani mě si ještě nevrátil těch padesát tisíc, co jsem ti půjčila, když jsi začínal podnikat? Kam pak se asi poděli, co?"Violet nemyslela na to, co říká, chtěla jen, aby tu pravdu už konečně slyšel.. Pak se podržela stolu a začala zvracet "Je mi z vás zle!"
Ozvala se Marry, která seděla opodál "Vždyť každej ví, jaká je ta tvoje nová kurva, Martine!"pak poplácala přítelkyni po ruce "Máš pravdu, ve všem… Ta jeho slepice mi svedla manžela, ale jakmile poznala toho tvýho, a zjistila, že je za vodou, už ji nic nebránilo v rozletu!"
Martin sebou škubl, a pak se skácel pod stůl.. V zakouřené místnosti nastalo ticho, a to ticho prořízl hlasitý chrápot.
"Myslím, že bych měla jet domů, Claudia už je dva dny bez jídla…"vzpomněla si z ničeho nic Violet. Možná není příkladnou matkou, ale snad ještě něco málo zachrání!

Ještě ten večer….
Claudia seděla na stole a přemýšlela… V ruce držela tužku a skic, kam teď zběsilými tahy kreslila zapadající slunce… Matka se nevrátila včera, dneska už snad nemá ani naději… Bála se o ni, ale ona se vždycky vrátila..
A dnes tomu nebylo jinak, jakmile zaklapla sešit, ozvalo se štrachání v zámku, do obýváku o něco později vtrhla podnapilá matka….
"Promiň mi.. promiň mi…" byla tak zoufalá.. Pak se zhroutila na gauč a usnula..
Claudia přinesla polštář a deku.. Podložila ji hlavu a přikryla nohy….
Pak dala ruce v bok, stála nad ní a přemýšlela…
"Vždycky ti odpustím s tím, že mě znovu zklameš.. Co bych měla čekat…"věděla o psychice její matky… Neměla to lehké.. Chápala ji, ale nemohla s tím nic dělat..
Vztekle za sebou zavřela.. Odcházela z pokoje tak jako ona.. Oklepala se hrůzou.. Jen to ne, nechce být jako ona.. NIKDY!...
Přešla přes chodbu, a pomalu stoupala do schodů… Pak se zřítila ve svém pokoji na svou postel a slastně si povzdechla.. "Konečně se beze strachu vyspím.. Celou noc.."
Ve snech viděla matku, když se ještě šťastně usmívala.. V náruči měla malou, blonďatou holčičku a po boku muže, který je radostně objímal…
"Štěstí je rodino dar, pamatujte si to.."usmívala se na malou holčičku žena s vrásčitou tváří, ano, byla to babička… Byla to její rodina..
Claudia se probudila "Dar, který jsme ztratili moc brzy…"
Pak zavřela oči… Zavrhla všechny špatné myšlenky.. Zítra je škola, a ona nesmí vyjet ze zajetých kolejí… Nesmí dát znát svoje zklamání.. A svoje zoufalství.. Vše bude při starém..
Aspoň v těch lžích bude štěstí něco znamenat…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama