Neopouštějte mě, můj Pane

4. května 2010 v 13:08 |  Cantes
shipboard photograph

Za okny se rozmáhala Paní Noc. Na tabulky skla dopadali těžké kapky deště, které se shlukovaly v dlouhé provázky stékající se směrem dolů, k hradnímu příkopu. Oblohu zdobil srpek měsíce, přes který se přeháněly mračna a cáry mlhy se držely stále nad nedalekými močály. Sem tam mrazivé ticho prořízl burácející hrom a černo černou tmu narušila klikatice blesku, která spalovala stromy v nedalekém lese.  
Lady Justina si povzdechla. Vzhlédla od vyšívání, které ji spočívalo v klíně, a znovu si hlasitě povzdechla. Smutně hleděla do vysokých plamenů ohně, který ozařoval oválnou místnost věže, kam se odebrala po odjezdu svého muže se strachem o svůj život, protože na hradě zůstala dočista sama. Sklonila hlavu zpátky k bílému pláténku, do kterého vyšívala iniciály svého muže, Alexe Willise.
Znovu si hlasitě povzdechla. Odložila šití na kulatý stolek vedle vysokého ušáku, v kterém seděla celý den. Vstala a protáhla si ztuhlé údy. Zamrkala do tmy a vylekaně se přitiskla k opěradlu křesla. Bouřka přišla před chvílí a ona si jen stěží mohla uvědomit riziko blesku, který by mohl zasáhnout střechu vysoké věže. A ještě si nezvykla na hlasité rány, které k ní doléhaly jakoby z dálky, i když podle dopadu a krátkosti mezi hromem a bleskem neuběhlo mnoho času.
Přešla k ohni a natáhla nad plameny prokřehlé ruce. V hlavě se jí rojila myšlenka, že by sešla schody do své ložnice a donesla si deku. Ale všechny plány zmařil déšť, který jí zaručoval promoknutí až na kost během chvilky.

Vybavení věže bylo vskutku nedostačující! Na zemi před krbem ležela jen jedna kožešina, ale byla od prachu, proto by se do ní nemohla zabalit. Na stěnách vyseli těžké gobelíny, které měli bránit vniknutí chladu přes tlusté stěny, ale ani to nijak neovlivnilo proklouznutí větru, který si našel vchod i v té nejmenší skulince mezi spárami kamenných stěn. Na krbové římse ležel demižon od vína, ale ten čněl od brzkého rána prázdnotou, protože se Lady Justina potřebovala posilnit, a tak se obrnit proti černým myšlenkám, které věnovala svému muži!
Prosím, neopouštějte mě, můj Pane! Snažně prosím, nenechávejte mě tu samotnou…
Ten Tyran jí věnoval jen letmý pohled a pak i se třemi dětmi, kteří ho doprovázeli na malých ponících, zmizel v hradní bráně. Utíkala ještě hodnou chvílí po pusté planině, ale po rodině zbyl jen zvířený prach a vzpomínka na jí vysmívající se děti, mířící na sever, do Londýna, města neřesti a vražd. Nechali jí tam! Samotnou…
Lady Justina spočinula u vysokého francouzského okna. Pootevřela dřevěnou okenici, a tak pustila do místnosti studený vzduch a vítr, který se usídlil nad plamenem ohně a rozkmital ho tak, že se plamínky vlnily a skomíraly.
Dlouhé havraní kadeře se jí rozlétaly kolem tváře. Prudce přirazila okenici k sobě a svezla se po jejich vnitřní straně k zemi se slzami v očích, které jí pálili jako sůl. Nedokázala neplakat, když věděla, že jí muž odtrhl od dětí… Že už je nikdy neuvidí…! A pak tu byl ještě Cyril!
Byla to ta největší podlost, říct Alexovi po narození nejmladšího syna, že mu byla nevěrná a jeho nejstarší syn vlastně není jeho. Ale proč? Utřela si hřbetem ruky nos a zamumlala sprostou kletbu, věnovanou Prokopovi, tomu Ducháčkovi, co jí přivedl do jiného stavu a potom utekl! Dal se k církvi, parchant!
Skutečně, nebýt Alexe, zřejmě by teď hnila někde v zemi! To on jí dostal z toho zuboženého stavu, když jí našel na ulici, to když se od ní odvrátila její vlastní rodina! Doslova jí přibouchli dveře před nosem. Znovu propukla v pláč! Ani na pohřeb vlastního otce nemohla přijít. Udělali z ní vyvrhela, zbytečnou lidskou bytost…
Místnost ozářilo modré světlo a dlouho neodcházelo. Najednou přestalo pršet a nastalo hrobové ticho, které narušovalo jen Justičino přerývané dýchání a tlukot jejího srdce, které jí hlasitě znělo v uších. Odtáhla se od hrubé zdi a pomalu kráčela k oknu na druhé straně místnosti. Vyhlédla ven a sklátila jí panika, když spatřila hořet střechu stájí. Koně s hlasitým zaržáním vybíhali ze stájí a nezastavovali se ani na pustině, která obklopovala středověký hrad. Justina si přitiskla dlaň na ústa, aby udusila hlasitý výkřik. Prudkou otočkou utíkala ke dveřím, chtěla jimi trhnout a otevřít, ale silný nápor větru jí zmařil všechny pokusy! Přetahoval se s ní o dveře, až lady Justina klesla na kolena vyčerpáním.
Vzpjala ruce a začala se hlasitě modlit k bohu. Se zavřenýma očima naslouchala tichu před bouří… Sklonila hlavu a dál odříkávala svoje přání…
"Andělíčku, můj strážníčku. Opatruj mi mou dušičku. Opatruj ji ve dne v noci. Od škody a od nemoci!"
Její tichá slova prořízl hrom, s kterým se vytratila modrá zář a v místnosti zavládla tma. Meluzína totiž proklouzla komínem, uhasil praskající zdroj světla a štiplavý dým se rozplynul v místnosti.
Lady Justina si přitiskla k obličeji dlouhý rukáv a vykašlávala z plic smítka, které během té chvilky stačila vdechnout. "Ježíšikriste." Zaklela a v duchu se začala kát za to, že vztáhla boží jméno na darmo. A nebo ne?
Uslyšela praskající zvuk a během chvíle se jí na hlavu snesli první smítka drolící se ho stropu. Přikrčila se hrůzou. Když v tom se sesypaly trámy a s ohlušující ranou ji srazily k zemi. Zůstala ležet, zavalená kamením a hořícím dřevem. V zoufalství a bolesti se začala zmítat a křičet. Doufala tak, že přivolá pomoc! Ale v tom okamžiku jí nedošlo, že je dočista sama! Odepsaná…
Její smrtící křik se nesl ozvěnou údolím a odrážel se od nedalekých skalisek. Polykala jen stěží hořké slzy, protože krk měla stažený a vyschlí.
Rozkašlala se na novo, to když z plamenů začal stoupat dým. Ucítila pálící se látku a zápach škvařených vlasů. V tu chvíli chtěla omdlít, ale úleva nepřicházela. Místo toho se její bolest stupňovala a na noze jí cosi pálilo. Zavřela oči a semkla čelisti k sobě. Začala se dusit, až jí nakonec přece jen zastihl spánek a ona upadla do bezvědomí…

"Lituji, Lorde." Chlapík se rozpačitě podrbal na bradě "Skutečně je vaše cesta do hlavního města tak nutná?"
"Samozřejmě, že je!" odsekl naštvaný Alex.
Děti sedící na ponících se choulili do velkých pláštěnek, ale i přes husté vrstvy a kvílející vichr bylo slyšet jejich proseb "Otče! Otče, vraťme se prosím vás domů… Vraťme se k mamince!" Překřikoval jeden druhého. Jen malé copaté děvčátko mlčelo a z velkých zelených očí se jí valili slzy jako hrachy. "Abbelaido…" hořekoval Alex. Pohladil malou hlavičku, která vykoukla z lemu pláštěnky a přísnějším hlasem ji poručil "Schovej se, ať nenastydneš."
Dívka zavrtěla hlavou. "Ma-ma…" opakovala dokola "Ma-ma…" "Za chvilku jí uvidíš." Odsekl Alex. Seskočil ze svého velkého hřebce a urovnal jí kapuci "Vrátíme se tedy domů." Řekl bez špetky nadšení. Ledově zpražil pohledem vztekajícího se syna "Mlč, Alexi!"
"Pojedeme domů!?!" začal sebou mrskat veselý Alec. V očích mu jen létali jiskřičky naděje.
"Nic jiného nám nezbývá!" zamračil se Alex. Vyskočil na svého koně a zavelel odjezd.
"Sbohem, lorde!" "S pánem bohem, převozníku."
Alex ještě hodnou chvílí spítal na rozvodněnou řeku, která strhla loděnici ze samých základů. A na hnusné počasí…
"Viděl jste, otče tu dlouhou klikatici blesku?!" vykřikl Cyril, nejstarší ze všech dětí.
Abbelaida začala křičet "Ma-ma!"
"Ano, máma…" Alex dostal strašlivý strach. Pověřil proto nejstaršího chlapce, aby dovedl děti v pořádku domů a sám se tryskem vydal po dlouhé planině, kterou pokrýval hustý les směrem, kde leželo jejich sídlo; Fraochin Hall.

Alex dorazil na Fraochin Hall za svítání. Ve větru poletoval popel a doutnající kouř stoupal od vrcholku věže.
"Justino!!!" Seskočil z koně a nechal ho stát před padacím mostem. Utíkal na nádvoří a stále vykřikoval jméno své manželky. Byl zoufalí, ani jednou mu neodpověděla! Vběhl do domu a vyrazil do společné ložnice. Když ji ani tam nenašel, jen silou vůle se udržel na nohách.
"Ach, Justino!" unikl mu zděšený vzdech. Nerozmýšlel se ani chviličku! Moc dobře věděl, kam se manželka schovávala, když trucovala.
Vyběhl rychle schody a s vytřeštěnýma očima hleděl na ohořelé dveře. Prudce s nimi trhl. Uhnul se několika spadlým trámům, které se z nich vysypali, a skrze štiplavý dým se odvážil hledat v sutinách spadlého stropu. "Justino?" Zbrkle začal odhazovat kamení a z očí mu ukápla slza.
"Justino..." Hlesl tiše. Odhodil další kámen a prudce sebou smýkl dozadu. Dopadl s vyděšením na zadek "Justino… ach, má lásko…" Uviděl malou ruku své nejmilejší. Nehýbala se. Nepohnula se! Znamenalo to jen jediné…
Nešikovně se vrhl k hromadě kamenů, které ji pokrývali a vyprostil její bezvládné nahé a popálené tělo. Přitiskl si ji na svoji hruď a krémovou košili začali pokrývat kapky deště, který se spustil z šedivé oblohy. V dlouhých provázcích mu dopadali na hlavu, jenž spočívala na Justinině nahým prsu.
Vzhlédl k obloze a do stálého ticha pronikl jeho rozzuřený křik "Proč?! Proč!!!" Z ramenou shodil svoji pláštěnku a zabalil do ní Justinu. "Neboj, už bude dobře." Chlácholil ji smutným hlasem. Vzal Justinu do náručí a bezvládným krokem se vydal pomalu ze schodů dolů.
Na vratkých kolenou balancoval z jednoho schodu na druhý, až se konečně objevil na nádvoří. Oči opuchlé a zabarvené vztekem, lítostí a zoufalstvím. "Co teď budu bez tebe dělat?! Bez tebe nejsem nic…" spínal k dívčině, která měla otevřené skleněné oči. Justinini dlouhé vlasy mu spočívaly přes paži a byli zničené ohněm. Hlavu měla zakloněnou a vzdouvající se hruď už neklesala a nestoupala. Byla klidná; bez života.
Alex se oklepal odporem. Přešel lávku pro nevolníky a vydal se k nedalekému útesu, kde stál základ budoucího altánu. Do obličeje ho šlehal silný a studený vítr, který jako by mu chtěl zabránit v tom, co hodlal udělat. Tlačil ho zpátky, ale Alex byl silnější než on. S vyceněnými zuby došel až k samému okraji prohlubině a hodnou chvíli naslouchal šplouchání vln, které naráželi na ostré hrany skalisek. Pak nastalo ticho. Hučení a skučení větru ustalo. Déšť se však spouštěl dál. "Otče! Nedělejte to… Prosím vás…" Ozval se křik jeho nejstaršího syna; nebyl jeho! Blesklo mu hlavou. S odporem se obrátil k chlapci, který ho tahal za dlouhý rukáv "Běž odsud, ty parchante!" Oči mu lezly skoro až z důlků; jak si Cyril s děsem uvědomil. Polkl. "Otče…"
Alex se rozmáchl a prudce chlapce uhodil. Cyrilovo tělo odletělo několik metrů. Zůstal ležet. Hrůzou nedutal. Oči skryl do dlaní a schoulil se do klubíčka. Přes vzlyky Alex mohl slyšet jen jeho tiché prosby "Nedělejte to. Ne. Prosím, ne."
Muž se otočil a přitiskl si blíž k sobě mrtvé tělo. "Budeme spolu, navždy." Zašeptal. Jako smyslů zbavený se rozeběhl a se zavřenýma očima zmizel v mlze, která obklopovala břeh. Cyril si s hrůzou uvědomil, že zmizel, jakoby ho pohltila temnota. Nemotorně vyskočil na nohy, div nezakopl. Přiskočil k okraji a hleděl do temnoty bíla. "Otče?! Otče…" tiše ho volal. Hledal ho pohledem, ale marně.
"Cyrile?" ohlédl se a spatřil své sourozence. "Kde jsou rodiče?" zeptal se Alex. Za sebou táhl za ruku Abbelaidu, která v náručí držela malé batole, které si cucalo prst.
Postavil se a oprášil kalhoty. Hrdě zvedl hlavu a poplácal chlapce po rameni "Vzal si je k sobě bůh. Přišla jejich chvíle…" zamračil se. Připomněl si slova, která kněz odříkával, když do země spouštěli jejich babičku. "Teď všechno zůstává na nás, Alexi." Přitiskl si nechápající děti k sobě a pak je od sebe odstrčil. "Budeš mi pomáhat, viď?"
Alex stroze přikývl. Přitiskl k sobě plačící dívku a přes její rameno hleděl na zachmuřeného Cyrila, jenž stál na zeleném trsu, a za ním se rozmáhalo bílo. Vlasy mu poletovali ve vzduchu. Ruce měl strčené v kapse a koutky úst mu ve šklebu mířili jeden nahoru, druhý dolů.
Cyril se otočil k sourozencům "Musíte tu teď, v tuhle chvíli slíbit, že se nikdo nic nedozví!"
Jeho mladší bratr se zamračil "Slibuji!" Abbelaida, která ještě neměla moc rozumu, jen pohodila hlavičkou. Podala nejmladšího sourozence Aleca Alexovi a vrhla se Cyrilovi do náručí.
Přitiskla se mu k noze. Cyril ji chlácholivě pohladil po hlavě. "Pojďte, schováme se před deštěm." 
 


Komentáře

1 Gaviota Gaviota | Web | 4. května 2010 v 13:18 | Reagovat

http://dulcemichelle.blog.cz/1005/finale-sonb-hlasujte-za-najlepsi-web prosím o hlas pre Gaviota. Veľká vďaka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama