Srdce v kalhotách.1.5

6. května 2010 v 21:33 |  Srdce v kalhotách
15. Kapitola
*
"Braň se, Barbare..."
 ❦

*
Cesta Julii utíkala strašně pomalu! V duchu se strachovala o přítelkyni Lyli a zuřila, že k něčemu takovému jen mohla svolit. Ale na co to myslí? Lyli si vybrala sama, nenese na jejím útěku žádnou vinu. Ale nebyla si tím tak jistá…
Lizzie! Vzpomněla si na sestru a v duchu zalitovala dalšího svolení. Doufala totiž, že to mezi ní a Danielem dopadne tak, jak si naplánovaly. Ale kdo mohl tušit, že jí opět unesou?!
Ano, přesně tak to psala. Unesl jí ten odporný Peter. Zalitovala, že dopis nechala shořet a nehynoucí touhou se schoulila ještě více do zelené kazajky svého jezdeckého kostýmku. Složila dlaně do mušelínové bělostné sukně a zaklonila hlavu. Kodrcání ji ihned toho nápadu zbavili, protože prudký otřes jí smýkl na podlahu a ona zůstala ležet. "To snad není možný!" zavřískala. Dusila v sobě vztek, který teď vyplul na povrch. Vymotala se ze všech sukní a pokusila se postavit tak, aby si nepošlapala konečky vlasů. Překvapeně zamrkala, to když se za jejími zády otevřely dvířka a za kotník ji ven táhla čísi hrubá a velká dlaň. Polekaně začala ječet a házet sebou. Zaryla své ostré nehty do polstrované sedačky a pokoušela se přitáhnout. "Pusťte mě!" Křičela. Vlasy jí spadly do obličeje, a tak jí připravili o zrak. Chtě nechtě se nechala vytáhnout z šera kočáru. Prudce dopadla do trávy a zůstala ležet. Schoulila se do klubíčka, nedbajíc posměšných hlasů, kterým nemohla rozumět. Mluvili francouzsky, jak stačila rozpoznat ze znělého oui.
Někdo ji špičkou nohy nakopl do obnaženého zadku, až zachroptila bolestí. Pokoušela se vstát, přičemž se jí do vlasů zamotalo bodláčí. Prudce zalapala po dechu, když ucítila, jak jí někdo přiložil cosi ostrého ke krku. Všechno se dělo tak rychle, že si ani nestačila povšimnout dvou svázaných mužů, kteří se krčili u jednoho z velkých kol.

Celá tlupa barbarů jí obklíčila. Zůstala sedět v trávě s pohledem zabodnutým k modrému nebi.
Dva muži v otrhaných hadrech se rozestoupili. Julie vzhlédla k ryšavému muži, který měl ty nejpronikavější tmavé oči. Někoho jí připomínal. Uvědomila si, že civí příliš dlouho a proto sklopila hlavu a francouzsky zašeptala "Milost, pane! Nic nemám, krom kufrů a…"
V tu chvíli se ozval muž s pisklavým hlasem. Mluvil jako ona, německy.
"Á, svačina!" vytáhl z proutěného koše šedomodré kotě a zamával jím ve vzduchu. Julie stiskla pevně zuby a zaťala pevně pěsti "Dej od Lady Milly ty svý špinavý hnáty…"
"Tahle ženská si na mě otevírá hubu!?!" zahučel chlap s těstovitými líci, které maličko připomínaly křečka. Vycedil na ní zkažené zuby a dlaní se chytil za své kulaté břicho "Tak to je opravdu k smíchu!"
Odhodil kotě do trávy, až chudák Lady Milly vystrašeně zasyčela a utekla. Julie za ním dlouho hleděla, než jí za vlasy chytil ten odpudivě páchnoucí muž, jenž jí teď přiblížil tvář těsně k její "Tak co? Necháš mého ptáka se provětrat?"
Uraženě trhla hlavou a odvrátila tvář "Už sis někdy čistil chrup?!" odsekla.
"Myslíš si, že jsem nějaký kůň?!" zavřískal. Zvedla pobaveně obočí a nehty se mu zaryla do tváře, jež se pokoušela přiblížit blíž k jejímu uchu. Jeho počínání doprovázel smích jeho kumpánů. "Zřejmě ne! To bych koni křivdila." Souhlasila a prudce zalapala po dechu, když s ní smýkl doprava a pak zpátky.
"Tak aby si věděla, holubičko!" pěstí ji zamával před nosem "Tahle už poslala nemálo chlapů do hrobu, abys věděla!"
"Jacku?! Ty hlupáku!" zahřměl temný hlas. "Vypadni!"
Jack ještě naposledy zatřepal s vystrašenou Julii. Pak jí odstrčil, až se svalila zpátky na záda. Otočila se na břicho, ale nezůstala ležet dlouho.
Hlas se ozval znovu, ale teď už mile. "Je mi líto Jackova chování… A Dustanova také." Nabídl jí ruku a úsměv k tomu. Odbyla ho ledovým úšklebkem "Neomlouvejte se, přeci nemáte za co!"
Odtáhla se od něho dál a vstala. Přelétla všechny varovným pohledem a pak se vrátila zpátky pohledem k vysokému muži. Byl to ten samí, před nímž se tlupa rozestoupila, aby mu udělala místo.
"Jak myslíte." Uklonil se. Pak se k ní otočil zády "Jen si vezmeme pár věcí a pak vás necháme jít."
Julii vystřelila pěst rozzuřením. Udeřila ho prudce do zad, až se Ryšavec zakymácel.
"Uklidněte se, mladá dámo! Nebo se snad chcete projet?" Otočil se k ní s výhružkou.
Ozvalo se klapání kopyt. V tom mezi dvojici vjel velký černý kůň. Julie strachy zavřískala a utíkala po cestě pryč. Nezastavovala se, a proto nevěděla, co se děje u kočáru.

 * ❦ *

Jezdec seskočil z koně a tasil meč. "Braň se, Barbare!"
Ryšavec shodil rukavice a zazubil se "Peter, jméno mé." Uklonil se a vytáhl též meč z pochvy "Ale to vy, pane Cliffe dozajista moc dobře víte." Mrkl na něho pobaveně.
Obcházeli se dokola s kordy namířenými přímo na svá srdce. Hlouček kolem nich byl dost hlasitý na to, aby bylo slyšet, co si mezi sebou ti dva povídají.
"Neměl by ses dlouho zdržovat, bratře." Usmál se Peter "Takhle ti brzy uteče!"
Odfrkl si "Abych vypadal jako slaboch?" "Tupče. Už si jí přeci zachránil." Plácl se do čela Peter.
"Tak uteč…" zamračil se Michael. "Jak si přeješ, můj pane. Ale věř mi, dlužíš mi moc, na to, abys mi potom nepomohl z nouze." Zašklebil se na něho bratr. Zahodil meč a s dobře hraným zoufalým křikem se dal na ústup. Jeho kumpáni se začali smát a toho využil zase Michael. Zasunul meč do pochvy a vyskočil na koně. Ohlédl se za bratrem, který utíkal směrem k nedaleké řece přes zorané pole, a smál se jeho komickým pohybům.
Zamlaskal na koně a pak se vydal ve stopách té malé divošky, kterou zahlédl, jak se z posledních sil belhá do strmého kopce. "Už jedu, miláčku." Sliboval jí v duchu.
Jeho kůň se dal do splašeného běhu a za chvíli už jí měl na dosah ruky. "Ale, ale, ale." Začal tichým melodickým hlasem "Koho pak to tu máme?"
Vysloužil si od ní jen naštvané odfrknutí, po kterém přišlo něco jako žblunknutí. Julie nezmírnila krok. Ba naopak. Připadala si, jakoby jí někdo dal křídla a ona mohla létat. Tušila dobře, koho to má za zády! Toho zrádce a vyděrače, Michaela Cliffa!
Kráčel vedle ní. V klidu si seděl v tom svém sedle a ještě se jí opovažoval vysmívat?! Slyšela dobře?! Byl pobavený… Prudce zastavila, s rukama v bok. "Hodláte mě dál pronásledovat?!"
"Hodláte mě dál odmítat?" zeptal se pohotově. Pohodila hlavou a z tváře si shrnula jeden ze zcuchaných pramenů. Pak se s jízlivým úsměvem pootočila k němu, ale ne celým tělem; co kdyby chtěla utéct?! "Jaká drzost! Že se nestydíte."
"Stydět byste se měla vy." Mrkl na ní. "Podle mě jsem to byl já, kdo vám zachránil život!"
"Ubránila bych se sama." Odsekla Julie. "A jak? Svojí malou pěstičkou?" mírně se nahnul v sedle "Určitě by se zalekl, a utekl jako před chvílí přede mnou."
Konstatoval suše.
Doslova jí sebral vítr z plachet, jak si stačil všimnout. Ale místo očekávaného vděku jen vzdorovitě vystrčila bradu a našpulila ty své rtíky "A mé věci jste tam samozřejmě nechal, že?!"
"Ach, jak jste panovačná, má sladká Julie." Zahlaholil. Pootočil se na koni a nechal ji tam stát samotnou. "Kam jedete?!" hulákala plna strachu.
Usmál se sám pro sebe. Tak přeci jen má navrch! Přes sladká slovíčka se na ni musí. Zakryl si výhled dlaní a zjistil, že se celá bratrova tlupa stahuje do ústraní. Ledabyle se posadil v sedle a v duchu doufal, že to vidí i Julie! Doufal, že není krátkozraká.
"Pane! Ó, velké díky vám, pane." Děkoval mu Deren, hned potom, co dojel na místo činu. Nenamáhal se sbíráním Juliiníích zavazadel "Naložte slečnu Julii. A snad v pořádku ji dovezte domů. Za tohle malé nedorozumění…" nahnul se do cestovní brašny, která vysela na sedla a vytáhl objemný měšec "Tady máte odměnu."
Deren se chvíli upejpal, ale pak jako správný šejdíř chňapl po váčku a se zábleskem v očích si ho připevnil k opasku. "Thurstane, nasedat. Odjíždíme!"
 * ❦ *
"Kam mě to vezete, pane?" zeptala se Lyli, jenž se opírala o mužova široká ramena.
"Kam myslíte, má holuběnko?" zazubil se přes rameno Williem. Lyli opřela bradu o jeho záda a pokoušela se nevnímat to hřejivé teplo, které vycházelo z jeho stehen, které ona objímala těmi svými.
"Tohle se paní Julii rozhodně nebude líbit."
"Hlavní je, jestli se to bude líbit tobě, děvče. Věř mi, na výčitky už pak nebudeš mít ani pomyšlení!" ubezpečoval jí tichým, hrdelním hlasem. Oklepala se strachy. Jak ráda by tomu věřila!
"Co semnou zamýšlíte?" zeptala se odhodlaně. Otěže si přehodil do jedné ruky a druhou rukou ji chytil za zápěstí. Přejel palcem po vnitřní straně její dlaně a poté ji přiložil na své stehno. "Opravdu to chcete vědět, děvče?" Ztěžka polkla "A-ano." Vykoktala skoro neslyšně.
Její ruka se během chvíle ocitla v jeho rozkroku, kde jak cítila, pulzoval ten největší oheň, který kdy zakusila. "Co, co to je?" zeptala se vyděšená Lyli. "To je vaše…"
"Uhodla jsi…" zasyčel skoro neslyšně. Shodila ze sebe stud a tu tuhou věc promnula v ruce. Zasténal. Polekaně trhla rukou, chtíc se dostat z dosahu té věci. "Neublížila jsem ti?"
Němě vrátil ruku na místo, kde mu pulzovala krev, a zastavil trhnutím uzdy koně. "Ničíš mě, holubičko!" zahuhlal tiše. 
 * ❦ *
Děje se toho tolik, že je ze všeho zmatená! Uvědomovala si přepadení a dotěrného Michaela! Ale kde se tu jen mohl vzít? Nikdo přeci nevěděl, že se vrací domů… Krom matky. Nebo se snad plete?!
Už opět seděla v kočáře. Rozrušením se jí klepali prsty a srdce jí už tolik netlouklo, jak si s úšklebkem uvědomila. Ten obtloustlý Deren jí vyzvedl společně s tím polonahým černochem nad řepovištěm a potají se jí určitě vysmíval!
Nasedla a cítila se opravdu příšerně! Takový trapas… ucítila tep na svém zadku a tvář skryla do dlaní.
"Bože můj!" uvažovala, kdo všechno vidět její zadek?! Doufala jen, že je Michael nepozoroval z povzdálí, čekajíc na tu správnou chvíli. Cítila, jak rudne. Narazila si klobouček, který se po celou dobu přepadení choulil na sedadle víc do čela, a zavřela oči. V duchu si přála, aby už byla konečně doma. Kodrcaní jí uspávalo. Hlava jí spadla na prsa a kymácela se ze strany na stranu. Ještě než úplně upadla do nevědomí spánku, projela jí hlavou myšlenka na ztuhlý krk a všechny údy, až tahle cesta skončí. A pak ještě ta příšerná nuda a ticho! Znovu v duchu proklela Lyli a ospale si zívla.
Thurstan, který měl dobrý výhled do kočáru malou škvírou, se sám pro sebe usmál.
"Už spí, pane!" houkl na Derena.
"To je dobře. Až jí budeme okrádat, nehodilo by se, aby si toho všimla. Pán bůh nám byl nakloněný, když nám seslal tu děsnou tlupu…" Myslel nejen na váček, který byl plný mincí, ale i výmluvu, jenž použijí, až se bude panička vyptávat, kde jsou její zavazadla!
Thurstan vyskočil na střechu kočáru, a tak jako vždy vyšmejdil všechny cenné věci.
"Moc bohatá ta slečinka není." Podotkl jízlivě.
"Ale pěkná, to ona je." Zamumlal Deren. "Koukáš se ty trdlo pořádně?"
"Samo." Odsekl uraženě Thurstan "Nikde nic."
"Máš vůbec něco?" zadrmolil Deren.
Thurstan trhl rameny a šikovně se dostal ze střechy na kozlík vedle svého pána "Jen tyhle diamantové náušnice!" Deren se podezíravě podíval na svého mladšího společníka "Dej je sem!"
Thurstan poslušně odevzdal svůj malý lup a hodlal se vrátit zpátky na své místo. "Počkej."
Derenovi rozkazy většinou neobsahovali více než pět slov. Nadávky, ty ale byli šťavnatější.
Thurstan se chtěl právě vyhoupnout zpátky na střechu, ale Deren mu se zlobou v očích vrazil pěst do břicha, až se polonahý černoch neudržel a s hlasitým křikem se zřítil z rychle jedoucího kočáru.
Jeho pád byl doprovázen Derenových hlasitým smíchem a prásknutím bičem, jenž popohnal koně. 
* ❦ *
Kočár najel na štěrkovitou příjezdovou cestu a zanedlouho zastavil před sídlem; Kellning Hallem.
Nechápala, jak se mohla těšit domů?! Vybavila se jí Bethina slova o prahu dospělosti, který přestoupí odjezdem z Kellning Hallu. Když uviděla urousanou a neupravenou matku, stáhlo se jí srdce lítostí. Netušila, že to bude tak strašné! Ona si užívala ve Vídni, vyváděla hlouposti, chovala se jako spratek a ne jako dospělá! A ona tu dřela! Podle jejího zjevu a stárnoucí tváře, dřela jako mezek!
V duchu se za sebe styděla. Shrnula záclonku kočáru a dlouho otálela, než se rozhodla vystoupit.
Nejistě zmáčkla kličku a pootevřela dvířka. Sestoupila dva schůdky a nejistě vzhlédla k červené budově, která se jen leskla v poledním slunci. Záhonky zářili nejrůznějšími odrůdami květin a kolem sídla pobíhalo nespočet sloužících, kteří měli plno práce s přípravou nějakého večírku. Jak si Julie s hořkostí uvědomila, když uviděla ozdobenou zahradu a taneční parket, který byl stlučen z prken pod otevřenou oblohou. Obklopovalo ho nespočet sloupků, které byly ozdobené květinami.
Vzala si od Derena svých pět zavazadel a s hlubokým nádechem zůstala stát před prahem domu, jejího domova? Ne! Nejistě přešlapovala, dokud se k ní nedostavil majordomus, zahalený do nespočtu krajek. Převzal si od ní kufry, uklonil se a vybídl ji, aby se před večeří prošla zahradou. Nestačila ho ani upozornit, že není pozvaná na oslavu, ale že se vrací domů… Byla to tak pekelná situace, že se otočila na podpatku a utíkala směrem k nedalekému lesu. Nikdo si jí nevšiml. Všichni měli tolik práce, že nestačili koukat, kde se co šustne.
 * ❦ *
"Máš pravdu, kočár vypadal úžasně! A ta pěkná slečna, která z něho vystoupila." Zasnila se.
"Máte pravdu! Vůbec to nechápu…" hořekovala Elška a opět jí do očí vtrhly slzy "Starý pán Cliff si uspořádá večírek, jen aby se všichni bavili… Chudák stará Keta, takovýhle konec si nezasloužila!"
Rosita strnule přikývla. "Nemluv o tom Elško. Pojď, odneseme ty stoly pod větve vrb, tam jim bude líp." "Jste tak ohleduplná k těm příšerám, které se vám tu vysmívají do očí. Na všem místě…"
"Nezapře se ve mně hostitelka." Usmála se Rosita "A vůbec, neděl si s tím hlavu. Za týden zas budou všichni pryč!" Elška strnule pokývala hlavou "To ano, to ano."
Zprava se k Rositě přitočil Jan "Dnes by se měla vrátit Julie! Ne abyste jí vy babi klevetivý přehlídly…"
Věnoval Rositě krátký polibek, a pak zase zmizel. "Je tak pozorný…" usmála se Elška "A vůbec. Bere to vše jako samozřejmost." "Už si zvykl…" odvětila Rosita. Pohled se jí teď stočil k příjezdové cestě "Julie určitě bude v příšerné situaci, až se vrátí a uvidí to tu!"
"Betha přeci psala, že je z ní hotová dáma k pohledání."
Rosita se usmála "Pochybuji o tom! Naše malá beruška to vždy uměla dobře skrývat. Ten démon v jejím těle je čas od času k nezastavení." Elška pokývala hlavou "Vím… A heleme se, kdo se tu objevil!" Z domu vyšel Michael v závěsu se svojí snoubenkou Iris. Bylo z toho pořádné pozdvižení, když to minulý měsíc mladý pán oznámil. Rosita ten fakt ještě pořádně nepřekousla, a doufala, že až se opět uvidí s Julie, že mu to otevře oči!
 


Komentáře

1 Tereska Tereska | Web | 9. května 2010 v 9:08 | Reagovat

Ó můj bože! Co sis to zase vymyslela? xD Ty se opravdu mistr všech švindlů.. KEPRFÍLD.. xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama