Srdce v kalhotách.1.6

9. května 2010 v 0:51 |  Srdce v kalhotách
16. Kapitola
.
"Jsou jako dvě hrdličky…"
.
..::*❦*::...
.
Julie zbledla jako stěna a v krku se jí udělal knedlík, když spatřila, koho si ten obejda vede po boku?!
Tiše přešla zadní část dvoru a nahlédla do zimní zahrady. Přišlo ji to skoro neskutečné, že už je zase doma! Tak moc si zvykla na Vídeň…
"Slečno? Prosím vás, nemohla byste mi říct, co se bude slavit?"
Stará a scvrklá žena se ušklíbla "Přeci svatba našeho pána." Julii ztuhl přívětivý úsměv na rtech.
"Děkuji." Špitla tiše. Vzhlédla k oknům, kde byl před třemi měsíci ubytován Michael, a nepochybovala, že je tam i dnes. Všechny okna byla dokořán, krom balkónových dveří. Nechala zvědavou ženu za zády a jako duše bez těle se vydala ke vchodu pro služebnictvo.
"Ale slečno, tam nesmíte!" snažila se jí ta dobrá žena zastavit. Julie však nedbala. Vykasala si bílou sukni a utíkala rychle ke dveřím. Rychle vpadla do ponuré chodby a zabouchla služebné před nosem.
Ozvalo se pár ran "Tam byste neměla chodit! Slečno! Ztratíte se…" hlesla nakonec tiše služebná.
Julie zapochybovala "To určitě ne! Žila jsem tu celých sedmnáct let, věřte, či nevěřte, zvládla bych Kellning Hellské chodby i poslepu." nebo po tmě; pomyslela si v duchu.
Dveře zavřela na petlici a ztichlou chodbou se vydala do prvního patra. Vykoukla zpoza rohu a přemýšlela, jestli bude mít štěstí a pánovi komnaty budou odemčené!
Proč si ho vlastně přivlastňuji? Myslela Michaela. Byla hloupá a naivní! Mohla si ho klidně vzít ona sama. A moc dobře věděla, že by to udělala… Nejraději by si za ty myšlenky nafackovala, když si uvědomila, jaké dilema jí trápí. Protože se po chodbách sem tam hemžilo dalších nespočet sloužících, vytratila se na terasu a podél zdi se plížila k ložnici.

..::*❦*::..
"Omluv mě, drahoušku." Políbil Iris na rty a věnoval jí chladný úsměv "Tvůj náhlý příjezd mě opravdu zaskočil! Až jsem dočista zapomněl zavřít všechny okna ve své ložnici."
"Ale pospěš si, Miší." Zahuhlala sladkým a pištivým hlasem. Věnovala mu pohled a přejela si dlaní po bříšku "Nebudeme čekat věčně."
"To jistě ne!" odbyl jí. Otočil se na patě a s dobře hraným úsměvem vyběhl shody.
Naštvaně vpadl do ložnice a sedl si do křesla. Nehodlal se tam jen tak vrátit. Jen ať si čekají!
Naslouchal dunění větru. Docela by si přál, aby tu oslavu něco pokazilo! Klidně nepřízeň počasí. Tak moc si přál, aby nějaká živelná pohroma pokazila i vynucenou svatbu!
Ozvalo se škrábání a tichý sten. Že by zloděj? Pomyslel si. Vytáhl z držáku u krbu pohrabáč a stoupl si za závěs, hned od okna nedaleko jeho postele, odkad se ten zvuk ozýval.
Julie se zamotala do záclon a pak se s elegancí hrocha zřítila z parapetu do světlé místnosti. Už nevypadala tak, jak si ji pamatovala z dřívějška! Koberec byl totiž vyměněn za tvrdou dřevem obkládanou podlahu. Chvíli zůstala ležet a třela si chodidlem kotník. Pak zvedla stále ještě rozcuchanou hlavu a podhled ji padl k pootevřeným dveřím. Rychle vyskočila na nohy a prudce je zabouchla. Zastrčila petlici a pak se s oddechem sesunula k zemi.
Zavřela oči a cítila se tak skvěle, že jí ani na chviličku nenapadlo, že by její plán měl nějakou trhlinu.
"Ehm…" Michael si odkašlal. Julie otevřela oči a doslova jí poklesla čelist.
"Pro pána!" hlesla poté. Vyskočila na nohy a chtěla odsunout závoru, ale Michael měl náskok. Chytil ji jemně za zápěstí a strhl jí na druhou stranu ložnice, až narazil do pelesti postele, spadl a jí stáhl s sebou. Zadržela překvapený výkřik a zůstala ležet na jeho těle se zavřenýma očima.
Ucítila jeho prsty ve svých vlasech. Z očí ji vytryskli slzy smutku. Zavrtěla hlavou a pocítila něco tvrdého na své tváři "Radil bych vám, abyste se už ani nehnula!" řekl podivným chraptivým hlasem.
Znovu pocítila v sobě tu vzpurnost, která ji doprovázela v dětství. Zavrtěla se celá a znovu tváří narazila na něco tvrdého. Zavzlykala strachy a trhla rukama "Pusť mě, ty hajzle!"
Někdo zalomcoval s dveřmi. "Jsi tam, lásko?!" Uslyšel Irisin příšerný tón hlasu a znechuceně protáhl obličej. Přiložil si prst na rty "Pšt."
Přitáhl si jí výš, až se ocitla dlaněmi na jeho hrudníku.
"Neprozraď nás, ty malá ďáblice." Hleděli si dlouze a oddaně do očí. V tu chvíli pro ně přestal existovat svět. "Přijela ses podívat na mou svatbu?" zeptal se tiše se rty v těsné blízkosti jejího ucha.
Zavrtěla hlavou "Vůbec jsem netušila…" Skočil jí do řeči dřív, než stačila přiznat své city "Já také ne. Než za mnou otec přišel a nařídil mi…" "Proč jsi tedy byl v tom lese? Proč ses tam objevil, když se máš ženit?" vyhrkla zkroušená Julie. "Nevěděl jsem o tom." Zavrtěla hlavou "Lžeš! Lžeš mi. Měl by sis uvědomit, ví to každé malé dítě, lhát se nemá." Mluvila trochu z cesty a v očích už zase měla slzy.
"Nelžu!" odsekl naštvaně. "Doufám, že mi nic nevyčítáš?"
"Měla bych snad?" zeptala se trpce. Pustil jí, ale ona nechtěla opustit to teplo, jež stoupala z jeho těla. Tu vůni, která jí zbavovala zdravého rozumu a toho podivného pocitu, který se jí usídlil v podbříšku. "Ne."
A proto zůstala ležet s hlavou položenou na jeho hrudi.
"Tak nechápu jediný důvod, proč se mě na to ptáš?"
Zamračil se "Uvědomuješ si, co jsi způsobila?"
"Já?" zeptala se nevinně s andělským leskem v očích. Zamračil se a setřel ji palcem slzu, které jí uvízla pod okem. "Ano ty, má chladná a netečná Julie."
Zavrtěla hlavou "Nedělej mi to těžší, než to je!"
"Co je pro tebe těžké?" zeptal se podezíravě. V tu chvíli se jí před očima objevila matka "Vrať jim jejich důstojnost. Matce i otci."
"Ale to už jsem udělal. Odmítli."
Svezla se z jeho těla a odtáhla se do bezpečné vzdálenosti. "V tom případě nechápu, co tu vlastně pohledávám. Měla bych se vrátit zpátky do Vídně."
"Teď? To nepřipadá v úvahu." Zarazil její plány hned v začátku "Měla by si být oporou své matce a Elšce."
Trhla rameny "Sám tvrdíš, že nestojí o lítost…"
"Umřela Kate." Oznámil ji obezřetně. Chytil jí za ruku a ucítil, jak strnula. Zarytě mlčela.
Klepání se ozvalo nanovo. "Cliffe! Jestli se okamžitě neozveš, vtrhnu k tobě oknem!"
Cítil, jak se oklepala. Byla napjatá a prsty se jí chvěli. "Je mi to líto." Políbil ji na konečky prstů a sevřel jí v náručí. "Asi bych měla jít." Pronesla odměřeně. "Sbohem Cliffe."
Vstala. Nebránil jí a bystrým pohledem jí doprovázel až k francouzskému oknu. Tam se otočila a s chabým úsměvem tiše promluvila "Přeji ti hodně štěstí. Víc štěstí, než ho mám já a moje rodina."
"Otevři, Cliffe!" vřískal dívčin hlas. Julie se naježila "Měl by sis pospíšit. Neměl by si ji nechat čekat dlouho. Celá se na tebe klepe, určitě víc, než já. Rozhodně nechceš, aby sešlo ze svatby…" Otočila se k němu. Kousla se do rtu, aby neslyšel její vzlyky. Oči se jí zalily slzami. To co řekla, bylo pro ní nejtěžší věc, kterou musela zvládnout za poslední tři bezstarostné měsíce.
Otevřela dveře a zmizela za vzdouvající se záclonou. Ložnice jakoby osaměla.
"Počkej…"zašeptal Michael. Vstal z postele a vyběhl na terasu. Jako by se po ní zem slehla.
"Julie!"
..::*❦*::..
S vykasanou sukní utíkala napříč přes dvůr. Už z dálky viděla matku, jež se skláněla u studny společně s Elškou. "Mamí!" Rosita se otočila a v jejích očích se zaleskly slzy. Upustila kýbl s vodou a rozpačitými kroky vyšla dceři naproti. "Jak to… Vůbec jsme si nevšimli… Neviděli jsme tě přijíždět…"
Julie jí padla do náruče "Nevadí." Hlesla tiše. Jakmile jí pevně sevřeli matčiny paže, cítila se, jakoby v bezpečí. Položila jí hlavu na rameno "Strašně se mi po vás stýskalo." Popotáhla. Rosita ucítila na rameni mokré kapky jejích slz "Nám taky. Je dobře, že už jsi doma."
Z Julie jakoby spadl všechen smutek. "Však už taky nikam nepojedu. Pomůžu vám, se vším…"
Rosita se odtáhla od své starší dcery a prohlédla jsi ji "Tak přeci jsi to byla ty!" Znovu si jí přitáhla k sobě a políbila na čelo. "Vítej doma, holčičko."
Elška se objevila po Rositiným boku "Tohle shledání mi přijde, jako kdyby si nebyla pryč čtyři měsíce, ale rovnou čtyři roky. Úplně jste zkrásněla, slečno!"
Julie se usmála a přivítala se i s Elškou. "Ráda vás zase vidím. Copak vy už nepracujete v kuchyni?"
"Vyšoupli mě hned, jakmile jste vytáhla paty!" přiznala Elška.
Julie se rozhlédla a patřila otce. V očích se jí usídlil smutek. "Není to tak zlé děvče!"
"Kde je Kryštof?" zeptala se vytočená Julie. Rosita se podívala významně na Elšku, aby mlčela.
"Odjel. Snad do Indie. Říkal, že jede hledat sám sebe…"
Julie podrážděně zamrkala "Zbabělec! A vás tu takhle nechá…"
"Nedá se s tím nic dělat." Hlesla tiše matka "Ale už jsme si zvykli. Bude líp, uvidíš, holčičko."
"Bylo by, kdybych si vzala toho hňupa…" hlesla tiše Julie. "Co si to povídala?" zeptala se překvapená Rosita. "Slyšelas mami." Julie pokrčila rameny. "Co mám teď dělat?"
"Dobře, že se ptáte, slečno Vilémová." Odpověděl jí hluboký a ledový hlas.
Julie se otočila. Muž ji připadal zprvu k smíchu, ale když spatřila jeho ledové oči, hned jí smích přešel.
"Pojďte za mnou. Dnes se bude hodit každá ruka…" Muž s velkým a křivým nosem se otočil.
"Kdo je to?" špitla tiše Julie. Muž ji vzal za ruku a vedl jí k domu. Elška se chytla za srdce a zděšeně lapala po dechu. Julie se nezmohla než na poslušnost, a proto se zanedlouho ocitla v hale Kellning Hallu. Píchlo jí u srdce. Sídlo jakoby se změnilo v lovecký zámeček! Stěny byli potažené zelenou a všude vyseli nejrůznější trofeje. Nad krbem byl místo obrazu erb rodiny Cliffových a podél schodiště se táhli v řadě všelijak uspořádané zbraně. I růžové závěsy vyměnili. Vyměnili je za tmavý zelený těžký samet, jenž propouštěl co nejméně světla.
"Kam ji vedete, Alfonsi?"
Muž se uklonil "Myslel jsem, že by mohla pomoci s roznášením jídla."
"Ona?" žasl pohledný muž v šedé kazajce. "Spíš by mi mohla dělat společnost, co vy na to? Taková pěkná tvářička se nehodí do kuchyně."
Julie sklopila zrak. Byla rudá až za ušima. Někdo by si mohl myslet, že rozpaky, ale ne. Už opět byla rozčílená, jak muži dokážou zacházet se ženami!
"Souhlasíte, slečno?"
"Julie." Špitla. Přijala jeho rámě a nechala se odvést do jídelny.
Vysoký šlachovitý muž měl dlouhé vlasy svázané modrou stuhou. Byl blond a jeho modré jiskřivé oči ji propalovali pobaveným pohledem. "Tak tedy Julie. Kde se tu berete?" zeptal se, jakmile došli až ke krbu. Natáhl se po dvou číších, které naplnil až po okraj červeným vínem "Tak na naše setkání." Mrkl na ní a počkal, až se zbaví rozpaků.
"Přijela…přijela jsem za matkou." Hlesla tiše a přijela podávanou sklenku.
"To je mi podivné. Za vaší matkou?"
"Ano."
"Kdo je vaše matka?"
Julie chtěla odseknout, ale čest a vychování jí to nakonec nedovolili "Uklízí zde."
"Snad nejste Rositina dcera?" vypadal zaskočeně. Němě přikývla a posadila se do modrého křesla, jež ladilo s temně modrými závěsy.
"Jsem Anthony." Uklonil se jí muž. Vzal ji za ruku a políbil ji na konečky prstů.
"Nejstarší ze všech synů?" Julie vypadala pobaveně, ale skryla svůj cynický smysl pro humor a raději sklopila zrak. Anthony se posadil na podložku na nohy "Je mi strašně líto, co se stalo."
"To mě taky." Přikývla Julie. Usrkla z číše a zdvořile pochválila výzdobu a celou změnu sídla.
"Otec vždy toužil po loveckém zámečku." Přikývl zamračený Anthony "Ale vůbec se mi nelíbí, jakým způsobem ho získal."
"Tak už to chodí…" usmála se shovívavě Julie.
"Jste moc krásná, Julie." Mrkl na ní "Vůbec netuším, kam dal bratr oči, když si chce vzít tu uječenou káču Iris." "Třeba se jen zapomněl chránit při…" zmlkla a rozpaky nevěděla, kam dát ruce.
Chytil jí za ně "S ní, to mi nejde do hlavy. Ale vás bych si určitě pojistil každý."
Nechápavě zamrkala a raději mlčela.
"Nepůjdeme se projít do lesa?" zeptal se s úsměvem.
Pokrčila rameny. "Je mi to jedno."
..::*❦*::..
"Michaeli?" Iris znovu praštila dlaní do dveří. Zalapala po dechu, když se prudce otevřeli a mužovi ruce ji vtáhli dovnitř. "Zmlkni!" Prudce nabrala vzduch do nosu a už natahovala ruku, že mu jednu vrazí. Chytil ji za zápěstí a mrštil s ní do široké postele.
"Ty se zlobíš?" zeptala se polekaně Iris. "Vypadám na to?" odsekl Michael. Přecházel z jednoho konce místnosti na druhý s rukama za zády. Otevírala pusu, ale zarazil ji. "Něco jsem ti řekl. Buď zticha, potřebuji přemýšlet." Zavrtěla nechápavě hlavou.
Přemýšlel, zda by mohl nějak obejít zákon a zbavit se té hrozné semetriky, která tu teď uraženě seděla na jeho posteli. Opřel se dlaní o krbovou římsu a zahleděl se na polínka, která byla vzorně postavená do komínku. "Nemůžu si tě vzít!"
"Co to na mě zkoušíš, Cliffe?" dožadovala se vysvětlení Iris, jež mu nerozuměla ani slovo.
Otočil se k ní "Prostě nemohu!" přitáhl si židli blíž k posteli a posadil se naproti ní. "Nemůžu si tě vzít."
"Já vím, to už jsi říkal. Ale s tím nepočítej. Vezmeš si mě a konec debaty!" semkla pevně rty a odvrátila tvář jako nějaký rozmazlený spratek. Chytil ji za útlá ramena a mírně s ní zatřásl "Ty mě zřejmě neposloucháš! Když říkám nemůžu, tak tím myslím, že nevezmu."
"A co naše dítě? Pomysli na něho. A co já? Ty si mě musíš vzít! Je to tvá povinnost." Prskala vzteklá Iris jako kočka. Znovu s ní zatřepal "Seženu ti lepšího manžela, než jsem já!"
Zarazila svoji bojovnost a jako každá vypočítává žena, se zamyslela "A koho jako?"
Vyskočil ze židle a nechal ji ohromenou sedět v nadýchaném baldachýnu. "Tak tedy souhlasíš?"
Zrak mu padl k oknu, jež bylo stále dokořán. Vykoukl na hlavní nádvoří a spatřil svého bratra Anthonyho. Prudce zabouchl okno a nad míru ho potěšilo, že Julie polekaně vzhlédla.
"Nejdříve mi řekni, kdo je v kurzu?" postavila se vedle jeho vysoké postavy a pohlédla tímž směrem, co on "To kvůli té malé ropuše?"
"Nemluv tak o ni." Napomenul ji. "Souhlasíš tedy?"
"Koho nabízíš?" "Kriste pane, já nevím…" chytil se za hlavu "Kohokoli, na koho si jen prstem ukážeš!" pak se k ní otočil čelem a vážně dodal "Ale nikoho z mé rodiny."
"Nechám si to projít hlavou." Poodstoupila o pár kroků a zastavila se u letitých obrazů "Ten obraz je kouzelný…" "Ten ti ale nedám…" "Já ho snad po tobě žádám? Postačí, když mi zajistíš budoucnost."
"Samozřejmě. Tobě a mému dítěti." "A co bude se svatbou? Zruší se?" "Ne. Svatba bude." Mrkl na ní. "Budeme se tvářit, jako by se nic nestalo. Rozumíš?" Zavrtěla hlavou. Zkroušeně si povzdychl a vybídl ji, aby se posadila. Za další hodinu spokojeně ruku v ruce vyšli z ložnice a přivítali první svatebčany.
Spokojeně si mnul ruce ještě další hodinu potom. Den se blížil ke konci, ale Anthony s Julii nikde! Začal mít zlé předtuchy. Rozhodoval se pro ano a ne. Jít či nejít je hledat? Ale proč by je vlastně šel hledat? Jakou bude mít výmluvu? Od té doby, co mu myšlenky zkalili vidiny Julie v bratrově náručí, se na ostatní mračil. Iris ho několikrát napomenula, aby nepokazil tak dokonalý plán, jaký jí přišel zcela fantastický, protože ona by prý nikdy nic podobného nevymyslila. Tetelila se blahem po jeho boku a děkovala bohu, že jí napadlo svést bratrancovu vinu zrovna na Michaela! Věděla, že na něho je spolehnutí. Z hlubokomyslné myšlenky ho vytáhl dnes už po několikáté Irisin pištivý hlas "Ještě něco, Michaeli. Prosím tě, aby ten muž nebyl moc starý! To bych asi nepřežila… No, vždyť víš… v posteli…"
"Samozřejmě, drahá." Od té doby, co se s ní tak báječně domluvil, už mu ani trochu nebyla na obtíž. Věděl totiž moc dobře, že to nebude on, kdo bude muset snášet její vrtochy až do smrti.
"Á, starý Konrád." Iris se zděsila "Toho ne! Michaeli, mysli na svoje dítě! Přeci by si mu nedal vzorem toho děsného starého muže." "Ale Iris!" musel se ale zasmát "Přece jsem ti to slíbil."
Oddechla si. "Ještě, že tě mám…" "Užívej si mě, dlouho nebudeš." Řekl stroze. Přitočil se k ní, a aby nevypadali podezřela, políbil jí na rozpraskané rty "I tohle je moje drahá naposled."
"Och, ty chceš snad podstoupit celibát?" usmála se. Zavrtěl hlavou "Ne. Ale Julie mi v posteli bude stačit, věř mi." Zavrtěla hlavou "Stejně tě nechápu." V duchu si pomyslel, že lepší stydlivá, chladná a netečná Julie, než ukřičená, zlá, zlomyslná a rozmazlená a nesnesitelná Iris.
Měl ji svým způsobem rád. Vždyť to byla tři roky jeho stálá milenka. Ale všeho je jednou příliš! A všeho moc škodí. Uculil se a věnoval své matce zářivý úsměv.
Dáma v zelených šatech se obrátila k Paní z Mallagu, své staré přítelkyni a strašné drbně a pošeptala.
"To je mi ale náhlá změna. Ráno mu přišla vaše dcera na obtíž, a teď…"
"Teď jsou jako dvě hrdličky, viďte? Není to krásné…" zasnila se spokojená Irisina matka.
Paní Cliffová přikývla. Ale v duchu s ženinými slovy nesouhlasila. Byla proti svatbě, ale cožpak někdo ženu poslouchal? Iris ano! A proč ne jí? Mírně se zakabonila a poté se posadila na kamennou lavičku v parku, kam si s Irisininou matkou, Paní z Mallagu přinesla vyšívací bubínek a barevné nitě.
"Bude to nádhera! Až se naše dvě rodiny spojí dohromady…"
"To ano." Přikývla zdvořile.
"Jsem tak spokojená, drahá Gillieno."
Lady Cliffová opět pokývala prošedivělou hlavou. Ale v duchu si myslela své; Je tak spokojená a natěšená na naše doly, až z toho určitě nemůže chudinka spát! Znechuceně si odfrkla.
"Říkala jste něco, drahá?"
"Ne. Nic jsem neříkala." Usmála se cynicky Lady Gilliena a oplatila synovi, jež se posadil se svojí snoubenkou na protější lavičku, úsměv. "Přej jim pán bůh hodně štěstí…" povzdechla si tiše.
"Ano, ano…" stará matrona pokývala hlavičkou a paruka se jí nešikovně svezla do čela. Rozpačitě si ji urovnala a pohlédla jiným směrem. Lady Gilliena si jen se synem vyměnila významné pohledy, jež Michaela přivedli do smíchu. Zpražila ho kárajícím pohledem a poté se spokojeně vrátila k vyšívání.

Kráčeli mlčky mezi vysokými stromy. Všude kolem vládla svěží zeleň a oblohu skrývali větve dubů. Sluníčko spadalo v drobných provázcích světla na lesní pěšinu, jež lemovala ve stříbře se topící klikatý potok. Zpěvní ptáci se předháněli, kdo z nich zazpívá hezčí letní písničku… A všude dokola se rozmáhala vůně lesních plodů, jež tu rostly opravdu ve velkém množství.
Julie se usmívala a sem tam se zasmála Anthonymu, jenž jí vyprávěl historky z dětství. Většinou to byli samé skopičiny, které prováděl se svým mladším bratrem Peterem a později už jen dohlížel na Petera s Michaelem, kteří si hráli, avšak bez něho.
"Váš mladší bratr zde také dnes bude?" zeptala se zdvořile Julie.
"Ne. Vlastně, už s námi není několik let." Odpověděl poněkud ostřeji "Omluvte moji hrubost, ale jen nerad se o něm bavím." Chápavě přikývla "To je v pořádku. Moji sourozenci zde také nejsou. Utekli jako zbabělci… Můj mladší bratr, dvojče, dokonce stáhl ocas mezi nohy, jen aby nemusel doplácet za své risky, v hazardu, s vašim otcem…" mluvila tiše a skoro jakoby pro sebe. Ale Anthony, jenž byl starší, poznal, že jí to velice trápí. Chlácholivě jí zmáčkl ruku a poté obejmul kolem ramen. "Neposadíme se?" zeptala se Julie. Jeho podpora jí přišla vhod, ale bála se, aby je někdo neviděl. Vymotala se z jeho sevření a utíkala po cestičce mezi stromy, až se mu ztratila z dohledu.
Anthony se usmál a zamířil tímž směrem, kterým ho naváděla. Tmavý les se z čista jasna rozestoupil v rozzářený palouk; lemoval ho potok, který je doprovázel svým šuměním po celou cestu a pod stínem dvou bříz stál altán, v kterém spatřil Juliininu postavu.
Když přistoupil blíž, seděla už na kamenné lavičce a pohupovala nohama dopředu a dozadu. Hlavu měla skloněnou a vlasy rozevláté dočiněním mírného větru, který brázdil krajinou a připomínal meluzínu, když se prohnal větvemi stromů, které se roztančili, a sem tam nějaká pohladila zašpičatělou střechu altánu. Sluníčko zde nebylo skoro ani vidět a přes všechny přírodní zvuky nebylo slyšet ani Juliinino vzlykání. Anthony to poznal jen podle toho, že se jí mírně klepala útlá ramena, jež halila zelená látka jezdeckého kostýmku. Posadil se vedle ní a přinutil jí, aby se mu pověsila kolem krku. "Jen se mi vyplačte na rameno." Chlácholil jí a hladil po šíji. "Pláč pomůže, nebojte. Ještě není vše ztraceno, věřte mi." Utřela si nos do jeho sněhobílé košile "Promiňte…"
Seděli tiše a jeden naslouchal tomu druhému, jak dýchá… Julie se napřímila a složila dlaně do klína.
"Všechno je ztracené! Matka i otec přišli vinnou mého nezodpovědného bratra o majetek a moje malá sestřička Lizzie padla do rukou nějakého kolohnáta…" maličko huhňala, ale i přesto jí Anthony moc dobře rozuměl. Julie si povzdechla a utřela si hřbetem ruky zaslzené oči.
"Propána Jána, nic není ztracené! Vždycky se dá najít nějaké řešení…" chytil jí za zápěstí a políbil ji na konečky prstů "Nebuďte smutná, moje drahá. Uvidíte, spolu to zvládneme." Mrkl na ní spiklenecky, až se přes slzy donutila k úsměvu. "Jste na mě tak hodný… i když se skoro neznáme." Špitla tiše.
Přinutila se, aby nevypadala vyděšeně, když jí shrnul dlouhý pramen vlasů za ucho. Byl mokrý od slz a Anthonymu na prstu zůstalo pár mokrých kapek. Chytil jí palcem a ukazovákem za bradu a natočil si jí k sobě profilem. "Nejste krásná, ale výjimečná, má drahá…" podíval se jí do tmavě kaštanových očí a v druhé ruce promnul mezi prsty černý pramen hedvábných vlasů. "Jste kouzelná…"
Mírně se k ní naklonil a potom jí vlepil kratičký polibek na pláčem navlhčené rty. Položila mu dlaně na hrudník a chtěla se od něho odsunout, ale nedovolil jí to. Jeho ruce se ocitli na její šíji a na rozklepaných zádech. V jednu chvíli ji jemně laskal na rtech a v druhé prudce narážel jazykem do jejích úst. Prudce zalapala po dechu. Chtěla se odtáhnout, ale tím zapříčinila, že se jeho sevření tím víc zvětšilo; neměla na útok, snad ani na útěk. Jeho sladký polibek jí přinášel slast a pomáhal jí přejít všechny smutky. Ucítila, jak jí jemně kousl do dolního rtu a srdce se jí v tu ránu rozvonělo jako kostelní zvony… KOSTELNÍ ZVONY! Odvrátila od něho tvář. Uvědomila si, že už jí vůbec nesvírá, jeho ruce spočívali v klidu na jejím těle. Nechala se líbat! Nechala…
"Měli bychom se vrátit, má sladká…" než stačil doříct její jméno, někdo ho zezadu uchopil za límec košile a prudce s ním trhl dozadu. Nepočítal s útokem, a tak se skutálel ze schůdků altánu dolů a zůstal chvíli ležet na travou zarostlé zemi. Julie se prudce otočila. Vyskočila ze svého stávajícího místa a omámená Anthoniovým laskáním se se zatřenou myslí vydala pryč. Slyšela dva hlasy, jež jí volaly. Ale ty jí jen dodaly odvahy. Její nohy, jakoby dostali křídla! Utíkala a nezastavovala se. Nezastavila jí ani vysoká zeď, která obepínala Kellning Hall. Rychle se přes ni dostala, ač sama nevěděla jak.
Zůstala sedět a hleděla k altánu. Nikdo jí nepronásledoval. 
 


Komentáře

1 Tereska Tereska | Web | 9. května 2010 v 16:21 | Reagovat

Krása... :o) Už se moc těším na pokráčko... xD

2 Luna Luna | Web | 18. května 2010 v 18:14 | Reagovat

matura za mnou, už se můžu věnovat povídkám XoD super holka jen tak dál =o) koukam, že michael svýho povedenýho brášku používá jenom k únosům...taky dobrý využití sourozence XoD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama