Červen 2010

S láskou je kříž

28. června 2010 v 22:17 Si vis amari, ama
v145a-1.jpg Anime kiss image by mowgli980
***
Ospale si promnula oči a zívla. Posadila se na vyhřátou lavici a čekala jeho příjezdu. Konečně se ozval zvuk, jenž připomínal klapání koňských kopyt a ržání oře; bílého grošáka. Vzhlédla. A když jí podal ruku, aby jí pomohl do sedla, s úsměvem se vyhoupla za jeho záda.
"Dobrý den…" šeptla dívka. "Dobrý den, celý den." Mrkl na ní pobaveně přes rameno, otočil grošáka o sto osmdesát stupňů a cvalem se vydal prašnou pěšinou daleko od domu dívky jeho srdce.
Zastavil nedaleko gotické stavby, jenž připomínala částečně kapli, a pro někoho to mohl být i kostelík uprostřed hlubokého lesa, jenž zalévalo sluneční světlo, při kterém kmeny stromů vytvářeli dlouhé tmavé stíny. Vydechla úžasem, a zůstala sedět, když seskočil na změklou zem a přivázal uzdu k nedalekému stromu. Přehodila nohu přes sedlo a zůstala stát jednou nohou v třmenu.
Zvrátila k muži hlavu "Pomůžeš mi?" Usmál se a už jí svíral ochotně v pase. Sjela zády a zadečkem po jeho hrudníku a dlouhá sukně se jí vyhrnula až do půli stehen. Urovnala si skládanou sukni a poodešla. Obdivně se postavila na úzké schodiště, které vedlo k portálu, a pravou dlaň položila na kamenné zábradlí. "To je nádhera…" vydechla. Položil jí ruce na ramena a ona k němu otočila hlavu, aby ho mohla políbit a vzhlédnout k té studené modři panenek. "Mám tě ráda…"
"Miluji tě…" zašeptal. Pak vzhlédl k věži kapličky a poznamenal "Někdo, nebo něco ohnulo kříž…"
Usmála se a nechala se kolébat v jeho náruči. Vnímala jeho vůni a s úsměvem si uvědomila, že je oholený. "Nemohla bych bez tebe dál žít… Moc si s tebou rozumím a…." Aby jí umlčel, zacpal jí ústa svým jazykem. Zachvěla se. S rozložitou sukní se otočila k němu a ruce mu ovinula kolem krku, aby si ten polibek mohla více vychutnat. Odtáhla se od něho a pohlédla mu do očí. Zamrkala překvapením a poté položila hlavu na jeho rameno, a povzdechla si. "Copak?" "Nic." Špitla "Jen mě prosím drž..."

Vzdáleni milion světelných let

27. června 2010 v 19:19 Si vis amari, ama
***
Všude byla hrobová tma. Nic nenaznačovalo tomu, že se to snad ještě stane. Napjatě ležela na kavalci a čekala, až se rozhrne vchod do stanu a ona pozná v urostlé postavě tu jeho. Měla křečovitě otevřené oči do kořán a zakazovala si zívnout, jen aby neusnula a neprošvihla svou chvíli.
Zvenčí dovnitř pronikl nepatrný proužek světla, který jí dopadl na tvář. Jeho činitel v tu chvíli poznal, že ještě nespí a tiše vklouzl dovnitř. Zajistil vchod a poté se posadil na protější kavalec.
"Spíš?" Zatvrzele zavřela oči a konečně si zívla, protože potřeba byla silnější než její vůle.
"Takže ne." Odpověděl si sám a z nohou skopl vysoké kožené boty, jen aby se mohl natáhnout vedle ní, jen o pouhých dvacet centimetrů dál. Ona nehnula ani brvou. Oči semknuté a rty pootevřené očekáváním a vzrušením. Když už to nevydržela, jakoby jí projela energie a do žil se jí vlil adrenalin, otevřela oči a už ne ospalá hledala křesadlo, jímž by zapálila svíci. Po chvilce se jí to podařilo. Chvějící se jiskra zasyčela a vnitřek stanu zalilo oranžové světlo, jež ozářilo i jeho tvář, která byla tak blízko. Prudce uhnula pohledem a zabodla na dřevěnou podlahu, kde se povalovalo její oblečení a jeho boty.
"Ty…jsi nahá?" žasl, když se podíval tímž směrem. Pokrčila rameny a dál mlčela. "Ty se mnou nemluvíš?" "Hm…" "Jaký hm? Copak je?" Musela se kousnout do rtu, aby mu nevyčetla tu krávu, od které se nechal namasírovat; v duchu si opakovala: Na tohle nemáš právo, nesmíš si ho přivlastňovat…Nikoho… Pak se začala ještě plísnit za to, že žárlí a že žárlí právě na něho. Prudce trhla hlavou a posadila se. "Jakýpak copak? Ptáš se mě?" usmála se a do očí ji zase vklouzlo teplo a odpuštění, které ani náhodou nechtěla vyvolat. Zamračila se, ale v tu chvíli vyprskl smíchy.
"Nesměj se." Napomenula ho a zakoulela očima. Už jí štval. "Proč?" "Protože mě tím uháníš k šílenství!" odsekla. Nemračila se však. Nešlo to, když na něho hleděla. Chytil jí za ruku. V jednu chvíli se oklepala, protože jí hlavou blesklo, že by neměla, ale bylo to pro ni obtížné. Teplo jeho doteků působilo tak blahodárně, že jako smyslů zbavená nechala svou dlaň v jeho a upřeně mu hleděla do očí, i když to pro ni znamenalo další přemýšlení nad světem, který se jí rozpadal jako domeček z karet, protože stejně tak jako v noci, v tmavém lese, se cítila ztracená. Nevědomky se nechala zlákat a nahnula se dopředu, až se čelem dotkla toho jeho. Druhou rukou jí pohladil po tváři a poté ji nechal sklouznout na její šíj. Ovinula mu svou volnou ruku kolem krku a udržovala rovnováhu, aby se nesesypala stejně tak jako svět, jenž se jí zdál na milion světelných let vzdálený. Zavřela oči a pokoušela se udržet kontrolu nad chvěním, jež zalévalo celé její tělo. "Máš ledové ruce." Zašeptal těsně u jejích rtů. "Mlč." Odpověděla mu na to a vtiskla mu polibek mezi pootevřené rty, které už chtěli argumentovat. Jeho úsměv se prohloubil. "Nesměj se." "Cožpak jsem nějakej pes?" žasl s pobavením. Zamračila se a prudce se od něj vzdálila. Pohlédla na svíci, jež skomírala na nočním stolku a sfoukla jej. "Jestli mě budeš stále rozčilovat…" "Tak co?!" skočil jí do řeči. Ušklíbla se. "Tak tě nepustím k sobě na kavalec!" vyplázla na něj svůj růžový jazyk a ruce zkřížila na prsou. "Už to, že jsem tu na tebe jak blázen čekala a přitom umírala potřebou spát…Kde si byl?" "U ohně." Zavřela oči. Pokoušela se přemoct žárlivost, jež jí pěnila krev. "Aha."
"Jsi na mě pěkně zlá, aby si věděla. Stále mě bezdůvodně biješ."
"Hm. Asi jsem prostě mrcha, jako všechny ženský. A že jich neznáš málo, co?!" odfrkla si. "Ale…"
"Počkej, nech mě domluvit. Nediv se, že jsem zlá. To tvoje vtipkování se všema ženskýma v osadě… pěkně mě to štve! A ty pak ještě ke mně v noci chodíš, jako by se nechumelilo."
"Však se nechumelí." Usmál se a ruka mu zabloudila na její nahé rameno. Přesedl si na její kavalec a objal jí zezadu kolem ramen. Políbil jí na spánek; zřetelně cítila jeho vousy. Přitáhla si výš přikrývku. Ale bylo jí to nic platné. Nepozorovaně vklouzl pod ní a prsty hrubými od práce začal třít její bradavky. Zaklonila hlavu a položila jej na jeho rameno. Slastně si povzdechla. Tělo jí škubalo v pravidelném rytmu a jen stěží popadala dechu. Položil jí na záda a roztouženou jí tam nechal v očekávání se zavřenýma očima. Políbil ji na rty a postavil se vedle postele, držíc jí za ruku.
Otevřela překvapeně oči. "Neboj se, Mirelien, až to bude možný, já se vrátím." Znovu jí políbil na rty a pak zmizel, stejně tak jako se objevil, nepozorovaně. Zavřela oči a přemítala, jak je hloupá. Po tváři se jí rozkouleli slzy stesku. Jak ráda by ho teď měla vedle sebe! Když je s ním, připadá jí to vše těžké, ale bez něho ještě těžší! Přitáhla si přikrývku na hruď a pevně jí k sobě tiskla. "Dobrou…" zašeptala a kousla se do rtu, aby se nerozvzlykala na hlas. "Dobrou…" zopakovala ještě jednou a pak se překulila na bok a usnula blaženým spánkem, který jí zbavil všeho trápení. 
Utekla do snu, kde mohla nerušeně a bez dalších výčitek svědomí spokojeně ležet v jeho náruči. 

Zatracen v bouři citů

24. června 2010 v 17:40 Young
Zatracen v bouři
***
Létám na ostrově plného snů a šancí,
poslouchám rostliny rostoucí skrz zkušenosti,
řítím se přes bouřlivou zem,
chci si vytrhnout zevnitř,
kdo jsi ty, a kdo jsem já,
a všechno je ztraceno.
Nebe je mátový,
do nových šatů se oblékám.
Vypadáš, jako by ses bál.
Co přinese čas?

Málem jsem přeslechl bití zvonů; málem jsem zapomněl, kde že to vlastně jsem; málem jsem ztratil pojem o čase; a to jen kvůli ní?! Kvůli jejím vlasům slámy, velkých očí čokolády...? Co se to se mnou děje?!; nemám odpověď... Snad že mé srdce taje, roz měkká jak včelí med!
Vztáhl jsem k ní tehdy dlaň, ona byla krásná, jako plachá laň. Na tváři matný úsměv a v očích jiskry naděje. V hlavě mi vířila předtucha, že už teď, jen moje je..! V uších jsem slyšel její hlas a v dlaních svíral polní klas; dívajíc se do dálky, louku zářící pozlátky... Řekli jsme si tehdy ANO, a usnuli až brzy ráno... Co se dělo během, poté? To vzpomínky jsou pro mě bolestné... Zatracen v bouři citů, ztracen v hloubi mýtů... Proto se cítím tak prázdný, proto je pro mě život tak rázný...Bez slitování... Teď, když pro ni moje oči pláčí! Teď už nemám ji na dosah, její tělo, rozsypalo se v šedý prach...

Mlč...

19. června 2010 v 14:06 Young
***
"Uvažuj rozumně, prosím…" hlesla tiše matka.
"Proč? Aby mi opět došlo, jak jsem hloupá…?" vzlykla.
"Rozešli jste se?" zeptala se jasnozřivě.
Němě přikývla. "Hm…Měla jsi pravdu."
"Ale, i ty hloupá… Takových ještě bude." Snažila se jí rozveselit matka.
"Ale… Nejde o to, že takových ještě bude! Jde o to…" odmlčela se.
Matka se na ní mile usmála "Tak o copak?"
"Proč se mnou není nikdo šťastný a vše vždy skončí po tak krátké době?"
"Ono to přijde… Přijde tvůj čas." Mrkla na ní. "Ten pravý se najde."
"Snad…"
Jejich rozhovor zaslechl chlapec, jenž stál právě ve dveřích.
"A nebude to spíš tím, že je všechny střídáš tak rychle?"
Namíchla se "Co ty o tom víš?"
Pokrčil rameny...
"Tak mlč! Nevíš vůbec nic!"
Prudce vstala ze židle; ta s ohlušující ranou spadla na plovoucí podlahu. 
Prošla kolem něho, až se mu její rychlostí zvířili vlasy na hlavě.
"Už se laskavě nikdy nepleť do mých věcí!..Nikdy..."
...



Neznámá...

19. června 2010 v 12:29 Young
Všechno bylo tak jednoduché, když si ji včera bral, v téhle posteli; pomyslil si a otevřel oči. Cítil její vůni, ale ona byla pryč. Další z jeho objetí, co se v rozbřesku vytratila jako pára nad hrncem. Zbyl po ní jen rudý vzkaz, jež mu zanechala na zrcadle, napsaný její rtěnkou chutě malin. "Byl si úžasný", nic víc, nic míň… Vztekle se překulil na záda a hleděl na holý strop a říkal si: Proč?!
Proč jsou ženské mrchy bez slitování?!…
Seděla tiše v malém kupé a naslouchala vrzání uhánějící lokomotivy. V klepajících prstech svírala stříbrný zapalovač a snažila si zapálit. Povedlo se. Pohlédla naštvaně z okna, za kterým se míhala krajina a jen stěží dokázala ospalýma očima rozeznat keře a vysoko vzrostlé stromy, které se jí v každé chvíli slili do matného obrazce. Musela utéct hodně brzy; nebyla by schopná se mu podívat do očí! Myslel si, jak je skvělý, přičemž celou dobu myslel jen na sebe; jak ukojit svůj chtíč: Levně a rychle… Z úst ji vyšel šedý dým… Zakuckala se, a poté cigaretu uhasila o malé korodující topení, rozhodnuta přestat kouřit. Schovala zapalovač do malé kapsy džínsů a přemýšlela, proč jsou muži tak sobečtí…?
Nerada lhala, ale v tu chvíli jí to přišlo jako skvělý nápad… Jen stěží potlačovala úsměv, když si vzpomněla na vzkaz, který zanechala na velkém zrcadle v jeho prostorné ložnici, přičemž si zničila rtěnku. Zmoženě zavřela oči, chtěla na něho zapomenout. Šlo jí to bravurně, krom matných vzpomínek na jeho nešikovnost v posteli si nepamatovala zhola nic!... Přitiskla spánek na okno a svým dechem vytvořila na studeném skle krůpěje rosy. Nakreslila do ní srdíčko a poté sjela pohledem ke svým nehtům, za kterými byla krev. "CO jsem to proboha dělala?" pomyslela si v duchu. Musela vypadat šíleně. Neupravená a ustrojená v oblečení, které se jí celou noc válelo v koupelně, na chladné zemi. Uf… Ale zvládla svůj první sex s neznámým mužem úžasně!...

Svět snů

9. června 2010 v 17:14 Přes překážky ke hvězdám
Ducan seděl vzpřímeně na kozlíku, když k němu přiskočila z každé strany pět strážců.
"Neviděl jsi princeznu?" zeptal se ho dlouhovlasý černoch s hustými kudrlinami.
Ducan zavrtěl hlavou. Omluvně pokrčil rameny a zamlaskal na koně, aby pokračoval v cestě. Avšak strážník v bledě modrém plédu mu v tom zabránil. Chytil koně za uzdu. Ten se na místě zastavil, nesouhlasně pohodil hlavou a zafrkal. "Radil bych vám, abyste nám svolil prohledat valník."
Ducan nejistě roztáhl rty v úsměv "No, ale jistě. Jak je libo, ctění pánové." Otočil se poté k hromadě sena a sledoval počínání třech strážníků, jenž právě zapichovali ostré kopí a tajemně se u toho ušklebili. Strážník, který bránil koni v odjezdu, se postavil stranou a šel se podívat, co se děje.
"Něco máme!" vykřikl jeden strážník, jenž slyšel sprosté klení, to jak se ostré kopí otřelo o Litherielninu ruku. Ducan na nic nečekal. Rozjel se a zanedlouho se už posmíval strážcům, kteří v těžkých botách uvízli uprostřed zablácené cesty. "Měli jsme z pekla štěstí mládeži, že je taková tma a že vaši přátelé nemají koně." Ducan si otřel z čela pot, který se mu tam perlil v malých krůpějích a pohodlně se opřel o dřevěné opěrátko. "Nejsou to naši přátelé…" řeklo s odporem malé děvče a poté se vyšplhalo na kozlík vedle jejich zachránce. "Já vím." Ušklíbl se Ducan. "Kam máme namířeno, mladý pane?" Aaron se opřel o stěnu valníku a děkoval bohu, že v něm Ducan nevozí chlévskou mrvu.
"Na sever… Do Etrurie." Litheriel vystrčila hlavu ze seníku a obírala si černé vlasy, v níž se usadili stébla trávy "Máme tam strýce…" Ducan strhl z hlavy slaměný klobouk a přitiskl si jej na prsa "Och… Vy jste princezna?!" Usmála se a natáhla k němu ruku "Litheriel… Říkejte mi Lith…"
"Du-ducan." Vykoktal a stiskl svou mozolnatou rukou, tu její, jemnou a drobnou, že se bál ji více stisknout, aby ji neporanil. "Ach ne!" Cily si vyděšeně přitiskla ruku na ústa. Vytřeštila oči a hleděla vyděšeně na svoji sestru. "Děje se něco?" zeptala se Litheriel. "Ty krvácíš…"
Pohlédla na své rameno a zjistila, že má roztrženou košili, jenž se teď zbarvovala do temné rudé barvy. "Je to jen škrábnutí…" hlesla a pohlédla na inkoustovou oblohu, která byla posetá popelem hvězd. Zívla si "Cily, nejsi ospalá?" Dívka se dvěma copánky rázně zavrtěla hlavou.
"Jestli ty ne, tak já ale moc…" hlesla tiše Litheriel. "Běžte si lehnout, slečinko." Poradil ji Ducan. "Do svítání času dost. Tma vás pohltí a nikdo vás nenajde." "Doufejme…" znovu si zívla. Podložila si hlavu dlaněmi a nechala se ukolébat plynulou jízdou valníku "Dobrou noc…" "Spi sladce, sestřičko." Usmál se Aaron, natáhnutý teď hnedle vedle ní, s rukama zkříženýma za hlavou a stéblem trávy v ústech. Ležel na zádech a s pohledem zabodnutým na čisté jasné nebe bez mraků. "Opovaž se Cily ponocovat déle, než jednu hodinu." Napomenul druhou sestru a poté zavřel oči a následoval Litheriel do světa snů.

Přes překážky ke hvězdám

9. června 2010 v 13:14 Přes překážky ke hvězdám
"Honem, pospěšte si." Litheriel stála u pootevřených dveří a neustále se otáčela.
Aaron pohodil hlavou, aby mu kštice hustých kadeří nepadala do obličeje a postěžoval si.
"Cicely už nemůže…" Malá copatá dívka přikývla. Litheriel se sehla pro svoji půvabnou sestřičku a otevřela dveře. "Je to jen na tobě, Aarone. Odlákej jejich pozornost."
"Už je pozdě…" špitla vystrašená Cicely a zakryla si uslzené oči prsty. "Určitě nás chytí."
Aaron polkl "Nesmí nás chytit." Litheriel špitla "Jestliže budete stále takhle zdržovat, věřte mi, že chytí." Vtáhla své dva sourozence do ponuré galerie a utíkala jí napříč. Boty, které měla obvázané látkou, neslyšně dopadali na kamennou podlahu, kterou osvětlovalo jen slabé měsíční světlo.
Aaron se zastavil a s mečem v ruce zaujal obrané postavení. "Počkejte na mě dole u řeky."
Cicely zamávala na svého staršího bratra a přitiskla se vystrašeně Litheriel kolem krku. Ta zalapala po dechu a snažila se jí odtáhnout. "Cily…No tak, udusíš mě." Slabá a pobledlá dívenka povolila svůj stisk a položila bradu na sestřino rameno. Litheriel vpadla do klenby, jenž měla slepí konec a po tmě se snažila najít ten správný kámen, který by otevřel tajný portál. Ozval se zvuk, jenž znamenal, že Aaron s někým zkřížil zbraně. "No tak…kde jsi…" bědovala šeptem Litheriel. Pak ho konečně našla. Ze železného držadla vyjmula louč a vklouzla do otevírající se kamenné stěny. "A co Aaron?"
"Zvládne to." Slíbila Litheriel své mladší sestře a čekala, až se za ní zavře tajný vchod.
"Chci na zem." Špitla Cicely. Litheriel jí pokárala "Teď není čas na tvoji marnivost, sestřičko." Postavila ji a malou škvírou nedovřených dveří pohlédla na druhou stranu. V tom okamžiku spatřila stráže, kteří se objevili v úzké slepé chodbičce. "No tak! Zavřete se…." Položila dlaně na kamenný portál a pokoušela se mu pomoc. Otočila hlavu k Cicely "Utíkej napřed."
"Ale…" "Utíkej!" přikázala ji příkře. Z druhé strany se ozval náraz, jak jeden hromotluk narazil do stěny. Uviděla jeho tvář, která se mihla ve škvíře a rozpustile na něho vyplázla jazyk.
"To nesmíte, princezno!" zařval na ní strážník dřív, než se kamenná stěna vrátila na své místo. Litheriel si uvědomila, že nesmí ztrácet čas. Otočila se a ve všem zmatku vrazila do Cicely.
"Ty jsi ještě tu?" vyštěkla. "Všude je tma. Já se bojím." Litheriel si povzdechla "Máš křesadlo?"
Dívenka vytřeštila oči. "Vypadlo mi z kapsy…" Sestře se zaleskli oči vztekem. "Nevadí…" chytla Cicely za drobnou ruku a táhla ji do tmy, jenž se v úzké chodbičce roztahovala jako doma.
"Zajali ho?" Litheriel pohladila sestru po hlavě "Doufejme, že ne." Znala hradní chodby velmi dobře, a proto se zanedlouho ocitli v podhradí, kde už na ně čekal Aaron; byl opřený o kmen stromu a mečem, jenž se třpytil ve světle měsíce, se hrabal v hromádce mravenců.
"Kde je loď?" zeptala se ve spěchu Litheriel. Prošla kolem bratra a zastavila se až u řeky, na níž se leskly vlny jako penízky. Vše bylo ztichlé nocí, jen z mohutného opevnění hradu se nesl křik, jak generál von Fleug rozdával své rozkazy. Pomalu se začali rozsvěcet světla na hradbách a ochozích a Litheriel cítila, že se jim krátí čas. "To je právě to…" Aaron se zastavil u sestry a poškrábal se na hlavě "Odnesl ho silný proud…" ukázal směrem k nedalekému říčnímu ostrůvku "Tamhle se zastavil."
Litheriel sprostě zaklela. Pak si povšimla Aaronova šklebu "Tobě je to k smíchu, že nás opět chytí?"
"Po pátý ani náhodou!" zazubil se a ukázal směrem k trojici stromů, kde stál valník s kubou sena "Věř mi, Ducan mi slíbil, že nás neprozradí…"
Litheriel sledovala jeho počínání s vyraženým dechem. Povytáhla obočí "Co děláš teď?" "Sundávám si boty… aby si mysleli, že jsme skočili do řeky."
Cicely ho napodobila a pohodila je do vysoké trávy "Stejně nebyli pohodlné." Litheriel se usmála a za dnešní noc se poprvé cítila volná "Dobrá…" sundala své lýkové sandále a nechala je ležet o kousek dál, než byli ty Cicelyniny "A teď honem…" Sourozenci si vyskočili na valník a během chvíle se už choulili v dusném přístřešku zahrabáni až po krk. Povoz se s trhnutím rozjel a ztrácel se na cestě, jenž vedla do údolí směrem na sever, kam měli tři potomci královského rodu namířeno; tam, kde bydlel jejich strýc Math, bratr jejich zesnulé matky.
přes

Conscience

8. června 2010 v 23:28 Si vis amari, ama
Pohltila ji nekončící tma.
"Když se tě teď zeptám, odpovíš mi?"
"Ptej se." hlesl tiše.
Nejistě si olízla rty.
"Má to všechno... cenu?"
Nechápavě naklonil hlavu na stranu.
"Co myslíš?"
"On a já. My..." přejela si dlaní po šíji. 
"Mám doufat, že se to nezhroutí..."
"Nedoufej, a věř tomu." napovídal jí vnitřní hlas.
Přikývla. "Dobrá..."
"Věříš?"
Ozval se třetí hlas.
"Už ano. Ale má problém... Chybí ji přesvědčení."
"Kdyby si nebyla tak chytrá, řekl bych, že jsi moje drahá polovička..." utrousil druhý vzdálený hlas.
Zamrkala. Ani jeden z haštěřivých hlasů neviděla.
Třetí hlas neslyšela zdaleka tak dobře, jako ten druhý. I ten svůj, první, slyšela tak jakoby vzdáleně. "Jste dva v jednom,..."
"Ne!" odpověděl ji hluboký hlas, jenž si tu pravdu nechtěl připustit.
"Už věří."
"Jak se to stalo?"
"Mihla se ji před očima jeho tvář... prostě mu věří!"
Druhý hlas si odkašlal "A na jak dlouho? Dokud ji nezklame."
"Nemyslím si, že by ji měl zklamat."
"Proč?" 
Ohradila se "Hej vy dva, ale já vás slyším..."
Třetí hlas nedbaje varování odpověděl "Zřejmě ji má rád."
"Zřejmě?" jančil druhý hlas. 
"Ano. Není si jistá, ještě jí to nedokázal... Teda, ne tak, jak by si přála."
Opět se ohradila "To není pravda."
"Slova nejsou činy, moje zlatá..." Slyšela smích druhého hlasu.
Třetí přiťakal "Tak. Tak."
Nesouhlasně zavrtěla hlavou. "Určitě mě má rád. Věřím mu."
"Proč?" "Proč?" Vyhrkli oba dva hlasy najednou.
"Miluji ho."
"Pf..." "Pchá..." utrousili oba dva hlasy.
"Co je zas?" rozzuřila se.
Ozval se smích. "Jen sni dál." "Ano, sni. Chybami se člověk učí."
Zavrtěla hlavou "Proč mě stále znejišťujete?"
"My?" "My?" zeptali se nechápavě. Třetí hlas odpověděl. "Sama tvrdíš, že mu věříš, ale děláš pravý opak." 
Odfrkla si "To protože vás poslouchám!"
Najednou se rozplynul opar tmy a ona zůstala sama. Tiskla si upocené dlaně na spánky a v hlavě ji tepala krev. "Zatraceně!"
"Děje se něco?" zeptal se starostlivě.
Pohlédla do těch nejhlubších studánek, a rázem bolest odezněla.
"Ne.Ne." usmála se mile. Sklonil se k ní a políbil ji na rty. "Budu muset odejít."
"Už?" "Hm... Ale brzy se zas uvidíme." 
Chytila ho za ruku "Jak moc brzy?"
Pokrčil rameny "Uvidíme." Pohladil ji po spáncích a opět ji políbil "Pá..."
Přitáhla si ho k sobě a špitla "Miluji tě."
Odpověděl jí "Já tebe taky..." pohladil ji po tváři a poté odešel.
"Věří mu?" 
Třetí hlas si povzdechl "Věří."
"Co tě trápí?"
"Když já nevím, zda to myslel upřímně."
"Tsss... Už mlčte! Oba!" uhladila si vlas, jenž jí spadl do tváře. "Vše ukáže čas."
Prudce se otočila na patě a utíkala pryč.
Hlasy se smáli "Nám neutečeš...A ke všemu jsme víc..." 




Skaliska doteků

5. června 2010 v 9:07 Si vis amari, ama
Obloha zářila modří, stejně tak jako jeho oči, které ji tolik chyběli. Plulo po ní pár beránků bílých mraků a poletovali jí velcí, bílý ptáci, jež vytvářely nádhernou melodii, která působila kouzelně, stejně tak jako jeho hlas. Pláž, která byla pokrytá pískem, měla stejný pískový odstín jako jeho vlasy, které mu spadali do čela, stejně tak jako bílá skaliska do moře, které se pěnilo kolem tropického ostrova. Zeleň listů, které se třepotali ve větru, na dlouhých větvích připomínaly jeho dlouhé a hbité prsty. Nemilovat je, by bylo hříšné, stejně tak jako rozkoš, kterou svým dotekem dokázaly dát. Oblaky mraků se rozplývaly a vytrácely se stejně jako on, po němž ve vzpomínkách vrb zbyl jen matný obrys jeho vysoké postavy. Stejně tak se pomalu začínal ztrácet kotouč slunce, a když se tak pomalu nořil do zčeřených hlubin vln, obloha se zbarvila do ruda, stejně tak jako jeho tvář, když se červenal. Hladina moře se zalévala černotou, jak se v něm jako v zrcadle odrážela potemnělá obloha, kterou pokradmo obsazovala Paní Noc. Zafoukal vítr; přinesl s sebou známou vůni a dívce sedící na břehu zatemnil mysl. Odmítala si na něj už jen vzpomenout. Nechtěla myslet na jeho zrádné tělo! Zavřela oči a se slzami, které se jí spustili po lících, se rozeběhla, boříc se do rozžhaveného písku tam, kde ho ve svých snech měla možnost spatřit. Nebyl tam! Vlastně už nemohl být nikde. Nevěřila tomu, že by na ni zapomněl a proto ho pohřbila i se všemi smutnými a prázdnými dny hluboko do své mysli. Zastavila se na kraji propasti, jejíž dno se ztrácelo ve stoupající mlze, chladu a šumu moře, které v přílivu prudce naráželo na stěny mléčných skalisek. Byla odhodlaná skočit. Na uši si přiložila dlaně a zavřela oči. Nechtěla vnímat podivné zvuky, které se linuli za jejími zády. Zhluboka nabrala vzduch do plic, olízla si horní ret a skočila. Se zklamáním zjistila, že nepadá! Jakási temná síla ji držela v pase a tiskla na něco tvrdého, co nedokázala identifikovat. Otevřela jedno oko, a zjistila, že visí hlavou směrem k propasti a kolem pasu ji svírá něčí ruka. Rozmáchla se rukama a přírodní zvuky v tu ránu protrhl její křik. "No tak, neházej sebou!" napomenul ji něčí příkrý hlas. Pak jí jeho ruka dostala do bezpečné vzdálenosti od kraje a na ramena ji dopadla druhá ruka. Zavřela oči, protože ta neznámá osoba ji k sobě obrátila čelem. Ruka, co spočívala na jejím rameni, se přesunula na její tvář. Odkud ji odhrnula zbloudilý pramen vlasů a zastrčila ho za ucho. Opatrně otevřela oči a nevěřícně zamrkala, když pohlédla do chlapcovy tváře. "Cože?! Ty?!" Vyjekla rozzlobeně. Z očí se jí nanovo spustili slzy. Padla mu vděčně kolem krku a zašeptala "Díky… Ale taky sis to mohl líp načasovat." Vyčetla mu.
"Neměl jsem čas…" hlesl tiše. "Co si to proboha chtěla udělat?" "Zabít se?!" vyjekla. Spustil ruce podél těla a přestal jí svírat. Otočila se k němu zády "Nevím, co mě to napadlo, ale byla jsem zoufalá."
"Ty mi nevěříš?" "Jak kdy…" odvětila neochotně. "Věřím ti stále, ale někdy… někdy mám pochybnosti." Přiznala. Položil ji ruce na ramena a přitáhl si ji na hruď. "Neboj Lierin. Jsem tu s tebou… A vždycky budu. I když ne každý den…" Pokrčila rameny. "Hm…" Otočil si jí opět k sobě a líbl na nos. "Už pojď. Je zima." Otočil se na patě a sešel po úzké cestičce pod vyvýšeninu. Naposledy pohlédla na propast. Seběhla k němu a prošla bez povšimnutí kolem něho. "Co to vyvádíš?"
"Ignoruji tě. Jako ty mě." Zazubila se na něho. Zmučeně si povzdechl "Neber vážně všechno, co udělám…" Chytil ji za ruku a pak spolu kráčeli ztichlou přírodou k malé vilce za stěnou, jež pokrývalo psí víno. Tam, kde byl jejich domov.