Červenec 2010

Trist dove

31. července 2010 v 23:00 Si vis amari, ama
Sklesle seděla v ušáku se šálkem teplé čokolády a naslouchala hudbě, jež se linula z otevřeného okna, odněkud ze vsi. Seděla poraženě a ani nedutala. Hlavou se jí honily nejrůznější myšlenky. Už se netýkali jen jeho. Byla v nich i maličká špatnost, že všechno skončí, tak jak si předem malovala, dost špatně. Vždyť jí to bylo jasné už od začátku, že tohle jí jen tak neprojde! V duši se trápila, zvenčí působila přihlouple a maličko unaveně. Oči měla přivřené a rty pootevřené, mumlající neustále dokola tatáž slova, kterým bylo jen sotva rozumět. Choulila se v ušáku, protože zvenčí proudil do místnosti chlad, ale ona čekala poštovního holuba, musela ho nechat otevřené. Čekala už celý den, až jí donese zprávu, ale ta nepřicházela. Hudba utichla. Dolehlo na ní tíživé ticho, které si jen těžko dokázala připustit přes hučení v uších. Nepříjemný klid před bouří. Nenáviděla se čím dál víc. Nesnesla sama sebe! Nesnesla pomyšlení na to, že ubližuje. Že jedná tak bezohledně! Že je jí to jedno? Proboha! Není… Chtělo se jí umřít. Dopila. Vstala a zůstala nehýbajíc se s položenou dlaní na opěradle a v druhé ruce svírajíc hrneček. Stisk zesiloval, stejně tak jako její neovladatelný vztek. V mysli hrnečkem několikrát mrštila o zeď, a dělalo jí příjemně, jak se s ohlušujícím rachotem rozsypal po podlaze na malé kousíčky. Ve skutečnosti by toho však nebyla schopna. Odložila jej na stůl a přistoupila k otevřenému vikýři. Spustila ruce na parapet a hleděla s očima dokořán do tmy, jež se jí zdála strašidelná, pokoušela se překonat svůj strach, ale vyšla z něho poražená. V naprostém šílenství se svezla k zemi. Zůstala sedět opřená o zeď a se svěšenou hlavou na pokrčených kolenech. O parapet se rozbubnovaly kapky deště a odněkud z dálky opět spustil svůj chór zvuk irské flétny. Její tajemný tón se vznášel nad bahnisky, které oplývali mlhami a mrtvolným zápachem. Ramena se jí rozklepala návalem slz. Nedokázala být silná, vždycky to bude fňukna. V tom se nad její hlavou zatřepetala křídla a na chvějícím se rameni jí přistála promočená hrdlička. Úlisně zavrkala a přešlápla si. Dívka zvedla hlavu a hrdlička si v tu chvíli přesedla na její koleno. "Kdepak si byla…kdepak si byla tak dlouho?" vzlykla dívenka. Sundala holubici z nohy srolované psaníčko a dlouze hleděla na její význam. Nepochopila ho! Vzteky zahodila psaní, holubice se polekaně zvedla a vylétla z ložnice. Dívka si třela hřbetem ruky slzy. Alespoň jedno jí těšilo; nebyla na to sama. Přešla místnost a poté se vrátila k oknu, aby vykřikla "Já se tě nebojím!" Jen ona věděla, komu ty slova patří, jen ona věděla, že další kroky nebudou lehké, ale také věděla, že nikdy nebude sama a má se o koho opřít. Byla na dně svých sil a při tom tak šťastná.

Svítání...

14. července 2010 v 22:53 Young

Svítání
***
Při pomyšlení na něho,
moje srdce pleskalo.
V západu slunce,
on vypadal tak sladce.!
Skoro až k sežrání,
brzy pak přišlo svítání…
Proleželi jsme celou noc,
nebylo nám všeho dost.
Do tváře mu spadla ranní rosa,
v jednom spacáku nám byla hrozná kosa.
Přitulila jsem se k němu,
a on ke mně.
A v tom neproniknutelném temnu,
v náruči mě pevně semknul.
Bylo to tak skvělé, tak ojedinělé,
krásné a nezapomenutelné…
...Jenže to byl jen sen…

Maminčina holčička

9. července 2010 v 18:41 Small Qin
23. prosinec, milostivý rok 1712
Z tmavých koutů lesa se ozývalo houkání sov a sem tam se ozvalo vlčí vytí.
Nebe zářilo milionem hvězd a vítr rozfoukával spadané listí, které ještě nestihlo přimrznout k ledové zemi. Kůň, který nes mladou dámu v sedle, se ošíval, to když se jeho zkušená jezdkyně spustila ze sedla na půdu a přivázala ho k nedaleké jedli.
Nedochvilná Qiny se držela v dopadajícím světle měsíce, který vytvářel v orosené trávě útvary, a ve vzduchu bylo vidět, jak se v jeho paprscích prohánějí noční můry a komáři.
Z nebe se rázem začal sypat sníh. Dopadal na houpající se větve a vítr ho odnášel až k nedaleké říčce, kde se ve třpytu měsíce míhal pod tenkou vrstvou ledu proud vody.
Qina se ohlédla a konečně spatřila stavení, které tak dlouho hledala.
Na doškové střeše se usazovaly první vločky a v oknech se mihotala záře svíček. Zaklepala na skleněnou tabulku a v tu chvíli se otevřeli dveře, které ji zvali dál.
Sklonila hlavu, aby mohla vejít přes nízko posazené dveře a ocitla se v předsíni, s nízkým stropem. Místností se rozlévalo hřejivé teplo a pod prahem dveří, které měla naproti sobě, zářilo červené světlo. Zaklepala a vešla dál.
"Dobrý večer." Pozdravila slušně a z ramen sňala šedý plášť.
Drobná, ženská postava vstala z ušatého křesla a přistoupila k ní "Vítej, holčičko moje…"
Qiny ji radostně obejmula a šeptla "Jsem ráda, že si na mě pamatuješ, mami."
Vrásčitá žena ji pohladila po zlatavých kučerách, které se jí točily kolem hlavy v prstýncích a líbezně se na ní usmála "Jakpak bych mohla zapomenout? Ale co to vidím, smutné jsou oči tvoje, copak se ti stalo?"
Qině z očích ukápla slza a skutálela se jako zrnko hrachu z tváře a dopadla na odhalené prso, která čnělo z hlubokého dekoltu.
"Tatínek… Včera… podlehl zimnici…" sklopila hlavu na matčina křehká ramena a matka ji přitiskla k sobě ještě blíž.
"Tak to na světě chodí drahá…" políbila ji do vlasů, a rozklepala se návalem slz "Jednou všichni odejdeme…"
Matka odstoupila od dcery a posadila ji do křesla "Zdržíš se?"
Dcera vděčně přikývla "Ano, doma mě nikdo nečeká a.." v rozpacích se rozhlédla po komůrce "Otec říkal, že to tu máš útulné… Nepletl se."
Matka přikývla na souhlas "Ano, otec měl vždycky pravdu."
"Vždy ne… Kdyby tě nevyhnal ze sídla, mohla jsi být s námi… Navždycky, a proto bych o tobě nemusela vědět tak málo." Povzdechla si znavená dívka a pak, během chvíle, ji spadla hlava dozadu a ona usnula. "Snad…" povzdechla si žena a pak ztěžka usedla na lavici.

Jewel se probudil ve studené posteli. Marně nahmatával Qinino teplé tělo, byl v posteli sám a ona nikde! Zamrzelo ho, že ji tak lehce uvěřil a teď za to bude pykat! Srdce se mu stáhlo bolestí, ale i přes vztek, který ho zaplavil, měl chuť jet a zpátky si ji dotáhnout klidně i za tu bujnou hřívu vlasů… Když se hnal halou, nad krbem bili hodiny půlnoc a tak měl být během chvíle štědrý den a jeho milovaná žena mu utekla! Nezdržel se v hale dlouho, během chvíle už stál ve stáji a sedlal si svého šedého grošáka; Odysse.
Naježil se. Bylo mu hned jasné, kam se mohla tak vytratit!
Vydal se na jejich rodinné sídlo, určitě se uchýlila zpátky k otci. Mohlo mu dojít, že je to tatínkova holčička, a i když byl otec tyran, vždy mu dokázala odpustit!
Tentokrát to byl on, kdo se za ní hnal pln vášně, kterou v něm vyvolali sny na společnou noc. Už zase mu nepomohl ani mráz, který vládl všude kolem. A do toho ten proklatý sníh a hustá mlha, která se táhla v útržkách nad cestou.

Zdálo se jí, jak prožila noc s Jewelem. Všechno bylo tak opravdové… Nemohla stále uvěřit, že skončila v jeho náruči, v jeho posteli… Bodejť by ne… Jejich ložnice od sebe odděloval jen jeden práh a jedny dveře. Vtrhli k ní, jako ztělesnění ženské touhy. Skoro nahý… Kolem beder měl jen bílé roucho a čerstvě umyté vlasy mu spadali až do půli zad. Zatajil se jí při tom pohledu dech. Ohromil jí, když spatřila v slabé záři svíček jeho oholenou tvář… Nepostřehla ani, jak se dostal na její lůžko, pod prachovou peřinu… Viděla jen jeho smyslný pohled, který jí spaloval jako letní slunce, a doslova zapomněla na pootevřené okno, které mělo do ložnice vehnat trochu studeného vzduchu, který teď nedokázal zchladit její rozpálené tváře. Zalapala po dechu, když ho ucítila mezi svými stehny. Nebránila se. "Ani Lizzie, která nám dala oddělené ložnice, nezabrání, abych ti neukázal, že jsem tvůj muž každým coulem."
"Po svatbě…" řekla chabě a skoro neslyšně na obranu. Objala ho kolem širokých ramen a s úsměvem přitiskla své rty na jeho. Jeho ruka bloudila po jejím stehnu, a málem se rozesmála, jak jí to lechtalo. Ubránila se však smíchu a oddala se vášnivé hře. "Zkracuje se ti dech…" zašeptal, když měl ucho položené na její hrudi. Nechala hlavu ležet na polštáři, zaklonila jí a se zavřenýma očima odpověděla "Už od samého začátku se mi těžce dýchá…"
Začal s ní mírně cloumat. Neudržela se a rozmrzele otevřela oči, protože tohle zacházení se jí pranic nelíbilo. "Co to děláš?" Měla před očima rozmazanou černou šmouhu, která se začala vyjasňovat a s ní i obrys ženské tváře, který se během chvíle proměnil v matčinu.
"Děje se něco?" zeptala se polekaně Qiny.
"Honem utíkej… Uháněj domů… Čeká tam na tebe tvůj muž. Celý rozmrzelý a rozzuřený."
Qiny zavrtěla hlavou "Jen mě tu nechte, maminko."
Podsaditá dáma jí políbila na orosené čelo "S horečkou bych tě stejně nikam nepustila." Zamračila se a položila jí dlaň na čelo "Vůbec se mi to nelíbí, holubičko." Přešla belhavým krokem komůrku a nad velkou pecí zalomila ruce k nebi "Pomož nám bože, aby si ta holka nešťastná neuhnala zánět plic." Roztáhla na peci kožešinu z medvěda bílého a z truhly vytáhla vlněnou přikrývku. "Vylez si děvče na pec." Qiny se sklopenou hlavou svlékla šaty a poslechla jí. Matka se jí dlouze zadívala do očí, ve kterých se odrážely světla svíček, a poté jí pohladila po spánku a přetáhla přes ni přikrývku. "Spi mé drahé dítě, a zítra mi povíš, proč jsi utekla od svého milého." Qiny zamumlala souhlas a poté jí hlava klesla. Matka si smutně povzdechla a sama si ustlala v ušáku. Natáhla nohy před sebe a bradou na hrudi upadla do hluboké dřímoty. 

Neposedná bludička

6. července 2010 v 22:03 Si vis amari, ama

Vykasala si sukni hodně vysoko, když kráčela cestou, jež byla zalitá dešťovou, studenou vodou. Usmívala se i přes husí kůži, jež jí zdobila holá ramena. Jak pak by ne?! Měla krásné vzpomínky na krátké chvíle, které jen nerada přerušila.
Doháněl jí k šílenství, když na ní takhle koukal… Tak dlouze, nepřerušovaně! Vždy uhnula pohledem a tvář jí zdobil nemizící úsměv. Chtěla se na něho vrhnout a z pln plic mu říct, co si o tom myslí. Ale na druhou stranu to bylo milé… Nikdo na ní takhle už dlouho nehleděl. Tak upřeně a opravdově zároveň.
Oklepala se, to když jí po zádech přejel mráz. Opřený o futra se dal do smíchu. Složila ruce do klína; nedalo jí to. Vstala a došla až k němu. Nestál daleko, ale i ta krátká vzdálenost jí připadala jako nekonečná pláň. Položila mu dlaně na hrudník a vyhoupla se na špíčky. Poté se k němu se zavřenými víčky přitiskla, a políbila ho na rty, které v tu chvíli byly roztažené v úsměvu.
Pokusila se přeskočit dlouhou kaluž, avšak nevhodná obuv jí zbrzdila natolik, že nedoletěla až na konec a zůstala uvězněná vprostřed kaluže, kde bylo vody nejvíce. Sundala si žabky, jež se ve vodě nadnášely, a bosá vyklouzla na asfaltku.
"Jsi oholená úplně všude?" Doslova jí tou otázkou vehnal horkost do hlavy. Zavřela oči a skousla dolní ret. Pokrčila rameny. "Můžu se přesvědčit?" Odkašlala si "Ehm… no, ale nebudu se koukat…"
Jeho ruka jí vklouzla pod elastické tričko a mozolnatá ruka jí klouzala po bříšku. Ucítila jej i v prohlubině pupíku. Opřená o jeho záda spokojeně vydechla a její ruce spočinuli na jeho zápěstí. Zajel jí pod lem dlouhé sukně, jež byla až po kotníky; v tu chvíli napětím ani nedýchala. Ona věděla, jaká tam dole je… Ale nebyla si jistá jeho reakcí. Naklonila tvář, aby cítila jeho vůni. Když se přesvědčil, jeho ruka spočinula kolem její vzedmutého poprsí a nastalo chvilkové ticho, jež po chvilce přerušila troufalou otázkou "Smím se také přesvědčit?" Oba v tu chvíli naráz vyprskly smíchy…
Studený vítr jí vhodil do tváře pár kapek deště, jež se usadily na větvích stromů… a příjemně jí zchladil rozžhavené tváře.
"Jaké máš spodní prádlo?" Usmála se "Černé ne…" "Ale podprsenku jo…" zazubila se "Ale jen jí…"
"Páni!" Nadzvedl límec trička a rukou zajel do dekoltu. "No opravdu…" plácla ho dlaní přes zápěstí…
"Ty neposedný…" "Nechtěla si říct perverzní?" rozesmál se a jeho ruka bloudila k levému prsu; 
příjemně hřála. Pohledem zabloudila k francouzským dveřím a v očích měla něhu, za kterou mohl ten nepopsatelný pocit, jenž se jí rozléval celým tělem. Venku foukal vítr, jež si pohrával z větvemi stromů. "Vypadají, jako by se líbali…" usmála se a zvrátila k němu hlavu. Přitiskl svá ústa na její a dlouze jí políbil.
Na ramena se jí snesla další sprška deště; ještě více zhoustl a ona rozčílením svraštila čelo. Obešla další kaluž a sundala si žabky, protože to klapání bylo k nevydržení…
"Mám strach." Řekl jí, když společně bok po boku stoupali po kamenité stezce do kopce a kolem rostl vřes a trsy trávy byli sežehnuté do hněda. "Z čeho?" zeptala se celá zadýchaná. Zastavila se a kochala se překrásným výhledem. "Že tě ztratím…" Chtěla ho chytnout za ruku, ale nedokázala to. On věděl proč,… Místo toho jen zašeptala "Nemáš se čeho bát… Nemohla bych bez tebe dál žít…"
Posadila se na mokrý kámen a nedbala toho, že by snad mohla nastydnout. Usmála se.
Na Akzensu bylo v ranních hodinách opravdu chladno. Obloha byla zbarvená od tmavé rudé až po tmavě černou, kde se ještě teď třpytil srpek měsíce a hvězda Večernice. Malý puchýř slunce se schovával za protější horou a pomalu se škrábal na oblohu, jež se začínala zbarvovat všemi odstíny světle a tmavě modré barvy. Za chvíli jeho světlo zalilo údolí žlutým světlem a probudilo tak k životu stromy, které při jeho svitu začali dýchat. Přitiskl se na její ramena a objal kolem hrudníku. Přitiskl tvář do jejích rozlétaných vlasů a pošeptal jí do ucha "Už je ti lépe, děvče?" Přikývla a zapřela se o něho.
"V tom svítání vypadáš nádherně…skoro jako…" "Bludička?" rozesmála se. Měla sto chutí ho políbit.
"Třeba tak." Uvnitř plakala napětím… Tak strašně ho chce…