Srpen 2010

Sweet fairy

15. srpna 2010 v 21:46 Si vis amari, ama
~*~
Hleděla na prázdné bílé plátno, v ruce držela křídu a v hlavě měla duto, stejně jako dnes ráno on, když si klepal na hlavu a zdálo se, že klepe na dřevo. Rozesmálo jí to. A ona pak rozesmála jeho, když se pokoušela o to samé co on, ale nešlo jí to. Udělala dlouhou černou čáru, jež jí připomínala kmen stromu, jenž se jí tyčil nad hlavou v lese, kde se drželi v náruči a točila se s nimi zem. Ten pocit, kdy on dostal křídla a ona věděla, že je zřejmě už v sedmém, ne osmém nebi, jí polaskal na srdíčku. Poté se do ní s úsměvem zavěsil a ona mu pomohla. Chvíle s ním pro ni byli prostě kouzelné a nezapomenutelné. Udělala další čáru a opět se zamyslela. Pohlédla na borovici, která se kývala ve větru a vzpomněla si na kukuřici, kterou měla před očima, když usínala vedle něho s jeho rukou spočívající na jejím boku. Hleděli si do očí… Do jeho očí barvy pomněnek, které mohli za to, že se cítila nejšťastnější ve svém životě. Nikdy by nepřežila, kdyby o něho měla přijít… Už nikdy ho nechce ztratit, byť by jí to mělo stát cokoli na světě. To s ním chtěla prožít zbytek života, to s ním každou noc usínat a ráno se probouzet, to jen s ním viděla smysl života! To jeho milovala z celého svého srdce, které jí vždy rozzvonil jako kostelní zvon… Zestárnout po jeho boku pro ni bylo pohádkou líbeznou, kterou chtěli společně změnit v realitu. Doufaje, že se jim vše povede a láska, která je k sobě poutá, nikdy nepomine…

Morwinská věž

13. srpna 2010 v 17:53 Přes překážky ke hvězdám
Kdo to byl?! Kdo?! - Tázala se mladá dívka s ořechovou barvou očí a se rty barvy slonoviny. Vlasy měla spletené v ohnivý cop a nad hlavou jí poletovaly jiskry. Pléd, jenž měla svázaný zlatou stuhou, jí sahal až ke kotníkům a kolem krku se jí pohupoval náhrdelník z ptačích kostiček.
Kdo to byl?! - Tázala se snad už po sedmé svého lidu, jenž byl shromážděný v kulatém sálu, který připomínal velký skleník se střechou, jenž tvořila prosklená kopula, připomínající indickou architekturu. Ve skutečnosti to byla Morwinská věž, ve které právě probíhala hodina čar a kouzel.
Všichni přítomní měli skloněné hlavy a čekali, kdo se přizná k tomu ohavnému a krutému činu.
Tak kdo?! - křičela dívka, jenž se jí kolem hlavy už nejiskřilo, ale plameny plály stejně tak jako její narůstající vztek.
Porto, má paní… - Ozval se z davu muž, který svým zjevem připomínal kance. Hlavu mu tvořilo několik štětin a nos měl placatý a dlouhý. Jeho tlustý krk byl schovaný v bílém krepovaném límci a vedle nosu mu zářila rudou barvou bradavice.
Porto? - Nevěřila svým uším - Jak si to mohl dovolit?! - Vypadala teď starší a skleslejší… Nad hlavou už jí neplálo, oheň se proměnil v žhavou kouli lávy, která měla barvu rubínu. Dívka, jejíž jméno nesměl nikdo bez dovolení vyslovit, praštila pěstí do kamenného stolu, na kterém ležely netknuty koblížky, které měla k snídani, a ten se rozkřápl jako skořápka ptačího vajíčka. - Vystup z řady, drahý muži! - poručila tomu, co prozradil to jednoduché a prosté jméno.
S rukou na srdci vystoupil, poklekl před svojí paní a sklonil hlavu. - Vsaďte ho do vězení! - poručila dívka a poté se zamračeným pohledem odešla ze sálu.
Muž se vzpíral - Milost paní! Já nechci… - křičel zoufale.
To tě naučí držet jazyk za zuby - ozval se dunivý smích krutého Porta, který se schovával za sochou nahé Afrodity.

Kapitola sedmá

13. srpna 2010 v 14:09 White bird
Kapitola sedmá
***
"Lidský život se točí pouze kolem sexuality. Na tom se nic nezměnilo a nezmění."
***
Elleanora se zadívala stranou. "Tak mi to krucinál pověz! Co mi tajíš?" Nejdříve zakřičel, ale když si všiml, jak sebou škubla, zmírnil hlas. "Tak Ell… Věříš mi snad, ne?"
Pokrčila rameny. "Ano… Hodně si mi pomohl, ale…" "Jaké ale?" rozzuřil se "Myslel jsem, že mě máš ráda…"
"Mám tě ráda, nech mě prosím domluvit." Byla pobledlá jako stěna "Ale…"
"Ano?" zeptal se netrpělivě. "Když ti to řeknu, vystavím tě nebezpečí…" pověsila se mu kolem krku. "Já tě nechci ztratit." Váhavě jí položil dlaň na šíj a políbil jí do vlasů. "Řekni mi to…"
Strnule zvedla hlavu z jeho ramene "Vím, jak umřel můj otec…" "Proto se o to tolik zajímá Hugh?"
Rozplakala se. Oči měla rudé a rty stažené v škleb. "Neměla jsem ti to říkat. Ty to stejně nepochopíš…"
"Co jsi viděla? Co se stalo, než jsem tě našel v lese?" zeptal se vystrašeně.
Sklonila hlavu. "Přesně si to nevybavuji. Byla tma…Byla mi zima. Na cestě mě potkal otec… Jel domů." Zvedla k němu tvář "Vzal mě sebou. Byla jsem promrzlá a on moc spěchal. Myslela jsem, že se nemůže dočkat, až bude doma. Ale pak… Ozvala se rána a on mě v zatáčce shodil do sněhu…" Objal jí. Rozvzlykala se a poté pokračovala přerušovaně, skoro neslyšně. "Vy-vyjel obrov-s-ský kočár…čer-erný! A ty d-dva šmejdi ho střelili… Střelili koně…Ten škobrtl a otec skončil pod hladinou řeky…" Plakala a celé tělo se jí třáslo. Posadil se s ní na pelest postele "Pšš… lásko. Už je dobře." Zavrtěla hlavou "Musím ti říct všechno…"
"Všechno mi povíš, ale teď si odpočineme…" Když si představil, jak se k ní choval! Nejraději by si nafackoval. Položil jí na madraci a začal jí svlékat. Měla zavřené oči a tělo ztuhlé. Hladil jí po oblých křivkách a líbal jí při tom na rty. Přilehl si k ní, když už byla úplně nahá a přivinul si jí na hruď. Zabořil jí dlouhé prsty do zlatavé hřívy vlasů a políbil na rozpálené čelo. Uvědomil si, že se musí uklidnit nebo se opět vrátí její horečky a nevědomost, kterou nakonec musel způsobit tento ošklivý zážitek. Začal jí líbat na krku a poté si pohrával s jejími bradavkami. Po doteku jeho jazyku se začala třást a zkracoval se jí dech. Už nebyla tak napnutá a začala se zmítat pod jeho doteky. Políbil jí na bříško a dlaní třel její stehna. Dotkl se prstem jejího ženství, které bylo zvlhlé, a poté neodolal a ponořil se do něho svým jazykem. Ell zalapala po dechu a chytla se prostěradla.
"Brende…" hlesla a užívala si ten zvláštní pocit, to když se jeho jazyk začal kmitat a působit jí krásně.

Noc změnila vše 2.3

12. srpna 2010 v 11:55 The night changed everything
Ryana se protáhla kolem sešlosti a uvítala s radostí komorníka, který jí přišel na Maximův povel otevřít dveře. Vklouzla do uzoučké chodbičky za dveřmi a poté ho následovala do prostorného salonu. "Je libo koupel, slečno?" Ryane pohodila hlavou a zahanbeně jí poté sklonila. Usmála se "Pokud budete tak hodný…" Pak vzhlédla ke stropu, které tvořili klenby a žlutá výmalba.
"Váš pán tu žije sám?" zeptala se tiše Ryane, hned potom, co komorník nařídil mladé služebné, aby připravila teplou koupel. Otočil se k Ryaně "Ale co vás napadá. Tady žije jeho teta Luisiana. Pán Maxim teď zdědil obrovské panství na venkově…" Ryana se zamračila "Myslela jsem, že nikoho nemá…" řekla si sama pro sebe Ryane. Komorník se shovívavě usmál "Budu muset ven…Tuším jisté komplikace." Vyšel ze salonu a v chodbě se střetl s Hex a jejími přáteli "Rovně a poté doprava." Usmál se na ně, poté si sundal svůj černý kabát a vyklouzl ven.
"Tady se schyluje k rvačce…" zazubila se Hex a vedla Sailona se Sofií a Patricií tím směrem, kam je odkázal. "Je to tu…báječné." Rozplývala se Sofia a s radostí se uvelebila na polstrovaném křesle.
"Sofí!" Hex se zazubila "Vždyť umažeš polstrování…" Sofie vyskočila na nohy "To mě nenapadlo…"
Patricie se postavila k podlouhlému oknu a kolébala mrtvé dítě. Hex se podívala tázavě na Ryane "Co budeme dělat?" Sofie se postavila k dívce s tmavě hnědými vlasy a položila jí dlaně na ramena "Můžu si pochovat tvoji holčičku?" Patricie se usmála "Že je krásná…" Sofie se hryzla do rtu a poté vykouzlila úsměv "Ano, je nádherná…" Patricie jí podala dítě a poté klesla do kolen "Tak proč umřela! Proč?!"
Natáhla před sebe chvějící se ruce. Poté otočila tvář k Ryaně "Sestřičko…" ta už byla u ní a svírala svými pažemi její drobná ramena "Neplač…" Patricie zavrtěla hlavou "Já nepláču, ale mám děsný vztek…" Poté se jí pověsila kolem krku a skápla první kapka. "Viď, že už mě neopustíš… Viď, že se o mě postaráš… Musíme zůstat spolu! Vždyť já už nikoho jiného krom tebe nemám…"
Ryane jí pohladila po vlasech. "Slibuji…" Pohlédla přes její rameno na Hex, která mezitím se Sofií vymýšleli co s mrtvým tělíčkem… "Navrhoval bych jí pohřbít…" zašeptal Sailon. Hex se usmála "Taky mě to napadlo, vy chytráci. Ale kdy a kde? V téhle době si nemůžeš jen tak někde vykopat díru a…"
"Na Smutečním kopci…" skočil jí do řeči Sailon "Je tam skvělý výhled…" Hex se nadechla "Ale…"
"Já vím, že je to tam… pro nás." Ošil se "Ale i malá Andrewa je výjimečná, nemyslíš?"
Hex pokývala hlavou "Ano…Je výjimečně krásná…"

Amantes-Amentes

7. srpna 2010 v 17:46 Si vis amari, ama
***
"Kdy si mě začal milovat?"
Vzpomínáš na naší první procházku?
"Ano a moc ráda."
Rozpomněla si na padající sníh a zmrzlé drkotající zuby.
Šli tenkrát vedle sebe, občasné ticho nahradilo jejich dýchání.
Moc si tu procházku užívala! V té době v něm viděla poloboha! Dokonalou bytost, jež jí měla svést na scestí svého spořádaného a klidného života.
Měla se do něho zamilovat.
Možná si toho štěstí a klidu v duši nevšimla dřív, když s ním byla…
"Jsem si jistá, že to takhle vždycky mělo být."
Zašeptala a políbila ho na konečky prstů, jež jí hladili po tváři.
"Zdá se mi, že už dřív jsem tebou byla posedlá…"
Tu procházku si pamatuješ špatně.
Mrkl na ní a palcem jí obkroužil rty.
Sníh sice byl, ale nepadal a venku bylo pod nulou…Snažila ses přede mnou utéct.
Pokrčila rameny.
"Teď už bych takovou hloupost neudělala. Nechci ti utéct…Chci…"
Copak chceš?
"Chci s tebou zestárnout. Strašně moc tě miluju."
I ty blázínku. Cácorko moje nejmilejší…
Políbil jí. Doslova se jí zhoupl svět před očima a najednou byla v jeho náruči. Zachvěla se zimou, to když jí zašeptal těsně u ucha, jak moc jí miluje a poté jí polaskal na krku. Zvláčněla a zůstala v jeho náruči jako hadrová panenka.
V mysli plakala štěstím. Nechtěla, aby tahle chvilka skončila! Chtěla s ním opravdu zůstat, navždy…
Začal jí vysvlékat. První šli jejich svršky. Hladil jí a líbal. Vnímala jeho vůni všemi smysly. Cítila se jako v pohádce. Když tam tak zůstala stát, zalitá studem a studeným potem, uvědomoval si, jaký má v té potvoře, kterou miloval poklad a byl přesvědčený, že i on s ní chce zestárnout… Nic jiného krom jeho jí na zemi nedrželo. Bradavky měla ztuhlé. Také si toho všiml a pousmál se. Hladil jí a třel… Konečky prstů jí lechtal na zadku. Položila mu hlavu sklesle na rameno a poté ho objala kolem ramen a prsty se mu zabořila do vlasů. Zvedla k němu tvář a políbila ho.
"Miluju Tě." Zašeptali si součastně.
"Vždycky to tak bude, že mi budeš číst myšlenky?" zeptala se s úsměvem.
"Už tě nějakou dobu znám, zlatíčko." Políbil jí na nahé rameno a poté si jí přehodil přes rameno.
"Kam mě to neseš?"
"Někam, kde budeme jen my dva." Slíbil jí a pohladil jí po hýždi.
Přestala se spínat "V tom případě…"
"…Ano, chceš do mé náruče, ne mi vyset přes rameno."
Usmála se na něho, když tak učinil a znovu jí políbil.
"A co tam se mnou budeš dělat?"
Jen samé hezké věci.
Vypadal o pět let mladší, když se tak krásně culil.
"Například?"
Položil jí na záda do měkkého mechu a roztáhl jí nohy, jež se skrývaly pod dlouhou sukní.
Zavři oči.
Poslechla ho, a pak už jen boha prosila o smilování, když se svým mrštným jazykem ponořil do jejího lůna. Dech se jí zkracoval… Připadala si, jako kdyby přišla do nebe. "Miluji Tě!" Vydechla těsně před tím, než dosáhla vyvrcholení. Házela sebou a škubala. Pevně se držela nehty stolu… Nepřestával. Dál jí ničil žárem, jenž jí rozdmýchával v klíně. Přestala na okamžik dýchat, když jí mezi zuby stiskl stydký pysk a začal ho sát. Pak přidal prsty a ona myslela, že se zblázní rozkoší…
Semknul jí pevně v náruči a políbil do vlasů. "Doufám, že jsem nezklamal…" Zamrkala "Blázníš? Ty? Nikdy…" hlesla a opřela se zády o jeho hrudník. Políbil jí za ucho a pak na spánek. Položila svoje dlaně na jeho ruce, jež jí spočívaly na bříšku, a usmála se.
"Děkuji ti za lásku. Děkuji ti za štěstí. Děkuji, že jsi…" zašeptala a zaklonila hlavu. "Za lásku se neděkuje, lásko. Tu si musíš užívat plnými doušky…" Přiložil jí své rty ke spánku a ztišil hlas "Moc tě miluju… A je to moc nádherný pocit…"
*

Svatba na dvakrát >> 1.5

6. srpna 2010 v 19:53 Svatba na dvakrát (SND)
**Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít.**
.
.
.
15. kapitola
Týden uběhl Paule jako voda. Samou nedočkavostí vyhlížela z okna, konečně se na příjezdové cestě s panským sídlem rozloučí její otec a odjede do města. Plánovala útěk už celý týden a svou nepřítomnost na sídle maskovala tím, že neustále hledala po parčíku zatoulané kotě a scházela se s nejrůznějším typem lidí, kteří by ji mohli dostat přes kanál do Irska; na Zelený ostrov, kde podle Katariny měli Angie a Lara svoji rodinu.
Ozvalo se zaklepání. Paula vzhlédla od okna, kde stála už od svítání. "Dále."
Do ložnice vběhla boubelatá Helga. Čepeček měla nakřivo a tváře červené jako rajská jablíčka. Spěšně se uklonila "Má paní." "Děje se něco?" Dívce se kolem nohou protáhlo modré kotě a zvedlo vysoko ocas. Poté se otřelo o Helgino nateklé lýtko a zapředlo.
"Váš otec…" Helga si odkašlala "Nenašla jsem ho v posteli. Chtěl, abych ho vzbudila." Paula vyhlédla z okna, protože uslyšela řinčení kopyt na dvoře. "Pojď sem, Helgo." usmála se Paula. Prudkým pohybem rozrazila okenici a z plna hrdla zavolala na postavu otce, jež se ztrácela v oparu mlhy, jež okupovala celé panství "Sbohem otče! Vraťte se brzy…" Jezdec se ohlédl. Byl zamračený, ale zvedl ruku vysoko k pozdravu "Až se vrátím, musíme si promluvit!" zavolal. Poté se otočil, pobídl patami koně do klusu a poté se jeho postava v plášti z bílé kožešiny ztratila nadobro.
Paula hleděla do dálky. "Ale vy už tu nebudete. Zlomí mu to srdce!"
"Já se vrátím…" povzdechla si a zavřela okno. "Je čas. Připrav mi prosím košík s jídlem. A také něco pro mrňouska." usmála se sklesle Paula. Helga přikývla a odcupitala z místnosti.
Paula se posadila na bobek a poškrábala kotě za ušima. "Věříš mi, Nebojso, že se mi ani nikam nechce?" Kotě zamňoukalo, jako kdyby rozumělo, co jeho paní trápí. Začalo spokojeně příst.
"Nechce se mi odjet, aniž bych se s ním rozloučila!" hlesla tiše, naštvaně. "Nechci ho ani vidět." Vzala Nebojsu do náruče. "Pojď, připravila jsem pro tebe košík…" Když položila ospalé kotě do koše, jen zapředlo, protáhlo své dlouhé tělo a pak se stočilo do klubíčka. Paula na něho chvíli hleděla, jak si spokojeně spí a poté vytáhla brašnu, v níž měla troje náhradní šaty. Na sebe si však vzala prosté oblečení služebné Helgy, jež včera večer přešili tak, že jí teď padnul jako ulitý. Byla to bílá košile z bílého plátna a černá rozevlátá sukně. Pod to všechno si natáhla své bílé hedvábné punčochy a na nohy si uvázala drsným provázkem kůži, jež jí měla chránit před chladem a vodou. Na hlavu si nasadila baret, který ji přivezl otec minulé léto z Francie. Když viděla, že by jí podle vlasů kdokoli mohl poznat nebo jí obvinit za špeha, ihned baret sundala a v prádelníku, hned nahoře, kde měla schované šití, našla ty největší nůžky a svou dlouho hřívu světlých vlasů zastřihla těsně pod uši. Usmála se na sebe do zrcadla. Kotě se probudilo, změřilo si svou paní obdivným pohledem a zvedlo ocas. Zamňoukalo. "Já vím, sluší mi to." usmála se líbezně Paula. Teď už si konečně mohla nasadit spokojeně baret a hodit na sebe poslední věc; prošívanou kazajku z kůže. Kolem pasu si pak ještě upevnila otcův nejlehčí meč a spěšně se dvěma zavazadly, košem a brašnou, vyšla ze svého pokoje a zamířila do stájí, kde už na ni čekal Fergus s Helgou.

Svatba na dvakrát >> 1.4

4. srpna 2010 v 12:07 Svatba na dvakrát (SND)
**Toho, kdo chce jít, osud vede, toho kdo nechce, vleče.**
.
.
.
14. kapitola
"Slečno!" zvolala Katarina vyděšeně, když spatřila Laru, jak se vyděšeně tiskne k Johnymu/Maxovi v šatech, které toho odhalovaly více, než bylo slušné. "Pst, uklidni se Katarino." zašeptala Lara poté, co se dostala ke své přítelkyni. Oba ochránci se přitom drželi v jejich těsné blízkosti. "Pamatuj si, že pro tebe jsem teď Veronica a už vůbec nejsem tvoje paní!" pokračovala rychle Lara. Katarina jen zmučeně přikývla. Nesměla své paní prozradit, že chlapi, co je unesli, jsou ve skutečnosti lord Colby a velitel vojenského pluku, Henry Crook. "Dobře, sle- Veronico!" opravila se s rozpaky.
Lara přikývla a rychle Katarinu objala. "Nestalo se ti nic?" zeptala se s obavami. "Nestalo, pan Sean byl velice laskavý. I když to asi o vašem vězniteli neplatí, že ne? Takové necudné hadry vám nakázal si obléct…" mračila se Katarina a snažila se Laře šaty upravit tak, aby se na ni nekoukalo tolik mužů. "Tykej mi Katarino! A ty šaty jsem si oblékla sama." odstrčila ji. Katarina poodstoupila a zmučeně se na Laru podívala. "To nemyslíte - tedy nemyslíš - vážně!" Lara zvedla namyšleně bradu. "Myslím." Katarině se mezi obočími objevila drobná vráska.
"Ale no tak, nemrač se Katarino." zasmál se Henry a cvrnknul ji do nosu. Katarina leknutím nadskočila. "Když se takovéhle oblečení Veronice líbí, ať ho nosí." přidal se Max a zezadu Laru objal. Lara vyjekla, ale Max jí už po cestě vysvětlil, že pokud si budou ostatní muži myslet, že ji dostal, nebudou ji obtěžovat. Tedy alespoň ne fyzicky. Tak ho nechala, aby se jí prozatím dotýkal. Však si to s ním později vyřídí. "Tak děvčátka, tudy prosím." pobídl je Henry. Max se pobaveně zasmál při slovu ´děvčátka´.
Procházeli kolem různých chalup, které vypadali jako vystřižené z pohádek. Některé stáli a vyvýšené plošině, podpíralo je pár dřevěných sloupů, jiné byli porostlé různými květinami a mechy a u některých by člověk vůbec netipoval, že se v nich dá žít. Max dívkám vysvětlil, že za to, v jakém jsou chalupy stavu, mohou především ženy. Laře se ta představa moc nelíbila, ale Katarině se zvedli koutky při pomyšlení na domácnost, kterou by si mohla zařídit, jak by sama chtěla. Možná, že přeci jen nebude pobyt v údolí tak hrozný, jak si ze začátku myslela. Lara mezitím v duchu proklínala sestru. Proč ji neslyší?

Svatba na dvakrát >> 1.3

4. srpna 2010 v 12:06 Svatba na dvakrát (SND)
**Strach lže a ty mu věříš.**
.
.
.
13. kapitola
Lara se probudila uprostřed noci. Lekla se. Vedle ní v posteli poklidně oddechoval Johny. Prudce se posadila.
Angelo!
Zavolala na sestru. Neodpovídala. Lara si uvědomila, že ji nechtěla děsit. Johny se ze spánku otočil čelem k ní. Musela uznat, že se svými oříškově hnědými zvlněnými vlasy, svalnatou postavou a ostře řezanými rysy je celkem pohledný. Vyprostil svou prvou ruku z pod peřiny a položil ji Lařin polštář. Když zjistil, že tam není, otevřel oči. Lara se vrhla kupředu. Spadla z postele, ale to jí v dalším útěku nebránilo. "Veronico!" Lara vykřikla, když spatřila Johnyho, který se k ní hnal přes místnost dvojnásobnou rychlostí než byla její. Otevřela dveře a zabouchla mu je před nosem. Rychle proběhla úzkou, dlouhou chodbou a co nejrychleji seběhla schody. Jenže Johny byl rychlejší, nezdržoval se schody a přeskočil přes zábradlí. Dopadl přímo před ní. Lara překvapeně couvla a vrhla se do leva, do kuchyně. "Sakra, Veronico! Co to děláš?" křičel na ni Johny. "Nebudu čekat až mě zneužiješ! A vůbec, co mi tykáš?!" Oběhla stůl a hodila na něj pohrdavý pohled. "Ty mi taky tykáš! A neznásilním tě!" Zahnal ji do kouta. "Nech mě být!" Napřáhla před sebe ruce, aby si od něj udržela odstup. Jenže táhle gestem mu akorát nahrála. Chytil ji za zápěstí a přitáhl k sobě.
"Promiň, slečinko! Tam venku nejsou chlapy tak hodný jako jsem já!" Chytil ji za boky a přehodil si ji přes rameno. Vynesl ji do schodů a postavil ke dveřím, které vedly do jednoho z pokojů pro hosty. Lara se mu pokusila proklouznout, ale on ji nemilosrdně strčil do místnosti a zavřel zvěnčí na závoru. "Okamžitě otevři!" bušila na dveře. Johny jen spokojeně poklepal na mohutné dubové dveře, se smíchem se vrátil do kuchyně.