na Blog.cz

Kapitola osmá

***

"Poznání pravdy jest zdraví lidského ducha…"

***

Elleanora se probudila jako první. Brend ležel vedle ní a svíral jí v pase svými dlaněmi. Vlasy, které měl delší, se mu maličko vlnily, spadaly mu do tváře a tvář zdobilo strniště vousů.

Za okny stále vládla noc a na obloze se třpytily hvězdy. Jasný srpek měsíce vrhal bílé světlo do sednice a v něm se honil prach, okupující sednici. Elleanora položila tvář do jeho oblý ramene; vnímala dráždivou vůni jeho vlasů. Otevřel oči a setkal se s jejím pohledem.

"Ahoj…" zašeptal tiše. Usmála se "Ahoj…" Pohladil jí po tváři a poté prsty zajel do vlasů, přitáhl si její tvář ke své a políbil. Přitulila se k němu a políbila ho na holý hrudník. Zívla si.

"Snad by si mě nechtěla spolknout?" Pokrčila rameny "Kdo ví…" usmála se "To víš, mám na tebe strašlivou chuť." Pozvedl obočí "Vážně?" Přikývla a zavřela oči. Únavou si znovu zívla "Vážně…"

Jeho ruka spočinula na jejích zádech; hleděl dlouze do tváře, v níž se odráželo měsíční světlo. Na dlouhé tmavé řasy a husté černé obočí. Úzké rty měla pootevřené a popraskané od nedávné nemoci. Byla na tom rozhodně lépe než před týdnem, kdy nemohla pomalu vstát z postele bez cizí pomoci.

Zaklonil na polštáři hlavu a díval se na klenutý nízký strop, dokavaď i jemu neklesly víčka únavou.

Hugh se převaloval na úzké posteli a nemohl přijít na to, proč se mu ten muž, do kterého dnes málem vrazil, zdá tak povědomý. Za okny začalo svítat, když mu konečně došli souvislosti! Ano, přesně tak nějak ho popisoval Jan. Určitě to byl manžel Bílé Labutě, který jí odvezl z Kellning Hellu, jinak…

Musel si přiznat, že je v koncích! Sedl si na svém lůžku, které bylo v roku malé komůrky, jež si pronajal v hospůdce na rohu ulice, kde se neustále něco dělo. Okno měl zatažené černým závěsem, který úzkou škvírou propouštěl sluneční svit a vedle postele jednu malou skřínku na osobní věci.

Hostinský mu doporučil si cennější věci dobře schovat, protože mu dům prolézalo nespočet malých zlodějíčků, kteří byli tak nenápadní, že prý nemá šanci je pochytat. Hugh si však myslel své! Určitě si z toho vybíral určitý podíl. Chtěl si loknout ze džbánku kořeněného piva, ale jak zjistil, byl prázdný.

"Bezva, ne jenže kradou, ale i…" Zvedl hlavu a v tu chvíli se uhodil o dřevěnou klenbu.

"Zatraceně!" zaklel. Shodil ze sebe peřinu a v dlouhé košili po kotníky vyskočil z postele. Odhrnul závěs a propustil do komůrky světlo, aby se mohl lépe ustrojit. Za nedlouho už vycházel se svou vycházkovou holý ze dveří se slaměným kloboukem na hlavě a s pohvizdováním smutečního pochodu. Celá ta věc a Andrejem mu ležela už nějakou dobu v hlavě; nemyslel na nic jiného, než jak by zjistil, kde se ztratil a jak umřel. Zvěsti se lišili a on nevěděl, jaké věřit. A když se dozvěděl, že Bílá Labuť byla onoho večera, kdy se jeho milý přítel ztratil venku v lese… Sázel na to, že bude něco vědět, i když šance byla hodně malá.  

Podruhé za den je probudilo slunce, jež pražilo skrz skleněné tabulky skla. První se však tentokrát probudil Breand. Ležel s Ell v náručí a díval se jí do bledé tváře, kterou zdobil úsměv. V tu chvíli otevřela oči a usmála se "Podvádíš." Breand se podivil "Jak to myslíš?"

Ell se zavrtěla a položila hlavu na jeho rameno a poté mu ukazovák zabodla do zvedající se hrudi.

"Koukal si se a určitě si nespal." Obvinila ho s úsměvem. Zavrtěl hlavou "Snad si nemyslíš…" potom jí chytil za dlaň a položil si jej mezi nohy "Že s tímhle bych se dokázal jen tak dívat…" Elleanora prudce zrudla smíchy a poté od něho byla nucena odvrátit hlavu "Nemyslím…" "Tak to máš taky jediný štěstí…" pohladil jí po délce paže a poté ji políbil do vlasů "Miláčku, myslím, že je čas vstávat." Zakňourala "Proč?" a zachumlala se až pod nos pod peřiny. Breand se vymotal z přikrývky a přelezl jí. Položil nohu na podlahu a poté ji vrátil zpátky do postele "Zima…" konstatoval a s uličnictvím se jí podíval do očí. "Nemrač se, to ti nesluší." Ell se od něho odvrátila "A kam jdeš?"

Zajel pod peřinu a štípl jí do hýždě, až vypískla "Do ordinace…"

Zamručela "Aha." "Musím do práce, přece nebudeme o hladu." Usmála se "Já to chápu." Sedl si k ní na kraj postele "To je dobře, Ell." Políbil ji na rty, poté oblékl kalhoty, co se váleli vedle lůžka a u dveří natáhl vysoké kožené boty. "Nezapomeň na klobouk…" hlesla Ell, jenž byla smutná, že tu zůstane bez něho. Mrkl na ní "Ell?" Vzhlédla "Ano?" Udělal k ní dva dlouhé kroky a líbl ji na tvář a zašeptal "Miluju tě…"