Vítr foukal a rozhoupával lano. Lano, zavěšené na hrubém trámu. Vítr foukal studeně a prudce,jako by byl rozzuřený?
Lano se pohupovalo tam, kam šlo zmodralé tělo. Tam, zpátky, tam, zpátky... Dívka z kápí na to hleděla dost vyjeveně.
Byl to jen sen?! Na provaze vysel její život... S očima vyklovanýma supy a kalhotama u kotníků.
Skryla tvář do dlaní. Nikdo jí nesmí vidět plakat! Nikdo! Přála mu to, přála... Ale teď se cítila být provinilá.
Mohla za jeho hanebnou smrt! Tělo zemi opustilo se zvukem lámajícího se vazu, tak proč ne i jeho duše?
V tu chvíli se křoví nedaleko zachvělo... Její touha po smrti ji zahubila! Ale vždyť on si to zaslužil!
Pohltila ji tma a nic než ticho... Nenásledovalo nic. Prostě nic! Jen tichý pláč, který se jí vryl do paměti už v dětství...
Kdy byla živé, zdravé a krásné dítě... Teď je po ní veta.