**Lihovina má schopnost naplnit ducha veškerou pravdou, věděním i filosofií.**
.
.
.
17. kapitola
Alex chytil Angie za paži a znovu ji přitiskl ke stěně. "Au…" hlesla. Zakoulel očima "A já jsem ti řek, že nikam! Nejdřív si to spolu vyřídíme, miláčku." Oklepala se "A nešlo by to někde v teple?!" zavřískala.
Usmál se "To víš, že by to šlo…" Pohledem sjel k jejím rtům, a když si uvědomil, že zadržela dech, jeho rty zkřivil úšklebek. "Bojíš se?" Zavrtěla hlavou a potom mu plivla do tváře. "Opovaž se mě znásilnit! Jinak… "Jinak co?" "Jinak tě nahlásím úřadům." Rozesmál se tak děsivě, až jí vyhrkli slzy nanovo.
"Nech mě, Willisi." Vyhrkla. Povzdechl si. "Milá zlatá, asi bys měla vědět, že široko daleko jsem jediný, kdo má pravomoc strážníků, jako jsou ti hňupové v Londýně." Vykulila oči. "Nepokoušej moji trpělivost, nebo tě zavřu do hradní kopky." Sliboval jí temným a ledovým hlasem.
"To-to bys neudělal!" zakoktala. Podezřívavě se mu podívala do očí "Hrad nemá žádné kopky!"
"Všímavá…" podotkl zamyšleně "Emm Hall skutečně nemá kopky, ale Just Tower ano."
"Just Tower?" opakovala tázavě. Sevřel v prstech pramen jejích světlých vlasů "Strážní věž na druhé straně vřesoviště." Mrkl na ní a poté se k ní otočil zády a ohnul se. Chtěla ho nakopnout do zadku, ale jako by to věděl "Zkus to, a kopky v Just Toweru tě neminou!" Angela sklopila poníženě zrak a zvednutou nohou se nervózně otřela o lýtko. "Vyděrači!" obvinila ho. "Počítám s tím, že by si ráčila zpátky přikrývku?" Zamával jí s ní před nosem.
S prudkostí se natáhla po látce, již svíral v ruce, ale opět jí od sebe odstrčil "Nejsi dost rychlá…" Pak si zamyšleně založil ruce "Tak co s tebou?"
"Pusť mě, chci jít spát!" zakňourala nanovo podmračeně.
"To já jsem chtěl celý týden." Ušklíbl se Alex a poté jí podal přikrývku. Roztřeseně se do ní zabalila "Děkuju." Špitla. Pokrčil rameny "Přece nebudu tak bezcharakterní jako ty." Otočil se od ní a zamířil k velkému pracovnímu stolu, který stál pod obrovským oknem s lomeným obloukem. Angela si odkašlala a vrátila se zpátky na pohovku. Alex se také posadil, na pohodlnou židli s vysokým opěradlem a nohy natáhl na stůl. "Jo. Jo. Bratříček měl vždycky vkus." Protáhl se a košili si odepnul těsně ke kalhotám. Angela na zlomek vteřiny pohlédla na jeho plochý a chloupky zarostlý hrudník…Poté sjela pohledem k pupíku a červenajíc se sklopila zrak do klína.
"Krucinál, jak se má na tebe kdo zlobit, když tu na něj děláš tak kajícné pohledy." Rozčiloval se od stolu Alex. Poté ukázal na dveře "Můžeš odejít, dřív než se rozmyslím a smlsnu si tu na tobě jako hladový kocour na myši. A věř, jsem toho schopný…" Angela se s elegancí pravé dámy zvedla a otočila se k němu profilem. "To jsem si stačila všimnout." Vzpurně pohodila hlavou a s narovnanými zády a hlavou vztyčenou odešla z místnosti.
Podrážděně praštil pěstí do desky stolu "A ještě se vyprsí! Zatracená chladná angličanka!" Zavřel oči a prsty si zajel do vlasů. Poté s prudkostí vstal z křesla a zamířil tajnou chodbou do stájí. Po cestě si mumlal pod vousy, že tak nevychovanou ženskou snad v životě neviděl! Nejdříve ho svede, pak zamkne ve věži; a co bude následovat dál? Pověsí mu na krk chomout a časem i děti! "Hlupáku!" okřikl se v duchu, když si pomyslel, že by děti měli nejspíš modré oči… Po něm.
Usmál se "To víš, že by to šlo…" Pohledem sjel k jejím rtům, a když si uvědomil, že zadržela dech, jeho rty zkřivil úšklebek. "Bojíš se?" Zavrtěla hlavou a potom mu plivla do tváře. "Opovaž se mě znásilnit! Jinak… "Jinak co?" "Jinak tě nahlásím úřadům." Rozesmál se tak děsivě, až jí vyhrkli slzy nanovo.
"Nech mě, Willisi." Vyhrkla. Povzdechl si. "Milá zlatá, asi bys měla vědět, že široko daleko jsem jediný, kdo má pravomoc strážníků, jako jsou ti hňupové v Londýně." Vykulila oči. "Nepokoušej moji trpělivost, nebo tě zavřu do hradní kopky." Sliboval jí temným a ledovým hlasem.
"To-to bys neudělal!" zakoktala. Podezřívavě se mu podívala do očí "Hrad nemá žádné kopky!"
"Všímavá…" podotkl zamyšleně "Emm Hall skutečně nemá kopky, ale Just Tower ano."
"Just Tower?" opakovala tázavě. Sevřel v prstech pramen jejích světlých vlasů "Strážní věž na druhé straně vřesoviště." Mrkl na ní a poté se k ní otočil zády a ohnul se. Chtěla ho nakopnout do zadku, ale jako by to věděl "Zkus to, a kopky v Just Toweru tě neminou!" Angela sklopila poníženě zrak a zvednutou nohou se nervózně otřela o lýtko. "Vyděrači!" obvinila ho. "Počítám s tím, že by si ráčila zpátky přikrývku?" Zamával jí s ní před nosem.
S prudkostí se natáhla po látce, již svíral v ruce, ale opět jí od sebe odstrčil "Nejsi dost rychlá…" Pak si zamyšleně založil ruce "Tak co s tebou?"
"Pusť mě, chci jít spát!" zakňourala nanovo podmračeně.
"To já jsem chtěl celý týden." Ušklíbl se Alex a poté jí podal přikrývku. Roztřeseně se do ní zabalila "Děkuju." Špitla. Pokrčil rameny "Přece nebudu tak bezcharakterní jako ty." Otočil se od ní a zamířil k velkému pracovnímu stolu, který stál pod obrovským oknem s lomeným obloukem. Angela si odkašlala a vrátila se zpátky na pohovku. Alex se také posadil, na pohodlnou židli s vysokým opěradlem a nohy natáhl na stůl. "Jo. Jo. Bratříček měl vždycky vkus." Protáhl se a košili si odepnul těsně ke kalhotám. Angela na zlomek vteřiny pohlédla na jeho plochý a chloupky zarostlý hrudník…Poté sjela pohledem k pupíku a červenajíc se sklopila zrak do klína.
"Krucinál, jak se má na tebe kdo zlobit, když tu na něj děláš tak kajícné pohledy." Rozčiloval se od stolu Alex. Poté ukázal na dveře "Můžeš odejít, dřív než se rozmyslím a smlsnu si tu na tobě jako hladový kocour na myši. A věř, jsem toho schopný…" Angela se s elegancí pravé dámy zvedla a otočila se k němu profilem. "To jsem si stačila všimnout." Vzpurně pohodila hlavou a s narovnanými zády a hlavou vztyčenou odešla z místnosti.
Podrážděně praštil pěstí do desky stolu "A ještě se vyprsí! Zatracená chladná angličanka!" Zavřel oči a prsty si zajel do vlasů. Poté s prudkostí vstal z křesla a zamířil tajnou chodbou do stájí. Po cestě si mumlal pod vousy, že tak nevychovanou ženskou snad v životě neviděl! Nejdříve ho svede, pak zamkne ve věži; a co bude následovat dál? Pověsí mu na krk chomout a časem i děti! "Hlupáku!" okřikl se v duchu, když si pomyslel, že by děti měli nejspíš modré oči… Po něm.
Paula se rozhlédla kolem sebe. Venku stále prudce lilo a byla na tom samém místě. Oddechla si, že to přežila a oprášila si ruce. Poté si rukávem setřela pot, který jí vyskočil na čele a sedla si. Zřítila se na lokty, jak se jí zatočila hlava. "Holka, vy jste ale nešika..." ozvalo se od vrat stodoly.
"Já..." zavřela oči a zhluboka se nadechla. Třásly se jí ruce a motala se jí hlava. "Jste v pořádku?" zeptal se zadýchaný Fergus. "Asi ano..." Položila si hlavu mezi kolena a znovu se snažila zhluboka dýchat. Zhoupl se jí žaludek. Začal ji plísnit jako malé dítě: "Jak já k tomu teď přijdu, jestli se vám něco stalo?! Váš otec mě nechá pověsit..." Chytil jí v podpaží a rukou jí podepřel hlavu, která jí padala dozadu. Poplácal jí po tváři "No tak, holka... Neusínej..." Paula otevřela oči a usmála se "Chce se mi zvracet..."
"No, to jsme to dopracovali! Takže tu stejně počkáme. Minimálně do tý doby, než se vám udělá líp." zamračil se. Fergus nebyl zvyklý, aby se o někoho musel starat. "Lehněte se, snad to za chvilku přejde."
Paula se chytila za hlavu "O-omlouvám se..." A poté usnula jako když jí do vody hodí. Fergus přešel ke vratům a opřel se o stěnu ramenem. Odplivl si a svraštil obočí k sobě. V dálce uviděl blížící se ho jezdce a nestačil se divit, koho v něm nepoznal. "Co ten tady chce?!"
Když jezdec vjel do stodoly, kývl hlavou na pozdrav a pohlédl na Paulu. "Co se jí stalo?" zeptal se. "Nevím." pokrčil rameny Fergus. "Vypadá špatně." řekl jezdec a seskočil z koně. "To chce mokrej hadr na hlavu."
Vytáhl z kapsy mokrého kabátu kapesník a přešel ke korytu aby jej namočil. "Jak to, že nevíte?" otočil se k Fergusovi, kterému se pěnila krev v žilách. "Vy jste na ní snad nedával pozor?"
"Jen jsem se vrátil na tvrz pro pár věcí." zavrčel Fergus. "A to jste ji tu nechal samotnou?" "A co je ti do toho, ty holomku?" obořil se na něj Fergus.
Pokrčil rameny. "Kdybych chtěl...Mohl bych tě nechat zavřít za to, že nadáváš královskýmu člověku... Ale nechci, neměl by na ní kdo dávat pozor... Ale větší pozor než jsi dosud předvedl..." řekl jezdec arogantně. Něžně pohladil Paulu po tváři a přiložil jí obklad na čelo.
"Nevíš vo ní nic!" zavrčel Fergus a odstrčil ho od Pauly. "Vím toho tolik, kolik potřebuju!" zamračil se jezdec. "Tak si tam s ní jeď sám!" povytáhl Fergus obočí. Jezdec se zasmál. "Moc rád bych jel. Ale bohužel to nejde. Dovez ji tam a vraťte se v pořádku zpátky." usmál se prosebně.
"Nedělám to kvůli tobě." zavolal na jezdce Fergus, poté co nasedl na koně a chystal se k odjezdu. "O to nežádám." řekl jezdec, sklonil hlavu na pozdrav, mlaskl na koně a zmizel v dešti.
"Nedělám to kvůli tobě." zavolal na jezdce Fergus, poté co nasedl na koně a chystal se k odjezdu. "O to nežádám." řekl jezdec, sklonil hlavu na pozdrav, mlaskl na koně a zmizel v dešti.
"Jak to kruci myslel s tím královským člověkem?" zamručel Fergus poté, co dosedl na kamenné koryto vedle svého koně a vytáhl meč. Poté z druhé kapsy vylovil zapomenutý cár látky a začal se zabývat čištěním své zbraně. Pohlédl skrze obočí na spící Paulu a poté si promnul oči.
Tohle nám tak scházelo, pomyslel si a přejel ukazovákem podél ostří meče, uvědomující si, že by potřeboval přibrousit a vyměnit zašlé šňůrky na rukojeti.
Tohle nám tak scházelo, pomyslel si a přejel ukazovákem podél ostří meče, uvědomující si, že by potřeboval přibrousit a vyměnit zašlé šňůrky na rukojeti.
Alex prošel malý dvůr. V tuhle noční hodinu, jak doufal, už všichni spali. Vpadl do stájí v okamžiku, kdy ze zadního boxu vyběhla polonahá žena s pláčem v očích, div do něho nevrazila. "Excuzes-mi." Zamumlala žena a poté vyběhla s ohlušující ranou ze zavírajících se vrat od stájí. "Alecu?" zamumlal se podmračený Alex a vešel dovnitř. Jeho očekávání však zmařil neupravený Cyril. Uklonil se a zakymácel se a pak skácel se na zem.
"Ty ses opil!" hvízdl si Alex a šel mu pomoci na nohy.
Cyril se smál "Ale jenom maličko…" škytl si a pak se s neohrabaností postavil.
Alexovi nebylo do smíchu. "Takhle se nikdy nechováš! A co Franc, už jsi snad zapomněl, co jsi mu slíbil?"
"Myslíš toho náfuku básničkáře?" Cyril ho od sebe odstrčil "tak o tom mi ani nemluv!" Dopotácel se k seníku a tam se svalil.
"Zvedni se!" nařídil Alex. "A teď mi laskavě pověz, kde je tvoje čest?"
Cyril se na něj překvapeně podíval. Pak se začal prohledávat a s provinilým pohledem odpověděl "Asi jsem ji ztratil dole ve městě…"
Alex se zasmál "Tak teď jsi mě dostal…"
"Viď že o té proklaté ženský neřekneš Francovi?" zeptal se smutně Cyril.
"Slibuji, ale teď už pojď, přece nebudeš spát tady…"
Cyril se usmál "A kde spíš ty?" zahrozil mu ukazováčkem "Snad tě ta tvoje mrška nevyhodila z postele…" nadechl se, chtěl ještě něco říct, ale pak se zlomil v pase a pozvracel Alexovi boty.
"Děkuji." Povzdechl si Alex. Cyril si utřel ústa do rukávu. Znovu Alexe odstrčil a na celé nádvoří začal halekat. V komnatě, kde spávala Abbel se zatřepotalo světlo.
Alex chytil Cyrila za ruku a vtáhl ho mezi arkády "Mlč. Probudil si draka! Teď bude zle, jestli nás najde… Tak nás spálí a sežere." Zavtipkoval Alex. Cyril se rozesmál "Tak ať!" Pak se na něho zavěsil "Já mu to nikdy neodpustím! Nikdy…"
Alex mu položil ruku na rty "Tiše."
"Alecu? Cyrile? Alexi?" Abbel zavolala do tiché noci a odpovědí ji byla ozvěna, jak se její hlas odrážel od stěn hradu. "Samozřejmě! Ale to si někdo šeredně odskáče! To halekání a křik tu dlouho nestrpím! Rozumíte?! Jen počkejte, až přijdu na to, kdo z vás tří, to byl!"
Zavrzali dveře a na nádvoří vyběhl majordomus s lucernou v ruce.
"Viděla jste ho, slečno? Kde je, já ho dostanu."
"Jen běž Barre v klidu spát." Odpověděla Abbel.
"Dobrou noc, slečno." Barr se uklonil a zmizel.
Za Abbel se zaklapla okenice a Alex s Cyrilem měli zase čistý vzduch.
"Nikdy!" zopakoval Cyril.
"A co?" už mu to prostě nedalo. "Co mu nikdy nezapomeneš? A komu?"
Cyrilovi chvíli trvalo, než si v hlavě zpracoval otázky. "Francovi! Slíbil mi věrnost a pak se tahá s tím pidlookým dole z nálevny!"
"Snad nebrečíš?" Alex byl v koncích. "Počkej tu na mě, potřebuješ laskavé slovo, bohužel, to bych já asi nesvedl…"
Cyril si utřel slzy a pak si ustlal na kamenné podlaze. Alex se podíval k nebi "Ty, v nějž nevěřím, je tohle možný?" Rychlou chůzí se vrátil do stájí, do Cyrilovy pracovny a pak stanul na prahu své ložnice.
Vrhl se k posteli, kde našel spící Angelu. Na židli našel její šaty, vzal je do jedné ruky a ji do druhé. Otevřela oči, nejprve se ji na tváři objevil úsměv, ale pak mu div jednu nevrazila.
"Neblázni, Angie!" Mrštil s ní zpátky do postele, jak se lekl. Hodil ji do klína šaty "Oblékni si je a pojď za mnou." Angie se zamračila "A nevíš ty náhodou, proč bych to dělala?"
"Dlužíš mi laskavost, tak nereptej a pojď, nebo bude zle!"
Angela si přetáhla šaty přes hlavu a rychle ho následovala "Tohle si někdo pěkně odskáče, aby si věděl! Jen co se někdo z mého příbuzenstva dozví, co to se mnou provádíš!"
"Nereptej, jsem řek! A pojď…"
"No vždyť jdu." Ospale si přitom zívla. "A víš, kdo si to odskáče? Ty!" mumlala mu do zad.
Alex se zastavil a ona do něho v plný rychlosti vrazila, až se z toho posadila na zadek.
"Nestačím se divit, kde se to v tobě bere… Ještě nedávno jsi byla tichá a…"
"Nedělej chytráka a radši mi řekni, kam to jdeme?" Pomohl jí vstát. "To uvidíš, až tam budem."
"Ty ses opil!" hvízdl si Alex a šel mu pomoci na nohy.
Cyril se smál "Ale jenom maličko…" škytl si a pak se s neohrabaností postavil.
Alexovi nebylo do smíchu. "Takhle se nikdy nechováš! A co Franc, už jsi snad zapomněl, co jsi mu slíbil?"
"Myslíš toho náfuku básničkáře?" Cyril ho od sebe odstrčil "tak o tom mi ani nemluv!" Dopotácel se k seníku a tam se svalil.
"Zvedni se!" nařídil Alex. "A teď mi laskavě pověz, kde je tvoje čest?"
Cyril se na něj překvapeně podíval. Pak se začal prohledávat a s provinilým pohledem odpověděl "Asi jsem ji ztratil dole ve městě…"
Alex se zasmál "Tak teď jsi mě dostal…"
"Viď že o té proklaté ženský neřekneš Francovi?" zeptal se smutně Cyril.
"Slibuji, ale teď už pojď, přece nebudeš spát tady…"
Cyril se usmál "A kde spíš ty?" zahrozil mu ukazováčkem "Snad tě ta tvoje mrška nevyhodila z postele…" nadechl se, chtěl ještě něco říct, ale pak se zlomil v pase a pozvracel Alexovi boty.
"Děkuji." Povzdechl si Alex. Cyril si utřel ústa do rukávu. Znovu Alexe odstrčil a na celé nádvoří začal halekat. V komnatě, kde spávala Abbel se zatřepotalo světlo.
Alex chytil Cyrila za ruku a vtáhl ho mezi arkády "Mlč. Probudil si draka! Teď bude zle, jestli nás najde… Tak nás spálí a sežere." Zavtipkoval Alex. Cyril se rozesmál "Tak ať!" Pak se na něho zavěsil "Já mu to nikdy neodpustím! Nikdy…"
Alex mu položil ruku na rty "Tiše."
"Alecu? Cyrile? Alexi?" Abbel zavolala do tiché noci a odpovědí ji byla ozvěna, jak se její hlas odrážel od stěn hradu. "Samozřejmě! Ale to si někdo šeredně odskáče! To halekání a křik tu dlouho nestrpím! Rozumíte?! Jen počkejte, až přijdu na to, kdo z vás tří, to byl!"
Zavrzali dveře a na nádvoří vyběhl majordomus s lucernou v ruce.
"Viděla jste ho, slečno? Kde je, já ho dostanu."
"Jen běž Barre v klidu spát." Odpověděla Abbel.
"Dobrou noc, slečno." Barr se uklonil a zmizel.
Za Abbel se zaklapla okenice a Alex s Cyrilem měli zase čistý vzduch.
"Nikdy!" zopakoval Cyril.
"A co?" už mu to prostě nedalo. "Co mu nikdy nezapomeneš? A komu?"
Cyrilovi chvíli trvalo, než si v hlavě zpracoval otázky. "Francovi! Slíbil mi věrnost a pak se tahá s tím pidlookým dole z nálevny!"
"Snad nebrečíš?" Alex byl v koncích. "Počkej tu na mě, potřebuješ laskavé slovo, bohužel, to bych já asi nesvedl…"
Cyril si utřel slzy a pak si ustlal na kamenné podlaze. Alex se podíval k nebi "Ty, v nějž nevěřím, je tohle možný?" Rychlou chůzí se vrátil do stájí, do Cyrilovy pracovny a pak stanul na prahu své ložnice.
Vrhl se k posteli, kde našel spící Angelu. Na židli našel její šaty, vzal je do jedné ruky a ji do druhé. Otevřela oči, nejprve se ji na tváři objevil úsměv, ale pak mu div jednu nevrazila.
"Neblázni, Angie!" Mrštil s ní zpátky do postele, jak se lekl. Hodil ji do klína šaty "Oblékni si je a pojď za mnou." Angie se zamračila "A nevíš ty náhodou, proč bych to dělala?"
"Dlužíš mi laskavost, tak nereptej a pojď, nebo bude zle!"
Angela si přetáhla šaty přes hlavu a rychle ho následovala "Tohle si někdo pěkně odskáče, aby si věděl! Jen co se někdo z mého příbuzenstva dozví, co to se mnou provádíš!"
"Nereptej, jsem řek! A pojď…"
"No vždyť jdu." Ospale si přitom zívla. "A víš, kdo si to odskáče? Ty!" mumlala mu do zad.
Alex se zastavil a ona do něho v plný rychlosti vrazila, až se z toho posadila na zadek.
"Nestačím se divit, kde se to v tobě bere… Ještě nedávno jsi byla tichá a…"
"Nedělej chytráka a radši mi řekni, kam to jdeme?" Pomohl jí vstát. "To uvidíš, až tam budem."
"Vero-nico!" ozvalo se pod okny Johnyho domu. Lara se v rychlosti podívala na napůl spící Katarinu a rozeběhla se ke dveřím. "Ty jsi o-tevřela!" zamračil se Johny, který podpíral nevnímajícího Seana. "Jistěže…" ušklíbla se Lara. "Pojď dál, tvůj dům tě už čeká!" Johny vstoupil do dveří a spustil Seana na židli v jídelně. "Čeká mě jen dům?" zeptal se po chvíli, kdy přemýšlel, jak nejlépe zformulovat myšlenku. Za jeho nevýřečnost však mohl nejen jazyk, který se mu lepil na patro, ale i Lařin zjev. Měla šaty v límečku natržené a odhalené rameno. "Tvůj dům a vše, co je v něm." Zasmála se Lara. "Vše?" zeptal se Johny a pohlédl do rohu na Katarinu, která už snila svůj sen. "Vše, co ti patří!" zamračila se Lara. "Já… Nemyslel jsem…" "Ano, ty často nemyslíš." smála se Lara. "Oba spí." Konstatoval Johny a ignoroval Lařinu poznámku. "Mám je vzbudit?" zeptala se uličnicky Lara. "Opovaž se!" zavrčel Johny a přiskočil k ní. Lara couvla. "Dobře." špitla. "Nevzbudím je…" zamrkala na něj, otočila se k němu zády a rozeběhla se po schodech nahoru do své ložnice. Opilý Johny to pochopil jako jakési pozvání a zdvihl k ústům Katinu nedopitou sklenici medoviny, jedním lokem ji vypil a vydal se za Larou. "Kdepak jsi, má paní?" zavolal na patře. Odpovědí mu ovšem bylo jen ticho. Johny nakoukl do dveří pokoje, ve kterém byli všechny uloupené šaty. Nevěděl, jak to udělala, ale stála tam, uprostřed pokoje, a usmívala se něj. Oblečená do krajkové noční košile se zeptala: "Líbí?" Přikývl. Lara se zasmála a rozeběhla se ven z pokoje. Zaraženě se za ní díval, zavrtěl hlavou a znovu se vydal za ní. Zaslechl ze své ložnice její smích. Rozrazil dveře dokořán a vrazil dovnitř. "Na co máš košilku, Veronico?" zeptal se a rozhlédl se po pokoji. "Přeci nebudu běhat po domě nahatá." Zasmála se Lara a vykoukla zpoza postele. "Jsi moc rozmazlená! Víš jak drahé šaty jsou?" "Vím. Jednou jsem dostala šaty darem. Byli ve váčku, který jsem měla s sebou. Ale už je po nich veta." povzdychla si. Johny se zamračil. "Moc ti to sluší, ale ta košilka sotva vyjádří tvou krásu." Lara se začervenala a potácivě se rozeběhla proti němu. "S lichotníky není radno si zahrávat." "To říká tvá sestra?" Lara se ušklíbla. "Sice nevím, jak je možné, že víš o Angie, ale momentálně je mi to jedno. Je někde se svým snoubencem a ani jí nezajímá, co je se mnou." "Nic s tebou není!" zasmál se Johny. Lara chvilku smála, než jí došel ten dvojsmysl. Vylezla na postel, popadla jeden z polštářů a hodila ho po něm. Johny nestihl zareagovat a tak ho polštář zasáhl přímo do obličeje. Lara se začala smát, a proto si nevšimla, že se Johny vrhnul za ní. Popadl ji za boky a přitiskl na postel. Lara se ale nehodlala vzdát jen tak lehce. Jednu nohu měla těmi Johnyho, takže když ji pokrčila v koleni, Johny se reflexivně nadzvedl a Lara mě možnost mu pláchnout. To se jí sice nepodařilo úplně, ale alespoň se dostala na kolena. Chytil ji za kotník a přitáhl zpátky. Otočila se k němu čelem a strčila do něj. Zatvářil se překvapeně, když zjistil, že balancuje na okraji postele. Rovnováhu si však udržel a znovu se vrhnul za smějící se Larou. Popadl ji za zápěstí a pevně ji přitiskl k posteli. Nemohla se ani pohnout. Cítila na sobě jeho pevné, vypracované tělo. Co zmohla proti němu? Tiskl se k ní každým kouskem svého těla, ona se zmohla jen na tiché zasténání. "Bojíš se?" zašeptal. Lara pokrčila rameny. Podíval se jí do očí, ale strach z nich nevyčetl. Políbil ji na tváře a čelo; ovládl se z posledních sil se odtáhl. "Co se stalo?" zeptala se Lara, která měla tváře celé rudé. "Nesmí se ti nic stát!" řekl chladně. "Taková je smlouva." "Smlouva? Tak o to jde?" zašeptala. "Mě na žádné smlouvě nezáleží!" "Ale mě ano! Buď jenom ráda, že tě nechám být!" "Necháš? Proč?" špitla. "Nechceš mě? Nelíbím se ti!" Johny se zhluboka nadechl a v duchu se proklínal za lež, kterou se chystal vyslovit. "Ne!" Lara si sedla na paty a složila ruce do klína. Na zápěstí jí přistála slza. Jediná. Víc jich tu noc neuronila. Otřela si tvář a slezla z postele. "Kam jdeš?" zeptal se. "Někam, kde si nebudu připadat tak hloupě!" odsekla. Johny se zamračil a lehl si do postele. Věděl, že ven Lara nepůjde.
Cooper se chvíli potuloval kolem panství a po dlouhém přemítání se rozhodl navštívit svoji matku v Londýně. Její dopis, který mu poslala, ho moc znepokojoval. Musel se rozhodnout mezi matkou a Paulou. Nakonec zvítězila žena, která mu i přes nepřízeň osudu dala život a vychovala ho tak, jak nejlépe mohla a jak to jen u královského dvora šlo. Jako syn služky neměl moc pěkné dětství, ale přítel jeho matky, mnich Frederiko mu ho vylepšil alespoň o předčítání z bible. Ta spousta příběhů bylo vlastně jeho dětství.
Cesta byla zdlouhavá a dostavník byl příšerný. Lidé byli cítit močí a vším, co se na nich za špínu přichytilo. On se myl každý den, i když trendem bylo úplně něco jiného. Byl úplně zdraví a na nějaké hloupé pověry nevěřil. A dnes, když viděl Paulu, se mu před očima vybavila matka, která ho několikrát varovala před krutostí panstva. Ale on věděl, že Paula je jiná. Věřil tomu! Viděl jí to v očích… Byla to sice rozmazlená slečinka, ale se srdcem na tom správném místě. Měla ho celé ze zlata. Ušklíbl se. Jak se totiž potvrdilo, jeden takový Pán na svoji krutost a bezcitnost doplatil.
Cesta byla zdlouhavá a dostavník byl příšerný. Lidé byli cítit močí a vším, co se na nich za špínu přichytilo. On se myl každý den, i když trendem bylo úplně něco jiného. Byl úplně zdraví a na nějaké hloupé pověry nevěřil. A dnes, když viděl Paulu, se mu před očima vybavila matka, která ho několikrát varovala před krutostí panstva. Ale on věděl, že Paula je jiná. Věřil tomu! Viděl jí to v očích… Byla to sice rozmazlená slečinka, ale se srdcem na tom správném místě. Měla ho celé ze zlata. Ušklíbl se. Jak se totiž potvrdilo, jeden takový Pán na svoji krutost a bezcitnost doplatil.
"Sakra Maxi, co se tady stalo?" ptal se druhý den ráno polohlasně podrážděný Henry. Hlavu měl jako střep a žaludek se mu nepříjemně houpal. "To bych taky rád věděl." zavrčel Max a pohledem přejel nepořádek, který v domě způsobila děvčata při své večerní zábavě. "Kde jsou ty dvě?" zeptal se Henry. Max se zamračil. "Laru jsem neviděl od té doby, co utekla z ložnice a o Katarině nevím už vůbec…" "Moment…Z ložnice? Utekla? Maxi, ty kujóne, cos to tu v noci prováděl?" zašklebil se Henry. "Nic, rozumíš?" obořil se na něj Max. "Co jsi té chudince provedl, že utekla?" ušklíbl se Henry znovu. "Řekl jsem, že se mi nelíbí." "Cože?" vykulil oči Henry. Max pokrčil rameny. "Jinak bych ji nedonutil, aby mě nechala dnes v noci spát." Henry se ze srdce zasmál. "Ty máš jediný štěstí, že ta holka nepozná, kdy ji chlap chce a kdy ne."
Než co Angela s Alexem sešli tajné schodiště, Alex proklínal sám sebe za to, že pro ni vůbec chodil.
Když už byli skoro dole, už to nevydržel. Přitiskl ji ke stěně a políbil. Zaraženě zadržela dech a div se mu nesesypala v náručí, když ztratila balanc a musela se o něho opřít.
"Cyril se opil a teď naříká, jeho přítel ho zradil, potřebuje útěchu. Prostě nejsem schopný říct chlapovi, a už vůbec ne bratrovi, že mu slzy za žádnýho muže nestojí…"
Angela na něho koukala vyjeveně "Neutahuj si ze mě! Rozumíš? Neutahuj."
Zavrtěl hlavou. "Je to pravda, vážně. Pojď se mnou a poslechni si ho!"
Chtěl odejít, ale nedovolila mu to. "Proč jsi mě políbil?"
"Ale no tak, Angelo…"
"Ty už se nezlobíš?"
"Chceš to vědět? Ale nečekej nic světoborného! Prostě jsem tě musel nějak umlčet."
"Nic to pro tebe neznamenalo, si chtěl říct!" zavrtěla hlavou "Proč tu vlastně jsem? Kvůli jednomu otřesnému článku, který by mi zkazil celý život? Ale pověz mi, nejsi náhodou ty to neštěstí, který mi zkazí život?!"
Pohladil ji po tváři. Bylo mu ji líto a musel si přiznat, že nemá pravdu. "Už jsem ti ho zkazil drahoušku, ale pravda je ta, že sis ho nechala zkazit i ty sama…"
Otevřela oči dokořán. "Ty se mi vysmíváš?!"
"Ano. Strašně se mi líbí, když se zlobíš…" Praštila ho po hlavě. "Dovedeš nás už konečně k Cyrilovi?"
Vzal ji za ruku a vedl ji za sebou stájemi až na nádvoří k arkádám, kde nechal toho zpitého pitomce. "Tady je." Angela se k němu sklonila a Cyrila tak pokryla přikrývkou ze svých vlasů.
"To si ty, Franci?" zeptal se Cyril, když otevřel oči. Angela ho pohladila po paži "Ne švagři, to jsem já, Angie…" Odstoupila a zadívala se prosebně na Alexe. Ten pomohl Cyrilovi na nohy a mlčky ho dovedl do hlavní síně. Angela pochybovala, že Alex potřeboval pomoc, jak viděla, vše proběhlo bez problémů. Teda, jen do chvíle, než se Cyril opět rozplakal a sesypal se na schodech. Byl jak malé dítě, kterému se ztratí hračka. Vyzařoval z něho smutek a pokoření, které Angelu potrápilo u srdce. Sehnula se k němu a pohladila ho po tváři. Už měla na jazyku Alexova slova, ale pak se zarazila. Tohle on nechce slyšet!
"Cyrile? Víš, co mě napadlo?"
Zavrtěl hlavou a pak jí schoval do dlaní. "Připadám si hloupě, takhle byste mě neměla vidět, slečno Bowelová." Zavrtěla hlavou "Ale proč pak ne? Myslíte, že to ponesu dál?" Posadila se vedle něho, během toho si všimla, že se Alex ztratil. Kam jenom šel?!
"Ne. Nechám si to pro sebe! Víte Cyrile, ale měl by jste se sebrat!"
Vstal "Asi jsem už vystřízlivěl, protože se mi chce moc brečet!"
"Jestli to jsou ale slzy pro toho lumpa, nemá to cenu." Angela také vstala a zvedla k němu hlavu. "Sice jsem to dříve odsuzovala, ale potom, co jsem poznala vás… Já vám vlastně závidím."
Cyril se rozesmál "A co? Pozvracenou košili?"
"To jsem zrovna nemyslela… Pojďte, ukažte mi, kde máte ložnici a půjdete spát." Usmála se mile.
"Lepší ženu si můj bratr najít nemohl. Pro milá slůvka nechodíte daleko." Zašklebil se, pomyslela si, že to nejspíš měl být úsměv, ale bylo na něm znát, že mu ta přetvářka stála hodně síly.
"Tak jdeme." V tu chvíli se jí za zády objevil Alex. Vzal ji za ruku a políbil ji. Cyril si však ničeho nevšiml. Pevně se držel zábradlí a s koleny těžkými jak olovo, se škrábal v kolíbavém rytmu do schodů. Angela vyškubla Alexovi ruku z dlaně a přispěchala Cyrilovi na pomoc.
Když stanuli na prahu Cyrilovi ložnice, Angela špitla "Děkuji. Přeji krásnou noc." Počkala, až se za ním zavřou dveře a pak si to namířila do Alexovi ložnice.
Lara se oblékla do upnutých šatů s kratšími rukávy. Vypadalo to, že bude po bouřce krásný den. Šaty jí sice byli trochu delší, ale za to byli lehké a vzdušné. Nebude jí v nich velké teplo. Po tom, co jí Johny řekl předešlé noci měla náladu pod psa. Ale řekla si, že na sobě nedá nic znát. Půjde dolů a bude se usmívat jako nikdy. V duchu se modlila, aby tu patálii už měla za sebou a nemusela toho sprostého pacholka už nikdy vidět. Zapřísáhla si, že si vezme prvního muže, která ji bude schopen zabezpečit a chránit před takovými pobudy. Když přišla do kuchyně, čekalo na ni překvapení. Katarina seděla rozvalená k křesle a držela se za břicho, vedle ní seděl Sean s mokrým hadrem na hlavě a Johny uklízel střepy. To byl patrně to jediné, co zbylo z porcelánové mísy, kterou Lara večer omylem shodila ze stolu na zem. Kousla se do rtu, šla k Johnymu a vzala mu z ruky koště. "Udělám to!" řekla. Johny se napřímil: "Tobě není špatně?" Je mi špatně z tebe, pomyslela si Lara. "Ne." usmála se křečovitě. Johny se zatvářil zmateně. "Tobě snad ano?" "Ne, ale…" "Tak kde je problém?" V duchu pomalinku začínala spřádat plány o pomstě.