Květen 1817, Whixley
Zdálo se jí to znovu. Opět se jí v mysli odehrála ta chvíle, která jí změnila život. Její láska k tomu muži vyhasla v okamžiku, kdy zjistila, že ji zradil. Zanechal ji napospas všemu. Její rodině, zásnubám se starcem. Opět se jí zdálo o okamžiku, kdy se jí zhroutil svět, její svět, na miliony maličkých kousíčků.
Půlnoc byla na spadnutí, když se zpoza kostelní zdi ozval hlas.
"Jsi tu?"
Dívka v bleděmodrých šatech se vyhoupla a nakoukla za ní. "Ano. Jsem."
Na zeď se vyškrábal dosud ještě chlapec, který měl sotva devět let. Upravil si kučery, které mu splývaly podél tváře, a usmál se. "Už jsem myslel, že si ze mě Charles vystřelil!"
"Kde je?" zeptala se zlostí v hlase dívka.
"Odjel." Chlapec se vyšvihl nahoru a nohy spustil každou na jednu stranu. Na zdi teď seděl obkročmo, jako na koni, a jednou rukou mával do větru. "Táta povídal, že už to prý nebude jako za starých časů, ale s opravdovými mušketami." Předvedl, co myslí a pak udělal mrtvého.
"Kam odjel, Sylvestre?!" zakabonila se dívka a špičkami se pokoušela udržet na kostelní zdi.
Chlapec pokrčil rameny "Snad na kontinent!"
Začala polykat slané slzy, které se jí rozkutálely po tváři. "Tak děkuji. Dobrou noc."
"Prý se za dva roky vrátí!" volal chlapec.
Dívka se zaškaredila nad tou situací a sama pro sebe si zamumlala.
"To už bude pozdě…"
Amálie Viktorie Mortesonová, rozená Shersbrooková, se probudila zpocená. Noční košile se jí lepila na tělo a tváře jí hořely, jak byly v jednom ohni.
"Jen lež, Viky. Musíš teď odpočívat!" radil jí ten známý hlas.
Otevřela oči a pohlédla na Jacka. "Co se děje?"
"To teď není důležité. Musíš odpočívat, říkal to lékař." Natáhl se na noční stolek pro hrnek teplého čaje "Pij."
Dívka začala opatrně usrkávat. "Děkuji ti." Pak se svezla zpátky do polštářů.
Zpod zavřených víček slyšela vzdálené hlasy. "Je mi líto, lorde." Doktor zavřel svoji brašnu a otočil se k Lordu Mortesonovi zády. "Vaše žena už zřejmě nikdy nebude moc mít dítě."
"To znamená žádný následník? Nic?"
Doktor se řídil příkazy, které dostal. "Bohužel. Ještě jedno takovéhle riskantní těhotenství, a mohla by to ohrozit její život." Nasadil si klobouk a s pomocí komorné nasadil kabát.
"A to jistě nechceme. Držte jí prozatím v teple a brzy se zase uvidíme. Poroučím se." Pokýval na pozdrav a nechal stařičkého lorda se svojí ženou o samotě. Komorná mezitím odnesla špinavá prostěradla.
Lord Morteson chytil Amálii za ruku a políbil ji do dlaně.
"No tak to vidíš. I přes všechnu svoji štědrost si asi žádné dítě nezaslouží, chuděrka."
Amálie si už zvykla, že si její muž často povídal se svojí zemřelou ženou. Nezazlívala mu to.
Po dlouhé chvíli bolestí, které ji bránilo polykat, usnula a probudila se až druhý den.
Připadalo jí, že v posteli leží celou věčnost. Když už konečně mohla vstát, hodlal toho pořádně využít. Vzala si na sebe svoje nejlepší šaty a nechala komornou, aby jí vyčesala vlasy do uzlu, který si nechávala svazovat na týlu. Když byla její ranní toaleta hotová, vydala se po dlouhých týdnech nemocí posnídat se svým mužem.
"Krásné ráno, Amálko. Dneska jen záříš! Vyspala ses do růžova?" zeptal se usměvavý lord Morteson. Dal povel sluhovi, aby Amálii odsunul židli po jeho pravici, a čekal, až se manželka usadí.
"Výborně, Jacku." Už dávno se mu tak naučila říkat. Vyžadoval to po ní. "Ale do žluta." Usmála se mile na starého pána a upila z číše, která byla naplněná mlékem.
"Můžeš odejít, Martine." Dal povel sluhovi, který mu postával za zády. "Až budeme potřebovat, zazvoníme."
Amálie se na Martina usmála a pak chytla stařečka za ruku "Děkuji ti."
"Přece u našeho rozhovoru nebude další pár zvědavých uší navíc." Mrkl na ni spokojeně.
"O čem se mnou chceš hovořit?" zeptala se zvědavě Amálie.
"O tvém těhotenství. Je mi moc líto, že se náš jediný pokus nezdařil…"
Amálie posmutněla "Tak…"
Zarazil ji "Žádné "tak" ani "onak". Jsem už starý a ty by si vlastně mohla být moje dcera," podrbal se na hlavě "Vlastně takhle nějak probíhá naše manželství," když o něčem přemýšlel, často blábolal nesmysly, ale ona dobře věděla, že tohle nebyl žádný nesmysl, ale kámen, který ho tížil na srdci. "Moje myšlenka je ta, že po mně jednou všechno zdědíš."
Rozesmála se "Mluvíš, jako by si chtěl umřít už teď." Vytkla mu.
"Co ty víš!" mluvil poněkud příkřeji, než kdy jindy. "Jednou můj čas přijde."
Vytáhl z kabátu složený list papíru a podal jí ho.
"Musíš ji pečlivě schovat, rozumíš? A nesmí tě u toho nikdo vidět…"
"Co je to?" list papíru byl zapečetěný. V červeném vosku byl zobrazen rodinný erb Mortesonů.
"Moje závěť." Pohladil jí po ruce. "Až dojíš, půjdeme se podívat do zahrady. Musíme využít všech slunečních dnů, kterých je tu ne severu po málu." Odstrčil se od stolu a poté zazvonil. Ihned přispěchal Martin a muže nasměroval ke dveřím. Lord Morteson se ještě otočil a rozesmátý zavolal. "Počkám na tebe dole ve skleníku." A na svém vozíku odjel z jídelny.
"Doufám, že jsi nejedla ve spěchu," zajímal se Lord Morteson, když spatřil Amálii scházející ze schodů. Dívka zavrtěla hlavou a chopila se vozíku. Vyjela se starým pánem do zahrady. Cihlový dům zarostlý břečťanem nechávali za zády a po známé a jediné cestě, po které se dal tlačit vozík, zamířili do růžové zahrady. Vánek mírně ovíjel jejich tváře, když zastavili u lavičky, která směřovala směrem do údolí.
"Je tu nádherně, a až si najdeš muže, zazní tu konečně dětský smích," usmál se do kraje lord a zavřel oči. "Budeš spokojená. Všechny ty roky strávené se mnou se ti vrátí, odměním se ti za tvoji milou společnost opravdu štědře, že?"
Zvedla se z lavičky a položila mu hlavu na kolena, které kryla kostkovaná deka. Jeho ruce jí spočinuly ve vlasech.
"Ty přece ale neumřeš!" řekla a zadívala se mu pátravě do očí "Proč by si měl umírat?"
Stařeček se ohlédl do zahrady a ujistil se, že je nikdo neposlouchá.
"Protože už se moc těším za svojí Mandličkou."
Po tváři se jí rozkutálely slzy "Ale mně tu budete moc chybět! Já nechci žádné jmění, já chci vaši společnost."
"A co tvoje matka? Konečně si ji sem budeš moc pozvat," opáčil.
"Měla se uráčit mě navštívit za těch dlouhých osm let!" odpověděla. Pak se otočila a opřela se zády o jeho nohy. "Je tu ale opravdu krásně," zvrátila k němu hlavu "Vyprávěj mi prosím o tvém rodu. Tvoje příběhy jsou tak poutavé…" Položil jí rozklepané ruce do vlasů a s nádechem začal vyprávět. "Tak poslouchej, tenhle si jisto jistě ještě neslyšela…V opatství, jmenovalo se Mortesonhall, se narodil syn s vlasy černými, jako havraní křídla. Narodil se a jeho šibalský pohled mu zajistil jméno, které se dávalo pirátům, říkali mu Malý Jacku," na rtech jí pohrával úsměv. Spokojeně zavřela oči a nechala se konejšit jeho hřejivým hlasem. "Od narození byl otcovým miláčkem a také jediným synem z patnácti dětí. Byl vychováván těmi nejlepšími učiteli,… Ale nejlepším z nich mu byli Život a Láska. Život ho vychoval přijímat věci takové, jaké jsou. A Láska ho naučila milovat a umět se postarat o ty, kteří mu byli nejblíže. Alespoň to si do teď myslí. V mládí neměl moc přátel, ale za to si našel ženu, která mu byla vším. Ale Život k němu byl nemilosrdný, tak jako už tolikrát. Zemřela mu a on zůstal osamělý na obrovském opatství, kde zůstal sám po smrti svých rodičů."
"Co se stalo s těmi ostatními sourozenci?" zeptala se zvědavě Amálie. "Dcery se provdaly a doslova na svého bratra zapomněli. Jak život šel, havraní křídla začala řídnout a podobat se barvě holubích peříček. A ten osamělý muž onemocněl a na sklonku života, když už nečekal od Života nic, než jen Smrt, se mu do cesty připletla dívenka s vlasy jako ze zlata a povahou tak jemnou, jako pravé hedvábí…" Amálie se rozesmála. "To snad nemyslíš vážně." Lord Morteson neodpovídal.
"Najednou mu vysvitla naděje. Objevila se a zářila jasněji než všechny hvězdy na obloze. Dala mu vše, co měla a on jí vzal krásných osm let jejího mladého života…" nastalo ticho. Amálie se podívala staříkovi do vrásčité tváře, do jasně modrých očí a uviděla to, co si nechtěla připustit. Starý pán stárnul a snažil se jí připravit na jeho konec. "Rozjasnila jeho nudný život na vozíku a zpříjemnila mu poslední roky života."
"A jak to s ním nakonec dopadlo?" zeptala se s obavami Amálie.
"Ta víla ho políbila na tvář a pak ho dovezla zpátky do domu, kde se s ním učila latinskému jazyku, protože jednou chtěla být moc a moc váženou dámou v té nejvyšší společnosti a on chtěl být na ní moc pyšný," mrkl na ni. Amálie se zvedla, políbila ho na tvář a zamířila do domu.
"Stejně si ale nemyslím, že na tom byl zas tak moc špatně." Řekla.
"Proč?"
Usmála se "Alespoň na chviličku zakusil, co je to láska." Povzdechla si a pak zastavila. "Teda…"
"Já vím, jak to myslíš, vůbec mi nemusíš nic vysvětlovat! Copak si myslíš, že jsem tak naivní, abych si myslel, že mě miluješ?" usmál se shovívavě.
"Ale to si vůbec nemyslím. Navíc já vás miluju, jako otce, když mi to dovolíte."
"Jestli ty mi holka náhodou nečteš myšlenky…"
V knihovně bylo příjemně. Slunce sem dopadalo ze dvou vysokých oken a v paprscích poletoval prach. Koberec pokrývající podlahu už dávno nezářil, byl prošlapaný a vybledlý. Rudé závěsy byly prokousané od molů a mahagonový stůl starý a otlučený. A to nechtěl pán sídla udělat sebemenší úpravu.
Amálii se tahle místnost i přes všechny nedostatky líbila ze všech nejvíce. Hlavně proto, že se tu od podlahy ke stropu táhly police plné svazků knih a v jednom z rohu byl velký globus, na který byl Jack obzvlášť pyšný.
"Musíš pozvednout slávu tohohle opatství, Viky."
Amálie se usmála "To by si mohl udělat ty. Copak já vím, jak by se ti tvoje knihovna líbila po úpravě. Vlastně celého panství…"
"Myslel jsem, až to všechno bude jenom tvoje," zadíval se do knihy, kterou mu Amálie podávala, "Kde jsme skončili?"
"Strana sto pět." Odpověděla zamyšleně Amálie. "Stejně tomu nerozumím…"
Jack zalistoval opět knihou a podal ji jí. "Čti…"
Amálie se dala do čtení a než přečetla celou kapitolu o Americe a jejich krásách, Jack se na svém vozíku postavil k oknu a pokyvoval spokojeně hlavou. Vědom si toho, že jeho panství padne do správných rukou.
"Pojď sem honem!" zavolal si ji po chvíli k sobě. "Co vidíš na příjezdové cestě?"
Starý pán si promnul oči. "Snad mě nešálí zrak a skutečně vidím kočár?!"
Amálie přitiskla tvář na tabulku skla. "Vážně je to kočár!" nadšeně se otočila, "Budeme mít návštěvu!" zatočila se dokola. Pak se zamyšleně podívala znovu na příjezdovou cestu "Kdo by to tak mohl být?"
Zakabonil "Uvidíme, koho to nám sem čerti nesou!"