Kapitola 2
Konečně po dlouhé cestě Nicholas dorazil na panství svého strýce. Vídal ho, ještě když byl malý kluk, když za nimi přijížděl do městského domu v Yorku a párkrát i v Cattonu. Když spatřil cihlové zdi domu, oddechl si, že si konečně odpočine. Odjel narychlo, aby to ještě do dnešního rána stihl. Celou noc probděl a neměl zrovna nejlepší náladu, když vystupoval z kočáru. Musel se ovládat, aby nezačal křičet na svého kočího, který vybral snad tu nejhorší cestu v celé Anglii.
Se svou vycházkovou holí vyšel k domu a pak několikrát nechal dopadnout klepadlo.
Z domu se ozvaly spěšné kroky. Otevřel mu pocuchaný sluha.
"Račte prominout můj zjev, ale právě jsme…"
Nicholas se usmál "Nic se neděje, mohu dál?"
Sluha odstrčil dveře a pustil návštěvníka dovnitř.
"Koho mám ohlásit?"
"Nicholase Cattona, syna Nancy…" řekl a sledoval překvapené rysy sluhy.
"Propána, netušil jsem, že má Nancy už takhle dospělé děti. Omluvte mě, hned přijdu, počkejte zatím tady…" sluha rozpačitě vyběhl z haly a Nicholas zůstal sám.
Rozhlížel se po ponuré místnosti, které vévodil obrovský krb. Před ním stáli dvě pohovky a dřevěný stolek, na němž stála váza s květy bílých růží. Usadil se na jednu z pohovek a čekal. Společníkem mu byli hodiny, které hlasitě tikaly.
"Pán vás očekává ve své knihovně, pojďte za mnou," sluha se vydal dlouhou galerií a Nicholas ho následoval. Na zdech vyseli obrovské obrazy žen, které dobře znal. Byli to jeho tetičky, mezi nimiž byla i jeho matka. Minul čtrnáct obrazů a u patnáctého zbystřil zrak. Byl na něm pán opatství s mladou a krásnou dívkou.
"Nevěděl jsem, že má strýc dceru," podotkl.
"Také nevím, že by měl pán dceru." Odpověděl mu sluha vyhýbavě.
Zastavili se u dveří. "Počkejte zde," sluha vklouzl do dveří a s nějakou ženou o něčem hovořil. Když se dveře otevřeli, sluha i ta hovořící dívka vyšli ze dveří a kráčeli pryč.
"Vstupte."
Nicholas se nenechal dvakrát pobízet a vešel do místnosti. Ovál ho duch stáří a zašlé historie.
"Dobré odpoledne, lorde Mortesone. Dovolte, abych se představil. Jsem Nicholas Catton."
Starý pán seděl za velkým stolem a měřil si ho skrze husté obočí, vypadal zamyšleně.
"Rád tě poznávám," ukázal na křeslo před sebou. "Posaď se."
Nicholas přikývl. Posadil se naproti němu a rozhlédl se po velké knihovně.
"Jistě netušíš, proč jsem přijel. Jde o to…"
Starý pán ho zarazil "Zdržíš se tu déle?"
Nicholas vyveden z míry držel svůj vztek na uzdě a nedával na sobě nic znát. Neměl rád, když mu někdo skočil do řeči. "Původně jsem měl v plánu se ještě dnes vrátit do Cattonu, ale ze severu se sem blíží bouře."
Lord Morteson vyjel na vozíku zpoza stolu a zazvonil na zvonek.
"Martin tě zavede do pokojů, kde si budeš moc odložit. Až se zabydlíš, přijď do jídelny, kde tu záležitost probereme.," když dlouho nikdo nepřicházel, starý pán zazvonil znovu "Obědváme přesně ve dvanáct. Přijď včas."
Do knihovny se přiřítila jak velká voda dívka s vlasy sčesanými do drdolu. Nicholas si pomyslel, že to zřejmě bude služka. Vyčkával.
"Omlouvám se, Lorde Mortesone," jak byla zvyklá ho oslovovat před neznámými lidmi. "Ale nastal nějaký problém v kuchyni…"
"Pak mi povíš víc, Viky," u starého pána měla nespočet přezdívek. "Zaveď našeho hosta do pokojů a pak za mnou přijď. Budu v jídelně."
Amálie přikývla "V předním křídle?"
"Přesně tam." Mrkl na ní a poté ukázal Nicholasovi východ. "Nezapomeňte, přesně ve dvanáct."
Amálie vyšla z knihovny a počkala na neznámého muže. Měřila si jeho výšku a široká statná ramena a v duchu si pomyslela, že to musí být nějaký příbuzný. Zavřela za ním dveře a vydala se galerií směrem zpátky do haly.
Nicholas si pomyslel, že to není žádná ubreptaná služka, jaké znal z domova. Byla oděna v delších šatech, než se na služku sluší, a proto si pomyslel, že to musí být hospodyně.
"Jak dlouho už tu sloužíte?" zeptal se zvědavě.
Amálii na tváři pohrával úsměv "Bydlím tu něco přes osm let."
Tím jejich rozhovor skončil. Amálie se zastavila u dvoukřídlých dveří a z kapsy u šatů vytáhla svazek klíčů. Jeden z nich sundala a ukázala ho muži, po svém boku.
"Hlavně ho neztraťte, musela bych u majordoma vyžádat nový. Nemá to rád," klíčem odemkla komnatu a nechala ho projít. Dveře nechala dokořán a hned se vrhla k oknům. Otevřela je a do zatuhlé místnosti vpustila vzduch. "Už dlouho tu nebyl nikdo ubytován…" omlouvala ten nedýchatelný vzduch. Pak z nábytku stáhla prostěradla a odložila je na chodbu.
"Hned sem někoho pošlu, aby vám převlékl postel." Podívala se na kapesní hodinky.
"Máte hodinu a půl, pak se ukažte v jídelně. Pověřím někoho, aby vám ji pomohl najít. Lord Morteson nesnáší nedochvilnost," usmála se mile na hosta, který stál hrdě u dveří a měřil si ji zkoumavým pohledem.
Tázavě povytáhla obočí. "Něco vám není jasné?"
"Ne. Vše je v pořádku, jen mi někoho připomínáte."
Přikývla "Tak to je opravdu všechno v pořádku. Martin vám co nejdříve přinese zavazadla. Teď mě prosím omluvte, musím dohlédnout na práci v kuchyni." Myslela tím chaos, který nastal, když zpod pece vyběhla velká šedá myš a Polly začala vřískat. Vzala na myš koště a při honbě smetla několik hrnců s vařící vodou a polila kočku, sedící na lavici, která teď zřejmě asi umře.
Zamířila do jídelny, kde našla Jacka začteného do knihy. Seděl před krbem a mračil se na hustě popsané stránky.
"Děje se něco?" zeptala se zvědavě. Vyrušenému Jackovi vypadla kniha z ruky a zavřela se.
"Krucifix," zaklel a zabodl podrážděný pohled na Amálii.
Zatvářila se provinile "Moc se omlouvám."
"Ale to nic. Jen přemýšlím…"
Amálie přikývla "Všimla jsem si, jindy takhle nevrlý nebýváš. To tě ten muž tolik rozlítil?"
Opřel se o opěradlo vozíku "Možná tě to překvapí, ale mé sestře teď bude už skoro devadesát let a já přemýšlím, co je tak naléhavého, že přijel. Abych pravdu řekl, kdokoliv z rodiny se ukáže vždy jen se špatnou zprávou, jako je něčí pohřeb a podobně."
"Tím se netrap," přistoupila k němu a sehnula se pro knihu. "Třeba přijel, aby oznámil něčí svatbu. Nebo narození dítěte," snažila se vymyslet lepší důvody, než byla něčí smrt.
"Snad máš pravdu." Zadíval se do neurčita a pak na ní. "Běž se vhodněji obléci, ať tě můžu představit. Určitě si teď myslí, že jsi moje služka."
Amálie se rozesmála "Tak proto se ptal, jak dlouho už tady pracuji."
Podrbal se na hlavě "Hlavně bude hodně překvapený, nikdo z mojí rodiny o tobě neví."
Amálie vyšla schody do druhého patra a zamířila do své komnaty. Všude na stěně vysely něčí portréty. Ve dne vypadali úchvatně, ale v noci ji strašili. Když za sebou zabouchla dveře a shodila ze sebe šaty, postavila se před zrcadlo a rozpustila si vlasy. Dlouhé a lesklé jí v prstýnkách spadaly do půl zad. Přemýšlela, které šaty si vezme. Když nahlédla do skříně, objevila nespočet krásných toalet, které jí Jack pořídil. Zrak jí padl na světlounce modré s přilehlými rukávy.
Vezme si právě ty. Nikdy nebyla marnivá, ale z té nádhery prostě občas měla problém si vybrat.
Její otec byl baron, ale něco takového si nikdy nemohl dovolit.
Když si vzpomněla na matku, která holdovala i po svatbě s ním svému řemeslu, udělalo se jí mdlo. Jak právě ona mohla být dcerou něčeho takového?! Vždy ji odsuzovala.
Přetáhla si přes hlavu šaty a byla vděčná, že do módy přišlo zapínání zepředu. Tahle se mohla obléci sama, bez cizí pomoci.
Připadala si jako princezna, když se podívala do zrcadla. Možná byla i roztomilá.
Z krabice vytáhla bílé nízké polobotky a kartáčem si rozčesala vlasy a nechala je volně splývat po ramenou. Postavila se k oknu a nakoukla ven, do krajiny. Měla výhled na sever, tam, kde začínala být znát skotská krajina. Z téhle strany byla krajina úplná pustina. V polích, o která se nikdo nestaral, rostl vřes. Vzpomněla si na první dny, když ji sem Jack přivezl. Byla vystrašená, ještě nedozrálá žena, se zlomeným srdcem. Tahle krajina jí dávala vždy pořádně zabrat, aby zapomněla na něho.
Zavřela okno a zamířila zpátky do jídelny. Nejprve ale nakoukla do kuchyně a dala pár povelů, aby tomu cizinci usnadnila pobyt na tomhle sídle, který i pro ni ze začátku byl šílený labyrint.
"Polly, dojdi prosím s čistým prostíráním do modrého pokoje. A najdi Martina, musí odnést zavazadla. A nejlepší by bylo, kdybys mu pak ukázala, kde je jídelna."
Polly se uklonila "Paní…"
Amálie se musela pousmát. Kuchařka s vařečkou se opovržlivě podívala na Polly a nařídila, aby se jí už dneska neukazovala na očích.
Polly se zaškaredila. "Kdyby ses bála tak jako já…"
"Zmiz." Zahrozila jí rozčíleně.
Amálie následovala Polly pryč z kuchyně a poté ji ještě poslala do stájí "Vyřiď prosím Francovi, ať mi přichystá koně, že se po obědě půjdu projet."
"Vypadáš nádherně, Viky," usmál se od stolku na šachy Jack. "Zahrajeme si?"
I když neměla na šachy vůbec náladu, souhlasila. "Mám černé."
Tázavě se jí podíval do očí. "Děje se něco?"
"Nevím, zas se mi vrátil ten příšerný sen," posadila se ke stolku, který stál pod oknem. "Přemýšlela jsem, že si po obědě pojedu provětrat hlavu."
"Skvělý nápad! Mohli bychom vzít bryčku a podívat se do města."
Postavil své bílé figurky a počkal, až Amálie udělá to samé. "Pokud ti nebude vadit moje společnost, ovšem."
"Vůbec ne. Jen nevím, jestli se mnou bude řeč." Přiznala se.
Přikývl. Chápal ji. Táhla pěšcem a on udělal to samé. Pak jí to došlo. Byl to on, kdo ji doprovázel životem, ne Charles. To on byl s ní, když to nejvíce potřebovala, ne Charles. V duchu ho už několikrát pohřbila, ale v tenhle okamžik mu šla na hrob položit kytici růží a omluvit se za své sobectví.
Vymanila se ze svých myšlenek a usmála se na Jacka.
"Dnešek je opravdu hezký den."
Hodina hraní uběhla jako voda a sídlem se hlasitě začalo ozývat bití hodin.
"Dohrajeme to po večeři, souhlasíš?"
Amálie přikývla "Moc mě zajímá, kdo vyhraje. Tohle rozestavení na šachovnici snad nemá konec!" usmála se a zavezla staříka do čela stolu. Posadila se po jeho pravici, když v tom se otevřely dveře a do jídelny vstoupil cizinec. Už neměl své umačkané oblečení, ale bílou košili, zastrčenou v černých kalhotách a na nohách měl černé jezdecké holínky.
"Jdete načas, pane." Usmála se Amálie od stolu obdivně.
"Snažil jsem se nezklamat," a snažil se nevypadat překvapený, když tu dívku spatřil, jak sedí vedle lorda Mortesona.
Lord Morteson ukázal na Amálii, "Dovol mi, synovče, abych ti představil Amálii Viktorii Mortesonovou, moji ženu, Lady Mortesonovou." Pronesl to hrdě a dost nahlas.
"Rád vás poznávám." Utrousil čím dál tím naštvanější na celý svět.
"Potěšení je na mé straně." Uličnicky se usmála a zazvonila na zvonek.
"Můžete podávat na stůl, Martine."
Když se od předkrmu dostali až po dezert, Jack poprvé za celý oběd zvedl oči ke svému synovci.
"Tak teda, proč si přijel?"
Nicholas si utřel ruce do ubrousku a napil se z číše.
"Jde o otce. Má problémy…"
"Snad ne finanční!" Jack se zaškaredil, "Nikdy jsme mu Nancy neměli dávat. Vždy jsem věděl, že je to hrozný hazardér a…"
Nicholas zburátněl ve tváři "Už dávno ne!" vyštěkl zostra. "Promiň strýčku." Omluvil se za svůj předchozí tón, kterým vystrašil nejen Lorda Mortesona, ale i jeho ženu.
Jack pokynul rukou "Jen do toho! Spusť, o co tedy jde?"
Amálie sledovala, jak se synovcovi změnila barva obličeje. Začínal být nepříčetný.
"Dobrá, měl si možná pravdu s těmi financemi, ale jde o Charlese. Vrátil se z války zmrzačený a hrozně vyvádí. Mysleli jsme, že kdyby se dostal sem, na čerstvý vzduch, že by mu to pomohlo…"
Amálie se podívala na svého muže a z jeho výrazu pochopila, že by měla místnost opustit.
"Omluvte mě," odešla z jídelny. Manželův řev jí doprovázel cestou po galerii, když zamířila do knihovny. Nevěděla, co křičel, ale byl rozzuřený, jako už dlouho ne.