3 kapitola
"Ty mi tu chceš napovídat pohádky o tom, jak Tanyu unesl nějaký pisálek?" zuřil Jack a pomalu div nevstával rozčílením z vozíku. "Co je na tom tak směšného?" podivil se Nicholas. Vstal ze své židle a přistrčil jí k jídelnímu stolu. "Takže stejně po mně chceš peníze?" informoval se znovu Jack. Nicholas se poškrábal na hlavě. "Ono je to složitý… Jo i ne. Můžu klidně říct někomu jinému, pokud ti to dělá takový problém," přiznal rozhněvaně. "Otec odjel okamžitě, co se to dozvěděl, zamrazil účet a předevčírem přišla žádost o výkupné." "Zřejmě nechce, aby se s jeho penězi manipulovalo," zazubil se Jack "Dokud ji nenajde sám." "Jenže otec teď leží v komatu. Nejspíš se ho chtěl někdo zbavit, praštil ho do hlavy a shodil do řeky, div že to přežil." Jack se poškrábal na bradě "Kolik chtějí?"
Nicholas se zamračil "Osm tisíc liber." Jack se rozesmál "Tolik? Není to jen nějaký trik, jak s chudáčka mrzáčka vytáhnout peníze? Vždyť jste u nás nebyli ani nepamatuji." Nicholas zrudl "Matka měla pravdu, že za tebou nemám jezdit. Není s tebou řeč! Já ti všechno vrátím do poslední pence," protáhl vzduch nosem a vydechl "Prosím." Jack se rozesmál "Když tak hezky prosíš, přeci nenechám svoji krev na holičkách. Ale chci na to dohlížet, zítra odjedu s tebou do Cattonu." "Stále mi nevěříš?" divil se Nicholas. "Budeš u nás vítaný s otevřenou náručí." "Jistota je jistota." Starý pán odjel od stolu ke krbu, nad kterým vysel obraz sídla "Mimochodem, jak se ti líbila moje žena?" "Mladá," podotkl Nicholas. "Nic víc?" podivil se Jack. "Byla tak ráda, když spatřila kočár. Moc často návštěvy nemíváme." Nicholas se postavil vedle něho "Tak ji vezmi s sebou. Určitě bude ráda a v mé snoubence si jistě najde zalíbení. Mohla by jí vzít do společnosti," mluvil zdvořile, ale bouřila se v něm krev, když si vzpomněl na Judithu. "Nevím, jestli je to dobrý nápad," usmál se Jack "Vychování má, to ano. Ale je zvyklá říkat, co si myslí. Víš, že to společnosti většinou zvedá žluč." "Tím líp, potřebují slyšet pravdu." Usmál se škodolibě Nicholas. Amálie se držela na lesní cestě a pobrukovala si. Vánek si pohrával s jejími vlasy a nadnášel lehké sukno. Sice jí podkoní upozorňoval na blížící se bouřku, věřila, že se jí stačí vyhnout. Vyjela za lesem, kde tekla řeka a přejela kamenný most. Vítr se prudce zvedl a s ním i kůň, který se vylekal. "Prr, malá." Uklidňovala ji Amálie. Otočila svoji klisničku a vydala se kolem lesa zpátky na sídlo. Vítr zesílil a Amálie slyšela jen pumpování vlastního srdce. Popohnala klisnu a zanedlouho spatřila oranžovou střechu panství. Oddechla si a zpomalila. Rozhlížela se po krajině a užívala si tu strašidelnou vyhlídku. Černý les měla po levé ruce a za obzorem slabě pronikalo skrze mraky slunce. Vysoký vřes se klaněl pod náporem větru a vypadal jak rozbouřené moře. Z dálky k ní doléhalo vytí vlčic, které k sobě svolávaly svá mláďata, a nad hlavou jí poletovaly černé vrány. S úsměvem se vydala prudce ze svahu a klisnička utíkala, co jí nohy stačily. Projela ovocnou zahradou, cítila blížící se déšť. Hlína voněla vlhkem a z nebe pomalu začalo mrholit. Když zajela pod střechu stájí, vmžiku začal ten pravý prudký déšť. "Jak vy to děláte, že vždycky dojedete včas, i když se couráte jak hlemýžď?" zeptal se Franc na uvítanou. Amálie se rozesmála "Kdo ví, asi štěstí." Zavedla klisničku do boxu a sundala z ní deku a přehodila ji přes ráhno. "Pán se bude ale zlobit, jestli vás viděl!" usmíval se dál Franc. Amálie přikývla "Já vím, ale ze sídla je do zahrady vidět jen z mé ložnice." "Zapomněl jsem." Amálie přenechala starost o klisničku Francovi a vydala se kolonádou do domu. Ale ještě než vyšla ze stájí, zastavila se u páru velšských koní. "Ty jsou toho pánova synovce?" "Ano. Nádherná zvířata." Přikyvoval si Franc. "Čiší z nich blahobyt majitele." Franc se rozesmál "Všichni Mortesonové mají hromadu peněz… Rodina z Cattonu vlastní zlatý důl." Amálie přikývla "Tak hezký den, Franci." "I vám, má paní." Křikl za ní a dál se věnoval své práci. Uvažovala co asi tak pan Nicholas potřebuje, když vlastní takovéto koně. Peníze to jistě nebudou! Prohnala se halou do svého pokoje jako vítr, jen aby si jí Jack nevšiml a zabouchla potichu dveře své ložnice. Otočila se, ale s překvapením zjistila, že není sama. "Jacku?" usmála se a odhodila na postel svůj jezdecký klobouček. Sundala si rukavice a položila je na opěradlo židle. Její muž se díval z okna, na které dopadaly velké kapky deště a stékaly v pramíncích na parapet. "To jsem rád, že ses mi vrátila," otočil se k ní, v tváři rozzlobené vrásky. "Myslel jsem, že tohle jsme si ujasnili už před osmi lety…" Amálie se postavila k němu "Moc se omlouvám." Špitla tiše. "Prošvihla jsi svačinu, drahá Am," nečekal, co odpoví "Byl výborný závin s jablky a ovocný čaj. Nicholasovi velice chutnalo." Amálie přikývla "To je dobře, že jsi nezůstal sám." "Zabal si, Am. Zítra odjíždíme," řekl stroze, jako vždy, když byl na ni naštvaný. "Kam?" zaradovala se Amálie. Jack se po celou dobu snažil neusmívat. Přesně věděl, jakou bude mít radost. "Na Catton, k mé sestře Nancy. Její muž na tom není dobře, potřebuje mě," vzal ji za ruku a pohladil po zápěstí "Nicholas mě požádal, abych tě vzal s sebou." Uvědomila si, že neměl náladu. Mluvil s ní odměřeně a chladně. "Bude mi ctí tě doprovázet, můj drahý." Chytil se pevně o opěrku rukou "Mám o tebe strach," pronesl tiše. "Proč?" podivila se. "Však víš, že mi ostré jazyky společnosti nijak nevadí." Pousmál se "To protože máš jazyk jednou tak ostřejší," zadíval se jí do těch nádherně čokoládových očí a pohladil ji po tváři, to když si mu sedla na klín a hleděla mu tázavě do tváře. "Mám strach, že mi utečeš." Zavrtěla hlavou "Dokud budeš živ, jsem jen tvá. Slíbila jsem to tobě i bohu. Vždyť to víš," zamračila se, aby dala najevo, že se jí vůbec nelíbí jeho nedůvěřivost. "Nezklam mě," otevřel dveře a zavolal na Martina "Na večeři přijď včas, Am." Přikývla "Ano, slibuji." Jack za sebou zavřel dveře a ji přepadla tíseň. Povzdechla si a posadila se na postel, kde přemýšlela, proč vlastně Jack vážil tak strastiplnou cestu do jejího pokoje. Jedině proto, že se přihodilo něco zlého a neřekl jí to jenom proto, že porušila jejich dohodu. Svlékla ze sebe jezdecký kostýmek a oblékla se do šatů, přehozené přes otevřené dveře skříně, které sem položila před projížďkou. Rozčesala si větrem zcuchané vlasy a vydala se dolů, do kuchyně, na něco k snědku. V kamnech praskal oheň, kuchyni vládlo teplo a klid. Baculatá kuchařka dřímala na houpacím křesle a v rohu místnosti se choulil zmoklý pes. Am se sklonila k psíčkovi a podrbala ho za ušima. "Kdepak máš pána?", zeptala se polohlasem, aby nevzbudila kuchařku. Potichu šmejdila po kuchyni, až za dřevěným vědrem s mlékem objevila jablečný závin. Rozhlédla se po kuchyni, zda ji nikdo nesleduje, a poté uloupila dva kousky závinu. Kuchařka se zakuckala a otevřela druhé oko "Vy jste jak zloděj! Ti se taky plíží a rozhlíží…" Am se otočila "Nedávno jsem slyšela o špionech! Ale asi bych nezvládla být v utajení.", usmála se na kuchařku a přisedla si ke stolu. "Dobře, že vám chutná.", zazubila se kuchařka a zaklepala na dvířka, vedoucí do sklepení. "Davide, můžeš vylézt." Dveře se s vrznutím otevřeli a Am si rychle uložila do paměti poslat sem France s olejničkou. "Viky!", stařičký myslivec v zelené kamizole se vymotal z pavučin a uklonil se paní domu "Už jsme mysleli, že sem jde Martin! Jinak bych se neschovával, vždyť víš, že tě pokaždé moc rád vidím." Am dala ruce v bok "A copak jste si udělali, že se před ním musíš schovávat?" "Odloudil jsem mu děvče z vesnice.", zazubil se David a zpod lavice vytáhl korbel piva. "Omluvil jsem se mu, ale nepochopil to." Amálie se plácla do čela "Ještě se div…", naklonila hlavu "A kde si vzal pivo? Já chci taky!" David jí nabídl svoje "To byl zbytek… hned ti ale skočím do šklepa." "Raději nikam neskákej, dojdu si sama." "To se nehodí!", zarazila ten nápad kuchařka, popadla svítilnu a do sklepa se vydala sama. "Počkejte tu." Amálie chvíli čekala, až se kuchařka vrátí, pak ale usoudila, že by bylo lepší přijít na večeři včas, a tak pověřila Davida, aby vyřídil, že si pivo přeje k večeři.