Únor 2017

Domov

23. února 2017 v 14:28 | Qiny |  Small Qin
Cestička k domovu

Cestička k domovu
známě se vine.
Hezčí je krásnější
než všecky jiné.
Douška a šalvěje
kolem ní voní,
nikde se nechodí
tak jako po ní.
A kdybych na světe
bůhví kam zašel,
tu cestu k domovu
vždycky bych našel.
A kdybych ve světě
smutně se míval,
na téhle cestičce
vždy bych si zpíval.

(K. V. Reis, Z křišťálové studánky)


Divotvorné I

10. února 2017 v 16:54 | Qiny |  Divotvorné
Kapitola první


Mrzlo a černo černá tma během pár chvil obklopila město. Schovala ho pod roušku paní Noci a pod milion blyštivých hvězd. Ulice byly prázdné a o kočičí hlavy se odrážely zlatavé odlesky pouličních lamp. Do ticha zazněly tiché hlasy. Dva hlasy. Hlas dívky a chlapce. Toulali se ulicemi s horkým nápojem v ruce. Měl omamnou chuť hrušek a skořice. Ponořeny do svých myšlenek, které si toužili sdělit, došli na prostranství malého náměstíčka. Usedli pod staleté lípy. Mlčky, stojíce tu už dlouhá léta, pozorovali výjev i sv. Jan se sv. Floriánem a tiše jim záviděli jejich blízkost a důvěrnost té intimní chvíle. Kamenná lavička, na kterou usedli po svém boku, ji studila do hýždí, avšak on byl proti mrazu vyzbrojen. Nedokázala vnímat nic než jen svůj prudký tok myšlenek a neskutečnou touhu dotknout se jeho dlaně. Netušila, na co myslí on v tuhle chvíli, ale jakoby cítila, že je mezi nimi spojení dávných časů. Úsměv na tváři jakoby jim ani ne chvíli nezmizel, stejně jako se nerozplynulo kouzlo oné chvíle.
S postupující nocí se dívka začala nervózně a promrzlá na kost neposedně vrtět. Zpozoroval to a navrhl pokračovat v procházce. Prošli branou, dvorem a nádvořím, které obklopovalo arkádové renesanční podloubí. Sestoupili na vysunutou terasu, odkud se dvojici naskýtal výhled na ztemnělé údolí protnuté šumícím potokem. Hlasy na chvíli ustaly. Milenci se opřeli vedle sebe o pískovcové zábradlí a snažili se prokouknout do dálek. Hovor se stočil k filozofickým myšlenkám. Mluvil chlapec a dívka ohromená tím vším jen mlčky obdivovala svého společníka. Snad protože se jí začali třást snad všechny údy, rozhodli se pokračovat do tepla chlapcova přístřeší. Chvíli váhala, než vystoupala malátným pohybem schodiště zpátky směrem k náměstí, odkud vedly jejich kroky. Snad si toho všiml. Jistě cítil rostoucí napětí panující mezi nimi a snášecí se ve vzduchu lehce jako pápěří.
Loudavým krokem došli až k otevřeným křídlům brány. Nechtělo se jí vyjít ze stínu zdí, které obklopovaly z obou stran štěrkovou cestu a byly porostlé břečťanem, který si ještě na pokraji zimy udržel svůj šat. Chlapcovi oči se stále usmívali. Byl trochu nejistý, když je k dívce obracel v očekávání. Musela se vyhoupnout na špičky, neodolala a svými rty se zlehka dotkla jeho. Byly plné a vlhké. Dlaní si přitáhla blíž jeho tvář, byla tak útlá. Prsty si pohrávala s jeho v prstýnky stočenými vlasy. Pevně ji sevřel v náručí a cinkajíc obroučky brýlí o její, dál ji líbal a nechtěl nechat odejít. Teplým dechem hladili se po tvářích až se jim z toho v chladu orosily skla. Divotvorné polibky, pocity.
Čekala na dotek svojí múzy a v doufání usíná, že se jich nikdy nebude moci nabažit. Usíná už zase s úsměvem na tváři bez starostí.


Alone

9. února 2017 v 21:24 | Qiny |  Bestiář
Kdysi mi jeden moudrý muž řekl, že i když je člověk obklopen lidmi, je pořád sám. Občas tomu věřím a upadám do temnoty hlubokého jádra sopky, co občas vybouchne a tak jako se z kráteru hrne horká rozpálená láva, tryskají mi z očí slzy hořkého dávného života. Ty slzy musí ven, aby se udělalo místo pro štěstí a ještě větší naději, kterou mi život den za dnem dopřává.
Člověk pláče a nemyslím si, že by slzy byly znakem slabosti. Ba naopak. Dělají mě silnou a o to lepší mám pocit, když je mohu sdílet a nestydět se za sebe. Znám málo živých duší, které by dokázaly sympatizovat se srdcem jiného pozemšťana.. O to víc si této skutečnosti cením, že "OPRAVDU NEJSEM sama"!
Ve svých myšlenkách se toulám různými směry a není mi vše úplně jasné. Uvědomuji si však jedno: potřebuji méně přemýšlet o životě a raději více žít. Snad to zvládnu v co nejkratší době ukočítovat a své děsivé spřežení shodit do propasti zapomnění.


Sen

2. února 2017 v 8:35 | Qiny |  Bestiář
__☸__

"Už váš nepotřebuji obě, mé dvorní dámy. Teď jsem se opět mohla stát královnou, oblékat se umím sama. Prosím, hoďte si mincí, která mě brzy opustítě." Neváhala jsem ani vteřinu, chtěla jsem totiž brzy pryč z hradu, který hodlala vojska královniných nepřátel napadnout. Okamžitě jsem si zabalila svých pět švestek, nasedla na pramici a po mírně se kolébající hladině moře jsem vyrazila na Housboat, který byl nedaleko ostrova. Všude kolem mě prolétávaly dělové koule starých válečných lodí a zvedaly vysoko dosahujícící gejzíry vody. V téhle problematice se vyznám jen málo, ale rozhodně ty lodě měly plachtoví a dřevěné trupy. Po namáhavé cestě, která však byla doprovázená poledním sluncem, jsem dorazila na místo, kde už na mě čekal veselý správce s knírem ala Mušketýr. Na lodi panovalo veselí, které zde vytvářela skupinka ostřílených mořských vlků. Hodovalo se a pilo do západu slunce, které svými krvavými odlesky zalilo břehy mnou opušteného ostrova, kde se už hodnou chvíli válčilo. Samozřejmě si už nepamatuji zbytek, probudila jsem se. A teď jak si tu snažím vzpomenout, jsem zapomněla i vše ostatní.