Divotvorné I

10. února 2017 v 16:54 | Qiny |  Divotvorné
Kapitola první


Mrzlo a černo černá tma během pár chvil obklopila město. Schovala ho pod roušku paní Noci a pod milion blyštivých hvězd. Ulice byly prázdné a o kočičí hlavy se odrážely zlatavé odlesky pouličních lamp. Do ticha zazněly tiché hlasy. Dva hlasy. Hlas dívky a chlapce. Toulali se ulicemi s horkým nápojem v ruce. Měl omamnou chuť hrušek a skořice. Ponořeny do svých myšlenek, které si toužili sdělit, došli na prostranství malého náměstíčka. Usedli pod staleté lípy. Mlčky, stojíce tu už dlouhá léta, pozorovali výjev i sv. Jan se sv. Floriánem a tiše jim záviděli jejich blízkost a důvěrnost té intimní chvíle. Kamenná lavička, na kterou usedli po svém boku, ji studila do hýždí, avšak on byl proti mrazu vyzbrojen. Nedokázala vnímat nic než jen svůj prudký tok myšlenek a neskutečnou touhu dotknout se jeho dlaně. Netušila, na co myslí on v tuhle chvíli, ale jakoby cítila, že je mezi nimi spojení dávných časů. Úsměv na tváři jakoby jim ani ne chvíli nezmizel, stejně jako se nerozplynulo kouzlo oné chvíle.
S postupující nocí se dívka začala nervózně a promrzlá na kost neposedně vrtět. Zpozoroval to a navrhl pokračovat v procházce. Prošli branou, dvorem a nádvořím, které obklopovalo arkádové renesanční podloubí. Sestoupili na vysunutou terasu, odkud se dvojici naskýtal výhled na ztemnělé údolí protnuté šumícím potokem. Hlasy na chvíli ustaly. Milenci se opřeli vedle sebe o pískovcové zábradlí a snažili se prokouknout do dálek. Hovor se stočil k filozofickým myšlenkám. Mluvil chlapec a dívka ohromená tím vším jen mlčky obdivovala svého společníka. Snad protože se jí začali třást snad všechny údy, rozhodli se pokračovat do tepla chlapcova přístřeší. Chvíli váhala, než vystoupala malátným pohybem schodiště zpátky směrem k náměstí, odkud vedly jejich kroky. Snad si toho všiml. Jistě cítil rostoucí napětí panující mezi nimi a snášecí se ve vzduchu lehce jako pápěří.
Loudavým krokem došli až k otevřeným křídlům brány. Nechtělo se jí vyjít ze stínu zdí, které obklopovaly z obou stran štěrkovou cestu a byly porostlé břečťanem, který si ještě na pokraji zimy udržel svůj šat. Chlapcovi oči se stále usmívali. Byl trochu nejistý, když je k dívce obracel v očekávání. Musela se vyhoupnout na špičky, neodolala a svými rty se zlehka dotkla jeho. Byly plné a vlhké. Dlaní si přitáhla blíž jeho tvář, byla tak útlá. Prsty si pohrávala s jeho v prstýnky stočenými vlasy. Pevně ji sevřel v náručí a cinkajíc obroučky brýlí o její, dál ji líbal a nechtěl nechat odejít. Teplým dechem hladili se po tvářích až se jim z toho v chladu orosily skla. Divotvorné polibky, pocity.
Čekala na dotek svojí múzy a v doufání usíná, že se jich nikdy nebude moci nabažit. Usíná už zase s úsměvem na tváři bez starostí.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama