Červen 2017

Kapitola první

2. června 2017 v 15:18 | Qiny |  Protokoly rychtářského práva

Onřej Šitina, rychtář z Opočna, se protáhl v křesle a s lupnutím v kolenou došel k otevřenému oknu, aby ho zavřel, a tak zabránil průvanu dál čechrat jeho kadeřavé vlasy. Pohodlně se usadil ke svému psacímu stolu, který byl zarovnaný knihami a úředními lejstry a v dlaních si podebřel hlavu. Prsty si zajel do vlasů a pak s výdechem vzal husí brk do levé ruky a jal se zapisovat pojednání, které se seběhlo včerejšího dne léta páně 1613.

Na okení tabuli dopadl kamínek a pak ještě jeden. Rozmrzele vstal od stolu a s trhnutím otevřel okonice dokořán.

"Ondráši, copak budu čekat celý den, než se uráčíš dojít pro vodu?"

"Vydrž, Maří, však se dočkáš," s bouchnutím za sebou opět okenici přirazil a vrátil se ke svému kalamáři.

Léta páně 1613 za rychtáře Ondřeje Šitiny.

Opět namočil hrot brka do inkoustu a pokračoval ve psaní.


Josef Malšovský z města Hradec Králové nad Labem, jsouce při právu rychtářském v městě Opočně pro dluh nedodáli do panu, od Jana Zabřeského pisauce obviněn, k účtu pořádnému se jest a do šesti neděl pořád zběhlích odkladu kterému účtu požádal, slibujíc rukám daným právu pod propadením cti a viny své, že se, na týž den od Actum tohoto poznamenání jakž nahoře doložezeno v šesti Nedělích postaviti, a o takový dluh spokojiti chce.

Actum v městě Opočně ve čtvrtek po letnicích u Mučedníku Božím v domě Jana Kalendy. Letha utsupra.


"Podpis ještě chybí," zamumlal si pod knírek a se zvednutím svých šůsků kabátu se postavil před zrcadlo, aby si dlouhé vlasy spoustal mašlí. Košili si zastrčil do kalhot a přes sebe si přetáhl vestu s pěti kostěnými knoflíčky. Aby uspokojil svou mladou ženu, vyšel z domu ještě před soumrakem a popadl nabízenou nádobu. Marie drobnými krůčky cupitala za ním s děckem přivešeným na sukni.

"Byl tu ten Malšovský!" Z kapsy přišité k zástěře vytáhla pět drobných mincí:"splácí Zabřeskému těch 30 krejcarů za těch šest zadávených slepic!"

Spokojeně si mlaskl:"Kéž by to takhle rychle šlo vždy!" natáhl k ženě ruku a pohladil ji po tváři. Peníze si schoval do měšce a rozhodl se navštívit Jana ještě dnes, aby mu peníze předal. Nabral do džberu vodu a odnesl ji do světnice, kde měli kuchyni a zároveň obývací místnost na spaní.

"Odpočívej, Máří, to malé se každou chvíli narodí a nechci, aby to bylo ještě dnes, když je tak pozdě a blíží se klekání. Už s Hankou nevycházejte z domu, však já se brzy vrátím." Nasadil si klobouk a vydal se ke zvonici. Trochu ho dráždilo, že se služebná tak dlouho sdržuje u svého otce, ale nebylo nic na plat, když si ho poručil pán Bůh tam nahoře.

Po cestě potkal pár známých, co mířili ze zámku. Podíval se tím směrem k oválné kamenné věži a zamrazilo ho na zátylku, když si vzpomněl na vypravování svého dědy, jak v téhle věži bývala hradní hladomorna a noc co noc se z ní ozývali hladoví vězni.

"Fojte!" uslyšel za sebou hlas Jana. Otočil se a pohodil hlavou na pozdrav, "zrovna se vracím z Jaroměře. Představ si, sestra se vdává!"

"To jsou pěkné zprávy! Vyřiď ji ode mě pěkné pozdravy a upřímné přání. Tady ti nesu peníze od Malšovského, tak ji budeš moc přispět k věnu." Předal mu peníze a pokývnutím na rozloučenou se vydal městem na obchůzku. Vyšel směrem na zámek, za přítelem písařem, aby mu vyčinil, že se u něho už dlouho s manželkou nezastavili. Měl štěstí, svého přítele potkal před branami zámku a tak nemusel složitě vysvětlovat svoji návštěvu. Protože byl teplý den, posadili se ke kašně na prvním nádvoří a potutelně pozorvali služtičky, které se tu při práci sem tam objevily spocené s živůtky přilepenými na plná ňadra.

Písař Jindřich se napil ze džánu piva z panského pivovaru a ještě teplé ho podal svému příteli. Do rukou nabral trochu vody a pokoušel se smít černé kapky na svých prstech. Jak stárl, klepal se po celém těle a tak musel své řemeslo a znalosti pomalu předávat svému synu. Zahlédli ho právě, když procházel zámeckou branou z hlavního nádvoří a v podpaží vedl děvče z kuchyně. Jeho otec si mlaskl a natáhl se nazpátek pro džbánek.

"Je to holomek, pořádnou práci nezastane, psát umí, to jo," prohodil mezi řečí. Ondřej nikdy neslyšel, že by si jeho přítel stěžoval. Pár týdnů ho neviděl a silně vnímal změnu jeho kostnatého seschlého těla. Kůže na něm doslova vysela a to by řekl, že panský písař bude dobře živen.

"Stará Magda zastane spoustu práce, i když by nemusela. Holt, nikdo jiný to za ní neudělá. Teď pomáhá nejmladší Anně s potomkem. A tak mě napadá, vy též čekáte?"

"Budeme chovat každou chvíli, čáp tu krouží snad každý den nad domem. Rád bych chlapce! Ty máš tři, řekni mi, i ostatní jsi dal do učení?"