Srpen 2017

Franziska Miksch

22. srpna 2017 v 17:38 | Qiny |  Small Qin
Obloha potomněla, ptáci mířili vstřemhlav k lukám a bučinám. Vzduch byl nasycen vodou a zeminou. Prudký liják se spustil záhy. Šumění v korunách stromů bylo doprovázeno ozvěnou hromu.
"Neměla by si chodit..."
"Mé dítě mě jistě čeká s rozsvícenou hromničkou! Mein Gott, musíš to přeci pochopit, Johannes."
Sukně dívce proudila jako řeka kolem lýtek. Holá kůže byla skryta ve žlutých punčochách, které se od bosých nohou nasávaly dešťovými kapkami, jenž ulpěly v trávě. Uhladila si dlouhými prsty čepec, který ji vítr shrnul do čela a držíc ho, ráznými kroky vydala se přes pole směrem k věži kostela, co odbíjel šestou večerní.
"Jak chceš!" Johannes se skrčil ve své skrýši, kterou mu byl jeho pléd. Klobouk mu už dávno odvál prudký poryv větru a tak mu dlouhé černé vlasy spadaly v závoji na ramena jako chapadla medúz. Jejich odpolední dostaveníčko by trvalo déle...
Zamračeně sledoval, jak se mu Franziska vzdaluje, až byla na samém vrcholu pahorkatiny, která chránila město a udržovala ho v dolíku. V ten moment mračna seslala k zemi klikatící se ohnivý úder. Jeho milovaná žena a matka jeho dětí se pod jeho silou odporoučela k zemi jako domeček z karet.
Krev se mu v žilách zpěnila. V jednu chvíli si byl téměř jist, že ochrnul, ale pak ho nohy přece jen odnesli, jako kdyby si nasadil sedmimílové boty. Spočinul podlomen v pase a zabořen koleny do měkké země. Ubohou Franzisku držel v náručí, v tu chvíli byla bezvládnou hadrovou panenkou s očima rozšířenýma dokořán. Tiše vydechla a její tep se zastavil. Její teplé tělo se křečovitě vzepjalo a on ho objal s větší prudkostí.
Dlouho tam takto spočinul, zmítán od čerta k ďáblu. V nitru srdce necítil nic než jen tupou bolest, která bodala a píchala do jeho údů.
Od ženy ho odtrhli se vší silou až druhého dne, kdy se přes pole vraceli tovaryši z jarmarku. Zděšení tím neštěstím, které jim bylo na naléhání vyjeveno, postarali se té ženě o slušný pohřeb. Na místě, kde spočinula se svým mužem naposledy, postavil se na památku její duše pomník.


Belveder

20. srpna 2017 v 11:44 | Qiny |  Small Qin

"Přátelé, musím vám říci, že je mi s vámi moc dobře..." Dívka se otočila ve vlhké trávě na záda a se zamrkáním sledovala potemnělou oblohu plnou hvězd. Srdce jí plesalo, ačkoliv on byl daleko. Věděla, že ta dálka nic neznamená.

"Kristý, je dobře, že si nás sem vzala," ozvala se Markéta, která ležela na břiše s podloženou bradou do dlaní a ve tváři se ji odrážela světla nočního Belvederu.

Veronika s Václavem leželi z druhé strany a ani nedutali. To ticho, uprostřed velkého města bylo k neuvěření, ale bylo tam. Jako by se na chvíli zastavil shon celého dne, dívčina mysl odpočívala v příjemném chladu letní noci. Pohledem se kochala impozantní barokní perlou na obzoru. Představovala si doby minulé i budoucí.

Se zašploucháním se na hladině jezírka vznášelo několik kachen. Od jejich ocasů se do stran rozjíždělo ve vlnách třpytící se zrcadlo s obrazem zámku. Vůně Aksamitníku se nedala přehlédnout, byla však taková tma, že jeho barva byla černá s nádechem šedých odstínů. V korunách stromů tiše šveholil vánek, ale jinak na zahradě byli jen oni.

"Tak snad nelitujete toho, že jsem vás sem zatáhla i přes zavřenou bránu... Jsem tak trochu poděs."

"Zůstaň taková!"Ozvalo se téměř sborově. Vyjel mi úsměv na tváři, i já mám přátele. A moc si jich vážím.


Oblíbený

13. srpna 2017 v 20:51 | Qiny |  Small Qin
Čeho se na nás dopustí druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.

François de la Rochefoucauld