Říjen 2017

Kaple Panny Marie prosebnice

9. října 2017 v 19:49 | Qiny |  Bestiář
Včera mi déšt smáčel vlasy, jenž jsem si zabalila do šálu a schovala pod červenou kapucu. Ve stínu lesa jsem jen tak v holinách brouzdala travou a potůčkem, jenž si razil cestu skrz kamení, který byl ošacený v mech.
Můj průvodce mezitím hledal v zemi zapomenuté poklady Sudet. Měl štěstí na pár prvorepublikových mincí a několik svátostek. Leželi tam, několik desítek let, abych je mohla promnout v prstech a zbavit je nánosu bahna. V pramíncích potoku se leskly jako slzy rusalek, jenž se vznášely v mlze. Ta byla hustá a prostupovala skrze vysoko vzrostlé duby.
Vzduch byl nasycen vlhem, které vnikalo až na kůži. Byla mi zima, ale něžné doteky mě zahřívaly natolik, abych byla spokojena.
Po lesních uvozovkách jsme došli až do kaple Panny Marie prosebnice... pár uvolněných kachlí uvnitř zaskřípalo pod našima nohama. Z podkaple vytékal pramen, kde si člověk mohl svlažit již dost vlhké rty. Olízla jsem se rozkoší. V rukou jsem přitom svírala několik hlaviček hříbků, jenž vydal les jako své dary.
Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si vzpomenu, jak jsem spočinula na základech domu, kde kdysi bydleli lidé, které jsme po druhé velké válce od nás vyhnali. Teď už ho naprosto pohltil les. Jakoby se tam do teď vznášela jakási podivná energie, která se snaží vystrnadit i ostatní návštěvníky z lesa. Těch podivných momentů bylo několik. Například zvuk podobný padajícímu stromu, který nikde nespadl... Nechci vědět, co to bylo!
Myslím, že kdyby tam někdo přeci jen stál, bylo by to ten samí pocit, jako když člověk zahlédne míhající se stín za oknem.

Kdo by řekl, že se tam opravdu skrývá kaplička...

Oh, Romeo

6. října 2017 v 11:48 | Qiny |  Bestiář
Nikolko, děkuji za lodičku, s kterou se nikdy neutopím ve vlně slz a zdarně dopluji ke svému cíly..
Psáno v jednom starém článku, jenž mi čas od času vžene červeň do tváří. Ne, nemůžu mazat stopy, jenž jsem zanechala za sebou, krůček po krůčku, než jsem došla až sem.
Starší, silnější. Nikdo nemůže být tak silný, jak si myslí, že je. V té chvíli ale, kdy hrozí pád, je skvělé mít vedle sebe lidi, kterým můžete věřit. Ty vám dají vůli žít a nad strastmi života vyzrát.
Takže, má lodička doplula do bezpečného přístavu. Teď si žiji na svém ostrově a nechci ho opustit. Naštěstí si už nepřipadám jako ztroskotanec, jako kdysi. Je to zásluhou těch, které jsem si sem s sebou přivezla.
Víc slov netřeba...

Obrázek jen tak pro radost a protože ho mám ráda.