Kapitola 20

13. března 2018 v 22:07 | Qiny |  Svatba na dvakrát (SND)
"Kotva je symbol naděje, stejně jako nach.
Vítr ji jistě odnese, než přijde strach…"
-
-
-
Angela na chvíli zaváhala a pak položila ruce do Alexových dlaní. Nervózně přešlapovala z jedné nohy na druhou. Chtělo se jí čůrat. Vypila příliš kořeněného svařeného moštu, takže je omámená, nejen Alexovým zjevem. Dala si ho především pro zahřátí, protože se připravovala na cestu do nedalekého kostelíku stojícím v jilmovém lese. Z přilehlého hřbitůvku bylo vidět na polorozbořený Tower, kde, jak Alex sliboval, předvídala hradební kopku. Do brzkého kuropění nezbývalo mnoho. Nechápala, co to ti Willisové mají za zvyk, takhle ponocovat a obřadné rituály vykonávat po nocích, ale hodlala se přizpůsobit.
"Angelo a Alexi, církev se s vámi raduje a vítá vás…"
Zbytek Alecových slov se rozhodla ignorovat. Takhle to přeci nemělo být, bědovala. Přála by si tu mít po svém boku Laru, Paulu, babičku i sestřenice. Katarinu a další jí milé osoby. Na Willisovi si už zvykla. Připadali jí v mnoha ohledech milí. Hlavně jejich smysl pro rodinu, tradice a to, jak v každé situaci, jako je tato, drželi pohromadě. Všimla si, že Alec přeskočil pasáž z evangelia a rovnou přešel k otázkám.
"Je vaše rozhodnutí, vzít se a v budoucnu přivést mezi nás dětský smích, dobrovolné?"
Měla chuť vykřiknout, že ne, ale v srdci cítila, že přece netouží po ničem jiném od chvíle, kdy spolu hráli karty v jeskyni. Otočila se na Abbel, vyhledávala u ní podporu. Ta se tvářila vážně, jako kněžka. Měla tenhle výraz pokaždé, když se soustředila, aby si vychutnala situaci, ve které se právě nacházela. Vedle ní stál Cyril a v ruce svíral nějaké černé pouzdro.
Alex odpověděl kladně jako první. Angela ho následovala. Pak si však všimla, že se za kamenným oltářem cosi mihlo. Alec se vztaženýma rukama k nebi cosi mumlal a pak se zase otočil ke dvojici: "Potvrďte své rozhodnutí slavnostním slibem."
Než však mohlo dojít ke slibu, byla slavnost slavení manželství přerušena. Skutečně se jí to nezdálo! Za oltářem seděl baculatý chlap a v ruce žmoulal kus chleba. Alec poklekl pokorně před oltářem, ještě před tím, než se ho pokusil za ucho vytáhnout před všechny přítomné, kterých najednou bylo bez mála dvacet.
"Promiňte!" Zaskřehotal mužíček a odvalil se stranou. Do hloučku, který se kolem všech utvořil, vpadl hubený krátkovlasý kluk a vší silou se pokusil Alexe odstrčit stranou od Angely. Tu pak popadl za ruku a dav, který mu uvolnil cestu se za nimi zase uzavřel. Slyšela, jak Abbel polekaně vyjekla a jak se Cyril neovladatelně začal smát na celé kolo.

-
Aurora rozrážela vlny a hnala se s větrem o závod. Fergus držel Paulu pěvně kolem ramen a snažil se jí dodat co nejvíce podpory v tak krušných chvílích. Zvracela od chvíle, co se odlepili z přístavu. Neustále jí otíral zpocené čelo a zátylek.
"Díky," řekla pokaždé, když se jí dotkl mokrým hadrem. Na chvíli mu ho vytrhla z rukou a několik kapek si z něho vyždímala na krk, po kterém stekly pod košili. Co by dala za to, aby se mohla obléknout do mušelínových šatů, zahalit se hebkým šálem a nechat se unášet po parketu. Pomyslela na Coopera, co asi dělá. S přimhouřenýma očima pohlédla do dálky, a i když si myslela, že je to nemožné, znovu se naklonila přes zábradlí a z hrdla se jí ven vydral obrovský plivanec namíchaný s trochou žaludečních kyselin.
"Za chvilku z tebe nezbude nic než jen vysušená rozinka," zavřeštěl na její adresu snědý mužík, který se zrovna spouštěl z ráhna po provaze na palubu. Protože byli námořníci odjakživa pověrčivý, sehnu se, aby pohladil prkennou podlahu a vzpřímeně pak dlouze hleděl Paule do očí. Neuhnula pohledem ani na okamžik. Byl jí povědomí.
Chytl ji za ruku a strhl k sobě, aby ji poplácal po rameni: "Jmenuju se Simon, Simon Coop." Pronesl hrdě a pak se otočil k Fergusovi: "Vy budete jistě Fergus! Mnoho mužů zde na lodi anglicky nemluví…"
"To jsem. Jak to, že jsme se ještě nepotkali?"
Simon se usmál: "Seděl jsem zavřenej dole v base. Nic pro takový slečinky, jako je on," prstem šťouchl Paulu do hrudi, která z toho výpadu ztratila rovnováhu a bokem narazila do zábradlí. Hrana byla ostrá a náraz tak bolestivý, že ji donutil zlomit se v pase.
"Hm…" Zhluboka se nadechl a šáhl znovu po Paule. Nikdo jim nevěnoval pozornost do té doby, než Paula chytl za ňadra a dal se do smíchu: "Jasně! Takže vy jste důvod mého věznění." Jemně jí plácl po zadku a tím si získal pozornost i těch méně všímavých. Fergus po něm vyjel a chtěl mu vrazit pěstí do brady, ale Paula byla k překvapení všem rychlejší, to, když se mu vytrhla, a loktem ho uhodila do nosu. Okamžitě se mu z něj spustil proud krve, který jí smáčel košili, v zápase, ve který slovní potyčka po tom úderu vyústila.
Lodní zvon začal bít okamžitě na poplach. Z kapitánské jakuty vyběhl v podvlíkačkách a napůl svlečený Heiko a neohrabaným pohybem se snažil zakrýt svůj chlupatý zadek, který mu z nich vykukoval: "Hrome! Necháš ji na pokoji!" Zaznělo lámanou angličtinou.
Simon vstal a odplivl si. Rukávem si utřel rty a panovačně zkřížil ruce. Paula se zbitá svíjela v bolestivé křeči na zemi.
"Hör mich alle! Er ist sie!" Zvedl vítězoslavně ruce nad hlavu, v tom mu ale Fergus vrátil úder přímo do břicha. Nehnul ani brvou a ránu mu vrátil zpátky. Fergus se zatočil do kola a pak spočinul zády k němu zavěšený na zábradlí.
"Simon Cooper! Du… Schwein!" Simon nedbal kapitánových nadávek. Shledal, že Paula již otevřela oči zkrápěné slzami a nabídl jí pomoc. Se slabostí ve svalech zavrtěla hlavou a s klopýtnutím vstala. Zvrátila hlavu Ferguse, který ležel omráčený u jejích nohou, kam se po chvíli svalil.
"Nimmt ihn! Schnell. Er braucht unsere Hilfe," řekla dost jasně a nahlas. Nebránila Simonovi, který si ho přehodil přes rameno a odnesl do podpalubí na postel, která mu od vyplutí náležela. Sedla si k němu a mokrý hadr, kterým jí ještě před chvílí umýval krk, mu přiložila na červenající se tvář. Po chvíli otevřel oči a láskyplným pohledem se snažil utěšit její vztek, který z ní vyzařoval. Příčina celého toho karambolu jí stále zůstávala za zády.
Z paluby se mezitím ozývala kanonáda kroků a pokřiků. Znělo to jako rozdávání rozkazů. Paula si nebyla jistá, co se to vlastně děje.
"Chtějí vás vysadit na pevninu…" objasnil jí Simon. Vztekle pohodila kučery, které se jí dělaly na hlavě z vlhka sálajícího z prken.
"Co tu ksakru ještě chcete?!"
Simon si klekl vedle ní, chytl ji za ruku a hlavu ji položil na koleno. Byl to vysoký robustný muž, který ji i na kolenou svojí postavou převyšoval. "Odpusťte mi, má drahá. Byl jsem jako zvíře, omámen svobodou."
Třesoucí ruku mu položila na zátylek a spokojeně, vědoma si své převahy, odvětila: "Dobrá. Až nás vysadí na břehu, půjdeš pěkně s námi!" Procedila skrz zuby ještě mírně rozezlená.
Fergus vykulil oči a aby zakryl své pohoršení nad tím nápadem, přikryl si je hadrem.
-
Angela si strhla závoj, který okamžitě uloupil vítr do své náruče. Zastavila se několikrát, aby se ohlédla a spatřila ohnivou zář v kostele. Přišlo jí, že je celá budova v jednom ohni. V tom se propadla střecha budovy a k jejím uším se donesl křik.
"Stůj! Stůj!" Vyškubla ruku z chlapcova sevření. Vykasala si sukni o trochu výš a utíkala směrem ke kostelu. Padl na ni strach, chvěla se až do morku kostí. Co když se jim něco stane? Kostel byl zavřený na závoru. Proč ale ten oheň? Chlapec jí skočil na záda a svalil do trávy. Zápasila s ním a pak ho ze sebe konečně shodila. Dívala se mu do očí, když v tom vykřikla zděšením.
"Lenny?!" Poznala chlapce, který byl Maxovým panošem. Ten večer, co jí přepadl Desmond, pomáhal s ošetřováním svého pána. Vrazila mu facku a přitiskla ho do trávy. "Co tady děláš? Kdo je ta banda pobudů?!" Křičela jako rozumu zbavená.
Lenny sebou škubal, ale sevření bylo pevné: "Pán vás chce živou! Ži-vou…" Koktal.
"Kdo je tvůj pán! Lord Max Colby?"
Kousl se do jazyku a z očí mu vytryskly proudy slz. Angela s ním přestala cloumat. Světlo zesílilo a ozářilo Lennyho tvář. Byl umazaný od bláta a ve vlasech měl kupu jehličí a pavučin. Byli připraveni, věděli, co se chystá… Zmateně se dívala k svatostánku, ze kterého vybíhali tmavé postavy. Strhala ze sebe našité krajky a svázala Lennymu ruce a nohy, aby nemohl utéci.
Vydala se vysoko vzrostlým bodláčím zpátky. Jemná látka se trhala a rostliny ji škrábaly do krve. Chtěla být ale co nejrychlejší a klikatící cesta by ji zbytečně zpomalovala. Na pokraji sil spočinula u kostela, kde padla na kolena a jen s lítostí sledovala, jak se bortí stěny a okolní tráva poblikuje jako světlušky. Nad mořem začalo svítat, první paprsky s sebou přinesli kupu šedivých beránků, ze kterých se spustily provazce deště. Okamžitě promokla až na kost. Rty se jí zbarvily sytě modře. V okolí nebylo ani živáčka. Nechápala, co se děje! Když v tom uslyšela ránu, jako když se někdo snaží…
Pohlédla směrem k sídlu Cyrila Willise a uviděla, že se někdo snaží beranidlem prorazit bránu. Zvedla se a popošla pár metrů s pusou dokořán. Někdo se snažil zničit domov její rodiny. Napočítala čtyřicet mužů, několik povozů a koní. Co se tu do prdele děje?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama