Každý sám.0.3

8. března 2018 v 22:16 | Qiny |  Everybody alone
Déšť ustal až k ránu. Cesty byly rozblácené, stejně jako nohy veltvetských koní. Pláštěnka, kterou Brentson sebral z keře, byla naprosto nepoužitelná. Jane, které se vlasy svezly již dávno z úhledného drdolu na ramena v drobných provázcích, však vypadala, jako by si celou tu záležitost s cestováním do hlavního města užívala. Během noci odešly obavy z Alžběty i z jejího strýce do věčných lovišť a ona byla připravená čelit nečekanému.
Lidé, které míjeli, je ignorovali. Měli v ponurém vlhkém horkém ránu svých problémů dost. Bretson v Londýně nebyl dobrých deset let. Přesto mu přišlo, že se vůbec nic nezměnilo.
"Jane, říkala jste, že váš otec byl lodní kapitán?"
"Přezdívali mu Kapitán Generál, pane. Zřejmě už nežije. Já ho neviděla dobrých sedm let. Zbyl mi po něm už jen dům, ve kterém jsme s mým bratrem Richardem a sestrou Carlou vyrůstali. Vidíte, tady je," hbitě sesedla z koně a když udělal totéž, předala mu starost o ta ušlechtilá zvířata: "dejte mi náskok a já vás pak zavolám."
Domek stál v blízkosti filiálního kostela, který byl zasvěcen Panně Marii, podle kterého dostala ulice jméno, White Chapple. Bretson využil příležitosti, když uviděl z domu vycházet staršího pána a zeptal se, zda by mohl dostat džber vody pro své koně. Ten přikývl a loudavým krokem se vrátil zpět do domu.
Netrvalo dlouho a ze dveří se vyřítila jak Jane, tak starý muž. Jane ho však podpírala v podpaží a již v suchých šatech z dálky mávala na Bretsona: "Zaveďte koně přes dvůr do zahrady a přijďte se dovnitř posilnit." Chtěla mu oplatit starost, kterou vynaložil před cestou, když neopomněl vzít s sebou trošek jídla.


Přikývl, nepouštěl se hřívy a opatrně následoval starého muže úzkou uličkou mezi dvěma domy. Zahrada zahrnovala dva staré jasany a ze všech stran byla obehnána zdmi dalších domů. Otevřel se zadní vchod a mužík ho vyzval, aby vešel. Sám se o koně postará.
Dům působil jako spousta jiných stísněně. Chodbě, ve které stál, vévodilo schodiště. Dívčina hlava vykoukla a zvala ho, aby ji následoval do patra. Tam již v malé jídelně byl na stole připraven čaj a drobné pečivo. Podivil se, kde se tu vzal čaj tak rychle, ale své myšlenky si nechal pro sebe. V místnosti totiž seděly dvě ženy. Jane zrovna otírala bradu starší dívce, která hleděla odevzdaně s mírnými tiky do stropu.
"Posaďte se," ukázala na židli, kterou pro jistotu zakryla nějakým ubrusem, co jí přišel pod ruku. "Dovolte mi vám představit svoji starší sestru Carlu, jak jsem vám o ní po cestě vyprávěla." Chtěl vstát a být zdvořilý, ale Jane mu naznačila, aby zůstal sedět. To jsi mi toho neřekla víc, pomyslel si. Carla vstala s kulháním přešla místnost, posadila se naproti Brentsonovi, což ho velice znepokojovalo. Především její zaujatý pohled.
"Omluvte moji sestru, necítí se dnes dobře," pronesla Jane a připojila se ke dvojici: "někdy lépe a někdy… No, však to znáte."
Natáhl k ní ruku a starostlivě se optal: "Jak dlouho to trvá?"
"Tenhle stav přetrvává od jejích devátých narozenin." Usmála se Jane a pak si usrkla ze svého šálku. "Zrovna se chystali s dědečkem posnídat, když jsme dorazili. Strýc odjel, přesně jak plánoval, do Oxfordu, kde se snaží zajistit místo pro své dva syny, Franka a Koryho."
"Vyčerpávající…"
"Prosím?"
"Nic. Jen jsem se zamyslel nad vaší výmluvností."
"Ona je upovídaná, až, až," přitakala Carla a prsty si promnula krk. Vstala a přešla k oknu. Dívala se směrem do zahrady a se smíchem konstatovala: "Víte vy vůbec, že jsou v zahradě," v duchu počítala, a přitom mávala ukazovákem: "dva koně?"
"Jistěže. Přijeli jsme na nich," Jane se obrátila zpět k Brentsonovi: "vyrazím za chvíli do Wesminsteru. Prosím, zůstaňte tu. Až se vrátím, budeme moci vyrazit zpátky k lady Rebece."
Zavrtěl hlavou: "Rozhodně vás nezpustím z očí."
Jak řekl, tak udělal. Během dvouhodinové chůze tak spočinuli před Whitehallem, sídlem anglických panovníků od dob vlády krále Henryho. Jane to moc slušelo ve žlutých šatech, které zakrýval kabátec lemovaný drobnými kvítky sahající jí do pasu. Projít skrze strážné nedalo velkou práci, protože Jane byla hned poznána. Jeden z přítomných jí dokonce nabídl rámě a druhý Brantsonovi znemožnil pokračovat v cestě za královnou.
Upravil si opasek, na kterým držel meč, a vydal se směrem k branám Westminsterského opatsví. Očekával, že audience u královny bude trvat déle, a proto se rozhodl věnovat se na chvíli svým zbožným povinnostem. Před katedrálou sv. Petra slavil eucharistii pro hlouček lidí mnich v tmavém rouchu. Se zakloněnou hlavou hleděl do nebe a se zdviženýma rukama odříkával Modlitbu Páně: "Panem nostrum quotidiánum da nobis hódie…"
Brantson nebyl v latině příliš zdatný, ačkoliv se mu ji páter Herman snažil vštěpovat od jeho sedmi let, avšak liturgické obraty mu byly známé, především ty z kázání. Jeho myšlenky utíkaly do mladší minulosti, do doby, kdy sloužil v námořní výpravě, se kterou se mimo jiné dostal až do Západní Indie. Omylem se tehdy dostal na palubu lodě, která nesla jméno Victory.
Z myšlenek ho vytrhl rozruch, který propukl kolem drobné ženy doprovázené hloučkem elegantně oblečených mladých žen s několika panoši a ozbrojenými strážnými. Sejmul z hlavy v tu ránu klobouk a hluboce se uklonil před královnou, která ho právě míjela. Nešla příliš rychle, ve tváři ji byly vidět hluboké vrásky a silná vrstva líčidel.
Pokusil se necivět, když v tom se od gardedám odpojila Jane. Zářila jako hvězda vycházející na černé obloze a úsměv skrývala do malé dlaně. Královna si to i se svým doprovodem namířila do katedrály.
Z provizorní kazatelny, za kterou knězi sloužila lavička, ji svým ostřížím zrakem následoval kněz. Jane se Brantsonovi na chviličku zavěsila do ohbí paže, načež ji kněz zpražil svým pohledem, a tak se raději pustila. Už se nadechoval a zvedal ruku, aby na ně poukázal, ale jeho pozornost si získala stařena, která modlící se lid začala se žebráním obcházet.
Dvojice se rychle vydala svou cestou, aby se vrátila zavčasu na Dustbin south Hall. Zpáteční cestou na White Chappel vedla Bretsona přes Thomas Street, odkud z vyvýšeného místa kousek od Billings gate byl pěkný výhled na domy zastavěný London Bridge.
"Jane, podívejte," Bretson si zastínil oči, aby si mohl řádně vychutnat pohled na připlouvající loď: "každých dvanáct hodin se na Temži díky přílivu zvedne hladina o asi šest metrů… Zpozorovala jste to?"
Zavrtěla hlavou: "Tady ne! Ale ve Francii v benediktínském opatství na ostrově Le Mont-Saint-Michel… tam je to víc jak deset metrů." Naznačila rukama, že je to opravdu výška a pak se otočila směrem k lodi, na kterou se jí snažil prve upozornit.
"Co jste tam dělala?" Podivil se Bretson nad její znalostí. Musel uznat, že má jistě pravdu. Vybavil si vypravování několika starých mořských vlků, kteří zažili dokonce víc jak dvě bitvy o toto místo. Ani jednou však nebyla žádná z nich úspěšná.
"Vlastně jsem tam nebyla. Četla jsem to v jednom starém rukopisu, který pocházel z jejich skriptoria." Řekla celkem nenuceně a tiše dodala: "Ta galeona musí být pěkně těžká! Podívejte se na ten ponor… Líbí se mi ta mořská panna! Obchodníci mají smysl pro detaily."
"Myslel jsem, jak vás ohromím a ono je to nakonec naopak!"
"Ba ne. Vy vycházíte z vlastní zkušenosti, já jen opakuji to, na co už přišli jiní…" hlesla tiše. Hovor se stočil k jeho plavbě na jedné z takových to lodí, na kterých převáželi čaj z Indie. Za uplynulých deset let se pohyboval na hranici práva mnohokrát, to si ale nechával sám pro sebe. Naslouchala každičkému jeho slovu, nejvíc si užívala jeho rybářské zkušenosti, kterých nebylo málo.
"Mám jistou představu, že bych mohl vybudovat soustavu rybníků, kde bych choval kapry. Dál za kanálem na východ je to hotová delikatesa!" Svěřil se jí však se svým snem, který v sobě choval už od dob mládí, kdy patřil na okraj společnosti coby student.
"To byste ale přišel o to dobrodružství, které z vašich slov naprosto srší?" Namítla mu. Tower nechali za zády a pomalu se přibližovali k rodnému domku.
"O to tu vlastně jde. Dost bylo toulání a pobuřování starších dam. Přemýšlím, že už jsem na hranici stáří, kdy bych měl pomýšlet na to, aby tu po mně něco zůstalo."
S vrznutím dveří vešli do domu, kde panovalo naprosté ticho. Jane se vyšplhala až do podkrovního pokoje a do koženého vaku uložila několik svých šatů. Troje šaty oblékla ještě na ty, co měla na sobě a z nočního stolku sebrala zlatý medailon. Z výstřihu vytáhla kus pergamenu, obezřetně složený do bílého kapesníku ho přidala k zabaleným věcem.
"Doufám, že jste se tu nikomu nezmínil, co jste zač?"
Zavrtěl hlavou a vak, který měla přehozený přes rameno ji vytrhl. Chvíli se bránila a nakonec uznala, že nemá cenu se s ním dohadovat. Vyšli do zahrady, kde už netrpělivě přešlapovali koně, jako když by tušili, že je čas! Bretson si pro jistotu rovnou osedlal černého hřebce a klisničku nechal pro Jane. Před sebou měli několika hodinovou cestu, kterou Bretson započal novým vtipem.
Ztracený dobrodruh se tři dny trmácí pouští, když tu narazí na oázu, kde zrovna u večeře sedí tři muži. Zaraduje se: "To jsem si oddechl, byl jsem úplně ztracený!" "Moc se neraduj! My se ztratili už před čtyřiceti dny."
"Tak to byli jistě ti tři moudří muži, kteří putovali, aby navštívili Jezulátko," pronesla vážně Jane.
"Ale ne, popletl jsem to. Ten dobrodruh bloudil junglí…"
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama