Červen 2018

Já se tam vrátím

22. června 2018 v 13:16 | Qiny |  Draw

Dvě duše se procházely po vršku, po půdě, která v sobě nesla zetlelá těla jejich předků. Muže i ženy, kteří byli svědky košatění větvoví starých dubů, které obklopovaly růžovou zahradu. Vyhlídka do kraje v jedné umouněné duši vyvolávala pocit, že je v bezpečí, obklopena bory a zlátnoucími polnostmi. Přítomnost se v myšlenkách oněch dvou propojovala s neodbytnou minulostí. Připadalo jí, že se postupem času v této kolébce českého krále do jisté míry proměňuje a nabírá sílu a odvahu změnit svoji zapomenutou vůli žít. Tak jako je bouřka sama sebou, stane se ona duší.
Nenacházejíc vhodná slova, nechala si vyprávět o snech a plánech. O budoucnosti. Ta její je dosti pohnutá a nejistá. Nechala se rozmazlovat a přijímala dary, které se jí skláněly bezelstně k okrajům její aury. Minuty a hodiny plynuly zcela přirozeně. Nádech tajemství visel ve vzduchu a snášel se k zemi jako paraplíčko z odkvetlých pampelišek. Zapadající slunko měkce osvítilo vrásky, které těm dvoumvepsal do tváře sám život. Pokrýval je jako inkoust zaschlý v sešitech mladých studentíků. Až se objevila druhá duše a obě se po chvíli ponořily do tmy s neutuchající energií žít. Do hříšného prostředí mocných ďáblů, kdy příroda přivírá oči a nechává milence napospas vlastnímu nepsanému osudu. Kluzký mrzký had se omotával kolem jejich zápěstí a svazoval jim ruce, ale pouta byla příliš slabá a brzy odolala souhře několika libozvučných tónů.
Tak jako na obloze byly kdysi uloženy hvězdy, aby každý zbloudilec mohl dojít svého cíle a alespoň trochu se zmírnilo jeho oslepnutí, když se část země odvrací od plamenů slunce, tak dole na zemi, v hustém porostu ledem ležícího místa, místa odpočinku pro divou zvěř, rozsvítí se tu a tam prdelka ošklivých světlušek. Kdo má však právo soudit? Kdo říká, jak má tento hmyz vypadat? I přes svoji ohavnost je na venek krásná a její přítomnost ladí struny, aby pak hrály pro radost všem, kteří tu záři uvidí. Jsou to bludičky, které nejednoho nešťastlivce svedly a přinutily jej tančit proti jejich vlastní vůli a navzdory skrytým přáním.
Ačkoliv téměř půlnoc, ryby sebou házejí radostně na hladinu, aby přivítaly sůvy, neúnavné posly černočerné tmy, které zahalila svým hávem břehy a vše, co na nich roste, do mnoha odstínů černé smůly. Jen díky cloně, která brání prohlédnout pomyslnou mlhu, je toto místo mnohem krásnější, než když ho zmáčí slzy ranní rosy. Rusalky a bludičky, stejně tak jako víly, roztančí se na hladině a vodní mužíčci je s kříženýma rukama pozorují z vody. Rostlinky, jenž se vznášejí na vlnách copatých hnědých řas, vztahují své konečky po prstíkách a přetahují se o ně. Pokud je polapí, drží je pevně a nepouští. Otisknou si je do své svrchní stěny a navždy si je udrží ve své paměti. Pohupují se, nechají se unášet ve víru těch nekonečných tanců a mlčky naslouchají drkotání prokřehlých lící. Spojeni mezi sebou kamennými mosty, snaží se dostat každý na druhý břeh, aby našel alespoň kousíček ze spadlé hvězdy, která na sobě nese plamínky a drobné žhnoucí uhlíky z vesmírných cest.
Cukl..A pak už nic... Já se tam vrátím.