Já se tam vrátím

22. června 2018 v 13:16 | Qiny |  Draw

Dvě duše se procházely po vršku, po půdě, která v sobě nesla zetlelá těla jejich předků. Muže i ženy, kteří byli svědky košatění větvoví starých dubů, které obklopovaly růžovou zahradu. Vyhlídka do kraje v jedné umouněné duši vyvolávala pocit, že je v bezpečí, obklopena bory a zlátnoucími polnostmi. Přítomnost se v myšlenkách oněch dvou propojovala s neodbytnou minulostí. Připadalo jí, že se postupem času v této kolébce českého krále do jisté míry proměňuje a nabírá sílu a odvahu změnit svoji zapomenutou vůli žít. Tak jako je bouřka sama sebou, stane se ona duší.
Nenacházejíc vhodná slova, nechala si vyprávět o snech a plánech. O budoucnosti. Ta její je dosti pohnutá a nejistá. Nechala se rozmazlovat a přijímala dary, které se jí skláněly bezelstně k okrajům její aury. Minuty a hodiny plynuly zcela přirozeně. Nádech tajemství visel ve vzduchu a snášel se k zemi jako paraplíčko z odkvetlých pampelišek. Zapadající slunko měkce osvítilo vrásky, které těm dvoumvepsal do tváře sám život. Pokrýval je jako inkoust zaschlý v sešitech mladých studentíků. Až se objevila druhá duše a obě se po chvíli ponořily do tmy s neutuchající energií žít. Do hříšného prostředí mocných ďáblů, kdy příroda přivírá oči a nechává milence napospas vlastnímu nepsanému osudu. Kluzký mrzký had se omotával kolem jejich zápěstí a svazoval jim ruce, ale pouta byla příliš slabá a brzy odolala souhře několika libozvučných tónů.
Tak jako na obloze byly kdysi uloženy hvězdy, aby každý zbloudilec mohl dojít svého cíle a alespoň trochu se zmírnilo jeho oslepnutí, když se část země odvrací od plamenů slunce, tak dole na zemi, v hustém porostu ledem ležícího místa, místa odpočinku pro divou zvěř, rozsvítí se tu a tam prdelka ošklivých světlušek. Kdo má však právo soudit? Kdo říká, jak má tento hmyz vypadat? I přes svoji ohavnost je na venek krásná a její přítomnost ladí struny, aby pak hrály pro radost všem, kteří tu záři uvidí. Jsou to bludičky, které nejednoho nešťastlivce svedly a přinutily jej tančit proti jejich vlastní vůli a navzdory skrytým přáním.
Ačkoliv téměř půlnoc, ryby sebou házejí radostně na hladinu, aby přivítaly sůvy, neúnavné posly černočerné tmy, které zahalila svým hávem břehy a vše, co na nich roste, do mnoha odstínů černé smůly. Jen díky cloně, která brání prohlédnout pomyslnou mlhu, je toto místo mnohem krásnější, než když ho zmáčí slzy ranní rosy. Rusalky a bludičky, stejně tak jako víly, roztančí se na hladině a vodní mužíčci je s kříženýma rukama pozorují z vody. Rostlinky, jenž se vznášejí na vlnách copatých hnědých řas, vztahují své konečky po prstíkách a přetahují se o ně. Pokud je polapí, drží je pevně a nepouští. Otisknou si je do své svrchní stěny a navždy si je udrží ve své paměti. Pohupují se, nechají se unášet ve víru těch nekonečných tanců a mlčky naslouchají drkotání prokřehlých lící. Spojeni mezi sebou kamennými mosty, snaží se dostat každý na druhý břeh, aby našel alespoň kousíček ze spadlé hvězdy, která na sobě nese plamínky a drobné žhnoucí uhlíky z vesmírných cest.
Cukl..A pak už nic... Já se tam vrátím.
 


Komentáře

1 Ed S. Ed S. | 24. června 2018 v 18:38 | Reagovat

I was made to keep your body warm
But I'm cold as the wind blows
So hold me in your arms

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama