Listopad 2018

Každý sám.0.6.

22. listopadu 2018 v 18:42 | Qiny |  Everybody alone
Při snídani se sešli všichni vážení obyvatelé domu při jednom stolu. Mladé dvojici nedělalo příliš problém zamaskovat své noční dobrodružství, protože i když trvalo značnou chvíli než se odtrhli od svých žhavých polibků, usnuli po náročné cestě jako když je do vody hodí.
"Máti, přemýšlel jsem. Za domem u toho borového lesíků, jak teče Calm creek, že přehradím potok... místo je to příhodné. Přívozové cesty by mohli posloužit jako přirozený břeh vodní plochy," začal zeširoka popisovat své plány, které si přinesl ze svých cest po Evropě.
"A k čemu ti to bude, Bretone?"
Mary Jane zašilhala z jednoho na druhého. Téma rozhovoru ji začalo unikat. Zmateně si dala všechny informace dohromady a pak se s ohlédnutím podívala na obraz, který vévodil celé jídelně a byl rozhodně mladší malbou než ostatní. Chvíli pohledem těkala mezi obrazem a Bretsonem a pak se chytila za pusu, když jí došla souvislost jejich slov.
"Probůh..."

Každý sám.0.5.

22. listopadu 2018 v 18:41 | Qiny |  Everybody alone
Slunce ji probudilo svými paprsky česně z rána hned po svém rozbřesku. S veškerou energií, která se jí vlila do žil předešlého večera, vyskočila z postele a jala se hledat svoji košili. Bretson ležel na posteli s úsměvem na tváři a loktem si podpíral hlavu. Spal.
Ozářena z venčí ranními červánky sebrala ze země zmuchlanou košili a přetáhla si ji rychlým pohybem přes hlavu. Vlasy si sčísla do copu a otočená k Bretsonovi zády se sehnula pro pléd, který si přetáhla přes ramena. V domě panovalo naprosté ticho.
Až když skončila se strojením, tak si všimla, že má Brentson jedno oko dokořán. S červení ve tváři ho políbila na čelo a potichu se vykradla z jeho ložnice a po špičkách si to zamířila do svého pokoje. Dřevěná podlaha jí hlasitě vrzala pod kočičím krokem, alespoň jí to tak připadalo.

Bretson se díval s úžasem na tu dívku, která se mu odlepila od nahých údů a obdivem si prohlížel linii boků, která se v mírném oblouku spojovala ve dvě oblé krajky. Když zvedla ruce a nechala si sklouznout košili z ramenou až po kolena, ranní paprsky dokonale obtáhli její dívčí tělo. Šťastně si pomyslel, jak je úžasné, že spolu nestrávili noc, a i přesto cítil jisté uspokojení. Ztopořené mužství mu jasně dávalo najevo, že s tímto přístupem příliš nesouhlasí, ale on nechtěl cokoliv uspěchat. Ta dívka si zasloužila jemné zacházení, byla jako květina obehnaná ostny a i přesto, že ji chtěl za každou cenu chránit, věděl, že se o sebe umí postarat sama. Pochopil to hned potom, co si přes ramena přehodila pléd a jako lstivá kočka vyběhla vstříc spícímu domu.

Tři růže

21. listopadu 2018 v 17:43 | Qiny |  Bestiář
Polední slunce ozařovalo vysoko vzrostlé stromy, jejichž kmeny byly porostlé břečťanem. V dáli zpívali kosi a na obloze bylo vymeteno, jen jeden obláček plul inkoustovou modří jako by byl ztracen od svého stáda. Bylo už trochu chladněji, na konci října. Mírný vánek zbarvoval příchozím tváře růží a omýval jejich ničím nechráněné krky. Mlčky se sešli u vchodu na hřbitov. Krchov byl jejich místem setkání, pokaždé, když si poslali přes messenger zprávu. Páteční dopoledne patřilo pouze jim. Setkávali se vždy po dlouhé době, a tak si vždy měli o čem povídat. Dnes se setkali po dlouhých šesti měsících. Tiše se zamyslel, jak by měl vypadat jeho hrob a zda ona bude chodit k jeho hrobu až zemře. Tiše přitakala, ovšem že! Vezme vždy s sebou tři růže, rudou, modrou a žlutou. To, protože každá vyjadřuje vše, co k němu cítí a co pro ni v životě znamená. O smrti se bavili přirozeně, tak jako o narození či mládí. Stáří bylo poněkud horší, ale on si příliš nestěžoval a když, vždy mu opakovala, že proto tu je, aby ho vyslechla. Byla tam i přesto, že ji mnohokrát zklamal.


Všichni vědí

20. listopadu 2018 v 12:36 | Qiny |  Bestiář
Kap, kap, kap, proti slunci září čirý roztok,
pomalu se vlívá do žil a odtud do mého těla.
Kap, kap, kap, pociťuji v duši mírný pokrok,
pomalu procitám a cítím se tak jak bych měla.
V leže potichu rozkvétám v teplém peří,
smích a křik šmoulů proniká zpode dvěří.

Ironicky zvrátila oči v sloup. Po čtyřech dnes na chirurgickém oddělení přijde ošetřující lékařka zcela bez přípravy na ranní vizitu a ptá se pacienta na diagnózu. Proč tu vlastně je? Proč tu leží a zaclání? Gastroskopii to chce. Aha, ta už byla? Kde máte lékařskou zprávu? Pokládá jednu otázku za druhou jako u zkoušky z poctivosti.
Anděl to tiše sleduje z povzdálí a nevěří, vždyť tolik promrhaného času dlouho neviděl. Poodstoupí ode dveří, postaví se k oknu, u kterého leží dívka v tmavé noční košili. Dívá se smutně z okna, kde poletují sněhové vločky a kde se pomalu stmívá za vysoko vzrostlými stromy. Městské osvětlení již ozářilo málo rušnou ulici za nemocničním plotem. Dívka oddaně a pokorně se vším souhlasí a lékařka, která po celou dobu mezi zuby přežvykuje žvýkačku vypadajíc u toho jako řezníkův pes, spokojeně odchází. Tiše se pak anděl opře o parapet a sleduje dívku, která z police vytahuje knihu, aby na chvíli unikla do světa Básníka a zapomněla.
Druhého dne po vyšetření sklání se anděl nad svou svěřenkyní. Neplakej, malá, ne! Něžně ji prachovým peřím hladí po tváři, kterou si v osamění snaží schovat pod peřinu, aby nikdo neviděl slzy, které ji v krůpějích padají z tváře na ramena. Leží tu jako nahá, zbavená veškeré důstojnosti a naříká. Vždyť je šťastná, šťastná na světě. Tiše jí šeptá, mám tě rád! Bázlivě ji objímá a hladí, chtíc aby na chvíli usnula a odpočinula si.


Každý sám.0.4

14. listopadu 2018 v 16:10 | Qiny |  Everybody alone

Po zdlouhavé cestě z Londýna se téměř mlčky rozešli. Nebyl důvod cokoliv víc říkat, neboť si vykládali po celou cestu. Především o svém dětství.
Jane se neopomněla zmínit, že vyrůstala se svými bratranci, takže s ní bylo více méně zacházeno jako s chlapcem. Na koni jezdila od svých čtyř let a z luku se naučila střílet ve svých šesti letech. Meč jí však nikdo nikdy do ruky nesvěřil.
Brentson využil situace a hned jí přislíbil, že jakmile bude volná chvíle, rád ji s mečem naučí zacházet. Za léta strávená na moři měl několikrát příležitost utkat se s nepřítelem tváří v tvář, dívat se mu do očí, když umíral. To však jen těžko sděloval tak něžnému pohlaví, a proto část příběhu vynechal.
Byla půvabná, ačkoliv svým způsobem ne příliš atraktivní. Zato její úsměv ho pomalu začal dohánět v mysli, jakmile se díval stranou, směrem na cestu, stejně ji viděl. Jak jí září oči, když vzpomíná na svoji sestru Carlu a jak přivírá víčka, když přemýšlí, kde může být konce jejího bratra Richarda. Mluvila o nich téměř neustále, ale jemu to kupodivu nevadilo, protože zbytečně netlachala. Říkala jen fakta, která zbytečně nezaobalovala do husté omáčky.
Dustbin south Hall byl ponořen do tmy. V domě bylo rozsvíceno jen několik přízemních oken, za kterými se sloužící bavili nad partičkou karet a popíjeli červené víno. Tuhle neřest jim Lady Rebecca velmi ráda dopřávala, plnili pak její přání s mnohem větším přesvědčením. Bretson je chvíli zamyšleně pozoroval a pak zamířil do stájí, aby vysušil koně a připravil je na noc. Pozvolna došel k vratům a pokradmu sledoval, jak se v podkrovním pokoji rozsvítilo světlo svíce. Slabé a matné, které postupně zesilovalo, jak Jane rozsvěcovala další svíce. Několik koní s sebou začalo šít, když ho ucítili na prahu. Vešel dovnitř a byl rád, že několik luceren dosud svítilo.
"Ta vaše holubička, Mary Jane, je asi pěkné šídlo…" Ozval se zpoza stájí Boyd.
"Nebýt na taková přepadení zvyklý, tak si postěžuji, jak si mě vyděsil. Pročpak to říkáš?"
"Povídá se to o ní po domě," pokrčil rameny a pomohl mu odstrojit koně. Mlčky je pak spolu usušili a očistili jim kopyta. Brenton se s nimi rozloučil, měl velvetské koně ze všech koní v Evropě nejraději. Dmul se pýchou nad dědictvím svých předků. S pokývnutím se vydal do domu a v duchu si říkal, že se té Jane jistě nějak dostane na kobylku.

VII

14. listopadu 2018 v 14:59 | Qiny |  In the arms of two men
Před zájezdním hostincem byl velký rybník, pokrytý lekníny a v rákosí začaly vřískat žáby. Už o ní věděli, určitě i všichni ostatní v okolí. Zahalila se do pláštěnky, kterou si s sebou nesla a vydala se směrem k nedalekému lesíku. Měl by tam téci pramen, jehož voda je léčivá. Doufala, že z té noci s Nicholasem nepočne dítě, i když i on se choval dosti opatrně. Matně si vše vybavovala. Trochu v zoufalství nad svou zradou ani nechtěla. Pálily jí oči, jak do nich vstupovaly slzy.
Sedla si do stínu stromu, jehož kmen byl dosti silný. Zřejmě to byl dub, na zemi totiž našla staré žaludy. Články prstů se dotýkala hebkého mechu a se zadostiučiněním zaklonila hlavu a tiše naslouchala přírodě. Byla k smrti vyděšená, ale tím, jak se bála, zbavovala se pachuti svého ponížení. Nicholase přeci vůbec neznala, byl jí skoro až odpudivý, tím, jak byl zvědavý a navíc sebevědomí. Na vše měl hned pohotovou odpověď a musela mu ve většině případu dát za pravdu. To Jack nikdy nebyl, nechal se jí ovládat. Bylo jí to po chuti, nemohla si přeci stěžovat. Jenže by mohl být její otec nebo děd. Tiše si povzdechla a vydala se za zvukem bublajícího pramene.

Studna lží

12. listopadu 2018 v 16:28 | Qiny |  Bestiář
Studna lží, je den, venku mží.
Stojím a očima hltám krajinu,
na chvíli pouhou v ní spočinu.
Stunda lží, je noc, ona bdí.

Neutopit se v ní, nalézt okraj,
nenechat se jí teď polapit.
Pak zamyslím se, je tohle ráj?
Proč by ne, i nemoc jednou pomine.

Dnes se mi stala krásná věc! Ačkoliv jsem se ve dvě ráno probudila se silnými křečemi v podbříšku, které vyvolalo nechtěné musení, po kterém následovalo nezřízené zvracení, našla jsem si na dnešním dni přece jen spoustu pozitiv! Když nepočítám zkušenost, která na mě čeká v podobě gastroskopie.
Maminka mě přijela zachránit z celodenního hladovění. Nemohla jsem dnes vstát z postele, potom co jsem přijela od doktora. Celý den jsem se litovala, jak je mi špatně a že mě rozčiluje ležet na zádech, když nejraději spím na břiše či schoulená do peřiny na boku. Navíc ta horkost v mých tvářích. Ne, nelitujte mě, tohle jistě přejde! Litujte ty, co je pálí žáha, už vím, o čem mluvím. To je teprve kříž!
Moje milovaná maminka mi přivezla bramborovou kaši! Navíc ještě dva suché rohlíky a banán, jen aby mi udělala radost. Pak jsme spočinuly u mé postele a povídaly si, tak jako už léta ne. Těch společných minut nebylo mnoho, ale z těch pár chvil se budu těšit celý život. Díky, mami, že tu pro mě jsi, když je mi nejhůř.
Nechci znít pateticky, se slzami v očích teď vzhlížím na těchto pár řádků a doufám, že někoho potěší, tak jako ona potěšila mě. I kdyby mi po fyzické stránce nebylo nejlépe, ta psychická se vyhoupla nad očekávání.

Jak je ta voda tmavá, viz, louhují se v ní lístky letošního jara.

Změna je život

9. listopadu 2018 v 9:42 | Qiny
Vím, že nejsem dokonalá. Dělám chyby a občas se z nich nejsem schopná ponaučit. Dost často se přistihnu při tom, jak ráda sama sebe poslouchám a dožaduji se pozornosti druhých tak jako malé dítě. Občas se jí prostě nedostavuje tolik! Navíc jsem velmi přemýšlivá a na vše se koukám z mnoha úhlů. Největší mojí slabou stránkou je sobeckost! Nejraději bych vždy zabalila všechny saka a utelka na onen svět, jen abych nemusela řešit, že se mi doopravdy něco nezdá, nelíbí a nebo že něco jednoduše nefunguje podle mě. A pak mě to mrzí, protože kolem sebe sekám ostrým mečem a do všech bodám a kopu. Důležité je říct, že to vážně nemyslím zle a nikdy bych nikomu neublížila, protože mi to dělá radost. Spíš naopak. Je mi pak ze sebe samé zle. Vím, že to co říkám a píši na papír, je v mnoha směrech neomluvitelné, ale pokud zůstane pouze u slov a myšlenky se nestanou skutky, pořád mám naději, že vše dopadne dobře. Takže prosím o trpělivost v tomto podivném období, kterému příliš dobře nerozumím a jsem z něj nervózní a prudérní, já se vážně moc snažím! Změním se.

Thinking Out Loud

9. listopadu 2018 v 9:14 | Qiny |  Bestiář
Myslím, že píseň mluví z duše milionu lidí a i já jsem se v ní našla. A proto!

KMV forever

Thinking Out Loud


Moc důvěry

6. listopadu 2018 v 15:47 | Qiny |  Bestiář
"Podej mi ruku," vybídl ji.
Chvíli váhala. Bála se. Chce jí snad ublížit? V nitru, v srdci, k němu cítila důvěru, ale rozum ji nabádal, aby k sobě byla opatrnější. Kolikrát už se od svého srdce nechala napálit? Kolikrát si spálila dlaně, když doufala v něco většího a opravdovějšího než byla ona sama a její duše, její mysl. Mockrát.
"Neváhej, nebo bude hůř," už opět ji k sobě lákal.
Opravdu to tak cítí? Opravdu neklame sama sebe? Opravdu. Pravdu je těžké poznat, ze začátku je ukrytá v mlze, budoucnost v nedohlednu. Sama ví, že nedokáže věštit.
"Neboj se," jeho hlas zněl tak měkkce, mile.
Nebojím se přeci! Stojím tu. S náručí dokořán a chci létat. Chci se vznést do výšin a ještě jednou zažít ten blažený pocit z tvé přítomnosti, chtěla to vše říct nahlas.
"Leť, má krásná labuti, leť!"
Letí.