Qina-management - Články

III

Sat, 07 Jan 2012 14:01:59 +0100

3 kapitola

"Ty mi tu chceš napovídat pohádky o tom, jak Tanyu unesl nějaký pisálek?" zuřil Jack a pomalu div nevstával rozčílením z vozíku. "Co je na tom tak směšného?" podivil se Nicholas. Vstal ze své židle a přistrčil jí k jídelnímu stolu. "Takže stejně po mně chceš peníze?" informoval se znovu Jack. Nicholas se poškrábal na hlavě. "Ono je to složitý… Jo i ne. Můžu klidně říct někomu jinému, pokud ti to dělá takový problém," přiznal rozhněvaně. "Otec odjel okamžitě, co se to dozvěděl, zamrazil účet a předevčírem přišla žádost o výkupné." "Zřejmě nechce, aby se s jeho penězi manipulovalo," zazubil se Jack "Dokud ji nenajde sám." "Jenže otec teď leží v komatu. Nejspíš se ho chtěl někdo zbavit, praštil ho do hlavy a shodil do řeky, div že to přežil." Jack se poškrábal na bradě "Kolik chtějí?"

Nicholas se zamračil "Osm tisíc liber." Jack se rozesmál "Tolik? Není to jen nějaký trik, jak s chudáčka mrzáčka vytáhnout peníze? Vždyť jste u nás nebyli ani nepamatuji." Nicholas zrudl "Matka měla pravdu, že za tebou nemám jezdit. Není s tebou řeč! Já ti všechno vrátím do poslední pence," protáhl vzduch nosem a vydechl "Prosím." Jack se rozesmál "Když tak hezky prosíš, přeci nenechám svoji krev na holičkách. Ale chci na to dohlížet, zítra odjedu s tebou do Cattonu." "Stále mi nevěříš?" divil se Nicholas. "Budeš u nás vítaný s otevřenou náručí." "Jistota je jistota." Starý pán odjel od stolu ke krbu, nad kterým vysel obraz sídla "Mimochodem, jak se ti líbila moje žena?" "Mladá," podotkl Nicholas. "Nic víc?" podivil se Jack. "Byla tak ráda, když spatřila kočár. Moc často návštěvy nemíváme." Nicholas se postavil vedle něho "Tak ji vezmi s sebou. Určitě bude ráda a v mé snoubence si jistě najde zalíbení. Mohla by jí vzít do společnosti," mluvil zdvořile, ale bouřila se v něm krev, když si vzpomněl na Judithu. "Nevím, jestli je to dobrý nápad," usmál se Jack "Vychování má, to ano. Ale je zvyklá říkat, co si myslí. Víš, že to společnosti většinou zvedá žluč." "Tím líp, potřebují slyšet pravdu." Usmál se škodolibě Nicholas. Amálie se držela na lesní cestě a pobrukovala si. Vánek si pohrával s jejími vlasy a nadnášel lehké sukno. Sice jí podkoní upozorňoval na blížící se bouřku, věřila, že se jí stačí vyhnout. Vyjela za lesem, kde tekla řeka a přejela kamenný most. Vítr se prudce zvedl a s ním i kůň, který se vylekal. "Prr, malá." Uklidňovala ji Amálie. Otočila svoji klisničku a vydala se kolem lesa zpátky na sídlo. Vítr zesílil a Amálie slyšela jen pumpování vlastního srdce. Popohnala klisnu a zanedlouho spatřila oranžovou střechu panství. Oddechla si a zpomalila. Rozhlížela se po krajině a užívala si tu strašidelnou vyhlídku. Černý les měla po levé ruce a za obzorem slabě pronikalo skrze mraky slunce. Vysoký vřes se klaněl pod náporem větru a vypadal jak rozbouřené moře. Z dálky k ní doléhalo vytí vlčic, které k sobě svolávaly svá mláďata, a nad hlavou jí poletovaly černé vrány. S úsměvem se vydala prudce ze svahu a klisnička utíkala, co jí nohy stačily. Projela ovocnou zahradou, cítila blížící se déšť. Hlína voněla vlhkem a z nebe pomalu začalo mrholit. Když zajela pod střechu stájí, vmžiku začal ten pravý prudký déšť. "Jak vy to děláte, že vždycky dojedete včas, i když se couráte jak hlemýžď?" zeptal se Franc na uvítanou. Amálie se rozesmála "Kdo ví, asi štěstí." Zavedla klisničku do boxu a sundala z ní deku a přehodila ji přes ráhno. "Pán se bude ale zlobit, jestli vás viděl!" usmíval se dál Franc. Amálie přikývla "Já vím, ale ze sídla je do zahrady vidět jen z mé ložnice." "Zapomněl jsem." Amálie přenechala starost o klisničku Francovi a vydala se kolonádou do domu. Ale ještě než vyšla ze stájí, zastavila se u páru velšských koní. "Ty jsou toho pánova synovce?" "Ano. Nádherná zvířata." Přikyvoval si Franc. "Čiší z nich blahobyt majitele." Franc se rozesmál "Všichni Mortesonové mají hromadu peněz… Rodina z Cattonu vlastní zlatý důl." Amálie přikývla "Tak hezký den, Franci." "I vám, má paní." Křikl za ní a dál se věnoval své práci. Uvažovala co asi tak pan Nicholas potřebuje, když vlastní takovéto koně. Peníze to jistě nebudou! Prohnala se halou do svého pokoje jako vítr, jen aby si jí Jack nevšiml a zabouchla potichu dveře své ložnice. Otočila se, ale s překvapením zjistila, že není sama. "Jacku?" usmála se a odhodila na postel svůj jezdecký klobouček. Sundala si rukavice a položila je na opěradlo židle. Její muž se díval z okna, na které dopadaly velké kapky deště a stékaly v pramíncích na parapet. "To jsem rád, že ses mi vrátila," otočil se k ní, v tváři rozzlobené vrásky. "Myslel jsem, že tohle jsme si ujasnili už před osmi lety…" Amálie se postavila k němu "Moc se omlouvám." Špitla tiše. "Prošvihla jsi svačinu, drahá Am," nečekal, co odpoví "Byl výborný závin s jablky a ovocný čaj. Nicholasovi velice chutnalo." Amálie přikývla "To je dobře, že jsi nezůstal sám." "Zabal si, Am. Zítra odjíždíme," řekl stroze, jako vždy, když byl na ni naštvaný. "Kam?" zaradovala se Amálie. Jack se po celou dobu snažil neusmívat. Přesně věděl, jakou bude mít radost. "Na Catton, k mé sestře Nancy. Její muž na tom není dobře, potřebuje mě," vzal ji za ruku a pohladil po zápěstí "Nicholas mě požádal, abych tě vzal s sebou." Uvědomila si, že neměl náladu. Mluvil s ní odměřeně a chladně. "Bude mi ctí tě doprovázet, můj drahý." Chytil se pevně o opěrku rukou "Mám o tebe strach," pronesl tiše. "Proč?" podivila se. "Však víš, že mi ostré jazyky společnosti nijak nevadí." Pousmál se "To protože máš jazyk jednou tak ostřejší," zadíval se jí do těch nádherně čokoládových očí a pohladil ji po tváři, to když si mu sedla na klín a hleděla mu tázavě do tváře. "Mám strach, že mi utečeš." Zavrtěla hlavou "Dokud budeš živ, jsem jen tvá. Slíbila jsem to tobě i bohu. Vždyť to víš," zamračila se, aby dala najevo, že se jí vůbec nelíbí jeho nedůvěřivost. "Nezklam mě," otevřel dveře a zavolal na Martina "Na večeři přijď včas, Am." Přikývla "Ano, slibuji." Jack za sebou zavřel dveře a ji přepadla tíseň. Povzdechla si a posadila se na postel, kde přemýšlela, proč vlastně Jack vážil tak strastiplnou cestu do jejího pokoje. Jedině proto, že se přihodilo něco zlého a neřekl jí to jenom proto, že porušila jejich dohodu. Svlékla ze sebe jezdecký kostýmek a oblékla se do šatů, přehozené přes otevřené dveře skříně, které sem položila před projížďkou. Rozčesala si větrem zcuchané vlasy a vydala se dolů, do kuchyně, na něco k snědku. V kamnech praskal oheň, kuchyni vládlo teplo a klid. Baculatá kuchařka dřímala na houpacím křesle a v rohu místnosti se choulil zmoklý pes. Am se sklonila k psíčkovi a podrbala ho za ušima. "Kdepak máš pána?", zeptala se polohlasem, aby nevzbudila kuchařku. Potichu šmejdila po kuchyni, až za dřevěným vědrem s mlékem objevila jablečný závin. Rozhlédla se po kuchyni, zda ji nikdo nesleduje, a poté uloupila dva kousky závinu. Kuchařka se zakuckala a otevřela druhé oko "Vy jste jak zloděj! Ti se taky plíží a rozhlíží…" Am se otočila "Nedávno jsem slyšela o špionech! Ale asi bych nezvládla být v utajení.", usmála se na kuchařku a přisedla si ke stolu. "Dobře, že vám chutná.", zazubila se kuchařka a zaklepala na dvířka, vedoucí do sklepení. "Davide, můžeš vylézt." Dveře se s vrznutím otevřeli a Am si rychle uložila do paměti poslat sem France s olejničkou. "Viky!", stařičký myslivec v zelené kamizole se vymotal z pavučin a uklonil se paní domu "Už jsme mysleli, že sem jde Martin! Jinak bych se neschovával, vždyť víš, že tě pokaždé moc rád vidím." Am dala ruce v bok "A copak jste si udělali, že se před ním musíš schovávat?" "Odloudil jsem mu děvče z vesnice.", zazubil se David a zpod lavice vytáhl korbel piva. "Omluvil jsem se mu, ale nepochopil to." Amálie se plácla do čela "Ještě se div…", naklonila hlavu "A kde si vzal pivo? Já chci taky!" David jí nabídl svoje "To byl zbytek… hned ti ale skočím do šklepa." "Raději nikam neskákej, dojdu si sama." "To se nehodí!", zarazila ten nápad kuchařka, popadla svítilnu a do sklepa se vydala sama. "Počkejte tu." Amálie chvíli čekala, až se kuchařka vrátí, pak ale usoudila, že by bylo lepší přijít na večeři včas, a tak pověřila Davida, aby vyřídil, že si pivo přeje k večeři.

II

Sat, 07 Jan 2012 13:59:20 +0100

Kapitola 2

Konečně po dlouhé cestě Nicholas dorazil na panství svého strýce. Vídal ho, ještě když byl malý kluk, když za nimi přijížděl do městského domu v Yorku a párkrát i v Cattonu. Když spatřil cihlové zdi domu, oddechl si, že si konečně odpočine. Odjel narychlo, aby to ještě do dnešního rána stihl. Celou noc probděl a neměl zrovna nejlepší náladu, když vystupoval z kočáru. Musel se ovládat, aby nezačal křičet na svého kočího, který vybral snad tu nejhorší cestu v celé Anglii.

Se svou vycházkovou holí vyšel k domu a pak několikrát nechal dopadnout klepadlo.

Z domu se ozvaly spěšné kroky. Otevřel mu pocuchaný sluha.

"Račte prominout můj zjev, ale právě jsme…"

Nicholas se usmál "Nic se neděje, mohu dál?"

Sluha odstrčil dveře a pustil návštěvníka dovnitř.

"Koho mám ohlásit?"

"Nicholase Cattona, syna Nancy…" řekl a sledoval překvapené rysy sluhy.

"Propána, netušil jsem, že má Nancy už takhle dospělé děti. Omluvte mě, hned přijdu, počkejte zatím tady…" sluha rozpačitě vyběhl z haly a Nicholas zůstal sám.

Rozhlížel se po ponuré místnosti, které vévodil obrovský krb. Před ním stáli dvě pohovky a dřevěný stolek, na němž stála váza s květy bílých růží. Usadil se na jednu z pohovek a čekal. Společníkem mu byli hodiny, které hlasitě tikaly.

"Pán vás očekává ve své knihovně, pojďte za mnou," sluha se vydal dlouhou galerií a Nicholas ho následoval. Na zdech vyseli obrovské obrazy žen, které dobře znal. Byli to jeho tetičky, mezi nimiž byla i jeho matka. Minul čtrnáct obrazů a u patnáctého zbystřil zrak. Byl na něm pán opatství s mladou a krásnou dívkou.

"Nevěděl jsem, že má strýc dceru," podotkl.

"Také nevím, že by měl pán dceru." Odpověděl mu sluha vyhýbavě.

Zastavili se u dveří. "Počkejte zde," sluha vklouzl do dveří a s nějakou ženou o něčem hovořil. Když se dveře otevřeli, sluha i ta hovořící dívka vyšli ze dveří a kráčeli pryč.

"Vstupte."

Nicholas se nenechal dvakrát pobízet a vešel do místnosti. Ovál ho duch stáří a zašlé historie.

"Dobré odpoledne, lorde Mortesone. Dovolte, abych se představil. Jsem Nicholas Catton."

Starý pán seděl za velkým stolem a měřil si ho skrze husté obočí, vypadal zamyšleně.

"Rád tě poznávám," ukázal na křeslo před sebou. "Posaď se."

Nicholas přikývl. Posadil se naproti němu a rozhlédl se po velké knihovně.

"Jistě netušíš, proč jsem přijel. Jde o to…"

Starý pán ho zarazil "Zdržíš se tu déle?"

Nicholas vyveden z míry držel svůj vztek na uzdě a nedával na sobě nic znát. Neměl rád, když mu někdo skočil do řeči. "Původně jsem měl v plánu se ještě dnes vrátit do Cattonu, ale ze severu se sem blíží bouře."

Lord Morteson vyjel na vozíku zpoza stolu a zazvonil na zvonek.

"Martin tě zavede do pokojů, kde si budeš moc odložit. Až se zabydlíš, přijď do jídelny, kde tu záležitost probereme.," když dlouho nikdo nepřicházel, starý pán zazvonil znovu "Obědváme přesně ve dvanáct. Přijď včas."

Do knihovny se přiřítila jak velká voda dívka s vlasy sčesanými do drdolu. Nicholas si pomyslel, že to zřejmě bude služka. Vyčkával.

"Omlouvám se, Lorde Mortesone," jak byla zvyklá ho oslovovat před neznámými lidmi. "Ale nastal nějaký problém v kuchyni…"

"Pak mi povíš víc, Viky," u starého pána měla nespočet přezdívek. "Zaveď našeho hosta do pokojů a pak za mnou přijď. Budu v jídelně."

Amálie přikývla "V předním křídle?"

"Přesně tam." Mrkl na ní a poté ukázal Nicholasovi východ. "Nezapomeňte, přesně ve dvanáct."

Amálie vyšla z knihovny a počkala na neznámého muže. Měřila si jeho výšku a široká statná ramena a v duchu si pomyslela, že to musí být nějaký příbuzný. Zavřela za ním dveře a vydala se galerií směrem zpátky do haly.

Nicholas si pomyslel, že to není žádná ubreptaná služka, jaké znal z domova. Byla oděna v delších šatech, než se na služku sluší, a proto si pomyslel, že to musí být hospodyně.

"Jak dlouho už tu sloužíte?" zeptal se zvědavě.

Amálii na tváři pohrával úsměv "Bydlím tu něco přes osm let."

Tím jejich rozhovor skončil. Amálie se zastavila u dvoukřídlých dveří a z kapsy u šatů vytáhla svazek klíčů. Jeden z nich sundala a ukázala ho muži, po svém boku.

"Hlavně ho neztraťte, musela bych u majordoma vyžádat nový. Nemá to rád," klíčem odemkla komnatu a nechala ho projít. Dveře nechala dokořán a hned se vrhla k oknům. Otevřela je a do zatuhlé místnosti vpustila vzduch. "Už dlouho tu nebyl nikdo ubytován…" omlouvala ten nedýchatelný vzduch. Pak z nábytku stáhla prostěradla a odložila je na chodbu.

"Hned sem někoho pošlu, aby vám převlékl postel." Podívala se na kapesní hodinky.

"Máte hodinu a půl, pak se ukažte v jídelně. Pověřím někoho, aby vám ji pomohl najít. Lord Morteson nesnáší nedochvilnost," usmála se mile na hosta, který stál hrdě u dveří a měřil si ji zkoumavým pohledem.

Tázavě povytáhla obočí. "Něco vám není jasné?"

"Ne. Vše je v pořádku, jen mi někoho připomínáte."

Přikývla "Tak to je opravdu všechno v pořádku. Martin vám co nejdříve přinese zavazadla. Teď mě prosím omluvte, musím dohlédnout na práci v kuchyni." Myslela tím chaos, který nastal, když zpod pece vyběhla velká šedá myš a Polly začala vřískat. Vzala na myš koště a při honbě smetla několik hrnců s vařící vodou a polila kočku, sedící na lavici, která teď zřejmě asi umře.

Zamířila do jídelny, kde našla Jacka začteného do knihy. Seděl před krbem a mračil se na hustě popsané stránky.

"Děje se něco?" zeptala se zvědavě. Vyrušenému Jackovi vypadla kniha z ruky a zavřela se.

"Krucifix," zaklel a zabodl podrážděný pohled na Amálii.

Zatvářila se provinile "Moc se omlouvám."

"Ale to nic. Jen přemýšlím…"

Amálie přikývla "Všimla jsem si, jindy takhle nevrlý nebýváš. To tě ten muž tolik rozlítil?"

Opřel se o opěradlo vozíku "Možná tě to překvapí, ale mé sestře teď bude už skoro devadesát let a já přemýšlím, co je tak naléhavého, že přijel. Abych pravdu řekl, kdokoliv z rodiny se ukáže vždy jen se špatnou zprávou, jako je něčí pohřeb a podobně."

"Tím se netrap," přistoupila k němu a sehnula se pro knihu. "Třeba přijel, aby oznámil něčí svatbu. Nebo narození dítěte," snažila se vymyslet lepší důvody, než byla něčí smrt.

"Snad máš pravdu." Zadíval se do neurčita a pak na ní. "Běž se vhodněji obléci, ať tě můžu představit. Určitě si teď myslí, že jsi moje služka."

Amálie se rozesmála "Tak proto se ptal, jak dlouho už tady pracuji."

Podrbal se na hlavě "Hlavně bude hodně překvapený, nikdo z mojí rodiny o tobě neví."

Amálie vyšla schody do druhého patra a zamířila do své komnaty. Všude na stěně vysely něčí portréty. Ve dne vypadali úchvatně, ale v noci ji strašili. Když za sebou zabouchla dveře a shodila ze sebe šaty, postavila se před zrcadlo a rozpustila si vlasy. Dlouhé a lesklé jí v prstýnkách spadaly do půl zad. Přemýšlela, které šaty si vezme. Když nahlédla do skříně, objevila nespočet krásných toalet, které jí Jack pořídil. Zrak jí padl na světlounce modré s přilehlými rukávy.

Vezme si právě ty. Nikdy nebyla marnivá, ale z té nádhery prostě občas měla problém si vybrat.

Její otec byl baron, ale něco takového si nikdy nemohl dovolit.

Když si vzpomněla na matku, která holdovala i po svatbě s ním svému řemeslu, udělalo se jí mdlo. Jak právě ona mohla být dcerou něčeho takového?! Vždy ji odsuzovala.

Přetáhla si přes hlavu šaty a byla vděčná, že do módy přišlo zapínání zepředu. Tahle se mohla obléci sama, bez cizí pomoci.

Připadala si jako princezna, když se podívala do zrcadla. Možná byla i roztomilá.

Z krabice vytáhla bílé nízké polobotky a kartáčem si rozčesala vlasy a nechala je volně splývat po ramenou. Postavila se k oknu a nakoukla ven, do krajiny. Měla výhled na sever, tam, kde začínala být znát skotská krajina. Z téhle strany byla krajina úplná pustina. V polích, o která se nikdo nestaral, rostl vřes. Vzpomněla si na první dny, když ji sem Jack přivezl. Byla vystrašená, ještě nedozrálá žena, se zlomeným srdcem. Tahle krajina jí dávala vždy pořádně zabrat, aby zapomněla na něho.

Zavřela okno a zamířila zpátky do jídelny. Nejprve ale nakoukla do kuchyně a dala pár povelů, aby tomu cizinci usnadnila pobyt na tomhle sídle, který i pro ni ze začátku byl šílený labyrint.

"Polly, dojdi prosím s čistým prostíráním do modrého pokoje. A najdi Martina, musí odnést zavazadla. A nejlepší by bylo, kdybys mu pak ukázala, kde je jídelna."

Polly se uklonila "Paní…"

Amálie se musela pousmát. Kuchařka s vařečkou se opovržlivě podívala na Polly a nařídila, aby se jí už dneska neukazovala na očích.

Polly se zaškaredila. "Kdyby ses bála tak jako já…"

"Zmiz." Zahrozila jí rozčíleně.

Amálie následovala Polly pryč z kuchyně a poté ji ještě poslala do stájí "Vyřiď prosím Francovi, ať mi přichystá koně, že se po obědě půjdu projet."

"Vypadáš nádherně, Viky," usmál se od stolku na šachy Jack. "Zahrajeme si?"

I když neměla na šachy vůbec náladu, souhlasila. "Mám černé."

Tázavě se jí podíval do očí. "Děje se něco?"

"Nevím, zas se mi vrátil ten příšerný sen," posadila se ke stolku, který stál pod oknem. "Přemýšlela jsem, že si po obědě pojedu provětrat hlavu."

"Skvělý nápad! Mohli bychom vzít bryčku a podívat se do města."

Postavil své bílé figurky a počkal, až Amálie udělá to samé. "Pokud ti nebude vadit moje společnost, ovšem."

"Vůbec ne. Jen nevím, jestli se mnou bude řeč." Přiznala se.

Přikývl. Chápal ji. Táhla pěšcem a on udělal to samé. Pak jí to došlo. Byl to on, kdo ji doprovázel životem, ne Charles. To on byl s ní, když to nejvíce potřebovala, ne Charles. V duchu ho už několikrát pohřbila, ale v tenhle okamžik mu šla na hrob položit kytici růží a omluvit se za své sobectví.

Vymanila se ze svých myšlenek a usmála se na Jacka.

"Dnešek je opravdu hezký den."

Hodina hraní uběhla jako voda a sídlem se hlasitě začalo ozývat bití hodin.

"Dohrajeme to po večeři, souhlasíš?"

Amálie přikývla "Moc mě zajímá, kdo vyhraje. Tohle rozestavení na šachovnici snad nemá konec!" usmála se a zavezla staříka do čela stolu. Posadila se po jeho pravici, když v tom se otevřely dveře a do jídelny vstoupil cizinec. Už neměl své umačkané oblečení, ale bílou košili, zastrčenou v černých kalhotách a na nohách měl černé jezdecké holínky.

"Jdete načas, pane." Usmála se Amálie od stolu obdivně.

"Snažil jsem se nezklamat," a snažil se nevypadat překvapený, když tu dívku spatřil, jak sedí vedle lorda Mortesona.

Lord Morteson ukázal na Amálii, "Dovol mi, synovče, abych ti představil Amálii Viktorii Mortesonovou, moji ženu, Lady Mortesonovou." Pronesl to hrdě a dost nahlas.

"Rád vás poznávám." Utrousil čím dál tím naštvanější na celý svět.

"Potěšení je na mé straně." Uličnicky se usmála a zazvonila na zvonek.

"Můžete podávat na stůl, Martine."

Když se od předkrmu dostali až po dezert, Jack poprvé za celý oběd zvedl oči ke svému synovci.

"Tak teda, proč si přijel?"

Nicholas si utřel ruce do ubrousku a napil se z číše.

"Jde o otce. Má problémy…"

"Snad ne finanční!" Jack se zaškaredil, "Nikdy jsme mu Nancy neměli dávat. Vždy jsem věděl, že je to hrozný hazardér a…"

Nicholas zburátněl ve tváři "Už dávno ne!" vyštěkl zostra. "Promiň strýčku." Omluvil se za svůj předchozí tón, kterým vystrašil nejen Lorda Mortesona, ale i jeho ženu.

Jack pokynul rukou "Jen do toho! Spusť, o co tedy jde?"

Amálie sledovala, jak se synovcovi změnila barva obličeje. Začínal být nepříčetný.

"Dobrá, měl si možná pravdu s těmi financemi, ale jde o Charlese. Vrátil se z války zmrzačený a hrozně vyvádí. Mysleli jsme, že kdyby se dostal sem, na čerstvý vzduch, že by mu to pomohlo…"

Amálie se podívala na svého muže a z jeho výrazu pochopila, že by měla místnost opustit.

"Omluvte mě," odešla z jídelny. Manželův řev jí doprovázel cestou po galerii, když zamířila do knihovny. Nevěděla, co křičel, ale byl rozzuřený, jako už dlouho ne.

I

Sat, 07 Jan 2012 13:48:13 +0100

1. ~~Kapitola~~

Květen 1817, Whixley

Zdálo se jí to znovu. Opět se jí v mysli odehrála ta chvíle, která jí změnila život. Její láska k tomu muži vyhasla v okamžiku, kdy zjistila, že ji zradil. Zanechal ji napospas všemu. Její rodině, zásnubám se starcem. Opět se jí zdálo o okamžiku, kdy se jí zhroutil svět, její svět, na miliony maličkých kousíčků.

Půlnoc byla na spadnutí, když se zpoza kostelní zdi ozval hlas.

"Jsi tu?"

Dívka v bleděmodrých šatech se vyhoupla a nakoukla za ní. "Ano. Jsem."

Na zeď se vyškrábal dosud ještě chlapec, který měl sotva devět let. Upravil si kučery, které mu splývaly podél tváře, a usmál se. "Už jsem myslel, že si ze mě Charles vystřelil!"

"Kde je?" zeptala se zlostí v hlase dívka.

"Odjel." Chlapec se vyšvihl nahoru a nohy spustil každou na jednu stranu. Na zdi teď seděl obkročmo, jako na koni, a jednou rukou mával do větru. "Táta povídal, že už to prý nebude jako za starých časů, ale s opravdovými mušketami." Předvedl, co myslí a pak udělal mrtvého.

"Kam odjel, Sylvestre?!" zakabonila se dívka a špičkami se pokoušela udržet na kostelní zdi.

Chlapec pokrčil rameny "Snad na kontinent!"

Začala polykat slané slzy, které se jí rozkutálely po tváři. "Tak děkuji. Dobrou noc."

"Prý se za dva roky vrátí!" volal chlapec.

Dívka se zaškaredila nad tou situací a sama pro sebe si zamumlala.

"To už bude pozdě…"

Amálie Viktorie Mortesonová, rozená Shersbrooková, se probudila zpocená. Noční košile se jí lepila na tělo a tváře jí hořely, jak byly v jednom ohni.

"Jen lež, Viky. Musíš teď odpočívat!" radil jí ten známý hlas.

Otevřela oči a pohlédla na Jacka. "Co se děje?"

"To teď není důležité. Musíš odpočívat, říkal to lékař." Natáhl se na noční stolek pro hrnek teplého čaje "Pij."

Dívka začala opatrně usrkávat. "Děkuji ti." Pak se svezla zpátky do polštářů.

Zpod zavřených víček slyšela vzdálené hlasy. "Je mi líto, lorde." Doktor zavřel svoji brašnu a otočil se k Lordu Mortesonovi zády. "Vaše žena už zřejmě nikdy nebude moc mít dítě."

"To znamená žádný následník? Nic?"

Doktor se řídil příkazy, které dostal. "Bohužel. Ještě jedno takovéhle riskantní těhotenství, a mohla by to ohrozit její život." Nasadil si klobouk a s pomocí komorné nasadil kabát.

"A to jistě nechceme. Držte jí prozatím v teple a brzy se zase uvidíme. Poroučím se." Pokýval na pozdrav a nechal stařičkého lorda se svojí ženou o samotě. Komorná mezitím odnesla špinavá prostěradla.

Lord Morteson chytil Amálii za ruku a políbil ji do dlaně.

"No tak to vidíš. I přes všechnu svoji štědrost si asi žádné dítě nezaslouží, chuděrka."

Amálie si už zvykla, že si její muž často povídal se svojí zemřelou ženou. Nezazlívala mu to.

Po dlouhé chvíli bolestí, které ji bránilo polykat, usnula a probudila se až druhý den.

Připadalo jí, že v posteli leží celou věčnost. Když už konečně mohla vstát, hodlal toho pořádně využít. Vzala si na sebe svoje nejlepší šaty a nechala komornou, aby jí vyčesala vlasy do uzlu, který si nechávala svazovat na týlu. Když byla její ranní toaleta hotová, vydala se po dlouhých týdnech nemocí posnídat se svým mužem.

"Krásné ráno, Amálko. Dneska jen záříš! Vyspala ses do růžova?" zeptal se usměvavý lord Morteson. Dal povel sluhovi, aby Amálii odsunul židli po jeho pravici, a čekal, až se manželka usadí.

"Výborně, Jacku." Už dávno se mu tak naučila říkat. Vyžadoval to po ní. "Ale do žluta." Usmála se mile na starého pána a upila z číše, která byla naplněná mlékem.

"Můžeš odejít, Martine." Dal povel sluhovi, který mu postával za zády. "Až budeme potřebovat, zazvoníme."

Amálie se na Martina usmála a pak chytla stařečka za ruku "Děkuji ti."

"Přece u našeho rozhovoru nebude další pár zvědavých uší navíc." Mrkl na ni spokojeně.

"O čem se mnou chceš hovořit?" zeptala se zvědavě Amálie.

"O tvém těhotenství. Je mi moc líto, že se náš jediný pokus nezdařil…"

Amálie posmutněla "Tak…"

Zarazil ji "Žádné "tak" ani "onak". Jsem už starý a ty by si vlastně mohla být moje dcera," podrbal se na hlavě "Vlastně takhle nějak probíhá naše manželství," když o něčem přemýšlel, často blábolal nesmysly, ale ona dobře věděla, že tohle nebyl žádný nesmysl, ale kámen, který ho tížil na srdci. "Moje myšlenka je ta, že po mně jednou všechno zdědíš."

Rozesmála se "Mluvíš, jako by si chtěl umřít už teď." Vytkla mu.

"Co ty víš!" mluvil poněkud příkřeji, než kdy jindy. "Jednou můj čas přijde."

Vytáhl z kabátu složený list papíru a podal jí ho.

"Musíš ji pečlivě schovat, rozumíš? A nesmí tě u toho nikdo vidět…"

"Co je to?" list papíru byl zapečetěný. V červeném vosku byl zobrazen rodinný erb Mortesonů.

"Moje závěť." Pohladil jí po ruce. "Až dojíš, půjdeme se podívat do zahrady. Musíme využít všech slunečních dnů, kterých je tu ne severu po málu." Odstrčil se od stolu a poté zazvonil. Ihned přispěchal Martin a muže nasměroval ke dveřím. Lord Morteson se ještě otočil a rozesmátý zavolal. "Počkám na tebe dole ve skleníku." A na svém vozíku odjel z jídelny.

"Doufám, že jsi nejedla ve spěchu," zajímal se Lord Morteson, když spatřil Amálii scházející ze schodů. Dívka zavrtěla hlavou a chopila se vozíku. Vyjela se starým pánem do zahrady. Cihlový dům zarostlý břečťanem nechávali za zády a po známé a jediné cestě, po které se dal tlačit vozík, zamířili do růžové zahrady. Vánek mírně ovíjel jejich tváře, když zastavili u lavičky, která směřovala směrem do údolí.

"Je tu nádherně, a až si najdeš muže, zazní tu konečně dětský smích," usmál se do kraje lord a zavřel oči. "Budeš spokojená. Všechny ty roky strávené se mnou se ti vrátí, odměním se ti za tvoji milou společnost opravdu štědře, že?"

Zvedla se z lavičky a položila mu hlavu na kolena, které kryla kostkovaná deka. Jeho ruce jí spočinuly ve vlasech.

"Ty přece ale neumřeš!" řekla a zadívala se mu pátravě do očí "Proč by si měl umírat?"

Stařeček se ohlédl do zahrady a ujistil se, že je nikdo neposlouchá.

"Protože už se moc těším za svojí Mandličkou."

Po tváři se jí rozkutálely slzy "Ale mně tu budete moc chybět! Já nechci žádné jmění, já chci vaši společnost."

"A co tvoje matka? Konečně si ji sem budeš moc pozvat," opáčil.

"Měla se uráčit mě navštívit za těch dlouhých osm let!" odpověděla. Pak se otočila a opřela se zády o jeho nohy. "Je tu ale opravdu krásně," zvrátila k němu hlavu "Vyprávěj mi prosím o tvém rodu. Tvoje příběhy jsou tak poutavé…" Položil jí rozklepané ruce do vlasů a s nádechem začal vyprávět. "Tak poslouchej, tenhle si jisto jistě ještě neslyšela…V opatství, jmenovalo se Mortesonhall, se narodil syn s vlasy černými, jako havraní křídla. Narodil se a jeho šibalský pohled mu zajistil jméno, které se dávalo pirátům, říkali mu Malý Jacku," na rtech jí pohrával úsměv. Spokojeně zavřela oči a nechala se konejšit jeho hřejivým hlasem. "Od narození byl otcovým miláčkem a také jediným synem z patnácti dětí. Byl vychováván těmi nejlepšími učiteli,… Ale nejlepším z nich mu byli Život a Láska. Život ho vychoval přijímat věci takové, jaké jsou. A Láska ho naučila milovat a umět se postarat o ty, kteří mu byli nejblíže. Alespoň to si do teď myslí. V mládí neměl moc přátel, ale za to si našel ženu, která mu byla vším. Ale Život k němu byl nemilosrdný, tak jako už tolikrát. Zemřela mu a on zůstal osamělý na obrovském opatství, kde zůstal sám po smrti svých rodičů."

"Co se stalo s těmi ostatními sourozenci?" zeptala se zvědavě Amálie. "Dcery se provdaly a doslova na svého bratra zapomněli. Jak život šel, havraní křídla začala řídnout a podobat se barvě holubích peříček. A ten osamělý muž onemocněl a na sklonku života, když už nečekal od Života nic, než jen Smrt, se mu do cesty připletla dívenka s vlasy jako ze zlata a povahou tak jemnou, jako pravé hedvábí…" Amálie se rozesmála. "To snad nemyslíš vážně." Lord Morteson neodpovídal.

"Najednou mu vysvitla naděje. Objevila se a zářila jasněji než všechny hvězdy na obloze. Dala mu vše, co měla a on jí vzal krásných osm let jejího mladého života…" nastalo ticho. Amálie se podívala staříkovi do vrásčité tváře, do jasně modrých očí a uviděla to, co si nechtěla připustit. Starý pán stárnul a snažil se jí připravit na jeho konec. "Rozjasnila jeho nudný život na vozíku a zpříjemnila mu poslední roky života."

"A jak to s ním nakonec dopadlo?" zeptala se s obavami Amálie.

"Ta víla ho políbila na tvář a pak ho dovezla zpátky do domu, kde se s ním učila latinskému jazyku, protože jednou chtěla být moc a moc váženou dámou v té nejvyšší společnosti a on chtěl být na ní moc pyšný," mrkl na ni. Amálie se zvedla, políbila ho na tvář a zamířila do domu.

"Stejně si ale nemyslím, že na tom byl zas tak moc špatně." Řekla.

"Proč?"

Usmála se "Alespoň na chviličku zakusil, co je to láska." Povzdechla si a pak zastavila. "Teda…"

"Já vím, jak to myslíš, vůbec mi nemusíš nic vysvětlovat! Copak si myslíš, že jsem tak naivní, abych si myslel, že mě miluješ?" usmál se shovívavě.

"Ale to si vůbec nemyslím. Navíc já vás miluju, jako otce, když mi to dovolíte."

"Jestli ty mi holka náhodou nečteš myšlenky…"

V knihovně bylo příjemně. Slunce sem dopadalo ze dvou vysokých oken a v paprscích poletoval prach. Koberec pokrývající podlahu už dávno nezářil, byl prošlapaný a vybledlý. Rudé závěsy byly prokousané od molů a mahagonový stůl starý a otlučený. A to nechtěl pán sídla udělat sebemenší úpravu.

Amálii se tahle místnost i přes všechny nedostatky líbila ze všech nejvíce. Hlavně proto, že se tu od podlahy ke stropu táhly police plné svazků knih a v jednom z rohu byl velký globus, na který byl Jack obzvlášť pyšný.

"Musíš pozvednout slávu tohohle opatství, Viky."

Amálie se usmála "To by si mohl udělat ty. Copak já vím, jak by se ti tvoje knihovna líbila po úpravě. Vlastně celého panství…"

"Myslel jsem, až to všechno bude jenom tvoje," zadíval se do knihy, kterou mu Amálie podávala, "Kde jsme skončili?"

"Strana sto pět." Odpověděla zamyšleně Amálie. "Stejně tomu nerozumím…"

Jack zalistoval opět knihou a podal ji jí. "Čti…"

Amálie se dala do čtení a než přečetla celou kapitolu o Americe a jejich krásách, Jack se na svém vozíku postavil k oknu a pokyvoval spokojeně hlavou. Vědom si toho, že jeho panství padne do správných rukou.

"Pojď sem honem!" zavolal si ji po chvíli k sobě. "Co vidíš na příjezdové cestě?"

Starý pán si promnul oči. "Snad mě nešálí zrak a skutečně vidím kočár?!"

Amálie přitiskla tvář na tabulku skla. "Vážně je to kočár!" nadšeně se otočila, "Budeme mít návštěvu!" zatočila se dokola. Pak se zamyšleně podívala znovu na příjezdovou cestu "Kdo by to tak mohl být?"

Zakabonil "Uvidíme, koho to nám sem čerti nesou!"

Glo, glo, glo...

Sun, 05 Jun 2011 23:16:59 +0200

Všechno se daří...

Od prvního budu mít brigádu v pizzerii...A pak na můj první tábor, kde budu instruktor a už mě napadla i super hra na dobývání! A po táboře přijedu domů a budu mít hotový pokojíček!! Dřív to nešlo a najednou všechno jde...

Dneska jsem koukala na "Byl jednou jeden polda" - jedničku jsem ještě neviděla, a fakt jsem se nasmála! To dvojka už není tolik dobrá, ale taky není špatná...

A teď poslouchám Krysaře... Prstem pohladí, díry malý píšťali...:D

Ta hudba je úžasná a Danielův hlas, bomba! :P PRÁSK!...

Dneska byl pokoj od školy, díky bohu za nemoce.. Ulejt se je super, a válet se celej den v posteli ještě lepší..

Svatba na dvakrát >> 17

Sun, 20 Mar 2011 09:51:13 +0100

**Lihovina má schopnost naplnit ducha veškerou pravdou, věděním i filosofií.**

17. kapitola

Alex chytil Angie za paži a znovu ji přitiskl ke stěně. "Au…" hlesla. Zakoulel očima "A já jsem ti řek, že nikam! Nejdřív si to spolu vyřídíme, miláčku." Oklepala se "A nešlo by to někde v teple?!" zavřískala.
Usmál se "To víš, že by to šlo…" Pohledem sjel k jejím rtům, a když si uvědomil, že zadržela dech, jeho rty zkřivil úšklebek. "Bojíš se?" Zavrtěla hlavou a potom mu plivla do tváře. "Opovaž se mě znásilnit! Jinak… "Jinak co?" "Jinak tě nahlásím úřadům." Rozesmál se tak děsivě, až jí vyhrkli slzy nanovo.
"Nech mě, Willisi." Vyhrkla. Povzdechl si. "Milá zlatá, asi bys měla vědět, že široko daleko jsem jediný, kdo má pravomoc strážníků, jako jsou ti hňupové v Londýně." Vykulila oči. "Nepokoušej moji trpělivost, nebo tě zavřu do hradní kopky." Sliboval jí temným a ledovým hlasem.
"To-to bys neudělal!" zakoktala. Podezřívavě se mu podívala do očí "Hrad nemá žádné kopky!"
"Všímavá…" podotkl zamyšleně "Emm Hall skutečně nemá kopky, ale Just Tower ano."
"Just Tower?" opakovala tázavě. Sevřel v prstech pramen jejích světlých vlasů "Strážní věž na druhé straně vřesoviště." Mrkl na ní a poté se k ní otočil zády a ohnul se. Chtěla ho nakopnout do zadku, ale jako by to věděl "Zkus to, a kopky v Just Toweru tě neminou!" Angela sklopila poníženě zrak a zvednutou nohou se nervózně otřela o lýtko. "Vyděrači!" obvinila ho. "Počítám s tím, že by si ráčila zpátky přikrývku?" Zamával jí s ní před nosem.
S prudkostí se natáhla po látce, již svíral v ruce, ale opět jí od sebe odstrčil "Nejsi dost rychlá…" Pak si zamyšleně založil ruce "Tak co s tebou?"
"Pusť mě, chci jít spát!" zakňourala nanovo podmračeně.
"To já jsem chtěl celý týden." Ušklíbl se Alex a poté jí podal přikrývku. Roztřeseně se do ní zabalila "Děkuju." Špitla. Pokrčil rameny "Přece nebudu tak bezcharakterní jako ty." Otočil se od ní a zamířil k velkému pracovnímu stolu, který stál pod obrovským oknem s lomeným obloukem. Angela si odkašlala a vrátila se zpátky na pohovku. Alex se také posadil, na pohodlnou židli s vysokým opěradlem a nohy natáhl na stůl. "Jo. Jo. Bratříček měl vždycky vkus." Protáhl se a košili si odepnul těsně ke kalhotám. Angela na zlomek vteřiny pohlédla na jeho plochý a chloupky zarostlý hrudník…Poté sjela pohledem k pupíku a červenajíc se sklopila zrak do klína.
"Krucinál, jak se má na tebe kdo zlobit, když tu na něj děláš tak kajícné pohledy." Rozčiloval se od stolu Alex. Poté ukázal na dveře "Můžeš odejít, dřív než se rozmyslím a smlsnu si tu na tobě jako hladový kocour na myši. A věř, jsem toho schopný…" Angela se s elegancí pravé dámy zvedla a otočila se k němu profilem. "To jsem si stačila všimnout." Vzpurně pohodila hlavou a s narovnanými zády a hlavou vztyčenou odešla z místnosti.
Podrážděně praštil pěstí do desky stolu "A ještě se vyprsí! Zatracená chladná angličanka!" Zavřel oči a prsty si zajel do vlasů. Poté s prudkostí vstal z křesla a zamířil tajnou chodbou do stájí. Po cestě si mumlal pod vousy, že tak nevychovanou ženskou snad v životě neviděl! Nejdříve ho svede, pak zamkne ve věži; a co bude následovat dál? Pověsí mu na krk chomout a časem i děti! "Hlupáku!" okřikl se v duchu, když si pomyslel, že by děti měli nejspíš modré oči… Po něm.

Paula se rozhlédla kolem sebe. Venku stále prudce lilo a byla na tom samém místě. Oddechla si, že to přežila a oprášila si ruce. Poté si rukávem setřela pot, který jí vyskočil na čele a sedla si. Zřítila se na lokty, jak se jí zatočila hlava. "Holka, vy jste ale nešika..." ozvalo se od vrat stodoly.

"Já..." zavřela oči a zhluboka se nadechla. Třásly se jí ruce a motala se jí hlava. "Jste v pořádku?" zeptal se zadýchaný Fergus. "Asi ano..." Položila si hlavu mezi kolena a znovu se snažila zhluboka dýchat. Zhoupl se jí žaludek. Začal ji plísnit jako malé dítě: "Jak já k tomu teď přijdu, jestli se vám něco stalo?! Váš otec mě nechá pověsit..." Chytil jí v podpaží a rukou jí podepřel hlavu, která jí padala dozadu. Poplácal jí po tváři "No tak, holka... Neusínej..." Paula otevřela oči a usmála se "Chce se mi zvracet..."

"No, to jsme to dopracovali! Takže tu stejně počkáme. Minimálně do tý doby, než se vám udělá líp." zamračil se. Fergus nebyl zvyklý, aby se o někoho musel starat. "Lehněte se, snad to za chvilku přejde."

Paula se chytila za hlavu "O-omlouvám se..." A poté usnula jako když jí do vody hodí. Fergus přešel ke vratům a opřel se o stěnu ramenem. Odplivl si a svraštil obočí k sobě. V dálce uviděl blížící se ho jezdce a nestačil se divit, koho v něm nepoznal. "Co ten tady chce?!"

Když jezdec vjel do stodoly, kývl hlavou na pozdrav a pohlédl na Paulu. "Co se jí stalo?" zeptal se. "Nevím." pokrčil rameny Fergus. "Vypadá špatně." řekl jezdec a seskočil z koně. "To chce mokrej hadr na hlavu."

Vytáhl z kapsy mokrého kabátu kapesník a přešel ke korytu aby jej namočil. "Jak to, že nevíte?" otočil se k Fergusovi, kterému se pěnila krev v žilách. "Vy jste na ní snad nedával pozor?"

"Jen jsem se vrátil na tvrz pro pár věcí." zavrčel Fergus. "A to jste ji tu nechal samotnou?" "A co je ti do toho, ty holomku?" obořil se na něj Fergus.

Pokrčil rameny. "Kdybych chtěl...Mohl bych tě nechat zavřít za to, že nadáváš královskýmu člověku... Ale nechci, neměl by na ní kdo dávat pozor... Ale větší pozor než jsi dosud předvedl..." řekl jezdec arogantně. Něžně pohladil Paulu po tváři a přiložil jí obklad na čelo.

"Nevíš vo ní nic!" zavrčel Fergus a odstrčil ho od Pauly. "Vím toho tolik, kolik potřebuju!" zamračil se jezdec. "Tak si tam s ní jeď sám!" povytáhl Fergus obočí. Jezdec se zasmál. "Moc rád bych jel. Ale bohužel to nejde. Dovez ji tam a vraťte se v pořádku zpátky." usmál se prosebně.
"Nedělám to kvůli tobě." zavolal na jezdce Fergus, poté co nasedl na koně a chystal se k odjezdu. "O to nežádám." řekl jezdec, sklonil hlavu na pozdrav, mlaskl na koně a zmizel v dešti.

"Jak to kruci myslel s tím královským člověkem?" zamručel Fergus poté, co dosedl na kamenné koryto vedle svého koně a vytáhl meč. Poté z druhé kapsy vylovil zapomenutý cár látky a začal se zabývat čištěním své zbraně. Pohlédl skrze obočí na spící Paulu a poté si promnul oči.
Tohle nám tak scházelo, pomyslel si a přejel ukazovákem podél ostří meče, uvědomující si, že by potřeboval přibrousit a vyměnit zašlé šňůrky na rukojeti.

Alex prošel malý dvůr. V tuhle noční hodinu, jak doufal, už všichni spali. Vpadl do stájí v okamžiku, kdy ze zadního boxu vyběhla polonahá žena s pláčem v očích, div do něho nevrazila. "Excuzes-mi." Zamumlala žena a poté vyběhla s ohlušující ranou ze zavírajících se vrat od stájí. "Alecu?" zamumlal se podmračený Alex a vešel dovnitř. Jeho očekávání však zmařil neupravený Cyril. Uklonil se a zakymácel se a pak skácel se na zem.
"Ty ses opil!" hvízdl si Alex a šel mu pomoci na nohy.
Cyril se smál "Ale jenom maličko…" škytl si a pak se s neohrabaností postavil.
Alexovi nebylo do smíchu. "Takhle se nikdy nechováš! A co Franc, už jsi snad zapomněl, co jsi mu slíbil?"
"Myslíš toho náfuku básničkáře?" Cyril ho od sebe odstrčil "tak o tom mi ani nemluv!" Dopotácel se k seníku a tam se svalil.
"Zvedni se!" nařídil Alex. "A teď mi laskavě pověz, kde je tvoje čest?"
Cyril se na něj překvapeně podíval. Pak se začal prohledávat a s provinilým pohledem odpověděl "Asi jsem ji ztratil dole ve městě…"
Alex se zasmál "Tak teď jsi mě dostal…"
"Viď že o té proklaté ženský neřekneš Francovi?" zeptal se smutně Cyril.
"Slibuji, ale teď už pojď, přece nebudeš spát tady…"
Cyril se usmál "A kde spíš ty?" zahrozil mu ukazováčkem "Snad tě ta tvoje mrška nevyhodila z postele…" nadechl se, chtěl ještě něco říct, ale pak se zlomil v pase a pozvracel Alexovi boty.
"Děkuji." Povzdechl si Alex. Cyril si utřel ústa do rukávu. Znovu Alexe odstrčil a na celé nádvoří začal halekat. V komnatě, kde spávala Abbel se zatřepotalo světlo.
Alex chytil Cyrila za ruku a vtáhl ho mezi arkády "Mlč. Probudil si draka! Teď bude zle, jestli nás najde… Tak nás spálí a sežere." Zavtipkoval Alex. Cyril se rozesmál "Tak ať!" Pak se na něho zavěsil "Já mu to nikdy neodpustím! Nikdy…"
Alex mu položil ruku na rty "Tiše."
"Alecu? Cyrile? Alexi?" Abbel zavolala do tiché noci a odpovědí ji byla ozvěna, jak se její hlas odrážel od stěn hradu. "Samozřejmě! Ale to si někdo šeredně odskáče! To halekání a křik tu dlouho nestrpím! Rozumíte?! Jen počkejte, až přijdu na to, kdo z vás tří, to byl!"
Zavrzali dveře a na nádvoří vyběhl majordomus s lucernou v ruce.
"Viděla jste ho, slečno? Kde je, já ho dostanu."
"Jen běž Barre v klidu spát." Odpověděla Abbel.
"Dobrou noc, slečno." Barr se uklonil a zmizel.
Za Abbel se zaklapla okenice a Alex s Cyrilem měli zase čistý vzduch.
"Nikdy!" zopakoval Cyril.
"A co?" už mu to prostě nedalo. "Co mu nikdy nezapomeneš? A komu?"
Cyrilovi chvíli trvalo, než si v hlavě zpracoval otázky. "Francovi! Slíbil mi věrnost a pak se tahá s tím pidlookým dole z nálevny!"
"Snad nebrečíš?" Alex byl v koncích. "Počkej tu na mě, potřebuješ laskavé slovo, bohužel, to bych já asi nesvedl…"
Cyril si utřel slzy a pak si ustlal na kamenné podlaze. Alex se podíval k nebi "Ty, v nějž nevěřím, je tohle možný?" Rychlou chůzí se vrátil do stájí, do Cyrilovy pracovny a pak stanul na prahu své ložnice.
Vrhl se k posteli, kde našel spící Angelu. Na židli našel její šaty, vzal je do jedné ruky a ji do druhé. Otevřela oči, nejprve se ji na tváři objevil úsměv, ale pak mu div jednu nevrazila.
"Neblázni, Angie!" Mrštil s ní zpátky do postele, jak se lekl. Hodil ji do klína šaty "Oblékni si je a pojď za mnou." Angie se zamračila "A nevíš ty náhodou, proč bych to dělala?"
"Dlužíš mi laskavost, tak nereptej a pojď, nebo bude zle!"
Angela si přetáhla šaty přes hlavu a rychle ho následovala "Tohle si někdo pěkně odskáče, aby si věděl! Jen co se někdo z mého příbuzenstva dozví, co to se mnou provádíš!"
"Nereptej, jsem řek! A pojď…"
"No vždyť jdu." Ospale si přitom zívla. "A víš, kdo si to odskáče? Ty!" mumlala mu do zad.
Alex se zastavil a ona do něho v plný rychlosti vrazila, až se z toho posadila na zadek.
"Nestačím se divit, kde se to v tobě bere… Ještě nedávno jsi byla tichá a…"
"Nedělej chytráka a radši mi řekni, kam to jdeme?" Pomohl jí vstát. "To uvidíš, až tam budem."

"Vero-nico!" ozvalo se pod okny Johnyho domu. Lara se v rychlosti podívala na napůl spící Katarinu a rozeběhla se ke dveřím. "Ty jsi o-tevřela!" zamračil se Johny, který podpíral nevnímajícího Seana. "Jistěže…" ušklíbla se Lara. "Pojď dál, tvůj dům tě už čeká!" Johny vstoupil do dveří a spustil Seana na židli v jídelně. "Čeká mě jen dům?" zeptal se po chvíli, kdy přemýšlel, jak nejlépe zformulovat myšlenku. Za jeho nevýřečnost však mohl nejen jazyk, který se mu lepil na patro, ale i Lařin zjev. Měla šaty v límečku natržené a odhalené rameno. "Tvůj dům a vše, co je v něm." Zasmála se Lara. "Vše?" zeptal se Johny a pohlédl do rohu na Katarinu, která už snila svůj sen. "Vše, co ti patří!" zamračila se Lara. "Já… Nemyslel jsem…" "Ano, ty často nemyslíš." smála se Lara. "Oba spí." Konstatoval Johny a ignoroval Lařinu poznámku. "Mám je vzbudit?" zeptala se uličnicky Lara. "Opovaž se!" zavrčel Johny a přiskočil k ní. Lara couvla. "Dobře." špitla. "Nevzbudím je…" zamrkala na něj, otočila se k němu zády a rozeběhla se po schodech nahoru do své ložnice. Opilý Johny to pochopil jako jakési pozvání a zdvihl k ústům Katinu nedopitou sklenici medoviny, jedním lokem ji vypil a vydal se za Larou. "Kdepak jsi, má paní?" zavolal na patře. Odpovědí mu ovšem bylo jen ticho. Johny nakoukl do dveří pokoje, ve kterém byli všechny uloupené šaty. Nevěděl, jak to udělala, ale stála tam, uprostřed pokoje, a usmívala se něj. Oblečená do krajkové noční košile se zeptala: "Líbí?" Přikývl. Lara se zasmála a rozeběhla se ven z pokoje. Zaraženě se za ní díval, zavrtěl hlavou a znovu se vydal za ní. Zaslechl ze své ložnice její smích. Rozrazil dveře dokořán a vrazil dovnitř. "Na co máš košilku, Veronico?" zeptal se a rozhlédl se po pokoji. "Přeci nebudu běhat po domě nahatá." Zasmála se Lara a vykoukla zpoza postele. "Jsi moc rozmazlená! Víš jak drahé šaty jsou?" "Vím. Jednou jsem dostala šaty darem. Byli ve váčku, který jsem měla s sebou. Ale už je po nich veta." povzdychla si. Johny se zamračil. "Moc ti to sluší, ale ta košilka sotva vyjádří tvou krásu." Lara se začervenala a potácivě se rozeběhla proti němu. "S lichotníky není radno si zahrávat." "To říká tvá sestra?" Lara se ušklíbla. "Sice nevím, jak je možné, že víš o Angie, ale momentálně je mi to jedno. Je někde se svým snoubencem a ani jí nezajímá, co je se mnou." "Nic s tebou není!" zasmál se Johny. Lara chvilku smála, než jí došel ten dvojsmysl. Vylezla na postel, popadla jeden z polštářů a hodila ho po něm. Johny nestihl zareagovat a tak ho polštář zasáhl přímo do obličeje. Lara se začala smát, a proto si nevšimla, že se Johny vrhnul za ní. Popadl ji za boky a přitiskl na postel. Lara se ale nehodlala vzdát jen tak lehce. Jednu nohu měla těmi Johnyho, takže když ji pokrčila v koleni, Johny se reflexivně nadzvedl a Lara mě možnost mu pláchnout. To se jí sice nepodařilo úplně, ale alespoň se dostala na kolena. Chytil ji za kotník a přitáhl zpátky. Otočila se k němu čelem a strčila do něj. Zatvářil se překvapeně, když zjistil, že balancuje na okraji postele. Rovnováhu si však udržel a znovu se vrhnul za smějící se Larou. Popadl ji za zápěstí a pevně ji přitiskl k posteli. Nemohla se ani pohnout. Cítila na sobě jeho pevné, vypracované tělo. Co zmohla proti němu? Tiskl se k ní každým kouskem svého těla, ona se zmohla jen na tiché zasténání. "Bojíš se?" zašeptal. Lara pokrčila rameny. Podíval se jí do očí, ale strach z nich nevyčetl. Políbil ji na tváře a čelo; ovládl se z posledních sil se odtáhl. "Co se stalo?" zeptala se Lara, která měla tváře celé rudé. "Nesmí se ti nic stát!" řekl chladně. "Taková je smlouva." "Smlouva? Tak o to jde?" zašeptala. "Mě na žádné smlouvě nezáleží!" "Ale mě ano! Buď jenom ráda, že tě nechám být!" "Necháš? Proč?" špitla. "Nechceš mě? Nelíbím se ti!" Johny se zhluboka nadechl a v duchu se proklínal za lež, kterou se chystal vyslovit. "Ne!" Lara si sedla na paty a složila ruce do klína. Na zápěstí jí přistála slza. Jediná. Víc jich tu noc neuronila. Otřela si tvář a slezla z postele. "Kam jdeš?" zeptal se. "Někam, kde si nebudu připadat tak hloupě!" odsekla. Johny se zamračil a lehl si do postele. Věděl, že ven Lara nepůjde.

Cooper se chvíli potuloval kolem panství a po dlouhém přemítání se rozhodl navštívit svoji matku v Londýně. Její dopis, který mu poslala, ho moc znepokojoval. Musel se rozhodnout mezi matkou a Paulou. Nakonec zvítězila žena, která mu i přes nepřízeň osudu dala život a vychovala ho tak, jak nejlépe mohla a jak to jen u královského dvora šlo. Jako syn služky neměl moc pěkné dětství, ale přítel jeho matky, mnich Frederiko mu ho vylepšil alespoň o předčítání z bible. Ta spousta příběhů bylo vlastně jeho dětství.
Cesta byla zdlouhavá a dostavník byl příšerný. Lidé byli cítit močí a vším, co se na nich za špínu přichytilo. On se myl každý den, i když trendem bylo úplně něco jiného. Byl úplně zdraví a na nějaké hloupé pověry nevěřil. A dnes, když viděl Paulu, se mu před očima vybavila matka, která ho několikrát varovala před krutostí panstva. Ale on věděl, že Paula je jiná. Věřil tomu! Viděl jí to v očích… Byla to sice rozmazlená slečinka, ale se srdcem na tom správném místě. Měla ho celé ze zlata. Ušklíbl se. Jak se totiž potvrdilo, jeden takový Pán na svoji krutost a bezcitnost doplatil.

"Sakra Maxi, co se tady stalo?" ptal se druhý den ráno polohlasně podrážděný Henry. Hlavu měl jako střep a žaludek se mu nepříjemně houpal. "To bych taky rád věděl." zavrčel Max a pohledem přejel nepořádek, který v domě způsobila děvčata při své večerní zábavě. "Kde jsou ty dvě?" zeptal se Henry. Max se zamračil. "Laru jsem neviděl od té doby, co utekla z ložnice a o Katarině nevím už vůbec…" "Moment…Z ložnice? Utekla? Maxi, ty kujóne, cos to tu v noci prováděl?" zašklebil se Henry. "Nic, rozumíš?" obořil se na něj Max. "Co jsi té chudince provedl, že utekla?" ušklíbl se Henry znovu. "Řekl jsem, že se mi nelíbí." "Cože?" vykulil oči Henry. Max pokrčil rameny. "Jinak bych ji nedonutil, aby mě nechala dnes v noci spát." Henry se ze srdce zasmál. "Ty máš jediný štěstí, že ta holka nepozná, kdy ji chlap chce a kdy ne."

Než co Angela s Alexem sešli tajné schodiště, Alex proklínal sám sebe za to, že pro ni vůbec chodil.
Když už byli skoro dole, už to nevydržel. Přitiskl ji ke stěně a políbil. Zaraženě zadržela dech a div se mu nesesypala v náručí, když ztratila balanc a musela se o něho opřít.
"Cyril se opil a teď naříká, jeho přítel ho zradil, potřebuje útěchu. Prostě nejsem schopný říct chlapovi, a už vůbec ne bratrovi, že mu slzy za žádnýho muže nestojí…"
Angela na něho koukala vyjeveně "Neutahuj si ze mě! Rozumíš? Neutahuj."
Zavrtěl hlavou. "Je to pravda, vážně. Pojď se mnou a poslechni si ho!"
Chtěl odejít, ale nedovolila mu to. "Proč jsi mě políbil?"
"Ale no tak, Angelo…"
"Ty už se nezlobíš?"
"Chceš to vědět? Ale nečekej nic světoborného! Prostě jsem tě musel nějak umlčet."
"Nic to pro tebe neznamenalo, si chtěl říct!" zavrtěla hlavou "Proč tu vlastně jsem? Kvůli jednomu otřesnému článku, který by mi zkazil celý život? Ale pověz mi, nejsi náhodou ty to neštěstí, který mi zkazí život?!"
Pohladil ji po tváři. Bylo mu ji líto a musel si přiznat, že nemá pravdu. "Už jsem ti ho zkazil drahoušku, ale pravda je ta, že sis ho nechala zkazit i ty sama…"
Otevřela oči dokořán. "Ty se mi vysmíváš?!"
"Ano. Strašně se mi líbí, když se zlobíš…" Praštila ho po hlavě. "Dovedeš nás už konečně k Cyrilovi?"
Vzal ji za ruku a vedl ji za sebou stájemi až na nádvoří k arkádám, kde nechal toho zpitého pitomce. "Tady je." Angela se k němu sklonila a Cyrila tak pokryla přikrývkou ze svých vlasů.
"To si ty, Franci?" zeptal se Cyril, když otevřel oči. Angela ho pohladila po paži "Ne švagři, to jsem já, Angie…" Odstoupila a zadívala se prosebně na Alexe. Ten pomohl Cyrilovi na nohy a mlčky ho dovedl do hlavní síně. Angela pochybovala, že Alex potřeboval pomoc, jak viděla, vše proběhlo bez problémů. Teda, jen do chvíle, než se Cyril opět rozplakal a sesypal se na schodech. Byl jak malé dítě, kterému se ztratí hračka. Vyzařoval z něho smutek a pokoření, které Angelu potrápilo u srdce. Sehnula se k němu a pohladila ho po tváři. Už měla na jazyku Alexova slova, ale pak se zarazila. Tohle on nechce slyšet!
"Cyrile? Víš, co mě napadlo?"
Zavrtěl hlavou a pak jí schoval do dlaní. "Připadám si hloupě, takhle byste mě neměla vidět, slečno Bowelová." Zavrtěla hlavou "Ale proč pak ne? Myslíte, že to ponesu dál?" Posadila se vedle něho, během toho si všimla, že se Alex ztratil. Kam jenom šel?!
"Ne. Nechám si to pro sebe! Víte Cyrile, ale měl by jste se sebrat!"
Vstal "Asi jsem už vystřízlivěl, protože se mi chce moc brečet!"
"Jestli to jsou ale slzy pro toho lumpa, nemá to cenu." Angela také vstala a zvedla k němu hlavu. "Sice jsem to dříve odsuzovala, ale potom, co jsem poznala vás… Já vám vlastně závidím."
Cyril se rozesmál "A co? Pozvracenou košili?"
"To jsem zrovna nemyslela… Pojďte, ukažte mi, kde máte ložnici a půjdete spát." Usmála se mile.
"Lepší ženu si můj bratr najít nemohl. Pro milá slůvka nechodíte daleko." Zašklebil se, pomyslela si, že to nejspíš měl být úsměv, ale bylo na něm znát, že mu ta přetvářka stála hodně síly.
"Tak jdeme." V tu chvíli se jí za zády objevil Alex. Vzal ji za ruku a políbil ji. Cyril si však ničeho nevšiml. Pevně se držel zábradlí a s koleny těžkými jak olovo, se škrábal v kolíbavém rytmu do schodů. Angela vyškubla Alexovi ruku z dlaně a přispěchala Cyrilovi na pomoc.
Když stanuli na prahu Cyrilovi ložnice, Angela špitla "Děkuji. Přeji krásnou noc." Počkala, až se za ním zavřou dveře a pak si to namířila do Alexovi ložnice.

Lara se oblékla do upnutých šatů s kratšími rukávy. Vypadalo to, že bude po bouřce krásný den. Šaty jí sice byli trochu delší, ale za to byli lehké a vzdušné. Nebude jí v nich velké teplo. Po tom, co jí Johny řekl předešlé noci měla náladu pod psa. Ale řekla si, že na sobě nedá nic znát. Půjde dolů a bude se usmívat jako nikdy. V duchu se modlila, aby tu patálii už měla za sebou a nemusela toho sprostého pacholka už nikdy vidět. Zapřísáhla si, že si vezme prvního muže, která ji bude schopen zabezpečit a chránit před takovými pobudy. Když přišla do kuchyně, čekalo na ni překvapení. Katarina seděla rozvalená k křesle a držela se za břicho, vedle ní seděl Sean s mokrým hadrem na hlavě a Johny uklízel střepy. To byl patrně to jediné, co zbylo z porcelánové mísy, kterou Lara večer omylem shodila ze stolu na zem. Kousla se do rtu, šla k Johnymu a vzala mu z ruky koště. "Udělám to!" řekla. Johny se napřímil: "Tobě není špatně?" Je mi špatně z tebe, pomyslela si Lara. "Ne." usmála se křečovitě. Johny se zatvářil zmateně. "Tobě snad ano?" "Ne, ale…" "Tak kde je problém?" V duchu pomalinku začínala spřádat plány o pomstě.

Svatba na dvakrát >> 16

Sun, 20 Mar 2011 09:44:33 +0100

**Je těžké vyhnout se žárlivosti, jestli toho druhého milujeme více než sebe. **

16. kapitola

Nad zemí se držela ranní mlha; hustá a vlhká. Paula si přitáhla plášť více k tělu, aby jí neutíkalo teplo. Obrátila se tělem k Haywire Millu a zamávala na Ferguse s Helgou, kteří jí vyprovázeli. Poté pobídla koně patami a rozjela se po stopách svého otce, jenže ne do Londýna, ale do přístavu v Exmooru. Cítila se povinná sdělit příbuzným svých přítelkyň, že mají problémy, i když samy nechtěly, aby se jejich rodina cokoliv dozvěděla. Z toho, co sestry říkaly krátce po příjezdu na tvrz, Paula pochopila, že jejich dědeček ani strýc by nepřenesl přes srdce, kdyby zjistil v jakém jsou maléru.

Počasí jí ale nepřálo. Černá mračna se jí stahovali nad hlavou, která změnila během chvilky barvu ze světlé na hnědou. Paula přemýšlela o kolíčku na nos, ale Fergus jí ujistil, že si brzy na nepříjemný zápach zvykne. Větší radost měla však ze své tmavé pleti, za kterou mohlo ořechové mléko, jenž jí Helga rozetřela po pokožce barvy slonoviny. Připadala si jako jiný člověk a měla radost; takhle jí nikdo nepozná a až dojede do Irska, dá se do pořádku, aby jí nevyhnali jako nějakého tchoře.

"Slečno!" ozvalo se Paule za zády. "Fergusi. Děje se něco?" ptala se zmateně Paula. "Ano, slečno. Nemůžu vás jet samotnou. To je hotová sebevražda! A váš otec by mě dal pověsit za kulky do větru, kdyby zjistil, že jsem vám nezajistil patřičnou ochranu."

Paula se usmála a trhla otěžemi. "Jedete bez sedla?" podivila se.
Fergus pokrčil rameny. "Neměl jsem moc času...Znáte Helgu, vyhnala mě a ještě na mě mávala koštětem, že mě zabije, jestli se vám něco přihodí..." "Jak tak poslouchám, tak vám hrozí nebezpečí na každém kroku..." uchechtla se Paula. Fergus přikývl "A pak si má člověk vybrat, jak naložit se svým životem, aby jednal tak, že ten život neohrozí..."

Paula se ze srdce zasmála."Lepšího společníka jsem si přát nemohla." zamrkala na něj. "Lichotíte mi slečno, ale mohla." ušklíbl se. "Ale, ale.. Kohopak?" Fergus zavrtěl hlavou. "Nechte to bejt.. Jen zase melu z cesty." usmál se.

Přikývla. "Dobře... Když teď na to nejsem sama, mohl by jste mi pomoc rozluštit cestu do Exmooru... S vámi mi to bude trvat kratší dobu." Vytáhla z brašny zežloutlou mapu a podala mu jí. Fergus se rozesmál "Probůh..." Lapal po dechu a rudl, jak mu chyběl vzduch.

"Děje se něco?" podivila se Paula jeho reakci.
Přikývl, pak složil mapu a zastrčil si jí za lem košile "Ještě že měla Helga předtuchu... Ta mapa je sto let stará... Některé cesty už dávno neplatí..." "Až se vrátíme domů, budu jí muset poděkovat za to, že jsem se neztratila..." Paula byla červená studem, zamrkala "Ehm... Máte náhradní plán cesty?" Fergus se zasmál "Bez urážky..." natáhl vzduch mezi zuby a pak vydechl "Ach ty ženy!" Zaťukal si na hlavu "Mám v hlavě mapu celé Anglie... To víte, už je to nějaká doba, co jsem začal pracovat pro vašeho otce..."

"Ano?" ušklíbla se Paula. "Překvapivě. Viděl jsem spoustu věcí slečno. A bylo i hodně těch, které jsem nechtěl vidět. O takových věcech bych vám neměl vyprávět. A taky nebudu!" "Nebudete? Ale proč? Co mohlo být tak špatného?"

Poškrábal se na hlavě. "Nelíbila by se vám moje odpovědět..." zahleděl se na šedivou oblohu a semknul rty "Skvělé! Rychle ujíždějte, vidíte támhle ten kopec? Tak za ním už prší..." Paula se ujistila, že je tomu skutečně tak a pobídla klisnu do klusu, aby dostihla Ferguse, který se držel několik metrů před ní. "Nedaleko od sud je stará stodola... Dáme se tam dokupy..." Jeho slova přerušil ohlušující hluk hromu. Paula sklonila hlavu a dorovnala běh klisny s Fergusovým grošákem. "Dáme se tam dokupy a poté vyjedeme v tomhle nečase... Nesmíme moc ztrácet čas." doplnila ho Paula.

"Jste si tím jistá?" zamračil se Fergus. "Naprosto!" Jen co to dořekla, spustil se déšť.

Lara s Katarinou seděli v křeslech u stolu v Johnyho domě. Na stole stála kvůli celodennímu šeru zapálená svíčka, mísa s jablky a dva ohromné hrnky s bylinkovým čajem. "Jsou to hovada!" prolomila ticho, ve kterém bylo slyšet jen praskání ohně v krbu Katarina. "Ano, to jsou." přikývla pohoršeně Lara. "Sean mi vyprávěl, jak se tu chovají k ostatním ženám." špitla Katarina a Laře bylo jasné, že myslí místní děvky. "Ano?" zeptala se. Katarina se zprudka nadechla.
"Když jeden muž s jednou z nich ten skutek učinil, hodil ji jinýmu a takhle s ní všichni jebali." ozvalo se ode dveří. Lara otevřela ústa a vyděšeně těkala očima z jednoho muže na druhého a pak zpátky na Katarinu.

Pootevřené dveře vpustili do sednice průvan, jež si pohrál se svíčkou a plamínek na chviličku skomíral. Katarina se ho snažila udržet dlaněmi, které dala okolo knotu a otočila hlavu k mužům: "Zavřete, prosím."

Johny přikývl a jemně kopl do dveří, které se s lehkým klapnutím zavřeli. Sean si přitáhl židli a přisedl si k dívkám. "Nebyla to hezká podívaná. I mě se z toho dělalo špatně!" otřepal se. Lara se opatrně napila horkého čaje. To voňavé teplo ji příjemně hřálo a částečně i uklidňovalo. "A proč tomu někdo nezabrání?" trhla podrážděně hlavou. "Mohla by se tu zřídit nějaká pravidla... Ty zvířata by se mohli chovat alespoň trochu lidštěji. Lidský život..." Někdo jí pod stolem jemně nakopl do kotníku. Podle podmračeného pohledu poznala, že je to Johny.
"Ne tak na hlas, drahá." mrkl na ní spiklenecky.

"Opravdu si myslíš, že by je nějaký pravidla zklidnili?" zeptal se ironicky Sean. Lara odvrátila pohled od Johnyho a mučednicky se na Seana zašklebila. "Zřejmě ne. Za takové chování by ženu v lepší společnosti čekala snad jen šibenice." Katarina přikývla. "To je pravda. Tetička Maira je nadosmrti mrzák, protože podvedla strýce." "Co jí udělali?" špitla Lara. "Rozdrtili jí kolena."Johny si povzdechl. "To není dobré téma před spánkem, děvčata. Nebudete se bát?" zasmál se, aby maličko protrhl tu napnutou atmosféru.

Lara se i přes to oklepala. "To bych v životě neudělala!" zavrtěla hlavou, nevšímaje si Johnyho poznámky. "Vážně? A co kdyby byl tvůj manžel impotentní?" ušklíbl se Johny. "Tak bych šla do kláštera." založila si ruce na prsou.

Johny se rozkašlal smíchy a Sean kroutil hlavou "Ach vy ženy..."
Kat se postavila a založila ruce v bok "Ale..." zvedla tázavě obočí "...Ale oběd ti dnes chutnal, že?" řekla škádlivě s poťouchlým úsměvem.

"Já jsem neřekl, že nemám rád ženy." bránil se Sean. "No ještě, aby jsi měl rád muže. To by tu tak scházelo!" popadla se za hlavu Lara. V tu ránu se dům rozezněl Johnyho hlasitým smíchem. Když Katarině došla Lařina narážka na muže, začala se smát také a po chvilce už se smála i Lara. Jediný, komu to nepřišlo vtipné byl Sean.

Kat na tváři vykouzlila líbezný úsměv "Ale no tak Seane...Nic si z toho nedělej, my přeci víme, že máš zálusk jen za zadky v dámský sukni..."
"Zajímalo by mě, jak by to dopadlo, kdyby v té sukni nebyla ženská prdelka..." přidal se k posmívání Johny. Sean zrudl až po kořínky vlasů vztekem a poté prudce vrazil pěstí do stolu.
"Jen aby si v tý sukni nebyl ty Ma...Johny!" vyhrkl Sean a pak semknul zuby pevně k sobě "Asi by ti to nebylo nejpříjemnější, kdybych ti do za..." Lara spadla samým smíchem ze židle a zůstala ležet, popadajíc se za břicho."Opovaž se do dopovědět!" varovala ho Kat, která tušila, kam těmi řečmi Sean míří.

"Nech toho, Katarino! Chováš se jako moje stará!" zavrčel Sean. Katarina obrátila očima v sloup a mávla nad tím rukou. Lara s Johnym se už tak dobře bavili na jejich účet. Kat se zablýsklo v očích. Nikdo netušil, jestli vztekem, či to byly slzy. Ihned se otočila a zmizela ve vedlejší místnosti. Nastalo hrobové ticho. Sean se zahleděl do země a přemýšlel, zda jít za ní. Nakonec se zvedl a s omluvným gestem zmizel v druhých, vchodových dveřích. Lara s Johnym osaměli, každý s pohledem upřeným do jiného rohu sednice.

Angela si s lupnutím v zádech lehla, už usínala za pochodu, když vycházela schody do Alexovi ložnice. Když tu usínala poprvé, připadala si hloupě, protože chudák Alex vězel ve věži, ale už si zvykla, že tu s ní není. Aby pravdu řekla, jeho svůdné pohledy jí ani trochu nechyběli. Zamyslela se nad tím. Musela si připustit, že sama sobě nalhává, jako všem ostatním, to co vůbec není pravda.
Převalila se na bok a otevřela překvapeně oči, to když ucítila čísi teplé tělo. Leknutím se odvalila, spadla z postele a se syknutím z pod sebe vyprostila ruku, kterou si zalehla. Uslyšela dušený smích, který po chvíli ustal. V ložnici opět nastalo ledové ticho.
"Angie? Jsi to ty?" zeptal se ze tmy jeho hlas. Vystrašeně se přikrčila.
"Co tady děláš?" ozvala se vztekle Angie. Hlavně proto, že jí utekl tak brzy!
Chtěla na něho zaútočit. Neuvědomuje si toho, že je nahá, ale shodil jí z postele. Tak se opět ocitla na ledové podlaze.
"Vyhazuji tě ze své postele. Ještě nejsme manželé, tak za mnou nelez." řekl otřesně ledovým hlasem. Z té sršící nenávisti ji přinutil k útěku. Stáhla z postele přikrývku a s narůstajícím vztekem vyběhla z místnosti. Běžela hledat úkryt k Abbel. Ta měla ložnici hned na druhém konci chodby. Angie se div nepřerazila o shrnutý koberec. Věřila, že po tak bouřlivém dni bude mít alespoň večer klid, ale mýlila se. Alex ji chytil kolem pasu a vtáhl do dveří, které kryl těžký zelený závěs. Když si uvědomila, co se vlastně děje, chtěla začít křičet. Z hrdla však nedostala jedinou hlásku a tak jen s vytřeštěnýma očima hleděla do tmy.

"Mlč." přikázal jí tichý hlas v blízkosti jejího ouška. Odstrčil ji od sebe a Angela dopadla na polstrovanou pohovku. Ozvalo se škrtnutí a poté široká ramena ozářilo měkké oranžové světlo. Zachvěla se, když si uvědomila, že je Alex také nahý. S bláznivou představou o útěk se překulila přes opěradlo pohovky a přikrčila se.
"Sice k tobě jsem otočený zády, ale věř, že neutečeš. Tady jsem doma já, ne ty!" klidně se otočil a zapátral pohledem ve tmě. Cítila, že se na ni dívá. Těžce polkla, rychle zkřížila ruce na prsou a otočila se k němu zády. Ramena se jí rozklepala pláčem.
"Ale no tak, nefňukej…" usmál se. "Ehm… Ráda chodíš spát nahá, drahá Angie?" Rozpustila si vlasy s tím, že by snad mohly něco skrýt a poté zavrtěla hlavou. "Jen nemám co na sebe…" Pokoušela se uklidnit. Říkala si, že to nic není. "Kdo tě pustil z věže?" řekla nepříliš přesvědčivým hlasem. "Snad se mě nebojíš, potvoro!" řekl ochraptěle. Slyšela jeho šouravé kroky po kamenné podlaze a po zádech jí přeběhl mráz. Zavrtěla hlavou.
Ucítila na pravém rameni jeho teplý a přerývaný dech. Určitě zuří. Snažila se nemyslet na pomstu, na kterou určitě musel celý týden strávený o samotě myslet. Otočila se k němu čelem.
"Pustíš mě? Chce se mi spát…" Na důkaz toho si zívla a chtěla projít kolem něho.
"Prr kotě, prr…" Chytil jí za zápěstí a přitiskl k ledové zdi. "Ne tak rychle." V očích se mu výhružně blýsklo. Takže opravdu zuří. Angela si povzdechla.
"Jak si se dostal…" "Jak jsem se dostal z věže?" skočil jí do řeči. "Dejme tomu, že mě někdo pustil. Ten někdo byl tak hodný a schytal to místo tebe!" s trhnutím ji pustil. Pobaveně se zasmála. "Snad ne Alec." Podmračeně se na ní podíval. "Myslím, že si to s tebou ještě vyřídí, bejt tebou, nesměju se!"
"Ty bys byl schopný praštit ženu?" vyhrkla. "Ne." ohradil se. "Ale teď jsi to řekl! Myslel sis, že jsem to já, tak jsi mu jednu vrazil." Chtěl oponovat, ale vyrazila mu tím dech. "Ne, to jsem neřekl! Sakra, ženská, mlč." Pohrdavě pokrčila rameny: "Jak je libo." Chtěla ho znovu obejít. "Kam myslíš, že jdeš?" "Už jsem ti to řekla. Jdu spát."

"Kam to šel?" zeptala se Lara po chvíli. "Nejspíš se opít." pokrčil rameny Johny a pohlédl jí do očí. Lara ty své přivřela, poté zavrtěla hlavou a odvrátila pohled. Zase jí někoho připomínal. "Neměl bys jít za ním?" zeptala se Lara, rezervovaně se zvedla od stolu, sebrala oba hrnky a odnesla je do kuchyně.
"Hned se vrátím." řekl Johny a pohladil ji po vlasech. "Vrať se, kdy chceš. Nejsem tvá chůva!" odsekla Lara. "Ne, to nejsi!" řekl klidně.

Pak se i za ním zavřeli venkovní dveře a Lara osaměla. Ne však na dlouho. Z kuchyně vyšla uplakaná Kat a očima rudýma od pláče.
Lara odložila hrnky a podala jí bílý kapesník, který dnes vylovila z Johnovi kapsy kabátu. "Neplač Kat, za to nám chlapi nestojí." položila jí ruku na rameno a pak si jí přitáhla k sobě, aby jí mohla obejmout. "Podívej se na mě." Kat se podívala. "A teď mi slib, že budeš silná."
"Když mě se to dotklo. Já se snažím...Snažím se a pak se mi to takhle vrátí..."

"Ale, no tak... To bude zase dobré." chlácholila ji Lara. Katarina se zoufale svezla k zemi, v rukou žmoulala kapesníček. Lara si povzdechla a posadila se koberec vedle ní. "Upřímně se modlím, abychom už odsud byli co nejrychleji pryč." zašeptala Lara, i když si v duchu musela uznat, že se jí po pohodlném domě bude stýskat. Smutně se porozhlédla po pokoji. Opravdu krásný dům, který má velice okouzlujícího majitele.

Katarina napůl vzlykla, napůl se zasmála. "To, že odjedeme, nepomůže!" "Ale ano! Seana pak už v životě neuvidíš a bude to zase v přádku." Katarina vzhlédla. Chtě nechtě musela poslední svou poznámku spolknout, protože by prozradila, že tihle dva pánové žádní proradní ničemové nejsou. Tedy alespoň v to doufala. Utřela si proto oči a pokusila se usmát. "Kam odešel?" "To netuším." pokrčila Lara rameny. "Fajn. tak ať si tam třeba shnije!" zamračila se Katarina a vyškrábala se na nohy.

"Hrozné počasí!" oklepala se Paula, když se schovali do stodoly. "To jo... Podle mě jen tak pršet nepřestane." "Tak ať! Fergusi, chci být minimálně v půli cesty do Irska, než se otec vrátí domů a zjistí, že jsem pryč." "Ale tohle je o zápal plic. Nevím jak vy, ale já mám jenom jedno zdraví."

Paula se zamyslela. "Budeš mít ten pěkný domek dole u jezera… A pěknou ženu k tomu…" Fergus si povzdechl: "Dobře, dobře." Potom se rozesmál. "Ale ten domek stačí, ženskou ani za nic..." Vytáhl z brašny nepromokavý plášť a poté se zamyšleně podíval na svojí paní. "Zřejmě máme málo vybavení..." podrbal se nad čelem a poté vyskočil na hřbet svému hřebci "Chviličku strpení..." přehodil si přes sebe Paulinu pláštěnku "Tu si půjčím, za chvíli jsem zpátky..." Tázavě se na něho podívala "Vrátím se na Haywire Mill... Takhle by jsme nemohli pokračovat v cestě..."

Než stačila jakkoliv zaprotestovat, zmizel v dešti. "Bezva." povzdechla si a posadila se na seník. "Co tu budu dělat?" ptala se sama sebe. Podepřela si bradu rukou a rozhlížela, co se v jakém koutě skrývá. Jenže stodola byla prázdná a vypadalo to, že si musel dát někdo pořádnou práci s tím, aby vydrbal podlahu. Zvedla se s tím, že dá koně ke korytu, do nějž stékala dešťová vody, ale její plán jí překazil žebřík, který vedl do patra stodoly. Milovala půdy!

Už jako malá prolezla všechny kouty otcovy tvrze. Znala ji lépe než jakákoliv služebná. A teď odolávala pokušení vylézt po žebříku nahoru a alespoň se podívat, co se skrývá v podkroví opuštěné stodoly.

Položila dlaně na laťku a nadechla se. Toužila po dobrodružství, jaké se skýtalo v objevování nových věcí. Pomalu zvedla pravou nohu a byla na žebříku. Už se nedokázala ovládat a zakázat si vylézt nahoru, i když dobře věděla o bídném stavu žebříku. Když už byla skoro nahoře, všimla si, že nějaké laťky chybí... Podívala se dolů...Byla už tak blízko cíle! Usmála se a pokračovala. V tu chvíli jí došlo, že udělala zřejmě chybu. Žebřík její váhu nevydržel, v půli se přelomil a ona zůstala vyset na jednom z trámů, který držel podlahu půdy. Zastavilo se jí srdce zděšením a v jednu chvíli skoro až vykřikla, ale stažené hrdlo jí to nedovolilo.

Rozhodovala se, co udělá a zároveň se snažila uklidnit. Snažila se přitáhnout k trámům, ale nešlo to. "Zatracená sukně!" nadávala Paula. Začínala vážně uvažovat o tom, že si měla na cestu vzít raději kalhoty.

Pohlédla dolů a zatočila se jí hlava. Ruce jí boleli, jak se snažila udržet, aby nespadla. "Vejška je to teda pořádná..." řekla si sama pro sebe. Vyhekla, když jí cosi přešlo přes ruku. "Krysy?! Proboha!" vykřikla a pustila se. Za strašného jekotu se zřítila dolů. V letu si ještě stačila zakrýt oči a modlila se, aby si nic nezlomila. S žuchnutím dopadla na zem. Chvíli zůstala ležet, poté začínala pomalu zjišťovat, že může hýbat končetinami.

"Kam máš namířeno?" zeptala se Lara a postavila se ke dveřím, aby Katarina nemohla odejít. "Pusť mě!" řekla nepříčetně Kat. Pak sklopila oči "Pusťte mě prosím, Laro..."

"Nepustím tě! To říkám jako přítelkyně, ne jako tvá paní!" zamračila se Lara. "Ale..." "Žádné ale, Katarino! Tenhle dům je pro nás teď to nejbezpečnější místo v údolí a přesto není dost bezpečné! Nemáme teď žádnou ochranu. Upřímně doufám, že v pořádku přečkáme dnešní noc." řekla Lara a zabezpečila vchodové dveře závorou. Zdálo se, že její proslov Katarinu dostatečně přesvědčil, aby zůstala.

Lara se na přítelkyni usmála. "Nemyslíš, že tady nám bude líp? V teple a suchu..." Vzpomněla si, že dopoledne pekla. "A určitě nebudeme o hladu. Od včera mám na pekáči husu..."
Kat vyvalila oči "Ale ne..." "Copak?" "Ty jsi pekla?" zeptala se obdivně.

"No, zkoušela jsem to." začervenala se Lara. Úmyslně Katarině zamlčela, že se jí to povedlo až na druhý pokus. "Tak to určitě ochutnám." usmála se Katarina.

Lara byla potěšená změnou Katiny nálady a posadila jí ke stolu. "Vydrž... Připravím ti takovou večeři, na kterou jen tak nezapomeneš..."

Mezitím, co Lara v kuchyni připravovala jídlo, bavila se na dálku s Katarinou, která obdivovala tapisérii, která visela na zdi mezi okny. Ty byli zahaleny těžkými závěsy, díky nimž nemohl dívky zvěnčí nikdo pozorovat. "Tak a už se to nese!" zahlaholila Lara a postavila na stůl dva talíře. Katarině se při pohledu na husu a bramborové knedlíky polité omáčkou sbíhali sliny.

"Posaď se a dej mi ještě minutku, musím se vrátit pro lžíce..." Lara se ztratila v kuchyni a za chvilku byla zpátky. Podala Kat lžíci. "Tak dobré chutnání..." "A bez povídání?" zeptala se Kat. "Hmm.. myslím, že povídat bychom si mohli." zasmála se Lara a pustila se do jídla.

"Je to výtečné..." pochválila jídlo Kat, jež se husí kůžička rozplývala na jazyku. "Johny musel být určitě spokojený..." "Vlastně dostal tu první, tu nepovedenou." zasmála se Lara. Katarina nevěřícně vykulila oči. "Naštval mě!" bránila se Lara. Kat se rozesmála na celé kolo. "Chudinka malý..." politovala ho Lara na oko. "Ty jsi číslo, Laro." škytla Katarina a chytila se za pusu. "Jejda. Počkej, najdu něco k pití." usmála se Lara. Když došla do kuchyně, zjistila, že došla voda a jí se na dvorek ke studni vůbec nechtělo. Otevřela proto skříň s Johnyho zásobami alkoholu.

Lara se nestačila divit, když spatřila tolik lahví. "Nevím, co vybrat..." Kat jí ochotně přišla na pomoc. Zahleděla se a poté vytáhla láhev se zlatavou tekutinou. "Co ochutnat něco ostřejšího?" pak se maličko začervenala a úsměv na tváři se jí prohloubil šibalstvím. Laře zajiskřilo v očích. "Skvělý nápad. Chviličku počkej, dojdu pro džbánky."

Katarina si spokojeně dmula ruce. "Vlastně budou obě strany spokojené." zakřenila se na Laru, když se vrátila. "Oni se také opijí a bude jim jedno, že jsme jim mi vypili jednu láhev." zamrkala na ni. Lara otevřela láhev a poté nalila až po okraj do džbánků. V láhvi toho moc nezbylo. "Však mi se zabavíme sami." uchopila džbánek a poté ho pozvedla k přípitku. "Tak na naše přátelství... A na to, abychom to všechno přežili."

Katarina přikývla a přiložila své rty k okraji džbánu. Do nosu ji praštila silná vůně alkoholu, ale to ji neodradilo. Vdechla tu vůni znovu a napila se.

Lara na ní hleděla přes okraj svého džbánu. "Jaké to je?" Kat se usmála "Ochutnej..." škytla si. Lara se rozesmála a trocha tekutiny jí vytekla ze džbánku. Kat kroutila hlavou a dusila smích. Lara si lokla a poté si přejela jazykem po rtech. "Ehm...Chutná mi to..." Kat výmluvně pokrčila rameny a nahnula hlavu na stranu. "Tak na zdraví..." Lara zavrtěla hlavou a chytla jí za ruku. "Na nás... a na lásku, kterou rozdmýcháme v hrudi našich zachránců!" Rozesmáli se a s ťuknutím to vše zapili. "Dobře..." hlesla při nádechu Kat.

Malko...Zoriontasuna?

Thu, 10 Mar 2011 22:35:49 +0100

Vítr foukal a rozhoupával lano. Lano, zavěšené na hrubém trámu. Vítr foukal studeně a prudce,jako by byl rozzuřený?

Lano se pohupovalo tam, kam šlo zmodralé tělo. Tam, zpátky, tam, zpátky... Dívka z kápí na to hleděla dost vyjeveně.

Byl to jen sen?! Na provaze vysel její život... S očima vyklovanýma supy a kalhotama u kotníků.

Skryla tvář do dlaní. Nikdo jí nesmí vidět plakat! Nikdo! Přála mu to, přála... Ale teď se cítila být provinilá.

Mohla za jeho hanebnou smrt! Tělo zemi opustilo se zvukem lámajícího se vazu, tak proč ne i jeho duše?

V tu chvíli se křoví nedaleko zachvělo... Její touha po smrti ji zahubila! Ale vždyť on si to zaslužil!

Pohltila ji tma a nic než ticho... Nenásledovalo nic. Prostě nic! Jen tichý pláč, který se jí vryl do paměti už v dětství...

Kdy byla živé, zdravé a krásné dítě... Teď je po ní veta.

The Enchanted Flute

Tue, 08 Mar 2011 21:50:18 +0100

The Enchanted Flute

As a lovely girl plays her enchanted flute, the silvery notes cause fairytale cities to rise from the flowers. Joyful children sail forth to a world of adventure in a boat drawn by magical butterflies, and a whole universe of hopes and dreams pours forth to fill the air. As with the young girl, within the spirit of each one of us are treasured hopes and dreams just waiting to be carried into the universe on the wings of magical butterflies. May your dreams be lifted on butterfly wings!

Kabát - Don Pedro :P

Tue, 08 Mar 2011 21:43:00 +0100

Kapitola osmá

Sat, 25 Sep 2010 11:41:11 +0200

Kapitola osmá

***

"Poznání pravdy jest zdraví lidského ducha…"

***

Elleanora se probudila jako první. Brend ležel vedle ní a svíral jí v pase svými dlaněmi. Vlasy, které měl delší, se mu maličko vlnily, spadaly mu do tváře a tvář zdobilo strniště vousů.

Za okny stále vládla noc a na obloze se třpytily hvězdy. Jasný srpek měsíce vrhal bílé světlo do sednice a v něm se honil prach, okupující sednici. Elleanora položila tvář do jeho oblý ramene; vnímala dráždivou vůni jeho vlasů. Otevřel oči a setkal se s jejím pohledem.

"Ahoj…" zašeptal tiše. Usmála se "Ahoj…" Pohladil jí po tváři a poté prsty zajel do vlasů, přitáhl si její tvář ke své a políbil. Přitulila se k němu a políbila ho na holý hrudník. Zívla si.

"Snad by si mě nechtěla spolknout?" Pokrčila rameny "Kdo ví…" usmála se "To víš, mám na tebe strašlivou chuť." Pozvedl obočí "Vážně?" Přikývla a zavřela oči. Únavou si znovu zívla "Vážně…"

Jeho ruka spočinula na jejích zádech; hleděl dlouze do tváře, v níž se odráželo měsíční světlo. Na dlouhé tmavé řasy a husté černé obočí. Úzké rty měla pootevřené a popraskané od nedávné nemoci. Byla na tom rozhodně lépe než před týdnem, kdy nemohla pomalu vstát z postele bez cizí pomoci.

Zaklonil na polštáři hlavu a díval se na klenutý nízký strop, dokavaď i jemu neklesly víčka únavou.

Hugh se převaloval na úzké posteli a nemohl přijít na to, proč se mu ten muž, do kterého dnes málem vrazil, zdá tak povědomý. Za okny začalo svítat, když mu konečně došli souvislosti! Ano, přesně tak nějak ho popisoval Jan. Určitě to byl manžel Bílé Labutě, který jí odvezl z Kellning Hellu, jinak…

Musel si přiznat, že je v koncích! Sedl si na svém lůžku, které bylo v roku malé komůrky, jež si pronajal v hospůdce na rohu ulice, kde se neustále něco dělo. Okno měl zatažené černým závěsem, který úzkou škvírou propouštěl sluneční svit a vedle postele jednu malou skřínku na osobní věci.

Hostinský mu doporučil si cennější věci dobře schovat, protože mu dům prolézalo nespočet malých zlodějíčků, kteří byli tak nenápadní, že prý nemá šanci je pochytat. Hugh si však myslel své! Určitě si z toho vybíral určitý podíl. Chtěl si loknout ze džbánku kořeněného piva, ale jak zjistil, byl prázdný.

"Bezva, ne jenže kradou, ale i…" Zvedl hlavu a v tu chvíli se uhodil o dřevěnou klenbu.

"Zatraceně!" zaklel. Shodil ze sebe peřinu a v dlouhé košili po kotníky vyskočil z postele. Odhrnul závěs a propustil do komůrky světlo, aby se mohl lépe ustrojit. Za nedlouho už vycházel se svou vycházkovou holý ze dveří se slaměným kloboukem na hlavě a s pohvizdováním smutečního pochodu. Celá ta věc a Andrejem mu ležela už nějakou dobu v hlavě; nemyslel na nic jiného, než jak by zjistil, kde se ztratil a jak umřel. Zvěsti se lišili a on nevěděl, jaké věřit. A když se dozvěděl, že Bílá Labuť byla onoho večera, kdy se jeho milý přítel ztratil venku v lese… Sázel na to, že bude něco vědět, i když šance byla hodně malá.

Podruhé za den je probudilo slunce, jež pražilo skrz skleněné tabulky skla. První se však tentokrát probudil Breand. Ležel s Ell v náručí a díval se jí do bledé tváře, kterou zdobil úsměv. V tu chvíli otevřela oči a usmála se "Podvádíš." Breand se podivil "Jak to myslíš?"

Ell se zavrtěla a položila hlavu na jeho rameno a poté mu ukazovák zabodla do zvedající se hrudi.

"Koukal si se a určitě si nespal." Obvinila ho s úsměvem. Zavrtěl hlavou "Snad si nemyslíš…" potom jí chytil za dlaň a položil si jej mezi nohy "Že s tímhle bych se dokázal jen tak dívat…" Elleanora prudce zrudla smíchy a poté od něho byla nucena odvrátit hlavu "Nemyslím…" "Tak to máš taky jediný štěstí…" pohladil jí po délce paže a poté ji políbil do vlasů "Miláčku, myslím, že je čas vstávat." Zakňourala "Proč?" a zachumlala se až pod nos pod peřiny. Breand se vymotal z přikrývky a přelezl jí. Položil nohu na podlahu a poté ji vrátil zpátky do postele "Zima…" konstatoval a s uličnictvím se jí podíval do očí. "Nemrač se, to ti nesluší." Ell se od něho odvrátila "A kam jdeš?"

Zajel pod peřinu a štípl jí do hýždě, až vypískla "Do ordinace…"

Zamručela "Aha." "Musím do práce, přece nebudeme o hladu." Usmála se "Já to chápu." Sedl si k ní na kraj postele "To je dobře, Ell." Políbil ji na rty, poté oblékl kalhoty, co se váleli vedle lůžka a u dveří natáhl vysoké kožené boty. "Nezapomeň na klobouk…" hlesla Ell, jenž byla smutná, že tu zůstane bez něho. Mrkl na ní "Ell?" Vzhlédla "Ano?" Udělal k ní dva dlouhé kroky a líbl ji na tvář a zašeptal "Miluju tě…"

...Menu...

Fri, 24 Sep 2010 21:59:23 +0200

..Třídění...

..Malá Qiny...
..Bílá Labuť...
..Slunečnice...
..Růže v trní...
..Každý sám...
..Ostrov Glaciosa...
..Noc změnila vše...
..Srdce v kalhotách...
..Smrt, láska, intriky...
..Svatba na dvakrát...
..Příběh jedné lásky...
..Zaláskovaný times...
..Přes překážky ke hvězdám...
..Thoughts my heart...
..Vrstvy společnosti...
..Si vis amari, ama...
..Legend...
..Cantes...
..Young...

Sweet fairy

Sun, 15 Aug 2010 21:46:16 +0200

~*~

Hleděla na prázdné bílé plátno, v ruce držela křídu a v hlavě měla duto, stejně jako dnes ráno on, když si klepal na hlavu a zdálo se, že klepe na dřevo. Rozesmálo jí to. A ona pak rozesmála jeho, když se pokoušela o to samé co on, ale nešlo jí to. Udělala dlouhou černou čáru, jež jí připomínala kmen stromu, jenž se jí tyčil nad hlavou v lese, kde se drželi v náruči a točila se s nimi zem. Ten pocit, kdy on dostal křídla a ona věděla, že je zřejmě už v sedmém, ne osmém nebi, jí polaskal na srdíčku. Poté se do ní s úsměvem zavěsil a ona mu pomohla. Chvíle s ním pro ni byli prostě kouzelné a nezapomenutelné. Udělala další čáru a opět se zamyslela. Pohlédla na borovici, která se kývala ve větru a vzpomněla si na kukuřici, kterou měla před očima, když usínala vedle něho s jeho rukou spočívající na jejím boku. Hleděli si do očí… Do jeho očí barvy pomněnek, které mohli za to, že se cítila nejšťastnější ve svém životě. Nikdy by nepřežila, kdyby o něho měla přijít… Už nikdy ho nechce ztratit, byť by jí to mělo stát cokoli na světě. To s ním chtěla prožít zbytek života, to s ním každou noc usínat a ráno se probouzet, to jen s ním viděla smysl života! To jeho milovala z celého svého srdce, které jí vždy rozzvonil jako kostelní zvon… Zestárnout po jeho boku pro ni bylo pohádkou líbeznou, kterou chtěli společně změnit v realitu. Doufaje, že se jim vše povede a láska, která je k sobě poutá, nikdy nepomine…

Morwinská věž

Fri, 13 Aug 2010 17:53:35 +0200

Kdo to byl?! Kdo?! - Tázala se mladá dívka s ořechovou barvou očí a se rty barvy slonoviny. Vlasy měla spletené v ohnivý cop a nad hlavou jí poletovaly jiskry. Pléd, jenž měla svázaný zlatou stuhou, jí sahal až ke kotníkům a kolem krku se jí pohupoval náhrdelník z ptačích kostiček.

Kdo to byl?! - Tázala se snad už po sedmé svého lidu, jenž byl shromážděný v kulatém sálu, který připomínal velký skleník se střechou, jenž tvořila prosklená kopula, připomínající indickou architekturu. Ve skutečnosti to byla Morwinská věž, ve které právě probíhala hodina čar a kouzel.

Všichni přítomní měli skloněné hlavy a čekali, kdo se přizná k tomu ohavnému a krutému činu.

Tak kdo?! - křičela dívka, jenž se jí kolem hlavy už nejiskřilo, ale plameny plály stejně tak jako její narůstající vztek.

Porto, má paní… - Ozval se z davu muž, který svým zjevem připomínal kance. Hlavu mu tvořilo několik štětin a nos měl placatý a dlouhý. Jeho tlustý krk byl schovaný v bílém krepovaném límci a vedle nosu mu zářila rudou barvou bradavice.

Porto? - Nevěřila svým uším - Jak si to mohl dovolit?! - Vypadala teď starší a skleslejší… Nad hlavou už jí neplálo, oheň se proměnil v žhavou kouli lávy, která měla barvu rubínu. Dívka, jejíž jméno nesměl nikdo bez dovolení vyslovit, praštila pěstí do kamenného stolu, na kterém ležely netknuty koblížky, které měla k snídani, a ten se rozkřápl jako skořápka ptačího vajíčka. - Vystup z řady, drahý muži! - poručila tomu, co prozradil to jednoduché a prosté jméno.

S rukou na srdci vystoupil, poklekl před svojí paní a sklonil hlavu. - Vsaďte ho do vězení! - poručila dívka a poté se zamračeným pohledem odešla ze sálu.

Muž se vzpíral - Milost paní! Já nechci… - křičel zoufale.

To tě naučí držet jazyk za zuby - ozval se dunivý smích krutého Porta, který se schovával za sochou nahé Afrodity.

Litheriel otevřela oči. Pod hlavou jí spočívala paže, chtěla jí zvednout, stejně tak jako ve snu, ale nemohla. Propadla panice, bezradně hleděla na svou ruku, v hlavě už jí dávno zvedla z pohodlného sena, na kterém spočívala, ale nešlo to! - Aarone! - vykřikla vyděšeně.

Bratr spal hned vedle ní, ale spal tak tvrdě, že by ho neprobudilo ani stádo mečících koz. Z kozlíku se k Litheriel otočil Ducan. - Děje se něco, princezno?

Podívala se zoufale na svojí ruku - Asi vám budu připadat k smíchu, ale nemůžu zvednout ruku.

Usmál se - Promnete jí a chviličku počkejte… Je modrá jako švestka, určitě jste si jí přeležela.

V ranním světle vypadal Ducan mladší než včera večer, uvědomila si Litheriel. S ostýchavým sklopením očí se usmála - Snad je to tak, jak říkáte. - Ohlédla se a spatřila spící Cicely. Spala blaženě s úsměvem na rtech. Litheriel jí pohladila po tváři, pak vstala a chvíli jí trvalo, než se za škubání povozu dostala z pasti svých sukní a přelezla na kozlík k Ducanovi.

Seslalo vás včera samo nebe. - podotkla tiše s pohledem upřeným na vycházející slunce.

Ducan se usmál a promnul si svůj pirátský podbradek - Nebo sám ďábel! - mrkl na ní pobaveně, když se zachvěla zimou. Vlasy měl dlouhé a černé, sahaly mu až k samému konci zad. Oči se mu leskly stříbrem, které bylo lemováno černými řasy. Nebyl hezký, říkala si v duchu Litheriel, ale zajímavý a velice mužný. - Co ruka, už je to lepší?

Co je s ní? - vyhrkl vyrušená ze svých úvah. Pak si vzpomněla a polil jí stud - Ovšem. - Zvedla jí do vzduchu a pokusila se skrčit prsty. - Jde to z tuha, ale jde. - usmála se.

Zazubil se - Tak to mi spadl kámen ze srdce. Hrozně jsem se polekal, že se vám něco stalo, když jste tak zoufale vykřikla. - přiznal. Poté jí odrhnul zbloudilý vlas z tváře - Takhle je to lepší.

Zadržela na chvíli dech a poté vydechla. Aaron cosi zamumlal a pak se převalil na druhý bok, div nezalehl malou Cicely. Ta, když ucítila teplo jeho těla, se k němu přitulila a užívala si pocit bezpečí.

Není vám zima? - zeptal se Ducan a poté položil Litheriel paži kolem ramen. S úsměvem poděkovala a opřela si hlavu o jeho rameno. Zívla si.

Ze spánku jste cosi mumlala a křičela. Zdál se vám špatný sen? - zeptal se zvědavě.

Ztuhla - Mám špatné období. - přiznala. - Promiňte, jestli se vás moje otázka dotkla. - řekl a zamlaskal na koně. Polekaně sebou škubl. - Tu ruku pryč! A hned, nebo se neznám! - zakřičel vzteklý Aaron s ostří meče, který měl položený Ducan na ohryzku. Ten rychle vztáhl pryč ruku a nervózně se ošil. - Nemám rád, když na mě někdo míří mečem.

A já nemám rád, když někdo šahá na mojí sestru! - vykřikl vztekle Aaron. - Lith, okamžitě si přesedni!

Byla mi zima, Aarone, nestraš našeho zachránce, prosím. - umírnila ho upřeným pohledem.

Aaron nerozhodně schoval meč do pochvy a poté se ohlédl. Střetl se s pohledem své mladší sestřičky, jež na něj metala hromy a blesky. - Nechovej se jako malý… - povzdechla si a s úsměvem se postavila vedle něho a dloubla ho loktem do boku - Jak si se vyspal?

Aaron se posadil zpátky do sena a zahleděl se na vrcholky vysokých stromů - Báječně… Snil jsem o kulatém sále… - do řeči mu skočila Litheriel - Aarone… Musíme co nejrychleji pryč z Morwinska… Já ti povídám, že Porto už po nás určitě jde i s tím svým čichacím psem.

Myslíš Sylvia Blacka? - rozesmála se Cily - Ale ten přeci skočil z mostu.

Kde si přišla k takové hlouposti? - zajímala se Litheriel.

Ducan si odkašlal - Má to ode mě… - ošil se - Slyšel jsem to, když jsem projížděl Galeonem…

Litheriel povytáhla obočí - A pak že by to mělo být královské tajemství, takhle to spíš vypadá, že je to profláknuté víc než náš útěk. - povzdechla si a pak se usmála - To znamená, že máme na Portem na vrh. - Aaron si shrnul z čela neposedne kudrliny a upevnil je čelenkou - Ale na jak dlouho…

Kapitola sedmá

Fri, 13 Aug 2010 14:09:20 +0200

Kapitola sedmá

***

"Lidský život se točí pouze kolem sexuality. Na tom se nic nezměnilo a nezmění."

***

Elleanora se zadívala stranou. "Tak mi to krucinál pověz! Co mi tajíš?" Nejdříve zakřičel, ale když si všiml, jak sebou škubla, zmírnil hlas. "Tak Ell… Věříš mi snad, ne?"

Pokrčila rameny. "Ano… Hodně si mi pomohl, ale…" "Jaké ale?" rozzuřil se "Myslel jsem, že mě máš ráda…"

"Mám tě ráda, nech mě prosím domluvit." Byla pobledlá jako stěna "Ale…"

"Ano?" zeptal se netrpělivě. "Když ti to řeknu, vystavím tě nebezpečí…" pověsila se mu kolem krku. "Já tě nechci ztratit." Váhavě jí položil dlaň na šíj a políbil jí do vlasů. "Řekni mi to…"

Strnule zvedla hlavu z jeho ramene "Vím, jak umřel můj otec…" "Proto se o to tolik zajímá Hugh?"

Rozplakala se. Oči měla rudé a rty stažené v škleb. "Neměla jsem ti to říkat. Ty to stejně nepochopíš…"

"Co jsi viděla? Co se stalo, než jsem tě našel v lese?" zeptal se vystrašeně.

Sklonila hlavu. "Přesně si to nevybavuji. Byla tma…Byla mi zima. Na cestě mě potkal otec… Jel domů." Zvedla k němu tvář "Vzal mě sebou. Byla jsem promrzlá a on moc spěchal. Myslela jsem, že se nemůže dočkat, až bude doma. Ale pak… Ozvala se rána a on mě v zatáčce shodil do sněhu…" Objal jí. Rozvzlykala se a poté pokračovala přerušovaně, skoro neslyšně. "Vy-vyjel obrov-s-ský kočár…čer-erný! A ty d-dva šmejdi ho střelili… Střelili koně…Ten škobrtl a otec skončil pod hladinou řeky…" Plakala a celé tělo se jí třáslo. Posadil se s ní na pelest postele "Pšš… lásko. Už je dobře." Zavrtěla hlavou "Musím ti říct všechno…"

"Všechno mi povíš, ale teď si odpočineme…" Když si představil, jak se k ní choval! Nejraději by si nafackoval. Položil jí na madraci a začal jí svlékat. Měla zavřené oči a tělo ztuhlé. Hladil jí po oblých křivkách a líbal jí při tom na rty. Přilehl si k ní, když už byla úplně nahá a přivinul si jí na hruď. Zabořil jí dlouhé prsty do zlatavé hřívy vlasů a políbil na rozpálené čelo. Uvědomil si, že se musí uklidnit nebo se opět vrátí její horečky a nevědomost, kterou nakonec musel způsobit tento ošklivý zážitek. Začal jí líbat na krku a poté si pohrával s jejími bradavkami. Po doteku jeho jazyku se začala třást a zkracoval se jí dech. Už nebyla tak napnutá a začala se zmítat pod jeho doteky. Políbil jí na bříško a dlaní třel její stehna. Dotkl se prstem jejího ženství, které bylo zvlhlé, a poté neodolal a ponořil se do něho svým jazykem. Ell zalapala po dechu a chytla se prostěradla.

"Brende…" hlesla a užívala si ten zvláštní pocit, to když se jeho jazyk začal kmitat a působit jí krásně.

***

Elleanora otevřela oči a všimla si, že je v komůrce sama. Za okny vládla tma a na stole hořela svíce. Vstala a chytla se za hlavu, protože se jí točila a ve spánku jí tepala ostrá bolest. Nohy se jí třásli a v podbříšku měla zvláštní prázdno. Zakručelo jí v žaludku. Usmála se, když si vzpomněla na Brendovo počínání a jak jí do ouška, než usnula, šeptal, jak mu na ní záleží… Nevěděla, zda brát jeho slova vážně, už tolikrát jí přeci zklamal a ublížil. Postavila se k malému oknu a vyhlédla ven. Na ulici byla tma, jen nad domovními dveřmi, v malém výklenku hořela svíce. Noc byla jasná a na obloze svítily hvězdy. Ozvalo se vrznutí dveří a v nich se objevil usmívající se Brend. Otočila se k němu a sklopila zrak. "Kde jsi byl?"

Přišel k ní a ukazovákem jí zvedl bradu tak, že se mu teď dívala do očí. "Myslel jsem, že budeš mít hlad, až se probudíš…" "A kde jsi vzal peníze?" zeptala se sklesle a položila mu dlaně na rozepnutou košili a dopnula mu poslední tři knoflíčky. "Stará vdova po nebožtíku Fryntovi má pekařství, zachránil jsem jí onehdy dceru… A Dolly má uzenářství." Pokrčil rameny a odsunul od stolu židli "Posaď se, navečeříme se."

Přikývla a s úsměvem si sedla ke stolu "A která žena má hostinství?" zeptala se zvědavě, když v jeho ruce spatřila džbánek. "Sarah, ale ta má vinný sklípek." Mrkl na ní pobaveně a usadil se na židli naproti ní. Ta s lupnutím zapraskala a poté se i s Brendem rozsypala. Elleanora se naklonila přes stůl a rozesmála se.

"Budeme to tu muset dát dohromady…" hlesla tiše. Přikývl "Měl jsem to v plánu
ještě než jsem odjel za Janem na Kellning Hall. Jenže pak nějak došli peníze…" poškrábal se na bradě a vstal. "Neptej se mě prosím, jak došli." Dala si neposlušný pramen za ucho a vstala. Vzala pokrývku z postele a rozprostřela jí na dřevěné zemi.

"Skvělé." Usmál se "Povečeříme na zemi…" snesl na zem půl pecnu chleba, kus sušeného masa a džbán s vínem. Natáhl se do šuplete pro nůž a ukrojil krajíc chleba, poté kousek masa a podal ho Elleanoře "Dobrou chuť, Ell." S úsměvem se zakousla do jídla, které jí tolik zahřálo na srdci, stejně tak jako Brendova pozornost, kterou jí věnoval, a poté strnule přestala jíst. Podezíravě si ho změřila pohledem "Proč to děláš?"

Tvář měl skloněnou nad chlebem, který si krájel pro sebe. "Co myslíš?" krátce se na ní podíval a poté odložil nůž, chléb a natáhl se pro dva kalichy, které stáli na lince a nalil do nich víno rudé jako rubín.

"Pí, je to to nejlepší, jaké jsi kdy mohla ochutnat." Sliboval jí tichým hlasem. Usrkla si a musela mu dát za pravdu. "Ano, je báječné…" poté si lokla více a utřela si hřbetem ruky mokré rty. "Proč se o mě najednou tak staráš?" Odložil svůj pohár a položil jí dlaň na ledovou tvář. "Není ti zima?" zeptal se. Zavrtěla hlavou.

"Protože si moje malá víla a mě došlo, jak škaredě jsem se k tobě choval. Takové chování si ode mě nezasloužíš…" Polkla. Pomalu k ní přibližoval svojí tvář a poté jí políbil na rty "Miluji tě, víš?"

Povzdechla si. "Dřív bych ti to věřila, ale stalo se toho tolik…" hlesla a poté mu polibek opětovala. "Miluju tě." Opakoval hlasem, jenž nekladl odpor. Nadechla se "Také tě…miluji." Připustila tiše.

***

"Chutnalo ti?" "Hm…" měla tvář schovanou v oblí jeho ramene. "Slíbíš mi něco?" zeptala se. "Podle toho, co to je?" Postavila se na loktu "Neprozraď mě Hughovi." "To co si mi řekla! Musíme dostat ty vrahy do vězení… Ne-li na provaz…" Zavrtěla hlavou "Už je jen jeden. A navíc… Nepamatuji si, jak vypadal."

Musel uznat, že neměli moc důkazů. Pohladil jí po tváři "Pokud si nevzpomeneš, tak k tobě Hugha nepustím, ano?" Přikývla. "Ale je jen jeden, ne dva." "Říkala jsi přeci…" "Villyho totiž ten druhý…zabil.""Ell… tolik sis toho protrpěla! Proč jsi mi to neřekla hned?" "Nevěřila jsem ti… A bála jsem se tě!" Brend nasál vzduch nosem "Neuraz se, ale kdyby si mi všechno řekla už od začátku, a nic netajila…"

Zajiskřilo jí v očích "Teď narážíš na co?!" "Na Bílou labuť!" odsekl a poté jí hrubě políbil. Vrátila mu polibek. Ucítil na rameni cosi mokrého. "Proč pláčeš?" Vztekle ho uhodila pěstí do ramene. "Protože jsem ti řekla, že jsem nebyla Bílou Labutí dobrovolně! A stejně na to budeš dokola na…" Umlčel jí dalším polibkem a poté jí položil na záda a sklonil se nad ní "Tak a teď mě poslouchej, ty můj plachý a bojácný ptáčku! Miluju tě i s tvojí minulostí… To za prvý. A za druhý; slibuji, že už ti nikdo nepřipomenu, že jsi byla…" "Čím?" "Teď jsem ti slíbil, že ti to nepřipomenu." Mrkl na ní pobaveně a poté jí políbil. "Ale musíš mi dovolit si s tebou ještě jednou dnes pohrát…" zavřela oči a usmála se "Jak je libo…"

Noc změnila vše 2.3

Thu, 12 Aug 2010 11:55:24 +0200

Ryana se protáhla kolem sešlosti a uvítala s radostí komorníka, který jí přišel na Maximův povel otevřít dveře. Vklouzla do uzoučké chodbičky za dveřmi a poté ho následovala do prostorného salonu. "Je libo koupel, slečno?" Ryane pohodila hlavou a zahanbeně jí poté sklonila. Usmála se "Pokud budete tak hodný…" Pak vzhlédla ke stropu, které tvořili klenby a žlutá výmalba.

"Váš pán tu žije sám?" zeptala se tiše Ryane, hned potom, co komorník nařídil mladé služebné, aby připravila teplou koupel. Otočil se k Ryaně "Ale co vás napadá. Tady žije jeho teta Luisiana. Pán Maxim teď zdědil obrovské panství na venkově…" Ryana se zamračila "Myslela jsem, že nikoho nemá…" řekla si sama pro sebe Ryane. Komorník se shovívavě usmál "Budu muset ven…Tuším jisté komplikace." Vyšel ze salonu a v chodbě se střetl s Hex a jejími přáteli "Rovně a poté doprava." Usmál se na ně, poté si sundal svůj černý kabát a vyklouzl ven.

"Tady se schyluje k rvačce…" zazubila se Hex a vedla Sailona se Sofií a Patricií tím směrem, kam je odkázal. "Je to tu…báječné." Rozplývala se Sofia a s radostí se uvelebila na polstrovaném křesle.

"Sofí!" Hex se zazubila "Vždyť umažeš polstrování…" Sofie vyskočila na nohy "To mě nenapadlo…"

Patricie se postavila k podlouhlému oknu a kolébala mrtvé dítě. Hex se podívala tázavě na Ryane "Co budeme dělat?" Sofie se postavila k dívce s tmavě hnědými vlasy a položila jí dlaně na ramena "Můžu si pochovat tvoji holčičku?" Patricie se usmála "Že je krásná…" Sofie se hryzla do rtu a poté vykouzlila úsměv "Ano, je nádherná…" Patricie jí podala dítě a poté klesla do kolen "Tak proč umřela! Proč?!"

Natáhla před sebe chvějící se ruce. Poté otočila tvář k Ryaně "Sestřičko…" ta už byla u ní a svírala svými pažemi její drobná ramena "Neplač…" Patricie zavrtěla hlavou "Já nepláču, ale mám děsný vztek…" Poté se jí pověsila kolem krku a skápla první kapka. "Viď, že už mě neopustíš… Viď, že se o mě postaráš… Musíme zůstat spolu! Vždyť já už nikoho jiného krom tebe nemám…"

Ryane jí pohladila po vlasech. "Slibuji…" Pohlédla přes její rameno na Hex, která mezitím se Sofií vymýšleli co s mrtvým tělíčkem… "Navrhoval bych jí pohřbít…" zašeptal Sailon. Hex se usmála "Taky mě to napadlo, vy chytráci. Ale kdy a kde? V téhle době si nemůžeš jen tak někde vykopat díru a…"

"Na Smutečním kopci…" skočil jí do řeči Sailon "Je tam skvělý výhled…" Hex se nadechla "Ale…"

"Já vím, že je to tam… pro nás." Ošil se "Ale i malá Andrewa je výjimečná, nemyslíš?"

Hex pokývala hlavou "Ano…Je výjimečně krásná…"

*****************************************

"Co po mě krucinál ještě chcete?!" rozzuřil se Maxim.

"Aby sis vzal tu, cos jí udělal dítě…" Upřesnil naštvaný Lord. Maxim se ušklíbl "Proboha! Cožpak nevíte nic o dělání dětí?" Lord se zamračil "Cožpak vypadám jako hlupák?!"

Maxim pokrčil rameny "S vaší dcerou jsem byl dneska poprvé… Tak mi řekněte, jak bych jí hned mohl udělat dítě?!" "Vyspal jste se s ní… A to stačí, aby její jméno bylo pošpiněno…"

"Hloupost!" zakřičel Maxim. " jsme na obědě…" "A tam mě zatáhl do té smrduté komory…" rozplakala se na povel Lordova dcera. "Tak to jsem neudělal! Mám na to svědky."

Lord zalapal po dechu a zašermoval mu ukazovákem před nosem "Jestli zjistím, že mi lžete!"

"A co uděláte, až zjistíte, že vám lže vaše dcera?" zeptal se klidně Maxim. Lord zúžil svůj pohled a poté chňapl svojí dceru za paži "Nashledanou!" "Sbohem." Usmál se vítězně Maxim, kterému se po pravici postavil komorník Sean. "Další lovkyně majetku?" "Kdyby jen to…Ale málem jsem měl kvůli ní malér… Doufám, že nic neslyšela Ryane?" Komorník nejistě pokrčil rameny "V domě nebylo nic slyšet, jen zvuky, které připomínaly hádku…" "A?" "Vaše teta se probudila, Maxime."

Muž si promnul ruce a usmál se "Seznámím jí s Ryane. A teď bych navrhoval se vrátit do tepla."

"Maxime?!" Luisiana se objevila na schodišti v bílé rozevláté noční košili, s rozpuštěnými zlatavými vlasy a s úsměvem na rtech. "Co to bylo proboha za hluk? Myslela jsem, že mi z toho kraválu prasknou bubínky…"

Komorník se uklonil a nabídl jí rámě. "Jsi hodný, Seane." Usmála se na něho. A pak se vrátila s tázavým pohledem ke svému synovci. Maxim se zazubil "Nevítaná návštěva, tetičko. Ale už jsme jí vyprovodili." Sean si odkašlal "Snad nebudou další nežádané problémy…Ctěná dáma, která navštívila našeho Maxima, ho totiž uvedla jako násilníka…" "Cože udělala?!" vyhrkla podrážděná Luisa. Maxim pokrčil rameny "Označila mě jako otce svého dítěte." Luisa zalapala po dechu a ruka jí přistála na hrdle. "To si mě nemohl probudit?! Já bych jí ujasnila, kdo je jeho otcem…" zbledla rozčílením a pak se podívala podezřívavě na svého synovce "Nebo jsi to byl skutečně ty?" Zavrtěl hlavou "Ne. Já rozhodně ne. Pojď, musím ti někoho představit, a pak pochopíš, že bych toho nebyl schopen." Luisa si upravila košili a shrábla prsty vlasy "Nejsem upravená, abych mohla přijímat návštěvy."

Sean jí šeptl do ucha "To oni také ne."

Maxim vešel do salonu a našel Ryanu schoulenou vedle Patricie na zemi. "Ryano?"

Poslušně vstala a pomohla na nohy své sestře. "Ano?" "Chtěl bych vám představit svojí tetu Luisu…" Luisa natáhla k Ryaně svou kostnatou ruku a potřásla si s tou Ryanininou. "Moc ráda vás poznávám…" usmála se Ryane. "Ale co ty slzičky, drahá?"usmála se Luisa a pohlédla na ostatní.

"Budeme muset odjet." Oznámila Hex. Maxim se podivil "Kam byste jezdili?"

Sailon si ho vzal stranou "Patriciino dítě, pane." Sklonil hlavu na stranu "Jistě chápete…"

"Dobře, pojedu s vámi." Řekl Maxim a přitočil se k Ryaně. "Pojďte se mnou, drahá." Nabídl jí rámě "Hned se vrátíme, když dovolíte…" Všichni přikývli, jen Patricie vypadala vystrašeně. Ryane jí položila dlaň na rameno "Vrátím se." Patricie přikývla.

"Kam mě vedeš?" zeptala se na chodbě Ryane. Chytl jí za ruku a pomalu vyšli schody do patra. "Následuj mě a uvidíš…" mrkl na ní. Usmála se. Dotek jeho dlaně jí rozehříval srdéčko a způsobovalo ten krásný pocit v celém těle. "Tak kam?" zeptala se tichým chvějícím se hlasem. Odhrnul závěs a poté se s ní vklínil do jednoho z výklenků a závěs je skryl před zraky ostatními. "Tak dlouho jsem čekal na chvíli, kdy zas budeme spolu sami…" šeptl jí se rty přiloženými u spánku a dlaněmi jí k sobě pevně připoutal. Položila mu dlaně na ramena a dívala se mu směle do očí. Líbal jí za uchem, na spánku a poté své rty otřel o její. V tu chvíli se ozvalo hlasité bušení na dveře. Ryane sebou trhla a vytřeštila oči. "Zatraceně…" zaklel Maxim a pohladil jí po tváři "Počkej tu."

Amantes-Amentes

Sat, 07 Aug 2010 17:46:45 +0200

***

"Kdy si mě začal milovat?"

Vzpomínáš na naší první procházku?

"Ano a moc ráda."

Rozpomněla si na padající sníh a zmrzlé drkotající zuby.

Šli tenkrát vedle sebe, občasné ticho nahradilo jejich dýchání.

Moc si tu procházku užívala! V té době v něm viděla poloboha! Dokonalou bytost, jež jí měla svést na scestí svého spořádaného a klidného života.

Měla se do něho zamilovat.

Možná si toho štěstí a klidu v duši nevšimla dřív, když s ním byla…

"Jsem si jistá, že to takhle vždycky mělo být."

Zašeptala a políbila ho na konečky prstů, jež jí hladili po tváři.

"Zdá se mi, že už dřív jsem tebou byla posedlá…"

Tu procházku si pamatuješ špatně.

Mrkl na ní a palcem jí obkroužil rty.

Sníh sice byl, ale nepadal a venku bylo pod nulou…Snažila ses přede mnou utéct.

Pokrčila rameny.

"Teď už bych takovou hloupost neudělala. Nechci ti utéct…Chci…"

Copak chceš?

"Chci s tebou zestárnout. Strašně moc tě miluju."

I ty blázínku. Cácorko moje nejmilejší…

Políbil jí. Doslova se jí zhoupl svět před očima a najednou byla v jeho náruči. Zachvěla se zimou, to když jí zašeptal těsně u ucha, jak moc jí miluje a poté jí polaskal na krku. Zvláčněla a zůstala v jeho náruči jako hadrová panenka.

V mysli plakala štěstím. Nechtěla, aby tahle chvilka skončila! Chtěla s ním opravdu zůstat, navždy…

Začal jí vysvlékat. První šli jejich svršky. Hladil jí a líbal. Vnímala jeho vůni všemi smysly. Cítila se jako v pohádce. Když tam tak zůstala stát, zalitá studem a studeným potem, uvědomoval si, jaký má v té potvoře, kterou miloval poklad a byl přesvědčený, že i on s ní chce zestárnout… Nic jiného krom jeho jí na zemi nedrželo. Bradavky měla ztuhlé. Také si toho všiml a pousmál se. Hladil jí a třel… Konečky prstů jí lechtal na zadku. Položila mu hlavu sklesle na rameno a poté ho objala kolem ramen a prsty se mu zabořila do vlasů. Zvedla k němu tvář a políbila ho.

"Miluju Tě." Zašeptali si součastně.

"Vždycky to tak bude, že mi budeš číst myšlenky?" zeptala se s úsměvem.

"Už tě nějakou dobu znám, zlatíčko." Políbil jí na nahé rameno a poté si jí přehodil přes rameno.

"Kam mě to neseš?"

"Někam, kde budeme jen my dva." Slíbil jí a pohladil jí po hýždi.

Přestala se spínat "V tom případě…"

"…Ano, chceš do mé náruče, ne mi vyset přes rameno."

Usmála se na něho, když tak učinil a znovu jí políbil.

"A co tam se mnou budeš dělat?"

Jen samé hezké věci.

Vypadal o pět let mladší, když se tak krásně culil.

"Například?"

Položil jí na záda do měkkého mechu a roztáhl jí nohy, jež se skrývaly pod dlouhou sukní.

Zavři oči.

Poslechla ho, a pak už jen boha prosila o smilování, když se svým mrštným jazykem ponořil do jejího lůna. Dech se jí zkracoval… Připadala si, jako kdyby přišla do nebe. "Miluji Tě!" Vydechla těsně před tím, než dosáhla vyvrcholení. Házela sebou a škubala. Pevně se držela nehty stolu… Nepřestával. Dál jí ničil žárem, jenž jí rozdmýchával v klíně. Přestala na okamžik dýchat, když jí mezi zuby stiskl stydký pysk a začal ho sát. Pak přidal prsty a ona myslela, že se zblázní rozkoší…

Semknul jí pevně v náruči a políbil do vlasů. "Doufám, že jsem nezklamal…" Zamrkala "Blázníš? Ty? Nikdy…" hlesla a opřela se zády o jeho hrudník. Políbil jí za ucho a pak na spánek. Položila svoje dlaně na jeho ruce, jež jí spočívaly na bříšku, a usmála se.
"Děkuji ti za lásku. Děkuji ti za štěstí. Děkuji, že jsi…" zašeptala a zaklonila hlavu. "Za lásku se neděkuje, lásko. Tu si musíš užívat plnými doušky…" Přiložil jí své rty ke spánku a ztišil hlas "Moc tě miluju… A je to moc nádherný pocit…"

Svatba na dvakrát >> 1.5

Fri, 06 Aug 2010 19:53:00 +0200

**Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít.**

15. kapitola

Týden uběhl Paule jako voda. Samou nedočkavostí vyhlížela z okna, konečně se na příjezdové cestě s panským sídlem rozloučí její otec a odjede do města. Plánovala útěk už celý týden a svou nepřítomnost na sídle maskovala tím, že neustále hledala po parčíku zatoulané kotě a scházela se s nejrůznějším typem lidí, kteří by ji mohli dostat přes kanál do Irska; na Zelený ostrov, kde podle Katariny měli Angie a Lara svoji rodinu.
Ozvalo se zaklepání. Paula vzhlédla od okna, kde stála už od svítání. "Dále."
Do ložnice vběhla boubelatá Helga. Čepeček měla nakřivo a tváře červené jako rajská jablíčka. Spěšně se uklonila "Má paní." "Děje se něco?" Dívce se kolem nohou protáhlo modré kotě a zvedlo vysoko ocas. Poté se otřelo o Helgino nateklé lýtko a zapředlo.
"Váš otec…" Helga si odkašlala "Nenašla jsem ho v posteli. Chtěl, abych ho vzbudila." Paula vyhlédla z okna, protože uslyšela řinčení kopyt na dvoře. "Pojď sem, Helgo." usmála se Paula. Prudkým pohybem rozrazila okenici a z plna hrdla zavolala na postavu otce, jež se ztrácela v oparu mlhy, jež okupovala celé panství "Sbohem otče! Vraťte se brzy…" Jezdec se ohlédl. Byl zamračený, ale zvedl ruku vysoko k pozdravu "Až se vrátím, musíme si promluvit!" zavolal. Poté se otočil, pobídl patami koně do klusu a poté se jeho postava v plášti z bílé kožešiny ztratila nadobro.
Paula hleděla do dálky. "Ale vy už tu nebudete. Zlomí mu to srdce!"
"Já se vrátím…" povzdechla si a zavřela okno. "Je čas. Připrav mi prosím košík s jídlem. A také něco pro mrňouska." usmála se sklesle Paula. Helga přikývla a odcupitala z místnosti.
Paula se posadila na bobek a poškrábala kotě za ušima. "Věříš mi, Nebojso, že se mi ani nikam nechce?" Kotě zamňoukalo, jako kdyby rozumělo, co jeho paní trápí. Začalo spokojeně příst.
"Nechce se mi odjet, aniž bych se s ním rozloučila!" hlesla tiše, naštvaně. "Nechci ho ani vidět." Vzala Nebojsu do náruče. "Pojď, připravila jsem pro tebe košík…" Když položila ospalé kotě do koše, jen zapředlo, protáhlo své dlouhé tělo a pak se stočilo do klubíčka. Paula na něho chvíli hleděla, jak si spokojeně spí a poté vytáhla brašnu, v níž měla troje náhradní šaty. Na sebe si však vzala prosté oblečení služebné Helgy, jež včera večer přešili tak, že jí teď padnul jako ulitý. Byla to bílá košile z bílého plátna a černá rozevlátá sukně. Pod to všechno si natáhla své bílé hedvábné punčochy a na nohy si uvázala drsným provázkem kůži, jež jí měla chránit před chladem a vodou. Na hlavu si nasadila baret, který ji přivezl otec minulé léto z Francie. Když viděla, že by jí podle vlasů kdokoli mohl poznat nebo jí obvinit za špeha, ihned baret sundala a v prádelníku, hned nahoře, kde měla schované šití, našla ty největší nůžky a svou dlouho hřívu světlých vlasů zastřihla těsně pod uši. Usmála se na sebe do zrcadla. Kotě se probudilo, změřilo si svou paní obdivným pohledem a zvedlo ocas. Zamňoukalo. "Já vím, sluší mi to." usmála se líbezně Paula. Teď už si konečně mohla nasadit spokojeně baret a hodit na sebe poslední věc; prošívanou kazajku z kůže. Kolem pasu si pak ještě upevnila otcův nejlehčí meč a spěšně se dvěma zavazadly, košem a brašnou, vyšla ze svého pokoje a zamířila do stájí, kde už na ni čekal Fergus s Helgou.

Angela sešla do sálu a div že nevrazila do kýblu se špinavou vodou. Zavrtěla nechápavě hlavou a ohřála si prokřehlé ruce nad plameny ohně, který stále plápolal ve velkém vévodícím krbu.
"Dobré jitro. Co že jste tak brzy na nohou, slečno Bowelová?" Polekaně se ohlédla a spatřila šklebícího se Cyrila, jež si leštil meč u kulatého stolu. Ještě než stačila odpovědět, ozvala se jí za zády veliká rána, kterou následovalo Abbelino rozzlobené klení a Cyrilův pobavený smích.

"Musíš se občas koukat pod nohy, ty trdlo!" smál se jí. "Já ti dám trdlo!" ušklíbla se Abbel a hodila po Cyrilovi mokrý špinavý hadr. Netrefila, Cyril rošťácky zakroutil hlavou. "A kdo tu ten kýbl vůbec nechal?"

Angela pokrčila rameny. "Nechci nikoho bezdůvodně obviňovat, ale co jsem si za celý týden, co tu jsem stačila všimnout, tak sál má na starosti Monika."

Abbel zvedla obočí a založila si ruce na prsou. "Ale, ale... No to bych se na to podívala." řekla a štrádovala si to rázným krokem ke dveřím. Angela s úsměvem na tváři cupitala za ní.
"Moniko!" zavolala Abbel, když stála na dvoře. "Neviděl někdo Moniku?" "Jistěže, má paní. Je ve stodole."

Dívky spěchali po kamenitém nádvoří a už z dálky se o vysoké stěny, které byli u sebe moc blízko, ozývali hlasité ozvěny, to jak jejich pantoflíčky dopadali s klapnutím na zem.
Angela se ohlédla přes rameno, aby za sebou uviděla Cyrila, který je dlouhými kroky doháněl. Tázavě pozvedla obočí.
"Přece si nenechám ujít příležitost, kdy se z mé drahé sestřičky promění sedmihlavá saň." Angela pobaveně roztáhla rty v úsměvu. "Mám takové tušení, že Monika nebude sama." odkašlala si, a šeptem dodala, aby jí Abbel neslyšela "Dnes ráno vycházela s pánských ložnic, a ne sama." Cyril povytáhl obočí "Ale, ale..."

Abbel dělala, že si Angeliny poznámky nevšimla, ale moc dobře slyšela, co si ti dva povídají. Krev v ní jen vřela. Co si to ta hloupá husa dovoluje?
Došla k vratům do stodoly a opřela se do nich. S vrzáním se otevřely. "Říkal jsem, aby sem nikdo nelezl! Copak to není dost jasné?" ozval se ze seníku Alecův hlas. byl k nim otočený zády, takže ho poněkud překvapilo, když Abbel promluvila. "Omlouvám se, bratříčku. Nerada ruším tvé orgie, ale Monika nechala v sále rozdělanou práci. Je mi jedno, co děláte, ale budete to dělat, až bude mít ta tvá hampejznice hotové své povinnosti!" odfrkla si a s odporem se podívala na Moniku.

Od rána pršelo. Obloha byla šedivá jako kožich krys, jež probíhali od jedné zatopené díry ke druhé a snažili se skrýt. Mračna se stahovala okolo puchýře slunce, které nebylo ani patrné. V nedalekých močálech se rozprostírala mlha a do údolí pomalu pronikalo sychravé počasí. Vítr už stačil během noci polámat a vyvrátit pár stromů a rozbouřit potok, jež se pomalu začínal vylévat z koryta. Chlad byl patrný. Lara si uvědomila, že udělala další chybu, když neposlechla Johnyho a nevzala si šaty s kožešinou.
"Proč vlastně nezůstaneme doma?" zeptala se rozmrzele.

"Jsem rád, že můj dům konečně nazýváš svým domovem, Veronico." zašklebil se na ni. "Ale včera natáh bačkory jeden z nejlepších loupežníků a pirátů v okolí. Myslíš, že si to nechám ujít?" "Ale proč tam musím jít já?" sykla Lara. "Protože tady seš mezi samejma lumpama, slečinko. Samotnou tě doma nenechám! Tebe je nejlepší mít na očích."

Znuděně si zívla. V duchu mu slibovala pomstu. "Jsi tak...tak..."
"Došla ti slova?" Zeptal se pobaveně. Zavrtěla hlavou "Ne, je mi zima!"

"Říkal jsem ti, ať se pořádně oblékneš!" neodolal pokušení rýpnout si. "A to sis myslel, že poslechnu?" "Mohla bys..." "Johny, já tam nechci jít! Nemám je ráda..." "Já je taky dvakrát nemiluju, sluníčko. Ale patřím mezi ně. A ty tam se mnou půjdeš, i kdybych tě měl přinutit násilím." "Tak fajn." zastavila se a založila si ruce na prsou.

Alec pohlédl rozzuřeně na svojí sestru. "Počkej tu, Moniko." sykl a slezl po žebříku ze seníku. Poté vláčným krokem došel k celé té sešlosti. "Navrhl bych si o tom popovídat venku!" ukázal rukou na nádvoří a zavřel za sebou dveře stájí. "Nemůžete být trochu ohleduplní?" Pohlédl nadneseně na svého staršího bratra. "Jsi starší! Mohl by si mít více rozumu a porozumění..." Cyril se ušklíbl "Máš rozepnutý poklopec. Cožpak jsem tě neučil, že před dámami máš být slušně oblečen?"
Jejich roztržku zatím Abbel využila jako vhodnou chvíli, aby vzala Angelu za ruku a vpadli do stájí. Zavřeli za sebou na závoru a Abbel se rázným krokem vydala k seníku, kde na ní polekaně hleděla Monika.

"Oblékni se!" poručila. Monika přikývla a začala se oblékat. "Je ti doufám jasné, že to co jsem řekla svému bratrovi myslím vážně." Monika znovu přikývla. "A zajisté už ti došlo, že tomuhle tvému hanebnému vydělávání učiníme přítrž!" ušklíbla se a pohlédla na Angelu, která s úsměvem na rtech přikývla.

Dveře stájí se prudce rozlétli. "Hergot Abbel! Jak si to jako představuješ?!" Monika prudce zbledla, to když si Abbel vůbec nevšímala svého bratra "Dolů..." Monika vzala laťky žebříku po třech, div nespadla a poníženě spočinula před rozzuřenou Abbel.

"Jsi moc pěkná." řekla Abbel. Monika zmateně vzhlédla. "A proto nepochopím, proč nežiješ normální spořádaný život. Měla bys se starat o manžela a kupu dětí a ne se nabízet knězi!" ukázala na Aleca. "Ale jak myslíš. Bůh soudí všechny stejně. Teď jdi dodělat svou práci." poručila a Monika se slzami v očích proběhla kolem Aleca ze stáje ven.

Cyril si změřil svojí sestru zkoumavým pohledem a poté se přitočil k Angele. "Slečno Bowelová, chtěl jsem s vámi později o něčem pohovořit." Angela přikývla.
Alec zašermoval Abbel ukazovákem před nosem. "To si nemusela! Takhle už mi do postele nevleze ani za zlatou cihlu."
Angela nevěřícně zakroutila hlavou. "Pane Alecu..." "Co je?!" rozkřikl se a vyběhl ven. "Udělala jsem snad něco špatně?" zeptala se Abbel. Angela sklopila zrak a Cyril se ušklíbl "Rozhodně ne! Alespoň tomu nafoukanci ukážeme, co znamená vážit si ženy."

Abbel přikývla. "Neměl by se takhle chovat. Chudák děvče za nic nemůže. Stydím se to říct, ale vždyť v tom vyrostla." Angela se smutně pousmála. "Nechci žalovat, ale ve dveřích ještě před chvílí stála Polly..." Abbel se ušklíbla: "Tu ti mile ráda dám na starost... Však ty už budeš vědět, co na ni vytáhnout." Angela polkla "Já?"

"A kdo jiný?" zamrkala na ni Abbel a radostně vyběhla ze stodoly. Angela s Cyrilem ji následovali. Na dvoře uviděli rozzlobeného Aleca. "Myslím, že ten se tebou teď dlouho nepromluví." zasmál se Cyril směrem k Abbel. "A co je mi po tom? Jednou mi poděkuje." zamrkala na něj.

"O co se pokoušíš?" zeptal se Johny posměšně. "Nikam nejdu!" dupla si Lara. "Fajn." "Cože?" svraštila obočí. Johny se zasmál a zvedl ji ze země. "Pusť mě! Tohle není fér!" bušila do něj Lara.

Když jí konečně po zdlouhavé chůzi, kdy nadskakovala a dostávala jeho ramenem do žeber, postavil na zem, zjistila, že je promočená na kost. Začala se třást a drkotat zuby. "Tohle ti nezapomenu!" slíbila mu. Otočila se k němu zády a nastavila tvář kapkám deště, jež jí příjemně šlehali po tváři. Usmířeně se k němu otočila.
"Proč si se k nim tedy přidával, když jak říkáš, je nemáš v lásce?"

Johny ji popadl za paži, vtáhl pod přístřešek a zezadu ji objal. "Vlastně ani nevím. Možná proto, že si můžu užívat nespoutaného života. Žádné povinnosti, žádná ženská..." "A já jsem co? Kachna?" osopila se na něj Lara. "Ty jsi, milá zlatá, moje cesta odtud. Až za tebe tvá rodina zaplatí, odcestuju někam daleko na východ. Slyšel jsem, že tam žijí velice zajímavý život." zasmál se.

Zavřela oči. Udělala něco, co nečekal. Opřela se o něho. "A co když tě chytí?" "Bojíš se snad o mě?" ušklíbl se a najednou mu z ničeho nic radostně poskočilo srdce.

"O tebe? O někoho, kdo mě tu vězní a kvůli komu zřejmě prošvihnu svatbu své sestřičky?" Zavrtěla hlavou. "Ne. Ale bylo by mi to líto, kdyby ti tvé plány někdo zmařil, stejně tak jako jsi je zmařil ty mě." Otočila se k němu a podívala se mu zpříma do očí. "Možná bych tě i litovala, kdyby ti vypíchli tvé krásné oči za zradu."

"Možná by sis měla dávat pozor na jazýček, holčičko... Nebo by se ti s ním mohlo neco stát." pohladil ji po rameni. "Vyhrožuješ mi?" zavrčela. "Hmmm.. Jsi jako divoká kočka... Taky tak ladná a nespoutaná, laskavá a lstivá..." Jak se jejich obličeje přibližovali, snižoval hlasitost svého hlasu.

Déšť se silně rozbubnoval o přístřešek. Nastalo naprosté ticho. I kdyby si chtěli něco říct, nerozuměli by si. Maxovi projela hlavou myšlenka, že kdyby ji teď políbil, a nemá smysl mluvit o tom, jak po tom touží, mohla by ho poznat. Zvedl ruku, konečky prstů jí pohladil po tváři a políbil na čelo. Lara nechtěně zklamaně vydechla. Začínala si pomalu myslet, že se v životě nezamiluje správně.

Když Helga Paulu spatřila, rozplakala se. "Ach dítě… Vaše vlasy!" "Vždyť dorostou." usmála se ledabyle Paula "A navíc, znají mě po celé Anglii, takhle alespoň budu méně nápadná."
"A co vaše tvář?" zeptal se Fergus. "Co je s ní?" "Myslíte, že tak líbeznou tvářičku nikdo nepozná?" Paula se upřímně rozesmála "Nebylo by trochu popela?"
Fergus na ní mrkl "Mám něco lepšího… Ořechové mléko! Bude z vás cikán jak vyšitý." Rozesmál se až se za břicho popadal "Váš otec nás… nás roztrhá!"
"Ale co tě nemá…" usmála se Paula. "V ložnici najde vzkaz, že se vrátím. A snad i pochopí větu "nehledejte mě", budu doufat, že nevzbouří kvůli své dceři celou Anglii."
Helga se pokřížkovala "Doufejme, že nevzbouří celou Evropu!".

Lara se šťastně usmála. "Kdyby si to nebyl ty Johny, tak bych tě nejradši zulíbala, jakou si mi teď udělal radost." Odkašlala si "Víš, napadlo mě... Až tohle skončí..." Kousla se do rtu "Nevím, jak ti to říct."
Johny se usmál. Byl to nejistý úsměv, který jí udělala radost.
"Ehm... Až tohle skončí. Vzal by si mě s sebou?"

"Cože?" "Na východ. Do zemí sluncí, tabáku a lázní. Říkal jsi, že to, co máme v domě je jen slabý odvar z toho, co je tam. Moc bych to chtěla vidět!" usmála se a v očích jí poskakovaly jiskřičky.

Poškrábal se na spánku a přešlápl z jedné nohy na druhou. "Myslím, že to není prostředí pro takovéhle křehulky..." "Můžu být proti?" namítla.
"Že jsem ti to vůbec dovoloval. Tak co se ti nelíbí?"
"Já nejsem žádný křehulka!" dupla si. "Dokaž to!" zazubil se na ní pobaveně.

"Ale jak?" zeptala se podrážděně. "Jakkoli." zasmál se. "Ukaž mi, jak by ses bránila, kdybych se ti například chtěl dostat pod sukni." Jen co to dořekl, znovu ji přitáhl k sobě a pohladil ji po zadečku. Zalapala po dechu. Lstivě se usmála a nechala ho, aby jí hladil. Z dřívějška pochopila, že sebemenší protest by znamenal pevnější sevření z jeho strany.

"Braň se!" vyzíval ji. Šibalsky se jí zaleskly oči. Položila mu ruku na vypoulené kalhoty. S překvapením zamrkal, využila svou chvíli a odskočila od něho a špičkou nohy ho nakopla do holeně. Max zavrávoral a zády narazil do stěny za sebou.

"Ano, váženě diváci, velký potlesk pro malou křehotinku, jež tak bravurně porazila zkušeného bojovníka." komentovala svůj výkon nadšeně. "Tohle ale není konec!" zasmál se rošťácky a skočil po ní. Lara zakopla ve své šikovnosti o svou vlastní nohu a plácla sebou o zem.

"Ehm... Smím vám nabídnout svou pomoc?" Nabídl jí svou ohromnou ruku. Dlouhé prsty a pěstěné nehty jí někoho opět připomněli.
Zvedla ruce ze země a vyklepala z nich bláto. Pak k němu zvedla podmračené oči "Radši bych brala, kdyby jste si svou nabídku strčil za klobouk a sedl si do toho bahna místo mě." Prskala jako kočka, když jí někdo tahá za ocas.

Johny pokrčil rameny a sednul si vedle ní. "Jsi vážně trdlo, víš to?" zasmál se. "A ty seš zas klaun!" vyplázla na něho jazyk a otočila se k němu zády.

Položil jí své dlaně na ramena a v tu chvíli ucítila jeho teplý dech na své šíji. Přejel jí mráz po zádech a zastavoval se jí dech. "Přeci nebudeš uražená." zašeptal jí do ucha. Znovu jí po zádech přejel mráz. "Nech mě být!" odbyla ho. Chtěla se mu vytrhnout, ale držel jí pevně. "Mně neutečeš."
Malý dřevěný kostelík, co stál v údolí začal zvonit. "Umíráček?" Podivila se Lara. "Sklerózo, zapomněla si, že jdeme zahrabat Blacka?" "Takhle?" podívala se na své zablácené šaty. "Jo..." usmál se na ni. "Pojď, už tolik neprší. Ať nepřijdeme poslední."

U malého hřbitůvku se mezitím sešla celá tlupa banditů, jež si teď přeměřovali své síly u kamenné zídky. Měřili své síly pomocí páky, kdy se nahromadilo plno dvojic. Nakonec jedno přeměřování skončilo bitkou, protože vysoký a statný brunet nepřenesl porážku přes srdce a malému podsaditému muži s lysou hlavou uštědřil ráno do zubů. Rázem se seběhla hotová metelice. Všude se ozývali nadávky a křik žen, které se snažili před bitkou utéct. Johny popadl Laru za ruku a táhl ji dál od toho všeho, ke kostelu. Tam se měli podle všeho sejít se Seanem a Katarinou. Lara se ohlížela, ale tohle počínání jí Johny ihned zarazil.
"Nekoukej se tam!" A měl pravdu. To co Lara spatřila, jí vyrazilo dech.

Muži se mezi sebou nebáli použít nožů a co ji nejvíc ohromilo bylo, že je nebojovali jen mezi sebou, ale často se vrhali i na ženy, které nestihly utéct. Lara zahlédla, jak se v rohu u zdi choulí Rós. "Stůj!" zakřičela a pověsila se Johnymu na rameno. "Vždyť ji zabijí!" ukázala zoufale na Rós. Johny zaťal zuby. "Zůstaň tady!" Nařídil jí chladně. Jeho oči však byli plné něhy a hladily jí po tváři. Lara zůstala strnule na místě a zakázala si odporovat.

Johny se mezi tím ztratil v hloučku rváčů, a během chvíle už bránil Rós. Odhodil od ní toho plešatého páprdu a poté mu vrazil pěst do břicha, až z toho muž zachroptil a vyzvracel se. Johny ho odhodil stranou a utřel si pozvracenou botu. "Šmejde!" Poté vzal Rós za ruku a táhl jí pryč od rvačky.

"Děkuji ti, pane. Smím se ti nějak odvděčit? Jakkoli?" zamrkala na něj Rós. "Děkovat bys měla především Veronice. A teď se jdi někam schovat, ať tě nemusím zachraňovat podruhé." Rós se podívala na Laru a potom zpět na Johnyho. "Tvé přání je mi rozkazem." usmála se a políbila ho. Odstrčil ji od sebe.

Rós se vítězně usmála na Laru a poté s nosem vysoko nahoru ladně odešla k nedaleké chaloupce. Johny mezitím sklopil zrak a došel k Laře. Rozhodil rukama a ošil se. "Poběhlice..." Lara jen pokrčila rameny "Třeba si myslela, že se ti to bude líbit." "Nelíbilo." vyhrkl. Lara se začala dusit smíchem. "Jednou ti ukážu, jak se mi to líbí." plácl ji něžně přes zadeček. "Určitě?" zasmála se Lara a vlepila mu facku. "To bolelo!" zatvářil se ublíženě a mnul si tvář. "Taková rána to nebyla." rýpla si Lara. "Já neřekl, že mě bolí tvář."

"Takže tvář ne?" podivila se Lara. "A co tedy?" "Zraňuješ mé city. Cožpak by jsi nechtěla poznat, jak líbám?" zeptal se. Lara se podívala stranou, aby neviděl její rozpaky. "Cožpak všichni muži nelíbají stejně?" špitla.

Zakuckal se smíchy. Uvědomil si, že by jí zřejmě potvrdil domněnku, kdyby jí teď políbil jako Johny. Podrážděně trhla hlavou. "Proč ne?!" "Na to se ptáš mě? Zloducha? Takové věci tě naučí až tvůj manžel. Pokud nebudeš chtít už dřív..." "Nebudu!" přerušila ho. Přikývl. Uvědomil si, že začíná uvažovat o tom, jaké by asi bylo mít ji za svou právoplatnou paní.

"Johny..." Hloučkem, který se dával do gala, protože místní kněz je svolával k hrobu, se prodíral Henry s šibalským úsměvem na rtech. Za ním cupitala Kat s Annou a něco si mezi sebou šeptali. "Ale ne!" vydechla Kat, když spatřila Laru. "Ale tentokrát za to opravdu nemůžu!" bránila se Lara a mírně se přikrčila za Johnyho, který se mezitím zdravil se Seanem. "Asi má na tebe špatný vliv tohle prostředí." zasmála se Anna. Lara se smutně usmála. "Jsem ostuda."

Jen co Angela otevřela dveře od sálu, čekalo je velké překvapení. Ani jeden z trojice si nebyl jist, jak to Monika dokázala, ale když přišli, byla oblečená v klasických šatech pro služebnou a pracně vytírala podlahu.

Monika se rozpačitě uklonila a poté vyběhla schody ze sálu, aby mohla pokračovat s mytím chodby. "Viděli jste to taky?" vydechl Cyril. Potom si sedl ke stolu a dal nohy na stůl. Dívky ho obě naráz napomenuly: "A co ty nohy?" Abbel si ještě dosadila svou: "Chovej se jako člověk, ne jako zvíře." Cyril se rozkašlal smíchem. Poté uposlechl "Neposnídáme, milé dámy?"

"Moc ráda." usmála se Angela a posadila se na kožešinu ke krbu. "Myslím, že já budu jíst tady." Abbel pokrčila rameny. "A proč ne?" Cyril jen zakroutil hlavou a také si přisedl.

"Už můžu nosit jídlo, paní?" zeptala se Monika. Cyril se ušklíbl: "Komu krucinál patří tohle sídlo?" čertil se naoko. Monika se přikrčila.

Abbel se zatvářila malinko zmateně. "Ehmm.. Můžeš." Monika zmizela za dveřmi a za chvíli jim spolu s dvanáctiletou dívenkou začali nosit jídlo. "Tuhle malou ještě neznám." řekl Cyril, když mu nalívala pití. "Jak se jmenuješ?" "Rozárka, pane." "To je krásné jméno." usmála se Angela. "A kde jsi se tu vzala?" zeptala se Abbel. "Přijeli jsme teprve včera, má paní. Otec a já nemáme domov. Na živobytí jsme si doteď vydělávali hraním a zpíváním."

"Jak je možné, že nevím o novým služebnictvu?" zeptala se Abbel Moniky. "Kdo to má vlastně na starosti?" zeptal se pobavený Cyril. Monika zrudla, omluvila se a odběhla do kuchyně.

"Odkud jsi, Rozárko?" Dívenka se usmála a s irským přízvukem se pochlubila "Ze Zeleného ostrova." Angela se usmála a odpověděla jí s podobným, jen o něco znělejším přízvukem ve stejném duchu "Také pocházím z Irska..." A během chvíle se jejich angličtina změnila v irštinu, což zaskočilo všechny přítomné.

"Angie, o čem si to povídáte? Trochu mě to znervózňuje." zašeptala Abbel, zatímco Rozárka odběhla pro krajíc chleba. "Procestovali snad celou Británii, Abbel." usmála se Angela. "Ach, jak já té dívce závidím..." zasnila se.

"Přisedni si děvče." vybídl ji Cyril Rozárku, když se vrátila a podal jí ke chlebu máslo. Dívenka se usmála: "Well..." S chutí se do krajíce zakousla a poté si jazýčkem olízla rozpraskané rty. " Moniko, dojdi
prosím pro trochu moštu." poprosila Angela a mrkla na Rozárku, které se očička rozsvítili radostí.

"Paní já... Včera se starý Wodrow strašně zřídil a dneska má hlavu jako střep. Ale já mu říkala, ať už nepije!" "Co s tím má společného starý Wodrow?" divila se Abbel. "On přijímal ty dva." kývla hlavou k Rozárce. "Dobře." přikývla Abbel a Monika znovu odběhla. "Ta holka má víc elánu než polovina služebnictva." zasmál se Cyril. "Taky jste si všimli, že tu panuje víc Abbel než já?"

"Vážení!" Kněz se dožadoval pozornosti. "No tak!" Chopil se dlouhého provazu a zazvonil na zvon, jež byl přivázaný nad branou. "Uklidněte se!" "Zmlkni dědku!" zakřičel na něj jeden z přihlížejících. Ten, kdo ho slyšel, se neubránil smíchu. I Johny se Seanem a Annou se zasmáli. Ale Lara s Katarinou se na sebe udiveně podívali.

"Fajn! Já tady taky nemusím být..." Kněz si utřel do kapesníčku své orosené čelo a podíval se na kostelní věž, z níž se zvedla holubice. "Nechci vám kazit zábavu, ale měli by jsme nebožtíka pohřbít dřív, než se na něho sesypou krkavci..." Dav zamručel a poté se všichni přesunuli ke hrobu, vedle něhož stála dřevěná rakev a dva chlapi s provazy, kteří ji měli spouštět do země.

"Kam odcházíte?!" zavolal kněz směrem k čtveřici, jež mizela ve hřbitovní bráně. "Mají rozum!" odtušil ten s poďobaným obličejem. Chlap vedle něho už to nevydržel "Spusťte rakev!" nařídil dvěma chlápkům. "To nemůžete!" křičel kněz, jenž se díval na tu hrůzu s vykoulenýma očima. "Nebudu se tě ptát, jestli můžu, nebo nemůžu, Tenhle parchant půjde do hrobu s ním!" zakřičel Grimson, jak se ten chlap jmenoval a poďobanýho chytl pod krkem "To tě naučí držet hubu." Rakev byla mezi tím spuštěná v zemi, kněz ještě v rychlosti stačil odříkat motlitbu a pak přistálo tělo bezokého na dřevěné rakvi.

S ohlušující ranou, jak prudce vrazil do dveří, do místnosti vpadl neupravený Alec.Všichni překvapeně vzhlédli. Čouhal mu podolek a na hlavě jako kdyby se mu ubytoval vrabčák. Měl roztrhlé obočí, ze kterého mu kapala krev a oko zbarvené do syté fialové. Nikdo se neopovážil promluvit. Tedy až na Cyrila, jež se skoro rozvzlykal smíchy.
"Napadlo tě snad stádo divokých koz?"
Alec zabručel a poté si utřel zakrvácené rty. Ze všech Willisových byl právě on ten, co na něj nezbyla z celé fronty žádná krása, kromě bronzově zbarvených očí. "Starejte se laskavě už konečně o své!" odbyl ho. Ztěžka se dobelhal ke schodišti, z kterého právě scházela Monika s podnosem, na kterém byli vyrovnané sušenky a šálky s čajem. Zůstala nehnutě stát. Hlavu měla strčenou mezi rameny a oči se jí leskly slzami. Alec si jí změřil nenávistným pohledem a poté, se zakroucením hlavy vyšel do patra, kde měl svoji ložnici. Napětí s jeho odchodem povolilo, jen pár nezodpovězených otázek zůstalo vyset v ovzduší.
"Je libo čaje, děvče?" zeptala se Angela "A máme i výborné sušenky..." Zvrátila poté hlavu k Cyrilovi a pokusila se vyloudit na své tváři úsměv.

Svatba na dvakrát >> 1.4

Wed, 04 Aug 2010 12:07:09 +0200

**Toho, kdo chce jít, osud vede, toho kdo nechce, vleče.**

14. kapitola

"Slečno!" zvolala Katarina vyděšeně, když spatřila Laru, jak se vyděšeně tiskne k Johnymu/Maxovi v šatech, které toho odhalovaly více, než bylo slušné. "Pst, uklidni se Katarino." zašeptala Lara poté, co se dostala ke své přítelkyni. Oba ochránci se přitom drželi v jejich těsné blízkosti. "Pamatuj si, že pro tebe jsem teď Veronica a už vůbec nejsem tvoje paní!" pokračovala rychle Lara. Katarina jen zmučeně přikývla. Nesměla své paní prozradit, že chlapi, co je unesli, jsou ve skutečnosti lord Colby a velitel vojenského pluku, Henry Crook. "Dobře, sle- Veronico!" opravila se s rozpaky.

Lara přikývla a rychle Katarinu objala. "Nestalo se ti nic?" zeptala se s obavami. "Nestalo, pan Sean byl velice laskavý. I když to asi o vašem vězniteli neplatí, že ne? Takové necudné hadry vám nakázal si obléct…" mračila se Katarina a snažila se Laře šaty upravit tak, aby se na ni nekoukalo tolik mužů. "Tykej mi Katarino! A ty šaty jsem si oblékla sama." odstrčila ji. Katarina poodstoupila a zmučeně se na Laru podívala. "To nemyslíte - tedy nemyslíš - vážně!" Lara zvedla namyšleně bradu. "Myslím." Katarině se mezi obočími objevila drobná vráska.

"Ale no tak, nemrač se Katarino." zasmál se Henry a cvrnknul ji do nosu. Katarina leknutím nadskočila. "Když se takovéhle oblečení Veronice líbí, ať ho nosí." přidal se Max a zezadu Laru objal. Lara vyjekla, ale Max jí už po cestě vysvětlil, že pokud si budou ostatní muži myslet, že ji dostal, nebudou ji obtěžovat. Tedy alespoň ne fyzicky. Tak ho nechala, aby se jí prozatím dotýkal. Však si to s ním později vyřídí. "Tak děvčátka, tudy prosím." pobídl je Henry. Max se pobaveně zasmál při slovu ´děvčátka´.

Procházeli kolem různých chalup, které vypadali jako vystřižené z pohádek. Některé stáli a vyvýšené plošině, podpíralo je pár dřevěných sloupů, jiné byli porostlé různými květinami a mechy a u některých by člověk vůbec netipoval, že se v nich dá žít. Max dívkám vysvětlil, že za to, v jakém jsou chalupy stavu, mohou především ženy. Laře se ta představa moc nelíbila, ale Katarině se zvedli koutky při pomyšlení na domácnost, kterou by si mohla zařídit, jak by sama chtěla. Možná, že přeci jen nebude pobyt v údolí tak hrozný, jak si ze začátku myslela. Lara mezitím v duchu proklínala sestru. Proč ji neslyší?

"Kde je Alex?" zeptala se Abbel, která se vynořila ze skrytu okna. Angela se lekla, až poposkočila. Chvíli s odpovědí váhala a pak zalhala: "Byl unavený." Abbel nevěřícně povytáhla obočí. "Prostě usnul jako špalek."
"Celý můj bratr." postěžovala si. "Určitě ho ani nezajímalo, že by ti mohla být v ložnici zima."
Angela se ušklíbla "Skutečně. To ho ani nenapadlo." V duchu zaklela. Ji taky ne!
"Co se tváříš tak vyjeveně?" zasmála se Abbel.
Angela se zavrtěla v křesle. "Nevěřila bys, jaké hrůzné představy se mi teď honí hlavou."
"Jaképak?" Angela se postavila a natáhla prokřehlé ruce nad plameny "Vražda!"
"Čí?" "Moje…" ujelo Angele. "Ach tak. Chceš se vyhnout sňatku s Alexem?"
"Vlastně ano." připustila Angela. "Tedy…" Abbel k ní přistoupila a položila jí ruku na rameno.
"Ujišťuji tě, že můj bratr není tak příšerný, jak se ti teď zdá." Angela se rozesmála "Vím, k ženám se chová moc pěkně!"
"Kde si přišla k takové hlouposti?" zvážněla Abbel.
"Jaképak hlouposti?" Angela nevěděla, o čem to Abbel vlastně mluví.
"Můj bratr se nikdy k ženě nechoval jako k bytosti, o kterou by se mělo pečovat. Naopak!" zhrozila se Abbel. "Skutečně se k tobě choval pěkně?"
"Třeba se chová ke všem ženám pěkně, dokud mu samy nevlezou do postele." rozšiřovala teorii Angela, která nevěřila svým uším.
"To těžko. Všechny své ženské vždy uhnal na slíbený sex…"
Angela zrudla. Jak o tom mohla Abbel takhle otevřeně mluvit? Zavrtěla hlavou. "Vždyť mě tehdy zachránil…" "To bude zlatíčko možná kvůli tvým pěkným očím…" Angela na Abbel zamrkala. "Ale vždyť si před chvílí tvrdila, že není tak příšerný, jak se mi zdá. Teď se mi zdá ještě příšernější, než před tím!" ušklíbla se Angela.
"Miluješ ho?"
"Proč se mě na to ptáš? Na to by ses mě ptát neměla." Angela si zakryla ústa a hlasitě zívla. "Musím už jít, abych zítra brzy vstala a…"
"Nehodláš doufám utéct, že ne?" zhrozila se Abbel. "Blázníš? Před chvílí jsem si tvého bratra konečně začala užívat. Myslím, že tu určitě ještě chvíli zůstanu."
"Dobrou noc, Angie." popřála jí Abbel a vyprovodila ji až k portálu. "Neudělej žádnou hloupost. Alex je výbušná povaha, pro nic za nic mu bratři nepřezdívají Drak."
"Dobrou, Abbel." usmála se mile Angela a spěšně zamířila ke schodišti.
Abbel ji však ještě zastavila "To není vše."
"Ano?" "Nezlom mu prosím srdce…" Tón jejího hlasu byl dosti zoufalý. Angela jen němě přikývla, ale v duchu si myslela své. Já jemu? Snad on mě, ne?!

Katarina s Larou strávili den s ostatními ženami. Zjistili, že jsou mezi nimi nejen milé staré babičky, babky bylinkářky, vězenkyně a matky loupežnických dětí, ale také cikánky, podfukářky, zlodějky a děvky. Od těch se však drželi dál. Katarina seznámila Laru s Annou a ta jim poté představila další své kamarádky; Rós, Eriku, Sharon a Christy. Katarina spolu s nimi máchala v potoce prádlo, zatímco Lara obdivovala Rósinu zrzavou kštici. I podle jména by poznala, že je z Irska, ale její vzhled mluvil za vše. Všechny ženy v Bowellově rodině mají rudé vlasy, až na Angelu s Larou.

"Takže potom, co jsi se málem utopila tě přinesl sem?" divila se Katarina a Lara konečně začínala vnímat o čem si to vlastně povídají. "Přesně tak." přikývla plavovlasá Christy a mile se na ni usmála. "Příběh jako z pohádky, že?" zasmála se Erika a zastrčila si za ucho jeden ze svých neposedných vlnitých pramenů vlasů. Najednou se Lara lekla. Vůbec nečekala, že by žena kdy mohla mít tak hluboký hlas, Sharon promluvila. "Myslím, že to Christy občas přibarvuje." Sharon Laru zaujala ze všech nejvíce. Ještě nikdy neviděla někoho tak jiného. Někoho tak tmavého. Z jejího vyprávění Lara pochopila, že Sharon pochází z hodně vzdálené země na jihu.

"A co vy dvě?" zeptala se náhle Anna. "Sean mi nechce nic prozradit." ušklíbla se. "Takže je všechno v pořádku? Neudělal ti nic, doufám?" strachovala se Katarina. Anna se zasmála. "Ne, Kat, neboj se… Sean je sice výbušné povahy, ale když se uklidní, tak si vyslechne, co mu chceš říct. A teď odpověz na otázku." "No…" "Byli jsme zrovna na vyjížďce." přerušila ji Lara. "Ale ztratili jsme se a nevěděli jsme, jak ven z lesa. A potom nás unesli." Erika zavrtěla hlavou a Sharon se pobaveně zasmála. "Jak jinak." poznamenala Christy.

Lara se zamračila. "Co je špatně?" "Nic. Jenže tahle loupežnická banda se skládá z pěkných zbabělců. Pořádně ženské si nejsou schopni najít a když už, tak je unesou." hudrovala Rós. "Ale vždyť tu jste dobrovolně." namítla Katarina. "Ano, to jsme… Ale my nejsme jediné, koho kdy unesli. Podívej se třeba na tamtu maličkou." pohodila hlavou ke hloučku žen oblečených né moc mravně.

Lara ihned poznala dívku, kterou myslela. Stála na kraji skupinky a očima vyděšeně těkala kolem sebe. "Co se jí stalo?" zeptala se Lara. "Má bohatého otce. Prostě výhodné zboží. A tady se s ní nezachází jinak, než jako s děvkou." řekla hořce Anna. "Ale proč?" "Protože jí se tu nikdo neujal. Prostě jí strčili k těm prostopášnicím a nechali je, ať si s ní dělají, co chtějí." "Je hrozné pozorovat, jak si ji ty prasata berou jak se jim zlíbí. Vždyť je jí sotva patnáct." "To je strašné." zašeptala Katarina. Lara si v duchu nadávala, jaká je husa hloupá.
Za všechno na světě by nechtěla skončit jako ta dívka. Musí se Johnymu nějak omluvit, poděkovat mu.

"Zatracená Angela!" klel Alex, který se krčil v rohu místnosti. Stěny hradu byli vlhké a vzduch nasycený studeným, mořským vzduchem.
Nemohl pochopit, jak mohl udělat takovou hloupost! Nechat se zavřít od dívky, která vyrostla sotva dětským střevícům a nechat jí, aby se mu jen tak vysmívala.
Zprvu chodil ráznými kroky dokola místnosti. Pak změnil směr, ale ani to mu nepomohlo vyčistit hlavu, kterou měl zalitou vztekem a nevěřícností.
Vyhlédl z okna ven. Neviděl nic, krom tmy, která se rozprostírala okolo vysoké věže. I místnost byla zalitá tmou. Jediný vikýř, který tu byl, propouštěl doškovou střechou měsíční svit.
Poraženě se posadil a opřel o široký sloup. Jednu nohu měl nataženou, a druhou pokrčenou v koleni, aby se o ni mohl opírat. Hlava mu klesala s přicházejícím spánkem z vyčerpání, a on se nijak nebránil zavřít oči a s hlavou zakloněnou dozadu usnout.
Klid však netrval dlouho! Alespoň jemu se zdála ta doba jako chvilka. Z prvního paprsku slunce, které vyplulo na oblohu s rozbřeskem, vylétla z vikýře bílá holubice a probudila ho.
Promnul si nos těsně u kořene a zamrkal očima. To, co se mu zdálo zprvu jako noční můra, byla skutečně pravda, a on už se nemohl dočkat, až tu bestii Angelu chytne kolem krku a alespoň ji přidusí! Strávil noc ve věži, zavřený jako nějaký zakletá princezna!

Odfrkl si. Jak byli jeho myšlenky dětinské! Postavil se na nohy a dlouze se protáhl. Rozmrzele se prošel po věži a zrak mu padl ke dveřím, kde na prahu stál podnos s lahví vína, džbánem a bochníku chleba. Nechyběl ani sýr a nůž, který ležel hned vedle skleněné číše.
Sebral ze země bochník, potěžkal ho v ruce, a se vzrůstajícím vztekem jím hodil na zavřené dveře. Oblečení měl navlhlé a vlasy mu v mastných pramíncích spadali na široká ramena. Rozhodl se pro truc. Jídlo nechal netčené ležet na zemi a vrátil se k oknu. Vyhlédl zpoza barevných sklíček a pozoroval, co se děje na ochoze.
Opřel se rukou o trám a zamračil se. Vždyť on se stal vězněm malé holky! Uvažoval, zda už někdo ví o tom, co se mu stalo. Musí všechny přeci trknout, že jim někdo chybí… Nebo ne?

"Dobrou noc, Kat." objala Lara svou přítelkyni, když stáli před Seanovou chalupou. Přezdívka, kterou její nové kamarádky Katarině dali se jí moc líbila. "Dobrou noc, Veronico." usmála se Katarina a políbila ji na tvář. "Dobrou." mrknul na ni Henry. "Můžu tě taky políbit?" "NE!" vyhrkli Max i Lara zároveň. "Dobrou, brácho." plácnul ho Max do ramene a už táhl Laru za paži pryč. "Já umím chodit sama." řekla Lara a vysmýkla se mu. Max obrátil oči v sloup a nechal ji pomalu jít vedle sebe.

"Jak dlouho tu budu muset být?" zeptala se po chvíli Lara. "Jak dlouho potrvá vaší rodině dodat výkupné." "Ale má rodina žije v Irsku!" vyjekla Lara. Max pokrčil rameny. "Jak dlouho tu budu?" "Už jsem ti to řekl, Veronico. Dokud za tebe nedostaneme zaplaceno." ukončil jejich rozhovor Max a vešel do dveří svého domu. Lara využila příležitosti a vrhla se ode dveří pryč. "Ženská bláznivá!" zakřičel Max a třemi kroky byl u ní. "Co si myslíš, že děláš?" zatřásl s ní. "Já tu nechci zůstat!" bránila se Lara. "Bojím se!" "Tak radši utečeš mezi ty pobudy nebo do lesa, kde tě sežerou vlci?" křičel na ni Max. Lara se rozvzlykala.

"Já nechtěla… Promiň mi to…" přitiskla se k němu. Objal ji pažemi, ale mírně se odtáhl. "Proč to děláš?" "Co?" "Proč se mermomocí snažíš zabít?" Nechápavě se na něj dívala. "Nejdřív se pereš s chlapama, jako by ses jim mohla rovnat a teď…" odmlčel se. "Jdi dovnitř!" ukázal na dveře svého domu a odstrčil ji od sebe. Zmučeně se na něj podívala a s brekem se rozeběhla do domu.

"Co to mělo být?" zeptala se podrážděně Katarina, když Henry zavřel dveře. "Co myslíš?" "Tys ji chtěl líbat?" Henry se zasmál. "To si piš." mrknul na ni. Katarina se zamračila a popadla ho za rukáv. "Smím se umýt?" zeptala se. Henry přikývl. "A kde tu najdu nějaký škopek? A kde si mám nabrat vodu?" Henry se na ni chvíli díval a potom propukl ve smích. "Slečna se chce mít ve škopku se studenou vodou?" Katarina pokrčila rameny: "Co mi zbývá?" "Pojď. Něco ti ukážu." vzal ji za ruku a táhl ji přes ložnici do místnosti, které si Katarina předtím nevšimla.

Jen co vešli, pusa se jí ohromením sama otevřela a Katarina nebyla schopna slova. Uprostřed místnosti stál ohromný kamenný krb, ve kterém plápolal oheň. Vlastně celé dvě stěny pokoje byli z kamene. Dům byl přistavěný ke skále. Vedle krbu stála hluboká dřevěná vana a vedle ní stolek s mýdly. "Je to skromnější, ale mě se to líbí. Ale můžu ti domluvit koupání u Maxe. Má vanu nejméně třikrát tak velkou." "Na co?" Henry se zasmál. "To sám netuším." "Je to nádhera." usmála se Katarina. "Nechám tě tu o samotě. Kdybys něco potřebovala, budu v kuchyni." Katarina přikývla, nechala Henryho, aby ji pohladil po tváři a poté, co odešel, zaklapla závoru a opřela se zády o dveře. "Božínku…" uklouzlo jí. Přešla místností k vaně a ponořila ruku do vody. Byla horká. Katarina se sama pro sebe usmála. "Tak proto musela Anna odejít dřív." řekla si sama pro sebe. Slíbila si, že jí musí hned ráno poděkovat. Poté nechala veškerého přemýšlení, svlékla si šaty, svázala si vlasy do uzlu a ponořila se do koupele.

Lara ležela rozvalená v obrovském křesle, spala. Max seděl naproti ní a chvíli co chvíli k ní zabloudil pohledem. Jako kdyby se bál, že mu znovu uteče. Přemýšlel o tom, co bude. Alex Willis tu svou do postele dostal už dávno, ale teď se budou brát. Má totéž riskovat s Larou? Neměl si s ní vůbec začínat! Vstal, třemi kroky byl u Lary a opatrně ji vzal do náruče. Kopnutím otevřel dveře v ložnici a položil Laru do postele. Přikryl ji, políbil ji na čelo a pomalu vycouval z místnosti. Potřeboval si to všechno ještě jednou celé promyslet.

Jakmile se za Maxem dveře zaklaply, opřela se Lara o lokty a zakroutila hlavou. "Je mi povědomý!" zatvrzela se.

Alexe z myšlenek ho vytrhlo rázné zabušení na dveře. Ohlédl se, a koho nespatřil!? V okénku, které se dalo zvenčí otevřít, se na něho zubila Angela a přála mu dobré jitro!
"Vy dnes nebudete snídat, mylorde?" zeptala se s andělskou tváří.
Zamračeně si jí změřil pohledem a pak přistoupil k podnosu. Do číše nalil víno a zvedl jej do výše "Tak na naši svatbu, mylady!" zašklebil se do poháru. Přilnul si a díval se na ni skrze okraje poháru. Pak sklenici odložil na parapet okna, který byl z kamene, stejně tak jako všechno v téhle místnosti a otřel si mokrá ústa.
"Vypadáte nevyspale, mylorde!" zhrozila se vysoce pištivým sopránem.
Zajel si rukou do vlasů a věnoval jí další ze svých kyselých úšklebků. "Za to vy jste se vyspala do růžova, že?" "To mi povídej!" mávla ledabyle rukou a opřela se o hranu okénka "Ty matrace jsou děsně nepohodlné." Alex povytáhl obočí. "Jsou tvrdé?"
"Ale co tě napadá, ba naopak!" rozesmála se Angela.
"Nenávidím vás, abyste věděla!" vyhrkl Alex.
Angela zamlaskala a rty se jí roztáhli v neodolatelném úsměvu "Ale, snad se zas tak moc nestalo… Tři týdny si tu pobudeš. Alespoň mi nahradíš zbytek života, kdy mi budou dny utíkat stejně tak, jako kdybych tu byla zavřená místo tebe…"
"A co říkáte, kdybychom tu byli zavření spolu?" zamračil se Alex.
Dívka jen zakroutila hlavou "A kdo by tě pak krmil? Ne. Budeš tu sám."
Alex rozzuřeně popadl pohár a nejradši by jí ho hodil na hlavu, kdyby v mžiku nezašoupla okénko a nezmizela mu tak z očí. Ještě stihl zabušit na dveře a z plna plic křiknout: "To vám přijde draho, slečno Bowelová!"
Tak s tím si hlavu nedělám, pomyslela si Angela. Opřela se o zábradlí a dlouze se zahleděla do pusté krajiny, která byla jen v okolí Emm Hallu zalesněná vysokými smrky a borovicemi, jejichž vůně se nesla v silném přímořském větru. Obloha byla zkalená do šeda, a tak ostře zelené vřesoviště mělo barvu baldachýnu. Prošla se kolem dokola malé místnůstky, která dřív zřejmě sloužila jako hradní strážnice. Nadchla jí dobře rozmyšlená pozice hradu, to když zjistila, že je postaven na jednom z pěti kopců. Angelu překvapilo nejvíce, že v Anglii něco takového vůbec je. Emm Hall stál jako jediný hrad, který zůstal nepoškozený a dalo se na něm přebývat, protože zbylé čtyři kopce na svých hřebenech nesly jen trosky kdysi strážných věží, které k hradu neomylně kdysi patřili.
Angela prošla kolem dveří, které ji dělili od toho tyrana Alexe a v duchu se smála, jak na něho vyzrála. A nikdo si ničeho zvláštního nevšiml, zvlášť, když sourozencům Willisovým nakukala, že Alex odjel spěšně do Londýna, a oni se o ní mají starat.
"A že s tou zprávou nepřišel za mnou…" podivil se Cyril a poškrábal se na hlavě. Angela jen stěží schovala ruměnec! A musela si přiznat, že jí to jde poslední dobou bravurně! Rudnout, samozřejmě. Hlavně v blízkosti toho…
Přestala skoro až dýchat, když uslyšela klapání podpatků. Rozhlédla se kolem sebe, ale žádnou skrýš nespatřila. Zhluboka se nadechla a už v duchu vymýšlela výmluvu, proč cizinec nemůže nahoru, do věže.
Zpomalila tempo. Hlavu vztyčila vysoko a vzdorovitě vysunula bradu. Když tu se za ohybem objevila ryšavá hlava nejmladšího ze čtyř sourozenců. Alec.

"Dobré jitro, princezno." pozdravil Katarinu Henry ráno u snídaně. "Dobré jitro." usmála se Katarina a malinko se začervenala. "Líbila se ti koupel?" "Byla úžasná! Moc ti děkuji!" "Nemáš vůbec za co. Anna z tebe byla trošku vyděšená, když tě našla spát ve spodničce na kožešinách před krbem." zasmál se. Katarina svraštila obočí. "Říkala jsem si, jak jsem se asi dostala do postele." "Dobré jitro, ospalče." vtančila do pokoje Anna. "Dobré jitro, Aničko." zasmála se Katarina. "Tak jak ses vyspala?" zeptala se Anna. "Výborně. Lepší už to snad ani být nemohlo." "To jsem ráda. A Henry, dnes je sobota." Henry protočil oči v sloup a povzdechl si. "Neboj se, drahá sestřenko. Až do večera mě ani jedna neuvidíte." "Co se děje v sobotu?" zeptala se Katarina Anny, když Henry vstal od stolu a odešel do spíže pro chleba. "Uvidíš." zamrkala na ni Anna.

"Né, já nechci!" vřískala Lara, když se ji Max snažil přemluvit, aby si na sebe oblékla tmavě modré šaty lemované černou kožešinou. "Ale dnes bude zima." "Tak dnes zůstanu doma!" "To nezůstaneš." "Ale zůstanu!" Max si povzdechl, chytil Laru za paži a přetáhl jí šaty přes hlavu. "Roztrhám je!" vyhrožovala. "Uděláš to a dostaneš pětadvacet na holou!" pokrčil lhostejně rameny. Lara se zamračila. Vlasy jí trčely zcuchaně do všech stran. Max propukl v smích. "Jsi zlý!" osopila se na něho a plácla do dlaní do hrudi. Popadl ji za zápěstí a přitáhl si její ruku k obličeji. Zavřel oči a políbil ji do dlaně. Lara se o něj zapřela a ruku mu vytrhla. Jen zbytek těla jí nějak uvízl v jeho objetí. Povzdychla si. "Děje se něco, má paní?" zašeptal Max. "Nevím jistě." pokrčila rameny. "Jste mi něčím velice povědomý…" odstrčil ji od sebe. "Ne, nejspíš se jenom pletu." otočila se a odešla z místnosti.

Angela si hlasitě oddechla. Štěstí, že to není Cyril, nebo Abbel. Byla si totiž jistá, že ty by jí na lži neskočili, ba určitě by pomohli bratrovi z vězení!
"Konečně, zlatíčko! Všude vás hledáme!" vyhekl ze sebe zadýchaný Alec.Tváře měl rudé a na čele krůpěje potu. "Co tu u všech rohatých děláte?" zeptal se sípavě.
"Byla jsem se podívat, jak to okolo hradu vypadá z výšky…" usmála se "Zdejší vřesoviště je vskutku neodolatelné…"
Na Alecovi bylo znát, že ho její poklona potěšila. "Že ano?! Souhlasím s vámi. A co pak v zimě a nebo na podzim, kdy se nad rozbahněnými luky válejí opary mlh."
Angela horlivě přikyvovala. "Ale proto tu nejsem." hlesl tiše Alec. Rozpačitě zamrkal "Nechci vám přidělávat starosti, ale z Londýna přišlo psaní…"
"Ano? Jaké?" vyhrkla zvědavá Angela. "Je mi to moc líto, ale Alex vám zřejmě lhal!" Čekal všelicos, ale že se Angela začne chichotat, to ho ani nenapadlo. "Vám to přijde směšné?"
Angela zavrtěla hlavou "Ne. Vím přesně kde je." mrkla na něho spiklenecky. "S dovolením…" usmála se na Aleca tak líbezně, jak to s výbuchy smíchu jen šlo. Prosmýkla se kolem něho a s poskakováním scházela schody.
Díval se za ní maličko překvapeně. Zavrtěl hlavou, vzhlédl a pak se s bolestí srdce zhroutil v malé pokroucené klubíčko. "Au…" stačil křiknout, než mu podklouzly nohy a on se valil po schodech dolů.
Angele ztuhla krev v žilách, když uslyšela ten smrtelný výkřik. Zůstala zkoprněle stát, avšak ne na dlouho! Jen tak tak se vyhnula malátnému tělu, které se s křečí valilo ze schodů. Když Alec prosvištěl kolem ní, jen stěží se zmohla na křik.
Z vyschlého hrdla dostala jen přerývaný vzlyk a sípání. Odkašlala si, a potom ještě jednou. "Pomóóc!"
Alecovo tělo dopadlo s ohlušující ranou na podlahu a zůstalo nehnutě ležet. Angela sbíhala schody, co nejrychleji jí to šedá suknice dovolovala, a když s očima dokořán spočinula u Alecova těla, jen stěží mohla uvěřit, že ten pád přežil!
"V-v-vy jste anděl?" zachroptil. Zarudlé oči jakoby mu lezli z důlků, zakryli víčka a on tvrdě usnul.
Mohutné rty měl pootevřené a z nich se ven valilo hlasité oddechování. Angela se svezla podél stěny. Nikdo nepřicházel. Zřejmě její výkřik tlumili kameny.

Svatba na dvakrát >> 1.3

Wed, 04 Aug 2010 12:06:09 +0200

**Strach lže a ty mu věříš.**

13. kapitola

Lara se probudila uprostřed noci. Lekla se. Vedle ní v posteli poklidně oddechoval Johny. Prudce se posadila.

Angelo!

Zavolala na sestru. Neodpovídala. Lara si uvědomila, že ji nechtěla děsit. Johny se ze spánku otočil čelem k ní. Musela uznat, že se svými oříškově hnědými zvlněnými vlasy, svalnatou postavou a ostře řezanými rysy je celkem pohledný. Vyprostil svou prvou ruku z pod peřiny a položil ji Lařin polštář. Když zjistil, že tam není, otevřel oči. Lara se vrhla kupředu. Spadla z postele, ale to jí v dalším útěku nebránilo. "Veronico!" Lara vykřikla, když spatřila Johnyho, který se k ní hnal přes místnost dvojnásobnou rychlostí než byla její. Otevřela dveře a zabouchla mu je před nosem. Rychle proběhla úzkou, dlouhou chodbou a co nejrychleji seběhla schody. Jenže Johny byl rychlejší, nezdržoval se schody a přeskočil přes zábradlí. Dopadl přímo před ní. Lara překvapeně couvla a vrhla se do leva, do kuchyně. "Sakra, Veronico! Co to děláš?" křičel na ni Johny. "Nebudu čekat až mě zneužiješ! A vůbec, co mi tykáš?!" Oběhla stůl a hodila na něj pohrdavý pohled. "Ty mi taky tykáš! A neznásilním tě!" Zahnal ji do kouta. "Nech mě být!" Napřáhla před sebe ruce, aby si od něj udržela odstup. Jenže táhle gestem mu akorát nahrála. Chytil ji za zápěstí a přitáhl k sobě.

"Promiň, slečinko! Tam venku nejsou chlapy tak hodný jako jsem já!" Chytil ji za boky a přehodil si ji přes rameno. Vynesl ji do schodů a postavil ke dveřím, které vedly do jednoho z pokojů pro hosty. Lara se mu pokusila proklouznout, ale on ji nemilosrdně strčil do místnosti a zavřel zvěnčí na závoru. "Okamžitě otevři!" bušila na dveře. Johny jen spokojeně poklepal na mohutné dubové dveře, se smíchem se vrátil do kuchyně.

Angela utíkala po točivém schodišti. Za sebou slyšela dupání a tak dál smíchem stoupala výš.
"Angie, zastav se." "Ne! Jen si mě chyť, Alexi."
Byla už dávno umytá, učesaná a co víc, suchá! S vykasanou sukní, držíc se za tepané zábradlí se zbavila střevíců a křikla směrem k Alexovi: "Nepochopím, jak někdo mohl vymyslet boty! Taková zbytečná věc." V tu chvíli škobrtla o jeden z vysokých schodů a natáhla se jak dlouhá, tak široká a zůstala omráčeně ležet. V palci cítila tepanou bolest a na spánku horkou krev, která jí stékala až ke rtům. Ledabyle se utřela do kapesníku, který vylovila z jedné velkých kapes a utřela si nos. I přes bolest byla schopná vyskočit na nohy. Ohlédla se, zda jí není Alex v patách. Ale nebyl, měla značný náskok a ani její škobrtnutí ji nijak zvlášť neuškodilo.
"A ty mi zase řekni, Angie." Alexova hlava vykoukla zpoza rohu a na překvapenou Angelu se krásně usmívaly jeho temně třpytící se oči. "Kde jsi získala sílu překonat všech dvě stě padesát schodů, aniž by ses zastavila." Úsměv mu ztuhl na tváři. "Ty krvácíš…" Překonal miniaturní vzdálenost, která je od sebe dělila a přiložil ji na odřený spánek dlaň. "Bolí to?" Zavrtěla hlavou a svoji dlaň položila na hřbet ruky, která ji pálila na líci. Otřela se o krev a s dvěma prsty mu přejela po tváři.
Alex jen tiše zachroptil a položil i druhou dlaň na její usmívající se tvář. Její rty se roztáhli v pobavený úsměv a oči rozšířili očekáváním. Alex to cítil, a tak prolomil ledové ticho, které dosud rušil jen vítr, prohánějící se za zdmi vysoké věže, kam mu Angela po vydatné večeři utekla.

Katarina se zmoženě protáhla. Henry byl tak laskavý, že jí ponechal svou ložnici. Sám moc dobře věděl proč. Promnula si oči a líně se opřela o lokty. Překvapením pootevřela ústa, když spatřila, že její staré šaty zmizeli a nahradili je nové. Zamračila se.

V tomhle oblečení se pracovat nedá, pomyslela si. Vymotala své nohy z přikrývek a postavila se na studenou podlahu. Oklepala se zimou a promnula si ramena. Naproti posteli, která stála uprostřed místnosti, byli dveře a vedle nich masivní zdobená skříň. Katarina uchopila do svých prstů klíč a otočila jím. Kdyby vzala v úvahu, jaký druh oblečení hledala, byla by zklamaná, ale při pohledu na tu spoustu nádherně vyšívaných šatů na to dočista zapomněla. Uvažovala jaké šlechtičně šaty asi patřili. Opatrně po nich přejela rukou a vyděšeně ucukla, když se dveře otevřely.

"Jen jsem se dívala!" vykřikla zděšeně, zakrývajíc si hlavu. "Já je stejně nenosit nemůžu." poznamenala nějaká dívka. Katarina překvapeně vykoukla zpod svých paží. "Přinesla jsem ti snídani. Sean řekl, že se o tebe mám dnes dopoledne postarat." usmála se. "A kdo jsi?" zeptala se Katarina. "Anna, těší mě. Jsem Seanova sestřenice." zamrkala na ni. Katarina se nejistě usmála. Tak sestřenice, pomyslela si. Kdoví, co tu muži dělají se svými sestřenicemi.

Anna mezitím na stůl položila stříbrný podnos s jídlem a Katarině při pohledu na něj zakručelo v žaludku. "Tak, dej se do toho." pobídla ji Anna. Katarina si sedla ke stolu a zakousla se do chleba a kousku sušeného masa.

"Ty si nedáš?" zeptala se Katarina. Anna zavrtěla hlavou. "Já už jsem jedla. A po vepřovém je mi vždycky špatně." "Jakto?" Anna pokrčila rameny. "V poslední době mám pořád divné chutě." zasmála se. Katarina nechápavě svraštila obočí. "Čekám dítě." pohodila dlouhými plavými vlasy a přisedla si ke Katarině.

Max zaklepal na dveře staré dřevěné roubenky. "Maxi, konečně!" přivítal ho Mike. "Zdravím. Tak kde je?" "Nahoře, zavřel jsem ji do jednoho pokoje." "Doufám, že…" "Neboj se, bráško." usmál se Mike. "Mám z tebe respekt, do ženský bych ti nikdy nedělal!" Max povytáhl obočí. "Nezdržuj a pojď za mnou." kývl na něj Mike. Zavedl ho do ložnice pro manželé. "Tady máš své věci. A pohni s sebou!" "Poznala tě?" Mike zavrtěl hlavou. "Pochybuju, že ti tvůj plán vyjde." Zavrtěl hlavou, zatímco se Max převlékal. "Proč by neměl?" zeptal se Max. "To si povíme, až tě prokoukne." ušklíbl se Mike. Max si zasmál. "Směj se, bratře. Ale to děvče není hloupé!" upozornil ho Mike. Max se narovnal a rozhodil rukama. "Tak jak vypadám?" Mike mu ukázal zvednutý palec. "Sluší ti to, Johny!" zasmál se. "Jo a mimochodem, teď si s Veronicou tykáte."

Lara zuřivě kopla do dveří. "Jestli okamžitě neotevřeš, tak přísahám, že ty dveře vyrazím!" křičela. Když se jí nedostalo odpovědi, stoupla si doprostřed místnosti a rozeběhla se proti dveřím. Náraz ji odmrštil na křehký stolek, který se pod rychlostí jejího dopadu roztříštil a ona zůstala nehybně ležet na zemi. Zpoza dveří se ozval dupot a hned poté se dveře otevřely.

"Proboha, ženská!" zhrozil se Johny a rychle k ní přiskočil. Podepřel jí hlavu a malinko s ní zatřásl. Otevřela oči. "Jak je ti?" zeptal se. Lara pokrčila rameny. "Myslím, že budu mít jen pár modřin." "Co tě to napadlo?" peskoval ji. Lara se omluvně usmála: "Zavřel jsi mě tu. Co kdyby začalo hořet? Kdo by mě potom vysvobozoval?" "No já přeci!" "Ty tak," zasmála se. "A vůbec, dej ty pracky ode mě pryč!" plácla ho přes prsty. Johny si povzdechl a pomohl jí na nohy. "Pojď." přikázal jí a táhl ji za sebou do dalšího pokoje. Strčil ji dovnitř. Lara se mu pověsila na paži. "Chceš mě zase zavřít?" podívala se na něj vyděšeně. "Neboj se. Ale měla by ses obléknout." Pohlédl do jejího výstřihu, který se v tu chvíli ani nesnažila zakrýt. "Ale do čeho se mám obléknout?" zatahala ho za rukáv, když se chystal odejít. "Skříně jsou plné šatů." rozhodil rukama. Lara se na něj zamračila. Připadal jí něčím strašně povědomý.

"Očekáváš, má paní, že dokončím to, co jsem začal na pláži?" Angela zamrkala očima a spustila ruku na jeho rameno a pak přes oblí krku směrem k širokému hrudníku. Dlaň měla položenou na jeho hrudi, cítila tlukot jeho srdce.
"Tluče jen pro tebe, má paní." mrkl na ní s uličnickým úsměvem na tváři.
"Možná. A to, nač se ptáš…" odmlčela se. Kousla se s úsměvem do rtu a pokračovala "To dokončíš za slíbené tři neděle."
"Proč mě tak trápíš, Angie?" postěžoval si naoko smutně.
Zavrtěla hlavou. "Ty si snad změnil své stanovisko?"
"Jaké?" nechápal. Otočila se k němu zády a mlčky vystoupila o dalších pět schodů, kde se posadila a opřela o studenou stěnu. Natáhla k němu ruku a počkala, až jí uchopí za konečky prstů.
"Odpovíš mi, němá Panno?" zeptal se nedočkavě s touhou v očích.
Opět zavrtěla hlavou. "Na co bych ti měla odpovídat?"
"Jaké stanovisko?" "Ale Alexi." Smutně si povzdechla "Bylo to dokonalé, dokud si nepromluvil. A takové bude i naše manželství, které je vynucené."
Posadil se vedle ní a jemně se dotkl konečky prstů její brady. "A co když jsem změnil názor?"
"Hloupost! Polly mi to řekla dost jasně." setřásla jeho ruku a zamračila se. "Ty mi nedokážeš být věrný. Takové manželství nemá budoucnost."
Rozhodl se jí její mínění nerozvracet. A tak se jen utvrdila v tom, že má pravdu. Mlčky civěli do šera, které pomalu začalo zalévat schodiště věže. Vnímali jen svou blízkost a přerývané dýchání.
"A co druhá šance?"
"Ona byla nějaká první?" zeptala se znuděně Angela.
Usmál se. "Ty jsi mi snad už odpustila ten únos?" "Šla jsem s tebou sama a dobrovolně." odsekla. Co nejdál se od něho odtáhla a pažemi si objala kolena.
"Nemyslel jsem to tak." "Co myslíš?" "Všechno, co jsem ti řekl v jeskyni. Rozmyslel jsem se."
Ujel jí úsměv. "Ale? Skutečně?" Ucítila jeho horké rty na svém krku a tak se po něm ohnala. Trefila se. Alex zůstal sedět naklonění k ní. "Pořád ti jde jen a jen o jedno, Alexi!" vyprskla naštvaně.
"O to jde každému muži." ujistil ji s chladným hlasem. Šťouchla ho ukazovákem do hrudi a pohled jí sjel k jeho vybouleným kalhotám. "Aspoň, že v tomhle mi nelžeš." Vyskočila na nohy a prosmýkla se kolem něho. "Kam zase utíkáš, cácorko?" "Snad do věže." odpověděla přes rameno a za nedlouho se ztratila za ohybem. "Tak do věže povídáš…" zamumlal. Sebral ze země své těžké kosti a s rukou na jílci meče, který si upevnil v pase, stoupal za dívkou. "Neupadni, Angie." houkl ještě na ni.
"Nebylo by lepší, kdybych se nešťastnou náhodou zřítila z ochozu? To by sis mě pak brát nemusel." odsekla naštvaně.

"Katarino!" zavolal Henry. "Pane?" usmála se Katarina. "Anno, co tu ještě děláš?" zeptal se Henry. "Odpočívá." odpověděla za ni Katarina. "Co? Proč?" divil se Henry. "Já…" Anna se začervenala. "Budu mít dítě." "Ty? Dítě? Proboha…" Henry prudce dosedl na židli. "Co je na tom špatného?" zeptala se Katarina. Pohled na Annu se sklopenou hlavou a Henryho s hlavou v dlaních ji moc netěšil. Ani jeden její otázku nevnímal. "Kterej bastard to byl?" zeptal se Henry. "Není to bastard!" protestovala Anna. "Jméno! Chci slyšet jméno!" zakřičel na ni. Anna uraženě pohodila hlavou a neodpověděla.

Henry se zvedl, popadl Annu za paži a vytáhl ji z místnosti. Katarina, vyděšená tím, že Anně Henry možná ublíží, vyběhla za nimi. "Tak kdo to je?" strčil do ní. Anna udělala krok dozadu a potom se rozeběhla od něho pryč. Henry se vrhl za ní, ale nepočítal s ženskou převahou. Katarina se mu statečně pověsila na záda a umožnila tak malinké Anně utéct.

Henry chytil Katarinu za zápěstí a odvlekl ji zpět do chaloupky. "Co to děláš?" vykřikla. "Nemůžu se honit za vámi za oběma! Ty zůstaneš tady!" poručil jí. "Ani náhodou! Nech ji být!" pověsila se mu kolem krku. Popadl ji za boky a snažil si od sebe odstrčit, ale držela se ho jako klíště.

"Z toho, co mi povídala jsem pochopila, že je s tím mužem šťastná." "A neříkala také náhodou, jestli si ji ten muž hodlá vzít?" uchopil ji za paže a odstrčil ji od sebe. "Ne, to neříkala! Kam jdeš?" chtěla vědět. "Najít tu kozu bláznivou." "Povídám, nechte ji teď být, chudinku!" "Jakže? Chudinku? Může si za to sama!" "Sama? Milý pane, já toho o tom moc nevím, ale blbou ze mě dělat nebudeš. Vím, že k tomu jsou potřeba dva!" Henry pozdvihl obočí. Zlost ho pomalu opouštěla, za to zájem o toto téma se zvětšoval. "Nepovídej." Udělal krok směrem k ní. "Co ty o tom můžeš vědět?" Katarina se zamračila. "Já? Nic…" Henry se zasmál. A v tu chvíli ho poznala. Co tady dělá? Proč se vydává za hnusného zločince? Nechápala to. "Tedy… Jednou mě muž políbil." ušklíbla se. Henry pootevřel ústa. "A jaké to bylo?" Katarina se uličnicky zamračila. "Moc mu to nešlo…" Henry si povzdechl. "Opravdu? To je mi ale líto." usmál se na ni, zatímco se přibližoval. Katarina přikývla. "Bylo to tak strašné, že jsem se od té doby radši s nikým nelíbala." "Takže byl tvůj jediný?" "A nejspíš také poslední." pokrčila rameny. "To byl opravdu tak nemožný?" zeptal se Henry. Katarina přikývla.

Alex nabral vzduch nosem a musel se držet, jakou chuť měl té hloupé žábě nasekat na holou. To přece nechtěl… Nechtěl, aby se zřítila! Co by si bez ní počal?
Přidal do kroku, a když ji dohnal, jen stěží popadal dech. "Slez okamžitě dolů z toho zábradlí!" Angela se otočila a po zubatém okraji kráčela na druhou stranu, kymácejíc se v prudkém větru.
"A co když ne?" chytila se železné tyče, na které vlál modrý prapor, a otočila se kolem ní.
Alex přiskočil k ní, což ale Angela nečekala a s vyjeknutím jí podjeli nohy. Dosedla prudce na kamenné zábradlí a zůstala strnule sedět. Držela se jako klíště tyče a nereagovala na Alexovy nelibné nadávky, kterými jí zasypával hlavu.
"Jsi hloupá?!" Alex jí držel v pase a pokoušel se ji vtáhnou zpátky za hradbu. Angela se však nechtěla, nebo spíš nemohla pustit, a tak se tam spolu přetahovali, až se Angele zapotili ruce a ona se mu s výkřikem svezla do náručí. "Otevři oči." usmál se.
"Když já se bojím, že když je otevřu…" kousla se do rtu a pootevřela jedno oko. "Uf." oddechla si a plnou vahou se do něho zavěsila. "Čeho ses bála, Angie?"
"Že se budeš zlobit! Ale jak vidím, jsem ti jen pro smích." postěžovala si. "A nedrž mě tak." Přejel jí dlaněmi po bocích výš a pevně uchopil do dlaní pevná prsa, která se rýsovala přes tenkou tkaninu tuniky. "A jak?" Angela se oklepala zimou. "Alexi…" "Žádáte snad po mně další z mích neodolatelných polibků?" Plácla ho přes ruku a se smíchem se vzdálila. "Jak můžeš tvrdit, že jsou tvé polibky neodolatelné?" "A nejsou snad?"
Otočila se a vpadla do dveří "To je nádhera!" užasla, když spatřila oválnou místnost zaplněnou kupou prachu, s gotickou klenbou a s mramorovým sloupem uprostřed. "Co je na tom tak nádherného?" žasl Alex. Snažil se využít každou chvíli, kdy se o ní mohl třeba jen otřít, ba dokonce opřít. Tak jak to udělal teď. Přitiskl se k ní zezadu, ruce jí položil na bříško a do ucha ji šeptl: "Už se moc těším, až se mi zakulatíš." "Je to tu jako z jiného světa a přec jen, ty klenby nemůžou být dost dlouho staré…" řekla rozklepaným, tichým hlasem. Zaklonila hlavu a položila ji na jeho rameno.

Henry nechápavě zavrtěl hlavou. "Něco se ti nezdá?" ušklíbla se Katarina. Henry se usmál a chytil Katarinu za zápěstí. Políbil ji do dlaně. Katarina mu ruku hned vytrhla. Henry si popadl za paži druhé ruky a přitiskl ji ke stěně. "O co se snažíš?" zavrčela na něj přidušeně. Pohladil ji po tváři. "Moc mě mrzí, že ti tamten nebyl schopen prokázat lepší služby," ušklíbl se. "Chci to napravit!" "To nemusíš!" chytila ho za ruku, která putovala po jejím stehně. "Myslíš?" zašeptal jí do vlasů. "Vím to." snažila se vymanit z jeho sevření. "No tak, Katarino… Nech mě napravit tu chybu!" "Ne! Tuhle chybu napravovat nebudeš, Seane! Nebo ti mám říkat jinak?" praštila ho pěstí do ramene. "Jak jinak bys mi měla říkat?" podíval se jí do očí. "Já nevím. Co třeba Henry Crooku?!" zasyčela sarkasticky. Henrymu ztvrdly rysy v obličeji. Poodstoupil a popadl ji za ramena. "Tak teď mě moc dobře poslouchej!" zavrčel. "Tady v tý díře ti nikdo jiný nepomůže, slečinko! Takže tohle tajemství budeš držet pěkně za zubama! Je ti to dost jasné?" šeptal výhružně. Katarina vyděšeně přikývla.

Max otevřel ohromeně pusu, když spatřil, co si na sebe Lara oblékla. Vzdorovitě zvedla bradu a vydala se jeho směrem. "Dobré ráno, pane." pozdravila ho a udělala roztomilé pukrle. "Co to máš na sobě?" prohlédl si ji důkladněji. Shora na ni byl velice pěkný pohled a Max si po chvilce uvědomil že ji naprosto nekontrolovatelně svléká pohledem. Možná, že to bylo tím zatraceně hlubokým výstřihem, který zakrýval přesně to, co si Max přál nejvíc vidět, nebo tím, že tenká látka úzce obepínala Lařin útlý pas, který ho jenom vyzíval, aby se ho zmocnil. "Něco se ti na mém oblečení nelíbí?" zeptala se Lara nevině a objala si boky, čímž ještě zvýraznila své poprsí. Max od ní nemohl odtrhnout oči. Lara se na něj koketně usmála. "Pane? Johny…" zatahala ho za rukáv. Max zavrtěl hlavou, aby se vzpamatoval. "Hned se jdi převléknout!" přikázal jí. Vzpurně vysunula bradu a založila si ruce na hrudi. "Tak to tedy ne! Řekl jsi, že si mohu obléct, cokoliv najdu." Maxovi ztvrdli rysy, Lara málem ucouvla, jak hrozivě vypadal. "Dobře tedy," přistoupil na její hru. "Pojďme tedy." "Kam?" zeptala se překvapeně. "Mezi loupežníky." usmál se. Lara zůstala stát na místě s otevřenou pusou. S tím nepočítala. Předchozí den jí Johny/Mike řekl, že s ní sice bude spát v jedné posteli, ale že jinak ho ani trochu nepřitahuje. Nechtěla si to připustit, obvykle jí muži padali k nohám, když chtěla. A teď se jí Johny/Max najednou nemohl nabažit pohledem a vteřinu na to jí klidně oznámil, že takhle oblečená půjde mezi lidi. Max se pousmál. "Tak honem, milá slečno. Hněte svým ctěným pozadím nebo přijdeme pozdě!" Lara dál stála na místě. Povzdechl si a popadl ji za zápěstí. "Ale…" "Copak?" "Já jsem… ještě nesnídala!" zakoktala se Lara a v duchu si oddechla, že si vymyslela tak geniální výmluvu, proč by se neměla ukázat někomu jinému než Maxovi. "Najíš se později, Veronico! Tak, kam jdeme bude určitě jídla dost."

"Zřejmě bych si tvé děsné chování měla užívat…" "To bys tedy měla." napomenul ji Alex chladně. Políbil ji do vlasů a ještě jednou jí ujistil: "Věř mi." Angela pokrčila rameny a zavřela oči. Nosem nasála jeho omamnou vůni a usmála se. "Moje popáleniny se začínají hojit." "Vidíš, ten náš malér není tak horký, jak jsme si zprvu myslili." "Ty sis to myslel." odpověděla a dloubla ho loktem do břicha "Popři to!" Neodpovídal. "Takže uznáváš, že jsi zprvu o manželství nestál?"
Aby jí neudělal takovou radost, ba dokonce aby nezradil svoji pýchu, ji pustil a odsekl. "Ještě teď o něj nestojím, ale jako milenka mi snad v posteli posloužíš dobře." Otočil se k Angele, která pevně tiskla čelisti k sobě a mrkala očima, aby zahnala zklamání. "Ha! Já a ty moje naděje…" hlesla tiše Angela. Uvědomila si totiž, že jí teď potvrdil to, v co nedoufala. Chová se tak galantně, protože se tak chová ke každé ženě, která je mu na blízku. Uťala mu políček a vyběhla z místnosti. "Klidně si tu shnij" zavřela dveře na petlici a zůstala za nimi stát s rukama v bok. "To tě naučí, co říkat a co ne před svou snoubenkou!" vřískala dál. Vlasy se jí rozletěli kolem rudé tváře a oči ztvrdly zlobou.
Za dveřmi bylo ticho. Angela stála netrpělivě venku a třela si promrzlá ramena. Rozhodla se nečekat, až začne prosit. Nechá ho tam! On se určitě najde někdo, kdo mu z té bryndy pomůže!
Pobaveně se usmála, to když na schodech zaslechla první ránu.
Neváhala se schválně vrátit ke dveřím, aby mu popřála dobrou noc. Pak už nadobro opustila věž a uvelebit se ve velkém sále, kde plápolal oheň a příjemně hřál.

Trist dove

Sat, 31 Jul 2010 23:00:13 +0200

Sklesle seděla v ušáku se šálkem teplé čokolády a naslouchala hudbě, jež se linula z otevřeného okna, odněkud ze vsi. Seděla poraženě a ani nedutala. Hlavou se jí honily nejrůznější myšlenky. Už se netýkali jen jeho. Byla v nich i maličká špatnost, že všechno skončí, tak jak si předem malovala, dost špatně. Vždyť jí to bylo jasné už od začátku, že tohle jí jen tak neprojde! V duši se trápila, zvenčí působila přihlouple a maličko unaveně. Oči měla přivřené a rty pootevřené, mumlající neustále dokola tatáž slova, kterým bylo jen sotva rozumět. Choulila se v ušáku, protože zvenčí proudil do místnosti chlad, ale ona čekala poštovního holuba, musela ho nechat otevřené. Čekala už celý den, až jí donese zprávu, ale ta nepřicházela. Hudba utichla. Dolehlo na ní tíživé ticho, které si jen těžko dokázala připustit přes hučení v uších. Nepříjemný klid před bouří. Nenáviděla se čím dál víc. Nesnesla sama sebe! Nesnesla pomyšlení na to, že ubližuje. Že jedná tak bezohledně! Že je jí to jedno? Proboha! Není… Chtělo se jí umřít. Dopila. Vstala a zůstala nehýbajíc se s položenou dlaní na opěradle a v druhé ruce svírajíc hrneček. Stisk zesiloval, stejně tak jako její neovladatelný vztek. V mysli hrnečkem několikrát mrštila o zeď, a dělalo jí příjemně, jak se s ohlušujícím rachotem rozsypal po podlaze na malé kousíčky. Ve skutečnosti by toho však nebyla schopna. Odložila jej na stůl a přistoupila k otevřenému vikýři. Spustila ruce na parapet a hleděla s očima dokořán do tmy, jež se jí zdála strašidelná, pokoušela se překonat svůj strach, ale vyšla z něho poražená. V naprostém šílenství se svezla k zemi. Zůstala sedět opřená o zeď a se svěšenou hlavou na pokrčených kolenech. O parapet se rozbubnovaly kapky deště a odněkud z dálky opět spustil svůj chór zvuk irské flétny. Její tajemný tón se vznášel nad bahnisky, které oplývali mlhami a mrtvolným zápachem. Ramena se jí rozklepala návalem slz. Nedokázala být silná, vždycky to bude fňukna. V tom se nad její hlavou zatřepetala křídla a na chvějícím se rameni jí přistála promočená hrdlička. Úlisně zavrkala a přešlápla si. Dívka zvedla hlavu a hrdlička si v tu chvíli přesedla na její koleno. "Kdepak si byla…kdepak si byla tak dlouho?" vzlykla dívenka. Sundala holubici z nohy srolované psaníčko a dlouze hleděla na její význam. Nepochopila ho! Vzteky zahodila psaní, holubice se polekaně zvedla a vylétla z ložnice. Dívka si třela hřbetem ruky slzy. Alespoň jedno jí těšilo; nebyla na to sama. Přešla místnost a poté se vrátila k oknu, aby vykřikla "Já se tě nebojím!" Jen ona věděla, komu ty slova patří, jen ona věděla, že další kroky nebudou lehké, ale také věděla, že nikdy nebude sama a má se o koho opřít. Byla na dně svých sil a při tom tak šťastná.